IV

Prvním náznakem změny

není zlaté oko

ani nebezpečné

zjevení kopce či pouště.

Je to dětský dech,

chlad podzemní vody,

noční výkřik při vzpomínce na nůž.

A ty se překvapeně

posadíš v posteli a řekneš:

To jsem udělal,

já nějak udělal tuhle věc.

Ze strachuji potlačíš,

dovolíš noci, aby zakryla ten sen.

A rudý měsíc brodí se

stovkou poutí

a trhá sebou jako krev

v žíle, která udává směr.

A pak příchody,

jež strhnou okraj víry,

prázdnota ve hře

abstraktního úsměvu,

který nemá nic společného

s tím, co jsi udělal,

a ty víš, že tvá přání

nikdy nezakryjí

věčnou vzpomínku na jiné místo.

Kukaččin příběh, náhradní hnízdo,

vajíčko v péči nevědomých jiných.

Dítě je vetřelec, cizinec,

je ukradené cikány, navždy jiné,

a přesto je náhodou,

krví a adopcí,

jako v době tvé

i tvých matek,

navždy a navěky tvé.

Takže zpívej cizinci ukolébavku,

zpívej o vzniku rodiny,

báchorky o bratrech,

historky bardů o otci,

zpívej o matce stvořené z příčiny a ze světla,

zpívej mi, zlatooká dcero.

Загрузка...