Vytoužené dítě,
syn středního věku,
jediná dcera
s očima po otci,
pro vás, drahé děti,
stavíme zámky,
aby zdi obehnaly
vaše vypůjčené životy.
Obklopeny kamenem,
věží a střílnou,
není tu odvaha
jiná než ten kámen
a padací most a cimbuří,
jejich zuby a hrazení
stojí tu, abyste zůstali,
vykoupení a sami.
Ach, milované dítě,
synu středního věku,
kdo změřil šlachy
ve tvé ruce?
A dcero jasná,
obrázku vzpomínek,
je květ tvého srdce
rozdělený podle plánu?
Kde je vaše země
a kde jsou vaši lidé?
Kde je nepožehnaná
nespokojenost s těmi zdmi?
Kde je dobývání
srdce a samostatnost,
jež zaplavuje hrad,
když hradby padnou?