Druhá generace

1. kapitola

Karamon stál v obrovské obsidiánové komnatě. Byla tak velká, že se její stěny i strop, který nepodpíraly žádné sloupy, ztrácely ve stínech. Neosvětlovala ji žádná světla. Ale přesto zde světlo bylo, i když nikdo nedokázal říct, odkud vyzařuje. Bylo bledé a bílé, ne žluté, studené a pochmurné, a nevydávalo žádné teplo.

Karamon v komnatě nikoho neviděl a žádný zvuk nerušil těžké ticho, které jako by zde panovalo už celá staletí, přesto, však věděl, že zde není sám. Cítil, že ho pozorují oči, jako ho pozorovaly tehdy před lety, a tak netečně stál a trpělivě čekal, až rozhodnou, že nastal správný okamžik ho oslovit.

Uhádl, co dělají, a usmál se, ale jen v duchu. Zvědavé oči dál viděly jen hladkou, bezvýraznou tvář. Nespatří žádnou slabost, žal nebo hořkou lítost. Vzpomínky k němu sice vztahovaly ruce, ale jejich dotyk byl teplý a něžný. Už před dvaceti pěti lety se smířil sám se sebou.

Osoby, které s ním v obrovské komnatě byly, se náhle odhalily, jako by mu četly myšlenky, což, jak Karamon tušil, možná opravdu udělaly. Komnata se nerozjasnila, nezvedla se mlha ani se nerozestoupila tma, nic z toho se nestalo. Karamon měl naopak pocit, jako by teprve vstoupil, přestože už tu postával déle než čtvrt hodiny. Dvě postavy v hávech, které se před ním objevily, byly součástí tohoto místa stejně jako magické světlo a prastaré ticho. To on sem nepatřil, byl vetřelec a vždy jím zůstane.

„Opět vás vítáme ve Věži, Karamone Majere,“ pronesl hlas.

Karamon se uklonil, ale nic neřekl. Ani za život si nedokázal vzpomenout, jak se muž jmenuje.

„Jsem Justarius,“ řekl muž a laskavě se usmál. „Ano, od okamžiku, kdy jsme se viděli naposledy, už uplynuly dlouhé roky a také jsme se setkali v zoufalé chvíli. Není divu, že jste na mě zapomněl. Prosím, posaďte se.“ Vedle Karamona se zhmotnila těžká vyřezávaná dubová židle. „Máte za sebou dlouhou cestu a možná jste unavený.“

Karamon se chystal říct, že je v pořádku, že podobná cesta pro muže, který v mládí procestoval skoro celý Ansalon, nic není. Ale když se zadíval na židli s vábně měkkými polštáři, uvědomil si, že opravdu urazil dlouhou cestu a že byla delší, než si pamatoval. Bolela ho záda, zbroj jako by ztěžkla a zdálo se, že jeho nohy už nezvládnou to co dřív.

No, to se dalo očekávat, pomyslel si Karamon a pokrčil rameny. Jsem teď hostinský. Mám zodpovědnost. Někdo musí ochutnávat jídla… Smutně si povzdychl, posadil se a přesunoval své těžké tělo ze strany na stranu, dokud se konečně pohodlně neusadil.

„Asi stárnu,“ řekl a zazubil se.

„To potká všechny,“ odpověděl Justarius a kývl. „No, většinu z nás,“ opravil se a pohlédl na postavu, která seděla vedle něj. Karamon se zadíval stejným směrem a uviděl, jak si postava shodila z hlavy runami pokrytou kápi a odhalila známou elfskou tvář.

„Zdravím tě, Karamone Majere.“

„Dalamare,“ odvětil Karamon klidným hlasem a kývl, i když sevření vzpomínek při zjevení černě oděného kouzelníka zesílilo. Dalamar vypadal úplně stejně jako tehdy před lety, jen byl možná moudřejší, klidnější a chladnější. V devadesáti letech byl pouhým kouzelnickým učněm a elfové ho považovali za horkokrevného mladíka. Dvacet roků znamenalo pro dlouhověké elfy asi tolik jako jediný den a noc. Teď už mu bylo hodně přes sto let, ale jeho chladná, pohledná tvář se podobala obličeji asi třicetiletého lidského muže.

„Léta k vám byla laskavá, Karamone,“ pokračoval Justarius. „Hostinec Poslední domov patří k nejvýdělečnějším na Krynnu. Vy a vaše žena jste hrdinové. Věřím, že Tika Majere je v pořádku a stále stejně krásná.“

„Ještě víc,“ odvětil Karamon zastřeným hlasem.

Justarius se usmál. „Máte pět dětí, dvě dcery a tři syny…“

Do Karamonovy spokojenosti se zařízl střípek strachu. Ne, teď už nade mnou nemají žádnou moc. Rozvalil se pohodlněji v křesle jako voják, který se připravuje na bitvu.

„Dva nejstarší, Tanin a Sturm, prosluli jako bojovníci.“ Justarius hovořil neutrálním hlasem, jako by se bavil se sousedem přes plot o počasí. Ale Karamon se nenechal oklamat a dál kouzelníka pečlivě sledoval. „Snaží se předčit skutky slavných rodičů odvahou na bojišti. Ale třetí, prostřední dítě, které se jmenuje…“ Justarius zaváhal.

„Palin,“ řekl Karamon a stáhl zamračeně obočí. Střelil pohledem po Dalamarovi a všiml si, že ho temný elf šikmýma, nevyzpytatelnýma očima upřeně sleduje.

„Ano, Palin.“ Justarius se odmlčel, pak tiše pokračoval. „Zdá se, že kráčí v strýcových šlépějích.“

Tak. A bylo to venku. Kvůli tomu ho sem pozvali. Něco podobného očekával už hodně dlouho. Zatraceně! Proč ho nemohou nechat na pokoji? Kdyby Palin nenaléhal, nikdy by sem nepřišel. Karamon těžce dýchal, hleděl Justariovi do tváře a snažil se z ní něco vyčíst. Stejně dobře mohl luštit některou ze synových knih zaklínadel.

Justarius, hlava Konkláve čarodějů, byl nejmocnějším mágem na Krynnu. Kouzelník v rudém plášti seděl na velkém kamenném stolci ve středu půlkruhu, jenž sestával z jednadvaceti křesel. Byl to starší muž, ale jedinými vnějšími známkami jeho stáří byly šedé vlasy a vrásčitá tvář. Arcimágovy oči vypadaly stejně lstivé a tělo, až na zchromlou levou nohu, stejně silné, jako když ho Karamon před dvaceti pěti lety poznal.

Karamon sklouzl pohledem k mágově levé noze. Muž ukrýval zranění pod rudým hávem, takže si ho všimli jen ti, kdo ho viděli jít pěšky.

Justarius si všiml Karamonova pátravého pohledu a nevědomky si nohu promasíroval, když si však uvědomil, co dělá, nechal toho a hořce se usmál. Justarius je možná chromý, pomyslel si Karamon a zamrazilo ho, ale jen tělem. Jeho mysl a ctižádost jsou stále stejně silné. Před dvaceti pěti lety byl Justarius jen hlavním mluvčím řádu Rudých plášťů, krynnských kouzelníků, kteří se obrátili zády k dobru i zlu, aby kráčeli vlastní cestou a zůstávali neutrální. Nyní podle všeho vládl všem kouzelníkům na světě — Bílým, Rudým i Černým plášťům. Magie je nejmocnější silou v kouzelníkově životě, proto přísahá věrnost konkláve, a to bez ohledu na soukromé ambice nebo touhy vlastního srdce.

To alespoň platilo pro většinu kouzelníků. Pak tady byl samozřejmě Raistlin…

Před dvaceti pěti lety.

Tehdy byl hlavou konkláve Bílý plášť Par-Salian. Karamon cítil, jak ho ruka vzpomínek svírá stále pevněji.

„Nechápu, co s tím má můj syn společného,“ řekl klidným, vyrovnaným hlasem. „Pokud se chcete s mými chlapci setkat, jsou v komnatě, do které jste nás magií přenesli, když jsme dorazili. Určitě je dokážete stejně tak přenést sem. A když jsme teď skončili se zdvořilostmi… Mimochodem, kde je Par-Salian?“ zeptal se Karamon náhle, rozhlédl se po temné komnatě a zadíval se na prázdné křeslo vedle Justaria.

„Před dvaceti pěti lety se vzdal postavení vůdce konkláve,“ řekl Justarius vážně. „Po… incidentu, do kterého jste byl zapleten.“

Karamon zrudl, ale nic neřekl. Zdálo se mu, že na Dalamarově jemné elfské tváři zahlédl úsměv.

„Já se stal hlavou konkláve a Dalamar byl zvolen nástupcem Ladonny jako vůdce řádu Černých plášťů. Byla to odměna za nebezpečnou a odvážnou práci, kterou odvedl během…“

„Incidentu,“ zavrčel Karamon. „Blahopřeji,“ řekl.

Dalamar ohrnul ret v sardonickém úsměvu. Justarius kývl, ale bylo zjevné, že se nemíní vzdát předchozího námětu.

„Považoval bych za čest, kdybych se mohl setkat s vašimi syny,“ řekl Justarius chladně. „Obzvláště s Palinem. Jestli jsem to pochopil správně, touží se mladík stát mágem.“

„Studuje magii, pokud myslíte tohle,“ přiznal Karamon nevrle. Nevím, jak vážně ji bere nebo jestli se jí touží věnovat celý život, jak naznačujete. Nikdy jsme o tom spolu nemluvili.

Dalamar si posměšně odfrkl a Justarius položil černě oděnému temnému elfovi ruku na paži.

„Takže je možné, že to, co jsme zaslechli o jeho ambicích, není pravda?“

„Možná,“ odpověděl Karamon studeně. „Palin a já jsme si velmi blízcí,“ dodal tišeji. „Určitě by se mi svěřil.“

„Je příjemné setkat se v těchto dnech s poctivým mužem, který otevřeně hovoří o lásce ke svému synovi, Karamone Majere,“ začal Justarius mírným hlasem.

„Pcha!“ přerušil ho Dalamar. „To už můžete rovnou říct, že je příjemné setkat se s mužem s vypíchnutýma očima!“ Vytrhl se ze sevření staršího kouzelníka a ukázal na Karamona. „Celé roky jsi byl slepý k temné ctižádosti svého bratra, dokud nebylo skoro pozdě. A teď jsi slepý i ke svému synovi…“

„Můj syn je hodný chlapec a liší se od Raistlina, jako se stříbrný měsíc liší od černého! Žádné takové ambice nemá! Co ty o něm vlastně víš, ty… vyvrheli?“ křičel Karamon a vztekle vstal. I když bylo velkému muži už přes padesát, udržoval se díky tvrdé práci, a protože cvičil syny v bojovém umění, docela ve formě. Ruka mu sklouzla instinktivně k meči, ale vzpomněl si, že ve Věži Vysoké magie je stejně bezmocný jako tupý trpaslík tváří v tvář drakovi. „A když už mluvíme o temné ctižádosti, sloužil jsi svému mistrovi dobře, že, Dalamare? Raistlin tě toho hodně naučil, možná víc, než tušíme…“

„A moji kůži dodnes hyzdí stopy po jeho ruce!“ vykřikl Dalamar a rovněž se postavil. Roztrhl si černý háv u krku a odhalil holou hruď. Na hladké kůži temného elfa vystupovalo pět ran, které jako by způsobilo pět prstů. Ve studeném světle Komnaty kouzelníků se leskly tenké stružky krve, které z nich vytékaly. „Žiju s tou bolestí už dvacet pět let…“

„A co moje bolest?“ zeptal se Karamon tiše a cítil, jak mu ruka vzpomínek zarývá ostré nehty do duše. „Proč jsi mě sem přivedl? Aby se moje rány otevřely a krvácely jako ty tvoje?“

„Pánové, prosím,“ řekl Justarius tiše. „Dalamare, ovládej se. Karamone, prosím, posaďte se. Nezapomeňte, že jste si navzájem zachránili život. Vzniklo tak mezi vámi pouto, které byste měli respektovat.“

Hlas starého muže přehlušil křik, který se ještě stále rozléhal obrovskou komnatou, a jeho chladná autorita umlčela Karamona a zklidnila Dalamara. Temný elf si sevřel roztržený háv a opět se posadil vedle Justaria.

Karamon si rovněž sedl a tvářil se zahanbeně a mrzutě. Přísahal si, že k tomu nedojde, že nad ním tito lidé nebudou mít žádnou moc, že jím neotřesou. A už se přestal ovládat. Snažil se tvářit uvolněně a opřel se. Ale v ruce dál svíral jílec meče.

„Odpusťte Dalamarovi,“ řekl Justarius a opět položil temnému elfovi ruku na paži. „Unáhlil se a promluvil ve vzteku. Máte pravdu, Karamone. Váš syn Palin je dobrý muž. Myslím, že musíme říct muž, a ne chlapec. Koneckonců je mu už dvacet…“

„Právě mu bylo dvacet,“ zabručel Karamon a obezřetně Justaria sledoval.

Arcimág v rudém hávu mávl rukou. „A je jiný než Raistlin, jak říkáte. Samozřejmě že je. Je přece někdo jiný, narodil se jiným rodičům a za jiných, šťastnějších okolností, než s jakými jste se museli vypořádat vy a vaše dvojče. Podle toho, co jsme slyšeli, je Palin pohledný, příjemný, silný a zdravý. Netíží ho chatrné zdraví jako Raistlina. Je oddán rodině, a především starším bratrům. A oni jsou naopak oddání jemu. Je to tak?“

Karamon jen kývl, protože se mu náhle v krku usadil knedlík, který mu nedovolil promluvit.

Justarius se na něj zadíval a jeho mírný pohled se náhle proměnil v ostrý a pronikavý. Potřásl hlavou. „Ale v jistém ohledu jste slepý, Karamone. Ach, ne způsobem, o kterém mluvil Dalamar.“ Karamonova tvář zrudla vzteky. „Ne tak, jako jste byl slepý ke zlu svého bratra. Touto slepotou jsou postiženi všichni rodiče, příteli. Já to vím.“ Justarius se usmál a nešťastně pokrčil rameny. „Mám dceru…“

Arcimág střelil pohledem po Dalamarovi a povzdychl si. Rty pohledného elfa zacukaly v úsměvu. Nic však neřekl, jen seděl a hleděl do stínů.

„Ano, my rodiče jsme slepí,“ mumlal Justarius, „ale to je všude stejné.“ Naklonil se vpřed a sepnul ruce. „Vidím, že začínáte být netrpělivý, Karamone. Jak už jste uhádl, zavolali jsme si vás sem z jistého důvodu. A obávám se, že to má co do činění s vaším synem Palinem.“

A je to tady, řekl si Karamon pro sebe, zamračil se a otevřel a zase sevřel zpocenou ruku kolem jílce meče.

„Neexistuje snadný způsob, jak to říct, proto půjdu přímo k věci.“ Justarius se zhluboka nadechl. Na tváři se mu objevil vážný, truchlivý výraz a stín strachu. „Máme důvod domnívat se, že mladíkův strýc, vaše dvojče Raistlin, není mrtvý.“

2. kapitola

„Z tohohle místa mi běhá mráz po zádech!“ zamumlal Tanin a úkosem pohlédl na nejmladšího bratra.

Palin pomalu usrkával z šálku tarbeanský čaj, hleděl do ohně a předstíral, že Taninovu poznámku, která byla zjevně určena jemu, neslyšel.

„U Propasti, sedni si!“ řekl Sturm a házel po bratrovi kousky chleba. „Pokud budeš dál pochodovat sem a tam, prošoupeš jim tady podlahu a jenom bohové ví, co je pod námi.“

Tanin se zamračil, potřásl hlavou a dál chodil po místnosti.

„U Reorxova vousu, bratře!“ pokračoval Sturm a skoro mu nebylo rozumět, protože měl plná ústa sýra. „Jeden by si myslel, že jsme v drakoniánském vězení, a ne v komnatě, která by mohla být pokojem v nejlepším hostinci v Palantasu! Dobré jídlo, výborné pivo…“ Zhluboka se napil, aby spláchl sýr. „A byla by tu i příjemná společnost, kdyby ses nechoval jako ťulpas!“

„No, nejsme v nejlepším hostinci v Palantasu,“ namítl Tanin uštěpačně a zastavil se, aby chytil kus hozeného chleba. Roztrhal ho na kousky a hodil na podlahu. „Jsme ve Věži Vysoké magie ve Žďárském lese. Magií nás přenesli do téhle místnosti. Ty zatracené dveře jsou zamčené a my nemůžeme ven. Nemáme zdání, co kouzelníci provedli s otcem, a jediné, na co myslíš, je sýr a pivo!“

„Není to to jediné, na co myslím,“ řekl Sturm tiše, kývl na nejmladšího bratra, který dál hleděl do krbu, a věnoval mu ustaraný pohled.

„Jo,“ vyštěkl Tanin pochmurně a zadíval se stejným směrem. „Já na něho taky myslím! Je to jeho vina, že tady vůbec jsme!“ Tanin rozladěně nakopl nohu stolu a znovu začal pochodovat sem a tam. Sturm si všiml, jak sebou nejmladší bratr při slovech staršího trhl. Povzdychl si a vrátil se ke své zábavě, při které se pokoušel zasáhnout Tanina mezi lopatky kusem chleba.

Kdokoli, kdo by dva starší muže pozoroval (a také to někdo v tu chvíli dělal), by si pomyslel, že to jsou dvojčata, i když ve skutečnosti je od sebe dělil jeden rok. Taninovi bylo dvacet čtyři let, Sturmovi dvacet tři a byli pojmenováni podle Karamonova nejlepšího přítele Tanise Půlelfa a hrdinného Solamnijského rytíře Sturma Ostromeče. Oba mladí muži vypadali, chovali se, a dokonce mysleli stejně. Popravdě si rádi hráli na dvojčata a nesmírně je bavilo, když si je lidé pletli.

Oba byli velcí a svalnatí a měli Karamonovo statné tělo a přátelskou, upřímnou tvář. Ale ostře rusé kudrny a veselé zelené oči, které způsobovaly mezi ženami, jež mladíci na cestách potkali, takové boží dopuštění, zdědili po matce, která v mládí zlomila pěknou řádku srdcí. Tika Waylan bývala jednou z krynnských krásek a také slavnou bojovnicí, i když od dob, kdy mlátila drakoniány po hlavě pánvičkou, poněkud přibrala. Ale hosté se za ní stále otáčeli, když je obsluhovala v bílé haleně s hlubokým výstřihem, a jen málokterý muž odcházel z hostince Poslední domov, aniž by vrtěl hlavou a přísahal, že Karamon je šťastný muž.

Ale Sturmovy zelené oči teď nebyly jen veselé, nýbrž se čtverácky leskly, když mrkl na mladšího bratra, který se nedíval. Sturm se tiše postavil, připlížil se zezadu k nepozornému Taninovi a tiše tasil meč. Zrovna když se Tanin obrátil, strčil mu Sturm meč mezi nohy a podrazil mu je. Bratr přistál na podlaze se zaduněním, které otřáslo samotnými základy věže.

„Ty zatracený tupý trpaslíku!“ zařval Tanin. Vyškrábal se na nohy a vrhl se za bratrem, který rychle ustupoval. Tanin popadl zubícího se Sturma za límec tuniky a odhodil ho na stůl, který se pod jeho vahou převrátil. Tanin přistál na Sturmovi a bratři se do sebe pustili. Podobné rvačky proměnily už nejednu ansalonskou hospodu v kůlničku na dříví, ale tentokrát je zastavil tichý hlas.

„Nechtě toho,“ řekl Palin napjatým hlasem a vstal ze židle u ohně. „Oba toho hned nechtě! Nezapomeňte, kde jste!“

„Já vím přesně, kde jsem,“ řekl Tanin vzpurné a zadíval se na nejmladšího bratra.

Palin byl stejně vysoký jako jeho bratři a také dobře stavěný. Ale protože se věnoval spíše studiu než šermování, nebyl tak svalnatý. Měl matčiny rusé vlasy, ale byly spíše kaštanové než ohnivě rudé. V měkkých vlnách mu padaly na ramena a nad čelem je měl rozdělené na pěšinku. Ale mladíkova tvář a ruce někdy způsobovaly rodičům noční můry. Obličejem s jemnými kostmi a pronikavýma, inteligentníma očima, které člověku viděly až do duše, jim Palin připomínal svého strýce, i když se mu vzhledem nepodobal. Ale Palinovy ruce jako by přímo patřily Raistlinovi. Měl štíhlé, jemné prsty, rychlé a obratné a křehké přísady zaklínadel ovládal s lehkostí, která nutila otce s hrdostí přihlížet, nebo se naopak smutně odvracet.

V tuto chvíli svíral Palin ruce v pěst a mračil se na starší bratry, kteří se váleli po podlaze mezi rozlitým pivem, kusy chleba, střepy, napůl sněženým sýrem a troskami rozbitého stolu.

„Tak se alespoň snažte chovat důstojně!“ vybuchl Palin.

„Vím, kde jsem,“ zopakoval Tanin vztekle. Vstal, zamířil k Palinovi a zadíval se na něj obviňujícím pohledem. „A taky vím, kdo nás sem přivedl! Projeli jsme prokletým lesem, který nás málem zabil.

„Nic ve Žďárském lese vám neublíží,“ odsekl Palin a znechuceně se zadíval na nepořádek na podlaze. „A já bych vám to řekl, kdybyste mě poslouchali. Les ovládají kouzelníci ve Věži. Chrání je před vetřelci. Nás sem pozvali. Stromy nás nechaly bez problémů projít. Hlasy, které jste slyšeli, vám našeptávaly jenom to, čeho se v srdci nejvíce bojíte. Je to magie…“

„To ty poslouchej, Paline,“ přerušil ho Tanin hlasem, kterým dával jasně najevo, kdo je tady nejstarší. „Proč prostě nenecháš celou tu věc s magií být? Ubližuješ rodičům, ale hlavně otci. Viděl j si, jak se tvářil, když jsme sem mířili! Jen bohové vědí, co ho to muselo stát, aby se sem vrátil.“

Palin zrudl, kousl se do rtu a odvrátil se.

„Nech to dítě být, Tanine,“ řekl Sturm, když uviděl bolest ve tváři mladšího bratra. Utřel si pivo z kalhot a poněkud zahanbeně se pokusil dát stůl zpátky dohromady, což bylo marné, protože z něj povětšinou zůstaly jen třísky.

„Kdysi jsi byl dobrý šermíř, bráško,“ naléhal Tanin, ignoroval přitom Sturma a položil Palinovi ruku na rameno. „No tak, chlapče. Pověz tomu tam venku,“ Tanin mávl nejasně rukou, „že jsi změnil názor. Pak odsud budeme moct odejít a vrátit se domů…“

„Nevíme, proč nás sem pozvali,“ namítl Palin a setřásl bratrovu ruku. „Je pravděpodobné, že to se mnou nemá nic společného. Proč by mělo?“ zeptal se hořce. „Jsem jenom student. Bude trvat celé roky, než budu moct složit Zkoušku… díky otci a matce,“ zabručel si pro sebe. Tanin to neslyšel, ale neviditelný pozorovatel ano.

„Jo? A já jsem napůl zlobr,“ odsekl Tanin rozzlobeně. „Dívej se na mě, když s tebou mluvím, Paline…“

„Nech mě být!“

„Hej, vy dva…“ snažil se je přerušit Sturm, který vždy přebíral roli prostředníka, mladíci si však náhle uvědomili, že v komnatě nejsou sami.

Bratři ihned zapomněli na sváry a zareagovali. Sturm vyskočil na nohy rychle jako kočka. Ruku položil na jílec meče a připojil se k Taninovi, který se ochranitelsky postavil před neozbrojeného Palina. Jako ostatní mágové neměl Palin u sebe meč, štít ani zbroj. Ale ruka mu sklouzla k dýce, kterou ukrýval pod hávem, a v duchu už formuloval slova několika obranných kouzel, která mu dovolili se naučit.

„Kdo jste?“ zeptal se Tanin drsně a zadíval se na muže, jenž se objevil ve středu zamčené komnaty. „Jak jste se sem dostal?“

„Jak jsem se sem dostal?“ Muž se zazubil. „Ve Věži Vysoké magie neexistují žádné zdi, které by mág nedokázal překonat. A co se týká mého jména, jsem Dunbar Lodivod ze Severního Ergotu.“

„Co chcete?“ zeptal se Sturm tiše.

„Co chci? Chci se jen ujistit, že máte vše, co potřebujete, nic víc,“ odvětil Dunbar. „Jsem váš hostitel…“

„Vy? Mág?“ Taninovi poklesla čelist, a dokonce i Palin vypadal poněkud překvapeně.

Ve světě, kde kouzelníci měli spíše velký mozek než svaly, byl tento muž očividně výjimkou. Byl stejně vysoký jako Tanin a trup měl tak mohutný, že by mu ho mohl i Karamon závidět. Na holé hrudi se mu pod lesklou černou kůží vlnily svaly. Paže měl tak silné, že se zdálo, že by mohl statného Sturma popadnout do náruče a nosit ho po komnatě jako dítě. Na sobě neměl háv, nýbrž volné, pestře zbarvené kalhoty. Jedinými známkami toho, že by mohl být kouzelníkem, byly váčky u opasku a bílá šerpa, kterou měl uvázanou kolem silného pasu.

Dunbar se zasmál a jeho dunivý smích otřásl nádobím.

„Jo,“ řekl, „jsem mág.“ Vyslovil příkaz a rozlámaný stůl vyskočil na nohy a s neuvěřitelnou rychlostí se dal opět dohromady. Pivo zmizelo z podlahy, roztříštěný džbán se scelil, vznesl se na desku stolu a brzy opět pěnil pivem. Objevila se rovněž pečená kýta, bochník voňavého chleba a také různé delikatesy, nad nimiž se Sturmovi začaly sbíhat sliny v ústech a jež zchladily i Taninovu horkou hlavu, i když se nezbavil všech podezření.

„Posaďte se,“ řekl Dunbar, „a pojezme. Nedělejte si starosti o otce,“ dodal, když se Tanin chystal promluvit. „Právě hovoří o důležitých věcech s hlavami dalších dvou řádů. Posaďte se! Posaďte se!“ Zazubil se a v černé kůži mu zablýskly bílé zuby. „Nebo vás k tomu mám přinutit?“

Tanin pustil jílec meče, přitáhl si židli, ale nejedl, nýbrž bedlivě sledoval Dunbara. Ale Sturm se pustil s chutí do jídla. Jen Palin zůstal stát s rukama složenýma v rukávech bílého hávu.

„Prosím, Paline,“ řekl Dunbar laskavěji a pohlédl na mladíka, „sedni si. Brzy se připojíme k tvému otci a ty zjistíš, proč jsme vás sem přivedli. Zatím tě žádám, aby ses se mnou podělil o chléb a maso.“

„Děkuji, mistře,“ řekl Palin a uctivě se uklonil.

„Dunbare, Dunbare…“ Muž mávl rukou. „Jste mými hosty a já si nepotrpím na formality.“

Palin si sedl a pustil se do jídla, ale bylo zjevné, že jen ze zdvořilosti. Dunbar se Sturmem však jedli za dva a brzy se k nim připojil i Tanin, který odložil roli samozvaného ochránce, zlákán úžasnými vůněmi a pohledem na to, jak si ostatní užívají.

„Vy… mluvil jste o hlavách dalších dvou řádů, mis… Dunbare,“ ozval se Palin. „Jste…“

„Hlavou řádu Bílých plášťů. Ano.“ Dunbar utrhl silnými zuby kus chleba a spláchl ho pivem, které vypil najeden doušek. „Stal jsem se jí, když Par-Salian odstoupil.“

„Hlava řádu?“ Sturm pohlédl na velkého muže s úžasem. „Ale… jaký jste kouzelník? Co umíte?“

„Určitě jenom netrháte křídla netopýrům,“ zamumlal Tanin plnými ústy.

Palin se zatvářil šokované a zamračil se na staršího bratra. Ale Dunbar se jenom zasmál. „Tak to máš pravdu!“ řekl a zaklel. „Jsem námořní kouzelník. Otec byl kapitán lodi stejně jako jeho otec před ním. Mě kapitánování nebavilo. Já se vyznám v magii, ale moje srdce patří moři, proto jsem se na ně vrátil. Teď se plavím po vlnách a magií Přivolávám vítr nebo potlačuji bouři. Můžu ukrást nepříteli vítr z plachet, abychom mohli utéct, nebo mu při útoku rozlít po palubě oheň. A když je potřeba,“ Dunbar se zazubil, „můžu se chopit pumpy nebo vratidla kotvy stejně dobře jako ostatní. Udržuju se tak ve formě.“ Zabušil si pěstí na statnou hruď. „Slyšel jsem, že vy dva,“ podíval se na Sturma s Taninem, „jste se vrátili ze severu, kde jste bojovali s minotaury, kteří napadají pobřeží. Já se ty piráty taky snažil zastavit. Povězte mi, byli jste…“

Muži spolu brzy zapředli rozhovor. Dokonce i Tanin se pro téma nadchl a po chvíli už barvitě a do všech podrobností popisoval léčku, kterou minotaurům zabránili srovnat město Kalaman se zemí. Dunbar pozorně naslouchal, kladl inteligentní otázky, pronášel poznámky a zdálo se, že se velmi dobře baví.

Ale přestože kouzelník upíral bystré oči na mladé válečníky, ve skutečnosti se soustředil na nejmladšího z bratrů.

Když se Palin ujistil, že muže rozhovor plně zaujal a na něj přitom zjevně zapomněli, s povděkem přestal předstírat, že jí, a opět se zadíval do ohně, aniž by si všiml, že ho Dunbar pozoruje.

Mladíkova tvář byla bledá a zamyšlená a štíhlé ruce měl pevně sepjaté na klíně. Byl tak ztracený v myšlenkách, že pohyboval rty, a přestože nepronášel slova nahlas, jiná osoba v místnosti moc dobře věděla, co říká.

„Proč mě sem přivedli? Čtou mi snad v srdci? Poví to otci?“

A nakonec: „Jak mu mohu ublížit, když už toho tolik vytrpěl?“

Dunbar kývl, jako by našel odpověď na nevyslovenou otázku, pak si povzdychl a obrátil pozornost zpět k boji s minotaury.

3. kapitola

„Mýlíte se,“ řekl Karamon klidně. „Můj bratr je mrtvý.“

Justarius povytáhl obočí a pohlédl na Dalamara, který pokrčil rameny. Ať už od něj očekávali jakoukoli reakci, klidné odmítnutí to očividně nebylo. Justarius se tvářil vážně a zdálo se, že neví, co říct. Pohlédl zpět na Karamona.

„Mluvíte, jako byste měl důkaz.“

„Mám ho,“ řekl Karamon.

„Mohu se zeptat jaký?“ zeptal se Dalamar uštěpačně. „Brána do Propasti se koneckonců zavřela — s pomocí tvého bratra – a on zůstal uvězněný na opačné straně.“ Temný elf ztišil hlas. „Její temné Veličenstvo by ho nezabilo. Raistlin jí zabránil vstoupit do tohoto světa. Její zuřivost určitě neznala mezí. Potěšilo by ji, kdyby ho mohla po zbytek věčnosti mučit. Smrt by byla Raistlinovou spásou.“

„A také byla,“ řekl Karamon tiše.

„Sentimentální tup…“ začal Dalamar netrpělivě, ale Justarius opět položil temnému elfovi ruku na paži a černě oděný mág vztekle zmlkl.

„Jste si tím velice jistý, Karamone,“ řekl Justarius vážně. „Očividně víte něco, co my ne. Povězte nám to. Vím, že to pro vás musí být bolestivé, ale musíme učinit velmi důležité rozhodnutí a vaše informace ho mohou ovlivnit.“

Karamon zaváhal a zamračil se. „Má to něco společného s mým synem?“

„Ano,“ odvětil Justarius.

Karamonova tvář potemněla. Sklopil zrak ke svému meči, přimhouřil zamyšleně oči a rukou se nepřítomně dotýkal jílce. „Pak vám povím to, co jsem ještě nikdy nikomu neřekl,“ pronesl váhavým, ale pevným a tichým hlasem. „Ani manželce, ani Tanisovi, nikomu.“ Na chvíli se odmlčel, aby si utřídil myšlenky. Pak polkl, a aniž by odtrhl oči od meče, přejel si přes něj rukou a začal. „Po tom… po tom, co se stalo ve Věži v Palantasu, jsem byl otupělý. Nedokázal jsem přemýšlet. Nechtěl jsem přemýšlet. Bylo pro mě snazší žít jako náměsíčný. Mluvil jsem, pohyboval jsem se, ale nic jsem necítil. Bylo to snadné.“ Pokrčil rameny. „Měl jsem spoustu práce, která mě zaměstnala. Město bylo v troskách. Dalamar…“ Krátce na temného elfa pohlédl. „Byl skoro mrtvý. Ctěná dcera Crysanie byla vážně zraněná. A pak tu byl Tas, který ukradl létající citadelu.“ Karamon se sobě navzdory usmál, když si vzpomněl na kousky veselého šotka. Ale jeho úsměv se rychle vytratil. Zavrtěl hlavou a pokračoval.

„Věděl jsem, že jednoho dne budu muset na Raistlina myslet. Budu se muset vypořádat s tím, co se stalo.“ Karamon zvedl hlavu a zpříma na Justaria pohlédl. „Musel jsem pochopit, co Raistlin byl, co udělal. Musel jsem se smířit s tím, že byl zlý, opravdu zlý, že ve své touze po moci ohrozil celý svět, že kvůli němu trpěli a umírali nevinní lidé.“

„A proto byl samozřejmě spasen,“ zavrčel Dalamar.

„Počkej!“ Karamon zvedl ruku a zrudl. „Ale uvědomil jsem si ještě něco. Měl jsem Raistlina rád. Byl to můj bratr, moje dvojče. Byli jsme si blízcí, nikdo ani netuší, jak moc.“ Velký muž nedokázal pokračovat. Zahleděl se na meč, mračil se, ale nakonec se roztřeseně nadechl a opět zvedl hlavu. „Raistlin udělal v životě i dobré věci. Bez něj bychom neporazili dračí armádu. Staral se o ty, kdo… kdo byli slabí a nemocní… jako on sám. Ale já vím, že ani to by ho na konci nezachránilo.“ Karamon stiskl pevně rty a zamrkal, aby potlačil slzy. „Když jsem se s ním setkal v Propasti, měl vítězství na dosah, jak sami víte. Stačilo, aby znovu vstoupil do brány a protáhl jí Temnou královnu, pak by ji dokázal porazit a zaujal její místo. Splnil by si sen a stal se bohem. Ale zároveň by zničil svět. Odhalila mi to cesta do budoucnosti a já ukázal tuto budoucnost jemu. Raistlin by se stal bohem, ale vládl by mrtvému světu. Věděl, že se nemůže vrátit. Odsoudil sám sebe k záhubě. Ale když vstoupil do Propasti, věděl, co riskuje.“

„Ano,“ řekl Justarius tiše. „A ve své ctižádosti si zvolil toto riziko dobrovolně. Co se nám snažíte říct?“

„Jen tohle,“ pokračoval Karamon. „Raistlin udělal chybu, strašlivou, tragickou chybu. Ale udělal to, čeho je schopný jen málokdo: Měl odvahu si ji přiznat a udělat vše, aby ji napravil, i když to znamenalo obětovat sám sebe.“

„Za ta léta jste zmoudřel, Karamone Majere. Mluvíte přesvědčivě.“ Justarius hleděl na Karamona s novou úctou, i když zároveň vrtěl smutně hlavou. „Ale přesto je tato záležitost věcí pro filozofy. Není to důkaz. Promiňte, že tak naléhám, Karamone, ale…“

„Než jsem se vrátil domů, strávil jsem měsíc u Tanise,“ pokračoval Karamon, jako by ho nepřerušili. „V jeho tichém, mírumilovném domě jsem si všechno rozmyslel. Tam jsem se smířil se skutečností, že můj bratr, který byl mým společníkem už od narození a kterého jsem miloval víc než cokoli jiného na světě, je pryč. Ztracený. Možná zažívá strašlivá muka. Víc… víc než jednou mě lákalo utišit bolest trpasličí kořalkou.“ Karamon zavřel oči a otřásl se. „Jednoho dne, když jsem měl pocit, že už nedokážu dál žít, aniž bych se zbláznil, jsem vešel do svého pokoje a zamknul za sebou dveře. Vytáhl jsem meč z pochvy, zadíval se na něj a přemýšlel, jak snadné by bylo… uniknout. Ležel jsem na lůžku a byl jsem odhodlaný zabít se. Místo toho jsem vyčerpaně usnul. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale když jsem se probudil, byla noc. Všude bylo ticho, oknem pronikalo do pokoje stříbrné světlo Solináru a mě naplnil nepopsatelný mír. Přemýšlel jsem proč… a pak jsem ho uviděl.“

„Uviděl koho?“ zeptal se Justarius a s Dalamarem rychle pohlédli jeden na druhého. „Raistlina?“

„Ano.“

Tváře kouzelníků se zachmuřily.

„Viděl jsem ho,“ řekl Karamon něžným hlasem. „Ležel vedle mě a spal, jako když… jako když jsme byli děti. Občas měl strašné noční můry. Když se probudil, plakal. Já ho pak vždycky utěšil… a rozesmál. Nakonec si povzdechl, položil mi hlavu na paži a usnul. Tak jsem ho viděl…“

„Sen!“ odfrkl si Dalamar.

„Ne.“ Karamon zavrtěl rozhodně hlavou. „Bylo to příliš živé. Viděl jsem jeho tvář stejně jasně, jako teď vidím ty vaše, jak jsem ji zahlédl naposledy v Propasti. Ale strašlivé vrásky bolesti, zkroucený výraz chamtivosti a zloby byly pryč a jeho tvář byla plná klidu a… míru, přesně jak říkala Crysanie. Byla to tvář mého bratra, mého dvojčete… ne cizince, kterým se stal.“ Karamon si opět utřel oči. „Příštího dne jsem byl schopen vrátit se domů, protože jsem věděl, že všechno jev pořádku… Poprvé v životě jsem skutečně uvěřil v Paladina. Věděl jsem, že Raistlina pochopil a soudil ho milosrdně, že přijal jeho oběť.“

„Dostal tě, Justarie,“ zaduněl hlas ze stínů. „Co řekneš na takovou víru?“

Karamon se rychle rozhlédl a uviděl čtyři postavy, které se zhmotnily ze stínů obrovské komnaty. Tři z nich poznal, a dokonce i na tomto pochmurném místě plném vzpomínek mu při pohledu na syny vyhrkly do očí slzy hrdosti. Všiml si, že starší dva, kteří tu stáli v rachotící zbroji a s mečem po boku, vypadají téměř krotce. Není divu, pomyslel si ponuře, když vzal úvahu, co o Věži věděli, a to nejen z legend, ale také z rodinné historie. Měli na magii stejný názor jako on, neměli ji rádi a nevěřili jí. Jako obvykle stáli ochranitelsky po boku Karamonova třetího syna a svého nejmladšího bratra.

Právě na něj se Karamon s úzkostí zadíval, když vstoupili. Palin v bílém hávu předstoupil s hlavou skloněnou a s očima upřenýma na podlahu, jak vyžadovalo jeho nízké postavení, před hlavu konkláve. Teprve nedávno mu bylo dvacet let a nebyl ještě ani učedníkem, a také jím pravděpodobně ještě alespoň dalších pět let nebude. Ve dvaceti pěti letech mohli krynnští mágové složit Zkoušku — byl to strašlivý test jejich dovedností a talentů, kterým museli projít všichni, aby mohli získat pokročilejší a nebezpečnější znalosti. Mágové ovládají velkou moc, proto je Zkouška navržena tak, aby vyloučila všechny, kdo nejsou nadaní nebo neberou magii dostatečně vážně. Zkouška je velmi účinná, protože selhání znamená smrt. Neexistuje cesta zpátky. Když mladý muž nebo žena z jakéhokoli národa — elf, člověk, zlobr — vstoupí do Věže Vysoké magie s úmyslem složit Zkoušku, oddá se tělem i duší magii.

Palin vypadal neobvykle ustaraně a vážně, tak jako během cesty k věži, jako by se sám chystal na Zkoušku. Ale to je směšné, pokáral se Karamon přísně. Chlapec je příliš mladý. Ano, Raistlin sice složil Zkoušku ve stejném věku, ale jen proto, že ho konkláve potřebovala. Raistlin byl mocný mág a výtečně ovládal své umění, ale i přesto ho Zkouška málem zabila. Karamon stále viděl své dvojče, jak leží na zakrvácené kamenné podlaze ve věži… Sevřel ruku v pěst. Ne! Palin je inteligentní, vzdělaný, ale není připravený. Je příliš mladý.

„A kromě toho,“ zamumlal si Karamon pro sebe, Ještě pár let a možná se celého tohohle bláznovství vzdá…“

Palin zvedl hlavu, jako by cítil otcův ustaraný pohled, a věnoval mu uklidňující úsměv. Karamon mu ho oplatil a hned mu bylo lépe. Tohle divné místo možná synovi otevřelo oči.

Čtveřice přistoupila k půlkruhu židlí, na nichž seděli Justarius s Dalamarem, a Karamon je po celou dobu pozorně sledoval. Když se ujistil, že se chlapci chovají jako obvykle (dva starší měli občas sklony jednat poněkud nespoutané), konečně se uvolnil a zadíval se na čtvrtou postavu, která promluvila k Justariovi o víře.

Muž vypadal velmi zvláštně. Karamon si nevzpomínal, že by někdy spatřil podivnějšího tvora, a to procestoval skoro celou ansalonskou pevninu. Karamon podle mužovy černé pleti poznal, že pochází ze Severního Ergotu, z národa mořeplavců. Byl oblečený jako námořník, až na váčky u opasku a bílou šerpu, kterou měl ovázaný pas. Měl hlas muže, který je zvyklý křičet rozkazy přes dunění vln a řev větru. Tento dojem byl tak silný, že se Karamon poněkud nejistě rozhlédl. Vůbec by se nedivil, kdyby se za ním zhmotnila loď s vykasanými plachtami.

„Vy musíte být Karamon Majere,“ řekl muž a přistoupil ke Karamonovi, který se nemotorně postavil. Sevřel Karamonovi ruku tak pevně, až velký muž vytřeštil oči, pak se usmál a představil se. „Dunbar Lodivod ze Severního Ergotu, hlava řádu Bílých plášťů.“

Karamonovi poklesla čelist. „Mág?“ pronesl s úžasem a potřásl mu rukou.

Dunbar se zasmál. „Vaši synové zareagovali úplně stejně. Ano, obávám se, že jsem raději navštívil vaše syny, než abych se tady s vámi věnoval povinnostem. Jsou to správní chlapci. Jestli jsem to pochopil dobře, dva starší bojovali spolu s rytíři proti minotaurům poblíž Kalamanu. Skoro jsme se tam potkali. Proto jsem se tak zdržel.“ Omluvně pohlédl na Justaria. „Moje loď musela zakotvit v Palantasu a opravit škody, které jsme utržili v boji s těmi samými piráty. Jsem námořní kouzelník,“ vysvětlil Dunbar, když si všiml Karamonova mírně zmateného pohledu. „U všech bohů, vaši synové se vám tak podobají!“ Zasmál se a znovu potřásl Karamonovi rukou.

Karamon se zazubil. Všechno bude v pořádku, když teď kouzelníci věděli, co se stalo s Raistlinem. Může se s chlapci vrátit domů.

Karamon si náhle uvědomil, že na něj Dunbar pozorně hledí, jako by mu četl myšlenky. Kouzelník zvážněl. Dunbar potřásl mírně hlavou, pak rychlými, ráznými kroky přešel přes místnost, jako by kráčel po palubě lodi, a posadil se po Justariově pravici.

„No,“ řekl Karamon a sevřel v ruce nešikovně jílec meče. Výraz kouzelníkovy tváře otřásl jeho sebejistotou. Všichni tři mágové teď na něj vážně hleděli. Karamonova tvář ztvrdla odhodláním. „Takže to bychom měli. Řekl jsem vám všechno o… o Raistlinovi…“

„Ano,“ řekl Dunbar. „Všichni jsme to slyšeli a myslím, že někteří z nás poprvé.“ Námořní kouzelník pohlédl významně na Palina, který upíral oči na podlahu.

Karamon si nervózně odkašlal a pokračoval: „Takže už asi půjdeme.“

Kouzelníci si vyměnili pohledy. Justarius vypadal neklidně, Dalamar přísně a Dunbar smutně. Ale nikdo z nich nic neřekl. Karamon se uklonil, obrátil se k odchodu a zrovna pokynul synům, když se Dalamar podrážděně postavil.

„Ještě nemůžeš jít, Karamone,“ řekl temný elf. „Musíme si promluvit o spoustě věcí.“

„Tak mluv!“ prohlásil Karamon vztekle a otočil se zpět k mágům.

„Řeknu ti to já, protože tihle,“ střelil sžíravým pohledem po zbývajících dvou kouzelnících, Jsou příliš choulostiví, než aby se odvážili napadnout tvoji víru. Možná zapomněli na vážné nebezpečí, kterému jsme před dvaceti pěti lety čelili. Já nezapomněl.“ Ruka mu vylétla k roztrženému hávu. „Nikdy nezapomenu. Nějaká ,vidina’, ať už jakkoli dojemná, moje obavy nerozptýlí.“ Pohrdavě ohrnul ret. „Posaď se, Karamone. Posaď se a vyslechni si pravdu, kterou se tihle dva bojí pronést nahlas.“

„Nebojím se, Dalamare,“ odmítl Justarius káravě. „Přemýšlel jsem o příběhu, který nám Karamon vyprávěl, o jeho názoru na tuto věc…“

Temný elf si odfrkl, ale Justarius po něm střelil tak pronikavým pohledem, že se posadil a zahalil se do černého pláště. Ale Karamon zůstal stát, mračil se a jeho pohled přeskakoval z jednoho kouzelníka na druhého. Za sebou uslyšel rachocení zbroje, jak synové neklidně přešlápli. Toto místo je znervózňovalo stejně jako jeho. Toužil se otočit, odejít a už nikdy se nevrátit do věže, v níž zažil tolik bolesti a zklamání.

U všech bohů, udělá to! Ať ho zkusí zastavit! Karamon sevřel jílec meče, udělal krok zpátky a ohlédl se po synech. Dva starší byli připraveni odejít. Jen Palin zůstal nehybně stát a na tváři měl vážný, zamyšlený výraz, který Karamon nedokázal přečíst. Ale někoho mu tím připomenul. Karamon téměř slyšel Raistlinův šepot. „Jdi, pokud chceš, můj drahý bratře. Ztrať se v magickém Žďárském lese, protože beze mě jím neprojdeš. Já zůstávám…“

Ne. Jeho syn tato slova neřekne. Karamon zrudl a srdce se mu bolestivě stáhlo. Ztěžka usedl zpět na židli. „Mluvte,“ zopakoval.

„Téměř před třiceti lety přišel Raistlin Majere do této věže, aby složil Zkoušku,“ začal Justarius. „Během Zkoušky se s ním spojil…“

„To už víme,“ zavrčel Karamon.

„Někteří ano,“ odvětil Justarius. „Někteří ne.“ Zadíval se na Palina. „Nebo alespoň neznají celý příběh. Zkouška byla pro Raistlina velmi těžká. Je taková pro všechny, že ano?“

Dalamar nepromluvil, ale jeho bledá tvář zpopelavěla a zkosené oči potemněly. Z Dunbarovy tváře zmizelo všechno veselí. Pohledem zalétl k Palinovi a téměř neznatelně zavrtěl hlavou.

„Ano,“ pokračoval Justarius tiše a nevědomky si mnul nohu, jako by ho bolela. „Zkouška je těžká, ale není nemožné ji složit. Par-Salian a hlavy řádů by Raistlinovi nedovolili ji podstoupit, kdyby si nemysleli, že i přes svůj mladý věk dokáže uspět. A složil by ji vlastníma silama! Ano, Karamone! Ani já, ani nikdo z těch, kdo tady toho dne byli a vše viděli, o tom nepochybují. Vaše dvojče bylo dost silné a zkušené, aby obstálo. Ale zvolilo si snadnou a jistou cestu a přijalo pomoc zlého kouzelníka, největšího, jaký kdy žil — Fistandantila.

Fistandantilus,“ řekl Justarius a upřel zrak na Palina. „Jeho magie selhala a on zemřel na hoře Lebka. Ale byl natolik mocný, že porazil i samotnou smrt. Jeho duch přežil v jiné sféře a čekal na tělo, které by mohl ovládnout. A našel ho…“

Karamon seděl tiše, upíral oči na Justaria, tvář měl rudou a čelisti pevně sevřené. Ucítil na rameni ruku, a když vzhlédl, uviděl, že vedle něj stojí

Palin. Sehnul se a zašeptal: „Můžeme jít, otče. Omlouvám se. Nebylo ode mě správné, že jsem tě přinutil sem jít. Nemusíme poslouchat…“

Justarius si povzdychl. „Ano, mladý mágu. Obávám se, že musíte. Musíte slyšet pravdu!“

Palin sebou trhl a zrudl, když uslyšel, jak kouzelník zopakoval jeho slova. Karamon sevřel synovi ruku, aby ho uklidnil. „My známe pravdu,“ zavrčel. „Zlý kouzelník uloupil bratrovi duši! A vy mágové jste ho nechali!“

„Ne, Karamone!“ Justarius sevřel ruku v pěst a stáhl stříbrné obočí. „Raistlin se rozhodl sám. Obrátil se zády ke světlu a objal temnotu. Fistandantilus mu dal sílu uspět ve Zkoušce a Raistlin na oplátku dal Fistandantilovi část své životní síly, aby duch mohl přežít. To zničilo jeho tělo, ne Zkouška. Sám Raistlin to řekl, Karamone! ,To je oběť, kterou jsem přinesl magii!’ Kolikrát jste od něj tato slova slyšel?“

„Dost!“ Karamon zamračeně vstal. „Byla to Par-Salianova vina. Ať už bratr napáchal jakékoli škody, byli jste to vy, kdo mu ukázal cestu.“ Karamon pokynul synům, obrátil se, rychle vyrazil z místnosti a doufal, že zamířil k východu z tohoto podivného místa.

„Ne!“ Justarius se vrávoravě postavil, protože nedokázal přenést váhu na zchromlou levou nohu. „Poslouchejte a pochopte, Karamone Majere! Musíte, jinak toho budete hořce litovat!“

Karamon se zastavil. Pomalu se otočil napůl zpátky. „Vyhrožujete mi?“ zeptal se a zlobně se na Justaria zahleděl.

„Není to výhrůžka, alespoň ne naše,“ řekl Justarius. „Přemýšlejte, Karamone! Copak to nebezpečí nevidíte? Už jednou k tomu došlo. Může se to stát znovu!“

„Nerozumím,“ řekl Karamon tvrdohlavě. Ruka mu stále spočívala na meči, stále zvažoval, co dál.

Dalamar se zprudka naklonil vpřed jako had připravený zaútočit. „Ano, chápeš!“ Jeho hlas byl tichý a smrtící. „Chápeš. Nežádej, abychom ti řekli podrobnosti, protože nemůžeme. Ale věz jedno: Na základě jistých znamení a zpráv, které jsme obdrželi z říší za hranicemi té naší, jsme došli k názoru, že Raistlin žije, stejně jako žil Fistandantilus. Hledá způsob, jak se vrátit do tohoto světa. Potřebuje tělo, které by mohl obsadit. A ty, jeho milované dvojče, jsi mu jedno pozorně připravil’– mladé, silné a vycvičené v magii.“

Dalamarova slova se zakusovala do Karamona jako jedovaté zuby. „Svého syna…“

4. kapitola

Justarius se opět opatrně posadil na kamenný stolec. Uhladil si záhyby rudého hávu rukama, které vypadaly na jeho věk až příliš mladě, a promluvil ke Karamonovi, i když upíral oči na mladíka v bílém plášti, jenž stál po otcově boku. „Proto jistě chápete, Karamone Majere, že nemůžeme dovolit, aby váš syn a Raistlinův synovec pokračoval ve studiu magie a podstoupil Zkoušku, aniž bychom se napřed ujistili, že ho jeho strýc nemůže využít k návratu do tohoto světa.“

„Obzvláště,“ dodal Dunbar vážně, „když ještě není jisté, kterému řádu patří mladíkova věrnost.“

„Co tím myslíte?“ Karamon se zamračil. „Složit Zkoušku? Bude trvat ještě hodně dlouho, než ji bude moct podstoupit. A co se týká věrnosti, zvolil si Bílé pláště…“

„Ty a matka jste mi vybrali bílý plášť,“ řekl Palin vyrovnaným hlasem, hleděl přímo vpřed a vyhýbal se otcovu pohledu. Když mu odpovědí bylo jen ublížené ticho, udělal Palin podrážděné gesto. „Ale no tak, otče. Oba víme, že za jiných okolností bys mi magii studovat nedovolil. Věděl jsem, že je zbytečné se ptát.“

„Ale mladík musí být věrný svému srdci. Jen tak může použít skutečnou sílu magie. Musí si vybrat během Zkoušky,“ řekl Dunbar laskavě.

„Zkouška! Proč tady mluvíte o Zkoušce? Říkám vám, že se ještě ani nerozhodl, jestli ji podstoupí, nebo ne. A pokud k tomu budu mít co říct…“ Karamon zmlkl a zadíval se synovi do obličeje. Palin upíral oči na podlahu, tváře měl rudé a rty pevně stisknuté.

„No, na tom nezáleží,“ zabručel Karamon a zhluboka se nadechl. Za sebou slyšel nervózní přešlapování synů, řinčení Taninova meče a Sturmovo tiché kašlání. Naléhavě rovněž vnímal pohledy kouzelníků, a především Dalamarův cynický úsměv. Kdyby tak mohl zůstat s Palinem o samotě! Dostal by šanci vše vysvětlit. Karamon si povzdychl. O tomhle si asi měli promluvit už dávno. Ale doufal…

Obrátil se zády ke kouzelníkům a tváří k synům. „Tak komu tedy chceš přísahat věrnost, Paline?“ zeptal se, i když už bylo pozdě napravit škody. „Jsi dobrý člověk, synu! Rád pomáháš lidem a sloužíš ostatním! Bílá je očividně…“

„Nevím, jestli se mi líbí sloužit ostatním,“ vykřikl Palin netrpělivě a přestal se ovládat. „Vnutil jsi mi tuhle roli a podívej, kam mě to přivedlo! Sám přiznáváš, že nejsem tak silný ani nemám takové znalosti, jako měl v mém věku strýc. Ale to jen proto, že zasvětil celý život studiu! Nedovolil, aby se mu cokoli postavilo do cesty. Připadá mi, že člověk musí na první místo postavit magii a svět až na druhé.

Karamon zavřel oči bolestí. Poslouchal synova slova, ale slyšel, jak je šeptem pronáší jiný, zničený hlas: Člověk musí na první místo postavit magii a svět až na druhé. Pokud to neudělá, omezuje sám sebe i své možnosti…

Cítil, jak ho někdo popadl za paži. „Otče, omlouvám se,“ řekl Palin tiše. „Promluvil bych si s tebou, ale věděl jsem, jak bych ti ublížil. A pak je tu ještě matka.“ Mladík si povzdychl. „Znáš matku.

„Ano,“ řekl Karamon, zajíkl se a objal syna velkými pažemi. „Znám ji.“ Odkašlal si a pokusil se usmát. „Asi by po tobě něco hodila, po mně jednou hodila celou zbroj, jak si vzpomínám. Ale má strašně špatnou mušku, hlavně když míří na někoho, koho má ráda.“

Karamon nemohl chvíli pokračovat, a tak tam jen stál a objímal syna. Zadíval se přes jeho rameno na kouzelníky a zeptal se drsně: „Musíme to dělat teď? Vraťme se domů a promluvme si o tom. Proč nemůžeme počkat…“

„Protože dnes v noci dojde ke zvláštnímu úkazu,“ odvětil Justarius. „Stříbrný měsíc, černý i rudý se najednou objeví na obloze. Magie bude dnes v noci nejmocnější za poslední století. Pokud Raistlin dokáže využít magii k útěku z Propasti, dojde k tomu právě za takové noci.“

Karamon sklonil hlavu a hladil syna po kaštanových vlasech. Položil mu paži kolem ramen, pak se s ponurou tváří obrátil ke kouzelníkům.

„Dobrá,“ pronesl nakřáplým hlasem. „Co chcete, abychom udělali?“

„Vrátíš se se mnou do Věže v Palantasu,“ řekl Dalamar. „A pokusíme se projít portálem.“

„Dovol, abychom jeli kus cesty s tebou, otče,“ žadonil Tanin.

„Ano!“ dodal Sturm nadšeně. „Budeš nás potřebovat, víš, že je to pravda. Cesta do Palantasu je sice otevřená, o to se rytíři postarali, ale máme zprávy od Porthia, že drakoniánské tlupy přepadají….“

„Nerad vás zklamu, válečníci,“ řekl Dalamar a na rtech mu pohrával úsměv, „ale my do Palantasu nepojedeme. Nepoužijeme obvyklé cesty,“ dodal.

Oba mladí muži se zatvářili zmateně. Tanin se na temného elfa podezřívavě zadíval a zamračil se, protože tušil léčku.

Palin poplácal Tanina po ruce. „Mluví o magii, bratře. Než se Sturmem dojdete ke dveřím, budeme už s otcem v Dalamarově studovně ve Věži Vysoké magie v Palantasu, ve Věži, kterou strýc prohlásil za vlastní,“ dodal tiše. Palin nechtěl, aby jeho poslední slova někdo slyšel, ale když se rozhlédl, zachytil Dalamarův pronikavý, vědoucí pohled. Zmateně se začervenal a zmlkl.

„Ano, tam,“ zamumlal Karamon a tvář mu při té myšlence potemněla. „A vy dva budete na cestě domů,“ dodal a přísně se na starší syny zadíval. „Musíte říct matce.

„To bych se radši postavil zlobrům,“ řekl Tanin ponuře.

„Já taky,“ řekl Karamon, zazubil se, ale nakonec si povzdychl. Sklonil se, aby se ujistil, že má pevně zapnutou přezku na brašně, a dbal na to, aby jeho tvář zůstala ve stínu, když pokračoval. „Jenom si dejte pozor, aby neměla po ruce nádobí,“ řekl úmyslně lehkým tónem.

„Zná mě. Očekávala to. Vlastně si myslím, že věděla, co se stane, už když jsme odjížděli,“ řekl Palin a vzpomněl si na matčino něžné objetí a na to, jak stála ve dveřích hostince, vesele se usmívala a mávala jim na rozloučenou starou utěrkou. Ale když opouštěli město, Palin se ohlédl a uviděl, jak matka schovala tvář v utěrce a Dezra ji objala, aby ji utěšila.

„Kromě toho,“ řekl Karamon, napřímil se, zamračil se na syny a pokračoval přísným hlasem, Jste slíbili Porthiovi, že se vydáte do Qualinestu a pomůžete elfům s drakoniánskými nájezdníky. Víte, jaký je Porthios. Trvalo mu deset let, než s námi vůbec promluvil. Teď se k nám chová docela přátelsky. Nedovolím, aby moji synové porušili slovo, hlavně ne to, které dali tomu tvrdohlavému elfovi. Bez urážky,“ řekl a podíval se na Dalamara.

„Bez obav,“ řekl temný elf. „Znám Porthia. A teď…“

„Jsme připraveni,“ přerušil ho Palin a obrátil se k němu s dychtivým výrazem ve tváři. „Samozřejmě jsem četl o zaklínadlu, které se chystáte použít, ale nikdy jsem neviděl, jak se dělá. Jaké přísady používáte? A kladete přízvuk na první slabiku prvního slova, nebo na druhou? Mistr říká…“

Dalamar si jemně odkašlal. „Prozrazuješ naše tajemství, mladíku,“ řekl uhlazeně. „Pojď, probereme tvé otázky v soukromí.“ Položil jemnou ruku Palinovi na paži a odvedl ho stranou od otce a bratrů.

„Tajemství?“ zeptal se Palin zmateně. „Co tím myslíte? Nezáleží na tom, jestli uslyší…“

„Byla to výmluva,“ řekl Dalamar chladně. Zastavil se před mladíkem a upřeně se na Palina zadíval tmavýma, vážnýma očima. „Paline, nedělej to. Vrať se s otcem a s bratry domů.“

„Co tím myslíte?“ zeptal se Palin a nechápavě se na Dalamara zadíval. „To nemůžu udělat. Slyšel jste Justaria. Nedovolí mi složit Zkoušku ani pokračovat ve studiu, dokud se neujistí, že je Raistlin… že je…“

„Nepodstupuj Zkoušku,“ řekl Dalamar rychle. „Vzdej se studia. Jdi domů. Spokoj se s tím, co máš.“

„Ne!“ řekl Palin vztekle. „Za co mě máte? Myslíte si, že se spokojím s bavením lidí na tržištích, s vytahováním králíků z klobouku a mincí z uší nějakých tlusťochů? Chci něco víc!“

„Cena takové ctižádosti je vysoká, to zjistil i tvůj strýc.“

„Ale odměna taky!“ odsekl Palin. „Rozhodl jsem se…“

„Mladíku.“ Dalamar se naklonil blíž a položil Palinovi studenou ruku na paži. Promluvil tak tiše, že si Palin nebyl jistý, jestli slyší jeho slova ušima nebo v mysli. „Proč si myslíš, že tě tam doopravdy posílají?“ Zadíval se na Justaria a Dunbara, kteří stáli o kousek dál a hovořili spolu. „Abys vstoupil do brány a našel strýce nebo alespoň to, co z něj zbylo? Ne,“ Dalamar zavrtěl hlavou, „to není možné. Komnata je zamčená. Před dveřmi stojí jeden ze Strážců a má rozkaz zabít každého, kdo by se pokusil vstoupit. Ví to, stejně jako ví, že Raistlin žije! Posílají tě do Věže, do jeho Věže, jen z jediného důvodu. Vzpomínáš si na starou legendu o drakovi, který se nechal chytit na mladého kozla?“

Palin se na Dalamara nevěřícně zahleděl a z tváře mu vyprchala všechna barva. Olízl si popelavě šedé rty a pokusil se promluvit, ale v ústech mu vyschlo a stáhlo se mu hrdlo.

„Vidím, že chápeš,“ řekl Dalamar chladně a založil si ruce do rukávů černého pláště. „Lovec přivázal mladého kozla před dračí doupě. Zatímco drak žral, lovci ho obklíčili se sítěmi a kopími. Chytili ho. Ale pro kozla už bylo naneštěstí pozdě… Pořád trváš na tom, že půjdeš?“

Palin před sebou náhle viděl strýce, jak o něm slýchával v legendách, když se postavil Fistandantilovi, když ucítil na hrudi dotyk kamene, který se mu pokusil vysát duši a život. Mladík se chvěl a tělo mu smáčel pot. „Jsem silný,“ řekl, ale hlas se mu zlomil. „Dokážu bojovat, stejně jako bojoval on…“

„Bojovat s ním? S největším kouzelníkem, jaký kdy žil? S arcimágem, který vyzval na souboj samotnou Královnu temnot a skoro zvítězil?“ Dalamar se nevesele zasmál. „Pcha! Jsi ztracený, mladíku. Nepomůže ti ani modlitba. A víš, co budu muset udělat, pokud Raistlin uspěje!“ Dalamar přiblížil hlavu v kápi natolik, že Palin ucítil na tváři jeho dech. „Musím ho zničit a taky to udělám. Nezajímá mě, v jakém těle v tu chvíli bude. Proto tě dali mně. Oni na to nemají žaludek.“

Palin od temného elfa neklidně odstoupil. Pak se ovládl a zastavil se.

„Já… rozumím,“ řekl, a jak pokračoval, hlas mu sílil. „Už jednou jsem vám to řekl. A kromě toho nevěřím, že by mi strýc ublížil… jak si myslíte.“

„Opravdu?“ Dalamar vypadal pobaveně. Přitiskl si raku na hruď. „Chceš vidět, jak dokáže tvůj strýc ublížit?“

„Ne!“ Palin odvrátil oči, začervenal se a chabě dodal: „Vím o tom. Slyšel jsem ten příběh. Zradil jste ho…“

„A to byl můj trest.“ Temný elf pokrčil rameny. „Dobrá. Pokud jsi odhodlaný…“

„Jsem.“

„Pak bych ti doporučil, aby ses rozloučil s bratry. Navždy, pokud mě chápeš. Protože považuji za nepravděpodobné, že by ses s nimi v tomto životě ještě někdy setkal.“

Temný elf se choval věcně. V očích neměl ani lítost, ani smutek. Palinovi zacukaly ruce, zaryl nehty do dlaní, ale podařilo se mu odhodlaně kývnout.

„Dávej si pozor na to, co řekneš.“ Dalamar se významně podíval na Karamona, který mířil k Justariovi. „Tví bratři nesmí nic tušit. On nesmí nic tušit. Pokud se něco dozví, nedovolí ti jít.“ Dalamar mladého muže zastavil. „Počkej, napřed se vzchop.“

Palin polkl a pokusil se zvlhčit si vyschlé a rozbolavělé hrdlo. Pak se štípnul do tváří, aby se mu do nich vrátila barva, a utřel si rukávem pot z čela. Pak se kousl do rtů, aby se mu netřásly, odvrátil se od Dalamara a vydal se k bratrům.

Jak se k nim blížil, bílý plášť mu šustil kolem kotníků. „No, bratři,“ začal a přinutil se usmát. „Vždycky stávám na verandě hostince a mávám vám na rozloučenou, když se vydáváte do boje. Vypadá to, že teď jsem na řadě já.“

Palin uviděl, jak si Tanin se Sturmem vyměnili rychlé, vyplašené pohledy a zajíkl se. Byli si blízcí a moc dobře se znali. Jak je mohu oklamat? pomyslel si hořce. Podle výrazů jejich tváří pochopil, že se mu to nepodařilo.

„Bratři,“ řekl Palin tiše a napřáhl ruce. Oba je objal a přitáhl si je blíž. „Nic neříkejte,“ zašeptal. „Jen mě nechtě jít! Otec by to nepochopil. Už tak to pro něj bude těžké.“

„Nejsem si jistý, jestli to chápu já,“ začal Tanin hrozivě.

„Sklapni!“ zabručel Sturm. „Tak to nechápeme. Záleží na tom? Vyváděl bráška, když jsi poprvé vyrazil do bitvy?“ Objal Palina pevně velkými pažemi. „Sbohem, kluku,“ řekl. „Dávej na sebe pozor a… a… brzo se vrať…“ Sturm zavrtěl hlavou, odvrátil se a rychle se vydal pryč. Celou dobu si přitom utíral oči a bručel něco o zatracených kouzelných přísadách, které ho nutí kýchat!

Ale Tanin zůstal stát vedle bratra a dál na něj přísně hleděl. Palin k němu prosebně vzhlédl, ale Tanin se ještě víc zachmuřil. „Ne, bráško,“ řekl. „Poslechneš si, co ti chci říct.“

Dalamar bratry pozorně sledoval a viděl, jak mladý válečník položil Palinovi ruku na rameno. Tušil, co si říkají. Temný elf viděl, jak Palin ucouvl a tvrdohlavě zavrtěl hlavou, viděl, jak se mladíkův obličej stáhl do necitlivé masky, kterou Dalamar tak dobře znal. Kouzelník se dotkl ran na hrudi. Mladík se tolik podobal Raistlinovi! Podobal se mu, ale zároveň byl tak jiný, přesně jak Karamon řekl, jako bílý měsíc a černý… Temný elf se vytrhl ze zamyšlení, když uviděl, jak Karamon, který rozmluvu synů rovněž pozoroval, udělal krok jejich směrem. Dalamar rychle zasáhl. Přistoupil ke Karamonovi a položil velkému muži štíhlou ruku na paži.

„Neřekl jsi dětem pravdu o jejich strýci,“ řekl Dalamar, když na něj Karamon pohlédl.

„Řekl jsem jim to, co jsem považoval za nutné,“ namítl Karamon a začervenal se. „Snažil jsem se, aby poznaly obě jeho tváře…“

„Ale tím jsi jim ublížil, a obzvláště jednomu z nich,“ odvětil Dalamar studeně a zadíval se na Palina.

„Co jsem měl dělat?“ zeptal se Karamon rozzlobeně. „Když se rozšířily legendy o tom, že se obětoval pro svět, že vstoupil do Propasti, aby zachránil lady Crysanii ze spárů Temné královny, co jsem měl říct? Pověděl jsem jim pravdu. Skutečný příběh. Pověděl jsem jim, že Crysanii lhal, že svedl jejího ducha, když už ne její tělo, a že ji vlákal do Propasti. A řekl jsem jim, že ji nakonec, když už ji nepotřeboval, opustil a nechal ji zemřít o samotě. Já jim to řekl. Tanis jim to řekl. Ale věří tomu, čemu chtějí… V tom jsme asi všichni stejní,“ dodal a zadíval se obviňujícím pohledem na Dalamara. „Všiml jsem si, že vy mágové se taky zrovna nepřetrhnete, abyste legendy uvedli na pravou míru!“

„Pomohly nám,“ řekl Dalamar a pokrčil štíhlými rameny. „Díky legendám o Raistlinovi a jeho ,oběti’ už se lidé magie nebojí a mágy neopovrhují. Naše školy vzkvétají a lidé si žádají našich služeb. Město Kalaman nás dokonce vyzvalo, abychom u nich postavili novou Věž Vysoké magie.“ Temný elf se hořce usmál. „Je to ironie, že?“

„Co?“

„Tvůj bratr selhal, ale přesto splnil to, co si zamanul,“ poznamenal Dalamar s křivým úsměvem. „Jistým způsobem se z něj opravdu stal bůh…“

„Paline, trvám na tom, abys mi řekl, co se děje.“ Tanin položil Palinovi ruku na rameno.

„Slyšel jsi je, Tanine,“ řekl Palin vyhýbavě a kývl na Justaria, který hovořil s jejich otcem. „Vydáme se do Věže Vysoké magie v Palantasu a… podíváme se do brány. To je všechno.“

„A já jsem tupý trpaslík!“ zavrčel Tanin.

„Někdy se tak i chováš,“ vyštěkl Palin, ztratil trpělivost a odstrčil bratrovu ruku stranou.

Tanin zrudl. Na rozdíl od veselého Sturma zdědil po matce spolu s rusými kudrnami i výbušnou povahu. Také bral roli staršího bratra velmi vážně a podle Palinova názoru to někdy až přeháněl. Ale mladík si musel přiznat, že to bratr dělá proto, že ho má rád.

Zhluboka se nadechl, povzdechl si a stiskl bratrovi ramena. „Tanine, teď zase poslouchej na chvíli ty mě. Sturm má pravdu. Když jsi vyrazil do první bitvy, taky jsem ,nevyváděl’. Aspoň ne někde, kde jsi mě mohl vidět. Ale celou noc jsem o samotě probrečel. Myslíš si, že nevím, že pokaždé, když vyrážíš do boje, nemusíš se vrátit? Kolikrát tě zranili? V poslední bitvě minul minotaurův šíp jen na dva prsty tvé srdce.“

Tanin se zachmuřeně zahleděl na vlastní nohy. „To je něco jiného,“ zamumlal.

„Jak říká děda Tas: ,Kuře, kterému zakroutíš krkem, je jiné než kuře, kterému usekneš hlavu, ale copak na tom kuřeti záleží?’“ Palin se usmál.

Tanin pokrčil rameny a pokusil se zazubit. „Asi máš pravdu.“ Položil Palinovi ruce na ramena a upřeně se mu zadíval do tváře. „Vrať se s námi domů, chlapče! Vzdej se magie!“ zašeptal prudce. „Nestojí to za to! Kdyby se ti něco stalo, pomysli, co by to udělalo s matkou… s otcem…“

„Já vím,“ řekl Palin a do očí mu vyhrkly slzy, i když s nimi bojoval. „Já na to myslím! Musím to udělat, Tanine. Snaž se mě pochopit. Pověz matce, že ji… že ji mám moc rád. A děvčata taky. Pověz jim, že… že jim přivezu dárek, jako to děláváte vy se Sturmem…“

„Co? Mrtvou ještěrku?“ zavrčel Tanin. „Plesnivá netopýří křídla?“

Palin si utřel oči a usmál se. „Jo, to jim řekni. Už radši jdi. Otec se dívá.“

„Dávej na sebe pozor, bráško. A taky na něj.“ Tanin pohlédl na otce. „Bude to pro něj těžké.“

„Já vím.“ Palin si povzdychl. „Věř mi, já vím.“

Tanin zaváhal. Palin viděl v bratrových očích další napomenutí, další pokus přesvědčit ho.

„Prosím, Tanine,“ řekl tiše. „Už dost.“

Tanin rychle zamrkal, utřel si nos a kývl. Poplácal bratra po tváři a pocuchal mu kaštanové vlasy, pak se vydal přes temnou komnatu k východu, kde už stál Sturm.

Palin se díval, jak odchází, pak se obrátil a vydal se opačným směrem, do přední části velké síně, aby se rozloučil se dvěma kouzelníky.

„Takže s tebou Dalamar mluvil,“ řekl Justarius, když před něj mladík předstoupil.

„Ano,“ řekl Palin pochmurně. „Řekl mi pravdu.“

„Opravdu?“ zeptal se Dunbar náhle. „Nezapomínej na jedno, mladíku. Dalamar je Černý plášť. Je ctižádostivý. Ať už dělá cokoli, věří, že mu to v konečném důsledku přinese zisk.“

„Můžete říct, že lhal? Že mě nechcete použít jako vnadidlo, abyste uvěznili ducha mého strýce, pokud ještě žije?“

Justarius pohlédl na Dunbara a ten zavrtěl hlavou.

„Někdy musíš hledat pravdu tady, Paline,“ odpověděl Dunbar, natáhl ruku a něžně se dotkl Palinovy hrudi, „v srdci.“

Palin ohrnul pohrdavě ret, ale věděl, že musí vysoce postaveným kouzelníkům projevit úctu, proto se prostě uklonil. „Dalamar s otcem už čekají. Loučím se s vámi. Pokud si to bohové budou přát, za rok, za dva se vrátím, abych složil Zkoušku. Doufám, že se pak znovu setkáme.“

Justariovi jeho uštěpačnost neunikla stejně jako hořký, rozzlobený výraz mladíkovy tváře. Vzpomněl si na jiného zahořklého, rozzlobeného mladého muže, který přišel do Věže skoro před třiceti lety…

„Nechť tě provází Gilean, Paline,“ řekl arcimág tiše a založil si ruce do rukávů hávu.

„Ať tě provází Paladin, podle něhož tě pojmenovali, Paline,“ řekl Dunbar. „A pokud už bys tohohle starého námořního kouzelníka víckrát neviděl,“ dodal a po černé tváři se mu rozlil úsměv, „zapamatuj si jedno. Možná zjistíš, že službou světu sloužíš hlavně sám sobě.“

Palin neodpověděl. Opět se uklonil, obrátil se a opustil je. Jak přecházel místnost, zdálo se mu, jako by komnata tmavla. Mohl tady být stejně dobře sám. Na chvíli neviděl vůbec nikoho, ani bratry, ani Dalamara, ani otce… ale jak tma houstla, jeho bílý háv zářil stále jasněji jako první hvězda na večerním nebi.

Na okamžik Palina ovládl strach. Copak ho všichni opustili? Zůstal v širé temnotě sám? Pak se nedaleko zablýskl kov, otcova zbroj, a Palin vydechl úlevou. Zrychlil krok, a když se zastavil vedle otce, komnata jako by se rozjasnila. Viděl temného elfa, který stál vedle Karamona, a ve stínech z něj byla vidět jen jeho bledá tvář. Palin viděl bratry, viděl, jak zvedli ruku a zamávali mu na rozloučenou. Palin se chystal také zamávat, ale pak Dalamar začal pronášet zaklínadlo a zdálo se, jako by najednou Palinův bílý šat a Karamonovu lesklou zbroj zahalil černý mrak. Tma houstla a vířila kolem, až byla hluboká jako černá díra, vyříznutá do stínů komnaty. Potom vše zmizelo. Do věže se vrátilo studené, strašidelné světlo a zaplnilo prázdnotu. Dalamar, Palin a Karamon byli pryč.

Bratři si přehodili brašny přes rameno a vydali se na dlouhou, podivnou cestu magickým Žďárským lesem domů. V srdcích je jako těžká trpasličí zbroj tížily myšlenky na to, jak povědí rusovlasé, výbušné, milující matce, co se stalo.

Justarius s Dunbarem zůstali stát na velkém kamenném schodišti a v pochmurném mlčení je sledovali. Pak pronesli magický příkaz a zmizeli a Věž Vysoké magie ve Žďárském lese ovládly stíny a vzpomínky, které se toulaly jejími chodbami.

5. kapitola

„Přišel uprostřed tiché, černé noci,“ šeptal Dalamar. „Na nebi svítil měsíc, který viděly jen jeho oči.“ Temný elf se zadíval na Palina z černé kápě, která mu zakrývala hlavu. „To říká legenda o návratu tvého strýce do Věže.“

Palin nic neřekl — slova se mu ozývala v srdci. Ukrývala se v něm už od dob, kdy byl dost starý na to, aby snil. V úžasu hleděl na obrovskou bránu, která jim zabraňovala vstoupit, a snažil si představit, jak před ní stál strýc a přikázal jí, aby se otevřela. A když to udělala… Palin zvedl zrak výš k samotné temné věži.

V Palantasu byl den. Věž Vysoké magie ve Žďárském lese, jež byla od Palantasu vzdálená stovky mil směrem na jih, opustili v půlce dopoledne. A stále byla půlka dopoledne, protože magická cesta netrvala déle než jedno nadechnutí. Slunce se blížilo k zenitu a stálo přímo nad věží. Mezi dvěma krvavě rudými minarety na vrcholu věže visela zlatá koule, takže vypadaly jako zakrvácené prsty, které se chamtivě tahají o minci. Slunce mohlo být rovněž pouhou mincí, protože nevydávalo žádné teplo. Sluneční paprsky nedokázaly zlé místo zahřát. Obrovská budova z černého kamene, která byla vytržena z kostí země magickými zaklínadly, stála ve stínu kouzelného Soikanova háje, shluku masivních dubů, které střežily věž lépe, než kdyby každý nahradila stovka ozbrojených rytířů. Působily tak hrozivě, že se k nim nikdo nedokázal ani přiblížit. Bez ochrany temného kouzla nedokázal nikdo vstoupit ani odejít živý.

Palin otočil hlavu a ze záhybů bílé kápě se zadíval na háj vysokých stromů. Nehýbaly se, přestože na tváři cítil silný vítr, který dul od moře. Říkalo se, že ani strašlivé hurikány Pohromy nepohnuly v Soikanově háji ani lístečkem, i když žádný jiný strom ve městě nezůstal stát. Mezi kmeny dubů vládla studená tma, která natahovala úponky ledové mlhy přes vydlážděné nádvoří před branami a obtáčela se příchozím kolem kotníků.

Palin se třásl chladem a strachem, který nedokázal ovládnout, strachem, který stromy živily. Zadíval se na otce s novou úctou. Karamon se z lásky k bratrovi odhodlal do Soikanova háje vstoupit a téměř za svoji lásku zaplatil životem.

Otcova tvář byla bledá a pochmurná a Palin si uvědomil, že asi myslí na totéž. Karamonovo čelo se orosilo potem. „Pojďme odsud,“ řekl Karamon drsně a pohledem se přitom pečlivě vyhýbal háji prokletých stromů. „Dovnitř, nebo někam…“

„Dobrá,“ odvětil Dalamar. Tvář temného elfa opět ukrývala kápě, ale Palin měl dojem, že se usmívá. „Ale nemusíme spěchat. Musíme počkat, až nastane noc a na nebi se spolu objeví Paladinův milovaný stříbrný Solinár, černý Nuitár, oblíbenec Temné královny, a Gileanův rudý Lunitár. Raistlin bude čerpat moc z černého měsíce. Jiní mohou využít Solinár, pokud budou potřebovat a rozhodnou se tak…“ Nepodíval se na Palina, ale mladý muž se stejně začervenal.

„Co tím myslíš, čerpat moc?“ zeptal se Karamon vztekle a popadl Dalamara. „Palin ještě není mág. Řekl jsi, že se o všechno postaráš…“

„Toho jsem si vědom,“ přerušil ho Dalamar. Nepromluvil ani se nepohnul, ale Karamon náhle ucukl a zalapal po dechu bolestí. „A já se vypořádám se vším… co bude potřeba. Ale dnes v noci se mohou stát podivné a nečekané věci. Raději bychom se měli připravit.“ Dalamar se na Karamona chladně zadíval. „A už nikdy na mě nesahej. Pojď, Paline. Možná budeš potřebovat při vstupu dovnitř moji pomoc.“

Dalamar natáhl ruku. Palin pohlédl na otce a uviděl, že na něj upírá zmučené oči, které žadonily, aby dovnitř nechodil. Pokud to uděláš, ztratím tě…

Palin sklopil zmateně oči, předstíral, že nepochopil výraz, který byl stejně jasný jako první slova, jež ho otec naučil, a zdráhavě položil ruku na paži temného elfa. Černý háv byl na dotyk sametově hebký. Pod rukávem cítil tvrdé svaly a jemné kosti, téměř křehké na dotyk, ale přesto silné, pevné a nepoddajné.

Neviditelná ruka otevřela bránu, která kdysi bývala stříbrná a zlatá, ale nyní byla černá a pokroucená a střežily ji stínové bytosti. Dalamar vykročil vpřed a táhl Palina za sebou.

Do mladíka se zařízla ostrá bolest. Palin se chytil za srdce, předklonil se a vykřikl.

Dalamar zastavil Karamona pohledem. „Nemůžeš mu pomoct,“ řekl temný elf. „Tak Temná královna trestá ty, kdo jí nejsou věrní a vstoupí na její posvátné území. Drž se mě, Paline. Pevně se mě drž a jdi dál. Uvnitř to pomine.“

Palin zatnul zuby a poslechl, vrávoravě kráčel vpřed a oběma rukama svíral Dalamarovu paži.

Bylo dobře, že ho temný elf vedl, jinak by Palin z tohoto temného místa Uprchl. Závojem bolesti slyšel šepot. „Proč jít dovnitř? Čeká na tebe jen smrt! Opravdu už se nemůžeš dočkat, až jí pohlédneš do rozšklebené tváře? Vrať se, blázne! Vrať se. Nic nestojí za…“ Palin zasténal. Jak mohl být tak slepý? Dalamar měl pravdu… cena byla příliš vysoká…

„Odvahu, Paline!“ Dalamarův hlas splynul se šeptanými slovy.

Věž drtila Palina tíhou temné magie a vymačkávala z něj život. Ale on šel dál, přestože přes krvavě rudý závoj před očima téměř neviděl na cestu. Tak se cítil on, když sem poprvé přišel? ptal se Palin sám sebe v bolestech. Ale ne, samozřejmě že ne. Když Raistlin poprvé vstoupil do Věže, byl už Černým pláštěm. Přišel sem jako mocný kouzelník a Pán minulosti a přítomnosti. Pro něj se brána otevřela… Všechny temné, stínové bytosti se mu klaněly. To říkala legenda…

Pro něj se brána otevřela…

Palin vzlykl a zhroutil se na práh věže.

„Už je ti líp?“ zeptal se Dalamar, když Palin vrávoravě vstal z pohovky, na níž ležel. „Tady, napij se vína. Je elfské, dobrý ročník. Nechal jsem si ho poslat ze Silvanestu, aniž by o tom Silvanesti samozřejmě věděli. Je to první víno, které vyrobili po zničení země. Má temnou, nahořklou příchuť, jako slzy. Někteří moji lidé ho prý nedokážou pít, aniž by plakali.“ Dalamar nalil víno do poháru a podal tmavě fialovou tekutinu Palinovi. „Dokonce i mně je smutno, když ho piju.“

„Stýská se ti po domově,“ nadhodil Karamon a zavrtěl hlavou, když mu Dalamar také nabídl sklenku. Palin podle tónu otcova hlasu poznal, že je Karamon rozrušený, nešťastný a bojí se o syna. Ale seděl pohodlně v křesle a snažil se vypadat bezstarostně. Palin mu věnoval vděčný pohled a napil se vína, jehož teplý vliv zahnal podivný chlad.

Bylo to zvláštní, ale víno ho skutečně nutilo myslet na domov. „Stesk po domově,“ řekl Karamon. Palin očekával, že se mu Dalamar vysměje nebo se ušklíbne. Temní elfové jsou koneckonců „vypovězeni ze světla“ elfské společnosti a je jim zakázáno vrátit se do staré domoviny. Dalamarovým hříchem bylo, že oblékl černý plášť a obrátil se k temné magii. Spoutali mu ruce a nohy, zavázali mu oči a na voze ho odvezli na hranice domoviny, kde ho vyhodili a nikdy mu už nedovolili se vrátit. Pro elfy, kteří žijí v milovaných lesích a zahradách dlouhá staletí, je takový osud horší než smrt.

Ale Dalamar vypadal a choval se tak chladně a necitelně, že Palina překvapilo, když uviděl, jak temnému elfovi přelétl po tváři výraz bolestné touhy a žalu. Pocity zmizely stejně rychle jako vlnky na hladině klidného rybníka, ale byly tam. Už nad temným elfem tolik nežasl. Přece jen se ho dokázalo něco dotknout.

Palin usrkával víno a vzpomínal na svůj domov, na nádherný dům, který otec vlastníma rukama postavil, na hostinec, na který byli rodiče tak hrdí. Vzpomínal na Útěšín, na městečko uhnízděné v listí obrovských řásníků, které opustil, jen když chodil spolu s ostatními mladými mágy do školy. Vzpomínal na matku a na dvě mladší sestry, které ho přiváděly k šílenství — kradly mu váčky, snažily se mu nakouknout pod háv, schovávaly mu knihy kouzel… Jaké by to bylo už nikdy je nespatřit?

Už nikdy je nespatřit…

Palinovi se roztřásla ruka. Opatrně postavil křehký pohár na stůl vedle židle, protože se bál, aby ho neupustil nebo nerozlil víno. Rychle se rozhlédl, aby zjistil, jestli si toho otec nebo Dalamar všimli. Ale ani jeden nic neviděl, protože spolu tiše a zaujatě hovořili u okna, které poskytovalo výhled na Palantas.

„Od té doby už jsi do laboratoře nevstoupil?“ zeptal se Karamon tichým hlasem.

Dalamar zavrtěl hlavou. Sundal si kápi a dlouhé, hedvábné vlasy mu nyní padaly na ramena. „Zašel jsem dovnitř ten týden, co jsi odešel,“ odvětil, „abych se ujistil, že je všechno v pořádku. A pak jsem ji zapečetil.“

„Takže všechno je pořád na místě,“ zamumlal Karamon. Palin viděl, jak otec obrátil pronikavý pohled k temnému elfovi, který hleděl ven z okna a tvář měl studenou a bezvýraznou. „Uvnitř je určitě spousta předmětů, které by daly kouzelníkovi velkou moc. Co tam vlastně je?“

Palin zadržel dech, vstal ze židle a připlížil se po krásném, hustém koberci blíž, aby si poslechl odpověď temného elfa.

„Fistandantilovy knihy zaklínadel, Raistlinovy vlastní knihy, poznámky o bylinách a samozřejmě hůl.

„Jeho hůl?“ zeptal se Palin náhle.

Muži se k němu otočili. Karamon se tvářil vážně, Dalamar poněkud pobaveně.

„Řekl jsi mi, že se strýcova hůl ztratila!“ vyčetl Palin otci.

„A to je také pravda, mladíku,“ odpověděl Dalamar. „Kouzlo, kterým jsem komnatu zamkl, je tak silné, že se k ní nepřiblíží ani krysy. Ten, kdo se pokusí vstoupit, zemře. I kdyby slavná Magiova hůl ležela na dně Krvavého moře, nemohla by být nedostupnější, než je teď.“

„V laboratoři je ještě jedna věc,“ řekl Karamon pomalu, když pochopil. „Brána do Propasti. Když se do laboratoře nedostaneme, tak jak se mám do brány podívat, nebo co to po mně vy kouzelníci vlastně chcete, a dokázat vám, že je mé dvojče mrtvé?“

Dalamar mlčel, zamyšleně protáčel tenkou stopku poháru v prstech a hleděl do dálky. Karamon ho pozoroval a obličej mu rudl vzteky. „Je to léčka!

Nikdy jste nic z toho neměli v plánu! Proč jsi nás sem přivedl? Co ode mě chceš?“

„Od tebe nic, Karamone,“ odvětil Dalamar chladně.

Karamon zbledl. „Ne!“ vykřikl přidušeně. „Mého syna ne! Zatracení kouzelníci! To nedovolím!“ Udělal krok vpřed, popadl Dalamara… a vydechl bolestí. Karamon ucukl a promnul si ruku, protože měl pocit, jako by ho do ní zasáhl blesk.

„Otče, prosím! Nepleť se do toho!“ zamumlal Palin, přistoupil k otci a zadíval se vztekle na Dalamara. „To nebylo nutné!“

„Varoval jsem ho,“ řekl Dalamar a pokrčil rameny. „Víš, Karamone, příteli, zvenku dveře neotevřeme.“ Temný elf se zadíval na Palina. „Ale je tady někdo, pro koho by se dveře mohly otevřít zevnitř!“

6. kapitola

Pro mě se brána otevře…

Palin si šeptal tato slova a stoupal vzhůru po temném, točitém schodišti. Palantas zahalila noc, uvěznila město ve tmě a prohloubila věčné šero, které obklopovalo Věž Vysoké magie. Na obloze svítil Solinár, Paladinův milovaný stříbrný měsíc, ale jeho bílé paprsky se Věže ani nedotkly. Její obyvatelé hleděli na jiný měsíc, na temný měsíc, který viděly jen jejich oči.

Kamenné schodiště bylo dokonale temné. Přestože jim Karamon svítil na cestu pochodní, její ubohý, skomírající plamen nedokázal s tmou bojovat. Kdyby v ruce držel hořící stéblo slámy, vydávalo by stejnou zář. Palin si razil cestu vzhůru po hmatu a nejednou zakopl. Srdce se mu pokaždé bolestivě rozbušilo a on se přitiskl ke studené, vlhké zdi a zavřel oči. Střed věže totiž tvořila dutá šachta. Schody se točily vzhůru v závratné spirále a trčely ze zdi jako kosti mrtvého zvířete.

„Jsi v bezpečí, mladíku,“ řekl Dalamar a položil Palinovi ruku na paži. „Věž byla postavena tímto způsobem, aby odradila vetřelce. Nás magie chrání. Nedívej se dolů. Bude to tak snazší.“

„Proč musíme jít pěšky?“ zeptal se Palin a zastavil se, aby popadl dech. Byl sice mladý, ale prudké stoupání ho vyčerpávalo. Bolely ho nohy a plíce ho pálily. Nedokázal si představit, jak se musí cítit otec. Zdálo se, že dokonce i temný elf namáhavě dýchá, i když jeho tvář byla v tlumeném světle stále stejně chladná a bezvýrazná. „Nemohli jsme použít magii?“

„Nebudu plýtvat energií,“ odvětil Dalamar, „hlavně ne dnes v noci.“

Palin cítil, jak ho elfovy studené oči bedlivě pozorují, proto už dál nic nenamítal, opět začal stoupat vzhůru a zrak přitom upíral před sebe a vzhůru.

„Jsme u cíle.“ Dalamar ukázal. Palin vzhlédl a na vrcholu schodiště spatřil malé dveře.

Pro mě se brána otevře…

Raistlinova slova. Palin cítil, jak jeho strach polevuje a žilami mu začíná kolovat vzrušení. Zrychlil krok. Za sebou slyšel Dalamarovy lehké a otcovy mnohem těžší kroky. Rovněž zaslechl, jak Karamon lapá po dechu, a zastyděl se.

„Chceš si odpočinout, otče?“ zeptal se, zastavil se a ohlédl.

„Ne,“ zabručel Karamon. „Skončeme s tím bláznovstvím. Pak se budeme moct vrátit domů.“

Otcův hlas byl drsný, ale Palin v něm zaslechl podtón, který nikdy dřív neslyšel. Palin se pomalu otočil zpět ke dveřím, protože pochopil, oč jde — byl to strach. Otec se bál. Nemohlo za to jen obtížné stoupání nebo hlasy, které šeptaly o zkáze a zoufalství. Bál se naprosto všeho na tomto místě. Palin se v tu chvíli potají zaradoval — cítil se stejně, jako se musel cítit strýc. Jeho otec, Hrdina kopí, nejsilnější muž, jakého znal, který dokonce i nyní dokázal přeprat svalnatého Tanina a odzbrojit zručného šermíře Sturma, jeho otec se bál magie.

Bojí se, uvědomil si Palin, a já ne! Palin zavřel oči, opřel se o studenou zeď věže a poprvé v životě se zcela oddal magii. Cítil, jak ho pálí v krvi, jak mu hladí kůži. Hlasy už nešeptaly o zkáze, ale vítaly ho, zvaly ho dál. Jeho tělo se chvělo magickou extází, a když otevřel oči, viděl stejné pocity v rozvášněných, lesklých očích temného elfa.

„Konečnější ochutnal moc!“ zašeptal Dalamar. „Jdi, Paline, jdi.“

Palin se usmál. Zahalen do euforického tepla zapomněl na všechny obavy a rychle vystoupal po schodech. Pro něj se dveře otevřou. O tom nepochyboval. Nepřemýšlel nad tím, proč nebo kdo je otevře. Nezáleželo na tom. Konečně vstoupí do prastaré laboratoře, z níž vzešla některá z nejúžasnějších kouzel, jaká kdy Krynn viděl. Spatří knihy zaklínadel legendárního Fistandantila, strýcovy knihy. Spatří úžasnou, strašlivou bránu do Propasti. A slavnou Magiovu hůl…

Palin o strýcově holi dlouho snil. Ze všech Raistlinových magických pokladů ho zajímala nejvíce právě ona, možná proto, že ji tak často vídal na obrazech nebo o ní slýchal v legendách a písních. Palin dokonce jeden z obrazů vlastnil (schovával ho zabalený v hedvábí ve svém pokoji). Byl na něm namalován Raistlin v černém plášti, jak s Magiovou holí v ruce bojuje s Temnou královnou.

Kdyby žil a učil mě a já se ukázal hoden, možná by mi hůl dal, pomyslel si Palin toužebně pokaždé, když se zadíval na obraz a na dřevěnou hůl se zlatým dračím spárem, který svíral třpytící se křišťálovou kouli s mnoha fazetami.

Teď ji alespoň uvidím a možná ji i vezmu do ruky! Palin se při té myšlence zachvěl sladkým očekáváním. Co ještě v laboratoři najdeme? přemýšlel. Co uvidíme, až se zadíváme do portálu?

„Všechno bude takové, jak říkal otec,“ zašeptal Palin a bodlo ho u srdce. „Raistlin bude odpočívat v pokoji. Musí! Pokud ne, bude otec strašlivě trpět.“

Pokud Palinovi srdce našeptávalo něco jiného, mladík ho ignoroval. Strýc byl mrtvý. Říkal to otec. Nic jiného nebylo možné. Nic jiného si nepřál.

„Stůj!“ zasyčel Dalamar a sevřel Palinovi paži.

Palin se překvapeně zastavil. Natolik se ztratil v myšlenkách, že vůbec nevnímal, kam jde. Všiml si, že se ocitli na velkém odpočívadle přímo pod dveřmi do laboratoře. Palin se zadíval na krátké schodiště, které ke dveřím vedlo, a zalapal po dechu. Ze tmy na ně zíraly dvě studené bílé oči, oči bez těla, tedy pokud masem, kostmi a krví nebyla sama temnota. Palin o krok ustoupil a vrazil do Dalamara.

„Klid, mladíku,“ rozkázal temný elf a podepřel Palina. „To je Strážce.“

Světlo pochodně za nimi zakolísalo. „Vzpomínám si na ně,“ řekl Karamon chraptivě. „Dokážou zabít pouhým dotykem…“

„Živé bytosti,“ ozval se přízrakův dutý hlas. „Cítím vaši teplou krev. Slyším, jak vám buší srdce. Přistupte blíž. Probudili jste můj hlad!“

Dalamar odstrčil Palina stranou a postavil se před něj. Bílé oči se na okamžik zaleskly, pak se uctivě sklopily.

„Mistře Věže. Necítil jsem vaši přítomnost. Je to už tak dlouho, co jste navštívil toto místo.“

„Nikdo nerušil tvoji hlídku?“ zeptal se Dalamar. „Nikdo se nepokusil vstoupit?“

„Vidíte snad na podlaze kosti? Kdyby se někdo odvážil porušit váš rozkaz, viděl byste je.“

„Výborně,“ řekl Dalamar. „Teď ti dám nový rozkaz. Dej mi klíč k zámku. Pak ustup stranou a nech nás projít.“

Bílé oči se dokořán otevřely a zasvítilo v nich bledé, dychtivé světlo.

„To není možné, Mistře Věže.“

„Proč ne?“ zeptal se Dalamar chladně. Složil ruce do rukávů černého hávu a pohlédl na Karamona.

„Váš rozkaz, mistře, zněl: ,Vezmi si tento klíč a uchovej ho navěky. Nedávej ho nikomu,’ řekl jste, ‚dokonce ani mně. Od této chvíle je tvým úkolem střežit tyto dveře. Nikdo nesmí vstoupit. Ty, kdo se o to pokusí, ztrestej rychlou smrtí.’ To byla vaše slova, mistře, a jak sám vidíte, poslechl jsem.“

Dalamar pokýval hlavou v kápi. „Opravdu?“ zamumlal a udělal krok vpřed. Palin se zprudka nadechl, protože uviděl, jak se oči ještě víc rozzářily. „Co uděláš, když vyjdu po schodišti nahoru?“

„Vaše magie je mocná, mistře,“ řekl přízrak a oči se přiblížily k Dalamarovi, „ale na mě nebude mít vliv. Existoval jen jeden muž, který měl takovou moc…“

„Ano,“ řekl Dalamar podrážděně a s nohou na prvním schodě zaváhal.

„Nechoďte blíž, mistře,“ varovala ho bytost, ale Palin viděl, jak oči září touhou. Měl pocit, jako by se jeho krčícího se těla dotýkaly studené rty a vysávaly z něj život. Otřásl se, objal pažemi své chvějící se tělo a ztěžka se opřel o zeď. Teplý pocit zmizel a nahradil ho chlad strašlivé bytosti, chlad smrti a zklamání. Uvnitř už cítil jen prázdnotu a chlad. Možná to vzdám. Nestojí to za to. Palin sklonil hlavu. Pak na rameni ucítil otcovu ruku, v myšlenkách se mu rozlehl otcův hlas.

„Pojď, Paline,“ řekl Karamon unaveně. „Bylo to zbytečné. Vraťme se domů…“

„Počkejte!“ Oči přesunuly pohled od temného elfa ke dvěma postavám, které se choulily za ním. „Kdo jsou ti dva? Jednoho poznávám.

„Ano,“ řekl Karamon tiše, „mě už jsi viděl.“

„Jeho bratr,“ zamumlal přízrak. „Ale kdo je tohle? Ten mladík? Toho neznám…“

„No tak, Paline,“ rozkázal Karamon drsně a střelil vyděšeným pohledem po očích. „Máme před sebou dlouhou cestu…“

Karamon objal Palina kolem ramen. Mladík cítil, jak ho otec něžně pobízí. Pokusil se odvrátit, ale nedokázal odtrhnout oči od přízraku, který na něj podivně zíral.

„Počkejte!“ rozkázal přízrak a jeho dutý hlas se rozlehl tmou. Po rozkazu utichl dokonce i šepot. „Palin?“ zamumlal tiše a tázavě a zdálo se, jako by mluvil sám se sebou… nebo s někým jiným…

Přízrak zjevně došel k nějakému rozhodnutí, protože pevným hlasem pronesl: „Paline. Pojď sem.“

„Ne!“ Karamon syna pevně sevřel.

„Pusť ho!“ rozkázal Dalamar a střelil po něm vzteklým pohledem. „Říkal jsem, že k tomu možná dojde! Je to naše jediná šance!“ Chladně se na Karamona zadíval. „Nebo se snad bojíš toho, co bychom mohli zjistit?“

„Nebojím!“ odsekl Karamon přidušeně. „Raistlin je mrtvý! Viděl jsem, že odpočívá v pokoji! Ale vám mágům nevěřím! Nevezmete mi syna!“

Palin cítil, jak se otcovo tělo chvěje. Viděl úzkost v jeho očích. Mladíka sevřely soucit a lítost. Na okamžik zatoužil zůstat v bezpečí a pod ochranou otcových silných paží, ale pak tyto pocity spálil žhavý vztek, který vytryskl z hloubi jeho duše, vztek, který živila magie.

„Dal jsi Taninovi meč a řekl mu, ať ho zlomí?“ obořil se Palin na otce a vytrhl se mu. „Dal jsi Sturmovi štít a řekl mu, ať se za něj schová? Já vím!“ vyštěkl Palin, když uviděl, že otec zrudl a chystá se promluvit. „Tohle je jiné. Tohle nechápeš. Nikdy jsi mě nechápal, otče, že ne? Kolik let jsem se tě snažil přesvědčit, abys mě poslal do školy, abys mě nechal studovat u mistra, který učil strýce? Když jsi konečně svolil, byl jsem mezi začínajícími studenty nejstarší! Celé roky jsem byl pozadu a snažil se ostatní dohnat. A celou dobu jsem cítil, jak mě s matkou úzkostlivě sledujete. Slyšel jsem, jak si v noci šeptáte, že z toho ,rozmaru’ možná vyrostu. Rozmaru?“ Palinovi se vloudila do hlasu bolest. „Copak to nevidíš? Magie je můj život. Moje láska!“

„Ne, Paline, neříkej to!“ vykřikl Karamon a hlas se mu zlomil.

„Proč ne? Protože mluvím jako strýc? Jemu jsi taky nikdy nerozuměl! Ty nemáš v úmyslu dovolit mi složit Zkoušku, že ne, otče?“

Karamon nehybně stál, mlčel a hleděl pochmurně do tmy.

„Ne,“ zašeptal Palin. „Nemáš. Uděláš vše, co je v tvých silách, abys mě zastavil. Možná dokonce i tohle!“ Mladík se otočil k Dalamarovi a podezřívavě se na něj zadíval. „Možná je to nějaký zvrácený plán, který jsi s přáteli vymyslel, abys mě přinutil to vzdát! Byla by to dokonalá výmluva! No, nebude to fungovat.“ Palin přesunul studený pohled z Dalamara na otce. „Doufám, že se tím udávíš!“

Palin prošel kolem temného elfa, položil nohu na první schod a zadíval se na přízrak, který se vznášel nad ním.

„Pojď, Paline.“ Náhle se odnikud vynořila bledá ruka a kynula mu. „Pojď blíž.“

„Ne!“ vykřikl Karamon vztekle a vrhl se vpřed.

„Udělám to, otče!“ Palin postoupil vpřed.

Karamon se po synovi natáhl. Dalamar pronesl magický rozkaz a velký muž přimrzl ke kamenné podlaze. „Nesmíš zasáhnout,“ řekl Dalamar přísně.

Palin se ohlédl a uviděl, jak se otci řinou po tvářích slzy, jak v bezmocné zuřivosti bojuje s kouzlem, které ho spoutalo. Palinovo srdce se na okamžik sevřelo. Otec ho miluje… Ne. Palin sevřel odhodlaně rty. Už proto by mě měl nechat jít. Dokážu mu, že jsem stejně silný jako Tanin a Sturm. Bude na mě stejně hrdý jako na ně. Dokážu mu, že nejsem dítě, které by potřebovalo ochranu.

Palin viděl, jak Dalamar začíná stoupat po schodech za ním. Ale temný elf se sám zastavil, když se ze tmy vynořily další oči bez těla a obklíčily ho.

„Co to má znamenat?“ vyštěkl Dalamar rozzuřeně. „Odvážíte se mě zastavit? Mě? Mistra Věže?“

„Existuje jen jeden skutečný Mistr Věže,“ řekl Strážce tiše. „Přišel k nám kdysi dávno. Pro něj se brána otevře.“

Když Strážce promluvil, natáhl bledou ruku. Na kostnaté dlani ležel stříbrný klíč.

„Paline!“ vykřikl Dalamar a do hlasu mu pronikly strach a vztek. „Nechoď dovnitř sám! Nic o magickém umění nevíš! Nesložil jsi Zkoušku! Nemůžeš s ním bojovat! Mohl bys nás všechny zničit!“

„Paline!“ žadonil Karamon zmučeně. „Paline, vrať se domů! Copak to nechápeš? Mám tě tak rád, synu! Nemůžu tě ztratit… jako jsem ztratil jeho…“

Hlasy řinčely Palinovi v uších, ale on je neposlouchal. Naslouchal jinému hlasu, tichému, zlomenému hlasu, který mu šeptal v srdci. Pojď ke mně, Paline! Potřebuji tvoji pomoc…

V žilách ho mrazilo vzrušení. Palin se natáhl a vzal si od přízraku klíč. Ruka se mu třásla strachem a nadšením, ale nakonec se mu podařilo vsunout klíč do ozdobného stříbrného zámku.

Ozvalo se ostré cvaknutí. Palin se špičkami prstů dotkl dubových dveří a jemně zatlačil.

Pro něj se dveře otevřely.

7. kapitola

Palin vstoupil do temné laboratoře pomalu a triumfálně a chvěl se přitom vzrušením. Ohlédl se, aby zjistil, jestli je Dalamar za ním (popravdě se mu toužil vysmát), ale dveře se náhle zabouchly. Ozvalo se cvaknutí. Palina zachvátil strach, protože se ocitl sám a uvězněný v temnotě. Zběsile nahmátl stříbrnou kliku a zoufale se snažil vsunout do zámku klíč, který mu znenadání zmizel z ruky.

„Paline!“ vykřikl otec nešťastně na opačné straně dveří, ale jeho hlas zněl tlumeně a doléhal z velké dálky. Za dveřmi se ozval rámus, pak tlumený hlas pronesl zaklínadlo a nakonec se ozvalo zadunění, jako by do dveří narazilo něco těžkého.

Dubové dveře se otřásly a škvírou pod nimi proniklo do místnosti světlo.

„Dalamar použil zaklínadlo,“ řekl si Palin a ustoupil od dveří. A o dveře asi zadunělo otcovo statné rameno. Nic se však nestalo. Někde za Palinem se rozzářilo slabé světlo. Jeho strach zmizel. Mladík pokrčil rameny a otočil se. Ať už udělají cokoli, dveře neotevřou. Nějak to věděl a usmál se. Poprvé v životě dělal něco sám, aniž by mu otec, bratři nebo mistr „pomáhali“. Ta představa ho nadchla. Potěšené vydechl, uvolnil se a rozhlédl se po komnatě. Zachvěl se radostí.

Tuto komnatu mu popsali jen dvakrát, jednou otec a podruhé Tanis Půlelf. Karamon nikdy nemluvil o tom, co se v laboratoři stalo toho dne, kdy jeho dvojče zemřelo. Palin musel moc prosit a žadonit, aby mu otec řekl alespoň něco, a i pak mluvil jen stručně a zdráhavě. Karamonův nejlepší přítel Tanis byl sdílnější, ale i on se jistým částem hořkosladkého příběhu o ctižádosti, lásce a sebeobětování vyhnul, protože o nich nedokázal hovořit. Ale jejich popis laboratoře odpovídal skutečnosti. Vypadala přesně tak, jak si ji Palin ve snech představoval.

Palin vešel hlouběji do místnosti, zvědavě se rozhlížel a zadržoval dech úžasem.

Nikdo a nic do této komnaty za posledních dvacet pět let nevstoupilo. Jak říkal Dalamar, žádná živá bytost se neodvážila vejít. Na podlaze ležela šedá vrstva prachu, hladká jako čerstvě napadaný sníh, kterou neporušily ani stopy myší. Prach se sypal z okenní římsy, kde žádný pavouk neupředl pavučinu, a žádný netopýr neplácal nad nečekaným probuzením vztekle koženými křídly.

Bylo obtížné určit, jak velká komnata je. Palin si napřed myslel, že je malá, protože mu logika tvrdila, že moc velká být nemůže, když se nachází v nejvyšším patře věže. Ale čím déle v ní pobýval, tím větší vypadala.

„Nebo se snad já zmenšuji?“ zašeptal Palin. „Ještě nejsem mág. Nepatřím sem,“ říkal si v duchu. Ale srdce mu odpovídalo: Nikam jinam nepatříš…

Vzduch byl těžký plísní a prachem. Stále se v něm však vznášela slabá kořeněná vůně, kterou mladík moc dobře znal. Palin viděl, jak se ujedná ze stěn lesknou ve světle řady nádob se sušenými lístky, růžovými plátky a dalšími bylinami a kořením. Byly to přísady kouzel. Ale byl tady ještě jeden pach, nepříjemný zápach hniloby a smrti. V několika velkých nádobách na zemi nebo na obrovském kamenném stole ležely kostry podivných, neznámých tvorů. Palin si vzpomněl na pověsti o strýcových pokusech se stvořením života, věnoval jim krátký pohled a rychle se odvrátil.

Prostudoval kamenný stůl, jeho hladkou desku pokrytou runami. Opravdu ho sem přenesli ze dna moře? přemýšlel Palin, láskyplně přejížděl prsty po hladkém povrchu a zanechával v prachu tenké stopy. Dotkl se vysoké stoličky vedle stolu. Dokázal si představit, jak na ní strýc sedí, pracuje, čte…

Palin zalétl pohledem k řadám polic s knihami zaklínadel, které zaujímaly celou jednu stěnu komnaty. Srdce se mu rozbušilo, když se k nim přiblížil, protože je poznával z otcova popisu. Ty s půlnočně modrým přebalem a stříbrnými runami patřily velkému arcimágovi Fistandantilovi. Táhl z nich chlad. Palin se zastavil a otřásl se, bál se k nim přiblížit, i když mu ruce cukaly a toužily se jich dotknout.

Ale neodvážil se. Jen nejvýše postavení mágové směli tyto knihy otevřít a přečíst si jejich obsah. Kdyby se o to pokusil on, desky by mu spálily prsty a slova mysl, až by nakonec zešílel. Palin si povzdechl hořkým zklamáním a obrátil pohled k další řadě knih zaklínadel. Tyto byly černé, popsané stříbrnými runami, a patřily strýci.

Přemýšlel, jestli by se mohl pokusit do nich nahlédnout, a co by se stalo, kdyby to udělal. Zrovna si je začal prohlížet zblízka, když si uvědomil, z čeho vychází světlo, které laboratoř ozařuje.

„Jeho hůl…“ zašeptal.

Stála v koutě, opřená o stěnu. Magiova hůl. Palin si pomyslel, že její magický krystal hoří studeným, bledým světlem jako Solinár. Do očí mu vyhrkly slzy touhy a bezostyšně mu stékaly po tvářích. Zamrkal, aby opět zaostřil, a sotva se odvažoval dýchat, protože se bál, aby světlo najednou nezhaslo. Přiblížil se k holi.

Hůl dal Raistlinovi kouzelník Par-Salian, když mladý mág úspěšně složil Zkoušku. Hůl prý ukrývala obrovskou magickou moc. Palin si vzpomínal, že na rozkaz dokázala vyzařovat světlo. Ale podle legendy se jí nesměl dotknout nikdo jiný než strýc, jinak světlo zhasne.

„Ale otec ji držel,“ řekl Palin tiše. „S pomocí mého umírajícího strýce ji použil, aby zavřel bránu a zabránil Temné královně vstoupit do tohoto světa. Pak světlo zhaslo a žádné kouzlo už ho nedokázalo znovu zažehnout.“

Ale nyní svítilo…

Palinovi vyschlo v krku, hrdlo ho bolelo a srdce mu bušilo tak rychle, že sotva lapal po dechu. Natáhl chvějící se ruku po holi. Pokud světlo zhasne, zůstane uvězněný v dusivé tmě.

Špičkami prstů se dotkl dřeva.

Světlo zářilo dál.

Palinovy studené prsty se pevně sevřely kolem hole. Křišťál zářil ještě jasněji a osvětloval ho čistým svitem. Jeho bílý háv jiskřil jako roztavené stříbro. Palin vytáhl hůl z kouta, a jak s ní pohnul a v úžasu na ni hleděl, všiml si, že se světlo soustředí a osvětluje vzdálený kout laboratoře — kout, který předtím zahalovala neproniknutelná tma.

Mladík se přiblížil a viděl, že světlo ozařuje těžký závěs z fialového sametu. Palinovi zmrzly slzy na tváři a tělo mu prostoupil chlad. Nemusel zatáhnout za hedvábnou zlatou šňůru, která visela vedle sametu, nepotřeboval odsunout závěs stranou, aby věděl, co se za ním nachází.

Portál.

Brány kdysi stvořili kouzelníci, kteří nenasytně toužili po vědění, a portály je přivedly do záhuby, přímo do říší bohů. Kouzelníci věděli, jak strašlivé následky může mít jejich použití pro nezkušené mágy, proto se moudří všech tří řádů sešli, uzavřeli je, jak nejlépe mohli, a rozhodli, že se portál otevře jen tehdy, když budou spolupracovat mocný arcimág Černých plášťů a Paladinova svatá kněžka. Byli přesvědčeni, že k tak nepravděpodobné spolupráci nikdy nedojde. Ale nepočítali s láskou.

A tak se Raistlinovi podařilo přesvědčit Crysanii, Paladinovu Ctěnou dceru, aby s ním bránu otevřela. Prošel jí a vyzval na souboj Temnou královnu, protože toužil vládnout místo ní. Ale jeho ctižádost měla pro svět nedozírné následky a znamenala jeho zkázu. Karamon, jeho bratr dvojče, to věděl, proto riskoval vše, vstoupil do Propasti a pokusil se Raistlina zastavit. Podařilo se mu to, ale jen proto, že mu dvojče pomohlo. Legenda říkala, že když si Raistlin uvědomil, jak strašlivou chybu udělal, obětoval se, aby zachránil svět. Zavřel portál, aby královně zabránil projít, ale strašlivě za to zaplatil. Sám zůstal uvězněný na opačné straně děsivé brány.

Palin se blížil k závěsu, byl k němu proti své vůli přitahován. Opravdu? Zpomaloval jeho krok strach… nebo vzrušení?

A pak opět uslyšel šepot. Paline… pomoc…

Vycházel zpoza závěsu!

Palin zavřel oči a ochable se opřel o hůl. Ne! To není možné! Otec si byl tak jistý…

Mladík i přes zavřená víčka viděl, že se před ním rozzářilo další světlo. Vylekaně otevřel oči a uviděl, že zář vychází zpoza závěsu. Pestré barvy vytvářely strašidelnou duhu.

Paline… pomoz mi…

Palinova ruka sama od sebe sevřela zlatou šňůru. Neuvědomoval si, že se pohnul, ale náhle zjistil, že ji drží. Zaváhal, zadíval se na hůl v ruce, pak se ohlédl po zavřených dveřích laboratoře. Dunění utichlo a neobjevovaly se už ani záblesky. Možná to Dalamar s otcem vzdali. Nebo na ně zaútočili Strážci.

Palin se zachvěl. Měl by se vrátit, nechat toho. Bylo to příliš nebezpečné. Nebyl mág! Ale sotva mu tato myšlenka prolétla myslí, krystal na vrcholku hole pohasl — nebo mu to tak alespoň připadalo.

Ne, pomyslel si odhodlaně. Musím pokračovat. Musím znát pravdu!

Sevřel zpocenou rukou šňůru, silně za ni zatáhl a se zatajeným dechem sledoval, jak se závěs zvedá a ve třpytivých záhybech stoupá vzhůru.

Světlo sílilo, oslepovalo ho. Palin zvedl ruku, zastínil si oči a v úžasu hleděl na velkolepou, děsuplnou podívanou před sebou. Portál tvořila černá prázdnota, obklopená pěti kovovými dračími hlavami. Magie jim dala podobu Královny temnot Takhisis, tlamy měly otevřené v tichém, vítězoslavném zařvání a zářily zeleně, modře, rudě, bíle nebo černě.

Světlo Palina oslepovalo. Mrkal bolestí a mnul si pálící oči. Dračí hlavy svítily stále ostřeji a on teď slyšel, jak začínají pronášet zaklínadlo.

První: Ze tmy do tmy, můj hlas se nese prázdnotou.

Druhá: Z tohoto světa do příštího, můj hlas naříká životem.

Třetí: Ze tmy do tmy, křičím. Pod nohama mně všechno tuhne.

Čtvrtá: Čas plyne, řiď ho správným směrem.

A nakonec poslední: Protože osud srazí k zemi bohy, plačte se mnou.

Kouzlo, uvědomil si Palin. Zrak se mu zamlžil a po tvářích mu tekly slzy, jak se snažil hledět do oslepující záře brány. Pestrobarevná světla se začala zběsile točit a kroužit před obrovskou, vířící prázdnotou ve středu portálu.

Palinovi se točila hlava, ale dál svíral hůl a hleděl do středu víru. Temnota se pohnula! Začala se otáčet kolem ještě černějšího středu jako nehmotný, beztvarý vír. Dokola… a dokola… a dokola… Vír do sebe vtahoval vzduch z laboratoře, prach, světlo hole…

„Ne!“ vykřikl Palin, když si s hrůzou uvědomil, že vtahuje dovnitř také jeho! Bojoval, ale síle víru nemohl vzdorovat. Byl bezmocný jako dítě, které se snaží zabránit vlastnímu porodu. Palin byl vtažen do oslepujícího světla, do vířící tmy. Dračí hlavy řvaly oslavný chorál na Temnou královnu. Jejich tíha drtila Palinovo tělo, spáry ho rvaly úd po údu na kusy. Hořel a plameny mu spalovaly maso z kostí. Kolem vířila voda a on se topil. Křičel, a přestože nevydával ani hlásku, slyšel se. Umíral a byl rád, protože věděl, že bolest tím skončí.

Puklo mu srdce.

8. kapitola

Všechno ustalo. Světlo, bolest… Všechno ztichlo.

Palin ležel tváří k zemi a v ruce stále svíral Magiovu hůl. Otevřel oči a uviděl, že hůl ještě pořád vydává studené, stříbřité světlo. Necítil žádnou bolest, dýchal normálně a uvolněně, srdce mu bušilo klidně, tělo měl celé a nezraněné. Ale neležel na podlaze laboratoře. Ležel na písku! Alespoň tak mu to připadalo. Pomalu vstal, rozhlédl se a uviděl, že se ocitl v cizí zemi, která se podobala nekonečné, rovné poušti. Byla úplně prázdná a holá a táhla se všemi směry od obzoru k obzoru. Zmateně se rozhlédl. Nikdy předtím tady nebyl, a přesto mu to tu připadalo známé. Půda měla podivnou barvu, byla narůžovělá stejně jako nebe. Vzpomněl si na otcova slova: Jako by někde v dálce zapadalo slunce nebo hořelo…

Palin zavřel oči, protože s hrůzou pochopil, a jako dusivá vlna ho zalil strach, který ho připravil o dech, a dokonce i o sílu. Podlomila se mu kolena.

„Propast,“ zamumlal a roztřesenou rukou se opřel o hůl.

„Paline…“ vykřikl hlas a zajíkl se.

Palin vytřeštil oči, protože ho překvapilo, že slyší své jméno, a vylekalo ho zoufalství v hlase.

Mladík zavrávoral, obrátil se směrem, odkud strašlivý zvuk přišel, a uviděl kamennou zeď na místě, kde ještě před několika vteřinami nebyla. Ke stěně se blížily dvě nemrtvé postavy a táhly něco mezi sebou. Palin viděl, že to „něco“ je člověk a žije! Bojoval s vězniteli a pokoušel se uniknout, ale bylo zbytečné vzpírat se tvorům, kteří čerpali sílu ze záhrobí.

Trojice se blížila ke stěně. Byla zjevně jejich cílem, protože jeden z nich na ni ukázal a zasmál se. Člověk se na okamžik přestal bránit. Zvedl hlavu a podíval se přímo na Palina.

Zlatá kůže, zorničky ve tvaru přesýpacích hodin…

„Strýčku?“ vydechl Palin a chystal se udělat krok vpřed.

Ale postava zavrtěla hlavou a téměř neznatelně pohnula štíhlou rukou, jako by chtěla říct: „Teď ne!“

Palin si náhle uvědomil, že stojí na otevřeném prostranství v Propasti a na svoji ochranu má jen Magiovu hůl, jejíž magii neuměl použít. Nemrtví se soustředili na vzpírajícího se zajatce, proto si ho ještě nevšimli, ale byla to jen otázka času. Vyděšený, bezmocný Palin zoufale pátral po úkrytu. K jeho úžasu vyrostl zničehonic ze země hustý keř, jako by ho vykouzlil.

Mladík nepřemýšlel, odkud se keř vzal. Vrhl se za něj a zakryl krystal na holi rukou, aby ho zář neprozradila. Pak opatrně vyhlédl ven a zadíval se na růžovou, hořící zemi.

Nemrtví odtáhli zajatce ke zdi uprostřed pouště. Na jejich rozkaz se na zdi objevily okovy. Nemrtví zvedli Raistlina obrovskou silou ze země a pověsili ho za zápěstí. Pak se mu posměšně uklonili, odešli a nechali ho tam viset v horkém větru, který mu čechral černý háv.

Palin vstal a vyrazil vpřed, ale v tu chvílí na něj padl temný stín. Oslepil ho dokonaleji než jasné světlo a naplnil mu mysl, duši i tělo takovou hrůzou a strachem, že se nedokázal pohnout. Přestože byla tma hustá a všeobjímající, Palin v ní viděl tvary. Viděl ženu, která byla krásnější a žádoucnější než jakákoli jiná žena, již kdy potkal. Viděl, jak se blíží ke strýci, jak strýc svírá ruce v okovech v pěst. Všechno to viděl, i když ho obklopovala černočerná tma, jaká se dá najít jen na dně toho nejhlubšího oceánu. Pak Palin pochopil. Temnota se mu rozhostila v mysli, protože se díval na Takhisis, samotnou Královnu temnot.

Palin zíral. Úžas a hrůza ho přikovaly k zemi a naplnila ho taková úcta, že před ní toužil padnout na kolena. Ale zatímco se Palin díval, žena změnila podobu. Ze tmy, z písku hořící země vystoupil drak. Obrovská křídla zastřela zemi stínem a pět hlav se kroutilo na pěti krcích a pět tlam se otevřelo a vřeštělo smíchy a krutým potěšením.

Palin viděl, jak Raistlin mimoděk odvrátil hlavu a zavřel zlaté oči, jako by nedokázal netvorovi před sebou čelit. Ale přesto arcimág bojoval dál, snažil se vyprostit z okovů a paže měl z marné snahy rozedřené do krve.

Dračice pomalu a ladně zvedla spár. Jediným rychlým seknutím roztrhla Raistlinovi háv. Pak stejně opatrně rozervala arcimágovo tělo.

Palin zalapal po dechu a zavřel oči, aby hrozivou scénu neviděl, ale bylo příliš pozdě. Viděl ji a na vždy ji bude vídat ve snech, stejně jako bude navždy slyšet strýcův křik plný agónie. Palinovi se zatočila hlava a podlomila se mu kolena. Klesl na zem, objal si břicho a zvracel.

Závojem mdloby a hrůzy si Palin najednou uvědomil, že si ho královna všimla! Cítil, jak po něm pátrá, naslouchá, čenichá… Ani nepomyslel na to, že by se před ní ukryl. Neexistovalo místo, kde by se mohl schovat, kde by ho nenašla. Nedokázal bojovat ani na ni pohlédnout. Neměl na to sílu. Dokázal se jen krčit na písku, třást se strachy a čekat na smrt.

Nic se nestalo. Stín zmizel a spolu s ním i Palinův strach.

Paline… pomoc… Hlas plný agónie šeptal mladíkovi v mysli. A co bylo ještě horší, slyšel, jak teče krev…

„Ne!“ Mladík zasténal, zavrtěl hlavou a hrabal v písku, jako by v něm mohl zmizet. Ozval se další tlumený výkřik a Palin opět zvracel, vzlykal hrůzou, lítostí a odporem nad vlastní slabostí. „Co můžu udělat? Nejsem nic. Nemám sílu pomoct ti!“ mumlal a v rukách svíral hůl. Přitáhl si ji blíž a kymácel se vpřed a vzad, nedokázal otevřít oči, nedokázal se podívat.

„Paline…“ Muž lapal po dechu a každé slovo mu zjevně působilo velkou bolest. „Musíš být… silný. Kvůli sobě… i kvůli… mně.“

Palin nedokázal promluvit. Hrdlo měl rozedřené a bolavé, zalykal se hořkou žlučí.

Buď silný. Kvůli němu…

Palin pomalu sevřel hůl a s její pomocí se postavil. Cítil pod rukama chladné dřevo, které mu dodávalo odvahu, proto se obrnil a otevřel oči.

Raistlinovo tělo viselo ochable za zápěstí ze zdi, černý háv měl roztrhaný, hlava mu klesla vpřed a dlouhé bílé vlasy mu zakrývaly tvář. Palin se snažil hledět jen na strýcovu tvář, ale nedokázal to. Nedokázal zabránit tomu, aby mu oči sklouzly k zakrvácenému, rozdrásanému trupu. Dračí spáry rozsápaly Raistlina od hrudníku po rozkrok a odhalily živé vnitřnosti. Zvuk, který Palin slyšel, vydávala krev, která kapku po kapce padala do velké kamenné prohlubně u jeho nohou.

Mladíkovi se opět obrátil žaludek, ale nezůstalo mu v něm už nic, co byl mohl vyzvracet. Palin zatnul zuby, dál vrávoral pískem ke stěně a opíral se přitom o hůl. Ale když dorazil ke strašlivému jezírku, slabé nohy ho odmítly nést dál. Obával se, aby při pohledu na strašnou scénu před sebou neomdlel, proto klesl na kolena a sklonil hlavu.

„Podívej se na mě…“ řekl hlas. „Znáš mě… Paline?“

Mladík zvedl zdráhavě hlavu. Zíraly na něj zlaté oči a zorničky ve tvaru přesýpacích hodin měly rozšířené agónií. Zakrvácené rty se otevřely, ale nevyšla z nich žádná slova. Křehké tělo se otřáslo.

„Znám tě… strýčku…“ Palin se schoulil, začal vzlykat, ale v mysli přitom křičel: „Otec lhal! Lhal mi! Lhal sám sobě!“

„Paline, buď silný!“ zašeptal Raistlin. „Můžeš mě… osvobodit. Ale musíš si… pospíšit…“

Silný… Musím být silný…

„Ano.“ Palin spolkl slzy. Utřel si tvář, vrávoravě se postavil a zadíval se strýci do očí. „Já… omlouvám se. Co musím udělat?“

„Použij… hůl. Dotkni se zámků…na mých zápěstích… Rychle! Královna…“

„Kde… kde je Temná královna?“ vykoktal Palin. Opatrně obešel krvavé jezírko, zastavil se kousek od strýce, natáhl se a zářícím krystalem na holi se dotkl jednoho z pout, za které Raistlin visel na zdi.

Strýc byl vyčerpaný a na pokraji smrti a už nedokázal mluvit. Ale jeho slova se ozývala Palinovi v mysli. Tvůj příchod ji přinutil odejít. Nebyla připravena čelit někomu, jako jsi ty. Ale to nebude trvat dlouho. Vrátí se. To už musíme být… oba pryč…

Palin se dotkl druhého pouta a Raistlin, vysvobozený z řetězů, se zhroutil vpřed do mladíkovy náruče. Palin strýce chytil a jeho hrůzu přemohly lítost a soucit. Něžně uložil potrhané, krvácející tělo na zem.

„Ale jak bys mohl někam jít?“ zamumlal Palin. „Umíráš…“

Ano, odvětil Raistlin bezhlesně a zkroutil úzké rty do pochmurného úsměvu. Za několik okamžiků zemřu, jako jsem zemřel už tolikrát předtím. Až padne tma, znovu ožiji a strávím noc čekáním na ráno, kdy se královna opět vrátí, roztrhá moje tělo a opět v mukách ukončí můj život.

„Co můžu udělat?“ vykřikl Palin bezmocně. „Jak ti mohu pomoct?“

„Už mi pomáháš,“ řekl Raistlin a jeho hlas sílil. Chabě pohnul rukou. „Podívej…“

Palin se zdráhavě zadíval na strýcovu strašlivou ránu. Zavírala se! Hojila se! Mladík užasle zíral. I kdyby byl vysokým knězem Paladina, nedokázal by vykonat větší zázrak. „Co se děje? Jak…“ zeptal se nechápavě.

„Tvé milosrdenství, tvá láska,“ zašeptal Raistlin. „Tak by mě zachránil i můj bratr, kdyby sebral odvahu a vstoupil do Propasti sám.“ Hořce ohrnul ret. „Pomoz mi vstát…“

Palin polkl, ale nic neřekl, a pomohl arcimágovi vstát. Co mohl říct? Jeho duši naplnil stud, styděl se za otce. No, však on všechno napraví.

„Podej mi ruku, synovce. Dokážu jít. Pojď, musíme dorazit k portálu dřív, než se královna vrátí.“

„Určitě to zvládneš?“ Palin objal Raistlinovo tělo paží a cítil podivný, nepřirozený žár, který z něj vyzařoval a zahříval jeho vlastní studenou kůži.

„Musím. Nemám na vybranou.“ Arcimág se opřel o Palina, sebral roztrhaný černý háv a spolu se synovcem klopýtal co nejrychleji pískem k bráně, která stála ve středu narudlé krajiny.

Ušli však sotva pár kroků, když se Raistlin zastavil a jeho křehké tělo zachvátil tak silný kašel, až lapal po dechu.

Palin stál vedle strýce, držel ho a ustaraně na něj hleděl. „Tady,“ nabídl. „Vezmi si hůl. Opři se o ni…“

Raistlinovy oči ve tvaru přesýpacích hodin se zadívaly na hůl v mladíkově ruce. Natáhl štíhlou, zlatou ruku, dotkl se hladkého dřeva a polaskal ho. Pak pohlédl na Palina, usmál se a zavrtěl hlavou.

„Ne, synovce,“ řekl tichým, zmučeným hlasem. „Hůl je tvá, dar od strýce. Jednou by ti stejně připadla,“ dodal a hovořil spíše sám k sobě. „Vycvičil bych tě, doprovodil tě na Zkoušku. Byl bych na tebe hrdý… tak hrdý…“ Pokrčil rameny a zadíval se na Palina. „Co to říkám? Já jsem hrdý, synovče. Jsi tak mladý, a přesto jsi vstoupil do Propasti…“

Náhle na ně padl stín, jako by nad nimi přelétla temná křídla, a připomněl jim, kde jsou a v jakém nebezpečí se nacházejí.

Palin vylekaně vzhlédl. Pak se zadíval na portál, který se náhle zdál mnohem dál, než si pamatoval. Zalapal po dechu. „Neutečeme jí!“

„Počkej!“ Raistlin se nadechl a do tváří se mu vrátila barva. „Nemusíme utíkat. Podívej se na portál, Paline. Soustřeď se na něj. Představ si, že je přímo před tebou.“

„Nerozumím.“ Palin na Raistlina zmateně pohlédl.

„Soustřeď se!“ zavrčel arcimág.

Stín byl stále temnější. Palin se zadíval na bránu a snažil se udělat přesně to, co po něm strýc žádal, ale před sebou neustále viděl otcovu tvář, draka, který rval strýcovo tělo… Stíny potemněly, až byly černější než noc, černé jako jeho strach.

„Neboj se.“ Strýcův hlas k němu dolehl temnotou. „Soustřeď se.“

Palinovi pomohla disciplína magického výcviku. Přinutil se soustředit na slova zaklínadla. Zavřel oči a potlačil naprosto vše, strach, hrůzu i lítost, a představil si v mysli bránu přímo před sebou.

„Výborně, chlapče,“ řekl Raistlin tiše.

Palin překvapeně zamrkal. Brána byla přímo tam, kde si ji představil, jen krok nebo dva od něj.

„Neváhej,“ radil Raistlin, jako by mu četl myšlenky. „Cesta zpátky je snadnější než ta sem. Jdi. Já dokážu stát bez pomoci. Budu hned za tebou…“

Palin vstoupil do brány a na okamžik ho zachvátila mdloba, na chvíli nic neviděl, ale brzy bylo po všem. Rozhlédl se a zhluboka vydechl úlevou a vděkem. Byl zpátky v laboratoři. Brána byla za ním, i když si nepamatoval, jak jí prošel, a vedle portálu viděl stát strýce. Ale Raistlin se na něj nedíval. Hleděl na portál a na tenkých rtech mu pohrával zvláštní úsměv.

„Máš pravdu! Musíme portál zavřít!“ řekl Palin náhle a myslel si, že uhádl strýcovy myšlenky. „Královna se vrátí do tohoto světa…“

Mladík zvedl hůl a postoupil vpřed. Paži mu sevřela štíhlá, zlatá ruka. Její stisk bolel a dotyk pálil. Palin zalapal po dechu, kousl se do rtu bolestí a pohlédl zmateně na strýce.

„Ještě ne, drahý synovce,“ zašeptal Raistlin. „Ještě ne…“

9. kapitola

Raistlin si přitáhl mladíka blíž a pousmál se, když viděl, jak sebou Palin trhnul, když spatřil výraz bolesti v jeho zelených očích. Ale Raistlin ho nepustil, pátravě na něj hleděl, studoval jeho rysy, zkoumal jeho duši.

„Je v tobě mnoho ze mě, mladíku,“ řekl Raistlin a natáhl se, aby z Palinovy bledé tváře odhrnul pramen vlasů. „Více ze mě než z tvého otce. A proto tě má nejradši, že? Ano, je hrdý na tvé bratry.“ Raistlin pokrčil rameny, když mladík začal protestovat. „Ale tebe opatruje a chrání.

Palin zrudl a pokusil se vytrhnout z Raistlinova sevření. Ale mohl si ušetřit námahu. Arcimág ho držel pevně, očima, ne rukama.

„Zadusí tě!“ syčel Raistlin. „Zadusí tě jako mě! Zabrání ti složit Zkoušku. To přece víš, ne?“

„On… to nechápe,“ namítl Palin chabě. „Jenom se snaží dělat to, co si myslí, že je nejlepší…“

„Nelži mi, Paline,“ řekl Raistlin tiše a přitiskl štíhlé prsty mladíkovi na rty. „Nelži sám sobě. Přiznej pravdu, kterou v hloubi duše znáš. Jasněji v tobě vidím! Nenávist, žárlivost! Použij je, Paline! Využij je a dají ti sílu, jako ji daly mně!“

Zlatá ruka se dotýkala Palinovy tváře — pevné, silné brady, sevřených čelistí, hladkých, vysokých lícních kostí. Palin se pod dotykem chvěl, ale ještě víc ho roztřásl pohled v hořících očích ve tvaru přesýpacích hodin. „Měl jsi být můj\ Můj syn!“ mumlal Raistlin. „Vychoval bych tě k velké moci! Ukázal bych ti takové zázraky, Paline. Na křídlech magie bychom obletěli svět — oslavovali bychom vítěze nástupnických bojů mezi minotaury, plavali s mořskými elfy, bojovali s obry, dívali se, jak se rodí zlatý drak… To všechno mohlo být tvoje, Paline, mělo to být tvoje, jen kdyby…“

Arcimága zachvátil kašel. Raistlin lapal po dechu, držel se za hruď a potácel se. Palin strýce zachytil a odvedl ho k zaprášené polstrované židli nedaleko brány. Pod vrstvou prachu rozeznal Palin na látce tmavé skvrny. Vypadalo to, jako by židli někdo kdysi dávno potřísnil krví. Palin si dělal o strýce takové starosti, že se nad tím ani nepozastavil. Raistlin klesl na židli, dávil se a kašlal do měkkého bílého kapesníku, který Palin vytáhl z hávu a podal mu ho. Mladík opřel hůl opatrně o stěnu a poklekl vedle strýce.

„Mohu pro tebe něco udělat? Něco ti podat? Lektvar, který jsi pil.“

Zadíval se na sklenice s bylinkami na polici. „Když mi řekneš, jak ho namíchat…“

Raistlin zavrtěl hlavou. „Později…“ zašeptal, když křeč pominula. „Později, Paline.“ Unaveně se usmál a položil mladému muži ruku na hlavu. „Později. Naučím tě to… a mnohem víc! Jak plýtvali tvým talentem! Co ti řekli, mladíku? Proč tě sem přivedli?“

Palin sklopil hlavu. Dotyk štíhlých prstů ho nadchl, ale zároveň před pálícím dotykem ucukával, svíjel se. „Přišel jsem… Říkali, že… že se pokusíš… převzít…“ Polkl a nebyl schopen pokračovat.

„Ach, ano. Samozřejmě. To si ti blázni mysleli. Že převezmu tvé tělo, jako se to Fistandantilus pokusil udělat se mnou. Hlupáci! Jako bych mohl připravit svět o tuto mladou mysl, o tuto moc. My dva… Teď budeme spolu. Udělám z tebe svého učedníka, Paline.“ Pálící prsty hladily kaštanové vlasy.

Palin zvedl hlavu. „Ale,“ řekl užasle, „mám nízké postavení. Nesložil jsem Zkoušku…“

„Složíš, chlapče,“ zamumlal Raistlin a na tváři se mu usadil vyčerpaný výraz. „Složíš. A s mojí pomocí jí projdeš bez problémů, jako jsem jí prošel já s pomocí jiného… Tiše. Už nemluv. Musím si odpočinout.“ Raistlin se třásl a ke křehkému tělu si pevně tiskl rozervaný háv. „Přines mi víno a nějaké šaty, jinak tady zmrznu. Zapomněl jsem, jak je tu vlhko.“ Raistlin si opřel hlavu o Polstrování, zavřel oči a dech mu rachotil v plicích.

Palin pomalu vstal a neklidně se ohlédl.

Pět dračích hlav kolem brány dál zářilo, ale jen tlumeně. Tlamy měly otevřené, ale nevycházel z nich žádný zvuk. Ale Palinovi se zdálo, jako by čekaly. Jejich oči se třpytily tajemstvím, pozorovaly ho, jako by věděly něco, co on ne. Zadíval se do portálu. Narudlá krajina se táhla až k obzoru. V dálce uviděl zeď s krvavým jezírkem, ale sotva ji dokázal rozeznat. A nad ní temný, okřídlený stín…

„Strýčku,“ řekl Palin, „brána. Neměli bychom.

„Paline,“ řekl Raistlin tiše. „Dal jsem ti rozkaz. Naučíš se mě poslouchat, učedníku. Udělej, co jsem řekl.“

Palin se díval, jak stín tmavne. Jako když slunce zajde za mraky, křídla vnesla do jeho duše studený strach. Opět se chystal promluvit, ale ohlédl se po strýci.

Vypadalo to, jako by měl Raistlin zavřené oči, ale Palin pod víčky zahlédl zlatou štěrbinu, jako by na něj hleděl ještěr. Mladík se kousl do rtu a rychle se odvrátil. Sebral hůl a využil její světlo k tomu, aby v laboratoři našel to, o co strýc požádal.

Opět oblečen do měkkého černého sametového hávu Raistlin stál před portá­lem a popíjel elfské víno, které Palin objevil v karate vzadu v koutě laborato­ře. Stín nad pouští nyní tak potemněl, že to vypadalo, jako by v Propasti na­stala noc. Ale hrozivou tmu neprosvětlovaly hvězdy ani měsíce. Byla vidět jen zeď, která vydávala vlastní strašlivou zář. Raistlin na ni hleděl, ve tváři měl pochmurný výraz a v očích uštvaný pohled plný agónie.

„Připomíná mi, co se mnou udělá, pokud sejí znovu dostanu do rukou, Paline," řekl. „Ale ne, já se tam nevrátím." Arcimág se rozhlédl a zadíval se na mladého muže. Raistlinovy oči se ve stínech kápě leskly. „Měl jsem dva­cet pět let na to, abych zvážil chyby, kterých jsem se dopustil. Dvacet pět let nesnesitelné agónie, nekonečných muk… Mojí jedinou radostí byl tvůj stín v mé mysli, ten jediný mi dodával sílu čelit každé ráno mučení. Ano, Paline." Raistlin se usmál a přitáhl si mladíka blíž. „Celé roky jsem tě sledo­val. Udělal jsem pro tebe, co jsem mohl. Je v tobě síla, vnitřní síla, která po­chází ode mě! Žhavá touha a láska k magii! Věděl jsem, že mě jednoho dne vyhledáš, abys zjistil, jak ji použít. Věděl jsem, že se tě oni pokusí zastavit. Ale nedokázali to. Všechno, co udělali, aby ti zabránili přijít, tě jen přived­lo blíž. Věděl jsem, že jakmile se dostaneš sem, uslyšíš můj hlas. Osvobodíš mě. A tak jsem vymyslel plán.

„Jsem poctěn, že se o mě zajímáš," začal Palin. Hlas se mu zlomil, pro­to si nervózně odkašlal. „Ale musíš znát pravdu. Já… nevyhledal jsem tě, abych… získal moc. Slyšel jsem, jak prosíš o pomoc, a tak… a tak jsem při­šel, abych…"

„Přišel jsi z lítosti a ze soucitu," řekl Raistlin a křivě se usmál. „Pořád je v tobě hodně z otce. Ale tuto slabost můžeš překonat. Jak už jsem říkal, Paline. Přiznej sám sobě pravdu. Co jsi cítil, když jsi vstoupil na toto místo? Co jsi cítil, když jsi se dotkl hole?"

Palin se pokusil odvrátit. Přestože bylo v laboratoři chladno, potil se. Ale Raistlin ho držel pevně a nutil mladíka hledět do zlatých, třpytících se očí.

Viděl v nich vlastní odraz… Říká pravdu? Palin hleděl na svůj odraz v arcimágových očích. Viděl v nich mladíka v hávu, jehož barva se neustále mě­nila a nedala se přesně určit. V jednu chvíli byla bílá, pak rudá a teď tmav­la…

Paže, za kterou ho Raistlin držel, sebou trhla v křeči.

Palin si uvědomil, že Raistlin cítí jeho strach, proto se snažil potlačit chvění.

Bojíš se? ptaly se zlaté oči. Může za to strach, nebo vzrušení?

Palin viděl v očích odraz hole, kterou držel. Stál v jezírku ostrého světla, jež vrhala. Čím déle držel hůl v rukou, tím jasněji cítil magii uvnitř ní… a uvnitř sebe. Zlaté oči se pohnuly a Palin se zadíval stejným směrem. Na polici uviděl knihy zaklínadel v černých deskách. Opět ho zachvátilo vzrušení, které pocítil, když poprvé vstoupil do laboratoře. Olízl si suché, vyprahlé rty jako muž, který po dlouhé pouti pouští našel studenou vodu, jež utiší jeho palčivou žízeň. Zadíval se zpět na Raistlina a spatřil sám sebe jakoby v zrcadle, stál před mágem v černém plášti.

„Co… co máš v plánu?“ zeptal se Palin chraptivě.

„Je to velmi prosté. Jak už jsem řekl, měl jsem spoustu let na to, abych zvážil své chyby. Moje ctižádost byla příliš velká. Odvážil jsem se stát bohem, což smrtelníkům nepřísluší, jak mi Temná královna připomínala každé ráno, když mi rvala spáry tělo.“

Palin viděl, jak arcimág na okamžik ohrnul úzký ret, jak se mu zaleskly zlaté oči. Štíhlá ruka se sevřela vztekem a vzpomínkou na agónii a bolestivě stiskla mladíkovi paži. „Poučil jsem se,“ řekl Raistlin hořce a chraptivě a roztřeseně se nadechl. „Rozhodl jsem se svoji ctižádost omezit. Už se netoužím stát bohem. Spokojím se se světem.“ Sardonicky se pousmál a poplácal Palina po ruce. „Nebo bych spíš měl říct, že my se spokojíme se světem.“

„Já…“ Slova se zadrhla Palinovi v hrdle. Omámily ho zmatek a strach a divoké vzrušení. Ale když pohlédl zpátky na portál, srdce mu zahalil stín. „Ale co královna? Neměli bychom bránu zavřít?“

Raistlin zavrtěl hlavou. „Ne, učedníku.“

„Ne?“ Palin na něj vyplašeně pohlédl.

„Ne. Bude to můj dar. Vpustím ji do světa a dokazují tak svoji věrnost. Ona bude vládnout a já… já budu sloužit.“ Raistlin slova téměř vyplivl a roztáhl rty v napjatém, neveselém úsměvu. Palin vycítil nenávist a vztek, které kolovaly křehkým tělem, a zachvěl se.

Raistlin na něj pohlédl. „Nemáš na to žaludek, synovce?“ zavrčel a pustil Palinovu paži. „Ze slabochů se nikdy nestanou mocní…“

„Chtěl jsi, abych řekl pravdu,“ řekl Palin a ustoupil od Raistlina. Ulevilo se mu, že pálící dotyk zmizel, ale zároveň podivným způsobem toužil ho znovu pocítit. „Tak to udělám. Bojím se! Bojím se o nás o oba! Vím, že jsem slaboch…“ Sklonil hlavu.

„Ne, synovce,“ řekl Raistlin tiše, „nejsi slabý, jen mladý. A vždycky se budeš bát. Ale já tě naučím, jak strach ovládnout a využít jeho sílu. Jak ho přinutit, aby ti sloužil, ne naopak.“

Palin vzhlédl a uviděl v arcimágově tváři něhu, kterou poznal jen málokdo. Z očí mu zmizel obraz mladíka v černém hávu a nahradila ho touha a hlad po lásce. Palin se natáhl a uchopil Raistlina za ruku. „Zavři bránu, strýčku!“ žadonil mladík. „Vrať se domů a žij s námi! Pokoj, který pro tebe otec v hostinci zařídil, tam ještě pořád je. Matka si ponechala plaketu s kouzelnickou značkou! Schovala ji do truhlice, ale já ji viděl. Držel jsem ji v rukou a tolikrát o ní snil! Vrať se domů! Nauč mě všechno, co víš! Budu si tě vážit a ctít tě! Mohli bychom cestovat, jak jsi říkal. Mohl bys mi ukázat zázraky, které jsi viděl…“

„Domů.“ Slovo uvízlo Raistlinovi na rtech, jako by ho ochutnával. „Domů. Kolikrát jsem o tom snil!“ Zlatýma očima, které svítily děsivým světlem, se zadíval na zeď. „Hlavně když se blížilo ráno…“

Pak se Raistlin zahleděl ze stínů kápě na Palina a usmál se. „Ano, synovce,“ řekl tiše. „Myslím, že se s tebou vrátím domů. Musím si odpočinout, nabýt sil a zbavit se… starých snů.“ Palin viděl, jak zlaté oči potemněly vzpomínkou na bolest.

Raistlin se rozkašlal a pobídl mladého muže, aby mu pomohl. Palin opatrně opřel hůl o stěnu a pomohl Raistlinovi do křesla. Raistlin do něj ochable klesl a pokynul Palinovi, aby mu nalil další sklenici vína. Arcimág si opřel hlavu unaveně o Polstrování. „Potřebuji čas…“ pokračoval a navlhčil si rty vínem. „Čas, abych tě mohl vycvičit, učedníku. Abych vycvičil tebe… a tvé bratry.“

„Mé bratry?“ zopakoval Palin užasle.

„Samozřejmě, chlapče.“ Raistlin vypadal pobaveně a zadíval se na mladíka, který stál vedle jeho židle. „Potřebuji generály pro své legie. Tví bratři budou ideální…“

„Legie!“ vykřikl Palin. „Ne, to nemůžeš myslet vážně! Musíš se vrátit domů a žít s námi v klidu a míru. Zasloužil sis to! Obětoval ses pro svět…“

„Já?“ přerušil ho Raistlin. „Já že se obětoval pro svět?“ Arcimág se začal smát. Byl to děsuplný, hrozivý smích, který roztančil stíny v laboratoři jako démony. „To o mně říkají?“ Raistlin se smál, až se začal dusit. Zachvátil ho doposud nejhorší kašel.

Palin bezmocně přihlížel, jak se strýc svíjí bolestí. Mladíkovi v uších pořád zvonil jeho posměšný smích. Když křeč polevila, Raistlin se nadechl, zvedl hlavu a chabě Palinovi pokynul, ať přistoupí blíž.

Palin uviděl na kapesníku ve strýcově ruce a na jeho popelavě šedých rtech krev. Mladíka ovládl odpor a hrůza, ale stejně přistoupil blíž a fascinovaně poklekl vedle strýce.

„Věz jedno, Paline!“ zašeptal Raistlin, hovořil namáhavě a jeho slovům bylo sotva rozumět. „Já se obětoval… pro sebe!“ Opřel se o opěradlo a zalapal po dechu. Když se opět dokázal pohnout, natáhl třesoucí se, zakrvácenou ruku a popadl Palina za bílý háv. „Viděl jsem… co se ze mě… stane… když uspěju. Nic! To… bylo… vše. Prostě bych se… vytratil. Svět… mrtvý… Takhle…“ Chabě ukázal na zeď, na ohavné jezírko pod ním a oči mu horečnatě zahořely. „Pořád existovala… šance… že se… vrátím…“

„Ne!“ vykřikl Palin a pokusil se Raistlinovi vytrhnout. „Nevěřím ti!“

„Proč ne?“ Raistlin pokrčil rameny. Hlas mu sílil. „Sám jsi jim to řekl. Copak si nevzpomínáš, Paline? ,Člověk musí postavit na první místo magii, svět až na druhé…’ To jsi jim řekl tam ve věži. Na světě ti záleží stejně málo jako mně! Na ničem nezáleží, ani na tvých bratrech, ani na otci! Jen na magii! Na moci! Na tom jediném nám dvěma záleží!“

„Já nevím!“ vykřikl Palin zlomeně a vzpíral se Raistlinovu sevření. „Nedokážu přemýšlet! Pusť mě! Pusť mě…“ Prsty mu zchromlé sklouzly z Raistlinových zápěstí a hlava mu klesla do dlaní. Do očí mu vyhrkly slzy.

„Chudáčku,“ řekl Raistlin. Položil Palinovi ruku na hlavu, něžně šíji přitáhl do klína a začal ji laskavě hladit.

Palinem otřásaly vzlyky. Cítil se opuštěný a sám. Lži, všechno to byly lži! Všichni mu lhali — otec, mágové, svět! A záleželo na tom vůbec? Magie. Nic jiného než magie mu nezůstalo. Strýc měl pravdu. Pálící dotyk štíhlých prstů, měkký černý samet, zvlhlý slzami, pod lící, vůně růžových okvětních plátků a koření… To by byl jeho život… To a hořká prázdnota uvnitř, kterou by ani celý svět nedokázal zaplnit…

„Plakej, Paline,“ řekl Raistlin tiše. „Plakej, jako já plakal tehdy před lety. Nakonec si však uvědomíš, jako jsem si uvědomil já, že ti to nijak nepomůže. Nikdo tě neslyší, když pláčeš ve tmě sám.“

Palin náhle zvedl uplakanou tvář a zadíval se Raistlinovi zpříma do očí.

„Konečně jsi pochopil,“ usmál se Raistlin. Odhrnul Palinovi vlhké vlasy z očí. „Vzchop se, chlapče. Musíme jít, dřív než se objeví Temná královna. Musíme toho hodně udělat…“

Palin na Raistlina klidně hleděl, přestože se jeho tělo ještě stále otřásalo vzlyky a strýce viděl přes závoj slz jen rozmazaně. „Ano,“ řekl. „Konečně jsem pochopil. Ale zdá se, že je příliš pozdě. Ale chápu. A ty se mýlíš, strýčku,“ zamumlal zlomeně. „Někdo slyšel, jak ve tmě pláčeš. Otec.“

Palin se postavil, utřel si oči, ale neodtrhl je přitom od strýce. „Zavřu bránu.“

„Nebuď hlupák!“ zavrčel Raistlin. „Nedovolím ti to! To přece víš!“

„Vím,“ řekl Palin a rozechvěle se nadechl. „Zastavíš mě…“

„Zabiju tě!“

„Zabiješ… mě…“ pokračoval Palin a jeho hlas přitom zakolísal jen nepatrně. Obrátil se a natáhl se pro Magiovu hůl, která stála opřená vedle Raistlinova křesla. Když ji sevřel v ruce, krystal zaplál bílým, studeným světlem.

„Jak zbytečná ztráta!“ zasyčel Raistlin a zprudka vstal. „Proč chceš zemřít kvůli takovému nesmyslu? Můžu tě ujistit, že tvá snaha bude zbytečná, drahý synovce. Udělám všechno, co jsem si naplánoval. Svět bude můj! Ty zemřeš, a kdo se to dozví? Koho to bude zajímat?“

„Tebe,“ řekl Palin tiše.

Palin se obrátil ke strýci zády, pevným, vyrovnaným krokem se vydal k portálu a postavil se před něj. Stín byl tak hluboký a tmavý, že v něm zeď v Propasti ohyzdně vynikala. Palin teď cítil zlo, které vtékalo branou do světa jako voda do děravé lodí. Pomyslel na Temnou královnu, které se konečně podaří projít portálem. Zemi opět zachvátí válka, jak síly dobra povstanou, aby ji zastavily. Viděl, jak otec s matkou umírají strýcovou rukou, jak bratři padají za oběť strýcově magii. Viděl je oděné ve zbroji z dračích šupin, viděl, jak letí na zlých dracích do bitvy a vedou jednotky odporných bytostí, které se zrodily z temnoty.

Ne! S boží pomocí tomu snad dokáže zabránit. Ale když Palin zvedl hůl, bezmocně si uvědomil, že netuší, jak bránu zavřít. Cítil v holi moc, ale neuměl ji ovládat. Raistlin měl pravdu, bylo to hloupé, zbytečné gesto.

Palin slyšel, jak se strýc rozesmál. Ale tentokrát to nebyl posměšný smích. Zněl zmateně a téměř rozzlobeně.

„Nedělej hlouposti, Paline! Nech toho! Nenuť mě k tomu!“

Palin se zhluboka nadechl a snažil se soustředit energii a myšlenky na hůl. „Zavři portál,“ zašeptal a přinutil se nemyslet na nic jiného, přestože se třásl strachy. S tichou hrdostí poznal, že se nebojí smrti. Uvědomil si, že nikdy nemiloval život tak jako v tuto chvíli. Ale dokázal by ho opustit bez lítosti, i když ho naplnil smutek nad žalem, jaký jeho smrt způsobí těm, které miloval. Ale matka s otcem se dozví, co udělal. Pochopí to bez ohledu na to, co strýc tvrdil.

A budou s tebou bojovat, řekl si Palin v duchu. Budou bojovat s tebou i s tvojí Temnou královnou, jako to udělali už jednou. Nezvítězíš.

Bude smrt… moc bolet?

Mladík zavrtěl rozzlobeně hlavou, vynadal si do zbabělců a upřeně se zadíval na portál. Musel se soustředit! Musel z mysli vytěsnit myšlenky na smrt. Musel využít strach ve svůj prospěch! Nesměl dovolit, aby ho ovládl. Pořád existovala naděje, že zavře bránu dřív, než strýc… než…

„Paladine, pomoz mi,“ řekl Palin a zadíval se do stříbřitě zářícího krystalu na vrcholku hole, jehož svit nepohasl ani v temných stínech.

„Paline!“ vykřikl Raistlin drsně. „Varuji tě…“

Na špičkách Raistlinových prstů se roztančily blesky. Palin však upíral oči na hůl. Rozzářila se tak ostře, nádherně a jasně, že Palinovy poslední obavy zmizely.

„Paladine,“ zamumlal.

Jméno boha milosrdně přehlušilo magické zaklínání, které za Palinem sílilo.

Bolest přišla rychle, znenadání… a brzy bylo po všem.

10. kapitola

Raistlin zůstal v laboratoři sám. Opíral se o Magiovu hůl, ale její zář pohasla. Arcimág stál ve tmě, která byla stejně neproniknutelná jako neporušená vrstva prachu, která ležela na kamenné podlaze, na knihách zaklínadel, na židli i na těžkém, zataženém závěsu z fialového sametu.

A ticho, které v komnatě panovalo, bylo skoro stejně hluboké jako tma.

Raistlin zadržel dech a zaposlouchal se. Ticho neprolomily žádné zvuky, protože žádný živý tvor — myš, netopýr ani pavouk — se neodvážil vstoupit do laboratoře, již střežily bytosti, jejichž bdělost nepoleví až do konce světa a možná i déle. Raistlinovi se zdálo, jako by jeden zvuk přece jen slyšel, zvuk sedajícího prachu, pomíjejícího času…

Arcimág si unaveně povzdechl, zvedl hlavu, zadíval se do tmy a prolomil dlouholeté ticho. „Udělal jsem, co jsi po mně chtěl,“ vykřikl. „Jsi spokojený?“

Nedostal žádnou odpověď, jen prach dál padal do nekonečné noci.

„Ne,“ zamumlal Raistlin. „Neslyšíš mě. A to je možná dobře. Ani tě nenapadlo, Dalamare, že když vykouzlíš moji iluzi, vyvoláš tím z hrobu mě samotného! Ach ne, učedníku, nebuď tak domýšlivý.“ Raistlin se hořce zasmál. „Jsi dobrý, ale ne tak dobrý. Z dlouhého spánku mě neprobudila tvoje magie. Ne, bylo to něco jiného…“ Odmlčel se a snažil si vzpomenout. „Co jsem to tomu mladému muži řekl? ,Stín v mé mysli’? Ano, to je ono.

Ach, Dalamare, máš takové štěstí.“ Arcimág zavrtěl hlavou v kápi. Ve tmě na okamžik zahořely zlaté oči, které rozpaloval horečnatý vnitřní žár. „Kdyby byl takový, jako jsem býval já, nastaly by ti krušné časy, temný elfe. Skrz něj jsem se mohl vrátit. Ale i když mě jeho soucit a láska vysvobodily z temnoty, do které jsem se odsoudil, zároveň mě v ní také uvěznily.“

Ze zlatých očí se vytratila zář a komnatu opět ovládla tma.

Raistlin si povzdychl. „Ale to nevadí,“ zašeptal a opřel si hlavu o hůl, která ho podpírala. „Jsem unavený, tak unavený. Chci znovu usnout.“ Přešel přes komnatu, černý plášť mu šustil kolem kotníků a jeho tiché, neslyšné kroky nezanechaly v silné vrstvě prachu žádnou stopu. Arcimág se zastavil před sametovým závěsem. Dotkl se ho rukou, zastavil se a rozhlédl se po temné laboratoři, kterou viděl jen ve vzpomínkách, ve své mysli.

„Jenom chci, abyste věděli, že jsem to neudělal pro vás, mágové!“ zakřičel Raistlin. „Neudělal jsem to pro konkláve. Neudělal jsem to ani pro bratra! Zůstal mi jeden dluh a ten jsem teď splatil. Konečně můžu klidně spát.“

Raistlin neviděl ve tmě hůl, o niž se opíral, ale ani ji vidět nepotřeboval. Znal každou její oblinu, každou nedokonalost. Zamilovaně ji pohladil, jemnými prsty přejel po zlatém dračím spáru a po každé fazetě studeného, tvrdého krystalu, který svíral. Raistlin hleděl do tmy, hleděl do budoucnosti, kterou ve světle černého měsíce zahlédl.

„Stane se z něj výborný mág,“ pronesl s tichou hrdostí. „Největší mág, jaký kdy žil. Přinese našemu povolání čest a slávu. Díky němu magie přežije a bude vzkvétat.“ Arcimág ztišil hlas. „Všechno štěstí a radost, které jsem v životě zažil, Paline, mi přinesla magie. Magie, kterou teď předám tobě…“

Raistlin hůl ještě chvíli držel a tiskl si její hladké dřevo k tváři. Pak vyslovil rozkaz a poslal ji pryč. Zmizela, spolkla ji nekonečná noc. Raistlin sklonil vyčerpaně hlavu. Dotkl se rukou sametového závěsu, uložil se opět ke spánku a splynul s temnotou, tichem a prachem.

11. kapitola

Palin se probíral jen pomalu. Zalila ho hrůza. Žhavý výboj, který se mu vpálil do těla, ho nezabil! Přijde další. Raistlin ho nenechá naživu. Palin zasténal, schoulil se na podlaze a vystrašeně čekal na slova magického zaklínadla, na praskání jisker na špičkách štíhlých prstů, čekal na další zážeh ostré bolesti…

Kolem panovalo ticho. Palin pozorně naslouchal, zadržoval dech, chvěl se strachem, ale pořád nic neslyšel.

Opatrně otevřel oči. Obklopovala ho tma tak neprostupná, že neviděl vůbec nic, ani vlastní tělo.

„Raistline?“ zašeptal Palin a opatrně zvedl hlavu z vlhké kamenné podlahy. „Strýčku?“

„Paline!“ vykřikl hlas.

Palinovo srdce se zastavilo strachy. Nedokázal se nadechnout.

„Paline!“ zavolal znovu hlas plný lásky a úzkosti.

Palin zalapal po dechu úlevou, klesl zpět na podlahu a vzlykal radostí.

Slyšel dunivé mužské kroky, které se blížily vzhůru po schodišti. Tmu zahnala zář pochodně. Kroky se zastavily a světlo se zakymácelo, jako by se ruka, která pochodeň držela, třásla. Pak se muž rozběhl k němu a spolu s ním se blížila i zář pochodně.

„Paline! Synu!“ Otec sevřel Palina v náruči. „Co ti to provedli?“ vykřikl Karamon přidušeně, zvedl syna z podlahy a přitiskl si ho na silnou hruď.

Palin nedokázal promluvit. Opřel si hlavu o otcovu hruď, slyšel, jak mu srdce po namáhavém výstupu na věž prudce buší, cítil známý pach kůže a potu a naposledy se schoulil v útočišti otcových paží. Pak si Palin tiše povzdychl, zvedl hlavu a zadíval se do Karamonovy bledé, vyděšené tváře.

„Nic, otče,“ řekl tiše a něžně se odtáhl. „Jsem v pořádku. Opravdu.“ Posadil se a zmateně se rozhlédl. „Ale kde to jsme?“

„Venku… dostal jsi se ven… z toho místa,“ zavrčel Karamon. Pustil syna, ale dál ho bedlivě a úzkostně sledoval.

„Laboratoř,“ zamumlal Palin nechápavě a zalétl pohledem k zavřeným dveřím a dvěma bílým nehmotným očím, které se před nimi vznášely.

Mladý muž začal vstávat.

„Opatrně!“ řekl Karamon a znovu syna objal.

„Říkám ti, otče, že jsem v pořádku.“ prohlásil Palin pevně, setřásl otcovu paži a bez pomoci se postavil. „Co se stalo?“ Zadíval se na zamčené dveře laboratoře.

Oči přízraku na něj nehybně a bez mrkání hleděly.

„Vešel jsi… dovnitř,“ řekl Karamon, stáhl zamračeně obočí a rovněž se zahleděl na zamčené dveře. „A… dveře se zabouchly! Snažil jsem se dostat dovnitř… Dalamar použil nějaké kouzlo, ale dveře zůstaly zavřené. Pak se objevili další… tvorové“ ukázal na oči a zamračil se ještě víc, „a já… pak už si na nic nevzpomínám. Když jsem se probral, byl jsem s Dalamarem ve studovně…“

„A tam se teď taky vrátíme,“ pronesl hlas za nimi, „pokud mě poctíte společností při snídani.“

„My teď půjdeme jenom domů,“ řekl Karamon přísným, tichým hlasem a otočil se k temnému elfovi, který se za nimi zjevil. „A už žádnou magii!“ zavrčel a zlostně se na Dalamara zadíval. „Půjdeme pěšky, pokud budeme muset. Ani já, ani můj syn se už nikdy do žádné z těchhle prokletých Věží nevrátíme…“

Dalamar nevěnoval Karamonovi ani pohled, prošel kolem něj a zamířil k Palinovi, který stál mlčky po otcově boku. Mladík měl ruce složené v rukávech a hlavu skloněnou, jak se slušelo v přítomnosti vysoce postaveného kouzelníka.

Dalamar se natáhl a sevřel mladíkovi ramena.

„Quithain, Magus,“ řekl temný elf, usmál se a naklonil se k Palinovi, aby ho políbil na tvář, jak bylo elfským zvykem.

Palin zrudl a zmateně se na něj zahleděl. Elfova slova mu vířila myslí a nedávala žádný smysl. Otcův přítel Tanis ho sice naučil trochu elfsky, ale po všem, co se mu stalo, se mu elfština vykouřila z hlavy. Horečnatě si snažil vzpomenout, protože Dalamar stál před ním, hleděl na něj a zubil se.

„Quithain…“ zopakoval Palin. „Znamená… blahopřeji. Blahopřeji, Mágus…“

Zalapal po dechu a nevěřícně se na Dalamara zadíval.

„Co to znamená?“ obořil se Karamon na temného elfa a zamračil se. „Nerozumím…“

„Teď už je jedním z nás, Karamone,“ řekl Dalamar tiše, uchopil Palina za paži a vedl ho pryč. „Složil Zkoušku.“

„Je nám líto, že jsme tě museli nechat tím vším znovu projít, Karamone,“ řekl Dalamar velkému válečníkovi.

Karamon seděl naproti nádherně vyřezávanému stolu v přepychové studovně temného elfa, tváře měl nachové a čelo stále nakrčené starostí, strachem a vztekem.

„Ale všem nám bylo jasné,“ pokračoval Dalamar, „že uděláš vše, co bude v tvých silách, abys synovi zabránil podstoupit Zkoušku.“

„Divíš se mi?“ zeptal se Karamon drsně. Vstal, přistoupil k velkému oknu a zadíval se do tmavých stínů Soikanova háje pod věží.

„Ne,“ řekl Dalamar, „nedivím. A proto jsme připravili tuhle léčku, abychom tě oklamali.“

Karamon se vztekle zamračil, obrátil se a ukázal prstem na Dalamara. „Neměli jste na to právo! Je příliš mladý! Mohl zemřít!“

„Pravda,“ řekl Dalamar tiše, „ale tomu riziku čelíme všichni. Stejně tak riskuješ, když vysíláš starší syny do bitvy…“

„To je něco jiného.“ Karamon se odvrátil a tvář mu potemněla.

Dalamar obrátil oči k Palinovi, který seděl v křesle a v ruce držel pohár s vínem, jehož se ještě ani nedotkl. Mladý mág se omámeně rozhlížel, jako by ještě stále nedokázal uvěřit tomu, co se stalo.

„Kvůli Raistlinovi?“ Dalamar se usmál. „Palin je skutečně nadaný, Karamone, stejně nadaný, jako byl jeho strýc. Pro něj stejně jako pro Raistlina existovala jen jediná možnost — magie. Ale Palinova láska k rodině je silná. Učinil by rozhodnutí, ale zlomilo by mu srdce.“

Karamon sklopil hlavu a sepnul ruce za zády.

Palin uslyšel jeho potlačené vzlyknutí, proto odložil sklenici, vstal, zamířil k otci a postavil se vedle něj.

Karamon napřáhl ruku a přitáhl si syna blíž. „Dalamar má pravdu,“ řekl velký muž zastřeným hlasem. „Chtěl jsem pro tebe to nejlepší a… a bál jsem se… bál jsem se, že mi tě magie vezme, jako mi vzala jeho… Já… omlouvám se, Paline. Prosím, odpusť mi.“

Palin otce místo odpovědi objal a Karamon sevřel mága v bílém plášti pevně v silných pažích.

„Takže jsi uspěl! Jsem na tebe tak hrdý, synu!“ zašeptal Karamon. „Tak hrdý…“

„Děkuji, otče!“ řekl Palin a hlas se mu zlomil. „Nemám ti co odpouštět. Konečně jsem pochopil…“ Zbytek mladíkových slov umlčelo otcovo pevné objetí. Karamon poté poplácal syna po zádech, pustil ho, znovu se zahleděl z okna a mračil se na Soikanův háj.

Palin se otočil zpět k Dalamarovi a zmateně se na něj zadíval.

„Zkouška,“ řekl váhavě. „Bylo to… bylo to tak skutečné! Ale přesto jsem tady… Raistlin mě nezabil…“

„Raistlin!“ Karamon se vyplašeně rozhlédl a tvář mu zbledla.

„Klid, příteli,“ řekl Dalamar a zvedl štíhlou ruku. „Pro každého je Zkouška jiná, Paline. Pro některé je velmi skutečná a může mít velmi skutečné a katastrofální následky. Tvůj strýc například jen taktak přežil. Justarius při Zkoušce zchroml na jednu nohu. Ale pro jiné se Zkouška odehraje jen v jejich mysli.“ Dalamarova tvář se napjala a hlas se mu chvěl vzpomínkou na bolest. „To také může mít své následky a někdy jsou horší než ty ostatní…“

„Takže… to všechno se odehrálo jen v mé mysli? Nevstoupil jsem do Propasti? Můj strýc tam ve skutečnosti nebyl?“

„Ne, Paline,“ řekl Dalamar a ovládl se. „Raistlin je mrtvý. Nemáme důvod myslet si cokoli jiného, a to bez ohledu na to, co jsme ti řekli. Samozřejmě si tím nemůžeme být jistí, ale věříme, že vidina tvého otce byla skutečná, že mu ji seslal Paladin, aby ulevil jeho žalu. Když jsme řekli, že jsme narazili na znamení, která naznačují, že by Raistlin mohl ještě žít, bylo to součástí léčky, protože jsme tě potřebovali přivést sem. Žádná taková znamení se neobjevila. Pokud Raistlin ještě žije, tak už jen v legendách…“

„A ve vzpomínkách,“ zamumlal Karamon u okna.

„Ale připadal mi tak skutečný!“ protestoval Palin. Stále cítil měkký černý samet, horoucí dotyk zlatých rukou a chladné, hladké dřevo Magiovy hole. Slyšel šeptat hlas, viděl zlaté oči ve tvaru přesýpacích hodin, cítil vůni růžových okvětních lístků, koření, krve…

Sklonil hlavu a zachvěl se.

„Já vím,“ řekl Dalamar a tiše si povzdychl. „Ale byla to jen iluze. Strážce stojí přede dveřmi, které jsou stále zamčené. A také navěky zůstanou. Nikdy jsi nevstoupil ani do laboratoře, natož do Propasti.“

„Ale já ho viděl vejít…“ namítl Karamon.

„Byla to součást iluze. Jen já ji prohlédl. Vlastně jsem ji pomohl vytvořit. Vykouzlili jsme ji tak, aby ti připadala velmi skutečná, Paline. Nikdy na to nezapomeneš. Zkouška nemá ověřit jen tvé magické schopnosti, ale také tě naučit něco o sobě. Musel jsi odhalit dvě věci: pravdu o strýci a pravdu o sobě.“

Přiznej sám sobě pravdu… V mysli se mu rozlehl Raistlinův hlas.

Palin si rukama uhladil látku bílého hávu. „Vím, komu jsem věrný,“ řekl tiše a vzpomněl si na hořký okamžik, kdy stál před bránou. „Jak řekl námořní čaroděj. Budu sloužit světu a tím sám sobě.“

Dalamar se usmál a vstal. „Tak, vím, že už se nemůžeš dočkat, až se vrátíš domů k rodině, mladý mágu. Už vás nebudu déle zdržovat. Skoro lituji, že ses nerozhodl jinak, Paline,“ řekl temný elf a pokrčil rameny. „Líbilo by se mi mít tě za učedníka. Ale budeš důstojným protivníkem. Jsem poctěn, že jsem se mohl podílet na tvém úspěchu.“ Dalamar napřáhl ruku.

„Děkuji,“ řekl Palin a začervenal se. Uchopil Dalamarovu ruku do své a vděčně ji stiskl. „Děkuji… za všechno.“

„Jo,“ zamumlal Karamon, odstoupil od okna a postavil se vedle syna. Také sevřel Dalamarovi ruku a elfovy štíhlé prsty se v jeho mohutné dlani úplně ztratily. „Já… no, asi ti dovolím, abys… použil tu svoji magii… a poslal nás zpátky do Útěšína. Tika si určitě dělá starosti…“

„Dobrá,“ řekl Dalamar a vyměnil si s Palinem úsměv. „Postavte se blíž k sobě. Sbohem, Paline. Uvidíme se ve Věži ve Žďárském lese.“

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.

Dalamar se zamračil. „Co je?“ zeptal se podrážděně. „Dal jsem jasné příkazy, aby nás nikdo nerušil!“

Zdálo se, že se dveře samy od sebe otevřely. Ve tmě svítily dvě bílé oči. „Odpusťte, mistře,“ řekl přízrak, „ale dostal jsem příkaz, abych dal mladému mágovi dárek na rozloučenou.“

„Příkaz? Od koho?“ Dalamarovy oči se zablýskly. „Od Justaria? Odvážil se vstoupit do mé Věže bez dovolení…“

„Ne, mistře,“ řekl přízrak, vplul do komnaty a obrátil studený pohled k Palinovi. Pomalu se přiblížil k mladému mágovi a natáhl nehmotnou ruku. Karamon se rychle pohnul a postavil se před syna.

„Ne, otče,“ řekl Palin pevným hlasem a položil otci ruku na paži. „Ustup stranou. Nechce mi ublížit. Co pro mě máš?“ zeptal se mladý mág přízraku, který se zastavil jen několik palců před ním.

Nehmotná ruka v odpověď načrtla do vzduchu magický symbol. V kostnatých prstech se objevila Magiova hůl.

Karamon zalapal po dechu a o krok ustoupil. Dalamar se na přízrak chladně zadíval. „Nesplnil jsi svoji povinnost!“ řekl temný elfa hlas mu sílil vztekem. „U Temné královny, za tohle budeš navždy trpět v Propasti!“

„Neselhal jsem,“ odvětil Strážce a jeho dutý hlas Palinovi hrozivě připomněl říši, do níž vstoupil, i když jen v iluzi. „Dveře laboratoře zůstávají zamčené klíčem i kouzlem. Klíč mám tady, jak vidíte.“ Strážce zvedl druhou ruku a ukázal stříbrný klíč, který mu ležel na kostnaté dlani. „Vše zůstává jako dřív, netknuté. Žádná živá bytost dovnitř nevstoupila.“

„Tak kdo…“ začal Dalamar vztekle. Náhle zmlkl a tvář mu zpopelavěla. „Žádná živá bytost…“ Otřesený elf klesl zpět do křesla a vytřeštěnýma očima se zahleděl na hůl.

„Patří vám, Paline, tak jak slíbil,“ řekl přízrak a podal hůl mladému mágovi.

Palin natáhl chvějící se ruku a uchopil hůl. Sotva se jí dotkl, krystal na vrcholu se chladně rozzářil a zalil tmavou místnost jasným, stříbřitým světlem.

„Dar od pravého Mistra Věže,“ řekl přízrak a chladně dodal, „a s ním také požehnání.“

Bílé oči se uctivě sklopily a zmizely.

Palin držel hůl v ruce a užasle hleděl na otce.

Karamon rychle zamrkal a uslzeně se usmál. „Pojďme domů,“ řekl tiše a objal syna kolem ramen.