Druhá generace

Raistlinova dcera (Margaret Weis a Dezra Despain)

Soumrak se dotkl něžnou rukou Mrzoutova hostince, a proměnil dokonce i ošumělé místo se špatnou pověstí v pokojné útočiště pro ty, kdo kráčeli nebo jeli po silnici před jeho dveřmi. Ve zlaté záři večera vypadaly větrem ošlehané stěny — které byly za denního světla prohnilé a prožrané červy — malebně. Popraskané okenní tabule se třpytily v posledních paprscích skomírajícího světla a stíny dopadaly na střechu tak, že nebyly vidět záplaty. Možná to byl jeden z důvodů, proč byl hostinec té noci napěchovaný k prasknutí — anebo za to mohly těžké šedé mraky, které se sbíraly na východním obzoru jako tichá armáda duchů.

Mrzoutův hostinec stál na okraji Lesa Žďárské cesty — pokud to magické stromy dovolily. Když změnily názor, a to dělaly často, stál hostinec najednou na okraji pustého pole, kde nikdo nic nepěstoval. Žádný farmář se o to ani nepokusil. Kdo by chtěl zasadit něco do země, kterou, jak lidé věřili, ovládali arcimágové Věže Vysoké magie a podivný, tajemný les?

Někomu připadalo zvláštní, že Mrzoutův hostinec stojí tak blízko Lesa Žďárské cesty (když se les ráčil objevit), ale jeho majitel Slegart Ochranovský byl zvláštní člověk. Zdálo se, že jediné, co ho na světě zajímá, je zisk, jak říkal každému, kdo se zeptal. A na poutnících, kteří se za soumraku ocitli v blízkosti sídla čarodějů, se dalo vždy vydělat.

Toho večera se v tísni zjevně ocitla spousta poutníků, protože skoro všechny pokoje v hostinci byly obsazené. Většinu tvořili lidé, protože elfové a trpaslíci žili v dobách před Válkou kopí v ústraní a jen zřídkakdy se vydávali do světa. Ale bylo zde několik tupých trpaslíků, které Slegart najal na vaření a úklid, a neměl nic ani proti goblinům, pokud se chovali slušně. Té noci zde však žádní goblini nebyli, ačkoli někteří lidé se dali za gobliny považovat, protože měli tak pokroucené a prohnané obličeje. Byli to právě oni, kdo zabrali většinu Slegartových pokojů (a že jich na tak malém, omšelém místě nebylo zrovna mnoho), takže zůstaly prázdné jen dva.

Právě když na obloze vyšla první večerní hvězda, kterou téměř ihned zahalila plující temná mračna, dveře hostince se rozlétly a vpustily dovnitř ledový poryv větru, válečníka v kožené zbroji a mága v rudém hávu. Slegart se za špinavým barem zamračil. Ne že by mágy nenáviděl (říkalo se, že hostinec stojí jen díky přízni čarodějů ve věži), ale nijak se mu nelíbilo, když u něj přespávali.

Když velký válečník (a Slegart s ostatními ve výčepu si všiml, že je opravdu mimořádně velký) plácl mincí o bar a řekl „večeři“, Slegartovo zamračení se ihned proměnilo v úsměv. Ale pak velký muž dodal „a pokoj na noc“ a úsměv se znovu vytratil.

„Sme plný,“ zavrčel Slegart a významně se zadíval na přecpaný výčep. „Dneska v noci začíná měsíc lovu.

„Pcha!“ odfrkl si válečník. „Dneska v noci nebude svítit lovecký ani žádný jiný měsíc. Každou chvíli se rozpoutá bouře, a pokud zrovna nelovíte vločky, pak dneska v noci nic neulovíte.“ Velký muž se rozhlédl po výčepu, aby zjistil, jestli má někdo nějaké námitky. Ale hosté si všimli šířky jeho ramen, otlučené pochvy a nenuceného způsobu, jakým položil ruku na jílec meče, a tak i drsně vypadající lidé začali kývat hlavami nad jeho moudrostí a souhlasili, že dnes v noci rozhodně nikdo lovit nebude.

„V každém případě,“ řekl velký muž a obrátil přísný pohled k Slegartovi, „tady strávíme noc, i kdybychom si měli ustlat u ohně. Jak vidíte,“ řekl válečník a hlas mu zněžněl, když očima zalétl k mágovi, který se choulil u stolu co nejblíže krbu, „bratrův stav nedovoluje, aby dnes ještě někam cestoval, a obzvláště ne v takovém počasí.“

Slegart pohlédl na mága a muž opravdu vypadal, že se potácí na hranici vyčerpání. Byl oblečený do rudého hávu, jehož kápě mu zakrývala hlavu, takže měl tvář ve stínu, a opíral se o dřevěnou hůl, kterou na vrcholku zdobil zlatý dračí spár držící broušený krystal. Držel hůl blízko u sebe a neustále se jí dotýkal, jako by ji chtěl polaskat a zároveň se přesvědčit, že je pořád tady.

„Přineste nám nejlepší pivo a kotlík horké vody pro mé dvojče,“ řekl válečník a plácl na bar další ocelovou minci.

Při pohledu na peníze Slegart ihned zbystřil. „Sem si teď vzpomněl,“ začal, položil ruku na minci a oči mu zalétly k válečníkovu koženému měšci, ve kterém cinkal kov; nakrčil nos, protože se mu zdálo, že ho skoro cítí, „v prvním patře mám jeden pokoj volnej.“

„Myslel jsem si to,“ řekl válečník ponuře a plácl o barový pult s dalším kusem oceli.

„Jeden z mejch nejlepších,“ poznamenal Slegart a zadíval se na válečníka.

Velký muž zabručel a zamračil se.

„Venku to dneska nebude dobrý pro člověka ani pro zvíře,“ dodal hostinský. V tu chvíli se do hostince opřel prudký vichr, hvízdal prasklými okny a vnášel do výčepu sněhové vločky. A rudý čaroděj se rozkašlal — byl to drásavý, dusivý kašel, který ho ohnul v pase nad stolem. Mága bylo obtížné popsat, protože se před počasím zahalil do pláště a nasadil si kápi. Ale Slegart věděl, že musí být mladý, pokud byl skutečně obrovým dvojčetem. Hostinského proto nesmírně překvapilo, když pod kápí zahlédl umaštěné bílé vlasy a všiml si, že ruka, která drží hůl, je vyzáblá a zchřadlá.

„Vezmeme si ho,“ zamumlal válečník, položil na bar další minci a ustaraně se podíval na bratra.

„Co s nim je?“ řekl Slegart s pohledem upřeným na mága. Prsty mu cukaly vedle mince, ale nedotkl se jí. „Není to nakažlivý, že ne?“ Ucouvl. „Není to mor, že ne?“

„Ne!“ Válečník se zamračil. Naklonil se k hostinskému a zašeptal: „Vracíme se z Věže Vysoké magie. Podstoupil Zkoušku…“

„Aha,“ řekl hostinský soucitně a pohled, kterým se na mága zadíval, nebyl zcela bez soucitu. „V mládí sem jich viděl hodně. A viděl sem i takový, jako ste vy,“ podíval se na válečníka, „kerý sem přišli samotný, jenom s balíkem šatů a vosahanýma knížkama, kerý po nich zůstaly. Oba máte štěstí, že ste přežili.“

Válečník kývl, ale podle výrazu tváře — uštvaného výrazu a tmavých očích plných bolesti — se zjevně nijak šťastně necítil. Vrátil se ke stolu a položil bratrovi ruku na chvějící se rameno, byl však odmítnut hořkým zavrčením.

„Nech mě být, Karamone!“ Slegart přinesl ke stolu na tácu pivo a kotlík s horkou vodou a slyšel, jak mág lapá po dechu. „Tvoje starostlivost mě přivede do hrobu dřív než kašel!“

Válečník Karamon neodpověděl, ale posadil se naproti bratrovi. V očích měl nešťastné, ustarané stíny.

Slegart se snažil zahlédnout tvář pod kapuci, ale mág se choulil u ohně a rudou kápi měl staženou hluboko do očí. Mág ani nevzhlédl, když hostinský prostřel stůl s obvyklým řinčením talířů, nožů a hrnků. Mladý muž prostě sáhl do váčku u opasku, vytáhl hrst listí a opatrně je podal bratrovi.

„Připrav mi čaj,“ přikázal chraplavě.

Slegart vše pozorně sledoval a nesmírně ho překvapilo, když si uvědomil, že kůže na mágově štíhlé ruce ve světle ohně kovově a jasně září!

Hostinský se znovu pokusil spatřit jeho tvář, ale mladý muž se stáhl ještě víc do stínů, sklonil hlavu a stáhl si kápi hlouběji do očí.

„Pokud má kůži na vobličeji stejnou jako na ruce, pak se nedivim, že se schovává,“ pomyslel si Slegart a litoval, že podivného, nemocného mága neodmítl — bez ohledu na peníze.

Válečník si vzal od bratra lístky a vhodil je do šálku, který pak naplnil horkou vodou.

Hostinský si nedokázal pomoct a zvědavě se naklonil, aby si směs prohlédl, a doufal, že se jedná o nějaký magický elixír. Zklamalo ho, že zjevně šlo jen o obyčejný čaj, jehož lístky plavaly na hladině. Ucítil hořkou vůni. Začichal a chystal se něco poznamenat, když se dveře opět rozlétly a vpustily dovnitř víc sněhu, větru a dalšího hosta. Slegart pokynul neučesané číšnici, ať se o mága a jeho bratra postará, a obrátil se k nově příchozímu.

Podle elegantní chůze a vysoké, štíhlé postavy to byl mladý člověk nebo elf. Ale postava byla tak zabalená a zahalená do šatů, že nedokázal rozpoznat pohlaví ani původ.

„Sme plný,“ chystal se říct, ale než stačil otevřít ústa, host k němu připlul (jinak se jeho chůze nedala popsat), natáhl podivuhodně jemnou a krásnou ruku a vložil hostinskému do dlaně (která byla výjimečná jen špínou) dvě ocelové mince.

„Místo u ohně na dnešní noc,“ řekl host tichým hlasem.

„Myslim, že se jeden pokoj uvolnil,“ oznámil Slegart k pobavení goblinských lidí, kteří se poznámce drsně zasmáli a zavýskali. Dokonce i válečník se pokřiveně usmál, zavrtěl hlavou, natáhl se přes stůl a strčil do bratra. Mág nic neřekl, jen podrážděně mávnul na čaj.

„Vezmu si ho,“ řekl host, sáhl do váčku a podal zubícímu se hostinskému další dvě mince.

„Dobrá…“ Slegart si všiml, že host je oblečen do krásných šatů z drahé látky, tak ho napadlo, že by bylo moudré se uklonit. „Jaký jméno…“

„Potřebuji se snad pokoji představit?“ zeptal se host ostře.

Válečník se pochvalně zachechtal, a dokonce se zdálo, že i mág zareagoval, protože kápě se mírně pohnula, když upíjel páchnoucí tekutinu z kouřícího šálku.

Slegart nevěděl, co říct, a tak pátral v mysli po jiném způsobu, jak odhalit totožnost záhadného hosta. Ten se zatím odvrátil a zamířil ke stolu ve stínech co nejdále od ohně. „Maso a pití,“ zavolal host povýšeně přes rameno.

„Co si bude Vaše… Vaše lordstvo přát?“ zeptal se Slegart a s nastraženýma ušima si pospíšil za hostem. Ačkoli host hovořil obecným jazykem, měl zvláštní přízvuk a hostinský stále nedokázal rozpoznat, jestli je to muž, nebo žena.

„Cokoli,“ prohlásil host vyčerpaně, obrátil se ke Slegartovi zády a zamířil dozadu. Cestou pohlédl ke stolu, u kterého seděli válečník Karamon s bratrem. „To, co mají oni.“ Host ukázal na číšnici, která nabírala do dřevěné misky nějakou šedou sraženinu a otírala se přitom tělem o Karamona.

Možná to způsobila chůze tajemného hosta, možná pohyby nebo možná jemné zavrčení, které proniklo hostovi do hlasu, když si všiml, jak se Karamon natáhl a poplácal číšnici po zaoblené části těla, ale Slegart okamžitě uhádl, že zahalená osoba je žena.

Cestovat po Ansalonu asi pět let před válkou bylo nebezpečné. Jen málokdo cestoval sám a pro ženu bylo neobvyklé vůbec cestovat. Na cesty se vydávaly jen žoldačky, které se uměly ohánět mečem a štítem, nebo bohaté ženy se zástupem po zuby ozbrojených strážců. Slegart si nevšiml, že by tato žena — pokud to ovšem byla žena — u sebe měla nějakou zbraň, a pokud ji někdo doprovázel, pak spal venku, a to v jedné z nejhorších sněhových bouří, která kdy zasáhla tuto část země.

Slegart nebyl nijak bystrý nebo všímavý, proto došel k názoru, že hostem je osamělá žena bez ochrany, skoro o dvě minuty později než všichni ostatní ve výčepu. Bylo to zjevné podle způsobu, jakým válečníkovi potemněla tvář, a podle tázavého pohledu, který vrhl po bratrovi a na který mág odpověděl zavrtěním hlavy. Bylo to zjevné i podle ticha, které se rozhostilo mezi „lovci“ u baru a podle tichého šeptání, jež následovalo.

Karamon vše slyšel, proto se zamračeně rozhlédl. Ale dotyk ruky a tichá mágova slova přiměly válečníka povzdechnout si a netečně se pustit do jídla, z hosta však už ke zklamání číšnice neodtrhl oči.

Slegart se vrátil za bar a pustil se do leštění hrnků špinavým hadrem. K výčepu byl otočený napůl zády, ale vše bedlivě sledoval. Jeden z rváčů pomalu vstal, protáhl se a řekl si o další pivo. Vzal si ho od číšnice a loudavě se vydal k hostovu stolu.

„Můžu si přisednout?“ řekl a doprovodil slova činem.

„Ne,“ odvětil host ostře.

„Ale no tak.“ Rváč se zazubil a pohodlně se rozvalil naproti hostovi, který jedl šedé svinstvo z misky. „V tyhle části země je zvykem, že se kámoši v hostinci spolu bavěj. Přidejte se k nám…“

Host ho ignoroval a jedl dál. Karamon se zavrtěl, ale bratr odpověděl na jeho prosebný pohled ostrým zavrtěním hlavy, a tak se válečník s povzdychem vrátil k jídlu.

Rváč se naklonil vpřed a natáhl ruku, aby se dotkl šálu, který si host pevně omotal kolem tváře. „Musí vám bejt strašný vedro.“ začal muž.

Větu nedokončil, protože zjistil, že s horkým dušeným ve tváři se jen špatně mluví.

„Už nemám chuť,“ řekla žena. Klidně vstala, utřela si jídlo z rukou umaštěným ubrouskem a zamířila ke schodům. „Půjdu do pokoje, hostinský. Jaké číslo?“

„Šestnáct. Dveře se daj zevnitř zavřít na závoru, aby dovnitř nevlez žádnej neřád,“ řekl Slegart a zpomalil leštění hrnků. Problémy byly špatné pro obchod a okrádaly ho o zisk. „Pošlu za váma děvče, aby připravilo postel.“

„Neřád“, kterému dušené kapalo z nosu, by tajemnou osobu možná nechal být. Měla chladný hlas a rychlý, rozvážný pohled naznačoval, že se o sebe dokáže postarat. Ale velkého válečníka hostinského poznámka pobavila, a stejně tak i „lovce“ u krbu. Oni se však politému muži na rozdíl od válečníka vysmívali.

A tak střelil po společnících vzteklým pohledem, utřel si dušené z očí a vyskočil na nohy. Převrhl stůl a vyrazil za ženou, která už byla v půlce schodiště.

„Já vám pokoj ukážu!“ Chlípně se na ni zadíval, popadl ji a strhl zpátky.

Osoba v plášti ztratila rovnováhu a spadla rváči do náruče s výkřikem, který bez jakékoli pochybnosti dokázal, že se jedná o ženu.

„Raistline?“ prosil Karamon a ruku položil na jílec meče.

„Dobrá, bratře,“ povzdechl si mág. Natáhl se po holi, kterou opřel o stěnu, a vytáhl se na nohy.

Karamon se chystal postavit, když uviděl, jak se bratr zadíval někam za něj. Karamon zachytil jeho pohled a kývl právě ve chvíli, kdy mu rameno sevřela těžká ruka.

„Dobrý dušený, že?“ řekl jeden z „lovců“. „Bylo by škoda, dyby vystydlo kvůli něčemu, co nejni vaše věc. Pokaď se ale taky nechcete pobavit. Pokaď jo, tak vám řeknem, kdy přijdete na řadu.“

Karamon praštil muže pěstí do čelisti. „Díky,“ řekl válečník chladně, tasil meč a obrátil se čelem k chátře za sebou. „Myslím, že už jsem na řadě.“

Někdo vzadu v davu hodil po Karamonovi židli a zasáhl ho do ramene paže, v níž svíral meč. Dva muži vpředu se na něj vrhli, jeden ho popadl za zápěstí a pokusil se mu vytrhnout meč, druhý do něj začal bušit pěstmi. Dav viděl, že válečník zjevně podléhá, a tak se pohnul vpřed.

„Seber to děvče, Raiste! Já se postarám o tyhle!“ zakřičel Karamon tlumeně z moře těl. „Mám… všechno… pod kontr…“

„Jako obvykle, bratře,“ řekl mág ironicky. Raistlin ignoroval bručení a výkřiky, praskání nábytku i kostí, opřel se o hůl a vydal se vzhůru po schodech.

Ačkoli dívka s útočníkem bojovala, neměla žádnou jinou zbraň než své pěsti, takže bylo zjevné, že brzy podlehne. Muž se plně soustředil na to, aby odtáhl vzpírající se oběť nahoru do pokoje, takže si ani nevšiml mága v rudém hávu, který se k němu rychle blížil. Mihnul se stříbrný záblesk, mág bodl a rváč pustil dívku a chytil se za žebra. Mezi prsty mu vytryskla krev. Pohlédl užasle na Raistlina, pak zavrávoral kolem něj a zřítil se po hlavě ze schodů. Z boku mu trčela mágova dýka.

„Raiste! Pomoc!“ zakřičel Karamon zdola. Ačkoli skolil tři protivníky, zuřivě bojoval se čtvrtým, ale velmi ho omezoval tupý trpaslík, který mu vyšplhal na záda a mlátil ho do hlavy pánvičkou.

Ale Raistlin nemohl bratrovi pomoct. Dívka bojem zeslábla a udělalo se jí mdlo, a tak minula schod.

Raistlin pustil hůl — která zůstala stát naprosto vzpřímeně vedle něj, jako by ji držel — a chytil dívku dřív, než stačila upadnout.

„Děkuji,“ zamumlala s hlavou skloněnou. Během rvačky se jí uvolnil šál a ona si ho snažila opět rychle omotat kolem tváře. Ale Raistlin jí s cynickým úsměvem strhl šál z hlavy.

„Upadl vám,“ řekl chladně, podal jí ho a celou dobu ji přitom pozorně sledoval, protože chtěl zjistit, proč mladá žena ukrývá tvář. Zalapal po dechu.

Dívka i poté, co přišla o šál, držela hlavu sklopenou, ale když uslyšela, jak se muž zprudka nadechl, věděla, že je příliš pozdě. Viděl ji. Povzdechla si a vzhlédla. Tvář, kterou před sebou spatřila, ji překvapila asi stejně jako mága ta její.

„Kdo… Co jste za člověka?“ vykřikla a ucukla před ním.

„A co jste vy?“ obořil se na ni čaroděj a sevřel dívku štíhlýma, neuvěřitelně silnýma rukama.

„Já… já jsem… obyčejná,“ vykoktala dívka a upírala vytřeštěné oči na Raistlina.

„Obyčejná!“ Raistlin ji sevřel ještě pevněji, protože se mu chabě pokusila vytrhnout. Nevěřícně hleděl nájemnou tvář s křehkými kostmi a na oči, které byly tmavé, měkké a sametově černé jako noční nebe. „Obyčejná! V náručí držím tu nejkrásnější ženu, jakou jsem za dvacet jedna let života spatřil. A co víc, držím ženu, která nestárne!“ Nevesele se zasmál. „A ona o sobě tvrdí, že je obyčejná!“

„A co vy?“ Dívka se chvěla, ale přesto natáhla ruku a dotkla se Raistlinovy zlaté tváře. „A co myslíte tím, že nestárnu?“

Mág viděl strach, který se objevil dívce v očích, když položila otázku. Přimhouřil oči a pátravě se na ni zadíval. „Zlatá kůže je oběť, kterou jsem přinesl magii, stejně jako mé zdraví. A co se týká vašeho stáří, chci říct, že v mým očích nestárnete. Mé oči se liší od očí jiných lidí, víte…?“ Odmlčel se a zahleděl se na dívku, která se začala pod neochvějným pohledem třást. „Mé oči vidí pomíjivost času a smrt všech živých bytostí. Vidím, jak lidé chřadnou a umírají, stromy na jaře ztrácejí listí a kamení se mění v prach. Jen mladí, dlouhověcí elfové mi připadají normální, ale i je vidím jako vadnoucí květiny. Ale vy…“

„Raiste!“ zařval zdola Karamon. Ozvala se rána. Karamon se pokusil setřást tupého trpaslíka, který mu zakrýval rukama oči, přistál při tom na stole a rozlámal ho na třísky.

Mág ani dívka se nepohnuli. „Vy vůbec nestárnete! Nejste elfka,“ řekl Raistlin.

„Ne,“ zamumlala dívka. S pohledem upřeným na mága se neúspěšně pokusila vyprostit z jeho sevření. „Vy… vy mi ubližujete.

„Co jste?“ naléhal.

Pokrčila rameny, svíjela se a snažila se ho odstrčit. „Člověk jako vy,“ protestovala, vzhlédla a zadívala se do podivných očí. „A děkuji vám za záchranu, ale…“

Najednou ztuhla a přestala se bránit. Hleděli si s Raistlinem do očí. „Ne!“ zasténala bezmocně. „Ne!“ Sténání přešlo v jekot, který přehlušil i vytí vichrů bouře venku.

Raistlin se zapotácel vzad a narazil do stěny, jako by mu do těla zabodla meč. Ale neublížila mu, jen se na něj dívala. Dívka se s divokým výkřikem vyškrábala na nohy, rozběhla se vzhůru po schodech a zanechala mága zhrouceného u stěny. Šokované hleděl prázdnýma očima na místo, kde předtím na schodišti klečela.

„No, postaral jsem se o tu chátru, ale ne díky tobě,“ oznámil Karamon, když se přiblížil k bratrovi. Velký válečník si utřel krev z úst a spokojeně nahlédl přes zábradlí. Na podlaze leželi čtyři muži, nepočítaje v to ničemu, kterého bratr bodl a jenž teď ležel zkroucený u paty schodiště. Tupý trpaslík trčel hlavou dolů v sudu, kopal chabě nohama a jeho ohlušující skřeky ohrožovaly skleněné nádobí.

„Co se škodama?“ obořil se na ně Slegart, když se zadíval na poničený výčep.

„Ať je zaplatí oni,“ zavrčel a mávl rukou na sténající „lovce“. „Tady máš dýku, Raistline,“ řekl válečník a podal mu malý stříbrný nůž. „Očistil jsem ho, jak nejlépe to šlo. Asi jsi nechtěl na ty darebáky plýtvat magií, co? No… Hej, Raistline, jsi v pořádku?“

„Nejsem… zraněný…“ řekl Raistlin tiše a natáhl se, aby se bratra zachytil.

„Tak o co jde,“ zeptal se Karamon zmateně. „Vypadáš, jako bys viděl ducha. A kde je to děvče?“ Rozhlédl se kolem. „Copak nemohla aspoň počkat a poděkovat?“

„Já… poslal jsem ji do pokoje,“ řekl Raistlin, zmateně mrkal a hleděl na Karamona, jako by si nedokázal vzpomenout, kdo je. Vzal dýku z bratrovy ruky a vsunul ji do chytře vymyšlené pochvy, kterou měl přivázanou k zápěstí. „A my bychom taky měli jít do pokoje, bratře,“ řekl pevně, když uviděl, jak Karamon toužebně hledí na džbán piva, který zůstal stát na stole. „Podej mi ruku,“ dodal mág a sevřel pevněji hůl. „Jsem vyčerpaný.“

„Ach, jistě, Raiste,“ řekl Karamon, který pro starost o bratra na žízeň docela zapomněl.

„Číslo třináct,“ zafuněl Slegart, který rváčům pomáhal odtáhnout zraněného kamaráda do kouta.

„No jasně,“ zamumlal Karamon a pomáhal bratrovi vzhůru po schodech. „Hej, prohlédl sis to děvče dobře? Je hezká?“

„Proč se ptáš mě, bratře?“ odvětil Raistlin tiše. Opět si stáhl kápi do obličeje a vyhnul se odpovědi na bratrovu otázku. „Víš, co moje oči vidí!“

„Ano, promiň, Raiste.“ Karamon se začervenal. „Zapomínám. Zatraceně! Když jsem se sklonil, jeden z těch darebáků mi přerazil židli o záda. Určitě mám třísky…“

„Ano, bratře," zamumlal Raistlin a dál už neposlouchal. Pohled mu zalé­tl ke dveřím na konci chodby označeným číslem šestnáct.

Za dveřmi přecházela Amberyl neklidně sem a tam, svírala a opět rozvírala ruce a občas tiše, plačtivě zasténala.

„Jak se to mohlo stát?" ptala se horečnatě a pochodovala sem a tam po malé komnatě. Pokoj byl tmavý a studený. Amberyl nechala v roztržitosti vy­hasnout oheň v krbu. „Proč se to stalo? Jak se to mohlo stát? Proč to žádný z moudrých nepředpověděl?" Opakovala slova znovu a znovu a v podobném kruhu se točily i její kroky na špinavé dřevěné podlaze.

„Musím ho vidět," řekla si najednou. „Je koneckonců mág. Možná bude vědět… bude vědět… jak pomoct… Ano! Půjdu za ním."

Sebrala šál, obtočila si ho opět kolem tváře a pootevřela dveře. Chodba byla prázdná, takže se opatrně vyplížila z pokoje, náhle si však uvědomila, že neví, který pokoj je jeho.

„Možná ani nezůstal přes noc," řekla a zoufale se opřela o veřeje. „A co bych mu vlastně řekla?" Obrátila se a chystala se vrátit zpět do komnaty, ale pak se zastavila. „Ne. Musím ho vidět!" řekla a rozhodně zavřela dve­ře, aby už necítila pokušení vrátit se. „Pokud ještě nevyšel nahoru, půjdu za ním dolů.“

Amberyl se plížila chodbou a u každých dveří pozorně poslouchala. Za některými slyšela sténání a tiché kletby. Od takových rychle ustoupi­la, protože si uvědomila, že se uvnitř nacházejí muži, kteří na ni zaútočili, a zotavují se z bitky s mágem a jeho bratrem. Za dalšími zaslechla proni­kavý smích ženy a hluboké zasmání muže. Amberyl pokračovala ke dve­řím s číslem třináct.

„Ale no tak, Raiste! Co mám tomu děvčeti říct? ,Pojďte se mnou do na­šeho pokoje. Můj bratr vás chce?'"

Amberyl hlas poznala. Přitiskla se ke dveřím a nastražila uši.

„Pokud tě nic jiného nenapadne, tak řekni tohle."

Septem pronesené zavrčení, které nebylo přes vytí vichru skoro slyšet, se bolestivě zabodávalo do Amberylina těla jako malé jehličky. Chvěla se, ale přitiskla se ještě blíž.

„Nezajímá mě, co uděláš, jenom ji přiveď!"

Amberyl uslyšela zašoupání a nesouhlasné odkašlání. „Hm, Raiste, ne­vím, jak vděčná si myslíš, že bude, ale z toho, co jsem viděl…"

„Karamone," zašeptal hlas, „jsem unavený, nemocný a ztrácím trpělivost s tvojí tupostí. Řekl jsem ti, abys tu dívku přivedl. Tak to udělej…“ Hlas se vytratil, umlčen kašlem.

Ke dveřím se blížily těžké kroky. Amberyl se bála, že ji chytí, jak poslouchá, ale zároveň nedokázala odejít. Zběsile přemýšlela, co dělat. Právě se rozhodla vrátit rychle do pokoje, když se dveře otevřely.

„Ve jménu všech bohů!“ užasl Karamon, natáhl se a popadl Amberyl, která před ním ucukla. „Je tady, Raiste! Stojí na chodbě. Špehuje nás!“

„Opravdu?“ Zlatooký mág se zlatou kůží zvědavě vzhlédl od místa u krbu, když jeho bratr napůl přivedl, napůl vtáhl Amberyl do pokoje. „Co jste tam dělala?“ zeptal se a přimhouřil oči.

Amberyl chvíli nedokázala odpovědět. Jen stála, zírala na mága a kroutila v rukou lem šálu.

„Zadrž, Raiste,“ řekl Karamon jemně. „Nekřič na ni. To ubožátko je celé zmrzlé. Ruce má jako ghúl. Tady, má paní,“ řekl velký muž nemotorně, zavedl ji blíž k ohni a přitáhl jí židli. „Posaďte se. Uženete si smrt.“ Položil ruku na šál. „Máte ho celý promočený od sněhu. Dovolte…“

„Ne!“ vykřikla Amberyl přidušeně a ruce jí vylétly k šálu. „Ne,“ zopakovala tišeji a začervenala se, když se na ni Raistlin zadíval s ponurým úsměvem. „Já… jsem v pořádku. Nikdy… se nenachladím. Prosím…“

„Nech nás o samotě, Karamone,“ rozkázal Raistlin.

„Cože?“ Velký muž vypadal překvapeně.

„Řekl jsem, abys nás nechal o samotě. Vrať se k pivu a číšnici. Zdálo se, že jí tvůj zájem lichotí.“

„Ach, jistě, Raiste. Pokud si to přeješ…“ Karamon zaváhal a podíval se na bratra tak zmateně, že se Amberyl rozesmála. Smích však zněl spíše jako vzlyknutí. Schovala tvář do šálu a pokusila se zakrýt slzy.

„Jdi!“ rozkázal Raistlin.

„Už jdu!“ Amberyl slyšela, jak Karamon couvá ke dveřím. „Jen… jen nezapomeň, že na tom nejsi nejlíp, Raistline…“

Dveře se tiše zavřely.

„Já… omlouvám se,“ vykoktala Amberyl, odhalila tvář a osušila si okrajem šálu oči. „Nechtěla jsem plakat. Přestala jsem se ovládat. Už… už se to nestane.“

Raistlin neodpověděl. Byl pohodlně usazený ve starém, potlučeném křesle a klidně hleděl na Amberyl. Ve vyzáblých rukou svíral hrnek čaje, který už dávno vystydl. Na dosah za ním stála o stěnu opřená hůl. „Sundejte si šál,“ řekl nakonec po dlouhém tichu.

Amberyl polkla slzy, pomalu zvedla ruce, odmotala šál a odkryla svoji tvář. Výraz zlatých očí se nezměnil; zůstaly chladné a hladké jako sklo.

Amberyl zjistila, že když se do nich zadívá, vidí vlastní odraz. Znovu už jimi nepronikne, ne tak jako se jí to podařilo na schodech.

Příliš pozdě! pomyslela si zoufale. Příliš pozdě…

„Co jste mi to provedla?“ zeptal se Raistlin, aniž by se pohnul. „Jaké čáry jste použila? Mluvte, ať zjistím, jak je zlomit.“

Amberyl sklopila zrak, protože už nedokázala pohled podivných očí snést. „Žádné… žádné čáry,“ zamumlala a znovu a znovu kroutila šál v nikách. „Já… já ne… nejsem mág… jak jistě víte…“

„Zatraceně!“ Raistlin vyskočil ze židle rychlostí útočícího hada. Mrštil hrnkem o podlahu, popadl Amberyl za zápěstí a postavil ji na nohy. „Lžete! Něco jste se mnou udělala! Pronikla jste mi do duše! Žijete ve mně! Dokážu myslet jen na vás. V mysli vidím jen vaši tvář. Nemohu se soustředit! Magie mi uniká! Co jste se mnou provedla, ženská?“

„Vy… ubližujete mi!“ vykřikla Amberyl tiše a snažila se vykroutit z jeho sevření. Jeho dotyk pálil. Cítila nepřirozený žár, který mu vyzařoval z těla, jako by ho zaživa požíral vnitřní oheň.

„Pokud mi neodpovíte na otázku,“ zasyčel Raistlin a přitáhl si ji blíž, „ublížím vám ještě víc!“

„Já… já vám to nemohu vysvětlit!“ zašeptala Amberyl zlomeně a zalapala po dechu, když Raistlin zesílil sevření. „Prosím! Musíte mi věřit. Neudělala jsem to schválně! Nechtěla jsem, aby se to stalo…“

„Tak proč jste přišla sem… do mého pokoje?“

„Jste… vy jste mág… Doufala jsem, že přijdete na způsob… že možná víte…“

„…jak čáry zlomit,“ dokončil Raistlin tiše, uvolnil sevření a zahleděl se na Amberyl. „Takže… říkáte pravdu. Děje se vám to stejně jako mně. Teď už to vidím. Proto jste sem přišla, že? Já do vás taky pronikl.“

Amberyl svěsila hlavu. „Ne. Tedy ano. No, částečně.“ Zvedla hlavu a podívala se na mága. „Opravdu jsem sem přišla, abych zjistila, jestli neexistuje způsob…“

Raistlin se hořce zasmál a svěsil ruce. „Jak mohu čáry zrušit, když mi odmítáte říct, o co jde?“

„Nejde o čáry!“ vykřikla Amberyl zoufale. Viděla stopy, které jí zůstaly po jeho prstech na pažích.

„Tak o co jde?“ zakřičel Raistlin. Hlas se mu zlomil. Rozkašlal se, zavrávoral a chytil se za hruď.

„Tady,“ řekla Amberyl a natáhla se po něm, „dovolte, ať vám pomůžu…“

„Vypadněte!“ Raistlin lapal po dechu a rty měl potřísněné krví a slinami. Posledním zbytkem sil od sebe Amberyl odstrčil a klesl do křesla. „Vypadněte!" zopakoval. Ačkoli byla slova sotva slyšitelná, jeho oči hovoři­ly jasně a zorničky ve tvaru přesýpacích hodin se mu rozšířily vztekem.

Amberyl se vyděšeně otočila a prchla. Otevřela dveře, vyběhla na chodbu a srazila se s Karamonem a číšnicí, kteří mířili do jiného pokoje.

„Hej!" vykřikl Karamon a chytil Amberyl do náruče. „Co je? Co se děje?"

„Váš… váš bratr," řekla Amberyl zmateně a schovala obličej v dlouhých vlasech. „Je… je mu špatně."

„Varoval jsem ho…" řekl Karamon tiše a starostlivě nakrčil tvář, když uslyšel bratrův chraplavý kašel. Vysoký válečník zapomněl na číšnici, která se za ním chystala zklamaně vykřiknout, a vrátil se zpět do pokoje.

Amberyl se slepě rozběhla chodbou, trhnutím otevřela dveře pokoje, vpotácela se dovnitř a rozechvěle se ve tmě opřela o stěnu.

Možná usnula. Nebyla si tím jistá. Její sny se příliš podobaly myšlenkám, které jí běžely hlavou, když byla při vědomí. Ale slyšela zvuk. Ano, a znovu. Bouchnutí dveří. Ačkoli to mohly být kterékoli dveře v hostinci, Amberyl in­stinktivně věděla, ke kterému pokoji patří.

Dívka vstala z lůžka, na kterém ležela zcela oblečená, pootevřela dveře a uslyšela hlas, který se rozléhal chodbou.

„Raiste! Venku zuří sněhová bouře! Zemřeme! To nezvládneš!"

„Odcházím! Hned!" ozval se mágův hlas. Už nešeptal, nýbrž chraptěl vztekem a strachem. „Odcházím, a to s tebou, nebo bez tebe. Záleží na tobě!"

Mág vyrazil pryč chodbou a opíral se o hůl. Zastavil se a pronikavě se za­hleděl k Amberylinu pokoji. Vyděšeně se schovala do stínů. Zamířil ke scho­dišti a bratr zůstal stát s pažemi bezmocně roztaženými.

„Má to něco společného s tím děvčetem, že jo?" zakřičel Karamon. „U Propasti, odpověz mi! Já… je pryč." Vysoký válečník zůstal stát na chod­bě sám a poškrábal se na hlavě. „No, beze mě se daleko nedostane. Půjdu za ním. Ženské!" zabručel, pospíšil si zpět do pokoje, a když se znovu objevil, zápasil s brašnou. „A to jsme se sotva dostali ven z očarovaného lesa. A teď v něm asi znovu skončíme."

Amberyl viděla, jak se Karamon zadíval chodbou na její pokoj, a opět se ukryla ve stínech.

„Rád bych věděl, co se děje, má paní," pronesl velký muž jejím směrem.

Poté Karamon zavrtěl hlavou, hodil si brašnu na záda a rychle oddupal dolů po schodech.

Amberyl stála chvíli v tmavém pokoji a čekala, až se ji zklidní dech a znovu dokáže jasně uvažovat. Pak popadla šál a pevně si ho omotala kolem tváře. Z brašny vytáhla kožešinový plášť a opatrně se vyplížila na chodbu za Karamonem.

Amberyl ještě nikdy nezažila takovou bouři, a to už na světě prožila mnoho let, přestože byla na měřítka svého lidu ještě stále mladá. Sníh oslepoval. Hnal ho prudký vichr a zahaloval vše kolem — bodavá, oslepující bílá tma spolkla dokonce i ruce, které natáhla před sebe. Neexistoval způsob, jak by mohla Raistlina a jeho bratra sledovat — žádný způsob kromě toho, který použila, a pouta, které se náhodně vytvořilo mezi ní a mágem.

Náhodně. Ano, musela to být náhoda, přemýšlela, když se vlekla závějemi. Ačkoli sněžilo teprve několik hodin, byly už po kolena hluboké. Byla sice silná, ale i tak se namáhavě trmácela strmými závějemi. Dokázala si představit, že mág… v dlouhém hábitu…

Amberyl zavrtěla hlavou a povzdychla si. No, muži se brzy zastaví. Tím si byla jistá. Omotala si šál těsněji kolem tváře, aby ochránila holou kůži před rezavým sněhem, a ptala se sama sebe, co udělá, až zastaví. Poví mágovi pravdu?

Copak mám na vybranou? hádala se sama se sebou hořce a v tu samou chvíli uklouzla a zakopla. Vidíš? pomyslela si a vnitřnosti se jí stáhly strachem a nevolností. Už to začíná, slabost, která pramení z pouta. A pokud se tak cítí ona, mág na tom bude stejně! Bude to pro člověka horší? uvažovala náhle vyplašeně. Co když zemře?

Ne, řeknu mu to ještě dnes v noci, rozhodla se pevně. Opřela se o strom, aby popadla dech, a zavřela oči.

A až mu to povíš… co pak?

„Nevím…“ zamumlala si pro sebe zlomeně. „Ať mi bohové pomohou. Já nevím!“

Amberyl byla tak zahlcená strachem a vnitřním zmatkem, že si na okamžik ani nevšimla, že sníh náhle přestal padat a ostrý, rezavý vítr se zklidnil. Když si to uvědomila, rozhlédla se. Viděla hvězdy, a dokonce i měsíc! Solinár jasně zářil, proměňoval sníh ve stříbro a bílý les v říši nejúžasnější krásy.

Les… Překročila hranici. Amberyl položila ruku něžně na kmen stromu, o který se opírala. Cítila život, který pulzoval v kůře, a magii v něm.

Ocitla se v Lese Žďárské cesty. Ačkoli bouře dál zuřila ani ne stopu od ní, pod ochranou stromů mohlo klidně panovat léto, pokud by se čarodějové rozhodli. Ale nepanovalo. Vítr už sice nelidsky nevyl, ale stále se ledovými zuby zakusoval do kůže. Závěje dosahovaly na některých místech až po stehna. Ale bouře aspoň nemohla v lese projevit plně svoji zuřivost. Amberyl teď viděla docela jasně. Světlo Solináru na sněhu bylo jasné jako sluneční zář. Už se nepotácela tmou, vedena jen pálivou vzpomínkou na mágovy zlaté oči, na jeho dotek…

Amberyl si povzdychla a kráčela dál, dokud nenašla stopy ve sněhu. Patřily lidem. Ano, její instinkty se nemýlily. Ne že by o své moci někdy pochybovala. Ale bude fungovat i tady v lese? Od chvíle, kdy dorazila do této země, slýchávala historky o podivném, magickém lese.

Amberyl se zastavila, prohlédla si stopy a její strach zesílil. Viděla dvoje šlépěje — jedny vedly bez zastavení i nejhlubšími závějemi. Ale druhé tvořil široký pruh ve sněhu, který po sobě zanechal muž vrávorající v těžkém, mokrém hávu. Srdce se jí bolestivě rozbušilo, když si všimla, že jedny stopy — mágovy — zmizely. Bratr ho určitě nese! Možná… možná je…

Ne! Amberyl se nadechla a zavrtěla hlavou. Mág sice vypadal křehce, ale měl víc síly než nejlépe vykovaná ocelová čepel. Znamenalo to jen, že se budou muset zastavit a najít úkryt, což jí vyhovovalo.

Krátce poté zaslechla hlasy.

Amberyl uskočila za strom a schovala se ve stínu. Viděla světlo pronikající asi z jeskyně v útesu, který se musel zjevit odnikud, protože by mohla přísahat, že tu předtím nebyl.

„Samozřejmě,“ zašeptala s povděkem, „čarodějové se o jednoho ze svých postarají. Ví, že jsem tady i jal“ napadlo ji náhle. „Poznají mě? Možná ne. Koneckonců je to už tak dávno…“ No, na tom nezáleželo. Mohli udělat jen málo. Doufala, že nezasáhnou.

Přiblížila se a uslyšela, jak vysoký válečník říká: „Musím dojít pro pomoc, Raiste!“ Karamonův hlas zněl napjatě a ustaraně. „Ještě nikdy jsi na tom nebyl tak špatně! Nikdy!“

Rozhostilo se ticho. Karamon poté zvýšil hlas a odpověděl na slova, která Amberyl nezaslechla.

„Nevím! Zpátky do hostince, pokud budu muset! Vím jen to, že dříví nevydrží až do rána. Ty sám jsi řekl, že nesmím kácet stromy v lese, a kromě toho jsou stejně mokré. Přestalo sněžit. Budu pryč nanejvýš pár hodin. Budeš tady v bezpečí. Pravděpodobnější v tomhle prokletém lese víc v bezpečí než já.“ Odmlčel se. „Ne, Raiste. Tentokrát udělám to, co považuji za správné já!“

Amberyl v mysli skoro slyšela mágovu hořkou kletbu a usmála se. Světlo z jeskyně na okamžik zastřel stín — Karamon vyšel ven. Zaváhal. Copak si to rozmyslel? Stín se napůl otočil zpět k jeskyni.

Amberyl rychle zamumlala několik slov v jazyce, který v Ansalonu už mnoho století nikdo neslyšel, pak pohnula rukou. Z místa, kde stála, byl záblesk světla, který se zjevil v jiné části lesa, sotva viditelný.

Karamon ho však koutkem oka zahlédl a zakřičel: „Raiste! Támhle… Oheň! Někdo je poblíž! Ty zůstaň zabalený a… a v teple… Brzo se vrátím!“

Stín splynul s tmou. Amberyl zahlédla v měsíčním světle záblesk zbroje a uslyšela supění velkého muže, který se plahočil sněhem.

Amberyl se usmála. „Ne, nevrátíš se brzy, příteli,“ řekla tiše, když minul strom, za kterým se ukrývala, „rozhodně ne brzy.“

Amberyl počkala, dokud si nebyla jistá, že se Karamon opravdu vydal hledat nepolapitelné světlo, které se, jak věděla, bude pořád držet těsně mimo dosah. Pak se zhluboka nadechla, pronesla tichou modlitbu a rychle se připlížila třpytícím se sněhem k jeskyni.

Amberyl odsunula stranou přikrývku, kterou Karamon pověsil do vchodu v ubohé obraně proti větru, a vstoupila dovnitř. Jeskyně byla chladná, vlhká a tmavá. Osvětloval ji jen ohýnek, který chabě prskal u vchodu, aby kouř mohl proudit ven. Amberyl na něj pohlédla a zavrtěla hlavou. Troška dříví, kterou Karamon našel, byla vlhká sněhem a ledem. Velký muž byl zjevně mimořádně zručný, když se mu vůbec podařilo oheň zažehnout. Ale brzy dohoří a nebylo zde žádné dřevo, kterým by se dalo přiložit.

Amberyl se zahleděla do stínů. Napřed čaroděje nikde neviděla, i když slyšela chraptivý dech a cítila kořeněnou vůni jeho váčků. Pak zakašlal. U ohně se pohnula hromádka šatů a přikrývek a Amberyl viděla, jak se zpod nich natáhla ruka po kouřícím hrnku, který stál u plamenů. Prsty se chvěly a skoro hrnek převrhly. Amberyl vedle něj rychle poklekla a chytila ho.

„Dovol, ať ti pomohu,“ řekla. Nečekala na odpověď, zvedla hrnek a pomohla Raistlinovi posadit se. „Opři se o mě,“ nabídla mu, protože si všimla, jak je mág slabý.

„Nepřekvapuje tě, že mě vidíš, že?“ zeptala se.

Raistlin se na ni několik okamžiků díval prázdnýma zlatýma očima a pak o ni s hořkým úsměvem opřel křehké tělo, když se usadila vedle něj. Ačkoli se třásl zimou, Amberyl cítila, jak z vyzáblého těla sálá podivná horkost. Byl napnutý a ztuhlý a namáhavě lapal po dechu. Raistlin zvedl hrnek ke rtům, ale opět se rozkašlal a Amberyl cítila, jak ho kašel rve na kusy.

Vzala od něj hrnek, postavila ho stranou a objala ho, zatímco on se dávil a lapal po dechu. Objala ho pažemi, jako by držela jeho tělo pohromadě. Srdce měla rozervané lítostí nad ním a jeho utrpením, ale také strachem o sebe. Byl tak slabý! Co když zemře?

Ale křeč konečně povolila. Raistlinovi se podařilo nadechnout a pokynul, aby mu podala hrnek. Amberyl mu ho podržela u úst a nakrčila nos nad odporným zápachem.

Raistlin pomalu srkal. „Přemýšlel jsem, jestli nás tady najdeš,“ zašeptal. „Přemýšlel jsem, jestli tě čarodějové vpustí do lesa.“

„Napadlo mě to samé,“ řekla Amberyl tiše. „A co se týká toho, že jsem tě našla,“ povzdychla si, „kdybych to neudělala, našel bys ty mě. Vrátil by ses ke mně. Nemohl by sis pomoct.“

„Takže tak to je,“ řekl Raistlin. Dýchal už snadněji.

„Tak to je…“ zamumlala Amberyl.

„Pomoz mi ulehnout,“ rozkázal Raistlin a klesl mezi přikrývky. Amberyl ho co nejpohodlněji uložila a zadívala se na skomírající oheň. Náhlý poryv větru odvanul přikrývku ve vchodu stranou. Na rozžhavených uhlících se roztančil a zasyčel sníh.

„Cítím, jak podivně slábnu, jako by ze mě něco vysávalo život,“ řekl mág a schoulil se na mokrých přikrývkách. „Můžou za to čáry?“

„Ano… já to taky cítím. A nejsou to čáry,“ řekla Amberyl a snažila se rozdmýchat plameny. Pak se posadila před mága, objala si nohy pažemi a zadívala se na něj stejně upřeně jako on na ni.

„Sundej si šál,“ zašeptal.

Amberyl pomalu odmotala šála a nechala ho sklouznout na ramena. Potřásla vlhkými vlasy a cítila, jak jí na rukou přistály kapičky vody.

„Jsi tak krásná…“ odmlčel se. „Co se se mnou stane?“ zeptal se Raistlin náhle. „Zemřu?“

„Já… já nevím,“ odvětila Amberyl zdráhavě a zalétla pohledem k ohni. Nedokázala se na něj dívat. Mágovy oči se do ní propalovaly, dotýkaly se jejího nitra a naplňovaly ji sladkou bolestí. „Já… nikdy jsem neslyšela… že by se to stalo… stalo… člověku.“

„Takže nejsi člověk,“ poznamenal Raistlin.

„Ne, nejsem,“ odvětila Amberyl a stále na něj nedokázala pohlédnout.

„Nejsi elfka a nepocházíš ani z žádného jiného národa, o kterém vím, že žije na Krynnu… a říkám ti… Jaké je tvoje jméno?“

„Amberyl.“

„Amberyl,“ řekl pomalu, jako by si ho chtěl vychutnat. Opět se zachvěla.

„Říkám ti, Amberyl,“ zopakoval, „že znám všechny národy na Krynnu.“

„Jsi sice moudrý, mágu,“ zamumlala Amberyl, „ale tajemství, která svět ještě neodhalil, je jako sněhových vloček.“

„Nepovíš mi své tajemství?“

Amberyl potřásla lesklými vlasy. „Není to jen moje tajemství.“

Raistlin mlčel. Amberyl také nepromluvila. Seděli a naslouchali syčení a praskání dříví v ohni a svištění větru mezi stromy.

„Takže… tedy zemřu,“ řekl Raistlin a prolomil konečně ticho. Neznělo to rozzlobeně, jen vyčerpaně a smířeně.

„Ne, ne, ne!“ vykřikla Amberyl. Impulzivně se natáhla, chytla ho za hubenou, vyzáblou ruku a přitiskla si ji na tvář. „Ne,“ zopakovala. „Protože pak bych zemřela i já.“

Raistlin jí ruku vytrhl. Podepřel se na lokti. Zlaté oči se mu leskly, když chraptivě zašeptal: „Takže existuje lék? Dokážeš tyhle… tyhle čáry zlomit?“

„Ano,“ odvětila Amberyl bezhlesně a tvář jí znachověla.

„Jak?“ obořil se na ni Raistlin a sevřel ruku v pěst.

„Napřed,“ řekla Amberyl a polkla, „bych… bych ti měla říct něco o… o Val inu.“

„O čem?“ zeptal se Raistlin rychle. Amberyl viděla, jak se mu zaleskly oči. Dokonce i když čelil smrti, mysl mu pracovala a horečnatě zachytávala a ukládala informace.

„O Valinu. Tak tomu v našem jazyce říkáme. Znamená to…“ Odmlčela se, zamračila a snažila se přemýšlet. „No, významově nejbližší je asi životní druh.“

Mág se zatvářil tak překvapeně, až se Amberyl nervózně zasmála. „Počkej, nech mě to vysvětlit,“ řekla a cítila, jak jí tvář víc a víc rudne. „Před dávnými lety, na které už si nikdo nevzpomíná, Uprchl můj lid z jistých důvodů z této země a usadil se na místě, kde nás nikdo neruší. Jak jsi sám poznal, jsme dlouhověký národ. Ale nejsme nesmrtelní. A jako všechny ostatní národy se musíme množit, abychom přežili. Ale bylo nás jen pár, a jak čas běžel, ještě nás ubývalo. Země, ve které jsme se rozhodli žít, je velmi drsná. Jsme samotáři, žijeme o samotě a i s vlastními lidmi se stýkáme jen zřídka. Neznáme to, čemu vy říkáte rodina. Viděli jsme, jak se náš národ zmenšuje, a starší poznali, že brzy vymřeme. Proto vymysleli Valin, aby zajistili, že naši mladí… že…“

Raistlin nezměnil výraz tváře a dál na ni hleděl. Ale Amberyl nedokázala pod upřeným pohledem podivných oči, které ani nezamrkaly, pokračovat.

„Rozhodla ses odejít z domova?“ zeptal se Raistlin. „Nebo tě vyhnali?“

„Do této země mě poslali… starší. Jsou tady i další…“

„Proč? Z jakého důvodu?“

Amberyl zavrtěla hlavou. Vzala do ruky klacek, prohrábla oheň a měla tak důvod odvrátit se.

„Ale starší přece museli vědět, že se něco takového stane, když se vydáte do jiných zemí,“ řekl Raistlin hořce. „Nebojsou pryč už tak dlouho?“

„Ani netušíš, před jak dlouhou dobou odešli,“ řekla Amberyl tiše a zírala do ohně, který přes veškerou její snahu skomíral. „A ne, nemělo se to stát. Ne s někým, kdo nepatří k mému národu.“ Znovu pohlédla na Raistlina. „A teď jsem na řadě já, abych kladla otázky. Čím se ty lišíš od ostatních lidí? Protože je na tobě něco, něco víc než jen zlatá kůže a oči, které vidí v živých smrt. Když se na tebe dívám, vidím stín někoho jiného. Jsi mladý, ale je v tobě jistá bezvěkost. Kdo jsi, Raistline, že k tomu mezi námi došlo?“

K jejímu úžasu Raistlin zbledl, vytřeštil vyděšeně oči, pak je podezřívavě přimhouřil. „Zdá se, že oba máme tajemství.“ Pokrčil rameny. „A jak to tak vypadá, Amberyl, už nikdy nezjistíme, co se vlastně stalo. Jediné, co by nás mělo doopravdy zajímat, je, jak se zbavit toho… toho Valinu.“

Amberyl zavřela oči a olízla si rty. V ústech jí vyschlo a jeskyně se náhle zdála nesnesitelně studená. Chvěla se a znovu a znovu se pokoušela promluvit.

„Co?“ Raistlinův hlas zaskřípal.

„Musím… porodit… tvé dítě,“ řekla Amberyl slabě a hrdlo se jí stáhlo.

Na dlouhou dobu se rozhostilo ticho. Amberyl se neodvažovala otevřít oči a pohlédnout na mága. Styděla se a bála, a tak schovala tvář do paží. Ale podivný zvuk ji přiměl vzhlédnout.

Raistlin ležel na zádech na přikrývkách a smál se. Byl to skoro neslyšný smích, spíše sípáni a dávení, ale přesto smích — posměšný, rezavý smích. A Amberyl si s lítostí v srdci uvědomila, že jeho ostří namířil sám proti sobě.

„Ne, prosím, ne,“ řekla Amberyl a připlazila se blíž.

„Podívejte se na mě, paní!“ vydechl Raistlin, smích se mu zadrhl v hrdle a rozkašlal ho. Nevesele se usmál a ukázal ven. „Raději byste měla počkat na mého bratra. Karamon se brzy vrátí…“

„Ne, nevrátí,“ řekla tiše a připlížila se blíž k Raistlinovi. „Tvůj bratr se vrátí až ráno.“

Raistlin pootevřel rty. Oči, do kterých mu náhle vstoupil hlad, hltaly její tvář. „Ráno,“ zopakoval.

„Ráno,“ řekla.

Raistlin zvedl třesoucí se ruku a odhrnul jí z jemné tváře krásné vlasy. „Oheň dohoří dlouho předtím.“

„Ano,“ řekla Amberyl tiše, začervenala se a vtiskla tvář mágovi do ruky. „Už… už je tady zima. Budeme se muset nějak zahřát… jinak zmrzneme…“

Raistlin pohladil její hladkou kůži a prstem jí přejel po měkkých rtech. Zavřela oči a naklonila se k němu. Pohnul rukou a dotkl se dlouhých řas, jemných jako elfská krajka. Přitiskla se k němu. Cítil, jak se chvěje. Objal ji paží a přitáhl šiji blíž. Když to udělal, poslední plamínek v ohništi zaprskal a zhasl. Zahalila je tma teplejší a měkčí než přikrývky. Slyšeli, jak se venku směje vítr a stromy si šeptají.

„Jinak zmrzneme…“ zamumlal Raistlin.

Amberyl se probrala z neklidného spánku a na okamžik přemýšlela, kde je. Zavrtěla se a cítila mágovu paži, kterou ji ochranitelsky objímal, teplo jeho těla, které leželo vedle ní. Povzdychla si, položila mu hlavu na rameno a naslouchala mělkému, příliš rychlému dechu. Ležela obklopená jeho teplem a odkládala nevyhnutelné tak dlouho, jak jen to šlo.

Venku už nesvištěl vítr a ona poznala, že bouře skončila. Tma ustupovala úsvitu. V šedém příšeří dokázala sotva rozeznat zčernalé zbytky ohniště. Pootočila se a zadívala se na Raistlinovu tvář.

Měl lehký spánek. Sotva se pohnula, zavrtěl se, něco zamumlal, začal kašlat a probouzet se. Amberyl se lehce dotkla špičkami prstů jeho víček. Zhluboka si povzdychl, uvolnil se a vrásky bolesti ve tváři se mu ve spánku vyhladily.

Vypadá tak mladě, pomyslela si. Tak mladě a zranitelně. Hluboce ho ranili. Proto se ukrývá za arogancí a necitlivostí. Ale bolí ho to, protože na to není zvyklý. Něco mi však říká, že si zvykne, než jeho krátký život skončí.

Pohybovala se opatrně a tiše, aby ho nevyrušila — byl to spíše instinkt, protože se nebála, že by ho probudila z čarovného spánku. Amberyl mu vyklouzla z náruče, posbírala věci a opět si obtočila kolem hlavy šál. Pak poklekla vedle spícího čaroděje a naposledy se zadívala Raistlinovi do tváře.

„Mohla bych zůstat,“ zašeptala. „Mohla bych s tebou chvíli zůstat. Ale pak by mě ovládla samotářská povaha, odešla bych a ublížila ti.“ Náhle ji něco napadlo a zachvěla se. Zavřela oči a zavrtěla hlavou. „Nebo by ses mohl dozvědět pravdu o mém národu. Kdybys ji někdy zjistil, nenáviděl bys mě, opovrhoval mnou! A co hůř, nenáviděl bys naše dítě.“ Do očí jí vyhrkly slzy.

Amberyl něžně pohladila mága po předčasně bílých vlasech a zlaté kůži. „Něco mě na tobě děsí,“ řekla rozechvěle. „Nerozumím tomu. Možná to budou vědět moudří…“ Po tváři jí skanula slza. „Sbohem, mágu. To, co teď udělám, ušetří bolesti nás oba.“ Sklonila se a políbila ho na tvář. „A také dítě, které by mělo přijít na svět bez břemene.“

Amberyl položila mágovi ruku na spánky, zavřela oči a začala pronášet slova v prastarém jazyce. Pak načrtla do hlíny jméno Karamon a pronesla nad ním stejná slova. Poté rychle vyskočila na nohy a vyrazila k východu z jeskyně. Tam se zastavila. Jeskyně byla vlhká a studená. Slyšela, jak mág kašle. Ukázala na oheň a znovu promluvila. Ze studeného kamene vyšlehl žhavý plamen a naplnil jeskyni teplem a světlem. Amberyl se naposledy otočila, naposledy si povzdychla a vyšla z jeskyně mezi bdělé, zmatené stromy magického Lesa Žďárské cesty.

Když se Karamon konečně vrátil do jeskyně, na čerstvě napadaném sněhu se už třpytil úsvit.

„Raiste!“ volal vyděšeným hlasem, když se blížil. „Raiste! Omlouvám se! Prokletý les!“ Klel, ale zároveň se nervózně rozhlížel po stromech. „Tohle… mizerné místo. Půlku noci jsem se honil za nějakým hloupým světlem, které zmizelo, když vyšlo slunce. Jsi… jsi v pořádku?“ Karamon byl vyděšený, mokrý a vyčerpaný. Potácel se sněhem a poslouchal, jestli mu bratr odpoví… zakašle… cokoli.

V jeskyni však panoval strašidelné ticho. Karamon si pospíšil vpřed a ve spěchu přitom strhl přikrývku ve vchodu.

Jakmile vstoupil dovnitř, zastavil se a užasle hleděl.

Uvnitř jasně hořel příjemný, veselý oheň. Jeskyně byla teplá, teplejší než pokoj v nejlepším hostinci. Dvojče tvrdě spalo a na tváři mělo mírumilovný výraz, jako by se mu zdál sladký sen. Ve vzduchu se vznášela jarní vůně šeříku a levandule.

„Ať je ze mě tupý trpaslík,“ vydechl Karamon užasle a náhle si všiml, že oheň hoří na holé skále. Velký muž se zachvěl a rozhlédl. „Mágové!“ zamumlal a držel se od podivného ohně dál. „Myslím, že čím dříve vypadneme z tohohle divného lesa, tím lépe. Ne že bych nebyl vděčný,“ dodal rychle. „Vypadá to, že jste, vy čarodějové, zachránili Raistovi život. Jenom přemýšlím, proč jste mě poslali honit se za přeludem.“ Klekl si a zatřásl bratrovi ramenem.

„Raiste,“ zašeptal Karamon něžně. „Raiste. Probuď se!“

Raistlin otevřel doširoka oči. Zprudka se posadil a rozhlédl se. „Kde je…" začal.

„Kde je kdo? Co?" vykřikl Karamon vyplašeně. Ucouvl, položil ruku na jílec meče a rozhlédl se po malé jeskyni. „Věděl jsem…"

„Je… je…" Raistlin se zarazil a zamračil.

„Asi nikdo," řekl mág tiše a zvedl ruku k hlavě. Točila se mu. „Klid, bra­tře," obořil se podrážděně na Karamona a vzhlédl. „Kromě nás dvou tady ni­kdo není."

„Ale… oheň…" řekl a podezřívavě se zadíval na plameny. „Kdo…"

„Já sám," odvětil Raistlin. „Když jsi utekl a nechal mě tady, co jiného jsem měl dělat? Pomoz mi vstát." Mág natáhl křehkou ruku, chytil se bratro­vy silné a pomalu vstal z hromádky přikrývek na podlaze.

„Nevěděl… nevěděl jsem, že něco takového dokážeš!" řekl Karamon a zadíval se na oheň, jehož palivem byl kámen.

„Hodně toho o mně nevíš, bratře," namítl Raistlin. Zahalil se do teplého pláště a díval se, jak Karamon rychle balí přikrývky.

„Pořád jsou vlhké," zabručel velký muž. „Asi bychom měli zůstat a usu­šit je…"

„Ne," řekl Raistlin. Chvěl se. Chopil se Magiovy hole, kterou předtím opřel o stěnu jeskyně. „Nechci strávit v Lese Žďárské cesty už ani chvíli."

„S tím souhlasím," prohlásil Karamon ohnivě. „Zajímalo by mě, jest­li jsou tady v okolí nějaké dobré hostince. Slyšel jsem, že jeden stojí pří­mo u lesa. Mrzoutův hostinec, nebo tak nějak." Oči velkého muže se rozzá­řily. „Dneska večer budeme mít možná pro změnu horké jídlo a dobré pivo. A vyspíme se v posteli!"

„Možná." Raistlin pokrčil rameny, jako by na tom nezáleželo.

Karamon dál vyprávěl, co o hostinci slyšel, a sebral přitom přikrývku, kterou pověsil do vchodu, složil ji a přidal k ostatním v brašně. „Půjdu kus před tebou," řekl bratrovi. „Prošlapu ti cestu."

Raistlin kývl, ale nic neřekl. Zamířil k východu z jeskyně, zastavil se a díval se, jak se silné dvojče brodí sněhem a prošlapává cestičku slabému. Raistlin ohrnul hořce ret, ale potlačil zavrčení, obrátil se a znovu se zadíval do jeskyně. Jakmile Karamon odešel, oheň téměř ihned zhasl. Dovnitř už opět pronikal chlad.

Ale ve vzduchu se stále vznášela vůně šeříku a jara…

Raistlin pokrčil rameny a vyšel do zasněženého lesa.

Mrzoutův hostinec vypadal nejlépe v létě, kdy všechno a každý vypadá dobře. Po zdi hostince se plazil hustý břečťan, objímal budovu zelenými pažemi a skrýval tak její největší nedostatky. Střecha pořád potřebovala opravit. To napadlo Slegarta pokaždé, když pršelo a nebylo tedy možné vyjít ven a něco s tím udělat. Během suchého počasí samozřejmě dovnitř nepršelo, proto nebylo třeba díry opravovat. Okenní tabule byly stále popraskané, ale v letním vedru byl vánek, který jimi pronikal dovnitř, vítaný.

Během letních měsíců se častěji cestovalo, a proto se v hostinci zastavovalo také víc poutníků. Trpasličí kováři, občas nějaký elf, hodně lidí a víc šotků, než bylo komukoli milé. Ti všichni obyčejně zaměstnávali Slegarta a jeho číšnice od rána až do vskutku pozdního večera.

Ale nyní zde panoval klid. Byl tichý, voňavý večer. Soumrak s sebou přinášel fialové a zlaté barvy. Ptáci už zapěli noční písně a teď ospale broukali mláďatům. Dokonce se zdálo, že i staré stromy Žďárské cesty se nechaly ukolébat, zapomněly na povinnost strážit a ospale podřimovaly. A i samotný hostinec byl toho večera tichý.

Příliš tichý, pomysleli si dva cizinci, když se k hostinci blížili. Byli oblečení do drahých šatů a tváře jim halily hedvábné šály — což bylo v tak teplém počasí neobvyklé. Vidět jim byly jen tmavé oči. Vyměnili si pochmurné pohledy, zrychlili krok, rozrazili prkenné dveře a vstoupili dovnitř.

Slegart seděl za barem a vytíral hrnek špinavým hadrem. Stejný hrnek leštil už skoro hodinu a věnoval by se mu asi ještě celou další, kdyby se najednou nestaly dvě věci, které ho vyrušily — předními dveřmi vstoupili dovnitř dva zahalení cizinci a po schodech seběhla dolů bez dechu služka.

„Vomlouvám se, pánové,“ řekl Slegart, pomalu se postavil a zvedl ruku, aby jednoho z cizinců zarazil, než promluví. Obrátil se ke služebné a drsně řekl: „No?“

Dívka zavrtěla hlavou.

Slegart svěsil ramena. „Jo,“ zamumlal. „No, možná je to tak lepší.“

Cizinci pohlédli jeden na druhého.

„A dítě?“ zeptal se Slegart.

Služka vypukla v pláč.

„Co?“ zeptal se Slegart užasle. „Přece ne i dítě?“

„Ne!“ vydechla služka mezi vzlyky. „Dítě je v pořádku. Poslouchejte.“ Shora k nim dolehl slabý křik. „Teď už ji slyšíte. Ale… ale… ach!“ Dívka si zakryla tvář rukama. „Je to strašný! Nikdy sem nic takovýho neviděla…“

V tu chvíli jeden z cizinců kývl a druhý postoupil vpřed.

„Promiňte, hostinský,“ řekl cizinec klidným hlasem s podivným přízvukem. „Ale zdá se, že zde došlo k nějaké strašlivé tragédii. Možná by bylo lepší, kdybychom šli dál…“

„Ne, ne,“ řekl Slegart rychle. Pomyšlení, že by přišel o peníze, ho vzpamatovalo. „Tak, Lizzie, utři si slzy a pomož nám, nebo di brečet do kuchyně.“

Lizzie zabořila tvář do zástěry a rozběhla se do kuchyně. Dveře se za ní kývaly.

Slegart zavedl cizince ke stolu. „Je to smutný,“ řekl hostinský a zavrtěl hlavou.

„Můžeme se zeptat…“ pokračoval cizinec věcně, ale bystrý pozorovatel by zjistil, že on i jeho společník jsou až příliš napjatí a nervózní.

„Vy, pánové, si s tím nemusíte dělat žádný starosti,“ řekl Slegart. „Jedno z děvčat umřelo při porodu.“

Jeden cizinec natáhl mimoděk ruku a sevřel společníkovi pevně paži. Druhý po něm střelil varovným pohledem.

„To jsou vskutku smutné zprávy. Je nám to nesmírně líto,“ řekl cizinec a zjevně se ze všech sil snažil ovládnout. „Byla… byla vaší příbuznou? Promiňte, že se ptám, ale vypadáte rozrušeně…“

„To sem, pánové,“ řekl Slegart prostě. „Ale ne, nebyla z rodiny. Přišla sem uprostřed zimy, napůl vyhladovělá, a prosila vo práci. Bylo na ní něco známýho, ale zrovinka dyž sem vo tom začal přemejšlet…“ Dotkl se rukou hlavy. „Přepad mě takovej divnej pocit… Proto sem ji chtěl vodmítnout, ale víte, jaký sou ženský.“ Zadíval se vzhůru. „Kuchařka si ji hned voblíbila a začla vo ni pečovat. Musím přiznat,“ dodal Slegart vážně, „že nemám lidi zrovna rád. Ale bylo to to nejhezčí děvče, jaký sem kdy viděl. Ataky pracant. Nikdy si nestěžovala. Všichni směji měli rádi.“

Jeden z cizinců sklopil hlavu. Druhý mu stiskl ruku.

„No,“ řekl Slegart rázněji, „můžu vám, pánové, nabídnout studený maso a pivo, ale dneska večer teplý jídlo nebude. Kuchařka je rozčilená. A podle toho, co říká Lizzie,“ hostinský pohlédl na ještě stále se kývající dveře, „je na tom děcku něco divnýho…“

Cizinec udělal náhlý, rychlý pohyb rukou a starý Slegart ztuhl na místě. Ústa měl otevřená, tělo pootočené a ruku zvednutou. Dveře se zastavily. Tlumené vzlyky služky v kuchyni ztichly. Kapka piva, která ukápla z pípy, zůstala viset ve vzduchu nad podlahou.

Cizinci vstali a v magickém tichu si pospíšili vzhůru po schodech. Rychle otevřeli všechny dveře v hostinci a pátravě nahlédli dovnitř. Nakonec došli až k malým dveřím úplně na konci chodby. Jeden z cizinců je otevřel, podíval se dovnitř a pokynul společníkovi.

Obrovská, statná žena — pravděpodobně kuchařka — ztuhla uprostřed pohybu. Česala zrovna krásné vlasy bledé, chladné postavě na lůžku. Na kuchařčině laskavé tváři se třpytily slzy. Očividně připravila upracovanýma rukama tělo pro poslední odpočinek. Dívčiny oči byly zavřené a studené, mrtvé prsty, které měla složené na hrudi, svíraly malou kytičku růží. Svíčka ozařovala měkkým světlem mladou tvář neuvěřitelné krásy, kterou ještě zdůrazňoval sladký, tesklivý úsměv na popelavých rtech.

„Amberyl!“ vykřikl jeden z cizinců zlomeně, klesl na lůžko a uchopil studenou ruku do své. Druhý cizinec k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno.

„Je mi to opravdu líto, Keryle.“

„Měli jsme přijít dřív!“ Keryl hladil dívku po ruce.

„Dorazili jsme tak rychle, jak jen to šlo,“ řekl společník jemně. „Tak rychle, jak chtěla.“

„Poslala zprávu…“

„…až když věděla, že umírá,“ řekl společník.

„Proč?“ vykřikl Keryl a hleděl do Amberyliny klidné tváře. „Proč se rozhodla umřít mezi… mezi lidmi?“ Ukázal na kuchařku.

„To se asi nikdy nedozvíme,“ řekl společník tiše. „Ale asi to tuším,“ dodal, ale jen tiše a pro sebe, aby přítele nerozrušil. Odvrátil se a zamířil ke kolébce, kterou narychlo vyrobili z dřevěné bedny. Zašeptal slovo a sejmul kouzlo z dítěte, které se nadechlo a začalo fňukat.

„Dítě?“ zeptal se cizinec a vstal z lůžka. „Je dítě v pořádku? Služka říkala…“ Ve tváři měl strach. „Není, není mrt…“ Nedokázal pokračovat.

„Ne,“ odvětil přítel zmateně. „Toho se bát nemusíš. Služka říkala, že ‚nikdy nic takovýho neviděla’. Ale dítě se zdá být v pořádku… Ach!“ Cizinec zalapal po dechu. Vzal dítě do náruče a obrátil se k příteli. „Podívej, Keryle! Podívej se na jeho oči!“

Mladý muž se sklonil nad plačícím dítětem a pohladil drobnou tvářičku prstem. Dítě otočilo hlavičku, otevřelo obrovské oči a instinktivně hledalo potravu, lásku a teplo.

„Oči… jsou zlaté!“ zašeptal Keryl. „Zlaté jako slunce! To se žádnému z našich lidí ještě nestalo… Zajímalo by mě…“

„Je to bezpochyby dar lidského otce. Ačkoli neznám žádného člověka s takovýma očima. Ale i to tajemství si Amberyl vzala do hrobu.“ Povzdychl si a zavrtěl hlavou. Pak pohlédl dolů na fňukající dítě. „Dcera je stejně krásná jako matka,“ řekl muž a zabalil dítě do přikrývek. „A teď už musíme jít, příteli. Byli jsme v téhle podivné, strašné zemi už dost dlouho.“

„Ano,“ řekl Keryl, ale ani se nepohnul. „Co uděláme s Amberyl?“ Pohled mu zalétl zpět k bledé, nehybné postavě na lůžku.

„Necháme ji těm, u kterých se rozhodla být, když přišel její konec,“ řekl společník vážně. „Možná ji teď některý z bohů přijme a odvede její neklidnou duši domů.“

„Sbohem, sestro,“ zamumlal Keryl. Natáhl se, vzal jí růže z mrtvých rukou, políbil je a schoval opatrně do kapsy tuniky. Jeho společník pronesl slova v prastarém jazyce a sejmul z hostince kouzlo. Cizinci pak s dítětem zmizeli z pokoje jako sprška stříbřitého, třpytivého deště.