Kejklíř putuje
okrajem světa,
nevidí, nezná cestu,
věří jen svým
ctihodným pažím kejklíře.
Putuje po okraji
pradávného příběhu,
žongluje s měsíci
a předvádí neznámé,
nehybné hvězdy.
Nějaký instinkt,
nezlomný a průsvitný
jako achát
v hlubinách jeho reflexů
dává předmětům
v letu život:
dýky a lahve,
dřevěné jehlice a ozdoby,
viděné i neviděné — všechny tak
lehké a mrštné.
My se řídíme stejnou věcí:
konstelacemi vzpomínek
a procesy zrozenými
v krvi,
kde motiv a metafora
a impulsy noci
ráno se promění
v naše vzezření,
v zákruty
zjevivších se prstů.
Něco v každém z nás
touží po rovnováze,
po zmizelém procesu,
který kalí ocel.
Nejlepší žonglérské kousky
spočívají v míru,
který dává tvar záměrům
z nožů, z vláken,
z poloprázdných lahví,
a ze zrcadel a procesů,
a ze zapomenuté
rudy noci.