V nejstarších příbězích
je to vždy ten syn,
hra krve
v přirozeném běhu,
okouzlující a nejméně heroický,
kdo uchvátí korunu,
grál i princeznu.
Náhle se však z úkrytu vynoří
ten nejméně hodný syn,
který přežije a povstane
poté, co zahalil si srdce
černočernou nocí,
a nekonečnou krásou
grálu a šperků
zastíní okamžik
před začátkem příběhu,
kdy prudké zabušení srdce
spokojí se s ledem a iluzí,
kdy svět je zemí
zrcadel a bratrů
a roztříštěné harmonie
dlouhého splynutí dnů.
Jsou to právě tito bratři,
kterých se dotýká poezie,
jimž jsou bližší vize než meč,
jejichž bledé světlo je zastřeno
mrakem poznání.
Avšak za každého,
jenž vystoupí
z bitev a utajení,
za každého, který má co do činění
s trním a drakem a kouzelníkem,
je tu další, navždy zapomenutý,
přehlížený a podřízený
jazyku svých bratrů,
ztracený v pokrevní linii
meče a peněz,
ve starém palindromu ducha.
Jsou to tito bratři,
o nichž pějí básníci,
opěvuji jejich šokující odvahu
a osamění zbývá pak pro toho,
kdo uvězněn je v trní a
ztratí dědictví.
Jen pro tyto bratry
inkoust zasychá,
jen pro tyto bratry
přijdou si andělé.