Rytirka Natal

Kilometrovník druhý Svátek podle všech pravidel

Natálie mile vyprovodila krásného sluhu a vsunula mu do ruky dva zlaťáky. Olga šibalsky a úmyslně neobratně klopila oči. To znamená, že taky nespala sama. Natálie ji jen tak mimochodem ťukla do nosu.

Rychle se nasnídaly a oblékly si pláště. Natálie svůj rodový, modrý se zlatým jednorožcem. Olga si oblékla, jak se patří pro zbrojnošku a kandidátku na rytířku, fialový bez erbu. Na krk si pověsily ceremoniální zlaté řetězy s Pěti hvězdami, které byly vykládané safíry. Připnuly si meče v slavnostních pochvách, zkrášlených velkým množstvím zlatých ozdob. Natálie dala nohu na taburet a upravila si zlatou ostruhu. Úkosem se podívala na netrpělivě podupávající Olgu.

„Přinatrefil se ti někdo hodně bujný. Máš úplně napuchlé ucho. Kousl tě?“ Olga se, bůhví proč, strašně začervenala.

„Že by byla věrná zbrojnoška zamotaná do nějakého lehkomyslného románku? V tom je něco složitějšího…“ všimla si Natálie a okamžitě na to zapomněla. To by tak ještě scházelo, aby si před Mší pletla hlavu nějakými Olžinými problémy.

Vyšly na ulici. Lidí nepočítaně. Všichni byli oblečeni svátečně a mířili k chrámu. Hvízdla flétna, bouchly o sebe měděné činely. Natálie se ohlédla. Ostrým pochodovým krokem dusaly středem ulice v čtyřstupu Rudé Ďáblice, osobní garda Šedé Kardinálky. Měly na sobě rudé kamizoly s černými plameny na hrudi a na rukávech, rudé barety s oranžovým peřím a žluté kalhoty. Byly pečlivě vybrané, urostlé, plné ženskosti. Natáliiny oči se zle zúžily. Už měla několik soubojů s důstojnicemi Rudých Ďáblic, a to i v Tomu, když tu byla minule. Velení to nevidělo rádo, ale mezi mladými rytířkami bylo dobrým zvykem navážet se do kardinálčiny gardy. Trvalo to už od nepaměti. Olga se směla pouštět do soubojů se seržantkami a vojačkami, což ji strašlivě štvalo.

Hřměla stará bojová píseň Rudých Ďáblic:

„Pochodovat teda umějí,“ řekla Natálie, „ale…“

Vyjekla. Zarazila se a pořádně se podívala. Ne, není tu ani ta nejmenší pochybnost. Vedle jedné z dvacítek Ďáblic udatně, pochodovala včerejší společnice Kateřiny. Tentokrát na sobě měla seržantskou uniformu a zlaté pochodně jí svítily na rukávu. Zápěstí měla převázané úhledným obvazem. Natálie si nevšimla. Až příliš se snažila ukázat své furiantství při pochodování.

Natálie strčila do Olgy a očima jí ukázala na včerejší nepřítelkyni. „To je ona! O ní jsem ti vyprávěla.“

„A ta druhá? Kateřina!“

„Nikde ji nevidím. Možná, že už přešla.“

„Se seržantkami se mohu bít…“ vzdychla Olga zasněně.

„Oli!“

„Vždyť jsem tak moc neřekla. Teď se občas už i ony vytahují…“ „Ticho!“ usekla Natálie. „Přece jenom je dneska významný den.“

K chrámu, Katedrále Pěti Hvězd, došly mlčky. Byl vyšší, než ty nejvyšší domy v celém městě. Dokonce i temnorudé věže knížecího Národního výboru, které se tyčily zprava nad střechami domů, byly viditelně. nižší. U vchodu, jak bylo zvykem, Natálie třikrát odstrčila od sebe nataženou dlaní cosi neviditelného — vlevo, vpravo a kupředu. Tak to vypadalo při postranním pohledu někoho, kdo nevědělo co se jedná. Ale v Svaté víře to znamenalo, že věřící zavrhuje Všechny tři hlavní nepřátele, které porazil a proklel Veliký Bre.

Nehledě na všechny své utajované pochyby, z nichž mnohé hraničily s kacířstvím, nebo jím doopravdy byly, pocítila Natálie nesmělost a příliv duševního zaujetí. Přece jen to byla Katedrála. Ohromný sál, kde stěny odshora až dolů zdobila nádherná a výrazná mozaika, která zobrazovala skutky a vítězství. Velikého Bre. Ozařovaly ji desítky lamp. Vpředu se blýskal zlatý disk s velkým množstvím paprsků — Tvář Velikého Bre. Pod ním už stálo, tváře otočené k oltáři, dvanáct vážených kněžek — Čestné Prezídium, v nařaseném bílém oblečení. Šedé vlasy, přepásané zlatými obručemi, které zdobily miniaturní kopie Tváře Velikého Bre. Na hrudi. měly Pět zlatých hvězd. Tak bylo oblečeno jedenáct z nich. A dvanáctá, přesněji řečeno třetí zleva a desátá zprava, vypadala docela jinak. Visel na ní šedivý dlouhý a široký plášť, s kapucí spuštěnou na oči. Jen konečky prstů se občas vysouvaly z širokých rukávů. Jak od nepaměti bylo zvykem, právě tak musela vypadat Šedá Kardinálka, jedna z dvanácti kněžek, zodpovědných za duchovní čistotu a nezkalené myšlení svých oveček. Rudé Ďáblice byly její osobní gardou.

Natálie, společně s ostatními, kteří sejí vyrovnali rodem, stála v první řadě. Najednou se jí zazdálo, že se setkala pohledem s Šedou Kardinálkou. Otřásla se. Nebyl to strach před všemocnou kněžkou, bylo v tom něco úplně jiného…

Nejvyšší kněžka vyšla na vyvýšené místo před nehybným šikem svých, kolegyň. Zkoumavě se dívala do tváří svých oveček a zpěvavě pronesla rituální otázku:

„Je mezi vámi někdo, kdo si myslí, že Čestné Prezídium není hodno svého poslání?“

Ticho.

„Jsou mezi vámi heretičky, disidentky a jedlíci kukuřice? Odstupte!“ Mlčení. Všichni stojí nehybně. Je slyšet, jak slabounce popraskávají lampičky se svatým ohněm.

„V tom případě mi dovolte vám, ó přívrženci pravé svaté víry, předala mateřský pozdrav Pěti Hvězd a Oslepující Tváře Velikého Bre!“

Plamínky v lampičkách zakolísaly. Ovečky třískaly do dlaní zuřivě, zběsile a vší silou. Jedinou nepříjemností celé Mše bylo to, že dlaně potom dlouho bolely a někdy dokonce opuchly. Rámus vzniklý tleskáním sel přeléval Chrámem jako vlna. Nejvyšší kněžka a ostatní členky Prezídia se také snažily ze všech sil. Kromě… Kromě Šedé Kardinálky, jak si Natálie všimla. Ne že by Kardinálka neprojevovala nadšení, to ne, ale vypadalo to, jako kdyby si nechtěla způsobit bolest. Jako kdyby… Šedivé rukávy! sklouzly k loktům a na zápěstí se objevil obvaz…

V Natálii se zastavil dech. Poznala ruce Kateřiny!

Už je to tak! Natálie se utkala se samotnou Šedou Kardinálkou města Tomu. Samozřejmě Kardinálkou se člověk může stát v jakémkoli věku. Není mezi nimi mnoho stařen. Vychází to z jejich poslání. Ale kde se vzala ta včerejší zloba? Co jí Natálie udělala, čím ji urazila?

Ovace utichly a hlas Nejvyšší kněžky plynul nad ovečkami a mísil se s vůní kadidla.

„Nejdřív byla Temnota, v níž se smísily země i nebe, vody a skály. Nebylo nic kromě Temnoty. Vládl jí nehodný vladyka Nikola-Ro. Dlouho tomu tak bylo. Mnohem déle, než trvá větru rozrušit skaliska, déle než existuje Luna a Nehybné hvězdy. Ale skrz Temnotu pronikl svit! Dcery a synové moji! To zazářilo Pět hvězd! Souhvězdí Pravé Svaté Víry! Zářil Veliký Bre! Rozplynula se Temnota a Pět hvězd se změnilo v Tvář Velikého Bre, který každé ráno vstává ve Východním oceánu a každý večer utone v Západním moři, aby se ráno nevysvětlitelně ocitl opět ve Východním oceánu. Oddělil Veliký Bre vodu od souše a učinil vodu mokrou a zemi plochou. Na počátku byla země malá, potom se stala ohromnou. Veliký Bre ji osídlil, ve své neskonalé milosti, lidmi a zvířaty, která jim slouží. A aby lidé nezapomněli na hněv boží, který může, dopadnout na hlavy odpadlíků každým okamžikem, stvořil Veliký Bre netvory a nestvůry škodící lidem. A zažehl bílé nehybné hvězdy a vypravil po nebesích na věčnou pouť plovoucí hvězdy. Aby lidé v noci viděli, stvořil rudý Měsíc. Síly zla se velmi snažily překážet Velikému Bre při tvorbě nového světa, skal i vody, lidí a hvězd. Ale Veliký Bre rozdrtil satanské pluky Zlých Tatařínů u svatého pahorku Borodino. A zjevil se černý démon Kosmatý, Sklooký Tro, který v sobě nesl vzpouru. Jeho porazil Veliký Bre silou svých myšlenek. Zjevila se hříšná žena An-ach, zasévající do myslí nejistotu. Veliký Bre jí položil svou nohu na šíji a zavrhl ji. Poté se objevil nejlítější démon, skrývající se v porostech kukuřice, Holohlavý Chru, lovec lidských duší. I jeho však Veliký Bre zdolal a proklel kukuřici i lidi, kteří ji požívají. Teprve potom přišlo požehnání a blahobyt před Tváří Velikého Bre. Lid ho oslavil ve svých zpěvech, myšlenkách a činech. A jestli jsou mezi námi stále ještě heretičky, dizidentky a podlí jedlíci kukuřice, tak je to jenom proto, aby jejich strašný osud varoval ty malodušné, které by byly schopné uvěřit Holohlavému Chru!“

Nejvyšší kněžka zdvihla kostnaté stařecké ruce a ostatní kněžky tiše a s hlubokou zbožností začaly zpívat melodii beze slov.

„Nejdřív vládl v plemeni lidském nepořádek, motanice, individualismus, ateismus, svoboda, zmatek a rozkolísanost,“ pokračovala, Nejvyšší kněžka. „Pak se objevily věrné služebnice Velikého Bre, Komisařky v kožených kabátech a zaprášených přilbách, povstaly vybrané První, Druhé a Třetí Sekretářky, slavné zakladatelky mnoha vznešených rodů, opory Šťastné Impérie. A řekl Veliký Bre:

„Tento řád nahradil Chaos a Temnotu a je nezvratný! Ať zhynou jeho nepřátelé! Amen! A duše těch, kteří byli věrni odkazu Velikého Bre, se přenesou po smrti do požehnaných věčně zelených krajů Světlých Zítřků. Duše zaprodanců shnijí v zimě a tmě na Smetišti Dějin! Amen!“

A znovu se nesl chrámem slavnostní chorál:

U vstupních vrat stála jedna z kněžek a dávala razítko s Pěti hvězdami na skloněná čela věřících. Natálii neopouštěl neklid. Zmýlila se, nebo se zlé oči Šedé kardinálky od ní neodtrhly po celou dobu trvání Mše?!