Rytirka Natal

Kilometrovník osmý O Zlatoústém

Kavalkáda uhnula daleko na jih od Hlavní silnice. Z jedné strany to bylo nebezpečnější, ale neznámo je děsilo míň, než oddíl Rudých Ďáblic, který je asi pronásledoval. Jakmile se o tom Kapitán dozvěděl, odsouhlasil tento postup. Kvůli němu sundaly z nákladního koně balíky. Vůbec neuměl jezdit, ale hrdinsky trpěl. A to je nákladní sedlo pro nováčka daleko pohodlnější, než normální.

Natálie se brzy přesvědčila, že společník, který se tu tak nečekaně objevil, jim nebude na obtíž. Naopak může přinést hodně užitku. Ten jeho 'samopal' byla strašlivá zbraň. Kapitán demonstroval jeho účinky na kmeni stromu. Co umí 'granáty', podivné kousky železa, odmítl ukázat. Vysvětlil jim, že jich má příliš málo. Ujistil je, že jsou ještě účinnější než samopal. Musely mu věřit. Kromě toho měl u sebe krabičku, v níž byla střelka, která stále ukazovala jedním směrem. A taky hodinky na ruce… Natálie jen s velkými obtížemi uvěřila, že ta drobounká krabička dokáže nahradit ohromný věžní stroj, kde jsou ozubená kola větší než člověk. Všemi těmito zázraky byla děsně nadšená, ale…

Ale byly pramenem mrzutostí a neklidu. Kapitán se svými zbraněmi a ostatními věcičkami byl symbolem jakési dřevní převahy. Co z toho, že z celé síly a světa Starých zůstal na živu jenom on a jeho zásoba střeliva nebyla nekonečná. Co z toho, že konec světa Starých byl strašlivý. Kapitán byl tady hned vedle ní, děsivá směsice bezmoci a síly. A ještě ten jeho vzhled!

„Ale já pro něj nejsem žena Starých!“ po kolikáté už si podrážděně opakovala Natálie.

Nepomáhalo to.

Neuměle se pohupoval v sedle vedle ní. Byl silný a opálený. Mlčel. Zpočátku se na něj Natálie s Olgou vrhly jako lovečtí psi na lesního ještěra a vyžadovaly podrobné vypravování o světě Starých. Ochotně vyprávěl. Po nějaké době dívky pocítily jakési přesycení a únavu. Příliš mnoho znalostí se sesypalo na jejich hlavy, příliš mnoho věcí se zdálo být kouzelnými pohádkami. Rozum se bouřil, neschopný vyrovnat se s takovým náporem. Navíc jeho vyprávění všechno převracelo vzhůru nohama. Ničilo mnohé z toho, co většina velmi chytrých lidí v průběhu věků považovala za nezměnitelné jistoty. Natálie, aniž by si to přiznala,

se snažila vymyslet něco, co by dokázalo vrátit všechno do původního stavu, aby si mohla opět přisoudit svou původní roli a Kapitánovu trochu oslabit. Donutit ho k závislosti… Aspoň trošičku… Ale v tomtéž okamžiku jí ho přišlo líto, protože navždy ztratil svůj svět. To, že jeho svět zahynul až nějakou chvíli po tom, co zmizel, ho nemohlo utěšit. Spíš naopak. Zmítala jí celá paleta různých citů a pocitů. Vytvářel se velmi složitý vztah ke Kapitánovi. Olze bylo líp. Nemučila se pochybnostmi, šťouráním ve svém nitru. Navíc se úkradkem koukala na Kapitána, až si Natálie vzpomněla na její zvyky.

„Nakonec to není neřest, ale spíš probudivší se rodová paměť. Fuj tajbl! Průšvih!“ pomyslela si.

Krajina kolem vypadala ohavně. Kapitán ji, bůhvíproč, pojmenoval měsíční. Kolem se tyčily holé kopce s příliš ostrými a nepravidelnými obrysy, než aby je stvořila příroda. Střídaly se s ohromnými jámami, v nichž by zmizel i ten nejvyšší chrám se všemi věžemi. Vypadaly jako děsivé rány v těle země. Jakési nepochopitelné rozvaliny neznámého určení. Hromady rezatého železa, to Je všechno, co zůstalo z prastarých záhadných staveb. Gigantické kovové úlomky čehosi určitě nesmírně chytrého, co nepodlehlo korozi, ale stejně to nevydrželo nátlak Času. Nakloněné prolamované věžičky se táhly jako nekonečná řada až někam daleko za obzor. Kostry samohybů stály místy po stovkách. Museli je zdaleka objíždět. Země tu byla zalita čímsi tvrdým, ale místy už popraskaným. Jinde vypěnily tmavozelenošedivé vlny a navěky ztuhly. Vypadaly jako plameny, jež tu začaroval nějaký zlý kouzelník. Kopyta koní po nich klouzala a drtila je na smradlavý prach. Napůl rozpadlé základy cihlových komínů vypadaly jako kdyby vycházely z kuchyní zlých podzemních duchů. Jiné, nepoškozené, se tyčily do výše. Hladinu jezer, naplněných smrdutým bahnem, lenivě prorážely těžké bubliny. Dlouho, dlouho napuchaly, a potom praskaly s nepříjemným mlaskavým zvukem. Někde to klokotalo a dýmalo. Nekonečné dvojité linie, prorezavělé a pokřivené kovové pásy — 'koleje'. S pozůstatky 'vagonů , což byly obludné hromady železa na masivních kolech; zapadlé až po osy do země, se setkávali velmi často. A nikde ani travička, zvíře. Mrtvá země. Země zničená člověkem. Psi se drželi koní. Ani je nenapadlo odběhnout o kousek dál. Koně už byli unavení, ale klusali, jen aby už minuli tohle mrtvé království zakleté člověkem. Nebylo mu konce kraje.

„Nejsem schopná to vůbec pochopit,“ postěžovala si Natálie. „Byli jste tak silní, skoro jako bozi, ale vůbec jste neuvažovali co děláte? Země se vám pomstila. Vypadá to…“

Kapitán bezmocně rozhodil rukama a se zlostí v hlase řekl:

„Kdyby se nás byl tak někdo, Natálko, častěji ptal…“

Natálie si už nějak zvykla, že ji tak podivně říká. Ustoupila.

„Ale mohli jste se přece bouřit, když se vás neptali?“

„Ale, Natálko…“ Kapitán si vsunul do úst bílou trubičku. 'Víš, když je kolem tebe jenom strach, utínají se hlavy na náměstích a tak podobně, je stále ještě docela jednoduché bouřit se. Aspoň si to myslím. Jenže, když přijde místo strachu lenost a všichni na všechno kašlou…“ vyplivl trubičku aniž by ji zapálil. „Když lidi seděj, chlastaj a tak nějak zhnuseně si myslej: 'Co se stane až všechno propijem a rozkradem? Bude to dokonce zajímavé! Nejsem hrdina, ani filozof. Žil jsem, jak jsem žil, bojoval, jak to šlo. A kdo mohl vědět, že já jediný se budu muset za to všechno zodpovídat?“

Bolest a smutek zněly v jeho hlase uprostřed šíleně zničené přírody tak, že Natálii začalo být strašně líto nejen jeho, ale i sebe. Líto něčeho, co nebyla schopna vyjádřit slovy. Obrátila se k němu a tiše řekla:

„Promiň.“

„A co teď? Kdybych aspoň věděl, čím to všechno skončilo. Vypadalo to, že nás všechny chtěli vyvést z toho pekla.“

Boj začal vztekle štěkat. V témže okamžiku se k němu přidal Horu, Natálie znala své psy, a proto věděla, že teď štěkají na nebezpečí. Na něco živého. Prakticky se nedalo ani představit, že by se tady mohlo nacházet něco živého, ať už lidé nebo zvířata. Ale Natálie vytáhla meč. Všechny myšlenky na něco postranního byly ty tam. Okamžitě se změnila v rytířku připravenou k souboji na život a na smrt. Kapitán si připravil samopal ke střelbě.

N a té straně, kam štěkali psi, zahlédli cosi, co tam viditelně patřilo, ale také na druhou stranu bylo cizorodé. Ošklivá chatrč na vrcholku holého vršku sestavená z prken, nerezové oceli a prapodivných úlomků čehosi nepoznatelného. Příšerně hnusná a přesto nevypadala opuštěně. Před ní se tyčily dva vysoké kůly a na nich se skvěly lebky, jak lidské, tak i zvířecí.

Natálie, která jela první, zastavila koně. Zaklonili hlavy a zhnuseně a se strachem se dívali na to divadlo. Nic nechápali. Psi se mohli potrhat štěkotem.

„Divoši?“ řekla tiše Natálie a ohlédla se na Kapitána. Takového ho ještě neviděla.

„Lebky, to znamená…“ bručel si pod nos, „Na kůlech… Jiné domy tu není vidět… Co kdybychom odtud vypadli? Nebo to rozstřílím na sračku! Ať tu žije kdo chce, musí to být sebranka…“

„Už je pozdě ustoupit,“ řekla Natálie. „Psi vzbouřili celé široké okolí.

I mrtvolu by vzbudili.“

„Poslyšte!“ rozlehl se leknutím a rozčilením chraptivý Olžin hlas. Dívka s lukem zavěšeným přes záda uzavírala kavalkádu. „Co když je to Slavík loupežník? Přesně to odpovídá tomu, co jsem četla!“

„Co o něm víte?“ zeptal se Kapitán, aniž se otočil.

„Vládne dědictvím Velikého Bre,“ snížila hlas Natálie. „Jsou to strašné kletby, které dokážou srazit k zemi každého… Je to smrt!“

„Jaké kletby? K čertu!“ Kapitán skoro křičel. „Jaké to mohlo být zaklínání?“

Plát železa, sloužící místo dveří, se otevřel a zvonivě udeřil do stěny chýše.

Odtud se na krátkých nožkách vyvalil nestvůrný tlouštík. Kolébal se jako kachna. Měl bílorůžovou kůži, jež se leskla. Tlustýma rukama si přidržoval ohromné břicho. Byl nahý, jenom kolem beder měl omotaný jakýsi hadr. Hlavu měl absolutně lysou. Tři brady a tváře mu visely jako vlajky za bezvětrného dne. Oči vypouklé, ohromné, černé bez bělma vypadají jako černé koule. A nos je jako kulička napůl vtlačená do těsta. Rty odulé a ústa široká. Vypadalo to, že uši snad neměl vůbec. Přesto přese všechno nevypadal nijak hrůzostrašně, spíš legračně. Stál a díval se na jezdce. Od jeho nohou se k nim valily drobné kamínky. Psi se rozštěkali ještě hlasitěji.

„Jsou tady ve vesnici bílí, tatíku?“ zařval najednou Kapitán a šeptem přes rameno dodal, aniž by se otočil: „Olgo, dávej bacha na okolí.“

Tlouštík se ozval líně a dokonce lhostejně, avšak překvapivě hlubokým a zvučným hlasem:

„Tolik lidí a zvířat… Tu černou herku sežeru hned! Mám hlad! Potom sním ještě někoho, ale tu modrookou si zatím nechám. S ní se mohu i pobavit. Ale ten vousáč nebude k ničemu, ani vodu nosit neumí, jenom čumí. Je lepší hned lebku na kůl nasadit, bude to vypadat krásně. Interiér je potřeba vylepšovat.“

„Strejčku, a nezdá se vám, že vaše místo je hned vedle hajzlíku v cele?“ křikl jako odpověď Kapitán.

Tlouštík, jako kdyby ho neslyšel, mlel stále své:

„A psy zbaštím možná taky hned…“

„Hastroš nějakej,“ řekla Natálie skoro vesele.

„Já bych radši hned…“ navrhoval Kapitán.

„Počkej,“ řekla Natálie. „Co když je to blázen? Odkud bychom měli vědět, jaká plemena žijí v okolí? Tady opravdu může žít jenom šílenec…“ „Natálko, mně se ty lebky vůbec nelíbí..“

„Mohl si je někde nasbírat.“

„Ekonomika musí být ekonomikou!“ najednou zařval tlouštík a Natálii zachvátil pocit, jako kdyby jí někdo dloubal tupým hřebíkem do zátylku. Nebolí to, ale je to nepříjemné.

Naopak Kapitán se trochu rozveselil. Dokonce se nadzdvihl v sedle a křikl vzhůru do kopce:

„Tatíku, jenom bez voluntarizmu! Já jsem teďko generální tajemník, takže tě můžu vyloučit!“

Tlouštík na jeho slova vůbec nebral zřetel. Šikovně se spustil do poloviny kopce a sedl si na kládu, která tam zřejmě kvůli tomu ležela. Pohodlně si opřel nohy o zem, umístil břicho na tlustá kolena. Rozevřel ohromná ústa. Vypadala jako černá jeskyně, obklopená bílými ostrými zubisky. Nad mrtvou zemí, hromadami rezavého železa, prapodivnými odpadky a pustinou zahřmělo:

„Naše ekonomická politika musí zabezpečit další rozvoj socialistického průmyslu a zvláště jejích nejprogresivnějších směrů — všeobecnou elektrifikaci a chemizaci národního hospodářství. Zrychlení rozvoje zemědělství a růst jeho důchodů. Rozšíření výroby spotřebních předmětů a zlepšení všeobecné péče o obyvatelstvo…“

Znovu do Natáliiny lebky vnikl hřebík. Od něj se rozšiřovalo opájející a paralyzující teplo. Neviditelné vlny ji omotaly a začaly ji konejšit. Rosinant se pod ní prohnul, jako kdyby ho neviditelná tíže přitahovala k zemi. Utichlo štěkání psů. Jejich hlavy se kývaly mezi roztaženýma nohama v taktu tajemných zaklínadel. Skrz dřímotu, která ji obtáčela, pronikl jako ostří Kapitánův hlas:

„Natálko, co se to s tebou děje? Vzpamatuj se!“

Ale skřetův hlas nabral na síle. Hřměl, ale zároveň byl i sametový a sladký, něžně pronikal do každé buňky těla.

„Některé z těchto problémů vznikly objektivně. Za poslední dva roky nám ani počasí příliš nepřálo. Ztráty, které nás postihly díky kapricům počasí a živelných katastrof jsou značné…“

Natálie rozevřela prsty. Podobaly se vatovým prstíkům panenky a meč se zabodl u koňských kopyt. Už nebyla schopná si uvědomit, jestli se Rosinant potácí, nebo jestli to s ní tak mává v sedle. Psi leželi bez hnutí. Ležel i Kapitánův kůň. Stál vedle něj a horečnatě cosi vytahoval z kapsy na prsou. Vědomí se jí kalilo, haslo, ale posledním úsilím dokázala rozevřít oči, které snad měla slepené medem. Uviděla, jak se Kapitánovy zuby zablýskly ve vzteklém úšklebku. Jak mávl rukou a křičel:

„Chytej, parteigenosse!“

Granát, železné zubaté vajíčko, letělo vzhůru k Slavíkovi loupežníkovi. Nechávalo za sebou tenoučký pásek dýmu. Vrtělo se.

Pak najednou cosi zarachotilo. Země vylétla vzhůru ve směsi s dýmem.

Lepkavé sítí, obklopující Natálii, pomalu tálo. Pohnula se v sedle. Zazvonily třmeny. V celém těle ji bodalo, tak nějak zevnitř a do konců prstů se jí zapichovaly tenoučké jehličky. Zdálo se jí, že ji krev lechtá, když teče tepnami. S obtížemi vysvobodila botu z třmenu a sklouzla po teplém koňském boku. Přitiskla k němu tvář. Ostrý, známý pach koně jí vracel síly.

Kapitán Natálii otočil tváří k sobě a neklidně se jí podíval do očí: „Jsi v pořádku, kněžno?“

„Jsem,“ hlesla Natálie. „Co je s ním?“

„Je na kousky, rozházený po koutcích svého panství. Ovace se změnily v bouřlivé tleskání…“

„Poslyš, nemohl by ses vymáčknout srozumitelněji?“

„Bez problémů,“ odpověděl Kapitán. „Jste kouzelná, kněžno…“ Natálie doufala, že její pohled byl dostatečně ledový:

„Takhle nějak se chovají u hospod prodejní muži, když se chtějí zavděčit ženám… „

„Mnó, jo. S tím vaším matriarchátem je to všechno opačně, paní rytířky…“

Otočil se a došel k svému koni, který se právě zdvihal ze země. Přehnaně vesele si hvízdal.

„Poslyš!“ okřikla ho Natálie a bůhvíproč se při tom necítila jako vítěz.

„Co je to ekonomika?“

„To je taková věc, která musí bejt!“ odsekl Kapitán přes rameno.