Prvním náznakem změny
není zlaté oko
ani nebezpečné
zjevení kopce či pouště.
Je to dětský dech,
chlad podzemní vody,
noční výkřik při vzpomínce na nůž.
A ty se překvapeně
posadíš v posteli a řekneš:
To jsem udělal,
já nějak udělal tuhle věc.
Ze strachuji potlačíš,
dovolíš noci, aby zakryla ten sen.
A rudý měsíc brodí se
stovkou poutí
a trhá sebou jako krev
v žíle, která udává směr.
A pak příchody,
jež strhnou okraj víry,
prázdnota ve hře
abstraktního úsměvu,
který nemá nic společného
s tím, co jsi udělal,
a ty víš, že tvá přání
nikdy nezakryjí
věčnou vzpomínku na jiné místo.
Kukaččin příběh, náhradní hnízdo,
vajíčko v péči nevědomých jiných.
Dítě je vetřelec, cizinec,
je ukradené cikány, navždy jiné,
a přesto je náhodou,
krví a adopcí,
jako v době tvé
i tvých matek,
navždy a navěky tvé.
Takže zpívej cizinci ukolébavku,
zpívej o vzniku rodiny,
báchorky o bratrech,
historky bardů o otci,
zpívej o matce stvořené z příčiny a ze světla,
zpívej mi, zlatooká dcero.