Druhá generace

Vždy je to mapa víry,

jen bílá krajina

a farmy v mlze ztracené.

Vždy je to země vzpomínek,

ve starém, nehybném ledu,

slunce roztříštěné.

A vždy je to srdce,

uzamčené a vroucí,

kdo pochybuje o ledu

plujícím k zmatené věčnosti.

Tak to skončí,

říká ti srdce,

skončí to obrovským ledovcem,

tisíci lety

vše pohlcující noci.

A jednoho dne vědci

prohledají jezera a morény

a najdou důkazy,

památky věků, které nebyly.

Ale tvůj příběh, celý, avšak prázdný, skončí

na špičkách prstů tvé ruky.

To ti řekne srdce

ve své tajemné kobce

a zrcadly zmapuje

nezmapovatelnou zemi,

zemi vzpomínek, řek a ledu.

Tentokrát to bylo jiné.

Město se poddalo

sněhové přikrývce,

domy a taverny

zalilo roztříštěné světlo

a jezero pokryl

křehký led.

Když jsem kráčel závějemi

mezi konejšivými dušemi,

smířený s nebem

a představou nadcházejícího jara.

Tak to skončí,

prohlásila zima,

dřív nebo později

v tmavém, nepřístupném ledě,

a ty jsi další, kdo si

tento příběh vyslechne.

Příběh o zimě, která

srdce zamyká…

A tam ve Wisconsinu,

zabláceném sněhem a

mizející vírou,

nezdálo se tak špatné, že

zima krade

všechno světlo,

že vítaná je tam tak jako

poslední sněhová pokrývka.

Stál uprostřed

zmrzlých automobilů,

vozů vyrovnaných jako památníky.

Zabalený v plášti

a vlněné čepici i šále,

hrabal se v kufru

a hledal bůhvíco.

A já ho poznal

podle zamlžených brýlí,

pomačkaného, směšného

klobouku, který měl na hlavě.

A ať už byla odvaha

jarem ve vzpomínkách,

sluncem ve slibu

či stínem opilým.

Nebo něčím ukrytým

za sněhem a pátráním,

v tu chvíli a tam jsem

k němu promluvil.

V těchto dnech jsem vděčný,

že jsem to udělal,

že jsem promluvil k zahalenému

tkalci nehod,

k obyčejnému kouzelníkovi

pátrajícímu po nemožném jaru.

Tracy, řekl jsem mu, poezie je ukryta

ve švech příběhu,

ve starých vzpomínkách a představě

toho, co může být, ale možná nikdy nebude.

(A to byla slova, která

jsem nikdy neřekl, leč poezie ukryta je

v představě toho, co býti mohlo:

musíš uvěřit, že jsem ta slova řekl,

přes odmítání, přes minulost.)

A tam v té zimě,

první píseň začala,

měsíce se rozdělily a lákaly

na hranice Krynnu,

a země sněhu se

proměnila v travnatou krajinu,

krásnější a věrohodnější.

A první píseň pokračovala

představou léta,

slibem návratu zmizelého sémě,

návratu přátel

z pouští zapomnění,

a dokonce i severské země

křičí k duším,

to je mapa

splněné důvěry;

to je mapa víry.