Druhá generace

1. kapitola Podivná žádost jezdkyně modrého draka

V Ansalonu nastal podzim a dorazil také do Útěšína. Karamon říkal, že listí řásníků ještě nikdy nebylo tak krásné — rudá zářila jasněji než oheň a zlatá jiskřila víc než nově vyražené mince z Palantasu. Tika, Karamonova žena, souhlasila. Takové barvy v Útěšíně nikdy dřív nespatřila.

A když vyšel ven z hostince, aby přinesl další soudek hnědého piva, Tika potřásla hlavou a zasmála se.

„Karamon říká každý rok totéž. Listy jsou barevnější a krásnější než minulý rok. Pokaždé to samé.“

Hosté se smáli spolu s ní a někteří velkého muže škádlili, když se vrátil zpátky do hostince s těžkým soudkem piva na zádech.

„Tento rok je listí trochu moc hnědé,“ poznamenal jeden smutně.

„Usychá,“ řekl jiný.

„Jo, opadává moc brzo, ještě než úplně změní barvu,“ dodal další.

Karamon žasl. Rozhodně jejich tvrzení odmítl, a dokonce vytáhl protestující muže na verandu a strčil jim do tváří větev s listím, aby je přesvědčil.

Hosté, dlouholetí usedlíci v Útěšíně, přiznali, že má pravdu. Listí ještě nikdy nevypadalo tak nádherně. Karamon se zatvářil spokojeně, jako by ho sám namaloval, odvedl hosty zpět dovnitř a pohostil je pivem zdarma jako každý rok.

V hostinci Poslední domov bylo toho podzimu obzvláště rušno. Karamon by to rád připsal na vrub listí; v těchto dnech relativního míru se mnoho poutníků vydávalo do Útěšína, aby spatřilo nádherné řásníky, které rostly jen zde a nikde jinde na Krynnu (i přes tvrzení jistých žárlivých měst, jejichž jména nebudeme zmiňovat).

Ale dokonce i Karamon musel souhlasit s praktičtěji myslící Tikou. Hosty sem lákala spíše nadcházející Konkláve čarodějů než listí — ať už bylo jakkoli krásné.

Konkláve čarodějů se na Krynnu pořádala nepravidelně a jen tehdy, když se nejvyšší mágové všech tří řádů — bílého, rudého a černého — shodli na tom, že je nutné, aby se všichni čarodějové od nejmladšího učedníka po nejzkušenějšího čaroděje sešli a promluvili si o záležitostech magie.

Mágové z celého Ansalonu putovali do Věže Žďárské cesty, aby se Konkláve zúčastnili. Pozváni byli také jedinci z takzvaných Šedokamových národů, které sice nepoužívaly magii, ale vytvářely různé magické předměty a artefakty. Mezi ctihodné hosty patřilo několik trpaslíků. Dorazila i skupina gnómů s nákresy a doufala, že čaroděje přiměje, aby je přijali. A samozřejmě se objevila také spousta šotků, které sice taktně, ale rozhodně odmítli vpustit za hranice.

Poslední domov byl opravdu posledním pohodlným hostincem před magickým Lesem Žďárské cesty, ve kterém stála jedna z Věží Vysoké magie, prastarých sídel magie na pevnině. Mnoho mágů a jejich hostů se cestou k věži v hostinci zastavilo.

„Přišli obdivovat barvu listí,“ tvrdil Karamon ženě. „Většina mágů by se dokázala k věži přenést a nemusela by se cestou nikde zastavovat.“

Tika se jen zasmála, pokrčila rameny a souhlasila s manželem, že to opravdu musí být listím, a Karamon strávil zbytek dne nesmírně spokojený sám se sebou.

Ani jeden z nich se nezmínil o tom, že každý mág, který se v hostinci zastavil, s sebou přinesl nějakou drobnost, kterou uctil památku Karamonova dvojčete Raistlina. Byl to velmi mocný a ctižádostivý mág, který se zaprodal zlu a málem zničil svět. Ale nakonec se vykoupil tím, že obětoval vlastní život. Stalo se to před více než dvaceti lety. Jednu malou místnost v hostinci pojmenovali Raistlinův pokoj a ten teď byl plný různých drobností (některé byly magické), které měly oslavovat čarodějův život. (Žádnému šotkovi nebylo dovoleno do pokoje ani nahlédnout!)

Konkláve čarodějů se mělo konat už za tři dny a tuto noc, poprvé za celý týden, byl hostinec prázdný. Mágové už vyrazili na cestu, protože Les Žďárské cesty byl ošidné místo — našel si poutníka sám. Všichni mágové, dokonce i ti nejvýše postavení, věděli, že se mohou toulat krajinou třeba celý den, než se les objeví.

A tak mágové vyrazili na cestu a žádný z pravidelných hostů se ještě nevrátil. Měšťané, ať už z Útěšína nebo z okolí, se v hostinci zastavovali pravidelně každou noc na pivo nebo na Tičiny kořeněné brambory nebo na obojí, ale když se objevili mágové, ani se nepřiblížili. Mágové byli na Ansalonu tolerováni (na rozdíl od dávných dob, kdy je pronásledovali), ale nikdo jim nevěřil. Ani těm v bílých hávech, kteří byli oddaní dobru.

Když se konkláve konala poprvé — několik let po Válce kopí — Karamon otevřel mágům svůj hostinec (mnoho hostinských je odmítalo obsloužit). A nastaly potíže. Pravidelní hosté si hlasitě a hořce stěžovali, a jeden se dokonce natolik opil, že se pokusil napadnout a ublížit mladému červenému čaroději.

Byl to jeden ze vzácných okamžiků, kdy lidé v Útěšíně viděli Karamona rozzlobeného. Dodnes si o tom povídali, samozřejmě jen když nebyl Karamon nablízku. Opilce vynesli z hospody nohama napřed, ale až poté, co ho přátelé sundali z větve, která prorostla do hostince.

Od té doby popíjeli pravidelní hosté pokaždé, když se konkláve konalo, jinde a Karamon obsluhoval mágy. Až když konkláve skončilo, hosté se vrátili a život šel dál jako obvykle.

„Ale dneska večer,“ řekl Karamon, zastavil se a obdivně se zadíval na manželku, „půjdeme do postele brzo.“

Byli manželé už dvacet dva let a Karamon byl stále pevně přesvědčený, že se oženil s nejkrásnější ženou na Krynnu. Měli pět dětí. Tři chlapce: Taninovi bylo v době, kdy se příběh odehrával, dvacet let, Sturmovi devatenáct a Palinovi šestnáct; a dvě děvčátka: Lauru a Dezru, kterým byly pět a čtyři roky. Dva nejstarší chlapci se toužili stát rytíři a neustále se vydávali za dobrodružstvím, stejně jako ten večer. Nejmladší chlapec, Palin, studoval magii. („Přejde ho to,“ říkal Karamon. „Vyroste z toho.“) A co se týkalo děvčátek… no, to už je jiný příběh.

„Bude hezké jít do postele brzo,“ zopakoval Karamon.

Tika rázně zametala podlahu a špulila přitom rty, aby se nerozesmála, když s povzdychnutím odpověděla: „Ano, díky bohům. Jsem tak unavená, že určitě usnu ještě dřív, než složím hlavu na polštář.“

Karamon se zatvářil ustaraně. Odložil hadr, kterým utíral umyté hrnky, a protáhl se kolem baru. „Přece nejsi tak unavená, drahá, že ne? Palin je ve škole, starší chlapci jsou na návštěvě u Zlato luny a Řekyvana a děvčata jsou v posteli. Jsme tu jen sami dva a já myslel, že bychom mohli… no… máme trochu času si… no… promluvit.“

Tika se odvrátila, aby neviděl, jak se zubí. „Ano, ano, jsem unavená,“ řekla a znovu si těžce povzdechla. „Musela jsem ustlat tolik postelí, dohlédnout na nového kuchaře a vyrovnat účty…“

Karamonovi poklesla ramena. „No, to je v pořádku,“ zamumlal. „Proč už nejdeš do postele? Já to tady…“

Tika odhodila metlu, rozesmála se a objala manžela — jak jen to šlo. Karamonův pas za ta léta zmohutněl.

„Ty velký ťulpasi,“ řekla láskyplně. „Jenom jsem tě škádlila. Samozřejmě že půjdeme do postele a ,promluvíme’ si, ale nezapomeň, že kvůli našim ‚rozmluvám’ máme tolik dětí! Tak pojď.“ Hravě ho zatahala za zástěru. „Zhasni světla a zamkni dveře. Doděláme to zítra.“

Karamon se širokým úsměvem zabouchl dveře. Zrovna se chystal zasunout těžkou závoru, když se zvenku ozvalo tiché zaklepání.

„Ach, zatraceně!“ Tika se zamračila. „Kdo by to mohl tak pozdě být?“ Rychle sfoukla svíčku, kterou držela v ruce. „Předstírej, že jsme nic neslyšeli. Možná odejdou.“

„Já nevím,“ začal dobrosrdečný Karamon. „Dneska v noci bude venku mrznout…“

„Ach, Karamone!“ řekla Tika popuzeně. „Jsou tady i jiné hostince…“

Klepání se ozvalo znovu, tentokrát hlasitěji, a hlas zavolal: „Hostinský? Omlouvám se, že obtěžuji tak pozdě, ale jsem sama a zoufalá.“

„Je to žena,“ řekl Karamon a Tika poznala, že prohrála.

Možná — ale jen možná — by manžela přesvědčila, aby nechal za studené noci hledat jiný hostinec muže, ale ženu nikdy, obzvláště když cestovala sama.

Ale stejně se jen tak nevzdala. „A co dělá žena tak pozdě v noci venku sama? Vsadím se, že nemá za lubem nic dobrého.“

„Ale no tak, Tiko,“ začal Karamon loudivým hlasem, který tak dobře znala. „To neříkej. Možná chtěla navštívit nemocného příbuzného a na cestě ji zastihla noc, nebo.

Tika zapálila svíčku. „Tak dobrá. Otevři.“

„Už jdu,“ zakřičel velký muž. Vyrazil ke dveřím, ale zastavil se a pohlédl na manželku. „Měla bys přihodit poleno na oheň v kuchyni. Možná má hlad.“

„Tak pojí studené maso a sýr,“ vyštěkla Tika a praštila svíčkou o stůl.

Tika měla rusé vlasy, a ačkoli s léty prošedivěly a zjemněly, její výbušná povaha se nijak nezměnila. Karamon nechal teplé jídlo být.

„Určitě bude strašně unavená,“ řekl a doufal, že tak choť uklidní. „Asi půjde hned do pokoje.“

„Pcha!“ odfrkla si Tika. „Tak otevřeš, nebo ji necháš venku zmrznout?“ rozhodila rukama a zamračila se na manžela.

Karamon se začervenal, sklonil hlavu a pospíšil si s otvíráním.

Ve dveřích stála žena. Někoho takového však manželé neočekávali, a dokonce i dobrosrdečný Karamon začal při pohledu na ni přemýšlet, jestli ji vpustit dovnitř, nebo ne.

Zena měla na sobě těžký plášť a boty a podle přílby a rukavic byla dračí jezdkyně. To samo o sobě nebylo nic neobvyklého; v těchto dnech navštěvovala Útěšín spousta dračích jezdců. Ale její přilba, plášť a rukavice byly tmavě modré a černě zdobené. Ve světle se na kožených kalhotách a černých botách leskly modré šupiny.

Jezdkyně modrého draka.

Někoho takového v Útěšíně neviděli už od války, a to z dobrého důvodu. Kdyby ji zahlédli za denního světla, ukamenovali by ji. Nebo alespoň zajali a uvěznili. I dnes, dvacet pět let po válce, si lidé v Útěšíně dobře pamatovali modré draky, kteří spálili jejich domy, srovnali město se zemí a zabili mnoho lidí. A stále tady žili lidé, kteří ve Válce kopí bojovali — jako Karamon a Tika — a vzpomínali si na nenáviděné modré draky a jejich jezdce, sluhy Královny temnot.

Oči ve stínu modré přilby se na Karamona klidně zahleděly. „Máte volný pokoj, hostinský? Urazila jsem dlouhou cestu a jsem vyčerpaná.“

Hlas, který k nim zpoza masky doléhal, zněl teskně, unaveně… a nervózně. Žena se držela ve stínech u dveří. Zatímco čekala na Karamonovu odpověď, ohlédla se dvakrát přes rameno, ale ne na zem, nýbrž na nebe.

Karamon se obrátil k ženě. Tika dokázala dobře odhadnout povahu — tolik lidi milovala, že to pro ni bylo snadné. Krátce kývla.

Karamon ustoupil a pokynul jezdkyni, ať vstoupí. Naposledy se ohlédla přes rameno a rychle vklouzla dovnitř, držela se přitom z dosahu přímého světla. Karamon také vyhlédl ven ze dveří, teprve potom je zavřel.

Nebe bylo jasně osvětlené; rudý a stříbrný měsíc se k sobě přiblížily a za pár dní si budou ještě blíž. Někde tam nahoře byl i černý měsíc, který viděli jen ti, kdo uctívali Temnou královnu. Tato nebeská tělesa vládla třem silám: dobra, zlu a rovnováze mezi nimi.

Karamon zabouchl dveře a zasunul těžkou závoru. Žena sebou při zadunění závory trhla. Pokusila se rozepnout sponu, která jí přidržovala plášť — velkou perleťovou brož, jež v šeru svíčkou ozářeného hostince vydávala slabou, strašidelnou záři. Ruce se jí tak třásly, že upustila brož na podlahu. Karamon se sklonil, aby ji zvedl. Žena se rychle pohnula, aby mu v tom zabránila, a pokusila se ji schovat.

Karamon se zarazil a zamračil. „Divná ozdoba,“ řekl a otevřel ženě ruku, aby si ji mohla prohlédnout i Tika. Když se na brož zahleděl, zjistil, že nemá chuť se jí dotknout.

Tika se na brož zadívala. Stiskla pevně rty. Možná ji napadlo, že ji neomylná schopnost rozpoznat povahu konečně zradila. „Černá lilie.“

Černá, voskovitá květina se čtyřmi špičatými okvětními lístky a krvavě rudým středem. Podle elfských legend roste černá lilie na hrobech těch, kdo zemřeli násilnou smrtí. Vyrůstá prý ze srdcí zavražděných, a když ji někdo ulomí, stonek krvácí.

Dračí jezdkyně rychle ucukla a schovala brož do černé kožešiny, která lemovala její plášť.

„Kde jste nechala draka?“ zeptal se Karamon ponuře.

„Schovala jsem ji v údolí kousek odsud. Nemusíte se bát, hostinský. Poslouchá mé rozkazy a je mi naprosto věrná. Nikomu neublíží.“ Žena si sundala modrou koženou helmu, která jí během letu chránila obličej. „Dávám vám své slovo.“

Jakmile si sundala přilbu, děsivá, strašlivá dračí jezdkyně zmizela. Místo ní před nimi stála žena asi středních let, ačkoli při pohledu na ni bylo těžké odhadnout její věk. Tvář jí zvrásnil spíše žal než stáří. Spletené vlasy jí zjevně předčasně zešedivěly. Oči neměla kruté, tvrdé a bezcitné jako ti, kdo slouží Takhisis, nýbrž něžné, smutné… a vyděšené.

„A my vám věříme, má paní,“ řekla Tika a vzdorovitě pohlédla na mlčícího Karamona — ačkoli musela přiznat, že si velký muž takový pohled nezasloužil.

Karamon vždy reagoval pomalu, ale ne protože by byl tupý (to si o něm v mládí mysleli dokonce i nejlepší přátelé), nýbrž proto, že zvažoval každou novou nebo neobvyklou událost ze všech možných úhlů. Díky takovému přemítám jednal zdrženlivě, což bystré přátele (včetně manželky) nesmírně rozčilovalo. Ale Karamon odmítal jednat ukvapeně a díky tomu často přicházel na úžasná odhalení.

„Chvějete se, má paní,“ dodala Tika, zatímco manžel jen stál a hleděl do prázdna. Tika ho nechala být. Věděla, že muž přemýšlí. Přitáhla ženu blíž ke krbu. „Posaďte se. Přiložím na oheň. Dala byste si něco horkého k snědku? Za chvilku mám rozdělaný oheň v kuchyni…“

„Ne, děkuji. Nedělejte si starosti s ohněm. Netřesu se zimou.“ Poslední slova pronesla tichým hlasem. Na lavici spíše dopadla, než dosedla.

Tika odložila pohrabáč, kterým prohrábla ohniště. „Co se děje, má paní? Unikla jste z nějakého hrozivého žaláře, že? A pronásledují vás.“

Žena zvedla hlavu a užasle se na Tiku zadívala, pak se pousmála. „Skoro jste uhádla. Je to na mně tak vidět?“ Dotkla se rozechvělou rukou vrásčité, bledé tváře.

„Manželi.“ Tika se hbitě postavila. „Kde máš meč?“

„Co?“ Karamon sebou trhl, jak se probral ze zamyšlení. „Cože? Meč?“

„Probudíme šerifa. Zburcujeme milici. Nebojte, má paní.“ Tika se pustila do rozvazování zástěry. „Neodvedou vás zpátky…“

„Počkejte! Ne!“ Zdálo se, že shon, který kvůli ní nastal, ženu vyděsil víc než nebezpečí, které jí hrozilo.

„Zastav na chvíli, Tiko,“ řekl Karamon a položil manželce ruku na rameno. Vždy, když promluvil tímto tónem, tvrdohlavá žena poslouchala. „Klid.“

Obrátil se k dračí jezdkyni, která poplašeně vyskočila na nohy. „Nebojte, má paní. Pokud nebudete chtít, nikomu neřekneme, že jste tady.“

Žena si ulehčené oddechla a klesla zpátky na lavici.

„Ale, miláčku…“ začala Tika.

„Přišla sem schválně, drahá,“ přerušil ji Karamon. „Nezastavila se v hostinci jen kvůli pokoji. Přišla do Útěšína někoho najít. A neřekl bych, že uprchlá z nějakého strašného místa. Myslím, že prostě odešla.“ Do hlasu se mu vloudil pochmurný tón. „A až odsud odejde, asi se vrátí zpátky — dobrovolně.“

Žena se zachvěla. Sklonila hlavu a ramena jí poklesla. „Máte pravdu. Přišla jsem do Útěšína někoho najít. Jako hostinský byste mohl vědět, kde žije. Musím s ním dnes v noci mluvit. Bojím se zůstat příliš dlouho. Čas…“ Sevřela ruce v modrých rukavicích v pěst. „Čas není na mé straně.“

Karamon se natáhl po plášti, který visel na věšáku za barem. „Kdo je to? Povězte mi jeho jméno a já pro něj zaběhnu a přivedu ho. Znám v Útěšíně každého.“

„Počkej chvíli,“ zastavila ho opatrná Tika. „Co s tím mužem chcete udělat?“

„Povím vám jeho jméno, ale nemohu vám říct, proč ho chci vidět. Pro jeho vlastní dobro, ne kvůli sobě.“

Karamon se zamračil. „Dostane se do stejného nebezpečí, v jakém jste se ocitla vy?“

„To nemohu říct!“ Žena na něj odmítla pohlédnout. „Možná. Je mi to líto, ale…“

Karamon pomalu zavrtěl hlavou. „Nemohu někoho uprostřed noci probudit, jen abych ho odvedl na smrt…“

Žena se na něj zadívala zmučenýma očima. „Měla jsem zalhat. Mohla jsem říct, že všechno bude v pořádku, ale nevím to jistě. Vím jen to, že znám strašlivé tajemství a musím ho prozradit jediné žijící osobě, která má právo ho znát!“ Natáhla se a sevřela Karamonovi ruku. „Něčí život je v ohrožení. Ne, pane, nejen život! Duše!“

„Nemáme právo soudit, drahý,“ řekla Tika. „Ať už je ten muž kdokoli, musí se rozhodnout sám.“

„Dobrá. Zajdu pro něj.“ Karamon si přehodil plášť přes ramena. „Jak se jmenuje?“

„Majere,“ řekla žena. „Karamon Majere.“

„Karamon!“ zopakoval Karamon užasle.

Žena si spletla jeho úžas se zaváháním. „Vím, že žádám nemožné. Karamon Majere — Hrdina kopí a jeden z nejslavnějších válečníků v Ansalonu. Co by mohl mít společného s někým, jako jsem já? Ale pokud nepřijde, povězte mu…“ Zaváhala a přemýšlela, co může prozradit. „Povězte mu, že jsem přišla kvůli jeho sestře.“

„Sestře!“ Karamon zavrávoral a opřel se o stěnu tak těžce, až se celý hostinec otřásl.

„Ať nás Paladin ochrání!“ Tika sepjala pevně ruce. „Kvůli… Kitiaře?“

2. kapitola Kitiařin syn

Karamon si svlékl plášť. Chtěl ho pověsit na věšák, ale minul a plášť spadl na zem. Neobtěžoval se ho zvednout. Žena ho sledovala se sílícím podezřením.

„Proč pro něj nejdete?“

„Protože už jste ho našla. Já jsem Karamon Majere.“

To ženu překvapilo, ale pak se jí na tváři usadil výraz plný pochyb.

„Můžete se zeptat, koho chcete,“ odvětil Karamon prostě, mávl rukou a zahrnul tak hostinec i jeho okolí. „Co bych získal, kdybych lhal?“ Začervenal se, poplácal se po břiše a pokrčil rameny. „Vím, že nevypadám jako hrdina…“

Žena se náhle usmála. Hned vypadala mladší. „Očekávala jsem velkého pána. Jsem ráda, že jím nejste. Bude to… snazší.“

Pátravě se na něj zahleděla. „Když se tak na vás dívám, myslím, že vás poznávám. Popsala mi vás jako velkého muže, který má víc svalů než rozumu a pořád přemýšlí, kde najde něco k snědku. Odpusťte, pane. To jsou Kitiařina slova, ne má.“

Karamonův výraz potemněl. „Asi víte, má paní, že moje sestra je mrtvá. A měl bych dodat, že byla moje nevlastní sestra. Víte, že Kitiara byla Dračí velmistr a spojila se s Královnou temnot. A proč by vám o mně něco vykládala? Kdysi mě možná měla ráda, ale rychle na mě zapomněla.“

„Vím, kdo Kitiara byla, možné lépe než ostatní,“ odvětila žena a povzdychla si. „Mnoho měsíců se mnou žila, víte? Před válkou. Asi pět let před ní. Poslechnete si můj příběh od začátku? Uletěla jsem mnoho set mil a vystavila se velkému nebezpečí, abych se s vámi setkala.“

„Možná bychom měli počkat do rána…“

Zavrtěla hlavou. „Ne, neodvažuji se. Bude pro mě bezpečnější, když před úsvitem odejdu. Vyslechnete mě? Pokud se rozhodnete mi nevěřit…“ Pokrčila rameny. „Pak vás nechám být.“

„Udělám tarbeanský čaj,“ řekla Tika. Položila manželovi ruku na mohutné rameno, aby ho vybídla, ať poslouchá, pak zamířila do kuchyně.

Karamon se ztěžka posadil. „Dobrá. Jak se jmenujete, má paní? Pokud vám nevadí, že se ptám.“

„Sára Dunstanová. Žiju — nebo jsem žila — v Solamnii. A právě tam, v malé vesnici nedaleko Palantasu, začíná můj příběh.

Bylo mi tehdy asi dvacet let. Žila jsem sama v chalupě, která patřívala rodičům. Oba zemřeli několik let předtím na mor. Taky jsem se nakazila, ale byla jsem jednou z těch šťastných a přežila jsem. Na živobytí jsem si vydělávala tkaním; řemeslo jsem se naučila od matky. Byla jsem tkadlena. Jako mladá jsem dostala spoustu nabídek k sňatku, ale všechny jsem odmítla. Lidé říkali, že jsem moc vybíravá, ale popravdě jsem nikdy nenašla nikoho, koho bych milovala, a s ničím jiným jsem se nehodlala smířit.

Nebyla jsem nijak zvlášť šťastná. V těžkých dobách před válkou byl šťastný jen málokdo. Kdybychom věděli, co nás čeká, dívali bychom se na své životy jinak.“

Přijala sklenici horkého čaje. Tika se posadila vedle manžela a podala mu hrnek čaje. Vzal si ho, odložil stranou a ihned na něj zapomněl. Tvářil se zasmušile.

„Pokračujte, má paní.“

„Neměl byste mi tak říkat. Nejsem žádná paní a nikdy jsem jí nebyla. Jak jsem řekla, byla jsem tkadlena. Jednoho dne jsem pracovala doma na stavu, když někdo zabušil na dveře. Vyhlédla jsem ven. Napřed jsem si myslela, že na schodech před domem stojí muž, ale pak jsem si uvědomila, že je to mladá žena v kožené zbroji. Byla ozbrojená jako muž a taky černé vlasy měla ostříhané nakrátko jako muž.“

Tika pohlédla na Karamona, aby zjistila, jak zareaguje. Byl to přesný popis Kitiary. Ale Karamonova tvář zůstávala bez výrazu.

„Začala mě o něco žádat — asi o vodu — ale než mohla žádost vyslovit, omdlela.

Odnesla jsem ji do domu. Poznala jsem, že je velmi nemocná. Rozběhla jsem se ke staré druidce, která byla vesnickou léčitelkou. Bylo to ještě předtím, než se k nám vrátili Mišakalini kněží, ale druidka byla velmi schopná a zachránila spoustu životů. Možná proto jsme nikdy nepodlehli žádnému z falešných kněží ani jejich trikům.

Když jsem se vrátila s druidkou, žena, řekla, že se jmenuje Kitiara, se probrala z bezvědomí. Snažila se vstát z postele, ale byla příliš slabá. Stařena ji prohlédla a řekla, ať leží a nevstává.

Kitiara odmítla. ,Je to jenom horečka,’ řekla. ,Dejte mi nějaký lék a já půjdu.’

,Víte, že to není jen horečka,’ řekla druidka. ,Čekáte dítě, a pokud nezůstanete ležet a neodpočinete si, tak o ně přijdete.’“

Karamonovi z tváře vyprchala všechna barva, až zůstal bílý jako sníh. Tika také zbledla a odložila hrnek s čajem, protože se bála, aby ho nerozlila. Natáhla se a vzala Karamona za ruku. Vděčně a drtivě ji stiskl.

,Chci o toho spratka přijít!’ klela Kitiara. Nikdy jsem neslyšela, že by žena mluvila tak sprostě.“ Sára se zachvěla. „Bylo příšerné poslouchat ji, ale druidce to zjevně nevadilo.

,Ano, přijdete o dítě, ale zároveň ztratíte i sama sebe. Pokud se o sebe nezačnete starat, zemřete.’

Kitiara mumlala něco o tom, že bezzubé stařeně nevěří, ale viděla jsem, jak je vyděšená — možná proto, že byla příliš slabá a bylo jí příliš zle. Druidka chtěla, abychom Kitiara odnesli k ní domů, ale já řekla ne, že se o ni postarám. Možná si myslíte, že je to divné, ale byla jsem osamělá… a jistý způsobem jsem vaši sestru obdivovala.“

Karamon zavrtěl hlavou. V tváři měl temný výraz.

Sára se usmála a pokrčila rameny. „Byla silná a nezávislá. Také jsem chtěla být taková, ale neměla jsem dost odvahy. A tak zůstala se mnou. Byla velmi nemocná. Měla horečku, takovou tu horečku, kterou chytíte v močálech. A rozčilovala se kvůli dítěti. Nechtěla ho a vztekala se, že je těhotná, což jí nepomáhalo.

Opatrovala jsem ji, dokud horečka neklesla. Byla nemocná skoro měsíc, možná i déle. Nakonec se uzdravila a o dítě nepřišla. Ale horečka ji oslabila — víte, jak to chodí. Sotva dokázala zvednout hlavu z polštáře.“ Sára si povzdychla. „První věc, o kterou požádala, když se cítila líp, bylo, aby jí druidka dala něco, čím by ukončila těhotenství.

Stařena Kitiaře řekla, že na to už je pozdě. Zabila by i sama sebe. Kitiaře se to nelíbilo, ale byla příliš slabá, než aby se hádala, než aby cokoli udělala. Ale od té chvíle počítala dny, které jí zbývaly do porodu. Říkala: ,Zbavím se toho bastarda a půjdu dál.’“

Karamon polkl, zakašlal a nasadil přísný výraz. Tika mu stiskla ruku.

„Nastal čas porodu,“ pokračovala Sára. „Kitiara zesílila, a to bylo jen dobře, protože porod byl dlouhý a těžký. Po dvou dnech přišlo dítě konečně na svět — byl to chlapec. Byl zdravý a silný. Kitiara naneštěstí nebyla. Druidka (neměla ji nijak v lásce) Kitiaře na rovinu řekla, že asi umře, a tak by měla někomu říct, kdo je chlapcův otec, aby si mohl pro dítě přijít.

Tu noc Kitiara skoro zemřela a pověděla mi jméno otce dítěte a také o okolnostech, které vedly k jeho početí. Ale právě kvůli těmto okolnostem a kvůli tomu, kým otec byl, mě přinutila přísahat, že mu to nikdy neprozradím.

Trvala na tom. Přinutila mě přísahat, strašlivě přísahat, na památku mé matky. ,Odnes chlapce mým bratrům. Jmenují se Karamon a Raistlin Majere. Vychovají z mého syna velkého válečníka. Hlavně Karamon. Je to dobrý bojovník. Vím to, protože jsem ho vycvičila.’

Slíbila jsem jí to. Slíbila bych jí cokoli. Litovala jsem ji. Byla sklíčená a slabá a já si byla jistá, že zemře. ,Máte něco, co bych mohla předat vašim bratrům, aby uvěřili, že dítě je vaše? Proč by mi jinak věřili?’ zeptala jsem se jí. ,Nějaký šperk, který by poznali?’

,Nemám žádné šperky. Mám jen meč. Odnes můj meč Karamonovi. Pozná ho. A pověz mu… pověz mu…’ Kitiara se malátně rozhlédla po pokoji. Zadívala se na dítě, které hladově křičelo v kolébce u ohně.

,Můj malý bráška kdysi takhle plakal,’ zašeptala. ,Raistlin byl pořád nemocný. A když plakal, Karamon se ho snažil rozveselit. Předváděl stínové obrázky. Takhle.’ Zvedla ruku — chudáček, nic jiného zvednout nedokázala — a vytvořila z prstů hlavu králíka. ,A Karamon říkal: Podívej, Raiste. Králíci.’

Karamon zasténal a ukryl tvář v dlaních. Tika ho objala paží a něco tiše zašeptala.

„Omlouvám se,“ řekl Sára ustaraně. „Zapomněla jsem, jak strašné to pro vás musí být. Nechtěla jsem vás rozrušit, jen dokázat…“

„Nic se neděje, má paní.“ Karamon zvedl hlavu. Tvář měl ztrhanou a napjatou, ale klidnou. „Vzpomínky jsou někdy těžké, obzvláště když je slyším… takto. Ale už vám věřím, Sáro Dunstonová. Je mi líto, že jsem vám předtím nevěřil. Jen Kit… nebo Raist… by znali tenhle příběh.“

„Nemusíte se omlouvat.“ Sára se napila čaje a objala hrnek studenýma rukama, aby si je zahřála. „Kitiara samozřejmě nezemřela. Stará druidka tomu nemohla uvěřit. Řekla, že Kitiara musela uzavřít dohodu s Takhisis. Později jsem na to často myslela, když jsem se dozvěděla, jakou spoušť napáchala. Slíbila snad Temné královně duše výměnou za tu její? Proto ji Takhisis nechala jít?“

„To je děsivá představa!“ Tika se zachvěla.

„Není to jen představa,“ řekl Sára tiše. „Viděla jsem podobné věci na vlastní oči.“

Na dlouhou chvíli se odmlčela. Karamon s Tikou na ni v hrůze hleděli. Viděli v ní opět ženu, kterou spatřili stát na prahu — s přilbicí zla a lilií smrti.

„Řekla jste, že dítě přežilo,“ ozval se náhle Karamon a zamračil se. „Předpokládám, že ho Kit opustila.“

„Ano,“ pokračovala Sára ve vyprávění. „Kitiara brzy nabyla sil a byla připravená vyrazit na cestu. Ale zatímco se uzdravovala, přilnula k dítěti. Byl to krásný chlapec, bystrý a urostlý. ,Nemohu si ho nechat,’ řekla mi. ,Brzy se stanou velké věci. Na severu se seskupují armády. Chci získat bohatství mečem. Najdi mu dobrý domov. Budu posílat peníze na jeho výchovu, a až bude dost starý na to, aby se mnou vyrazil do války, vrátím se pro něj.’

,A co vaši bratři?’ odvážila jsem se zeptat.

Rozzuřeně se ke mně obrátila. ,Zapomeň na to, že jsem ti kdy prozradila, že mám příbuzné! Zapomeň na všechno, co j sem řekla. A hlavně na to, co jsi se dozvěděla o jeho otci!’

Souhlasila jsem. A pak jsem se zeptala, jestli si mohu dítě nechat já.“ Sára se zahleděla do ohně a tvář jí zahořela. „Víte, cítila jsem se strašně osamělá. Vždycky jsem chtěla vlastní dítě. Připadalo mi, jako by bohové, pokud nějací existují, vyslyšeli mé modlitby.

Kitiaře se nápad líbil. Naučila se mi důvěřovat a myslím, že si mě i docela oblíbila — pokud vůbec mohla mít ráda jinou ženu. Slíbila, že až získá peníze, pošle mi je. Řekla jsem, že mě peníze nezajímají, že se dokážu postarat o sebe i o dítě. A slíbila jsem, že jí budu psát o tom, jak se chlapci daří. Když odcházela, políbila dítě a vložila mi ho do náruče.

Jaké mu dáte jméno?’ zeptala jsem se.

,Říkej mu Ocel,’ odpověděla a smála se — s ohledem na chlapcovo příjmení to byl tak trochu žert.“

„Určitě bude Půlelf,“ zamumlal Karamon Tice. „To bych zrovna za žert nepovažoval, pokud si nedělala legraci z chudáka Tanise. Všechny ty roky.“ Ponuře zavrtěl hlavou. „Nikdy jsme nevěděli.“

„Tiše!“ zašeptala Tika. „Nemůžeš si tím být jistý.“

Sára je zaslechla. „Co? O čem to mluvíte?“

„Promiňte, ale nechápu ten žert,“ řekl Karamon. „Příjmení dítěte. Je to Půlelf, že?“

„Půlelf?“ Sára byla zmatená.

Karamon se začervenal a stydlivě si odkašlal a řekl: „Podívejte, všichni víme o Tanisovi a Kit, takže už to nemusíte dál tajit…“

„Aha, vy si myslíte, že otcem dítěte je Tanis Půlelf,“ řekla Sára, která náhle pochopila. „Ne, mýlíte se.“

„Určitě?“ zeptal se Karamon zmateně. „Samozřejmě tady mohl být ještě někdo jiný…“

„Každý chlap v kalhotách,“ zabručela si Tika pro sebe.

„Ale říkala jste, že se dítě narodilo čtyři roky před válkou. Kit a Tanis byli milenci. Muselo k tomu dojít těsně poté, co opustila Útěšín…“ Karamonovi se zadrhl dech v hrdle. Zíral na Sáru. „To je nemožné!“ zavrčel. „Kit lhala. Tomu nevěřím.“

„Co tím myslíš?“ zeptala se Tika. „Nerozumím! O kom mluvíš?“

„Copak si nepamatuješ…“

„Karamone, byla jsem malá holka, když jste s Raistlinem a s ostatními odešli z Útěšína. A nikdo z vás nikdy nevyprávěl o tom, co se během těch pěti let stalo.“

„Pravda, nikdy jsme o cestách nemluvili,“ řekl Karamon pomalu a přemýšlel. „Pátrali jsme po pravých bozích, to byl náš cíl. Ale když se teď ohlédnu zpátky, vidím, že jsme hledali sami sebe. Jak by někdo dokázal takovou cestu popsat? A tak jsme mlčeli, ukryli příběhy v srdcích a nechali vypravěče, kteří touží jen po kousku oceli, ať si vypráví, co chtějí.“

Dlouze a přísně se na Sáru zadíval. Hleděla upřeně do hrnku s čajem, který jí vychladl v rukách.

„Přiznávám, že nemám důkaz. Tedy,“ opravila se, „mám důkaz, ale nedokážu vám ho v tuto chvíli předložit.“

Vzdorovitě zvedla hlavu. „Do této chvíle jste mi věřili.“

„Já už nevím, čemu věřit,“ řekl Karamon těžce. Vstal a odešel ke krbu.

„Řekne mi někdo, co se děje? Jak se dítě jmenuje?“ obořila se na ně Tika podrážděně.

„Ocel,“ odvětila Sára. „Ocel Ostromeč.“

3. kapitola Bilá růže, černá lilie

„Ať nás bohové ochrání!“ zalapala Tika po dechu. „Ale to by znamenalo… Jak podivný původ! Požehnaný Paladine!“ Postavila se a s hrůzou se zahleděla na Karamona. „Zabila ho! Kitiara zabila otce svého syna!“

„Tomu nevěřím,“ prohlásil Karamon těžkým hlasem. Zastrčil si ruce do kapes kalhot a podrážděně kopl do polena, které hrozilo, že se skulí z roštu v krbu, a vyslal tak spršku jisker vzhůru komínem. „Sturm Ostromeč byl rytíř — alespoň duší, když už ne podle pravidel Řádu. Nikdy by…“ Karamon se odmlčel a tvář mu zrudla. „No, neudělal by to.“

„Ale byl to také muž. Mladý muž,“ namítla Sára jemně.

„Neznala jste ho!“ zakřičel Karamon vztekle.

„Ale později jsem ho poznala. Poslechnete si zbytek mého příběhu?“

Tika položila manželovi ruku na statné rameno. „,I když si zacpeš uši, pravdu neumlčíš,’“ pronesla elfské pořekadlo.

„To sice ne, ale zavřu tak upovídané huby,“ zabručel Karamon. „Povězte: Je dítě ještě naživu?“

„Ano, váš synovec žije,“ odvětila Sára klidně, ale výraz měla smutný a ustaraný. „Je mu dvacet čtyři let. Právě kvůli němu jsem přišla.“

Karamona bolelo u srdce, a tak si zhluboka povzdychl. „Tak tedy pokračujte.“

„Jak jste říkal, Kitiara a mladý rytíř opustili Útěšín a vydali se na sever. Pátrali po zprávách o svých otcích, kteří byli oba Solamnijští rytíři, takže se zdálo logické, že cestují spolu. I když podle toho, co jsem slyšela, nebyli zrovna dobrý pár.

Už od začátku to mezi nimi neklapalo. Každý se vydal pátrat z jiného důvodu. Sturmova výprava byla posvátná. Vydal se hledat otce, který byl příkladným rytířem. Pro Kit to bylo jiné. Věděla, nebo alespoň tušila, že jejího otce v hanbě vyloučili z Řádu. Možná se s ním dokonce setkala. Ale něco ji určitě přitahovalo k armádám Temné královny, které se začaly potají shromažďovat na severu.

Kit zpočátku považovala mladého Ostromeče s jeho vážnou oddaností a náboženským zápalem za zábavného. Ale to netrvalo dlouho. Brzy ji začal nudit. A pak nesmírně dráždit. Odmítal přespávat v hospodách, protože tvrdil, že jsou místem hříchu. Každou noc trávil v obřadních modlitbách. Ve dne jí vyčítal její hříchy. Možná by to dokázala snést, ale rytíř pak udělal hrozivou chybu. Rozhodl se ujmout velení.

To Kitiara nemohla dovolit. Znal jste ji. Vždy musela mít všechno pod kontrolou.“ Sára se smutně usmála. „Těch pár měsíců, které strávila v mém domě, o všem rozhodovala. Jedly jsme to, co chtěla. Na procházku jsme šly až tehdy, když se jí chtělo.

,Sturm mě příšerně rozčiloval,’ řekla mi Kit o několik měsíců později a oči se jí přitom zablýskly. ,Já byla starší a zkušenější válečník. Pomohla jsem ho vycvičit! A on měl tu drzost rozkazovat mi!’

Kdokoli jiný by prostě řekl: ,Podívej, příteli, nevycházíme spolu. Nefunguje to. Každý si půjde svou cestou.’ Ale Kitiara ne. Chtěla Sturma zlomit, udělit mu lekci, ukázat, kdo je silnější. Napřed ho prý chtěla vyprovokovat k souboji a porazit ho se zbraní v ruce. Ale pak se rozhodla, že by to nebylo dostatečně pokořující. Atak vymyslela příhodnou pomstu. Rozhodla se mladému rytíři dokázat, že se jeho upjatost při první ráně roztříští. Rozhodla se ho svést.“

Karamon stiskl pevně čelist a tvář mu ztuhla. Přesunul svoji velkou váhu neklidně z jedné nohy na druhou. Toužil Sářina slova odmítnout, ale znal dobře Kitiaru i Sturma a viděl až příliš jasně, k čemu mezi nimi došlo.

„Snaha svést Ostromeče se pro Kit stala hrou a dodala vzrušení výpravě, kterou považovala za nudnou a jednotvárnou. Víte, jak okouzlující dokázala vaše sestra být, když chtěla. Přestala se se Sturmem hádat. Předstírala, že bere vážně vše, co říkal a dělal. Obdivovala ho a chválila. Sturm byl čestný, idealistický a možná trochu nafoukaný, koneckonců byl mladý, a začal si myslet, že divokou ženu zkrotil a ukázal jí cestu k dobru. Nepochybuji o tom, že se do ní i trochu zamiloval. A v tu chvíli ho začala svádět.

Ubohý mladý rytíř musel s vášní dlouho bojovat. Přísahal dodržovat cudnost až do svatby, ale byl jen člověk s horkou mladickou krví. V jeho věku se zdá, že tělo jedná z vlastní vůle a strhává zdráhavou duši s sebou. Kitiara byla v těchto věcech velmi zkušená. Naivní rytíř nebyl. Pochybuji, že chápal, co se s ním děje, a pak bylo příliš pozdě a on už nedokázal vášeň ovládnout.“

Sára ztišila hlas. „Jednoho večera se opět modlil a právě ten okamžik si

Kitiara zvolila. Kdyby se jí podařilo svést ho a odvrátit jeho myšlenky od boha, její pomsta by byla dokonána.

A také to udělala.“

Sára zmlkla. Všichni tři mlčeli. Karamon hleděl bezútěšně do skomírajícího ohně. Tika kroutila v rukou zástěru.

„Příštího rána rytíř pochopil,“ pokračovala Sára. „Byl přesvědčený, že spáchali hřích, a odhodlaný udělat vše, co bylo v jeho silách, aby ho napravil. Požádal ji, aby se za něj provdala. Kitiara se mu vysmála. Zesměšnila ho, jeho přísahu i víru. Pověděla mu, že všechno byla jen hra. Nemilovala ho. Vlastně jí byl odporný.

Dosáhla svého cíle. Zlomila ho a pokořila, přesně jak doufala. Posmívala se mu a týrala ho. A pak ho opustila.

Pověděla mi, v jakém byl stavu,“ řekla Sára. „Jako bych mu do srdce vrazila oštěp. Až příště takhle zbledne, pohřbí ho!’„

„Zatraceně, Kit,“ zaklel Karamon tiše. Zabušil pěstí do zděného krbu. „Zatraceně!“

„Tiše, Karamone!“ napomenula ho Tika. „Je mrtvá. Kdo ví, jak hrozivý trest teď podstupuje?“

„Ať už jsou její muka jakkoli strašná, nejsem si jistá, jestli to stačí,“ řekla Sára tiše. „Taky jsem byla mladá a idealistická. Dokážu si představit, jak se ten ubohý muž musel cítit. Pokusila jsem se to říct Kitiaře, ale ona se rozzlobila. ,Zasloužil si to,’ tvrdila. A nakonec se on pomstil jí. Tak se dívala na své těhotenství — jako na jeho pomstu. A proto mě přiměla slíbit, že nikdy nikomu neřeknu, kde je otcem dítěte.“

Karamon se pohnul. „Tak proč mi to říkáte? Copak na tom ještě záleží? Pokud je to pravda, pak by bylo lepší na vše zapomenout. Sturm Ostromeč byl dobrý muž. Žil a zemřel pro ideály své i rytířstva. Pojmenoval jsem po něm syna. Nedovolím, aby někdo jeho jméno zneuctil.“ Tvář mu potemněla. „O co vám jde? O peníze? Nemáme moc, ale.

Sára vyskočila na nohy. Tvář jí hořela a vypadala, jako by ji udeřil. „Nechci vaše peníze! Kdyby mi šlo o tohle, objevila bych se už před lety! Přišla jsem vás požádat o pomoc, protože jsem slyšela, že jste dobrý muž. Očividně jsem se spletla.“

Vyrazila ke dveřím.

„Karamone, ty troubo!“ Tika se rozběhla za Sárou a dohonila ji, když si oblékala plášť. „Prosím, odpusťte mu, má paní. Nemyslel to tak. Prostě se cítí ublížený a je rozčilený. Pro nás pro oba je to šok. Vy… žila jste s tím celé roky, ale nás vaše zpráva zasáhla jako rána mezi oči. Vraťte se a posaďte se.“

Tika odtáhla Sáru zpět k lavici.

Karamonova tvář žhnula jako uhlíky. „Omlouvám se, Sáro Dunstonová. Tika má pravdu. Cítím se jako vůl na porážce. Nevím, co říkám. Jak vám můžeme pomoct?“

„Musíte si vyslechnout zbytek příběhu,“ řekla Sára. Ale když si pokusila sednout, zavrávorala, a kdyby ji Tika nedržela, upadla by. „Odpusťte. Jsem tak unavená.“

„Neměla byste si napřed odpočinout?“ navrhla Tika. „Ráno určitě budeme mít čas…“

„Ne!“ Sára se napřímila. „Nemáme čas. Unavené není mé tělo, nýbrž duše.

Kitiařinu synovi bylo šest týdnů, když ho opustila. Ani jeden z nás už ji nikdy neviděl. Nemůžu říct, že by mě to mrzelo. Milovala jsem chlapce, jako by byl můj vlastní. Možná ještě víc, protože, jak jsem řekla, byl darem od bohů, který vyléčil moji samotu. Kitiara dodržela slib. Posílala mi peníze a Ocelovi dárky. Poznala jsem, že se Kitiaře daří, protože během let posílala čím dál víc peněz a taky dražší dary. Všechny dárky měly něco společného s válkou: malé meče a štíty nebo nožík se stříbrnou střenkou ve tvaru draka k narozeninám. Ocel je zbožňoval. Byl rozený válečník, přesně jak předpověděla.

Když mu byly čtyři, vypukla válka. Peníze a dary přestaly přicházet. Kitiara se zabývala důležitějšími věcmi. Slyšela jsem příběhy o Temné paní. Slyšela jsem, že šiji oblíbil Velmistr Ariakas, generál armád zla. Pamatovala jsem si, co mi řekla — až bude chlapec dost starý na to, aby vyrazil do boje, vrátí se pro něj. Podívala jsem se na Ocela. Byly mu sotva čtyři, ale už byl silnější, vyšší a inteligentnější než většina dětí jeho věku.

Pokaždé, když zmizel, našla jsem ho v hospodě, kde s otevřenými ústy a nadšenýma očima poslouchal historky z bojišť. Vyprávěli je žoldáci — pěkná cháska. Posmívali se Solamnijským rytířům, tvrdili, že to jsou slaboši, kteří se schovávají za zbrojí. Nelíbilo se mi, co se od nich Ocel dozvídá. Naše město bylo malé a chránili hojen tihle darebáci a já se bála, že se spřáhli s Královnou temnot. A tak jsem odešla.“

„Můj syn,“ pokračovala Sára a střelila po Karamonovi prudkým pohledem, jako by ho vyzývala, ať se odváží něco namítnout, „a já jsme se přestěhovali do Palantasu. Myslela jsem, že tam budeme v bezpečí, a chtěla jsem, aby chlapec vyrostl mezi Solamnijskými rytíři, aby poznal pravdu o cti, Zákonu a Instrukci. Myslela jsem, že by to mohlo… mohlo.

Sára se odmlčela a roztřeseně se nadechla, poté pokračovala: „Doufala jsem, že tak potlačím temnotu, kterou jsem v chlapci viděla.“

„V dítěti?“ ozvala se Tika nevěřícně.

„Ano, v dítěti. Možná si myslíte, že jsem se nechala oklamat tím, co jsem věděla o dvou odlišných krvích, které mu kolovaly žilami, ale já přísahám při bozích dobra, jejichž jména už nemohu se vší nevinností vyslovit, že jsem skoro viděla bitvu, kterou sváděly o jeho duši. Každá jeho dobrá vlastnost byla pošpiněna zlem, každá špatná pozlacena dobrem. Viděla jsem to už tehdy! A teď to vidím ještě jasněji.“

Sklopila hlavu. Po bledých tváří jí skanuly dvě slzy. Tika ji objala. Karamon odstoupil od krbu, aby se nad ni ochranitelsky postavil, zatímco pokračovala.

„V Palantasu jsem poprvé uslyšela o Sturmu Ostromečovi. Slyšela jsem, jak o něm mluví ostatní rytíři. A ne zrovna s úctou. Prý cestuje v podivné společnosti — s elfkou, šotkem a s trpaslíkem. A odmítá se podřizovat. Ale obyčejní měšťané měli Sturma rádi a důvěřovali mu, i když ostatním rytířům nevěřili ani je neměli nijak v lásce. Mluvila jsem s Ocelem o Sturmovi a využívala každé příležitosti, abych mu pověděla o tom, jak čestný a vznešený je jeho otec…“

„Znal Ocel pravdu?“ přerušil ji Karamon.

Sára zavrtěla hlavou. „Jak bych mu ji mohla říct? Jen bych ho zmátla. Bylo to zvláštní, ale nikdy se mě nezeptal, kdo jsou jeho rodiče. Nikdy jsem se netajila tím, že nejsem jeho matka. U nás ve městě znalo pravdu příliš mnoho lidí. Ale žila jsem, pořád žiju, v hrůze, že mi položí otázku, kdo byli jeho rodiče.“

„Chcete tím říct, že to neví?“ užasl Karamon. „Dodnes?“

„Teď už ví, kdo byla jeho matka. To mu s radostí řekli. Ale ani jednou se nezeptal na otce. Možná si myslí, že to nevím.“

„Nebo to možná nechce vědět,“ nadhodila Tika.

„Ale stejně si myslím, že se to měl dozvědět,“ namítl Karamon.

„Opravdu?“ Sára po něm střelila hořkým pohledem. „Přemýšlejte. Vzpomeňte si na bitvu o Věž Nejvyššího kněze. Rytíři, jak víte, zvítězili. Porazili Dračího velmistra Kitiaru, ale za jak strašlivou cenu? Jak jste sám řekl, zabila Sturma Ostromeče, když stál sám na hradbách.

Když jsem to uslyšela, zhrozila jsem se. Dokážete si představit, jak jsem se cítila? Při pohledu na Ocela jsem dokázala myslet jen na to, že jeho matka zavraždila jeho otce. Jak jsem mohla něco takového vysvětlit chlapci, když jsem to sama nechápala?“

Karamon si povzdychl. „Nevím,“ řekl podrážděně. „Nevím.“

Sára pokračovala: „Když válka skončila, žili jsme v Palantasu. Byla jsem opravdu vyděšená, že Kitiara začne po synovi pátrat. Možná to udělala. Ale v každém případě nás nenašla. Později jsem slyšela, že se spolčila s temným mágem, elfem Dalamarem — učedníkem svého bratra Raistlina, který se stal Pánem Věže Vysoké magie v Palantasu.“

Výraz Karamonovy tváře zněžněl. Tvářil se vážně a teskně jako pokaždé, když se někdo zmínil o Raistlinovi.

„Odpusťte, Karamone,“ řekla Sára tiše, „ale když jsem slyšela příběhy o vašem bratrovi Raistlinovi, dokázala jsem myslet jen na to, že mému dítěti koluje v žilách ještě víc temné krve. A připadalo mi, že se Ocel s každým dnem propadá hlouběji a hlouběji do stínů. Nepodobal se chlapcům svého věku. Všichni chlapci si hrají na válku, ale pro Ocela nebyla válka hrou. Ostatní děti si s ním brzy odmítaly hrát. Ubližoval jim, víte?“

Tika vytřeštila oči. „Ubližoval?“

„Nedělal to úmyslně,“ řekla Sára rychle. „Vždycky toho pak litoval. Díky bohům se nevyžívá v týrání jiných. Ale jak jsem řekla, hra pro něj nebyla hrou. Když bojoval, oči mu plály zaníceným žárem. On si nepřátele nepředstavoval, pro něj byli skuteční. A tak se mu ostatní děti vyhýbaly. Vím, že se cítil osamělý, ale byl příliš hrdý, než aby to připustil.

A pak v Palantasu vypukla válka a na město zaútočil lord Soth s Kitiarou. Mnoho lidí zemřelo. Náš dům zničil požár, který zachvátil město, ale já plakala vděčností, když jsem se dozvěděla, že Kitiara zemřela. Myslela jsem, že Ocel je konečně v bezpečí. Modlila jsem se, aby temnota, která ho obklopovala, zmizela, aby se obrátil ke světlu. Ale nadarmo.

Jednou v noci, Ocelovi bylo dvanáct, mě probudilo klepání na dveře. Vyhlédla jsem z okna a uviděla tři postavy v černém na koních. Znovu mě ovládl strach. Tolik mě vyděsily, že jsem probudila Ocela a řekla mu, že musíme utéct, uprchnout zadními dveřmi. Odmítl jít. Myslím… myslím, že ho volaly temné hlasy. Řekl mi, že pokud chci, můžu utéct. Ale on nepůjde. Nebál se.

Muži vyrazili dveře. Jejich vůdcem byl… Vzpomínáte, že jsem mluvila o Ariakovi?“

„Velmistr Rudé dračí armády. Zemřel v chrámu při posledním útoku. Co s tím má společného?“

„Říká se, že byl Kitiařin milenec,“ vložila se do hovoru Tika.

Sára pokrčila rameny. „Nebyla první a určitě ani poslední. Ale podle toho, co jsem slyšela, se do Ariaka zamilovala Zeboim, dcera Takhisis, a porodila mu syna Ariakana. Ariakan bojoval pod otcovým velením ve Válce kopí. Je to zkušený válečník, který v bitvách statečně bojuje. Když ho Solamnijští rytíři napůl mrtvého zajali, tolik na ně svojí odvahou zapůsobil, že ačkoli byl zajatec, chovali se k němu s veškerou úctou.

Věznili Ariakana po mnoho let, ale nakonec ho propustili. Mylně se domnívali, že v dobách míru už jim nemůže ublížit. Ariakan se během let, která byl nucen strávit s rytíři, mnoho naučil. Naučil seje obdivovat, i když jimi současně opovrhoval kvůli tomu, co považoval za jejich slabinu.

Krátce poté, co Ariakana propustili, ho navštívila Takhisis v podobě Temného válečníka. Přikázala mu, aby stvořil řád rytířů, kteří by jí byli stejně oddáni, jako jsou Solamnijští rytíři oddáni Paladinovi. ,Ti, kdo jsou dnes chlapci, vyrostou v mé službě,’ řekla mu. ,Vychováš je v úctě ke mně. Budou mi patřit tělem i duší. Až dospějí, budou připraveni položit za mě život.’

Ariakan začal téměř ihned ,rekrutovat’ chlapce pro armádu zla.“

Sára ztišila hlas. „Mužem u dveří byl Ariakan.“

„Požehnaný Paladine!“ zamumlala Tika šokované.

„Dozvěděl se pravdu o Kitině synovi.“ Sára zavrtěla hlavou. „Nevím jak. Ariakan tvrdí, že Kit pověděla o chlapci jeho otci. Tomu nevěřím. Myslím… myslím, že za námi Ariakana poslal čaroděj Dalamar, zlý Pán Věže Vysoké magie…“

„Ale to by mi Dalamar řekl,“ protestoval Karamon. „Jsme… no…“

Sára na něj hleděla vytřeštěnýma očima.

„Ne zrovna přátelé,“ řekl Karamon, když si celou věc promyslel, „ale ctíme jeden druhého. A chlapec je koneckonců můj synovec. Ano, Dalamar by mi řekl…“

„To určitě!“ odfrkla si Tika. „Když přijde na věc, je to černý mág. Dalamar slouží Královně temnot a sobě, ne nutně v tomto pořadí. Pokud si myslel, že by mu Ocel mohl poskytnout nějakou výhodu…“ Pokrčila rameny.

„Možná se Dalamar jen řídil rozkazy,“ zašeptala Sára a vyděšeně vyhlédla z okna ven do noci. „Takhisis chce Ocela. Věřím tomu z celého srdce. Udělala vše, co bylo v jejích silách, aby ho dostala… a brzy uspěje!“

„Co tím myslíte?“ obořil se na ni Karamon.

„Proto jsem tady. Tu noc učinil Ariakan Ocelovi nabídku. Ariakan Ocelovi nabídl, že z něj udělá temného paladina.“ Sára se natáhla po plášti a rozechvěle vzala do ruky brož s černou lilií. „Rytíře Takhisis.“

Karamon na ni zděšeně pohlédl. „Tak temný řád neexistuje.“

„Ale existuje,“ řekla Sára tiše, „i když o něm skoro nikdo neví. Ale dozví se o něm. Dozví.“ Seděla, třásla se a nakonec se zahalila do pláště.

„Pokračujte,“ pobídl ji Karamon zasmušile. „Myslím, že vím, kam míříte.“

„Kitiařin syn byl mezi prvními, které Ariakan vyhledal. Musím přiznat, že Ariakan je prohnaný. Přesně věděl, jak na Ocela zapůsobit. Mluvil s ním jako muž s mužem. Řekl mu, že z něj udělá mocného válečníka a velitele legií. Slíbil Ocelovi slávu, bohatství a moc. Úplně Ocela uchvátil. Ještě té noci souhlasil, že s Ariakanem odejde.

Nic z toho, co jsem řekla nebo udělala, žádné slzy Ocelem nepohnuly. Přiměla jsem ho alespoň k jednomu ústupku — že půjdu s ním. Ariakan souhlasil jen proto, že si myslel, že bych pro něj mohla být užitečná. Potřeboval někoho, kdo by pro chlapce vařil, zašíval jim šaty a uklízel po nich. To… a líbila jsem se mu,“ dodala tiše.

„Ano,“ pokračovala zčásti zahanbeně, zčásti vzdorovitě, „stala jsem se jeho milenkou. Byla jsem jí po mnoho let, dokud jsem nezestárla a už ho nedokázala potěšit.“

Karamonova tvář potemněla.

„Chápu,“ řekla Tika a poplácala ženu po ruce. „Obětovala jste se pro syna. Abyste mu mohla být nablízku.“

„To byl jediný důvod! Přísahám!“ vykřikla Sára vášnivě. „Nenávidím je i to, zač bojují! Nenávidím Ariakana. Netušíte, co jsem musela snést! Mnohokrát jsem se chtěla zabít. Smrt by byla mnohem snadnější. Ale nemohla jsem opustit Ocela. Pořád je v něm dobro, i když udělali, co bylo v jejich silách, aby jeho jiskru uhasili. Má mě rád a ctí mě. Kdyby nebylo Ocela, Ariakan by se mě už dávno zbavil. Můj syn mě chránil a bránil — škoda, že o tom nikdy nemluví. Musel se dívat, jak ostatní povyšují. Ariakan drží Ocela zpátky, a to jen kvůli mně.

Ocel je loajální. Je čestný jako jeho otec. A to naprosto, protože ačkoli je věrný mně, je stejně věrný i jim. Je připoutaný k rytířstvu temnot. A konečně mu nabídli, že se může stát jedním z nich. Za tři noci složí Ocel Ostromeč přísahu, složí slib a odevzdá duši Královně temnot. Proto jsem za vámi přišla, proto jsem riskovala život. Jestli se Ariakan dozví, co jsem udělala, zabije mě. A ani můj syn ho nezastaví.“

„Neztrácejte víru, má paní,“ řekl Karamon ustaraně. „Co chcete, abych udělal? Poskytl vám úkryt? To je snadné…“

„Ne,“ řekla Sára. Plaše se dotkla Karamonovy ruky. „Chci, abyste mého syna — vašeho synovce — zastavil a nedovolil mu složit slib. Ačkoli je jeho duše černá, je zároveň i čestná. Musíte ho přesvědčit, že dělá strašlivou chybu.“

Karamon na ni užasle hleděl. „Pokud se vám, jeho matce a ženě, která ho miluje, za ta léta nepodařilo ho změnit, co můžu udělat já? Jsem jeho strýc, ale nikdy mě nepoznal, jsem cizinec. Nebude mě poslouchat.“

„Vás ne,“ souhlasila Sára, „ale možná poslechne otce.“

„Jeho otec je mrtvý, má paní.“

„Slyšela jsem, že tělo Sturma Ostromeče je uloženo ve Věži Nejvyššího kněze. Slyšela jsem, že jeho tělo dokáže zázračně uzdravovat. Otec by určitě udělal vše, aby synovi pomohl!“

„No… možná.“ Karamon se netvářil zrovna přesvědčeně. „V životě už jsem viděl podivnější věci, ale pořád nerozumím. Co po mně chcete?“

„Chci, abyste zavedl Ocela do Věže Nejvyššího kněze.“ Karamonovi poklesla čelist. „Jen tak? A co když nebude chtít?“

„Ach, to určitě nebude,“ řekla Sára s jistotou. „Budete ho muset přinutit.

Možná mu dokonce pohrozit mečem. A to nebude snadné. Je to silný a obratný válečník, ale vy si poradíte. Jste Hrdina kopí.“

Karamon hleděl šokované a zmateně na ženu před sebou. Rozhostilo se nepříjemné ticho.

„Musíte to udělat,“ zaprosila Sára a sepjala pokorně ruce. Po tvářích se jí kutálely slzy; konečně ji přemohly únava, strach a žal. „Jinak bude Sturmův syn ztracen!“

4. kapitola Karamon se snaži vzpomenout, kam schoval zbroj

„No,“ řekla Tika a vyskočila mrštně na nohy, „pokud chcete odejít ještě před úsvitem, měli byste se připravit.“

„Cože?“ Karamon zíral na manželku. „To přece nemůžeš myslet vážně.“

„Samozřejmě že myslím.“

„Ale…“

„Chlapec je tvůj synovec,“ prohlásila Tika a založila si ruce v bok.

„Ano, ale…“

„A Sturm byl tvůj přítel.“

„To přece vím, ale…“

„Je to tvoje povinnost. A je to,“ dokončila Tika. „Kam jsme jenom schovali tvoji zbroj?“ Kriticky na něj pohlédla. „Náprsní krunýř ti už nepadne, ale kroužková košile možná…“

„Očekáváš, že nasednu na modrého draka a poletím do… do…“ Karamon pohlédl na Sáru.

„Do pevnosti,“ řekla. „Na ostrově daleko na severu v Sirionském moři.“

„Do ostrovní pevnosti. Do tajemné tvrze plné temných paladinů oddaných službě Temné královně! A až se dostanu dovnitř, mám popadnout vycvičeného rytíře v nejlepších letech a odvléct ho na návštěvu Věže Nejvyššího kněze. A pokud se tam dostanu živý, o čemž vážně pochybuji, myslíš, že nás Solamnijští rytíři jen tak vpustí dovnitř? Mě a rytíře temnot?“

Karamon poslední slova skoro zakřičel. Tika se obrátila na podpatku a zmizela v kuchyni.

„Pokud mě nezabije jedna strana,“ řval, „udělá to druhá!“

„Tiše, drahý, vzbudíš děti.“ Tika se vrátila s brašnou vonící po pečeném mase a s měchem vody. „Ráno budeš mít hlad. Přinesu ti čistou košili. Zbroj si najdi sám. Aha, už si vzpomínám — je ve velké truhlici pod postelí.

A nedělej si starosti, drahý,“ řekla, zastavila se a vlepila mu rychlý polibek. „Sára určitě přišla na způsob, jak tě do pevnosti dostat. A co se týká Věže Nejvyššího kněze, Tanis už na něco přijde.“

„Tanis!“ Karamon se na ni prázdně zadíval.

„Samozřejmě cestou vyzvednete Tanise. Nemůžeš jít sám. Už na tom nejsi nejlíp. A kromě toho…“ Střelila pohledem po Sáře, která si oblékla plášť a netrpělivě postávala u dveří. Tika popadla manžela za ucho a přitáhla si ho níž. „Kitiara možná lhala,“ zašeptala. „Možná je pravým otcem Tanis. Měl by chlapce poznat.

A Tanis je taky jediný, kdo vás může dostat do Věže Nejvyššího kněze,“ dodala nahlas, zatímco Karamon si mnul ucho. „Rytíři ho budou muset vpustit dovnitř. Neodvážili by se urazit Laurami.“

Tika se obrátila k Sáře, aby jí to vysvětlila. „Laurana je Tanisova manželka. Byla jedním z velitelů Solamnijských rytířů ve Válce kopí. Velmi si jí váží. Spolu s Tanisem teď slouží jako prostředníci mezi rytíři a národy elfů. Její bratr Porthios je Mluvčím elfských národů. Urazit Tanise nebo Lauranu by znamenalo urazit všechny elfy, a to by rytíři nikdy neudělali. Že ne, Karamone?“

„Asi ne.“ Karamon vypadal omámeně. Události nabraly tak rychlý spád.

Tika to věděla a věděla také, jak s manželem jednat. Nesměla zpomalit. Kdyby se zastavil a zapřemýšlel, už by se nepohnul. Už teď viděla, jak nad celou věcí začíná dumat.

„Možná bychom měli počkat, až se chlapci vrátí z plání,“ namítl.

„Není čas, drahý,“ řekla Tika, která něco podobného očekávala. „Víš, že s Řekyvanem a Zlatolunou vždy stráví alespoň měsíc. Vyráží na lov, učí se znát les a takové věci. A až uvidí Zlatoluniny nádherné dcery, nebudou s odchodem nijak pospíchat. Teď už běž.“ Postrčila Karamona, který zmateně mrkal a škrábal se na hlavě, ke dveřím do soukromých pokojů. „Pamatuješ si, jak se dostat k Tanisovu sídlu?“

„Jo, pamatuju!“ vyštěkl Karamon rychle.

Příliš rychle. Podle toho Tika poznala, že si cestu nepamatuje. Bude o tom muset přemýšlet, což bylo jen dobře, protože se během příprav zaměstná úvahami o tom, jak se dostat k Tanisovu příbytku. A tak už bude dávno na cestě, než ho napadne cokoli jiného.

Jako například do jakého nebezpečí se vydává.

Jakmile zmizel z dohledu, Tičina ráznost se vypařila. Ramena jí poklesla.

V místnosti se náhle rozhostilo ticho a Sára, která do té chvíle hleděla z okna, se otočila. Uviděla, jak bezútěšně a nešťastně se Tika tváří, a tak k ní přistoupila.

„Děkuji vám za to, co jste udělala. Vím, že pro vás není snadné nechat ho jít. Nebudu tvrdit, že cesta není nebezpečná. Lhala bych. Ale máte pravdu. Našla jsem způsob, jak proniknout do pevnosti. A vzít s sebou Tanise Půlelfa je úžasný nápad.“

„Už bych na to měla být zvyklá,“ řekla Tika a sevřela v rukou brašnu s masem. „Včera jsem vypravila na cestu své dva chlapce. Jsou mladší než váš syn. Touží se stát rytíři. Usmívám se, když se s nimi loučím. Vždycky za nimi zavolám, že se za týden nebo za měsíc uvidíme. A nedovoluji si přemýšlet o tom, že to možná není pravda, že už je možná nikdy neuvidím. Ale hluboko v srdci to vím.“

„Chápu,“ řekla Sára, „já to dělala taky tak. Ale vy aspoň víte, že vaši synové kráčí ve slunci. Nejsou obklopeni temnotou…“ Přitiskla si ruku na ústa a potlačila vzlyk.

Tika ji objala paží.

„Co když už je příliš pozdě?“ plakala tiše Sára. „Měla jsem přijít dřív, ale… Nikdy jsem nevěřila, že to opravdu udělá. Vždy jsem doufala, že to vzdá!“

„Všechno dobře dopadne,“ uklidňovala ji Tika. „Uvidíte, že všechno dobře dopadne.“

Karamon vyšel z ložnice. Oblékl si kroužkovou košili, která mu v ramenou padla, kolem břicha už méně. Velký muž měl ve tváři žalostný výraz.

„Víš, Tiko,“ řekl vážně a zamračil se na chřestící zbroj, „nepamatuju si, že by byla tak těžká.“

5. kapitola Tanis Půlelf je nepřijemně překvapen

Karamon si konečně vzpomněl, jak se dostat k Tanisovu sídlu, které leželo v Solantu, ale znal cestu jen po zemi, ne na hřbetu draka. Ale Sára se vyznala na celé pevnině Ansalonu — tak dobře, až to bylo Karamonovi nepříjemné.

„Ariakan má výborné mapy,“ odvětila poněkud zmateně.

Karamon přemýšlel, proč mají Takhisisini rytíři výborné mapy pevniny. Naneštěstí nebylo těžké to uhádnout.

Cesta trvala jen krátce. Příliš krátce pro Karamona, který seděl schoulený vzadu v dračím sedle, bylo mu zima a měl hlad (maso už dávno snědl). Byl tak vyvedený z míry, že se mu ani nechtělo spát. Uvažoval, jak podivný příběh vysvětlí příteli Tanisovi.

A co když je otcem Tanis? Karamon probíral celou věc ze všech stran. Dělám dobře, když mu možná na krk pověsím syna? Co řekne Laurana? Nikdy Kit neměla nijak zvlášť v lásce. A co Tanisův vlastní syn? Jak se bude cítit?

Čím víc o tom Karamon přemýšlel, tím víc litoval, že se rozhodl jít. Nakonec Sáře přikázal, ať se s ním vrátí zpátky k hostinci, ale ona ho buď neslyšela — kolem uší jim svištěl vítr — nebo si ho schválně nevšímala. Mohl by vyskočit ze sedla, ale v takové výšce to nepřipadalo v úvahu.

Karamona napadlo, že je ozbrojený a mohl by Sáru přemoct. Ale když si to dobře promyslel, došel k názoru, že i kdyby Sáru přemohl, nikdy by nedokázal ovládnout modrého draka, který po něm už tak podezřívavě pokukoval. A ve chvíli, kdy si to Karamon uvědomil, přistáli už na kopci nad Tanisovým hradem.

Karamon sesedl. Úsvit ještě nenastal, ale už nebyl daleko. Sára draka uklidnila, rozkázala mu, ať zůstane na místě — nebo si to Karamon aspoň myslel, protože nerozuměl, co mu říká — a vydala se k nádhernému příbytku. Když si uvědomila, že ji Karamon nenásleduje, obrátila se k němu.

„Co se děje?“ zeptala se plná úzkosti.

„Nejsem si jistý,“ řekl Karamon váhavě.

Sára vypadala vyděšeně, jako by se měla znovu rozplakat.

Karamon si povzdychl. „Ano,“ prohlásil ponuře. „Už jdu.“

„Karamone Majere! Ze všech tupých… Omluvíte nás na okamžik, paní?“ řekl Tanis zdvořile Sáře.

Půlelf popadl Karamona za paži a odtáhl ho na opačnou stranu obrovské komnaty, ozářené ohněm v krbu.

„Mohla by to být past,“ zašeptal Tanis. „Napadlo tě to?“

„Ano,“ řekl Karamon.

„A?“ obořil se na něj Tanis.

„Nemyslím si to,“ odvětil Karamon, když se nad tím zamyslel.

Tanis si povzdechl. „Očividnější ne…“

„Chci říct,“ přerušil ho Karamon, „proč by temní paladinové nachystali past na postaršího hostinského? To přece nedává smysl, nebo ano?“

„Ne, ale…“ Tanis vypadal zahanbeně. „Možná nenachystali past na tebe…“

„Já vím,“ řekl Karamon a moudře pokýval hlavou. „Jsi mnohem důležitější. Ale to Tika navrhla, abych s tebou promluvil, ne Sára. A nevěřím, že tě chce Sára chytit do pasti, Tanisi,“ dodal po chvilce přemýšlení.

„No, samozřejmě že nechce,“ vyštěkl Tanis. „Já jen… Dobrá, možná to není past. Možná já… já nechci…“ Potřásl hlavou a začal od začátku. „Vzpomínám si na strašný den, kdy Kitiara umřela. Pokusila se zabít Dalamara, vzpomínáš? Zastavil ji…“

Tanis se odmlčel a polkl. „Zemřela mi v náruči. A pak si pro ni přišel rytíř smrti. Slyšel jsem, jak mě prosí, abych ji zachránil před tak hrozným osudem. ,Dokonce i teď ve smrti k tobě natahuje ruku…’ řekl Dalamar. Pořád to dělá, Karamone.“

„Ne, nedělá, Tanisi. Jde o jejího syna…“

„Pokud té ženské, Sáře, věříš.“

Karamon se zachmuřil. „Ty ne?“

„Nevím, čemu věřit. Ale máš pravdu. Musíme zjistit pravdu a pomoct mladému muži, ať už je jeho otec, kdo chce. A já tak aspoň zjistím, co má Ariakan v plánu. Už jsme o temných paladinech něco zaslechli, ale nedozvěděli jsme se, jestli je to jen pověst, nebo pravda. Ale zdá se, že zvěsti byly pravdivé.“ Ponuře se zadíval na Sáru, která vypadala v modré přilbě a v modře lemovaném plášti hrůzostrašně.

„Ale teď,“ dodal Tanis s pokřiveným úsměvem a zavrtěl hlavou, „mám před sebou těžký úkol. Musím to oznámit ženě.“

Tanis strávil hodinu o samotě s Lauranou. Karamon se procházel po vstupní síni Půlelfova sídla a dokázal si představit, o čem spolu asi hovoří. Tanisova elfí manželka věděla vše o vztahu mezi Kitiarou a svým manželem. Laurana byla chápavá, obzvláště když vztah už dávno skončil. Ale co teď, když existovala možnost, že z něj vzešlo dítě? Karamon byl přesvědčený, že je to dost dobře možné. Prostě nedokázal uvěřit tomu, že otcem je doopravdy Sturm.

„Ale proč by Kit lhala?“ ptal se sám sebe.

Odpověď ležela mimo Karamonovo chápání. Ale na druhou stranu nedokázal vysvětlit polovinu věcí, kterou jeho starší nevlastní sestra provedla.

Tanis vyšel z pokoje a paží objímal manželku kolem ramen. Laurana se usmívala a Karamon ulehčené vydechl. Dokonce se zastavila a prohodila několik tichých slov se Sárou, která seděla schoulená a vyčerpaná v koutě u krbu. Karamon si v tu chvíli všiml, jak mladě Laurana vedle manžela vypadá — tragédie vztahu mezi elfem a člověkem. Ačkoli Tanisovi kolovala v žilách elfská krev, ta lidská šedivěla, jak se říkalo. Když se ti dva před dvaceti lety vzali, vypadali asi stejně staří. Teď by mohli být otec a dcera.

„Ale věděli to už v době, kdy se brali,“ řekl si Karamon. „Snaží si co nejvíce užít času, který jim zůstal. A na tom záleží.“

Tanis byl téměř ihned připravený na cestu. Jako oficiální velvyslanec a prostředník mezi Solamnijskými rytíři a národy elfu trávil většinu času na cestách, stejně jako jeho manželka. Oblékl si koženou zbroj, velmi oblíbenou mezi elfy, a zelený plášť. Když na něj Karamon pohlédl, vzpomněl si na dobrodružství, která spolu kdysi dávno prožili.

Lauranu možná napadlo totéž, protože Tanisovi pocuchala vous, který mohl narůst jen elfímu míšenci, a pošeptala mu několik škádlivých slov v elfštině, která u Tanise vyvolala úsměv. Rozloučil se se ženou. Něžně ho políbila a on ji láskyplně objal.

Pak dal sbohem synovi — křehkému a slabému mladíkovi, kterého oba rodiče rozmazlovali a pozorovali úzkostnýma, milujícíma očima. Mladý muž byl elf a po otci zjevně nic nezdědil. Kůži měl nemocně bílou jako někdo, kdo nechodí často ven.

Karamona nepřekvapovalo, že Tanis s Lauranou drží chlapce zavřeného jako ptáka v kleci, když ho tolikrát málem ztratili. Kdyby byl celým srdcem elf, nevadilo by mu trávit čas s nosem zabořeným v knize. Aleje také člověk. Podívej se mu do oči, Tanisi. Podívej, jak se na tebe dívá, když odjíždíš, abys spatřil úžasné věci, o kterých on jen četl.

„Jednoho dne se vrátíš domů, Tanisi, a najdeš klec prázdnou,“ řekl Karamon tiše.

Šplhali vzhůru na kopec, kde odpočíval se složenými křídly modrý drak.

„Co to mumláš?“ zeptal se Tanis Karamona nevrle.

Půlelf sledoval modrého draka s ponurou tváří a dával si na něj dobrý pozor. Drakovi se zjevně elfí zápach nijak nelíbil. Okamžitě se probudil a rozšířil nozdry. Pak pohodil znechuceně hlavou, natáhl ji a odhalil špičáky.

Ale Sára Dunstanová byla zkušená dračí jezdkyně. Ostrým pokáráním přiměla trucovité zvíře k poslušnosti. Karamon vyšplhal na draka jako první, usadil se dozadu do dvoumístného dračího sedla a lehkým trhnutím mohutné paže vytáhl přítele nahoru.

„Říkal jsem, že tvůj chlapec vypadá dobře,“ lhal Karamon.

Tanis se zavrtěl, aby našel pohodlnou pozici, což bylo prakticky nemožné. Bude se muset držet jako klíště Karamonova sedadla nebo sedět obrovitému muži na klíně.

„Díky,“ řekl Tanis, rozzářil se a zadíval se hrdě na syna, který stál na trávníku a hleděl na ně doširoka otevřenýma očima mandlového tvaru. „Myslíme, že už je na tom lépe. Kdybychom jenom věděli, co s ním je! Dokonce ani Ctěná dcera Crysanie nám to nedokázala říct.“

„Možná jenom potřebuje trávit víc času na čerstvém vzduchu. Měl bys mu dovolit, aby nás navštívil,“ navrhl Karamon. „Moji chlapci by ho vzali na projížďku, na lov.

„Uvidíme,“ odvětil Tanis sice zdvořile, ale nijak nadšeně. „Pronásleduje vás někdo, paní?“

Karamon se rozhlédl po nebi. Když dorazili, nastával úsvit. Dopoledne zatím pokročilo a slunce pozdního podzimu spalovalo noční chlad. Žádné jiné draky nikde neviděl.

„Když budeme mít štěstí, nikdo si nevšiml, že jsem pryč,“ řekla Sára, ačkoli vypadala ustaraně. „Jsem cvičitelkou draků. Často jsem pryč a cvičím je. Věděla jsem, že tento den jednou nastane.“

Promluvila k drakovi. Modrý se odrazil mocnýma zadníma nohama a zamával silnými křídly. Jednou obkroužili hrad, aby se drak zorientoval, pak zamířili na sever.

„Do pevnosti dorazíme po setmění,“ řekla Sára. „Lituji, že jsme ztratili celý den, ale nic jiného se nedalo dělat. Doufám, že nadeženeme čas, o který jsme přišli. Budou nám Solamnijští rytíři dělat potíže?“ zeptala se plná úzkosti Tanise.

„Solamnijští rytíři budou vždy dělat potíže,“ zavrčel Tanis. Neměl dobrou náladu a Karamon se mu nedivil. Půlelf koneckonců možná právě vyrazil na cestu za synem, o kterém neměl doposud ani tušení. „Ale s Paladinovou pomocí nás propustí.“

Modrý drak se na ně rozzlobeně zamračil. Sára něco ostře přikázala a tvor se trucovitě odvrátil.

„To jméno už bych nezmiňovala,“ navrhla Sára tiše.

Nikdo poté nevěděl, o čem mluvit. A hovor byl stejně obtížný; museli křičet, aby přehlušili hukot větru, který zvedala mocná křídla draka. A tak cestovali v tichosti a letěli daleko za Ansalon, za hranice civilizovaných zemí, do temnoty.

Zbývaly jim dva dny.

Dva dny na záchranu duše.

6. kapitola Bouřná Pevnost

„Můj bože!“ pronesl Tanis ponuře a dával si pozor, aby neprozradil, na kterého boha se obrací, aby se stal svědkem jeho úžasu. „Je obrovská.“

„Jak tvrzi říkáte?“ zeptal se Karamon Sáry.

„Bouřná Pevnost,“ odvětila. Slova k němu zavál ostrý vichr a Karamonovi připadalo, jako by vítr promluvil. „Pojmenoval ji Ariakan. Řekl, že až se brány otevřou, rozpoutá se na Ansalonu bouře, která zničí vše, co se jí postaví do cesty.“

Tvrz ležela daleko na sever od pevniny Ansalonu. Bouřná Pevnost byla obrovitá a strašlivá, postavená na ostrově, který tvořila rozeklaná skála. Lesklé černé stěny pevnosti neustále omývaly vlny Sirionského moře, které narážely na útes. Na vysokých, zubatých věžích hořely strážní ohně. Světlo navádělo černé draky, kteří při letu a obratech tvořili jen černé siluety na pozadí hvězdného nočního nebe.

„Co znamená ten rozruch?“ zeptal se Karamon nervózně. „Nevznikl kvůli vám, že ne?“

„To jen vojáci nacvičují noční útok,“ ujistila ho Sára. „Ariakan tvrdí, že to je chyba, kterou udělali Dračí velmistři v minulé válce — bojovali za denního světla. Rytíři a zvířata cvičí boj ve tmě, aby se naučili využívat temnotu ve svůj prospěch.“

„K tomuhle místu se žádná loď ani nepřiblíží,“ zamumlal Tanis s pohledem upřeným na bílou pěnu příbojových vln, které se tříštily o prudký skalnatý břeh.

„Moře je pro lodě příliš bouřlivé. Dokonce ani minotauři se nevydají tak daleko na sever — proto si Ariakan vybral tento ostrov. Dá se na něj proniknout jen s pomocí draků nebo magie.“

„No, aspoň si nás v tom zmatku nikdo nevšimne,“ řekl Karamon.

„Ano,“ souhlasila Sára. „To mě taky napadlo.“

Nikdo si jich nevšiml nebo jim alespoň nevěnoval velkou pozornost.

Obrovský rudý drak na ně podrážděně zavřeštěl, když se menší modrý prosmýkl mezi rudého a věž, na kterou „útočil“. Draci na sebe začali vrčet a nadávat si ve svém jazyce; voják v sedle rudého přidal vlastní urážky, na které Sára odpověděla stejným tónem. Cíl už měla na dohled, proto neuhnula a rychle se propletla cvičnou bitvou.

Karamon sklesle a šokované sledoval hrozivé a úžasné paladiny v černé zbroji, kteří odvážně a hbitě poráželi „obránce“ věží. A draci ani nepoužívali nejmocnější zbraň — dech, kterým stříkali kyselinu nebo chrlili oheň či blesky. Tanis vše sledoval s pochmurnou, přísnou tváří a snažil si vrýt do mysli každou podrobnost.

Sára drakovi přikázala, aby přistál na prázdném prostranství daleko od hlavní budovy pevnosti. Tato část tvrze byla na rozdíl od bojiště, na kterém se odehrávala zuřivá bitva, relativně tichá.

„Tady jsou stáje,“ řekla Karamonovi s Tanisem tiše, když sesedli. „Buďte zticha a nechejte mluvit mě.“

Oba muži kývli, pak se schoulili do modrých, černě lemovaných plášťů, které si přehodili přes zbroj. Sára s sebou vzala jen jeden, protože si myslela, že bude muset zamaskovat jen Karamona. Tanisovi dala vlastní, napřed z něj však odstranila brož s černou lilií.

„Nesmíte se jí dotknout,“ varovala. „Požehnali jí temní kněží. Mohla by vám ublížit.“

„Vy se jí dotýkáte,“ namítl.

„Jsem na ni zvyklá,“ odvětila tiše.

Modrý drak se usadil na obrovském otevřeném dvoře vně hradeb pevnosti, který sloužil k přistávání. Za ním stála řada stání, ze kterých se ozývalo podrážděné, nedočkavé ržání koní. Zvuky bitvy je rozrušily a nemohli se dočkat, až na ně přijde řada.

„Rytíři se učí jezdit a bojovat taky na koni, nejen na drakovi,“ řekla Sára.

„Ariakan myslí na všechno, že? Kde držíte draky?“ zeptal se Tanis. „Přece ne tady.“

„Ne, ostrov není dost velký. Draci mají vlastní domov. Nikdo neví, kde leží. Přiletí, když je zavoláme.“

„Pst!“ Karamon zatahal Sáru za rukáv. „Máme společnost.“

Přiběhl k nim hobgoblin a zahleděl se na ně.

„Kdo to?“ obořil se na ně podezřívavě a zvedl pochodeň, která v dešti prskala. „Dneska venku žádní modří. Co to — Ariakanova ženská!“

Sára si sundala přilbu a prohrábla si vlasy. „Pro tebe je to lord Ariakan, červe. A já nepatřím nikomu, jen sama sobě. Pamatuješ si moje jméno, že, Globe? Nebo ti vypadlo z maličkého mozečku?“

Goblin zavrčel. „Co dělat venku v noci, Sssáro?“ Posměšně jméno zasyčel. „Kdo být ti dva?“ Maličká prasečí očka se zadívala na Karamona s Tanisem, ačkoli si muži dali pozor, aby stáli mimo dosah světla pochodně.

„Kdybych byla tebou, moc bych se nevyptávala, Globe,“ odvětila Sára chladně. „Lordu Ariakanovi se nelíbí, když se podřízení pletou do jeho záležitostí. Postarej se, aby můj drak dostal, co bude chtít. Vy dva.“ Neohlédla se, ale pokynula Karamonovi s Tanisem. „Pojďte se mnou.“

Muži prošli kolem goblina, kterého poněkud zastrašila zmínka o Ariakanových záležitostech, takže ustoupil. Ale když muži v pláštích procházeli kolem něj, goblin na ně zamžoural. A v tu chvíli se to stalo. Smůla nebo samotná Královna temnot způsobily, že se nádvořím před stájemi prohnal vítr, odvanul Tanisovy dlouhé, šedivějící vlasy a odhalil špičaté ucho.

Goblin se zprudka nadechl. Přiskočil k Tanisovi, popadl ho za paži a přistrčil mu pochodeň k tváři tak blízko, až mu málem zapálil vous.

„Elf!“ zavřeštěl goblin a zaklel.

Karamon položil ruku na meč, ale Sára se vrhla mezi něj a goblina.

„Globe, ty tupce! Všecko jsi zpackal! Za tohle ti Ariakan utrhne uši!“

Sára sebrala goblinovi pochodeň a mrštila ji do bláta. Plamen zaprskal a zhasl.

„Co tím myslet?“ obořil se na ni Glób. „Co já udělat? On být zatracený elf! Špeh!“

„Samozřejmě že je to špeh,“ vyštěkla Sára. „Právě jsi odhalil zvědy mého pána! Možná jsi ohrozil celý úkol! Jestli se to Ariakan dozví, vyřízne ti jazyk!“

„Já nemluvit,“ odsekl Glób trucovitě. „Pán vědět.“

„Bílý mág by ti rozvázal jazyk,“ předpověděla Sára ponuře.

Karamon sundal ruku z jílce, ale hrozivě se vztyčil. Tanis si přetáhl kápi pláště přes tvář a zlověstně se na goblina zahleděl.

Goblin se zamračil a nenávistně se na Tanise podíval. „Mě nezajímat, co ty říkat. Já jít ohlásit.“

„Je to tvůj jazyk,“ řekla Sára a pokrčila rameny. „Vzpomeň si, co se stalo Blošovi. A pokud jsi zapomněl, jdi se ho zeptat. Ale nečekej na odpověď se zatajeným dechem.“

Goblin sebou trhl. Jazykem si nervózně olízl hnijící žluté zuby. Naposledy střelil pohledem po Tanisovi a odběhl.

„Tudy,“ řekla Sára.

Karamon s Tanisem se plahočili za ní. Oba však vrhali postranní pohledy po goblinovi a viděli, jak zastavil vysokého muže v černé zbroji. Goblin k němu promluvil vřeštivým hlasem a ukázal na ně. Všichni zaslechli jedno slovo: elf.

„Jděte dál,“ řekla Sára. „Předstírejte, že jste si ničeho nevšimli.“

„Měl jsem tomu skrčkovi zakroutit krkem,“ zabručel Karamon a sevřel v ruce jílec meče.

„Není tu kam schovat tělo,“ řekla Sára chladným, praktickým hlasem. „Někdo by toho mizeru našel a čekala by nás Propast. Velmi tady dbají na disciplínu.“

„Ariakanova děvka…“ Goblinův hlas zněl jasně.

Sára sevřela rty, ale podařilo se jí usmát. „Myslím, že si nemusíme dělat starosti. Aha, vidíte?“

„Mluv o paní Sáře s úctou, ty kozle!“

Rytíř udeřil goblina do tváře tak silně, až vyletěl do vzduchu a přistál na zádech v hnoji. Rytíř pak vyrazil splnit naléhavější úkoly.

Sára kráčela dál.

„Takže jsme špehové. Máte bystrou mysl,“ řekl Tanis, který jí kráčel po boku. Karamon se pozorně rozhlížel a šel jako poslední.

„Ani ne.“ Sára pokrčila rameny. „Celý příběh jsem si naplánovala pro případ, že by nás chytili. Ariakan sem přivádí své špehy. Většinou asi proto, aby je ohromil. Jeden z goblinů udělal chybu a plácl, že jednoho z nich poznal. Ariakan mu nechal vyříznout jazyk. To mi vnuklo tenhle nápad.“

„A co drak? Neprozradí nic?“

„Drakovi jsem řekla stejný příběh. Bouře je mi věrná. Není jako rudí.“

„Zdálo se, že si vás rytíř váží…“ začal Tanis.

„Což je u děvky neobvyklé,“ dokončila za něj Sára.

„To jsem neřekl.“

„Ne, ale myslel jste si to.“ Sára kráčela dál v hořkém tichu a mrkala, protože jí vítr vháněl do tváře déšť.

„Omlouvám se, Sáro,“ řekl Tanis a položil jí ruku na paži. „Opravdu.“

Povzdychla si. „Ne, to já se omlouvám. Řekl jste jen pravdu.“ Vztyčila hrdě hlavu a obrátila se k němu. „Jsem, co jsem. Nestydím se za to. Udělala bych to znovu. Co byste obětoval pro syna? Bohatství? Čest? Život?“

Po nočním nebi plula mračna a Solinár, stříbrný měsíc, se z nich na krátkou chvíli vymanil. Jeho jasné světlo ozářilo Bouřnou Pevnost a Tanis před sebou na jediný zvláštní okamžik spatřil budoucnost, jako by Sářina slova otevřela dveře do komnaty zalité měsíčním světlem. Zahlédl nebezpečí, které vířilo kolem jeho křehkého syna jako déšť, pak mraky Solinár opět zahalily, ukryly ho před jejich zraky a zatemnily stříbrné světlo. Dveře se zavřely a zanechaly Tanise rozrušeného a vyděšeného.

„Ariakan mi neubližoval,“ prohlásila Sára poněkud vzdorovitě, protože si Půlelfovo otřesené mlčení spletla s nesouhlasem. „Oba jsme věděli, že mě využívá pro své potěšení, nic víc. Teď už se neožení. Je mu přes čtyřicet a jeho manželkou je válka.

,Všichni skuteční rytíři by měli mít jen jedinou pravou lásku,’ říká. ,A tou láskou je bitva.’ Považuje se za otce mladých paladinů. Učí je disciplíně a úctě k ostatním rytířům a nepřátelům. Učí je cti a sebeobětování. Myslí si, že to je tajemství vítězství Solamnijských rytířů.

,Neporazili nás rytíři,’ říká Ariakan mladým mužům. ,Porazili jsme sami sebe, protože jsme se sobecky hnali za ubohou ctižádostí a ziskem, místo abychom se spojili a sloužili naší velké královně.’

„,Zlo se obrací samo proti sobě,’“ citoval Tanis a snažil se zahnat hrůzu, kterou v něm vyvolala překvapivá vidina.

„Kdysi tomu tak bylo,“ řekla Sára, „ale už ne. Tito rytíři spolu vyrostli. Jsou si blízcí jako rodina. Každý mladý paladin by rád obětoval život za záchranu bratra… nebo aby posloužil Temné královně.“

Tanis zavrtěl hlavou. „Tomu jenom těžko uvěřím, Sáro. Podstatou zla je sobectví. Stará se jen samo o sebe bez ohledu na ostatní. Kdyby tomu tak nebylo…“ Odmlčel se.

„Ano,“ pobídla ho Sára, aby pokračoval. „Kdyby tomu tak nebylo?“

„Kdyby se zlí muži řídili tím, co by považovali za vznešený cíl, kdyby byli ochotní obětovat se pro něj…“ Tanis se tvářil vážně. „Pak by se svět dostal do velkých potíží.“

Přitáhl si plášť blíž k tělu. Chladný, vlhký vzduch ho roztřásl. „Ale díky bohům tomu tak není.“

„Měl byste se svým úsudkem a díkem raději počkat,“ řekla Sára tiše a rozechvěle. „Ještě jste se nesetkal se Sturmovým synem.“

7. kapitola Proč ses nikdy nezeptal?

Sářin dům tvořila jednopatrová budova, která se spolu s ostatními podobnými krčila u vnějších hradeb pevnosti, jako by se děsila vln, jež se tříštily o skály, a hledala ochranu pevných zdí. Tanis slyšel hučení vln, které s monotónní pravidelností narážely na břeh ani ne míli od místa, kde stáli. Na tvářích a rtech cítili slané kapky.

„Rychle,“ řekla Sára a odemkla dveře. „Ocelovi brzy končí služba.“

Popohnala je dovnitř. Dům byla malý, ale útulný, teplý a suchý. Bylo zde jen málo nábytku. V obrovském kamenném krbu visel železný kotlík. U ohně stál stůl a dvě židle. V místnosti za závěsem se nacházela postel a dřevěná truhlice.

„Ocel bydlí v kasárnách s ostatními rytíři,“ řekla Sára a rychle naházela maso a zeleninu do kotlíku, zatímco Karamon přiložil do ohně. „Ale dovolili mu jíst se mnou.“

Tanis se pohroužil do ponurých myšlenek, kde ho pronásledovaly vidiny vlastního syna, proto nic neřekl.

Sára nalila vodu do kotlíku. Karamon pod ním rozdělal oheň.

„Vy dva se schovejte za závěsem,“ řekla Sára a postrčila je k ložnici. „Nemusím vám říkat, abyste zůstali zticha. Vítr a vlny naštěstí nadělají tolik rámusu, že je těžké slyšet i vlastní slova.“

„Jaký máte plán?“ zeptal se Tanis.

Sára vytáhla z kapsy malou lahvičku a podržela ji tak, aby šiji mohl prohlédnout. „Uspávači lektvar,“ zašeptala.

Tanis chápavě přikývl. Chystal se něco říct, ale Sára zavrtěla varovně hlavou a trhnutím zatáhla závěs. Muži ucouvli ke stěně a zůstali stát v příšeří naproti sobě. V případě, že by mladík odrhnul závěs, uviděl by jen prázdný pokoj.

Karamon objevil trhlinu v látce, kterou mohl sledovat, co se děje. Tanis si také jednu našel. Oba se dívali a naslouchali v obezřetném, napjatém tichu.

Sára stála u kotlíku. V ruce držela lahvičku bez zátky.

Ale nenalila její obsah do jídla.

Tvář měla bledou, kousala se do rtu a ruka se jí třásla.

Tanis pohlédl vyplašeně na Karamona.

Neudělá to! varoval Půlelf očima.

Karamon sevřel v ruce jílec. Oba se připravili, ačkoli netušili, co by udělali, kdyby si to rozmyslela.

Sára najednou zamumlala něco jako modlitbu a vylila obsah lahvičky do kotlíku.

Ozvalo se burácivé zaklepání na dveře. Zbytek tekutiny nalila do ohně a rychle si utřela rukama oči.

„Pojď dál,“ zavolala.

Popadla koště a pustila se do zametání vody a bahna, které zůstaly na podlaze.

Dveře se otevřely. Dovnitř vstoupil mladý muž. Karamon málem propadl závěsem, jak se ho snažil zahlédnout. Tanis na velkého muže zamával a přiměl ho ustoupit, sám však byl nalepený na díře.

Mladík stál obrácený zády k nim. Svlékl si mokrý plášť a odepnul si opasek s mečem. Opřel meč o stěnu. Pochvu zdobily sekery, lebka a černá lilie. Pak si sundal náprsní krunýř a rychlým, netrpělivým pohybem také přilbu. Tanisovo srdce se sevřelo bolestivými vzpomínkami. Stejným pohybem si sundávala helmu i Kitiara.

Mladík se naklonil k Sáře, políbil ji na tvář a položil jí ruku na rameno. „Jak je ti, matko? Nevypadáš dobře. Jsi nemocná?“

Sára měla problém odpovědět. Zavrtěla hlavou. „Ne, jen mám hodně práce. Povím ti o tom později. Jsi promočený až na kůži, Oceli. Jdi se ohřát, jinak si uženeš smrt.“

Ocel rozvázal kožený provázek a rozpustil si mohutnou tmavou hřívu. Oba skrytí pozorovatelé tmavé kudrny poznali. Kitiara je nosila ostříhané nakrátko, její syn naopak dlouhé, takže mu padaly na široká ramena. Přistoupil k ohni a natáhl ruce k plamenům, které mu ozářily tvář…

Jeho tvář…

Karamon zalapal zhluboka a sípavě po dechu.

„Co to bylo za zvuk?“ Ocel se ostře rozhlédl.

Karamon si přitiskl ruku na ústa a odstoupil od závěsu. Tanis se neodvažoval ani dýchat a vůbec se nepohnul.

„To vítr třese rozbitým oknem,“ odvětila Sára.

„Když jsem tady byl posledně, opravil jsem ho,“ řekl Ocel a zamračil se. Udělal krok k závěsu.

„No, západka se znovu uvolnila,“ řekla Sára. „Pojď a sněz večeři, než vychladne. Za bouřky ho stejně nemůžeš opravit.“

Ocel vrhl poslední pohled na místnost se závěsem, pak se obrátil a vrátil se zpět ke krbu. Tanis se posunul, aby mohl dál sledovat, co se děje.

Ocel sebral misku a nabral si vývar a maso. Přes tvář mu přelétl zmatený výraz. Přičichl k misce.

Tanis zavrtěl hlavou, ukázal na obývací pokoj a varoval Karamona, ať se připraví. Kdyby zastihli mladíka nepřipraveného, možná by měli šanci.

Ocel zvedl lžíci k ústům, okusil vývar, zašklebil se a vylil obsah misky zpátky do kotlíku.

Sára na něj vyděšeně pohlédla. „Co… co se děje?“

„,Sněz večeři, než vychladne,’“ zopakoval Ocel. Laskavěji škádlil a napodoboval její hlas. „Matko, musel bych to jídlo postavit ven na déšť, aby bylo ještě studenější. Není uvařené!“

„Já… omlouvám se, drahý.“

Sára ochabla úlevou stejně jako Tanis. Ale dělal si o ni starosti. Třásla se a tvář měla popelavou. Ocel si toho musel všimnout.

„Co je, matko?“ zeptal se opět vážným hlasem. „Co se děje? Slyšel jsem, že jsi byla dneska v noci venku. Co jsi dělala?“

„Já… letěla jsem pro zvědy… na pevninu…“

„Na pevninu!“ Ocel se zamračil. „Pro zvědy! Není to bezpečné, matko. Příliš riskuješ. Promluvím s lordem Ariakanem…“

„To je v pořádku, Oceli,“ řekla Sára a opět se ovládla. „Nerozkázal mi to. Já se sama nabídla. Buď jsem to mohla udělat sama, nebo pustit do sedla Bouře někoho cizího. To jsem nemohla dovolit. Víš, jak dokáže být náladová.“

Sára se obrátila k mladíkovi zády, vzala do ruky pohrabáč a prohrábla oheň.

Ocel ji sledoval s temným, zamyšleným výrazem. „Připadá mi divné, že mluvíš o zvědech, matko. Nemyslel jsem, že jsi naší věci tak oddaná.“

Sára ustala v práci. „Nejde mi o vaši věc, Oceli,“ řekla tiše s pohledem upřeným do plamenů. „To dobře víš. Dělám to pro tebe.“

Ocel ohrnul ret. Najednou se tvářil tvrdě a chladně. Tanis ten výraz znal. A stejně tak i Karamon. Velký muž se připravil skočit.

„Ty převážíš zvědy kvůli mně, matko?“ Ocelův hlas zněl posměšně a podezřívavě.

Sára odhodila pohrabáč na kameny, postavila se a otočila k synovi. „Jednoho dne, Oceli, vyrazíš do války. Nezáleží na tom, jestli s tím souhlasím. Udělám všechno pro to, abys byl v bezpečí.“ Sepnula ruce. „Ach, synu! Ještě to zvaž! Neskládej slib! Neodevzdej duši…“

Mladík se zatvářil podrážděně. „O tom už jsme mluvili, matko…“

Sára se k němu vrhla a objala ho. „Nemyslíš to vážně, Oceli! Já to vím! Nemůžeš odevzdat duši Jejímu temnému Veličenstvu…“

„Nevím, co tím chceš říct, matko,“ odsekl Ocel a vytrhl se z matčina objetí.

„Ano, víš. Pochybuješ.“ Ztišila hlas a poněkud nervózně vyhlédla z okna do upršeného úsvitu. „Já to vím. Proto jsi čekal tak dlouho, než ses rozhodl. Nedovol Ariakanovi, aby tě přinutil.

„Je to moje rozhodnutí, matko!“ Ocelův hlas byl ostrý jako nůž. „Říkáš, že se blíží válka. Myslíš, že chci vyrazit do bitvy pěšky v čele jednotky hobgoblinů, když muži, kteří jsou sotva z poloviny tak schopní jako já, budou bojovat na dracích a získají čest a slávu? Složím slib a budu sloužit Temné královně, jak jen budu moct. A moje duše je jen má. A zůstane to tak. Nepatři žádnému člověku ani bohyni.“

„Ještě ne,“ řekla Sára.

Ocel neodpověděl. Odstrčil ji stranou, přešel místnost a zadíval se do kotlíku.

„Už se to dá jíst? Umírám hlady.“

„Ano,“ řekla Sára a povzdychla si, „už je to horké. Sedni si.“

Znělo to tak nešťastně, že se zdráhavě, lítostivě rozhlédl. „Ty se posaď, matko. Vypadáš vyčerpaně.“

Uctivě a pozorně odvedl Sáru k židli, kterou jí podržel. Sára na ni klesla a zadívala se na něj tesklivýma očima. Mladíka zjevně její tichá prosba zneklidnila. Zprudka se odvrátil. Nabral polévku do dvou misek a před každého postavil jednu.

Sára hleděla do té své.

Ocel začal jíst se zdravou chutí. Tanis si ulehčené oddechl a zaslechl, jak Karamon udělal totéž. Za jak dlouho začne lektvar působit?

„Nejíš,“ poznamenal Ocel.

Sára ho sledovala. Ruce pod stolem měla sevřené v pěst. „Oceli,“ řekla zvláštním hlasem, „proč ses mě nikdy nezeptal na otce?“

Mladík pokrčil rameny. „Možná jsem pochyboval, že víš, kdo to byl.“

„Tvá matka mi řekla, kdo jím byl.“

Ocel se zazubil. Jeho pokřivený úsměv s sebou přinesl tak živé, bolestivé vzpomínky, až Tanis musel zavřít oči.

„Kitiara ti řekla to, co si myslela, že bys chtěla slyšet, matko. To je v pořádku. Ariakan mi řekl o Kitiaře úplně všechno. Taky mi pověděl, kdo byl můj otec,“ dodal Ocel věcně.

„Opravdu?“ užasla Sára. Ruce v klíně se přestaly hýbat.

„No, neřekl mi jeho jméno.“ Ocel jedl dál. „Ale všechno ostatní.“

Zatraceně, ten lektvar působí opravdu pomalu! pomyslel si Tanis.

„Ariakan říkal, že otec byl statečný válečník,“ pokračoval Ocel, „čestný muž, který položil život za věc, které věřil. Ale Ariakan mě varoval, že se nikdy nesmím dozvědět jeho jméno. ,Kdyby ses dozvěděl pravdu, byl bys proklet.‘ Zní to sice divně, ale Ariakan je, jak sama víš, romantik…“

Ocelovi vypadla lžíce z necitlivých prstů. „Co to…“ Zamrkal a dotkl se rukou čela. „Cítím se tak divně…“

Zadíval se na matku. Zhluboka se nadechl. Pokusil se postavit, ale zavrávoral. „Co… jsi udělala? Zrádkyně. Ne, nedovolím…“

Naklonil se vpřed a natáhl třesoucí se ruku, pak dopadl na stůl, až se misky rozlétly. Naposledy se pokusil chabě vstát, pak se v bezvědomí zhroutil.

„Oceli!“ Sára se nad ním naklonila a shrnula mu tmavé, kudrnaté vlasy z pohledné, přísné tváře. „Ach, synu.

Tanis vyběhl zpoza závěsu a Karamon mu byl v patách.

„Je v bezvědomí a vypadá to, že to tak ještě nějakou dobu zůstane. No, Karamone, co myslíš?“ Tanis se na mladíka pozorně zadíval.

„Nepochybuji o tom, že je to Kitin syn.“

„Ano, to máš pravdu,“ souhlasil Tanis tiše. „A otec?“

„Nevím.“ Karamon nakrčil soustředěně tvář. „Mohl by jím být Sturm. Když jsem ho poprvé uviděl, skoro jsem si myslel, že to je Sturm. Já… šokovalo mě to! Ale potom jsem v něm viděl jen Kit.“ Velký muž zavrtěl hlavou. „Aspoň mu v žilách nekoluje žádná elfská krev.“

Tanis si to vlastně nikdy nemyslel. A proto ho překvapilo, že jedné jeho části se sice ulevilo… ale ta druhá byla zklamaná.

„Ne, není to můj syn, to je jisté,“ řekl Tanis nahlas Karamonovi. „Stejně jsem to nepovažoval za pravděpodobné. Ariakan by ho možná přijal, i kdyby v sobě měl elfskou krev — koneckonců existují i temní elfové — ale pochybuji o tom. Myslíte, že Ariakan zná pravdu?“ Tanis pohlédl tázavě na Sáru.

„Snad. Možná proto nikdy neřekl Ocelovi jméno jeho otce, varoval ho, aby se neptal, a dodal babskou povídačku o kletbě.“

„Staré báby většinou ví, o čem mluví,“ řekl Tanis. „Kletby mohou mít mnoho podob. Pravda mladíka přinejmenším nepříjemně překvapí.“

„A až se probudí, bude zuřit,“ upozornil Karamon. „Pochybuji, že nás vyslechne, a už vůbec nám neuvěří. Je to beznadějné, Sáro. Váš plán nebude fungovat…“

„Může. Musí! Neztratím ho!“ Sára se na ně odhodlaně zamračila. „Viděli jste ho. Slyšeli! Ještě se zcela neoddal zlu. Mohl by změnit názor. Prosím, pomozte mi! Pomozte jemu! Až ho odsud dostaneme, pryč od temného vlivu — až uvidí Věž Nejvyššího kněze a vzpomene si…“

„Dobrá. Zkusíme to,“ řekl Tanis. „Zašli jsme už tak daleko. Já ho vezmu za jednu paži…“

„To je moje práce, Tanisi.“ Karamon odsunul Půlelfa stranou.

Karamon byl zvyklý nosit na zádech soudky piva, proto mladíka snadno zvedl a přehodil si ho přes statné rameno. Ocelová hlava a ochablé paže se mu kymácely u břicha a dlouhé vlasy se skoro dotýkaly země. Karamon zabručel, popadl mladíka pevněji a kývl.

„Jdeme.“

Sára přehodila přes Ocela plášť, pak popadla druhý a spolu s ním i přilbu dračího jezdce. Pootevřela dveře a vyhlédla ven. Déšť zatím ustal a na nebi zářily hvězdy. Souhvězdí Temné královny až děsivě zářilo. Na obzoru se sbíraly další bouřkové mraky.

Sára pokynula a rychle vyrazili. Cestou nikoho nepotkali, ale u stájí se téměř srazili s rytířem v černé zbroji.

Pohlédl na Ocela a chladně se usmál. „Další oběť? Mladíci se v noci vrhali do cvičení po hlavě. Kněží si dneska své jídlo opravdu odpracují.“ Rytíř zasalutoval a šel si po svém.

Pevnost byla tichá, protože většina mužů po namáhavé noci buďto odpočívala, nebo si nechávala ošetřit zranění. Hlídku drželo několik draků na věžích. Po cimbuří procházely stráže, ale spíše kvůli výcviku a disciplíně, než že by se obávaly útoku. Ariakan se neměl čeho bát. Teď ne. Ještě ne. Jen málokdo věděl, že je tady a co má v plánu.

Ale já to teď vím, uvědomil si Tanis neklidně. Mohu ostatní varovat, ale možná je na to už pozdě. Ocel nazval Sáru zrádkyní. Byla jí? Opravdu jejich věci tolik ublížila? Vzpomněl si, co v noci řekla. Jejím hlavním cílem je udržet Ocela v bezpečí. Proto sloužila deset let mlčky zlu. Nakonec mlčení porušila, ale jen ze zoufalství, jen aby zachránila mladého muže před konečným, neodvolatelným závazkem.

Dorazili na otevřené prostranství. Sára se dotkla rukou brože, kterou nosila na prsou. Na obloze se objevil modrý drak a klesal k nim dolů.

„Dokážete přivolat draky,“ řekl Tanis, který ještě stále přemýšlel o té samé věci, „takže jste odsud mohla už dávno uniknout.“

„Máte pravdu.“ Sára postávala v blízkosti Ocela, který ochable visel v Karamonově sevření. „Ale musela bych odejít sama. Odmítl by jít se mnou. Nemohla jsem ho tu nechat samotného. Jen díky mému vlivu kráčel ve světle.“

„Ale mohla jste někoho varovat. Solamnijští rytíři mohli Ariakana zastavit.“ Tanis ukázal na mocnou pevnost. „Teď už je příliš silný.“

„A co by vaši rytíři udělali?“ obořila se na něj Sára. „Přiletěli na dracích? S kopími? A čeho by tím dosáhli? Ariakan s rytíři by bojoval až do konce, do našeho konce. Ne, to jsem nemohla riskovat. Tehdy jsem ještě doufala. Ocel mohl jednoho dne pochopit, jak jsou zlí. Mohl souhlasit, že se mnou odejde… Ale teď…“ Bezútěšně potřásla hlavou.

Modrý drak přistál kus od nich. Bouři rozrušil pohled na Ocela, který vypadal jako bez života, ale Sára draka uklidnila tichým vysvětlením. Bouře pořád pochybovala, ale důvěřovala Sáře a dělala si velké starosti o Ocela. Drak z mladíka nespustil oči po celou dobu, co ho Karamon usazoval do sedla, ani když se mohutný muž vtěsnal za něj.

Sára přistoupila k drakovi. Tanis ji uchopil za ruku a zastavil ji.

„Uděláme, oč nás žádáte, Sáro Dunstonová, ale konečné rozhodnutí je na Ocelovi. Pokud ho ovšem nechcete zamknout do sklepa a zahodit klíč,“ dodal suše.

„Podaří se to,“ trvala na svém.

Tanis ji dál držel za zápěstí. „Sáro, pokud se to nepodaří, pak jste ho ztratila. Nikdy vám neodpustí, že jste ho zradila, že jste zradila rytíře. To přece víte, ne?“

Hleděla na nehybnou synovu postavu a její tvář byla stejně chladná a ošklivá jako brož s černou lilií. V tu chvíli Tanis spatřil skutečnou sílu ženy, která žila tolik let v tomto temném vězení.

„Já vím,“ řekla a vyšplhala na draka.

8. kapitola Věž Nejvyššiho kněze

„Co jsi to udělala, matko?“ obořil se na ni mladý paladin zuřivě.

Ocel se probral v horách na větrem ošlehaném útesu s výhledem na Věž Nejvyššího kněze. Zpočátku byl otupělý a zmatený, ale pochopení a pak vztek rychle spálily pozůstatky lektvarového oparu.

„Chci ti dát šanci znovu zvážit, co děláš,“ řekla Sára.

Neprosila ani nežadonila; nebyla žádná ubožačka. Byla klidná a hrdá a Tanis si při pohledu na ni a jejího syna všiml, že si jsou podobní, ale ne kvůli krvi, nýbrž díky dlouholeté úctě a lásce.

Otec s matkou sice chlapce přivedli na svět, ale byla to Sára, kdo z něj vychoval muže, kterým teď byl.

Ocel polkl hořké výčitky a rozzlobená slova. Místo toho obrátil tmavé oči k Tanisovi a Karamonovi.

„Kdo jsou ti muži?“

„Přátelé tvého otce,“ odvětila Sára.

„Takže o tohle jde,“ řekl Ocel a zahleděl se na Tanise s Karamonem ledovým, domýšlivým pohledem.

Ocelovi se určitě točila hlava a cítil se omámený a zmatený, ale přesto byl ve svém mládí a síle úžasný, dokázal se vzchopit a neztratit hrdost. Přestože se to mužům nelíbilo, museli ho obdivovat.

Modrý drak začichal, potřásl hlavou a zavrčel. Nebe nad věží občas strážili stříbrní draci, které si oblíbili Solamnijští rytíři. Tak brzy zrána na nebi žádný nebyl, ale modrý zjevně cítil něco, co se mu nelíbilo.

Sára Bouři uklidnila a odvedla ji do velkého otvoru ve skále, kde se bude moct alespoň částečně ukrýt — proto přistála zrovna tady. Tři muži zůstali stát na skalnatém útesu a v neklidném tichu na sebe hleděli.

Ocel nevypadal dobře, vrávoral, ale zjevně by raději zemřel, než aby přiznal slabost, proto mu Tanis s Karamonem nenabídli pomoc ani útěchu.

Karamon strčil do Tanise.

„Vzpomínáš si na podzim, kdy vypukla válka? Krátce předtím jsme odešli se Zlatolunou a Řekyvanem z Útěšína. Střetli jsme se s dračími jezdci a Sturma zranili. Celý obličej měl od krve. Sotva se držel na nohou, natož aby šel dál, ale nikdy si nestěžoval a odmítal zastavit…“

„Ano,“ řekl Tanis tiše s pohledem upřeným na mladíka. „Vzpomínám.“ Vzpomínka byla v tu chvíli velmi živá.

Ocel, jenž si byl vědom jejich pohledu, i když možná netušil, že o něm také mluví, se hrdě odvrátil.

Tanis se zadíval na černou zbroj temného paladina, odporně zdobenou symboly smrti, a ponuře přemýšlel, jak se vlastně dostanou do Věže Nejvyššího kněze. A jako by to nestačilo, když Sára vyšla z jeskyně, Tanis na první pohled poznal, že něco není v pořádku.

„Co je, Sáro? Co se děje?“

Karamon se nervózně zadíval na nebe. „Hlídka to není…“

„Bouře tvrdí, že nás sledovali,“ řekla Sára tiše, aniž by pohlédla na Ocela. „Ten rytíř… asi něco tušil.“

„Bezvadné, opravdu bezvadné!“ zabručel Tanis. „Kolik?“

Sára zavrtěla hlavou. „Jeden modrý s jedním jezdcem. Teď tady není. Vrátil se do pevnosti… jakmile zjistil, kam letíme…“

„Ale Takhisisini rytíři pro nás přijdou,“ řekl Ocel s chladným, vítězoslavným úsměvem. Obrátil se k Sáře. „Můžeme odejít, matko, než se stane neštěstí. Přenechej ty dva starochy vzpomínkám.“

Povzdychl si a dotkl se její tváře. „Vím, o co snažíš, matko, ale nepodaří se ti to. Nic mě nepřinutí změnit názor. Vraťme se domů. Postarám se, aby tě lord Ariakan z ničeho nevinil. Povím svému pánovi, že ten šílený nápad byl můj. Že jsem se při víně a kostkách vsadil, že plivnu na Věž Nejvyššího kněze…“

Karamon hluboko v hrudi zabručel. „Dávej si pozor na jazyk, chlapče,“ zavrčel. „Krev tvého otce zbarvila její hradby. Jeho tělo leží uvnitř.“

To Ocela zjevně šokovalo. Ale rychle se vzchopil a pokrčil rameny. „Takže můj otec zemřel při útoku.

„Zemřel při obraně věže,“ řekl Tanis a pozorně se na mladíka zadíval, „a rytířstva.“

„Celý Ansalon ho ctí,“ dodal Karamon. „Jeho jméno vyslovují se stejnou úctou jako Humovo.“

„Jmenoval se Sturm. Sturm Ostromeč,“ řekla Sára tiše. „A stejně se jmenuješ i ty, Ocele.“

Mladík zbledl. Hleděl na ně v nevíře, která rychle potemněla podezřívavostí. „Nevěřím vám.“

„Abych řekl pravdu,“ odvětil Tanis a rychle šlápl Karamonovi na nohu, aby ho přiměl zůstat zticha, „tak tomu nevěříme ani my. Tahle žena,“ ukázal na Sáru, „za námi přišla a navykládala nám nějakou báchorku o vztahu tvojí matky s mužem, který byl naším přítelem, o vztahu, ze kterého jsi náhodou vzešel ty. Odmítli jsme jí uvěřit, a tak jsme řekli, aby tě přivedla a dokázala to.“

„Proč?“ obořil se na ně Ocel a zavrčel. „Co tím dokážete?“

„Dobrá otázka, Tanisi,“ zamumlal Karamon. „Co tím dokážeme?“

Tanis pohlédl tázavě na Sáru.

Vezměte mého syna do věže, žadonila očima. Ukažte mu rytíře. Vzpomene si, jak je v dětství ctil. Vím to. Vzpomene si na příběhy, které jsem mu vyprávěla.

„Kéž by mi Paladin dal vaši víru, paní,“ zabručel si Tanis pod vousy. Poškrábal se na bradě a snažil se vymyslet nějakou výmluvu. Celý plán přestával dávat smysl a stával se čím dál nebezpečnějším.

Nahlas však řekl první věc, která ho napadla. „Na krku tvého otce visí šperk. Pohřbili ho s ním. Hvězdný kámen je magický. Dala mu ho elfská královna Alhana Hvězdbríza. Klenot…“

„Co udělá?“ posmíval se Ocel. „Rozpustí se, když vstoupím do posvátné hrobky?“

„Poví nám pravdu,“ odsekl Tanis, kterého začínal arogantní mladík rozčilovat. „Věř mi, že se mi to nelíbí o nic víc než tobě. Co? Co říkáš, Karamone?“

„Elfský klenot je jen dar z lásky. Ne…“

„Máš pravdu, příteli,“ přerušil ho Tanis hlasitě. „Je to úžasný klenot. Velmi magický.“

„Je to lest,“ řekl Ocel. Položil ruku na opasek, ale zapomněl, že meč odložil. Zůstal v matčině domě. Zrudl a sevřel ruce v pěst. „Chcete mě zajmout. Jakmile projdeme branou, předáte mě rytířům. To je tvůj plán, že, matko?“

„Ne, Ocele!“ vykřikla Sára. „To jsem nikdy neměla v plánu, opravdu. A ani tito muži. Pokud se po všem rozhodneš vrátit do Bouřné Pevnosti, nikdo ti nebude bránit. Rozhodnutí bude na tobě, Ocele.“

„Přísahám na svoji čest a život, že to není lest. Budu tě střežit, jako bys byl můj vlastní syn,“ řekl Tanis tiše.

„Já také, synovce.“ Karamon kývl a položil ruku na jílec meče. „Jsi moje krev. Máš mé slovo. Přísahám na své děti — tvé bratrance.“

Ocel se zasmál. „Budete mě bránit. Děkuji, ale pochybuji, že nastane den, kdy bych potřeboval pomoc dvou změkčilých, starých…“ Odmlčel se, protože mu náhle došlo, co slyšel. „Synovec. Bratranci.“ Přimhouřil tmavé oči. „Kdo jste?“

„Tvůj strýc, Karamon Majere,“ odvětil Karamon hrdě. „A tohle je Tanis Půlelf.“

Ocel se na Karamona zamyšleně, zvědavě zadíval. „Nevlastní bratr mé matky.“ Tmavé oči se přesunuly k Tanisovi. „A jeden z jejích milenců. Aspoň podle lorda Ariakana.“ Mladík ohrnul ret.

Tanisovi zahořela tvář. Je po všem, je to minulost, připomněl si. Kitiara zemřela před mnoha lety. Miluji Lauranu. Celým srdcem i duší. Celé roky jsem na Kit nemyslel, ale stačí záblesk oka, otočení hlavy, pokřivený úsměv a všechno se mi vrací. Má hanba, má nerozvážnost. Naše mládí… naše radost…

„Takže jste přišli, abyste mě zachránili před mnou samým,“ řekl Ocel s hořkou uštěpačností.

„Jen ti chceme dát na vybranou,“ řekl Tanis a nahrbil ramena před ostrým, rezavým větrem a před stejně rezavými vzpomínkami. „Jak řekla Sára, konečné rozhodnutí bude na tobě.“

„Proto jsme bojovali ve válce, synovce,“ dodal Karamon. ,Aby si lidé mohli vybrat.“

„Synovce.“ Ocel se usmál a chtěl, aby jeho úsměv vypadal kousavě a arogantně. Ale než rty roztáhl, na okamžik se zachvěly a na jediné skomírající zabušení srdce odhalily tvář nešťastného, osamělého dítěte.

A právě v tu chvíli Tanis opravdu uvěřil, že mladík je skutečně Sturmův syn. Ve výrazu bezútěšné hrdosti a úzkosti Tanis opět spatřil mladého rytíře, který vyrostl v době, kdy Solamnijské rytíře nenáviděli a nadávali jim, kdy jím pohrdali a nutili ho stydět se za svůj původ.

Sturm věděl, jaké to je být jiný. Používal hrdost jako štít proti nenávisti a předsudkům. Zpočátku to bylo nesmírně těžké, ale Sturm se naučil zlehčit tíhu shovívavostí a soucitem. Temný paladin nesl tíhu štítu ochotně a dobrovolně, proto na něm zanechávala kruté stopy.

Tanis otevřel ústa a skoro pronesl své myšlenky nahlas, ale pak si to rozmyslel. Žádná ubohá slova neproniknou štítem ani temnou, krutou zbrojí. Je Sturmův syn, ale také Kitiařin, dítě zvrhlé temnoty a posvátného světla.

„Dlužíš těmto mužům omluvu, Ocele,“ pokárala Sára mladíka přísně. „Prokázali svou odvahu v bitvě, což tebe teprve čeká. Nemáš právo mluvit s nimi tak neuctivě.“

Ocel se při matčině pokárání začervenal, ale byl přísně vychován. „Omlouvám se, pánové,“ pronesl ztuhle. „Slyšel jsem o vašich činech během války. Možná tomu jen těžko uvěříte,“ dodal s ponurým úsměvem, „ale služebníky královny Takhisis učili vás ctít.“

Tanis tomu skutečně dokázal sotva uvěřit a nelíbilo se mu, jaké by tato skutečnost mohla mít důsledky. „Takže tě učili, aby sis vážil činů svého otce…“

„Pokud je Sturm Ostromeč skutečně můj otec,“ opáčil Ocel. „Učili mě obdivovat jeho hrdinské skutky — postavil se sám přesile nepřátel. Ale také mě naučili vážit si matky Kitiary, Dračího velmistra. A ta ho zabila.“

Po této poznámce všichni zmlkli. Karamon zašoupal nohama, odkašlal si a zahleděl se na zem. Tanis si podrážděně povzdechl a prohrábl si rukou vlasy. Ocel bude proklet, pokud se dozví, kdo byl jeho otec — tak to Ariakan mladému paladinovi řekl. Tanis tomu začínal věřit. Za nic na světě si nedokázal představit, že by z nešťastné situace mohlo vzejít něco dobrého.

Ocel se k nim obrátil zády. Přiblížil se k okraji útesu a se zájmem se zadíval na Věž Nejvyššího kněze.

„Je mi to líto, Sáro,“ řekl Tanis tiše. „Naposledy opakuji. Váš plán nebude fungovat. Nic z toho, co řekneme nebo uděláme, jeho rozhodnutí nezmění. Ocel má pravdu. Měli byste odejít. Vraťte se domů.“

Žena svěsila ramena. Zavřela oči a přitiskla si třesoucí se ruku na ústa. Po ztrhané tváři se jí kutálely slzy. Nedokázala promluvit, proto jen kývla.

„Pojď, Karamone,“ řekl Tanis. „Musíme sejít z hory dřív, než se setmí.“

„Počkejte chvíli,“ řekl náhle Ocel. Otočil se a přistoupil k Sáře. Položil jí ruku na bradu a obrátil tvář ke slunci. „Ty pláčeš,“ zašeptal užasle. „Za celé ty roky jsem tě neviděl plakat.“

Věděl, jak bojovat s jednotkou rytířů, ale matčiny slzy ho dokonale odzbrojily,

„Opravdu chceš, abych udělal něco tak… pošetilého?“ zeptal se podrážděně, bezmocně, zmateně.

Sářina tvář se rozzářila. Dychtivě ho objala. „Ach ano, Ocele. Prosím! Udělej to pro mě.“

Tanis s Karamonem stáli mlčky poblíž a čekali.

Ocel se na ni zahleděl a jeho tvář odhalila boj, který se odehrával v jeho nitru. Vrhl po starších mužích temný, postranní pohled a chladně řekl: „Doprovodím vás, pánové — kvůli ní.“

Obrátil se na podpatku, přistoupil k okraji útesu a lehce seskočil na skalnatou římsu pod ním. Vydal se dolů z hory a s lehkostí, mrštností a silou mládí si hledal cestu mezi balvany.

Tanise zastihlo mladíkovo nečekané rozhodnutí nepřipraveného, proto si pospíšil za ním, ale jeho elegantní, drahé boty se hodily spíše na procházku po sídle než na šplhání po horách, a tak uklouzl na štěrku. Ztratil rovnováhu a zřítil by se dolů z útesu, kdyby ho silná ruka nepopadla za límec tuniky a nestrhla ho zpátky.

„Pomalu, příteli,“ řekl Karamon. „Máme před sebou dlouhou cestu, která nebude snadná ani pro naše boty, ani pro kosti.“ Kývl dolů na Ocela, jehož tmavé kudrny byly mezi balvany sotva viditelné. „Nech našeho mladého přítele na chvíli o samotě. Potřebuje přemýšlet. Jeho mysl se asi podobá tam tomu potoku.“

Zpěněná voda bublala a zurčela, vířila a obtékala kameny, občas uvízla v tmavých rybníčcích, jen aby se nakonec osvobodila a řítila se dál ke konečnému cíli, k věčnému moři.

„Než dorazí dolů, vychladne,“ dokončil Karamon.

„Nevychladne,“ zabručel Tanis. Slunce rozpalovalo skálu a Tanis se pod koženou zbrojí potil. Položil Karamonovi ruku na paži a usmál se na velkého válečníka. „Jsi moudrý muž, příteli.“

Karamon zahanbeně pokrčil rameny. „Nevím. Jenom mám sám tři syny, to je všechno.“

Tanis slyšel i to, co nevyslovil.

„Pojďme,“ prohlásil prudce. Ohlédl se po Sáře.

„Počkám tady,“ řekla a postavila se před vchod do jeskyně. „Bouře je rozčilená. Nebylo by moudré nechat ji tu samotnou. Mohla by se vydat za Ocelem.“

Tanis kývl a znovu vyrazil dolů ze srázu, tentokrát však pomaleji a opatrněji.

„Bohové vám za to požehnají,“ zavolala Sára ohnivě.

„No, jeden z bohů určitě,“ zabručel Tanis.

Raději nepřemýšlel který.

9. kapitola Černá lilie, bilá růže

Pevnost známou pod jménem Věž Nejvyššího kněze postavil Vinas Solamnus, zakladatel Solamnijského rytířstva, během Věku moci. Pevnost střeží Západní bránu, průsmyk, kterým se dá vstoupit do Palantasu, jednoho z největších měst v Ansalonu.

Ale pak došlo k Pohromě, ze které mnoho lidí mylně vinilo Solamnijské rytíře, a Věž Nejvyššího kněze zůstala prakticky opuštěná. Rytíři se báli o své životy, a proto se ukryli. Za Války kopí věž opět obsadila posádka a sehrála rozhodující úlohu v obraně Palantasu a okolní krajiny. Astinus zapsal hrdinské činy těch, kdo zde bojovali a věž udrželi. Záznamy můžeš najít ve velké Palantaské knihovně pod názvem Draci zimní noci.

V knize si přečteš i o Sturmovi Ostromečovi, který zemřel, když se sám postavil strašlivým drakům. Kniha říká:

,Sturm se obrátil k východu. Jasná sluneční zář ho téměř oslepovala, takže viděl draka jen jako černou skvrnu. Spatřil, jak tvor slétl dolů pod úroveň hradeb, a uvědomil si, že modrý zaútočí zespodu, aby jezdci poskytl prostor, který potřeboval. Zbylí dva dračí jezdci se drželi zpátky a čekali, aby zjistili, jestli jejich paní bude potřebovat pomoc, nebo se s drzým rytířem vypořádá sama.

Sluncem zalité nebe zůstalo na okamžik prázdné, pak drak vyrazil zpoza hradby a strašlivě zařval, až Sturmovi málem popraskaly ušní bubínky a rozbolela ho hlava. Z dračího dechu se mu zvedal žaludek. Zavrávoral, ale když sekl mečem, podařilo se mu udržet na nohou. Prastará čepel zasáhla draka do levé nozdry. Kolem se rozstříkla černá krev. Drak zuřivě zařičel.

Ale zásah přišel Sturma draho. Neměl čas se znovu připravit.

Dračí velmistr zvedl oštěp a jeho hrot se zaleskl ve slunci. Sehnul se a vší silou bodl, prorazil zbroj, svaly i kosti.‘

Ocel střelil po společnících samolibým pohledem. Všiml si, jak jeho přednes na muže zapůsobil.

„Dobrý bože.“ Strýci poklesla čelist a na kulaté a poněkud přihlouplé (to si alespoň Ocel pohrdavě myslel) tváři se mu objevil šokovaný výraz. Půlelf na temného paladina ponuře hleděl.

„Máš dobrou paměť,“ poznamenal Tanis.

„Pán Ariakan tvrdí, že pro válečníka je nezbytné znát nepřítele,“ odsekl Ocel. Nepřiznal, že mu příběh pověděla jako první matka Sára, když byl ještě dítě.

Tanis přesunul pohled k vysoké zdi poblíž hlavní věže. „Tvůj otec zemřel na těch hradbách. Kdybys vyšel nahoru, viděl bys na kamenech ještě pořád jeho krev.“

Ocel vzhlédl přinejmenším ze zvědavosti. Hradby v těchto dnech nebyly prázdné. Kráčeli po nich rytíři a bedlivě drželi hlídku, protože ačkoli Válka kopí skončila, Solamnie nežila v míru. Ale když se Ocel zadíval vzhůru, rytíři náhle zmizeli a na cimbuří zůstal stát jediný, osamělý muž. Věděl, že zemře, a odevzdaně přijal smrt, protože doufal, že přiměje demoralizované a neuspořádané rytíře vzchopit se a bojovat dál.

Ocel viděl plamen a jasné slunce, viděl černou a rudou krev stékající po stříbrné zbroji. Srdce se mu rozbušilo tajnou hrdostí. Vždy tento příběh miloval, proto si ho také tak dobře pamatoval. Mohlo za to snad něco hlubšího, co dokázala rozpoznat jen jeho duše?

Ocel si náhle uvědomil, že muži stojí tiše po jeho boku.

Samozřejmě že ne. Nebuď hloupý, pokáral se Ocel. Děláš přesně to, co chtějí. Je to jenom příběh, nic víc.

Pokrčil rameny. „Vidím jenom zeď. Pusťme se do toho.“

Sešli z kopců na západní straně Věže Nejvyššího kněze. Kousek od místa, kde se krčili v houští, se široký násep táhl k hlavní bráně věže. Pod vchodem se nacházela Paladinova komnata, ve které odpočívali Sturm Ostromeč a další rytíři, kteří padli při obraně věže.

Všichni Takhisisini rytíři a rádoby rytíři trávili mnoho hodin studiem plánů Věže Nejvyššího kněze, které jim poskytl Ariakan, jenž zde byl vězněn.

Ale prohlížet si nákres je jedna věc, a vidět pevnost na vlastní oči něco úplně jiného. Udělala na Ocela velký dojem. Nepředstavoval si ji tak velkou, tak velkolepou. Ale rychle potlačil úžas a začal počítat muže na cimbuří a stráže u hlavní brány. Podobné informace by mohly být pánovi užitečné.

Po náspu vždy procházela spousta poutníků a stejně tomu bylo i to ráno. Kolem pomalu projel rytíř, jeho manželka a pěkné dcery. Obchodníci přiváželi vozy s jídlem a soudky piva a vína. Z brány vyjela klusem jednotka rytířů s pážaty a panoši, aby odrazila nájezdy hobgoblinů nebo drakoniánů nebo prostě předvedla působivou sílu při projížďce ulicemi Palantasu. Ocel si všímal jejich zbraní a velikosti zavazadel.

Prostí občané přicházeli a odcházeli, někteří uzavírali obchody, jiní žádali o almužnu a další si stěžovali na nájezdy draků na vesnice.

Ponuře se tvářící rytíř vyváděl z věže skupinu zubících se šotků spoutaných na rukou a nohou řetězy. Odebral šotkům všechny „vypůjčené“ věci, pak je za hradbami věže propustil.

„Není mezi nimi Tas, že ne?“ Karamon se pátravě zadíval na chechtající se šotky, kteří zrovna běželi kolem nich.

„Ochraňuj nás Paladin!“ prohlásil zaníceně Tanis. „Už tak máme dost potíží.“

„Jak se vlastně chcete dostat dovnitř?“ zeptal se Ocel chladně. Všiml si — stejně jako jeho společníci — že rytíři u brány zastaví a vyslechnou každou osobu, než jí dovolí vstoupit.

„Pustili dovnitř šotky,“ poznamenal Karamon.

„Ne, nepustili,“ odvětil Tanis. „Znáš staré pořekadlo: ,Pokud dovnitř pronikne krysa, podaří se to i šotkovi.’ A ty by ses stejně šotčí dírou neprotáhl, Karamone.“

„To je pravda,“ souhlasil velký muž klidně.

„Mám nápad,“ řekl Tanis. Podal Ocelovi modrý plášť. „Přehoď si ho přes zbroj a drž se za Karamonem. Zaměstnám rytíře u brány a vy proklouznete kolem…“

„Ne,“ řekl Ocel.

„Co tím chceš říct?“ zeptal se Tanis podrážděně.

„Nebudu se schovávat ani popírat, komu jsem věrný. Nevplížím se dovnitř jako… jako šotek,“ odmítl Ocel pohrdavě. „Rytíři mě vpustí dovnitř takového, jaký jsem, budou vědět, kdo a co jsem, nebo vůbec.“

Tanisův výraz ztvrdl. Byl odhodlaný hádat se, když Karamon vybuchl smíchy.

„Mně to zrovna zábavné nepřipadá,“ vyštěkl Tanis.

Karamon se zalkl a odkašlal si. „Omlouvám se, Tanisi, ale Ocel vypadal přesně jako Sturm a já si prostě nedokázal pomoct. Vzpomínáš si na ten hostinec, když jsme našli hůl s modrým krystalem, na všechny ty gobliny a jak se Hledači hrnuli nahoru po schodech, aby nás přivázali ke kůlu a upálili? Vzali jsme do zaječích a doufali, že uprchneme kuchyní. Všichni, až na Sturma.

On zůstal sedět u stolu a klidně popíjel pivo. ,Cože?’ odpověděl, když jsi mu řekl, aby utekl. ,Utéct? Před touhle cháskou?’ Když synovec mluvil o rytířích, jeho výraz mi připomněl Sturmův tehdy v noci.“

„Výraz tvého synovce mě nutí vzpomínat na spoustu věcí,“ řekl Tanis ponuře, „jako třeba na to, že nás kvůli Sturmovi a jeho tvrdohlavosti a cti několikrát málem zabili.“

„Ale milovali jsme ho za to,“ řekl Karamon tiše.

„Ano.“ Tanis si povzdychl. „Ano, milovali, ale někdy, třeba jako zrovna teď, jsem měl chuť zakroutit mu jeho rytířským krkem.“

„Podívej se na to z jiné stránky, Půlelfe,“ řekl Ocel posměšně, „považuj to za znamení svého boha, velkého Paladina. Pokud chce, abych se dostal dovnitř, postará se o to.“

„Dobrá, mladíku, přijímám výzvu. Budu důvěřovat Paladinovi. Možná nám opravdu dá znamení. Ale,“ Tanis zvedl varovně prst, „drž jazyk za zuby, ať už řeknu cokoli. A neplacní nic, čím bys nám způsobil potíže.“

„To neudělám,“ řekl Ocel s ledovou důstojností a pohrdáním. „Matka je tam nahoře v horách s modrým drakem. Pokud se mi něco stane, lord Ariakan si vybije vztek na ní.“

Tanis se na mladíka upřeně zadíval. „Ano, milovali jsme ho,“ zamumlal tiše pod vousy.

Ocel předstíral, že neslyšel. Otočil se k Věži Nejvyššího kněze, vylezl z houští a vstoupil na násep. Předpokládal, že ho strýc s Půlelfem budou následovat.

Tanis s Karamonem kráčeli bok po boku s temným paladinem po široké cestě k hlavní bráně věže. Karamon položil ruku na jílec meče a tvářil se ponuře a hrozivě. Tanis pozorně sledoval všechny, kdo je míjeli, a čekal, kdy se na něj zahledí s nenávistí a šokovanou hrůzou — kdy vykřiknou a přivolají jednotku rytířů.

Ocel šel vzpřímeně a hrdě a chladnou, pohlednou tvář měl bez výrazu. Pokud cítil nervozitu, dobře ji skrýval.

Téměř nikdo si jich však nevšímal. Většina z těch, kdo cestovali po této silnici, se zaobírala vlastními myšlenkami a starostmi. A kdo by si všiml tří ozbrojených mužů v pevnosti plné ozbrojených mužů? Pozornost jim povětšinou věnovaly jen krásné mladé ženy, které doprovázely do věže otce rytíře. Obdivně se usmívaly na mladého rytíře a skoro vypadávaly z kočárů, aby upoutaly Ocelovu pozornost.

Tanis se cítil nesmírně zmatený. Copak už na lidi nepůsobily symboly hrůzy a smrti, které temný paladin stavěl veřejně na odiv? Copak už Solamnijci zapomněli na hrozivou moc Temné královny? Nebo byli prostě hloupí a pošetile spokojení?

Tanis střelil pohledem po Ocelovi a všiml si, že mladík ohrnul pohrdavě ret. Bavil se.

Tanis přidal do kroku. Pořád museli projít hlavní branou.

Půlelf přišel s několika nápady, jak ospravedlnit vstup Takhisisina rytíře do pevnosti Paladina, ale zase je všechny zavrhl. Nakonec musel sám sobě přiznat, že žádný logický důvod neexistuje. V nejhorším případě využije svoji hrdinskou pověst a vážené postavení vládního úředníka a vynutí si vstup.

Tanis si přál, aby měl na sobě všechny odznaky svého postavení, a ne obnošené, i když pohodlné cestovní šaty. Nasadil výraz, který říkal ,uděláte všechno, co budu chtít, a bude se vám to líbit’, a vyrazil k rytířům, kteří strážili hlavní bránu.

Karamon s Ocelem se zastavili asi půl kroku za ním. Ocelová tvář byla tvrdá, tmavé oči měl neproniknutelné a hlavu vzdorovitě vztyčenou.

Jeden z rytířů ve službě postoupil vpřed. Pohlédl na ně s mírnou, přátelskou zvědavostí.

„Vaše jména, pánové?“ požádal zdvořile. „A povězte mi, prosím, za jakým účelem jste nás navštívili.“

„Jsem Tanis Půlelf.“ Tanis byl tak napnutý, že slova skoro vyštěkl a zakřičel. Přinutil se uklidnit a tišeji dodal: „To je Karamon Majere…“

„Tanis Půlelf a slavný Karamon Majere!“ udělali na mladého rytíře dojem. „Je mi ctí vás poznat, pánové.“ Společníkovi pak tlumeně řekl: „To je Tanis Půlelf. Běž a přiveď sira Wilhelma.“

Wilhelm byl asi velitelem hlídek u brány.

„Prosím, není potřeba dělat rozruch,“ namítl Tanis rychle a doufal, že to zní patřičně skromně. „S přáteli jsme se vydali na pouť do Paladinovy komnaty. Jen ji chceme uctít, nic víc.“

Mladý rytíř se ihned zatvářil vážně a soucitně. „Ano, samozřejmě, můj pane.“ Přesunul pohled od Karamona, který se mračil a vypadal, jako by chtěl samojediný pevnost dobýt, k Ocelovi.

Tanis se napnul. Dokázal si představit, co se stane. Mladý strážce se zatváří užasle, pak rozzuřeně, trubky zaječí na poplach, spustí padací mříž, obklopí je tasené meče…

„Vidím, že jste rovněž rytířem koruny, pane, jako já,“ řekl mladý rytíř… Ocelovi! Solamnijský rytíř se dotkl náprsního krunýře s odznakem nejnižší hodnosti Solamnijských rytířů. Pozdravil Ocela jako přítele — ruku v rukavici zdvihl k přilbě. „Jsem sir Reginald. Nepoznávám vás, pane rytíři. Kde jste strávil výcvik?“

Tanis zamrkal a zíral. Copak k rytířům v těchto dnech přijímali i krátkozraké? Podíval se na Ocela a viděl černou zbroj ozdobenou odznaky Temné královny: lilií, sekyrou a lebkou. A přesto se Solamnijský rytíř usmíval a zdravil Ocela jako přítele z kasáren.

Očaroval snad rytíře Ocel? Bylo to možné? Tanis na něj ostře pohlédl, pak se uvolnil. Ne, Ocel byl zjevně zmatený jako Tanis. Vzdor z mladíka zcela vyprchal. Vypadal omámeně a trochu přihlouple.

Karamonovi poklesla čelist. Do úst by mu mohl vletěl vrabčák a uhnízdit se tam, a on by si toho ani nevšiml.

„Kde jste strávil výcvik, pane?“ zeptal se rytíř znovu přátelsky.

„V S… Šotčíně,“ plácl Tanis první věc, která ho napadla.

Mladý rytíř ihned projevil soucit. „Ach, slyšel jsem, že je to krutá služba. Raději bych hlídkoval ve Wrakowě. Je to vaše první návštěva ve věži? Mám nápad.“ Rytíř se otočil k Tanisovi. „Až uctíte Paladinovu komnatu, půjčíte mi svého přítele? Za půl hodiny mi končí služba. Provedu ho po věži, ukážu mu naši obranu, opevnění…“

„Myslím, že to není dobrý nápad!“ vydechl Tanis. Třásl se a potil v kožené zbroji. „My… očekávají nás v Palantasu. Cekají na nás manželky, že ano, Karamone?“

Karamon pochopil. S cvaknutím zavřel ústa a zamumlal něco nesrozumitelného o Tice.

„Možná příště,“ dodal Tanis lítostivě. Střelil pohledem po Ocelovi, protože byl přesvědčený, že se mladý muž náramně baví.

Ale Ocel byl otřesený, bledý a měl vytřeštěné oči. Zdálo se, že má problém se nadechnout.

No, pomyslel si Tanis, to se stává, když se člověka dotkne bůh.

Dorazil sir Wilhelm a ihned se jich ujal. Tanis si s lítostí všiml, že patří ke starým, nadutým, usedlým rytířům, kteří za sebe nechali myslet Zákon a Instrukce. Byl to typ rytíře, kterým Sturm Ostromeč vždy opovrhoval. Naštěstí bylo rytířů jako sir Wilhelm v těchto dnech mnohem méně než v minulosti. Škoda, že jim ho nějaký bůh — nebo bohyně — seslal do cesty.

A sir Wilhelm samozřejmě trval na tom, že je do hrobky osobně doprovodí.

„Děkuji, můj pane.“ Tanis se snažil muže zbavit. „Ale jistě si umíte představit, že je to pro nás velmi dojemný okamžik. Raději bychom sami…“

Nemožné! (Frk) To sir Wilhelm nikdy nedovolí (Frk) Slavný Tanis Půlelf a slavný Karamon Majere a jejich mladý přítel, rytíř koruny, který poprvé navštíví Paladinovu komnatu. Ne, ne (Frk, frk), poskytne jim rytířský doprovod.

Sir Wilhelm sebral šest dobře ozbrojených rytířů. Seřadil je, pak se postavil do čela a vydal se do Paladinovy komnaty pomalým, vážným krokem, jako by vedl pohřební průvod.

„Možná ho vede,“ řekl si Tanis pro sebe. „Náš.“

Pohlédl na Karamona. Velký muž pokrčil nešťastně rameny. Neměli na vybranou a museli ho zdvořile následovat.

Rytíři zamířili k zavřeným železným dveřím, označeným symbolem Paladina. Úzké schodiště za dveřmi vedlo dolů do hrobky.

Ocel se přisunul blíž k Tanisovi. „Co jste to tam udělal?“ obořil se na něj. Mluvil tiše a podezřívavým pohledem přeskakoval z Půlelfa na rytíře pochodující před nimi.

„Já? Nic,“ odvětil Tanis.

Ocel mu nevěřil. „Nejste mág, že ne?“

„Ne, nejsem,“ odsekl Tanis podrážděně. Ještě z toho nebyli venku, ještě zdaleka ne. „Nevím, co se stalo, ale asi jsi dostal boží znamení!“

Ocel zbledl. Ve tváři se mu zračil úžas — a strach. Tanis se nad mladíkem slitoval. Bylo to zvláštní, ale oblíbil si ho.

„Vím, jak se cítíš,“ řekl Tanis tiše. Rytíři dorazili k železným dveřím a začali rozdávat pochodně, aby osvítili tmavé schodiště. „Jednou jsem se postavil Jejímu temnému Veličenstvu. Víš, co jsem chtěl udělat? Toužil jsem padnout na kolena a uctít ji.“

Tanis se při vzpomínce na tu událost zachvěl, i když se stala už před lety. „Chápeš, co tím chci říct? Královna Takhisis není moje bohyně, aleje bohyně. Já jsem jenom ubohý, drzý smrtelník. Jak bych ji mohl nectít?“

Ocel neodpověděl. Zvážněl, zamyslel se a stáhl se do sebe. Paladin dal mladému rytíři znamení, kterého se tak opovržlivě dožadoval. Co to pro něj znamenalo? A znamenalo to vůbec něco?

Železné dveře se otevřely. Rytíři začali vážným krokem sestupovat dolů ze schodů.

10. kapitola „Má čest je můj život“

Půlelfovo vysvětlení dávalo Ocelovi smysl. Paladin byl bůh, v porovnání se svým protějškem, s Temnou královnou, to byl ubohý, zbabělý bůh, ale přece jen bůh. Bylo správné a příhodné, že Ocel nad Paladinovou přítomností užasl — pokud to byl u brány skutečně on.

Ocel se dokonce pokusil celé věci zasmát — bylo směšné, že nadutí rytíři vedli nejobávanějšího nepřítele za ruku.

Ale smích mu zmrzl na rtech.

Začali sestupovat po schodech do hrobky — na nesmírně vznešené místo, uctívané a posvátné. Spočívala zde těla mnoha statečných mužů, včetně Sturma Ostromeče.

Est Sularus oth Mithas. Má čest je můj život.

Ocel slyšel, jak slova pronáší hluboký, zvučný hlas. Rychle se rozhlédl, aby zjistil, kdo to promluvil.

Nikdo však nepronesl ani slovo. Všichni kráčeli tiše ze schodů a z úcty hovořili tlumenými hlasy.

Ocel věděl, kdo to promluvil. Poznal, že se ocitl v přítomnost boha, a dostal strach.

Ocel vyzval Tanise z hrané statečnosti, která skrývala náhlou bolestivou touhu poznat sám sebe, jež pálila Ocela v duši. Jedna jeho část zoufale toužila uvěřit tomu, že Sturm Ostromeč — vznešený, hrdinný, tragický rytíř — byl jeho otcem. Druhá se toho děsila.

Pokud zjistíš pravdu, budeš proklet, varoval Ariakan.

Ano, možná tomu tak bude, ale… pozná pravdu!

A proto vyzval Ocel boha, vyzval Paladina, aby mu ji odhalil.

Zdálo se, že bůh mladíkovu výzvu přijal.

Ocelovi pokleslo srdce a jeho duše se sklonila v úctě.

Paladinova komnata byla obrovská obdélníková místnost, kterou lemovaly kamenné rakve, v nichž odpočívali hrdinové dávných dob a mrtví nedávné Války kopí. Po pohřbu Sturma Ostromeče a dalších rytířů, kteří padli při obraně věže, byly železné dveře komnaty uzamčeny a zapečetěny. Kdyby věž padla do rukou nepřítele, těla mrtvých by nikdo nezneuctil.

Rok po konci války rytíři pečetě rozlomili, otevřeli hrobku a udělali z ní poutní místo jako z Humovy hrobky. Paladinova komnata byla znovu vysvěcena a ze Sturma Ostromeče se stal hrdina národa. Tanis byl tehdy u toho, stejně jako jeho manželka Laurana, Karamon a Tika, Portios a Alana — vládci elfských národů v Silvanestu a Qualinestu, a také šotek Tasslehoff Bosonožka. Raistlin Majere, pán Věže Vysoké magie v Palantasu, se už v té době obrátil k temnotě a nepřišel, ale poslal zprávu, ve které vyjádřil úctu starému spolubojovníkovi a příteli.

Za temných dnů války ležela těla na holé zemi. Při tomto obřadu však byla správně a se všemi poctami pohřbena. Pro Sturmovo tělo vyrobili zvláštní katafalk. Byl z mramoru, do kterého vytesali obrazy rytířových hrdinných skutků, a postavili ho do středu komnaty. Sturmovo tělo na něm leželo bez rakve.

Magie ochránila tělo před rozkladem po celých dvacet let. Nikdo to nevěděl jistě, ale většina lidí si myslela, že zdrojem magie je elfský klenot, který mu darovala z lásky Alhana Hvězdbríza. Byl to však jen šperk, který si dávali milenci, neměl mít takovou moc. Ale láska mu na druhou stranu dala vlastní sílu.

Tanis od toho dne komnatu nenavštívil. Slavnostní obřad pro něj byl příliš bolestivý a posvátný, než aby ho znovu prožil. Teď se vrátil, ale necítil se ani slavnostně, ani posvátně. Tanis se rozhlédl po komnatě s prastarými rakvemi pokrytými prachem a s katafalkem ve středu a měl pocit, jako by se chytil do pasti. Pokud se něco pokazí, budou příliš daleko od schodiště, od železných dveří a únikové cesty.

„Nic se nepokazí,“ řekl si Tanis. „Ocel se podívá na otcovo tělo a buď na něj zapůsobí, nebo ne. Myslím, že ho to nijak neovlivní. Podle toho, co vidím, je mladík na nejlepší cestě do Propasti. Ale co já vím? Neočekával jsem, že se dostaneme až sem.“

Sir Wilhelm vypadal tak truchlivě, jako by pohřbíval příbuzného. Zavedl je ke katafalku a rytíři se rozestavili kolem něj — tři na každé straně. Sir Wilhelm stál v pozoru u hlavy már.

Tanis přistoupil ke katafalku. Zadíval se na přítelovu tvář — na tvář, která vypadala jako vytesaná z mramoru, ale zároveň si zachovávala vzpomínku na život, což byla věc, kterou studený kámen nikdy nedokázal. Tanis zapomněl na Ocela. Cítil, jak ho obklopuje mír. Už pro přítele netruchlil, protože Sturm zemřel přesně tak, jak žil — se ctí a odvahou.

Tanisovi se ulevilo, když spatřil, jak rytíř nerušeně spí. Tanisova popudlivost a starost o syna, hektická politická situace i hrozba války, vše zmizelo. Život byl krásný a sladký, ale čekalo na ně něco ještě mnohem lepšího.

Sturm Ostromeč ležel na mramorových márách, ruce složené na jílci prastarého meče — otcova meče. Byl oděn do otcovy zbroje. Na hrudi mu jasem lásky zářil hvězdný kámen. Po boku mu leželo dračí kopí. Vedle něj pak dřevěná růže, kterou vyřezaly ruce truchlícího starého trpaslíka, který nyní rovněž spal klidným spánkem. A bílé pero v krystalu, poslední dar milujícího šotka.

Tanis poklekl na koleno vedle těla. Hlavu měl ve stejné úrovni jako rytíř a promluvil k příteli tiše v elfštině. „Sturme, čestné, vznešené, něžné srdce. Vím, že jsi odpustil Kitiaře vše, co ti provedla, zradu i podvod — byly bolestivější než oštěp, kterým tě nakonec zavraždila. Tento mladík je její syn a obávám se, že se jí až příliš podobá.

Ale myslím, že je v něm něco z tebe, příteli. Když tady teď stojím, věřím, že jsi opravdu jeho otec. Jste si podobní, ale nejen vzhledem. Vidím tě v jeho duši, v jeho nebojácné odvaze, vznešené povaze, v soucitu s ostatními, který považuje za svou chybu.

Tvůj syn je v nebezpečí, Sturme. Temná královna ho láká, šeptá mu svůdná slova, slibuje slávu, která jistě skončí porážkou. Potřebuje tvoji pomoc, příteli, pokud mu ji vůbec můžeš poskytnout. Lituji, že musím rušit tvůj pokojný spánek, ale žádám tě, Sturme, abys udělal vše, co je v tvých silách, abys odvrátil syna od temné stezky, po které kráčí.“

Tanis vstal. Utřel si oči a podíval se na Karamona.

Velký muž klečel na opačné straně katafalku. „Dal bych za své děti život,“ řekl tiše, „kdybych si myslel, že je tak ochráním před nebezpečím. Vím, že uděláš… No, uděláš, co je správné, Sturme. Vždycky jsi byl takový.“

Po této poněkud tajemné žádosti Karamon vstal. Odvrátil se, hlasitě popotáhl a utřel si oči i nos do rukávu.

Tanis pohlédl na Ocela. Mladík se držel zpátky. Stál o samotě, dál od rytířů i od katafalku, ale díval se na tělo tmavýma, žhavýma očima. Jen hleděl a nehýbal se. Jeho tvář, bledá, chladná a tvrdá, byla dokonalým odrazem spícího rytíře. Oba mohli být vytesaní z mramoru.

„Co se dá dělat,“ řekl si Tanis. „Chudák Sára. Ale zkusila to.“

Povzdechl si a udělal krok vpřed. Bylo na čase odejít.

Ocel se však náhle křečovitě vrhl ke katafalku.

„Otče!“ vykřikl zlomeně. Nepromluvil to muž, nýbrž dítě, oloupené a osamělé.

Ocel sevřel chladné ruce mrtvoly.

Všechny přítomné zasáhl záblesk bílého světla, čistého a zářivého, chladného a strašlivého, ochromil je a napůl oslepil.

Tanis si promnul oči, zběsile se snažil zbavit zářivých obrazů a prohlédnout ohňostrojem ohnivě rudých a zlatě žlutých skvrn. Elfové dobře vidí a dokáží se lépe přizpůsobit tmě a světlu než lidé. Ale možná že v tuto chvíli viděly lépe oči srdce než ty v hlavě.

V komnatě totiž stál Sturm Ostromeč.

Vidina byla tak skutečná — pokud to ovšem byla vidina, že Tanis na přítele málem zavolal, málem se natáhl, aby mu opět sevřel ruku. Ale něco zamklo Půlelfovi ústa. Sturm hleděl na syna a v jeho tváři se zračil žal, pochopení a láska.

Sturm nepromluvil. Zvedl ruku k hrudi a sevřel v ní hvězdný kámen. Oslepující bílé světlo na okamžik potemnělo. Sturm se natáhl po synovi.

Ocel zíral na otce. Mladík byl ztuhlý jako mrtvola.

Sturm se dotkl Ocelový hrudi. Světlo klenotu se rozzářilo.

Ocelová ruka vylétla k hrudi, nahmatala nějaký předmět a sevřela ho v ruce. Mezi Ocelovými prsty zatepalo na okamžik bílé světlo, pak potemnělo. Ocel schoval věc v ruce za zbroj.

„Svatokrádež!“ zařval sir Wilhelm pohoršené a zuřivě a tasil meč z pochvy.

Ostrá zář konečně zmizela. Tanisovi se opět vrátil zrak, a to, co spatřil, ho znervóznilo a vyděsilo.

Tělo Sturma Ostromeče zmizelo. Mrtvola byla pryč. Na márách po ní zůstaly jen přilba, naleštěná stará zbroj a prastarý meč.

„Podvedli nás!“ řval sir Wilhelm. „Ten muž není jedním z nás! Není Solamnijský rytíř. Je to služebník Temné královny! Přisluhovač temnoty! Chopte se ho! Zabijte ho!“

„Magický kámen!“ vykřikl další rytíř. „Je pryč! Ukradl ho! Musí ho mít u sebe!“

„Seberte ho! Prohledejte ho!“ ječel sir Wilhelm. Rozpřáhl se mečem a skočil po Ocelovi.

Ocel nebyl ozbrojen, proto instinktivně sáhl po nejbližší čepeli. Popadl meč — otcův meč — z katafalku. Zvedl čepel a snadno odrazil divoké seknutí sira Wilhelma. Mladík odhodil starého rytíře dozadu, takže se zařinčením zbroje přistál mezi starými, zaprášenými rakvemi.

Ostatní rytíři se přiblížili. Ačkoli byl Ocel silný a obratný, nemohl bojovat se sedmi muži najednou.

Tanis tasil meč. Přeskočil máry a dopadl vedle Ocela.

„Karamone! Hlídej mu záda!“ zaječel Tanis.

Karamon stál s otevřenými ústy. „Tanisi! Myslím, že jsem viděl…“

„Já vím! Já vím!“ křičel Tanis. „Taky jsem ho viděl!“ Musel velkého muže nějak vytrhnout ze šokovaného omámení. „Karamone, přísahal jsi! Přísahal jsi, že budeš Ocela chránit jako vlastního syna.“

„To jsem přísahal,“ řekl Karamon s důstojnou vážností. Velký muž popadl nejbližšího rytíře, který mu zastoupil cestu, a odhodil ho stranou. Karamon tasil meč a postavil se zády k Ocelovi.

„Nemusíte to pro mě dělat,“ vydechl Ocel bledými rty. „Nepotřebuji, abyste za mě bojovali v mých bitvách!“

„Nedělám to pro tebe,“ odvětil Tanis. „Dělám to pro tvého otce.“

Ocel na něj podezřívavě a nevěřícně hleděl.

„Viděl jsem, co se stalo,“ řekl Tanis prostě. „Znám pravdu.“

Ukázal na náprsní krunýř temného paladina, na zbroj, kterou zdobily odporné znaky Temné královny. Zpod brnění pronikalo bílé světlo.

Ocelovi se viditelně ulevilo — mladík asi přemýšlel, jestli se to opravdu stalo, nebo přichází o rozum. Ihned se vzchopil a výraz mu ztvrdl. Ocel byl opět jedním z Takhisisiných rytířů. S ponurou tváří se postavil nepříteli.

Solamnijští rytíři stáli s tasenými meči, ale ihned nezaútočili. Tanis Půlelf měl vysoké postavení a Karamon Majere byl ctěný a oblíbený hrdina. Rytíři se neklidně dívali jeden na druhého a čekali na rozkazy.

Sir Wilhelm se škrábal na nohy. Pro něj byla situace jasná. „Ošálilo je zlo! Jsou služebníky Temné královny. Chopte se všech tří!“

Rytíři se vrhli do útoku. Ocel bojoval dobře. Byl mladý, obratný a na podobnou příležitost čekal celý život. Oči mu zářily a čepel se blýskala ve světle pochodní. Ale mladí Solamnijští rytíři mu byli rovni. Viděli zlo ve svém středu a oči jim hořely posvátným světlem. Bránili svoji čest a mstili svatokrádež. Čtyři obklíčili Ocela, protože ho chtěli zranit a zajmout, ne zabít.

Čepele se s řinčením srazily. Těla se vzpírala a bojovala. Ocel brzy krvácel z rány na čele. Dva z rytířů byli rovněž zranění, ale bojovali s novou silou a odhodláním. Zatlačili Ocela ke katafalku.

Tanis dělal, co mohl, ale už dlouhá léta netasil meč. Karamon funěl, sípal a bručel a z čela se mu řinul pot. Zatímco nepřítel sekl šestkrát, Karamon jen jednou, ale díky jeho velikosti a síle jedna rána vždy stačila. Jeho meč řinčel jako kladivo o kovadlinu.

Trojice se snažila probojovat ke schodům, ale rytíři byli odhodlaní zatarasit jim únikovou cestu. Sira Wilhelma naštěstí nenapadlo vyslat jednoho z rytířů pro posily. Pravděpodobně doufal, že se proslaví zajetím paladina Temné královny. Anebo nechtěl riskovat a ještě snížit už tak malý počet obránců.

„Pokud se dostaneme ke schodům,“ řekl Tanis Karamonovi, když se přiblížil, „můžeme se rozběhnout k bráně. Stáli tam jen dva strážci. A potom…“

„Zatím dál… nemysli!“ Karamon se opíral o katafalk a stále se snažil bojovat, i když lapal po dechu. „Zatraceně těžká… zbroj!“

Tanis už Ocela neviděl, protože mladíka obklíčila hradba stříbrné zbroje. Ale slyšel zvonění meče a podle čerstvých ran Solamnijských rytířů poznal, že Ocel ještě stále bojuje. Bude bojovat, dokud nepadne. Nikdy nedovolí, aby ho zajali živého.

Nepošpiní otcovu památku.

Tanise bolely všechny svaly v těle. Jeho protivník, mladý rytíř, byl naštěstí velkým hrdinou natolik ohromený, že bojoval jen s polovičním úsilím. Sir Wilhelm vypadal podrážděně. Bitva už měla dávno skončit. Podíval se na schody. Chystal se spustit poplach, zavolat posily.

Pokud to udělá, je s nimi konec.

„Sturme Ostromeči,“ řekl Tanis tiše, „tohle je tvoje vina. Mohl bys nám aspoň pomoct!“

Železné dveře na vrcholku schodiště, ozdobené Paladinovým symbolem, byly otevřené. Možná za to mohla hříčka přírody nebo boží dech, ale dveřmi náhle pronikl do hrobky poryv větru, sfoukl pochodně, jako by to byly svíčky, a ponořil celou komnatu do tmy. Vítr zvedl staletý prach a vrhl ho Solamnijským rytířům do tváří.

Sir Wilhelm, který se zhluboka nadechl, aby zavolal o pomoc, vtáhl do plic velké mračno prachu. Začal se dusit a kašlat. Rytíři se slepě potáceli a oči i ústa měli plné špíny.

Bylo to zvláštní, ale Tanise prach nezasáhl. Ocela ve tmě našel díky tlumené bílé záři, která mu pronikala zpod náprsního krunýře. Popadl mladého paladina, který zvedl meč, aby zaútočil na nepřítele, jenž se náhle ocitl v nevýhodě, a zakřičel mu do ucha: „Vypadněme odsud!“

Na okamžik si myslel, že narazí na odpor — Sturm by se hádal — ale Ocel se na Tanise zazubil; byl to Kitiařin pokřivený úsměv. S mečem v ruce se rozběhl ke schodům. Karamona našel Tanis podle těžkého oddychování.

Položil velkému muži ruku na rameno a řekl: „Schody, naše jediná naděje. Zvládneš to?“

Karamon kývl — byl příliš unavený, než aby promluvil — a začal se plahočit za Ocelem. Cestou kolem katafalku položil Tanis ruku lehce a krátce na starou zbroj.

„Děkuji, příteli,“ zašeptal Tanis.

S rámusem se rozběhli vzhůru po schodišti. Vyrazili ven ze železných dveří a Ocel zamířil k hlavní bráně. Tmavé oči mu hořely bojovností. Tanis ho popadl a málem rozjařenému mladíkovi podrazil nohy. Ocel se na něj zuřivě zamračil a pokusil se mu vytrhnout.

Tanis mladíka pevně držel. „Karamone, dveře!“

Karamon popadl železná křídla dveří, zabouchl je a rychle se rozhlédl po něčem, čím by je zatarasil. Poblíž zahlédl těžké kamenné kvádry, které se používaly na opravy. Karamon sténal a funěl, ale nakonec se mu podařilo jeden přisunout ke dveřím, a to zrovna ve chvíli, kdy se na schodišti za dveřmi ozvaly kroky. Někdo vrazil do dveří, ale ty se ani nepohnuly.

Z Paladinovy komnaty k nim doléhaly rány a tlumené výkřiky. Během několika okamžiků se někdo objeví.

„Teď můžeme jít,“ řekl Tanis mladíkovi. „Snaž se tvářit, jako by se nic nestalo. Ach, zapomeň na to.“

Karamon byl ve tváři celý rudý a funěl a bručel jako rozzuřený býk. Tanis měl levý rukáv rozřezaný a krvácel z rány, kterou ani necítil. Ocel utržil ránu do hlavy a zbroj měl zmačkanou a poškrábanou.

Mám pocit, že si už nikdo nikdy nesplete Takhisisina rytíře se Solamnijským, pomyslel si Tanis.

A měl pravdu. Sotva dorazili k bráně, rozezněla se za nimi trubka. Poplach a volání do zbraně. Rytíři u brány ihned vyskočili a začali se připravovat k obraně.

Během několika okamžiků bránu zavřou a zajistí.

„Běžte!“ rozkázal Tanis. „A nezastavuj se,“ řekl Ocelovi.

Divoce a zoufale se rozběhli k zavírající se bráně. Rytířům na hlídce stačil jediný pohled na Ocela a s tasenými meči se vrhli vpřed, aby ho zastavili.

Za bránou zapraskal blesk a všichni viděli, jak kolem prosvištělo modré křídlo. Vyděšení lidé venku začali křičet a panikařit a vrhli se ke vchodu, čímž rytířům zatarasili cestu a nedovolili jim zavřít bránu.

Tanis a Karamon se vrhli do mely. Společnými silami se jim podařilo odtáhnout Ocela, který se otočil, aby se postavil útočícímu rytíři.

Venku létal nízko nad vyděšeným davem modrý drak a shazoval lidi do příkopů. Bouře ještě zvětšovala paniku tím, že občas vypálila do země nebo hradeb pevnosti díru dechem, kterým metala blesky.

„Sáro!“ zařval Tanis a zamával.

Sára navedla draka na přistání. Napřáhla ruku a vytáhla Tanise do sedla. On pak popadl stále bojujícího Ocela a s Karamonovou pomocí vysadil mladíka na drakův hřbet. Karamon naskočil jako poslední. Sára zakřičela rozkaz a Bouře se vznesla k nebi.

Z pevnosti vyběhli rytíři, křičeli a v Paladinově jménu proklínali ty, kdo odporným způsobem znesvětili posvátnou hrobku. Lučištníci na hradbách začali střílet. Tanis se více obával stříbrných draků, kteří strážili pevnost a při zvuku trubky vzlétli.

Ale buďto stříbrní draci nijak netoužili bojovat s modrým a porušit neklidné příměří, které v této době mezi draky panovalo, nebo stříbrné rovněž držela zpátky nesmrtelná ruka. Zlověstně Bouři pozorovali, ale nechali ji bezpečně odletět.

Tanis se ze hřbetu modrého draka zadíval dolů na šípy, které teď neškodně létaly pod nimi.

„Jak tohle vysvětlím?“ přemýšlel sklíčeně.

11. kapitola Otcův meč

Tanis navrhl, aby zamířili do podhůří Kalkistských hor, které byly stále zemí nikoho a kde si budou moct v bezpečí odpočinout a rozhodnout se, co dál.

Nikdo během cesty nepromluvil. Sára pokukovala ustaraně po Ocelovi. Tanis jí krátce vysvětlil něco z toho, co se v komnatě seběhlo, ale ne všechno. To Ocel jí musel říct, co se stalo.

Sára se na to Ocela několikrát zeptala, ale mladík neodpověděl. Zdálo se, že ji dokonce ani neslyší. Hleděl na temně modré nebe, v tmavých očích měl vzdálený, neproniknutelný pohled a na tváři nečitelný výraz

Nakonec to Sára vzdala a soustředila se na let. Vybrala místo k přistání, velkou mýtinu, obklopenou hustým borovicovým lesem.

„Dnes v noci se utáboříme tady,“ řekl Tanis. „Všichni si potřebujeme odpočinout. Ráno se rozhodneme, co uděláme a kam půjdeme.“

Sára souhlasila.

Ocel neřekl nic. Od chvíle, kdy opustili Věž Nejvyššího kněze, nepromluvil. Ihned po přistání seskočil lehce z drakova hřbetu a vyrazil do lesa. Sára se ho chystala následovat, ale Karamon ji zastavil.

„Nechtě ho jít,“ řekl jemně. „Potřebuje přemýšlet. Hodně toho prožil. Muž, který vstoupil do komnaty, není stejný jako ten, který z ní vyšel.“

„Ano, asi máte pravdu,“ řekla Sára a povzdechla si. Zůstala stát, zahleděla se do lesa a nervózně si mnula ruce. „Bude… Myslíte, že změnil názor?“

„To ví jen on sám,“ řekl Tanis.

Sára si znovu povzdychla a plna úzkosti se na něj zadívala. „Pořád pochybujete, že je synem Sturma Ostromeče?“

„Ne,“ odvětil Tanis pevně.

Sára se usmála. S výrazem naděje se vydala připravit draka na noc.

„Co se to tam v hrobce stalo, Tanisi?“ zeptal se Karamon tiše, když rozdělávali oheň na vaření. „Opravdu jsem viděl, co si myslím, že jsem viděl?“

Tanis se zamyslel. „Nejsem si jistý, Karamone. Já sám nevím, co jsem viděl. Oslepilo mě ostré světlo, ale mohl bych přísahat, že přede mnou stál Sturm. Natáhl ruku a hned poté se elfský klenot objevil na krku Ocelovi.“

„Jo, to jsem viděl i já.“ Karamon zauvažoval. „Ale mohl to být trik. Možná ho opravdu ukradl…“

„To si nemyslím. Viděl jsem výraz jeho tváře. Ocel byl nejpřekvapenější ze všech. Užasle se na kámen zadíval, pak ho uchopil a schoval za zbroj. Důvěřuj srdci, Karamone. Sturm dal Ocelovi kámen i meč. Dal je svému synovi.“

„Co s nimi udělá? Elfský dar z lásky a meč Solamnijského rytíře. Přece se s nimi nevrátí na to strašné místo?“

„To záleží na něm,“ řekl Tanis tiše.

„A co když se rozhodne zůstat? Co s ním uděláme? A co s jeho matkou?“ zajímal se Karamon. „Nemůžu je dost dobře vzít s sebou domů. Budu mít štěstí, když na mě na schodech nebude čekat šerif se svými muži, až se vrátím. A Ariakan určitě bude po ztraceném paladinovi pátrat. Možná bys ty…“

„Já si budu muset vymyslet nějakou opravdu dobrou výmluvu, jinak mě uvězní,“ řekl Tanis a pokřiveně se usmál. Poškrábal se ve vousech a znovu si celou věc probral. „Mohl bych Ocela se Sárou odvést do Qualinestu,“ rozhodl nakonec. „Budou tam v bezpečí. Dokonce ani lord Ariakan by se je neodvážil pronásledovat do elfského království. Jakmile by Alhana uviděla Ocelův klenot a vyslechla si jeho příběh, určitě by ho přijala.“

Karamon potřásl hlavou. „Ale jaký to bude život pro mladého muže? Zít mezi elfy. Bez urážky, Tanisi, ale oba víme, jak se k němu budou chovat. Solamnijští rytíři by ho asi mezi sebe nepřijali, co?“

„To sotva,“ odvětil Tanis suše.

„Tak co bude dělat? Stane se žoldákem? Prodá se nejvyšší nabídce? Bude bezcílně bloumat…“

„A co jsme byli my, příteli?“ zeptal se Tanis.

„Poutníci,“ řekl Karamon, když se nad tím hluboce zamyslel. „Ale Sturm Ostromeč jím nebyl.“

Ocel zmizel na celé odpoledne. Tanis spal. Karamon, který vždy přemýšlel, kde sehnat něco k snědku, šel na ryby. V nedalekém potoce chytil několik pstruhů. Přidal trochu ořechů a divokých cibulí, které našel v lese, pak pstruhy zabalil do mokrého listí a uvařil je na kamenech, které rozpálil v ohni.

Se západem slunce začala Sára cítit čím dál větší úzkost. Právě se chystala poslat Bouři, aby mladého muže našla, když se sám objevil a vyšel ze stínů stromů. Ocel mlčky podřepí u ohně. Meč ve starobylé pochvě položil na trávu vedle sebe. Pak si nabral kus ryby.

Tanis čekal, že Sára položí synovi otázku, která ji pálila na rtech už od chvíle, kdy uprchlí z Věže. Ale buďto se obávala odpovědi, nebo čekala, až sám začne, protože mlčela. Ani na okamžik však od něj neodtrhla něžný, milující pohled.

Ocel se soustředil na jídlo a zdálo se, že se matčinu pohledu vyhýbá. Tanis tušil, že se mladík rozhodl. Možná Ocel přemýšlel, jak matce své rozhodnutí sdělit.

Jedli v tichosti, dokud se Karamon, který hleděl na nebe, nedotkl Tanisovy paže.

„Máme společnost,“ řekl Karamon.

Tanis vyskočil rychle na nohy. Na západě, kde ležel Palantas, kroužili na pozadí rudé a oranžové záře zapadajícího slunce čtyři draci.

„Zatraceně! A my si tady sedíme pohodlně u ohně! Člověk by si myslel, že jsme na pikniku! Už příliš dlouho jsem tyhle věci nedělal, příteli,“ řekl Tanis lítostivě.

„Uhaste oheň,“ rozkázal Karamon.

Ocel už ho hasil a házel na něj hlínu, aby nekouřil.

„Jací jsou to draci? Vidíš je?“ Karamon mžoural. Snažil se vypadat optimisticky. „Možná jsou to Solamnijští rytíři na hlídce.“

„Rytíři to jsou, ale ne Solamnijští,“ řekl Tanis ponuře.

„To jsou modří draci,“ souhlasila Sára s jistotou.

Její vlastní modrý drak dupal neklidně nohama a švihal ocasem. Zvíře však bylo dobře vycvičené, a tak zůstávalo zticha a neřičelo na ostatní jako obvykle. Ale bylo očividné, že drak poznal své druhy a nechápe, proč se k nim nesmí připojit.

Ocel se zahleděl na draky. „Půlelfe, vy se tady vyznáte. Není tu někde poblíž město?“

Sára sepjala ruce a oči jí zářily radostí.

Tanis se zamyslel. „Na úpatí hory leží vesnice vršeckých trpaslíků. Asi den cesty odsud. Trpaslíci obchodují s Palantasem. Často tudy projíždějí karavany.“

„Výborně,“ řekl Ocel a dál upíral oči na modré draky v dálce. „Nechtěl jsem vás opustit v divočině. Vezmu si Bouři.“

Ze Sářiných očí se vytratila radost a z tvářejí vyprchala barva.

„Samozřejmě pátrají po mně,“ pokračoval mladík rázně. „Poletím za nimi. Tady budete v bezpečí. Můj návrat by měl lorda Ariakana uklidnit. Odvolá pronásledování.“

Sára tiše, zmučeně vykřikla.

Ocel na ni pohlédl a zbledl, ale jeho odhodlání nezlomila. Přesunul pohled na muže.

„Rozhodl jsem se, že si nechám meč,“ řekl Ocel vzdorovitě, jako by čekal, že budou protestovat. „Přiznávám, že je staromódní, ale ještě nikdy jsem nedržel v ruce tak dobře vyváženou zbraň.“

Tanis kývl a pousmál se. „Meč ti po právu patří. Dal ti ho otec. Dobře se o něj starej, Ocele Ostromeči. Čepel je zvyklá na dobrou péči. Má hrdý a starobylý původ.“

„Podle tvého otce,“ řekl Karamon, „se zlomí jen tehdy, když se zlomí její pán.“

„Když s ní bojoval Sturm, nikdy se nezlomila,“ dodal Tanis, „ani úplně na konci.“

Ocel byl zjevně ohromený. Tmavé oči se mu třpytily neprolitými slzami. Něžně, uctivě sevřel jílec ozdobený růží a korunou. „Je to krásná zbraň,“ řekl tichým, zastřeným hlasem. „Budu o ni pečovat a ctít ji přesně tak, jak si zaslouží, tím si můžete být jistí.“

Meč si ponechá, pomyslel si Tanis, ale co elfský klenot, který nosí na krku? Má ho ještě? Nebo ho v lese zahodil? Co nám o něm poví?

Asi nic.

Ocel pokračoval: „Chci vám poděkovat, Tanisi Půlelfe a Karamone Majere, za to, že jste bojovali po mém boku. Vím, že jste se kvůli mně dostali do vážných potíží, a možná dokonce do nebezpečí. Nezapomenu na to.“ Tasil meč a podržel ho před sebou. „Otcovým mečem vám projevuji úctu.“

Zasalutoval jim rytířským pozdravem. Pak meč opatrně zasunul do potlučené pochvy a konečně se obrátil k Sáře.

Zoufale k němu natáhla ruce. „Ocele…“

Pevněji objal a přitiskl k sobě.

„Slíbila jsi, že se můžu rozhodnout sám, matko.“

„Ocele, ne! Jak můžeš? Po tom, co jsi viděl, co se stalo!“ Sára se rozplakala.

Ocel se něžně, ale odhodlaně vyprostil z milujícího sevření. „Postaráte se o ni, strýčku?“ řekl tiše Karamonovi. „Ochraňujte ji.“

„To udělám, synovce.“ Karamon uchopil Sáru a odtáhl ji od syna.

Mladík se obrátil a rozběhl se k modrému drakovi. Bouře už nedočkavě čekala. Ocel vyskočil drakovi na hřbet a tvor roztáhl křídla.

Sára se Karamonovi vytrhla a rozběhla se k synovi.

„Děláš to kvůli mně! Prosím, nedělej to!“

Jeho pohledná tvář byla chladná a tvrdá, přísná a neúprosná. Odvrátil se od ní a zadíval se na zapadající slunce.

„Lord Ariakan říkal, že pokud zjistím pravdu, postihne mě kletba.“ Povzdychl si, pohlédl dolů a chladně řekl: „Ustup, matko. Nechci ti ublížit.“

Karamon popadl plačící Sáru a odtáhl ji pryč od obrovských křídel draka.

Ocel udělil rozkaz. Bouře se vznesla do vzduchu. Drak je jednou obkroužil. Viděli mladíkovu tvář — na pozadí modrých dračích křídel byla bílá.

A možná to byla jen Tanisova představa nebo za to mohlo zapadající slunce, ale zdálo se mu, že v mladíkově ruce zahlédl stříbrný záblesk elfského klenotu.

Modrý drak zamířil na sever a zmizel v tmavnoucím nebi.

12. kapitola Matčina krev

Kolem Bouřné Pevnosti dul ostrý vichr. Vlny narážely na skálu a tříštily se ve zpěněnou spršku. Tmavá mračna prozařovaly blesky a dunivý hrom otřásal základy pevnosti. Nastala půlnoc.

Tmu prořízl jasný hlahol trubky. Ve středu nádvoří Bouřné Pevnosti stál v kruhu rytířů lord Ariakan. Pochodně v dešti prskaly a doutnaly. Černá zbroj rytířů se leskla. Černá lilie násilné smrti zdobila každý náprsní krunýř a uříznutý stonek květiny obtáčel zakrvácenou sekyru. Kolem ozbrojených mužů vlály černé pláště lemované modře, bíle nebo rudě — podle rytířského řádu — ale před prudkým deštěm rytíře sotva ochránily.

Takhisisini rytíři dešti holdovali stejně jako bouři. Byla požehnáním jejich bohyně. Mladý muž, který vstoupí do rytířstva — pokud to nejvyšší kněžka dovolí — brzy vyjde z chrámu, kde strávil den rozjímáním a modlitbami.

Rytíři začali hlubokými hlasy opěvovat Její temné Veličenstvo.

Na podlaze v chrámu ležel před temným oltářem v hrobovém tichu v plné zbroji Ocel Ostromeč. Strávil den na chladném, vlhkém kameni a kořil se bohyni. Chrám byl až na něj prázdný; nikdo nesměl rytíře vyrušit z rozjímání.

Za zvuku trubky vystoupila zpoza těžkého černého závěsu za obsidiánovým oltářem žena. Byla stará a sehnutá. Měla dlouhé, šedé vlasy, které jí padaly na svěšená ramena. Kráčela pomalu a šoupala nohama po kamenné podlaze. Oči měla zarudlé, lstivé a inteligentní. Oblečená byla do černého hávu a hrdlo jí zdobil dračí náhrdelník nejvyšší kněžky Takhisis.

Kněžka byla oblíbenkyní Temné královny a měla obrovskou moc. Šeptalo se, že se před lety zúčastnila hrozivých obřadů, při kterých z uloupených vajec dobrých draků povstali drakoniáni. Všichni muži v Bouřné

Pevnosti, a to včetně lorda Ariakana, se při pohledu na ženu či při jejím dotyku chvěli.

Zastavila se před mladým rytířem, který ležel tváří na kameni. Tmavé vlasy měl rozhozené a jeho modročerná zbroj se leskla ve světle svící. Na oltáři čekaly na požehnání Temné královny přilba s podobou odporné, šklebící se lebky a náprsní krunýř s lilií a sekyrou. Ale meč ne, jak bylo zvykem.

„Povstaň,“ řekla kněžka.

Půst a dlouhé hodiny, které strávil v brnění na studené podlaze, Ocela oslabily, a tak se na kolena zvedl jen ztěžka a nešikovně. Hlavu nechal skloněnou. Sepnul ruce před sebou, ale neodvažoval se pozvednout zrak k posvátné kněžce.

Pozorně se na něj zadívala, pak natáhla pařátu podobnou ruku a chytila ho za bradu. Nehty mu zaryla do kůže. Při jejím dotyku sebou trhl, protože byl studenější než kámen. Zvedla mu hlavu ke světlu, aby si ho mohla dobře prohlédnout.

„Znáš jméno svého otce?“

„Ano, Svatosti,“ řekl Ocel vyrovnaně. „Znám.“

„Řekni ho. Prones ho před oltářem své královny.“

Ocel polkl a hrdlo se mu stáhlo. Nemyslel, že to bude tak těžké.

„Ostromeč,“ zašeptal.

„Znovu.“

„Ostromeč.“ Jeho hlas se rozlehl vzdorovitě a hrdě.

Nezdálo se, že by kněžku podráždil.

„Jméno tvé matky.“

„Kitiara Uth Matar.“ Tentokrát promluvil prudce a s hrdostí.

Kněžka kývla.

„Úctyhodný rodokmen. Ocele Uth Matar Ostromeči, odevzdáváš tímto své tělo, srdce i duši Jejímu temnému Veličenstvu, Takhisis, Královně temnot, Temnému válečníkovi, Dračí královně, Paní mnoha tváří?“

„Ano,“ odvětil Ocel klidně.

Kněžka se tajemně, temně usmála.

„Tělo, srdce i duši, Ocele Uth Matar Ostromeči?“ zopakovala.

„Ano, samozřejmě,“ odvětil ustaraně. Podle toho, co ho učili, to nebyla součást rituálu. „Proč o mně pochybujete?“

Místo odpovědi vzala kněžka do ruky tenký ocelový řetízek, který visel mladíkovi na krku. Zatahala za něj, až odhalila přívěsek.

Na řetízku visel elfský klenot ve tvaru hvězdy, bledý a zářící.

„Co je to?“ zasyčela kněžka.

Ocel pokrčil rameny a pokusil se zasmát. „Ukradl jsem ho z otcova těla, když jsem mu sebral meč. Rytíři zuřili. Do srdcí jsem jim zasel strach!“

Jeho slova byla odvážná, ale rozléhala se tichem chrámu příliš hlasitě, dutě a nelibozvučně.

Kněžka se špičkou prstu opatrně dotkla kamene.

Zablesklo ostré světlo a ozvalo se zasyčení.

Kněžka ucukla a zavřeštěla bolestí.

„Je to artefakt dobra!“ vyplivla. „Nemůžu se ho dotknout. Žádný z pravých služebníků Jejího temného Veličenstva by se toho prokletého klenotu nemohl ani dotknout. Ale ty ho drze nosíš, Ocele Ostromeči.“

Ocel smrtelně zbledl a vyděšeně se na ni zadíval. „Vzdám se ho! Sundám si ho,“ vykřikl. Sevřel v ruce kámen a zadusil jeho jasné světlo. „Je to jenom cetka. Nic pro mě neznamená!“

Chystal se strhnout klenot i s řetízkem z krku.

Kněžka ho zastavila.

„Nos ten prokletý klenot. Je to přání Temné královny a těší ji to. Bude ti připomínat mé varování. Vzpomeň si na má slova pokaždé, když na něj pohlédneš, Ocele Ostromeči. Paní mnoha tváří má spoustu očí. Všechno vidí. Nic před ní neukryješ.

Tvé srdce patří jí, tvé tělo patří jí. Ale tvá duše ne. Ještě ne…

Ale bude.“ Kněžka přiblížila vrásčitou tvář k mladíkově, až ucítil na líci smrdutý dech. „A zatím budeš pro naši královnu neocenitelný, Ocele Uth Matar Ostromeči.“

Suché, povadlé rty políbily Ocela na čelo.

Třásl se a potil, ale přinutil se odporný dotyk vydržet.

„Tvá přilba a náprsní krunýř leží na oltáři. Požehnala jim Temná královna. Povstaň, sire rytíři, a nasaď si je.“

Ocel se zadíval na kněžku s úžasem, pak se sílící radostí. Kněžka se s tajemným úsměvem odvrátila a zamířila pryč. Prošla černým závěsem a zmizela v nejskrytější části chrámu.

Předními dveřmi vstoupili do chrámu dva chlapci. Od této chvíle bude mladší jeho pážetem, starší panošem. Stáli tiše a uctivě čekali, aby rytíři pomohli se zbrojí. Oba chlapci hleděli na Ocela s obdivem a se závistí a bezpochyby snili o vlastním zasvěcení.

Ocel se tak třásl, že sotva dokázal vstát. S úctou přistoupil k oltáři. Pravou ruku položil na náprsní krunýř se smrtící lilií. Levou se dotkl klenotu, který mu visel na krku. Zavřel oči. V očích ho pálily slzy. Vztekle se znovu chystal strhnout kámen z krku.

Ruka mu z něj však sklouzla a ochable dopadla na oltář.

Dvakrát zahlaholila trubka.

Lord Ariakan stál na nádvoří Bouřné Pevnosti a čekal, aby pasoval temného paladina na rytíře mečem jeho otce.

Ocel Uth Matar Ostromeč, Rytíř lilie, syn Sturma Ostromeče, Rytíře koruny, syn Dračího velmistra Kitiary Uth Matar.

Ocel zvedl přilbu se šklebící se lebkou a nasadil si ji na hlavu. Pak poklekl před oltářem a vděčně se pomodlil ke královně Takhisis.

Nakonec hrdě vstal, rozpřáhl paže a pokynul panošovi, aby mu připjal lesklý černý náprsní krunýř.