K Mrakům Magellanovým

TRIONY

Každý z nás, lidí XXXII. věku, ovládá umění psát, i když ho nepoužívá nijak zvlášť často; pokud jde o psaní, musím se přiznat, že jsem se lidem dřívějších dob pro tuto jejich dovednost v skrytu duše obdivoval; po každé, když jsem měl napsat více než několik vět, pocítil jsem brzy v rukou tak značnou únavu, že jsem si musel delší dobu odpočinout. Historikové vysvětlovali, že když kaligrafické umění bylo dětem vštěpováno od nejútlejšího mládí, organismus se tomu přizpůsobil a lidé prý vydrželi psát po celé hodiny — věřím tomu, přestože mi celá věc připadá hodně zvláštní.

Za ještě zvláštnější považuji tvrdošíjnost nebo spíš konzervativnost, s jakou se po dlouhé věky užívalo archaického způsobu uskladňování veškerého vědění v knihách, vyrobených z papíru; je to překvapující důkaz setrvačnosti návyků, přenášených z generace na generaci. Lidé tím, že užívají zděděných prostředků, komplikují si často mnoho problémů, které by se daly vyřešit daleko jednodušeji a rychleji, kdybychom o nich uvažovali nezávisle na tradici.

Psané dokumenty existují (mé znalosti historie jsou velmi ubohé), jak se zdá, mnoho tisíc let; různé civilizace vytvořily odlišné druhy písma. Vynález knihtisku přinesl velké zjednodušení, domnívám se však, že již ve dvacátém a dvacátém prvém století byl tento způsob uskladňování informací anachronismem, který lidem komplikoval život. Jak asi víte, existovaly tehdy tak zvané veřejné knihovny, které ustavičně doplňovaly své sbírky tisků; již koncem dvacátého století čítala každá velká bibliotéka několik miliónů nebo několik desítek miliónů svazků a proces vzrůstu počtu knih se zrychlil po nastolení komunismu a s tím spojeným rozšířením osvěty. Ústřední kontinentální knihovny měly v roce 2100 průměrně po devadesáti miliónech knih; jejich základní fond se zvětšoval každých dvanáct let na dvojnásobek a již o půl století později největší knihovny světa, jako berlínská, londýnská, leningradská nebo pekingská, měly na sedm set bibliografů. Bylo tehdy vypočítáno, že za sto let bude jich muset pracovat v každé knihovně asi tři tisíce a po dalších dvou letech asi sto osmdesát tisíc. Neodbytně se vnucovala groteskní vize světa z roku 2600, pokrytého tlustou vrstvou knih a katalogů; celé lidstvo muselo by se změnit v knihovníky opatřující ustavičně rostoucí hromady knih, protože proces jejich stárnutí a odstraňování z knihoven byl v době stále se rozšiřující duševní tvorby mnohokrát pomalejší než tempo, v jakém vycházely nové.

Úpravy zavedené v prvé polovině třetího tisíciletí měly ráz konzervační. Byly zakládány knihovny speciální, dílčí, byly masově zaváděny mikrofilmy a zkonstruování katalogizujících automatů odstranilo karikaturní vizi lidstva proměněného v jediný obrovský sbor strážců knih. Přesto však vznikaly katalogy katalogů a bibliografie bibliografií, a tento proces se čím dál tím více komplikoval, takže konečně kolem roku 2400 musel vědec, který potřeboval nějaké staré dílo, čekat marně někdy třeba i týden. Dnes nám to připadá nesmyslné proto, že tehdejší lidstvo vlastně už mělo k dispozici technické prostředky umožňující mu radikálně změnit tento neudržitelný stav věci.

Přesto se zostřoval rozpor mezi archaickými způsoby uchovávání vědomostí a jejich novou náplní až do poloviny třetího tisíciletí; teprve v roce 2531 ustálilo světové symposium nejznamenitějších odborníků zcela nový způsob uchovávání lidských myšlenek.

Posloužily k tomu dávno již objevené, avšak doposud jen v technice užívané triony, krystalky křemíku, jejichž kvantová struktura se dá elektrickými kmity trvale změnit.

Krystalek ne větší než zrníčko písku mohl v sobě obsáhnout množství vědomostí rovnající se staré encyklopedii. Reforma se neomezila jen na změnu způsobu záznamu: rozhodující bylo zavedení kvalitativně nového způsobu, jak trionů užívat.

Pro celou zeměkouli byla založena jediná světová trionová knihovna, v níž se od té doby ukládají vůbec všechny výsledky duševní práce. Zvláště mnoho námahy stály překlady do soudobého jazyka oněch děl, která byla dědictvím starověkých kultur a která měla být zařazena do trionové knihovny. Tato gigantická sbírka děl lidského ducha má zařízení, která umožňují každému obyvateli Země seznámit se okamžitě s obsahem zachyceným v kterémkoli z miliard trionových krystalů, a to pomocí prostého radiotelevizního zařízení. Když ho dnes užíváme, ani nás nenapadne uvažovat o mohutnosti a pružnosti této neviditelné sítě, obepínající Zemi. Ať v australské pracovně, ať v observatoři na Měsíci, ať v letadle, kdykoli sáhne někdo z nás po kapesním přijímači, aby si zavolal Ústřednu světové knihovny, má před sebou na obrazovce televizoru ve zlomku vteřiny žádané dílo.

Nikdo se ani nepozastaví nad tím, že dokonalá zařízení umožňují, aby z každého trionu mohlo současně těžit libovolně velké množství zájemců, aniž jeden druhému sebeméně překážel.

V prvních stoletích po reformě existovaly ještě sbírky knih, které byly majetkem jednotlivých vědců. Byl to důkaz nepochybného konzervatismu, který jako by našeptával, že z papírového foliantu postaveného v regále v pokoji je možno čerpat rychleji než z trionu, vzdáleného někdy několik tisíc kilometrů. Je to domněnka naprosto falešná. Abychom mohli nahlédnout do knihy, musíme vstát, přistoupit ke knihovně a vytáhnout potřebný svazek. To všechno si vyžádá několika vteřin času, zatím co od zavolání trionové ústředny a ohlášení hesla do chvíle, kdy dílo uvidíme v televizoru, uplyne jen tolik času, kolik ho potřebují automaty katalogizační velírny a rádiové vlny, aby překonaly vzdálenost mezi Trionovou knihovnou a čtenářem. Bývá to obvykle zlomek vteřiny. Jedině zájemci na odvrácené polokouli Měsíce musí čekat o půl druhé vteřiny déle.

Trion může zachycovat nejen světelné obrazy přenesené do změn jeho krystalické struktury, tedy obrazy knižních stránek, nejen fotografie, mapy, obrazy, diagramy a tabulky všeho druhu — jedním slovem vše, co je možno zobrazit tak, aby to mohl postihnout zrak; trion může stejně snadno zachytit i zvuky, to jest lidský hlas stejně jako hudbu; existuje také způsob „záznamu pachů“ — zkrátka a dobře, jakákoli věc postižitelná smysly může býti zachycena, uskladněna a na požádání předložena zájemci. Konečně může trion obsahovat recept „výrobního postupu“. Automat spojený s trionem rádiovými vlnami vyrobí věc, kterou zájemce potřebuje, a tak je možno uspokojit i nejrafinovanější choutky fantastů, kteří touží po starém stylovém nábytku, nebo po nejneobvyklejším oděvu; bylo by totiž velmi nesnadné rozesílat do všech částí zeměkoule předměty nepředstavitelně různorodé, po nichž může někdo zatoužit.

Naše televize, v protikladu k televizi staré, je barevná a plastická. Její obrazy skýtají plnou iluzi skutečnosti a člověk vysedající u televizoru nad románem nebo vědeckým dílem si ani ve snu nevzpomene, že kniha, kterou čte, nebo věc, kterou si prohlíží, neexistuje „ve skutečnosti“ v takové podobě, v jaké se před ním objevují — to znamená jako tlustý svazek, barevná příloha nebo úlomek horniny — ale že jsou to pouze prostorové obrazy vytvářené v elektrickém poli a jejich vznik z dálky řídí trion, rozkmitaný na jeho rozkaz.

I kdyby se úloha trionu omezila pouze na to, že vytlačily nepohodlnou starosvětskou formu ukládání vědomostí, a pak na to, že umožní každému těžit z děl současných i starých, z divadelních her, symfonií, básnických spisů, z celé pokladnice lidské kultury a konečně, že zjednoduší systém rozšiřování spotřebních statků, již to by byla úloha neobyčejně velká. Ukázalo se však, že jejich úloha je nesrovnatelně významnější a že byla počátkem proměn v oblasti psychiky, o nichž první reformátoři ani nesnili.

Teoretikům a felicitologům komunistické společnosti v její rané fázi působil nemalé starosti problém jedinečnosti určitých věcí, které byly buď výtvory přírody, nebo dílem lidským. Základní zákon komunismu hlásající: „každému podle jeho potřeb“, v tomto jediném případě zdánlivě selhával; na zeměkouli bylo totiž mnoho věcí, které existovaly pouze v nečetných nebo jen unikátních exemplářích. Patřila k nim na příklad plátna starých mistrů, sochy, drahocenné předměty a mnoho jiného. Zdálo se samozřejmé, že každý takový unikát může mít buď pouze jeden člověk, nebo že je potřeba zpřístupnit jej široké veřejnosti jako majetek celku. Praktické řešení směřovalo k druhé možnosti, avšak s tím nebyli všichni spokojeni.

Bylo ovšem možné zhotovit věrné kopie a rozmnožovat je, ale to byly pouze kopie. Pojem „vlastnictví“, zděděný po předcházejících společenských formacích, zrodil nemálo podivných zmetků. Jedním z nich byla tak zvaná „sběratelská mánie“. Lidé, kteří jí propadli, sbírali nejrozmanitější věci, uměleckými díly počínajíc a mincemi a květinami končíc. Tak vypadala jedna slepá ulička komplikovaného problému „vlastnictví“. Také jiná taková ulička přinášela nemalé nesnáze. Neustále vzrůstající výroba statků dovolovala každému, aby si opatřil všechno, po čem zatouží, bez ohledu na to, jestli tyto věci skutečně potřeboval, nebo jestli měly pouze ukojit „hlad po vlastnictví“. Jev „radosti“, vyplývající ze samotného faktu „mít něco ve vlastnictví“, který nám připadá nesmyslný, ba přímo komický, vyvolal množství těžko řešitelných problémů. Říkalo se na příklad, že v budoucnosti bude mít každý tak velké množství věcí, že na automaty pečující o toto jeho vlastnictví budou muset dohlížet jiné automaty, na ty opět jiné a tak dále. Byl to zase groteskní aspekt konzervativního stanoviska, zděděného po předcích.

Zavedení trionové techniky skoncovalo jednou provždy se všemi podobnými pseudoproblémy. Každou věc, jaká jen existuje, můžeme dnes, jak se říká, „mít trionem“, to znamená prostřednictvím příslušného trionu. Touží-li někdo na příklad po obraze Mony Lisy od renesančního mistra Leonarda, může ve svém bytě pověsit tento obraz, vysílaný trionem, v rámu televizní obrazovky a dosyta se těšit z jeho krásy, a když se mu omrzí, může jej prostým stisknutím vypínače odstranit. Problém „originálu“ byl naráz odstraněn, neboť originálem jsou krystalky křemíku, jejichž vlastnictví nemůže nikomu nic přinést.

Ale protože všechno, co vytváří trionová technika, je věrným odrazem skutečnosti, je těžko mluvit o kopiích; jejich struktura zůstává totiž naprosto totožná, ať již ve formě hudebních zvuků, obrazů nebo knížek, jedině je možno ji v kterémkoli okamžiku vyvolat k životu nebo smazat — podobně jak se ve starodávných pohádkách kouzlem splňovala přání. Nikdo z nás v tom nevidí nic zvláštního, naopak, zvláštní nám připadají zvyky dřívějších dob, které viděly překážky tam, kde je z dnešních lidí nikdo nepozoruje, ale to už je problém historické proměnlivosti vztahů, o němž se nepokusím vyslovit svůj soud.

Pozemská Ústřední trionová knihovna byla dosažitelná z kteréhokoli místa sluneční soustavy; mohou z ní těžit dokonce i cestující v raketách, blížící se k oběžné dráze Jupitera, s jedním rozdílem, že od zavolání centrály do chvíle, kdy žádanou věc uvidí, uplyne tím více času, čím vzdálenější je raketa od Země.

GEU na její hvězdné výpravě stíhal mocný proud zemského trionového vysílání, ale jak cesta pokračovala, neustále se prodlužoval čas mezi vysíláním signálu a odpovědí. A když jsme museli na žádané dílo čekat déle než dvanáct hodin, stalo se prakticky nemožným obracet se na pozemskou ústřednu a nastal velký, všemi se vzrušením očekávaný okamžik, kdy jsme přešli na vlastní triony rakety.

GEA byla prvním letadlem na světě, které bylo vyzbrojeno vlastní sbírkou trionů, pochopitelně daleko a daleko menší než sbírka zemská, která však přesto obsahovala zhruba půl miliardy exemplářů. Okamžik přepojení našich příručních televizorů na trionovou knihovnu rakety byl stanoven na poledne stého dne cesty; v tomto okamžiku na znamení, které v Ústřední navigační kabině dal vrchní astrogátor, byla zapojena trionová knihovna na raketě; od této chvíle už jsme byli odříznuti od zemského vysílání.

Proud rádiových zpráv mezi raketou a Zemí pulsoval samozřejmě dál. Mohutné vysílačky nám zajišťovaly spojení dokonce i u cíle cesty, u sluncí Centaura, avšak zprávy potřebovaly čím dál tím více času, než dosáhly svého cíle. Napřed to byly dny — tehdy jsme říkali s úsměvem, že se vracejí časy tak zvané pošty, která doručovala zprávy jednoho člověka druhému v době rovné zemským dnům; ale pak se mezi nás a Zemi pozvolna kladly týdny a měsíce; rádiové vlny letící rychlostí světla musely překonávat stále delší dráhu, než dosáhly Země. Tak rostlo a zvětšovalo se naše hvězdné osamění.

Život na raketě se ustaloval, vznikaly jisté místní tradice a obyčeje. Naše organismy si zvykly na rytmus spánku a bdění poněkud rychlejší, než byl na Zemi: den na GEI trvá deset hodin, stejně jako noc. V laboratořích, pracovnách, dílnách pokračuje každodenní práce.

Plynou dny, podobné jeden druhému. Práce laboratorních kolektivů trvá zpravidla šest sedm hodin. Ve skutečnosti počítají rámcové plány s pětihodinovou pracovní dobou, ale téměř nikdo ji nedodržuje. Ještě na Zemi zvykl jsem si jako lékař radit stále lidem, aby pracovali kratší dobu, ale jak už to bývá, napřed si každý stěžuje na nával práce, a když mu někdo řekne, aby si na nějaký čas odpočinul nebo si vzal práce méně, div se neurazí.

„Nic si z toho nedělej, doktore, jsi ještě mladý a hloupý,“ utěšovala mě profesorka Čakandžanová, šedovlasá, neobyčejně silná žena, která vedla ve skupině biologů odbor paleobotaniky. „Člověk si musí postěžovat, bez toho by život nestál za nic.“

Profesorka Čakandžanová přichází do ambulatoria téměř denně v úloze ne zcela jasné — ani ne jako pacient, nemá totiž žádné obtíže, ani jako host — a přináší mi klípky. Podobných „pacientů“ se objevuje v době, kdy mám službu, víc. Měl jsem už několikrát dojem, že mi prostě chtějí udělat radost tím, že skutkem demonstrují, jak nezbytná je moje přítomnost na raketě. Když dospěli k názoru, že udělali, co bylo jejich povinností, vyslechnou tito „pacienti“ velmi pozorně mé rady a pak zmizí navždy. S profesorkou Čakandžanovou je tomu jinak. Včera mi na příklad vyprávěla o svém kolegovi, mladém botanikovi, který se zamiloval do Míly Grotrianové. Děvče s ním chodilo na procházky — stalo se to ještě na Zemi — a on při tom stále třídil a popisoval. Když přišli do krásného parku, spustil: „To proto, že chlorofyl nepohlcuje zelenou část spektra, tedy…“ Za sedm týdnů ovládla Míla systematiku tajnosnubných a svědomitě se vyléčila ze své lásky.

Od Čakandžanové jsem také uslyšel hrstku podrobností o Goobarovi. Mluví o něm s obdivem, jako všichni, ale neodpustila si, aby si do něho — podle svého zvyku — trochu nezaryla. „Ano,“ řekla, „je to neobyčejný člověk, ale je daleko nesnesitelnější, než jeho genialita vyžaduje.“

Čakandžanová mi rovněž vyprávěla o matematiku Kjeunovi, nejroztržitějším člověku na GEI. Má ve zvyku prozpěvovat si na nějakou melodii to, co si chce zapamatovat, ale často mu potřebná slova vypadnou z hlavy a zůstane v ní pouze prázdná melodie, kterou si prozpěvuje stále falešněji a stále hlasitěji při marných pokusech, aby si vzpomněl. Obvykle za ním chodívá jako pejsek malý automat, který sbírá všechny věci, jež Kjeun ztratí, a který zaznamená, kam založí tu nebo onu poznámku či věc. — Abych čelil situaci a uvedl v ambulatoriu na pravou míru vztah lékaře k pacientovi, navrhl jsem Čakandžanové, aby se podrobila hormonálnímu „přeladění“ organismu, protože má příliš velké bříško. Vysmála se mi do očí.

„Přeladit, pod tvou taktovkou?“ řekla, když se její hruď konečně přestala vlnit smíchem. „Mé žlázy hrají takhle falešně už sedmdesát let, doufám, že to vydrží provozovat ještě dvakrát tak dlouho!“

Od operace vídám Annu pouze v době společných návštěv v nemocnici, buďto u lůžka chlapce z Ganymeda, nebo v ambulatoriu, když si předáváme službu. Anna má totiž málo volného času, neboť se připojila ke skupině biologů, ale kromě toho se oba snažíme nijak se spolu nestýkat bez „oficiálních“ důvodů.

Petr z Ganymeda se probral z bezvědomí, ale úplně ztratil paměť. Leží ve své separaci po celé dny bez hnutí, s modrým pohledem upřeným do stropu. Bojím se, že asi zůstane neplnomyslný do konce života, ale neříkám to nikomu.

Lidí, kteří nedělají téměř nic jako já (při nejlepší vůli je těžko říkat práce mým nesystematickým a vlastně zcela nesmyslným službám v ambulatoriu), je na GEI nemnoho. Jsou to piloti a někteří umělci, ale nezaměstnanost ostatních je pouze zdánlivá a souvisí s tím, že jejich tvůrčí práce se nepodřizuje plánovitému rozdělení času. Dopoledne, kdy jsou laboratoře a studovny plné, je možno v liduprázdném parku nebo na vycházkové palubě potkat některého umělce nebo videoplastika, bloumajícího jako bez myšlenek a bez cíle. Až odpoledne se začnou plnit sály odpočinku, ústřední park a vyhlídkové paluby. Kolem vědců hovořících o výsledcích pokusů se tvoří hloučky posluchačů, rozvíjejí se diskuse o novinkách na Zemi — nejčerstvější jsou staré již měsíc, než doletí na raketu, ale tomu jsme už zvyklí. Všiml jsem si, že se stalo rozšířeným zvykem nosit po kapsách nějaký úlomek ze skal nad potokem; často je vidět lidi, kteří při rozhovoru, procházce nebo četbě obracejí se skrývanou radostí v prstech malý kamínek, odštěpek pozemské žuly.

Dnes jsem byl u Nonny. Toto skutečně velmi talentované děvče z jakéhosi zvláštního vzdoru velice rádo ze sebe dělá střelenou. Znamenitě to vystihl Ameta. Řekl jí:

„Chtěla bys, aby se o tobě říkalo, žes na Centaura letěla jen proto, aby sis od té hvězdy zapálila cigaretu.“ Přijala nás v nově zařízeném pokoji, jakoby uzavřeném v nitru vydlabaného briliantu. Podlahu tvoří mnohocípá růžice a strop se jehlancovitě sbíhá a soustřeďuje v sobě šikmé trojúhelníkovité klíny stěn. Stůl a křesla jsou vymodelována z aerodynamických kusů průhledné hmoty; jsou tak průsvitná, že se zdá, že vůbec nemají obrysy, nebýt toho, že každé má uvnitř jakousi kostru z tmavého dřeva, která svými tvary zdůrazňuje geometrický záměr architekta. Tím je samozřejmě Nonna.

„Jak se vám líbí ten pokoj?“ zeptala se, sotva jsme vstoupili.

„Oslňující!“ zvolal Tembhara, zakrývaje si oči rukama, a Žmur dodal:

„Tak tady ty bydlíš, chudinko?“

Přijali jsme tato slova s úsměvem. Záplava pablesků tryskající z démantového zařízení stěn, které se při sebemenším pohybu hlavy lámaly v duhu, nebyla skutečně na delší dobu nijak příjemná. Nonna nám ukázala své architektonické návrhy. Živou diskusi vyvolalo raketové nádraží tvaru hyperboloidu rozříznutého na polovinu, s dvěstěmetrovými stříbrnými sloupy, podobnými svislým křídlům. Mně se líbilo.

„Příliš hezké,“ odpověděl Ter Haar. „Nač ty svorníky ve výši čtyřicátého patra? Mají snad lidé nastupující cestu utíkat k raketám s nosem vzhůru?“

„Zato z dálky to báječně korunuje celek!“ hájila Nonna svůj návrh a obrátila se na Ametu, který mlčel:

„Co ty tomu říkáš, pilote?“

„Líbí se mi. Tu skicu bych si pověsil do pokoje. Ale jako nádraží — ne.“

„Proč?“

„Protože při startu, v důsledku pohybu, svislé stříbrné pásy by se míhaly a oslňovaly by lidi v raketách. Na to jsi nepomyslila?“

Nonna si delší dobu náčrt prohlížela, pak jej uchopila do obou rukou a roztrhala.

„Má pravdu,“ odpověděla na naše protesty. „Nač o tom mluvit.“

Otevřely se dveře; objevil se v nich Yerioga, pilot, který zpívá nejkrásnějším basem, jaký jsem kdy slyšel, a proto ho všude zvou. On však chodí jen tam, kde — jak říká — mají raději jeho osobu než jeho hlas. Seznámili jsme se způsobem dosti originálním, jednou ráno se objevil v ambulatoriu ramenatý muž s vlasy neobyčejně světlými, světlejšími než opálená kůže. Vstoupil do ordinace, zastavil se uprostřed a prohlížel si mě pozorně, jako kdybych já byl pacient a on doktor.

„Co ti schází?“ zeptal jsem se, abych přerušil tuto prohlídku.

„Nic,“ usmál se dobromyslně, „chtěl jsem pouze vidět člověka, který porazil Mehillu!“

Dnes se objevil u Nonny, plný nadšení, volaje již ode dveří:

„Poslyšte, spustili heliotron! Právě přišly zprávy ze Země. Spustili jej před hodinou.“

„Před hodinou ne, před měsícem,“ opravil ho Tembhara, „tolik totiž dělá zpoždění…“

„No, pravda!“

Yerioga se rozčilil.

„To je neslýchané. Tak pozdě se o tom dovídáme… Co se asi odehrávalo na Zemi a my jsme nic nevěděli…“

„Totéž, co v stém dvacátém, když svou práci dokončoval Ter Sofar,“ řekl jsem. „Tu o fotonech. Vzpomínáte si? Lidé se tehdy úmyslně zastavovali cestou, jedni se vyptávali druhých, nevědí-li náhodou, kdy budou vysílat pokračování. Na našem učilišti — byl jsem tehdy ještě student — měly právě začít regaty, když vtom hlásí reproduktor, že Ter Sofar bude přednášet další část teorematu, a v minutě nebylo na celém nábřeží živé duše. Déle než dvě hodiny mokly prázdné lodi na řece, protože všichni stáli hlava na hlavě, aby slyšeli Ter Sofara…“

Obědvávali jsme v parku u stolků malebně rozestavených mezi záhony květin. Toto nedávno zavedené zlepšení jsme přijali s velkým uspokojením. Tembhara, který byl hotovým zlatým dolem historických anekdot, vyprávěl o architektech dvacátého druhého věku, kteří projektovali „létající města“, celé kaskády kovových paláců, udržovaných ve vzduchu otáčivým pohybem gigantických vrtulí. Nonna na oplátku vyprávěla příběh o Klausiovi, mechaneuristovi dvacátého čtvrtého století, podivínu, který zhotovoval mechanické pavouky, chytající mechanické mouchy.

Po obědě jsme se se Schreyem a Ter Harém přestěhovali na skály nad potůčkem, abychom „zpralidštili“ konec besedy. Na blízkém trávníku si hrály dvě děti, chlapec asi sedmiletý a děvčátko o něco mladší, zřejmě bratr a sestra. Oba byli tmavovlasí; jejich pleť měla hluboký nazlátlý odstín, jaký jí dodává dlouhý pobyt pod jižním sluncem. Děvčátko před bratrovýma očima hned otvíralo, hned zavíralo pěstičku.

„Ty stejně ani nevíš, co to je!“ zaslechl jsem hošíkova slova.

„A zrovna vím! Peníz!“

„A co je to peníz?“

Děvčátko se tak usilovně zamyslilo, až se mu skrčil nosík.

„Věděla jsem to, ale už jsem zapomněla.“

„Ty jsi vždycky stejná,“ řekl chlapec pohrdavě, „nikdy jsi to nevěděla. Peníz, to je taková věc… eh…“ máchl ručkou. „Stejně tomu nebudeš rozumět.“

„Tak řekni! Řekni!“

„Před dávnými, velice dávnými časy, dostalo se za to všecko. Byla taková místa, a tam za to bylo všecko, a už je to všecko.“

„Co?“

„Nerozumíš? Aha! Samozřejmě! Já to věděl.“

„Rozumím. A zrovna rozumím. Za takové plíšky dostávali všecko. Dospělí si tehdy také hráli — že? To byly časy! Víš co, poprosíme tatínka, on nám těch penízů nadělá!“

S veselostí stěží potlačovanou zašeptal chirurg Ter Haarovi:

„Slyšíš? Konečně někdo, kdo lituje ‚starých zlatých časů!“ Chlapec se na nás podíval, Schrey ho zavolal úsměvem a pohybem hlavy. Hoch k nám bez rozpaků přistoupil.

„Jak se jmenuješ?“

„Andrea.“

„A já — Schrey. Jsem lékař a tohle je profesor Ter Haar; shodou okolností se taky zajímá o ty staré časy, o nichž jsi mluvil, víš? Může ti o nich vyprávět mnoho zajímavého.“

Pohlédl na hodinky, vstal, a bera mě v podpaží, připojil:

„A my se s vámi rozloučíme, protože musíme do nemocnice. Dobrou zábavu!“

Když jsme odcházeli, zachytil jsem zoufalý pohled Ter Haarův. Dobráka Schreye ve snu nenapadlo, jak málo přátelskou úsluhu prokázal historikovi tím, že ho vydal dětem na pospas!

Po dvou hodinách jsem sešel do parku, abych se nadýchal čerstvého vzduchu, a spatřil jsem ke svému bezmeznému údivu Ter Haara na témž místě nad potokem. Usedl jsem vedle něho a naslouchal jsem, jak vypráví chlapci o událostech před tisíci lety. Vyprávěl o dobách, kdy lidé připoutáni k maličkému kousku země těžce pracovali, o strašlivých válkách, které v několika hodinách ničily to, co bylo budováno po celá staletí, o tyranech, kteří žili v nesmírném přepychu, zatím co jejich poddaní umírali hladem. Chlapec naslouchal zaujatě, celou svou bytostí. Přestal odhazovat vlasy, které mu spadaly do čela; jeho oči, visící na historikových rtech, temněly a jako by stárly. Opálené ručky přitiskl na prsa a stál tak bez pohybu ještě dlouho po vědcově posledním slově. Konečně zašoupal nohama a hluboce zamyšlen odešel.

Ter Haar zářil radostí, že našel tak vnímavého posluchače. Pak jsme se procházeli parkem a naslouchali sborovému zpěvu. Již zavládl hluboký soumrak a stromy postříbřil nepravý, ale tak krásný pozemský Měsíc. Najednou se z postranní cestičky vynořila chlapcova rozcuchaná hlava. Přistoupil rychle k historikovi, uklonil se, polkl a řekl:

„Promiň… poslyš… ale všechno to, cos mi povídal… to byla jenom pohádka, že?“

Ter Haar neodpověděl ihned. Díval se na chlapce a na jeho tváři s úsměvem hasnoucím ve světle se objevil najednou stydlivý fantasta, plachý člověk s prošedivělými skráněmi a srdcem plným snů, které jsem najednou vytušil.

Mé tušení potvrdila jeho slova, jimiž se v jediném okamžiku zřekl všeho, co znal:

„Ano,“ řekl, „to byla jenom pohádka…“

Týden potom, co byla na raketě zapojena trionová knihovna, stali se určití lidé neviditelnými. Napřed zmizeli z jídelny skoro všichni astrogátoři, pak přestali do parku přicházet někteří fyzikové; nikde jste nemohli potkat konstruktéry Uteneuta a Yrjólu — jako kdyby vůbec nebyli na palubě. Přestože to všichni viděli, nikdo si toho nevšímal, protože si říkali stejně jako já:

„Jistě to má své příčiny.“

Na kloub tajemství jsem přišel náhodou. Ráno toho dne si mi stěžoval jeden mladý matematik, že chtěl provést jakýsi velmi obtížný výpočet pomocí hlavního elektronového mozku GEY. Když o to požádal Ter Akonjana, odbyl ho astrogátor stroze slovy, že je stroj právě přetížen.

„Tomu se říká pracovní podmínky!“ bědoval mladý muž. „Žijeme jako primitivové! V kamenné době měl každý člověk aspoň vlastní kamínek a načmáral si výpočtů, kolik chtěl; kamenů, tehdejších počítacích strojů, bylo všude plno. Ale dnes! Ať mi ještě někdo říká, že tady máme všechno, co potřebujeme…“

Odpoledne jsem si zaskočil k Ter Haarovi. Zastal jsem tam větší společnost, mezi jinými byli u něho biofyzik Diokles a matematik Žmur, Goobarovi spolupracovníci.

Diokles je malý, černovlasý a černooký človíček; vyznačuje se jakousi, řekl bych, velmi ustaranou pohyblivostí. Vypadá, jako kdyby něco ztratil a právě přišel na tuto nepříjemnou skutečnost. Žmur, možná podle zákona kontrastu, mi připadá neochvějně klidný, jako člověk, který je vždycky pánem situace, v jejímž bludišti se jeho malý kolega ztrácí. Vyprávěl nám o Goobarovi; naslouchal jsem mu se zájmem, neboť má dar vyprávění a navíc má také jadrný, i když suchý humor. Vysvětloval, proč někteří studenti jsou přednáškami slavného vědce uneseni, zatím co druzí je nemohou ani slyšet. Když Goobar přednáší s vědomím, že seznamuje posluchače s věcmi neznámými a pro ně velmi obtížnými, je prašpatným přednášečem; huhňá, opakuje se, koktá — je to prostě trapné; kdyby si to člověk přečetl v nějaké učebnici, měl by z toho víc. Ale když se rozhovoří s vášnivým zápalem, zmizí tento pomalý, jakoby pěší, ba přímo plazivý chod myšlení, tak vzdálený jeho povaze, a na jeho místo nastoupí skoky z jednoho vzdáleného kouta důkazů na druhý konec, jak to má Goobar ve zvyku. Cestu na vrchol vysvětlované teorie tvoří řada obrovských myšlenkových skoků a je třeba nemalého důvtipu, aby mu člověk stačil.

,To je přece jednoduché,“ řekl Žmur, „je těžké žádat od kamzíka, když se šplhá vzhůru na skály, aby držel krok s chodcem. A bude-li se pohybovat s vynaložením velkého úsilí tak pomalu jako chodec, bude provádět nepřetržitě desítky zbytečných pohybů, předbíhat se, zastavovat, vracet se a jeho uměle zpomaleným pohybům se pak nebude dostávat krásy a síly, jimiž se můžeme obdivovat jen tehdy, když se pohybuje přirozeným bleskurychlým krokem.“

Někdo z přítomných připomněl anekdotu, která tvrdí, že nové teorii, kterou Goobar vykládá napoprvé, nerozumí nikdo, dokonce ani on sám ne, druhý výklad chápe jenom on sám, a normálním smrtelníkům, samozřejmě odborníkům, se nezačne rozbřeskovat dříve, než když to slyší po osmé nebo po deváté. Dali jsme se do smíchu. Rozhovor se stočil na jiný předmět, ale brzy zase padlo Goobarovo jméno. Poznamenal jsem nahlas, že si génia představujeme vůbec jako starce, a pro někoho, kdo Goobara neviděl, může znamenat první setkání skutečné překvapení, protože Goobar není stařec. Když jsem domluvil, odvrátil jsem hlavu od světla, protože jsem si chtěl Goobara představit. Nemohl jsem však, měl jsem ve vzpomínkách pouze nepravidelné rty, vymodelované jakoby jediným prudkým pohybem, a oči, které byly ukryty pod převisem čela. Nemyslel jsem na to pouze já sám, znenadání se totiž někdo zeptal:

„A jakou barvu mají jeho oči?“ Nikdo z Goobarových spolupracovníků nedovedl odpovědět.

„Vidíte!“ řekl triumfálně ten, kdo se ptal, jako kdyby prováděl pokus, aby dokázal pravdivost své nevyslovené teze.

Když jsem odcházel od Ter Haara, bylo již pozdě večer; zamířil jsem do bytu. Vtom jsem zahlédl v hlubokém záhybu atomové clony, která se tady zvedá, Yrjólu, mladého Rudelíka a neznámou ženu. Chtěl jsem je minout, ale ozval se výstražný svist. Za okamžik měla GEA dostat svou denní dávku zrychlení. Nebyl bych už došel k výtahu, zůstal jsem tedy s nimi. Vyměnili pohledy, které svědčily o tom, že mají nějaké problémy, ale než padla slova na vysvětlenou, zapojily automaty soustavu pohonných motorů. Nic se nezměnilo. Světla na chodbách, přepnutá již na modré noční šero, klidně svítila, jen naše těla poněkud ztěžkla. Kdybych si neuvědomoval, že motory pracují (a neprozrazuje to ani nejslabší zvuk), mohl bych se domnívat, že mě prostě zalila náhlá vlna únavy. Mezitím oni tři lidé vstoupili do nejhlubšího místa zálomu. Naklonili se nad masivní, šikmo postavenou deskou, vystupující z pancéře, která je pokračováním jednoho z obrovských vnitřních žeber konstrukce rakety. Všiml jsem si ne bez údivu, že Yrjóla kouří cigaretu; je to pohled velmi vzácný, já jsem ho nikdy předtím kouřit neviděl. Naklonil se nad deskou a začal na ni oklepávat popel, který se na povrchu ukládal v tenké vrstvičce. Trvalo to dost dlouho a vypadalo to jako podivná hra, ale všiml jsem si, jak napjatě všichni pozorují kovovou plochu. Také já jsem se mimovolně naklonil, abych lépe viděl. Částečky popela neležely docela nehnutě, nýbrž se velmi líně skládaly do jakéhosi obrazce. Z počátku jsem to nechápal. Vtom mi svitlo. Popel se kladl do soustředných kružnic, jejichž centrum zřejmě leželo na druhé straně přepážky, někde uvnitř atomových komor. Pracující motory zřejmě vyvolávaly vibrace, příliš slabé, aby byly postižitelné, a kov přepážky přenášel toto nezachytitelné hlubinné chvění na vrstvičku popela, který se shromažďoval na nehybných místech — to znamená na uzlech vzniklých vln.

Ti tři lidé se dorozumívali pohledem. Yrjóla něco zapsal, žena zavřela záklopku přístroje na trojnožce a v nejbližší chvíli duté zabzučení oznámilo, že byly vypnuty motory.

,Co to děláte?“ zeptal jsem se.

Yrjóla mi pohlédl do tváře a přimhouřil oči.

„Především — mlčet — doktore, ano?“

„Cože, nemám o tom s nikým mluvit?“ podivil jsem se. „Dobrá, slibuji. Můžete mi říci, co to je?“

„Vibrace,“ řekl tajemně Yrjola. Rudelík se na nás nedíval. Hladil si prsty nedoholenou bradu, jako kdyby byl zamyšlený nebo dokonce ustaraný. Jen neznámá žena stála klidně a dívala se do prázdné chodby.

„To jsem pochopil,“ odpověděl jsem. „Ale je v tom něco zlého?“

„Je-li zlé to, s čím jsem nepočítal, pak je to zlé,“ řekl Yrjóla. V jeho tváři už nebylo nic šelmovského. Pod očima měl kruhy, jako z nevyspání.

„No, dobrá, ale co je to?“

Yrjóla pokrčil rameny.

„Zatížení motorů je stále stejné. Při nižších rychlostech vibrace nenastaly; projevily se při…“

„… při šedesáti tisících kilometrů za vteřinu,“ vmísil se náhle do hovoru Rudelík a pohlédl na nás, jako kdyby se vytrhl ze zamyšlení.

„Co je to tedy…“ zeptal jsem se znovu poněkud bezradně, jako bych již tušil odpověď. Byla to zvláštní situace. Stáli jsme v jednom z nejvzdálenějších zákoutí velké rakety, která se řítila tmou, obklopeni ze tří stran kovovým masívem clony. Bylo naprosté ticho, nehybná byla i světla v chodbě, jež se táhla tak daleko, že šňůra lampiček splývala na jejím konci v modravou stužku.

„Nevím,“ odpověděl přímo Rudelík, „s tímto úkazem jsme nepočítali, protože nevyplývá z teorie, proto tedy…“

„…teorie je nesprávná,“ dokončila žena. Stála nehnutě. Její hlas prozrazoval velkou únavu.

„Ano,“ řekl Yrjóla a usedl na šikmou kovovou desku.

„Možná, že řetězové reakce dávají maxima a minima pohlcování neutronů…“ prohodil jsem, vyhrabávaje těžce v paměti vědomosti, jimž jsem se kdysi naučil. Ale ihned jsem umlkl, protože omšelé trosky mého školního vědění byly směšné ve srovnání se zkušenostmi oněch tří.

„Hmmm,“ zabručel Yrjóla. Znamenalo to zápornou odpověď. „Už jsme posílali automaty na druhou stranu,“ ukázal pohybem hlavy na přepážku, „a to ne jednou…“

„No, dobrá,“ řekl jsem, „ale jaký to má význam, tak nepatrné…“

Yrjóla ke mně zvedl zespodu oči, krátce se na mě zadíval a zase je sklopil. Neřekl nic, přesto jsem pochopil teprve teď.

„Nebesa!“ vykřikl jsem, „ty vibrace se zvětšují, zvětšují při každém zrychlení, viďte?“

„Tiše!“ Rudelík mi stiskl ruku.

„Odpusťte…“ vykoktal jsem zmateně.

Yrjóla se tvářil, jako by tuto scénu neviděl.

„Zvětšují se?“ řekl, jako by se ptal sám sebe.

„Zvětšují, ale…“ pokračoval konečně.

„Ale ne lineárně!“ dokončil Rudelík. Celý se přihrbil, oči se mu leskly, viděl jsem, že v tomto okamžiku zapomněl na mou přítomnost. Říkal to jen inženýrovi; mechanicky vytáhl kapesní analyzátor: Yrjóla ztlumil jeho vzrušení pohybem ruky, jako by škrtl to, co řekl.

„Nu, ano,“ řekl. „Zdá se, že to dosáhne maxima při sto třiceti tisících kilometrů za vteřinu a pak se to možná bude zmenšovat, ale my nepůjdeme tak daleko. Goobar sice říká, že je to dobře, ale…“

„Cože, vy jste do této historie zasvětil Goobara?“

Yrjóla se pokusil potlačit úsměv, jako by říkal: „Ještě pořád nic nechápeš?“

„…říká, že je to dobře,“ pokračoval inženýr, „ale abych pravdu řekl, nám to nic neříká, protože jeho to zajímá jen potud, pokud to souvisí s jeho nynější prací…“

„A souvisí to?“ řekla žena.

„Ano, on z toho má dokonce radost, říká, že mu to pomohlo…“

„Tak oč vlastně jde,“ zeptal jsem se. Nechápal jsem dočista nic. Cítil jsem, že nás tu obklopuje něco, co nelze zachytit slovy.

„Je… nebezpečí…“ zeptal jsem se konečně, ale hned, sám nevím proč, jsem se zastyděl.

„Nebezpečí?“ odpověděl udiveně inženýr.

„Nemyslím, konstrukce GEY je propočítána se sedmdesátinásobným koeficientem bezpečnosti.“

„Nuže…?“

Yrjóla vstal, všichni se chystali k odchodu. Žena zvedla vibrometr postavený u zdi a Rudelík zatáhl za automat, který se za ním pohyboval jako pejsek.

Šli mimo mne, stál jsem nepohnutě, bez rozloučení, jako bych se byl proměnil ve vzduch. Yrjóla, který šel poslední, najednou se zastavil a vzal mě za ruku. Byl to pevný stisk.

„Je to něco, čemu nás život odnaučil,“ řekl dívaje se mi do očí, „něco, co není v té velké budově, kterou jsme postavili v uplynulých tisíciletích,“ udělal rukou široké gesto, jako by ukazoval okolí, ale pochopil jsem, že má na mysli budovu vědy. „Něco horšího než nebezpečí,“ připojil tišeji.

„Horšího?“ zeptal jsem se. Měl jsem v hlavě naprostý zmatek.

„Právě, že ano,“ odpověděl, „neznámo.“

Pustil mou ruku a odcházel za ostatními. Dlouho jsem si prohlížel setřené stopy vibrací na povrchu desky, která jako zrcadlo neodrážela světlo. Pak jsem i já odcházel po špičkách, jako bych střežil svěřené mi tajemství.