Kilometrovník devátý Most a břehy

Nám patří hoře a ne smutek.

Díváme se na hrdiny.

Odnikud nikam jednou stavěli…

L. Balaur


Natálie je uviděla první a zakřičela, aniž by se otočila: „Tryskem!“

Pobodla Rosinanta ostruhami. Pleskla ho bičíkem po boku, až se rozběhl plným cvalem po poli. Vítr ji bil do tváře, rozházel vlasy, které trčely z helmy. Dlouhá černá hříva ji šlehala po tvářích. Natálie znovu udeřila koně bičem a ohlédla se. Všechno bylo v pořádku. Kapitán oběma rukama držel uzdu. Vysoko nadskakoval v sedle, ale byl za Natálií tak o dvě koňské délky. Nákladní kůň, kterého měl přivázaného k sedlu, ho málem předběhl. Vaky nadskakovaly, řinčely a rachotily. Olga uzavírala skupinu. Uzdu pohodila na koňský krk a luk měla připravený k použití. Psi letěli daleko vpředu.

Natálie se úkosem podívala doleva. Jezdci v zářivých pláštích hazardně bičovali své koně. Jejich skupinka se již rozsypala do nerovného zástupu. Nad hlavami se jim kývaly zářící hroty kopí, které měli připevněné ve smyčkách u třmenů. Ve větru se třepetala pera turbanů. Natálie nemilosrdně pracovala bičíkem. Očima si měřila bod, kde se střetne jejich cesta s trasou jezdců v pláštích. Vypadalo to, že se neprotnou. Přesněji řečeno zaostávali, takže se na jejich cestu dostanou až daleko za nimi. Ze všech sil se snažili je předjet, odřezat cestu, ale Natálie prudce zahýbala doleva, směrem k pruhu lesa na obzoru.

„Natálko, mám po nich střelit?“ zakřičel Kapitán skrz vítr, který mu plnil ústa.

„Nech toho, nebude to zapotřebí!“ křikla Natálie. Ohlédla se na pronásledovatele. Ano, beznadějně zaostávají. Vypadá to, že už si toho také všimli a mačkají z koní poslední síly, aby vyšli z prohrané honby se ctí. Ten, co jede v čele svých lidí, mladý a černobradý, je docela sympatický. Na turbanu mu září množství drahokamů. Určitě je to chán. Zachytil její pohled a zakřičel. V jeho hlase zněly noty hořké naděje. Podivuhodně komolil slova.

„Ó modrooká, ty bys byla mojí nejmilejší žena!“

Oddělovalo je tak deset koňských délek a vzdálenost se zvětšovala. „Díky za nabídku!“ vesele zakřičela Natálie. „Možná někdy jindy. Sbohem!“

Vtom se rozlehl Kapitánův hlas, který vyzval bradáče, aby dělal se svým koněm něco jiného, než pronásledoval děvčata. Co měl udělat Natálie nepochopila. Vypadalo to, že chán taky ne. Ocitli se na kraji lesa. Natálie se řítila mezi tlustými kmeny, které obaloval zelený mech. Přitiskla hlavu k Rosinantově šíji, aby si ji nerozbila o nějakou nízko rostoucí větev. Koně už nepobízela, ale ani ho uzdou nijak neomezovala. Ne, všechno je v pořádku. Do lesa nezajeli. To znamená, že všechno, co je napsané v kronikách, je čistá pravda. Nicméně jí z toho není nikterak lehčeji. Spíš naopak. Znamená to, že to, co je tam napsané o daleko hnusnějších věcech, může také být pravda.

Rozpaření koně pomalu zpomalovali, pak se zastavili. Kapitán se okamžitě zeptal:

„Co to mělo být za blázinec? Sultán na lovu?“

„Na vlastní oči jsem je viděla poprvé v životě,“ řekla Natálie. „Četla jsem o nich v kronikách. Jsou to lidé ze Země Jedovatého Zlata. Vypráví se, že v pradávných dobách tam žil zlý chán Raši. Chtěl mít hodně zlata, a tak poslal děsné množství kovových ptáků, aby zasypali zem jedem. Zem se jím napojila a z ní vyrostlo mnoho zlata. Strašně moc. Jenže i ono bylo jedovaté a kdo ho vlastnil, brzy umíral,“ řekla nejistě, ale Kapitán se ani neusmál. Proto se opatrně zeptala: „Bylo jinak, že?“

„Ale ne, mohlo by se říct, že to tak opravdu bylo,“ zamyšleně řekl Kapitán.

„Lidská paměť je stejně hrozně zajímavá věc. Co vlastně od tebe chtěli?“

„Vypravili se na nájezd. Za ženami,“ mrzutě řekla Natálie. „Mají to tam, jak se píše v kronikách, všechno naopak. Jejich rytíře jsi viděl, jsou to muži. A ženy…“

„A ženy tam, jak je to mrzuté, vaří mužům polévku.“ domyslel se Kapitán. „A s meči po lesích nepobíhají,“ široce se usmál. „Celou dobu se snažím představit si tě v šatech… Určitě by ti strašně slušely… S velkým výstřihem, stažené do pasu, nabírané rukávy…“

„Šaty jsou oděv z mýtů,“ suše řekla Natálie. „Lidi už dávno zapomněli jak takové oblečení vypadá.“

„Vždyť to říkám, že lidská paměť je věc nesmírně zajímavá,“ nevzrušeně souhlasil Kapitán. „Přišel jsem k tobě nach haus v odřených džínách značky Levis Straus…“

„Zase nějaká sprosťárna?“

„Ani náhodou,“ řekl Kapitán. „Prostě se divím, že jste tvar džín nezapomněli.“

„Říká se, že před Mrakem nosili džíny výhradně zakladatelé dnešních šlechtických rodů.“

Kapitán si odfrkl a mlčky poodjelo kus dál.

„Nebylo by od věci vyzkoušet si ty šaty, že?“ zasněně se zeptala Olga.

Natálie zvedla nos nahoru, odvrátila se a křikla:

„Jedem dál! Brzy nám dojde voda. Musíme najít nějaký pramen.“ Les nebyl nijak veliký. Za ním se až k obzoru prostíralo pole. Bylo zarostlé trsy fialové trávy, která podivně šelestila v tichém větru. Chvílemi to vypadalo, jako by tichounce kvílela a žalostně sténala.

Po chvíli se vyjasnilo, že to není travou, že se děje něco podivného. Žalostné sténání šlo odněkud zespoda. Nebylo jasné, jestli jsou to vzlyky nebo vzdychání, ale sílilo to. Kdyby se to alespoň zdálo jenom Natálii. Kapitán se neklidně vrtěl v sedle, dokonce vyplivl právě zapálenou cigaretu. Olga se ostražitě rozhlížela. Psi i koně se chovali čím dál tím neklidněji. Kavalkáda jela za doprovodu sténání a naříkání. Nastal okamžik, kdy Natálie prudce zatáhla za uzdu:

„Stůjte! Takhle už to dál nejde! Musíme se pokusit zjistit…“

Kapitán nervózně poťukával po hlavni samopalu.

„Slyšíte? Ztichlo to!“ řekl.

Opravdu, zvuky utichly. Ne! Opět sten, krátký a okamžitě přerušený.

A znova. Ticho. Rosinant přešlápl a opět…

„Pane bože,“ napadlo Kapitána. „To je země! Sama…“

„Cože?“ nechápala Natálie.

„Země sténá… Hele…“ seskočil ze sedla.

Zakňučel a zkřivil tvář. Samozřejmě ho bolelo tam, kde to bolí každého nezkušeného jezdce, zvlášť po tak zuřivé jízdě. Poodešel několik kroků. Tvrdě dusal botama po zemi. Ano, bylo to ono. Na lehký dotyk nohy, tlapy, či kopyta odpovídala země žalobným sténáním. Vydali se doleva a neutichalo to. Dali se doprava a výkřiky je pronásledovaly dál. Nedalo se nic dělat, přece nemohou zpátky. Nemělo smysl zacpat si uši, nepomohlo by to. A navíc museli pevně držet uzdu, neboť zjančení koně začínali střečkovat.

Tišili koně jak to jenom šlo a jeli se stisknutými zuby po plačící rovině. Natálii se začalo zdát, že se z toho zblázní. Podle tváří svých přátel soudila, že na tom jsou stejně. Kapitán nakonec rozvztekleně začal vyřvávat nějakou podivnou písničku:


„Takové úkoly jsme nedostávali,

jenom pomysli, gentlemana tady zabili.

Teď tady postáváme my, plni odhodlání

zakončit to do jarního tání.

Ale jaro tady není…“


Ale i on zmlkl. Celé to bylo strašné ve spojení s nářkem a pláčem země. Natálie nemohla snést smutek, nesoucí se nad polem. Staří museli strašně urazit zemi. Dlouho jim to trpěla, ale nakonec nevydržela a tvrdě je potrestala. A teď nesnášela ani prostý dotek člověka, ani jeho služebníků — zvířat.

„Ale, my jsme bez viny,“ křičela Natálie a utírala si slzy, které jí stékaly do koutků úst, takže měla v puse slano jako v dětství.

Země bezútěšně plakala. Nedalo se jí nic vysvětlit, poprosit o odpuštění, utěšit…

Potom uviděli vpředu, pod Tváří Velikého Bre, kterému Kapitán prostě říkal Slunce, něco jako trhlinu v zemi, roklinu. Brzy se ukázalo, že strž jde oběma směry, aspoň tak daleko, kam oko dohlédlo. Byla hodně široká a hluboká. Tak by určitě vypadala řeka, kdyby najednou vyschla. Možná, že tady opravdu kdysi tekla řeka. Určitě. Napravo byl vidět šedivý most, který spojoval oba bývalé břehy. Velmi podivný most. Hutná šedivá stěna, tlustá a mohutná. Přehradila koryto odshora až dolu.

„Z toho materiálu, by se mohlo postavit celé město,“ pomyslela si Natálie. „A nebylo by zrovna malé.“

Na druhém břehu bylo vidět samé šedivé rozvaliny a rozpraskaná stuha cesty stejné barvy, která ubíhala až za obzor.

„Přehrada,“ řekl Kapitán. „Je to ona. Hnus fialovej! Její rozloha byla stejná jako čtyři Francie.“

„Je to most?“ zeptala se Natálie.

„To byl takový zvyk, pošpinit zemi,“ řekl zle Kapitán. „Divím se, že země člověka nevykořenila úplně, když jí došla trpělivost… Možná že, mu přece jenom dala šanci.“

„Kroniky se zmiňují o Šedivých mostech, ale přesněji o nich nemluví,“ řekla Natálie. „Co budeme dělat? Musíme se nějak dostat na druhou stranu. Objet se to nedá.“

„To je pravda,“ Kapitán zdvihl dalekohled k očím. „Kdybychom jenom věděli, že se nám to nerozpadne pod kopyty našich koní. To bychom potom letěli dolu strašně dlouho. Bylo by to smutné. Letět jen tak bez padáku.“

„Brzy zapadne Tvář Velikého Bre,“ řekla Olga. „Jestli je to opravdu Šedý most, tak se k němu váže ještě jedno vyprávění. Říká se, že v noci vycházejí ven ti, co ho stavěli a sají z poutníku krev.“

„Spíš ne,“ řekl Kapitán. „Její stavitelé už dávno zesnuli v teplých postýlkách, v kruhu své rodiny, která byla pyšná na tak slavného dědečka. I když… V tom vašem šíleném světě je možné snad skoro všechno. Uhádni, co se skrývá za tou děsivou pohádkou?“

„Říká se, že tady v okolí žijí okouni,“ řekla Olga. „Jsou to nesmírně nebezpečná zvířata.“

„Okouni… To by nic nebylo,“ trochu protektorsky řekl Kapitán.

„Říká se…“

„Hele, metaláčci moji…“ řekl Kapitán, „povídá se taky o vykulených koblížcích… Ale nám nezbývá nic jiného, než přece jenom se nějak přepravit. Co si o tom myslí kněžna Natál, která se nestala milovanou ženou chána?“

Natálie se na něj úkosem podívala, ale peprná odpověď jí z jazyka přece jen nesklouzla. Vznikl mezi nimi podivný vztah. Uznával Natálii jako vůdce, ale neodpustil si jedinou příležitost, aby si rýpnul. Někdy to vypadalo až dětsky. Natálie si musela neustále připomínat, jak je pro něj všechno nesmírně složité. U nich byl asi tak setníkem, a teď je pro něj velmi obtížné vpravit se do jejich světa, kde je všechno jinačí a podivné. Takže si z toho dělá legraci, vysmívá se tomu, vzteká se. A to, co se mu zdá normální, rozčiluje a vyvádí z míry Natálii. Faktem je, že ani ona se leckdy neudrží. Navíc za něj cítí zodpovědnost, jako za mladšího sourozence.

Vždyť ho zachránila před smrtí, vytáhla z boje, z jeho vlastního času… Situace, z níž jí hlava jde kolem. A ještě navíc se musí přetvařovat sama před sebou, že nevnímá, jak se mu líbí. A ještě hromada dalších věcí…

Nevěděl, že psi jsou vycvičeni jako průzkumníci pro takové případy. Natálie mlčela. Pouze zvláštním způsobem hvízdla a pomalu natáhla ruku vpřed. Psi sklonili hlavy a pomalu se pohnuli po širokém hřebeni gigantické šedivé stěny, která kdysi přehradila již neexistující řeku. Někdy se zastavovali a čekali na další příkazy. Natálie je hlasitým hvízdnutím posílala vpřed. Šli opatrně, což se v takové situaci dalo čekat, ale klidně. Jenom jednou Boj strnul a podíval se kamsi stranou, ale pak hned šel dál. Už došli na druhou stranu, kde šedý hřeben mostu přecházel v rozpraskanou silnici, prudce zahýbající doleva k obzoru. Šedivá cesta, vedla po vyschlé zemi. Psi se otočili a vraceli se zpátky. Mnohem rychleji a úplně klidně. Ale přece jenom, přece jenom… Něco z jejich chování Natálie nepochopila, ale oni sami jí o tom povykládat nemohli.

„Tak co, pejsci,“ naklonila se k nim ze sedla Natálie a natáhla ruku. Skákali vzhůru a studenými čumáky se snažili dosáhnout do natažené dlaně.

„Takže nám stejně nic jiného nezbývá, přátelé… Pojedeme pokud možno rychle v řadě za sebou. Psy na řemen. Vzdálenost mezi koňmi dvě délky. Vpřed!“

Pleskla Rosinanta koncem uzdy a kůň se rozběhl cvalem po šedém hřebeni. Vypadal pevně. Jeho povrch se pod kopyty nedrobil. Podkovy na něm cinkaly, jako na dobře vypálených cihlách.

„Stavět tedy Staří uměli,“ pomyslela si Natálie. „Řeka vyschla, ale Šedý most tu zůstal. Ale jestli uměli tak dobře stavět, tak proč stavěli napříč řek takové hloupé stěny, o kterých se Kapitán vyjádřil tak pohrdlivě a špatně. Stop!“

Řada se zhroutila. Jezdci se zastavili bok po boku. Z šedých rozvalin na druhém břehu, zpod podivných hrbolů, se vynořovaly tmavozelené, hbité, mrštné siluety zvířat. Okouni se slévali do proudu. Nehlučně a strašlivě klouzali k Šedému mostu. Jako živá zátka ucpali ten konec, kam mířili jezdci. Zelená zvířata, velká asi jako statné kočky. Šupinaté, ze stran zploštělé tělo, čtyři nohy, úzké hlavy a ohromné tlamy. Nejvíc připomínaly štiky, které kdesi sebraly žabí tlapy, vylezly na břeh a jaly se tam žít. Získaly prapodivný zvyk dotírat na projíždějící. To si pomyslela Natálie a nebylo jí do smíchu. Zelených stvoření se shromáždila dobrá stovka.

„Stojí tam jako stěna. Jsou příliš sebejistí, příliš klidní. Možná proto, že ještě nikdy neviděli člověka. A možná, že naopak. Což by bylo daleko horší. Viděli ho a ne jednou. Všechna ta setkání skončila tak, že těm zeleným tvorům ještě víc narostlo sebevědomí,“ Natálie se nadýchla a sklonila hlavu. Přední řady se pohnuly…

„To jsou parádní okounci,“ řekl Kapitán.

Klidně zdvihl automat. Zazněla dávka a nejbližší štikoještěři se kutáleli po hřebenu. Někteří zůstali ležet na místě, jiní se nehlučně zmítali. Přes ně, s tupou úporností, postupovaly zadní řady.

„Nebojí se,“ pochopila Natálie. „Nelekli se samopalu. Vůbec si nespojují ten železný zvuk se smrtí ostatních. S nimi se musí zacházet úplně jinak…“

Koně ustupovali. Vyděšeně frkali. Kolem Natálie se mihla světležlutá koule. Jeden ze psů vytrhl Olze řemen z rukou. Radostně štěkal. Takové množství nepřátel ho přivedlo do bojové nálady. Vrazil do zelené řady jako sekyra do kaše. Kapitán sklonil samopal. Pes zmizel. Po hřebeni se zmítalo syčící klubko. V propletenci zelených těl se občas mihlo něco světle žlutého. Z koule sem tam odlétala mrtvá ještěrka, ale ze všech stran se k ní vrhaly další a další. Klubko se dostalo daleko do bojové sestavy ještěrek. Hlavní síly se však úporně pohybovaly směrem k jezdcům. Natálie pochopila svým zostřeným citem rytířky, že ještě okamžik, a bude všechno ztracené, jakmile je nepřítel obklopí ze všech stran.

„Držte druhého psa,“ vykřikla. „A koně taky!“

Seskočila z Rosinanta a vrhla: se kupředu. Dlouhé úzké ostří meče se leskle zablýsklo a hned v následujícím okamžiku ztratilo svou zářivost.

Vzduch kolem se najednou stal hutným a zeleným. Skládal se z hlubokých zubatých tlam. Naskakovaly na ni. Mířily do obličeje, zakusovaly se do bot. Po brnění skřípaly jejich zuby. Dlouhé úzké ostří zběsile létalo v tom

zeleném, zubatém, studeném vzduchu a silou ho prosekávalo. Boj to byl ne na život, ale na smrt. Natálii bylo krušno. Stala se bleskem, který nemyslel, ale jehož každý zásah byl smrtelný. Ostruhou! Špičkou meče! Botou! Kinžálem! Bolest pod kolenem — kinžálem! Zvířata chápou jenom vztek a přicházející smrt!

Čas od času krátce štěkal samopal. Kapitán s Olgou stříleli přesně a opatrně. Báli se, že by mohli zasáhnout Natálii. Stala se Smrtí! Pro jakékoli jiné city a pocity tu nebylo místo, ani čas.

Klubko se překulilo doleva, směrem ke kraji propasti. Letělo z hřebenu. Až daleko dole uhaslo vyděšené psí zakvílení. Natálie, podpořená vzteklým žalem z té ztráty, bodala a sekala, dokud nezjistila, že má kolem sebe čistý vzduch. Ještěrky, které masakr přežily, se rozbíhaly pryč. Poslední se mihly u podivných pahorků a rozvalin. Hřeben byl pokrytý zelenými mrtvolkami a boty klouzají v bledě růžových loužích.

Natálie, jako slepá, se pomalu vydala kupředu. Srdce jí zběsile bušilo, bolela ji záda, po celém těle běhali mravenci, cítila všechny svaly. Zkrvavený meč najednou strašně ztěžkl. Táhla ho za sebou a jeho špice brázdila suchou zem. Natálie ho zarazila do kopečku zeminy až po rukojeť, aby ho očistila od krve. Prudce ho vrazila do pochvy. Vyčerpaně stála a trochu se při tom potácela. Bylo jí strašně líto Boje. Viděla, že vedle Olgy sem běží Horn. Cení zuby na mrtvé ještěrky, vrčí, rozhlíží se a hledá bratra. A Boj nikde není.

Kapitán k ní došel, vzal ji za ramena a podíval se jí do očí:

„Fíha! Musím přiznat, že jsi mi celou dobu připadala jako nějaká, filmová herečka, ale teď, když vidím tahle jatka… Začínám si tě vážit, Natálko. Beru tě vážně!“

Natálie unaveně setřásla jeho ruce. Dokázala přemoct i strašně silné přání přitisknout se k němu. Dopotácela se ke kopečku, sedla si a unaveně si natáhla nohy. Pod kolenem ji bolelo čím dál tím víc. Kus dřín byl vytržený a ze škrábanců tekla krev.

„Musíme to převázat,“ řekl Kapitán.

Seděl vedle ní a v ústech převaloval nezapálenou cigaretu.

„Času dost,“ Natálie se na něj nedívala. „Nic to není.“

„Kněžno, vždyť ty můžeš i zabít…“

Natálie se unaveně usmála:

„Myslíš, že se mi to ještě nestalo?“

„Mnó, cože?“ řekl Kapitán. „Kardinál Richelieu zvláštním ediktem zakázal souboje, ale na každém nároží řinčely rapíry…“ zmačkal cigaretu a hodil si ji pod nohy. „Bože, co je to za idiotský svět!?“

„Tebe ani nenapadlo, že tenhle svět je potomek toho, co zůstalo po tvém?

Ne my, ale vy Staří jste se propracovali až k Mraku…“

„Máš pravdu,“ souhlasil po chvíli. „Ale stejně mám naději… Co když tenhle svět není mým světem? Třeba je to nějaký paralelní…“

„Cože?“

„Někdy jindy ti to vysvětlím. Prostě jiný. Ne můj svět se dokodrcal k Mraku, ale nějaký jiný…“

„Ale vždyť všechno poznáváš?“ vyjekla Natálie. „I Šedý most, i pohádku o Jedovatém zlatu… Tvůj svět nemohl skončit nějak takhle?“ mávla rukou kolem sebe.

„Nejhorší na tom je to, že mohl. Mohl skončit ještě daleko hůř…“

„Tak vidíš,“ řekla Natálie. „A ještě jednu věc. Změnilo by se pro tebe něco, kdyby ses ocitl v nějakém jiném světě, který se tomu tvému takhle podobá?“

„Máš pravdu, nic.“

„Tak, tak. Poslyš, jak se vlastně jmenuješ?“

„Kapitán,“ odsekl. „A tečka! Chápej, mám takový pocit, že moje jméno shořelo i s tím vrtulníkem…“




Загрузка...