Rytirka Natal

Kilometrovník šestý Podzimní sněhopád

Nejdřív to byl jenom takový bílý proužek na obzoru. Čím víc se blížily, tím víc se to podobalo sněhu. Sněhu čistému, nadýchanému a netknutému. Trčely z něj nízké, holé stromy. Visel na větvích jako girlandy.

Natálie přitáhla uzdu. Něco takového v životě neviděla. Uprostřed horkého podzimu se najednou objevila záplata sněhu, kterou někdo pečlivě vystřihl ze zimní krajiny kouzelnými nůžkami a položil na zelenou trávu. Neviditelná hranice. Ostrá hrana. Nejprůzračnější skleněná stěna oddělující dvě roční období, jimž není souzeno existovat vedle sebe. Vysoko na nebi zářil pálící obličej Velikého Bre. Pod kopyty koní se vinula udusaná cesta, na jejímž okraji, ve vysoké trávě, vrzali cvrčci. Stačí udělat jeden krok a ocitneš se v zimě, na sněhobílém prachovém sněhu.

„Tak jestli už tohle nejsou kouzla, tak nevím, čemu by se tak dalo říkat,“

ušklíbla se Olga.

Natálie se zachmuřila:

„Ale vždyť na mapě nic takového není! Stále ještě jsme v Šťastné Impérii!“

Odmlčely se v naději, že se řešení objeví z ničeho nic najednou samo. Obě si však uvědomovaly marnost svých nadějí. Objet začarované místo nebylo možné. Sněhová rovina se táhla na obě strany tak daleko, kam oko dohlédlo.

„V letopisech se o ničem podobném nepíše,“ řekla Olga. „Jakživa jsem nic takového neslyšela. Třeba to existuje díky chrámům? Někoho jsme naštvaly?“

„Ále co!“ řekla Natálie. „Zkusíme to objet. No jo, ale kde je nějaká objížďka? Zpátky to nejde…“

Všechny obavy za ně vyřešil Boj, který zimu miloval. Najednou se vrhl kupředu a už tam byl. Lítal kolem stromů a radostně štěkal. Sníh za ním vysoko stříkal. Horn se rozběhl za bratrem. Pustili se do honičky a rozryli neporušenou úběl sněhu.

„Tak pojedem?“ zeptala se Natálie.

Kavalkáda se pohnula. Okamžitě je zalila zima. Znepokojovalo je to, neboť zimní ošacení s sebou neměly. Kdo s tím mohl počítat? Vlastnily jenom jízdní pláště v tlumocích.

Ale zima byla vcelku mírná, vůbec nehrozila nějakým velkým mrazem. Vytáhly pláště, zakutaly se do nich a rázem jim bylo teplo. Všude kolem byl sníh, ale mráz ne. Přitom sníh netál, přestože by se to při takovém počasí slušelo. Zima, která není zimou, to by člověka mohl trefit šlak.

Zpočátku neviděly nic, co by je znepokojovalo. Pak zjistily, že se kolem nich děje cosi podivného. Natálie zdvihla oči k Tváři Velikého Bre. Změnil se v mléčně bílý disk a už neoslepoval oči. Vypadal jako vločka. Kolo zmrzlého mléka, které tak často leží v zimě na dvorech sedláků.

Olga poodjela trochu vpravo a najednou se zmenšila. Vypadala jako panenka na hraní kdesi daleko u obzoru. Jako kdyby se s neskutečnou rychlostí přemístila o pět set kroků dál. Natálie bezděčně vykřikla a Olga se opět objevila vedle ní a vylekaně se na ni podívala:

„Co je?! Najednou jsi byla tak daleko…“

„To ty! Ne já!“

„Ne, ty! Poodjela jsem pár kroků, otočím se a ty jsi někde na obzoru!“

„Koně!“ Natálie se prudce otočila.

Neměla náhradní koně za sebou. Za ní se do dálky táhl netknutý sníh.

„Myslela jsem si, že jdou za mnou. Jsou navyklí…“ rozpačitě začala Olga a zmlkla, když Natálie přiložila prst ke rtům.

Křupání sněhu. Vbrzku se koně vynořili z průzračné nicoty a poklidně se zastavili vedle nich.

„Vezmi je radši na uzdy,“ řekla Natálie. „A drž se poblíž mě. Stůj! Co je se psy?“

Vzala do ruky roh. Zahřála v dlaních studící kov a přiložila ho k ústům. Zatroubila ze všech sil.

„Co když to pochopí jako výzvu k boji?“ zeptala se Olga.

„Kdo?“

„Ten, kdo tohle všechno kolem…“

„Tak budeme bojovat! Jsme přece rytířky, jestli jsi už na to náhodou nezapomněla.“ Natálie se snažila mluvit bodře a odhodlaně, i když jí na duši bylo docela ouvej.

Boj a Horn se objevili přímo ze vzduchu. Znovu se bezstarostně rozběhli pryč a v mžiku se změnili v drobounké tečky.

„Vzduch je tady nějaký divný. Nebo se mi to jenom zdá?“ žalostným hlasem řekla Olga. „Strašně zmenšuje. Docela jasně jsem slyšela, jak cinká tvoje uzda, dusot koně. Odjela jsem jen pár kroků…“

„Dobře. Mlč chvíli,“ procedila skrz zuby Natálie. „Myslíš si, že se mi to líbí, nebo že tady něčemu rozumím?“

Začaly padat první vločky. Nejdřív jako by nesměle, potom stále hustěji. Natálie vyjekla. Před ní visel na nebi místo Tváře Velikého Bre bílý půlměsíc. Vypadal jako srpek rostoucího Měsíce. Ale oblouk byl obrácen vzhůru a oba ostré konce směrem k zemi. Takový Měsíc Natálie nikdy neviděla a o ničem podobném ani neslyšela. Obrátila se k Olze. Jen tak tak ji rozeznala v sněhové záplavě jako tmavou siluetu jezdce. Vypadalo to, jako kdyby mezi obrovskými sněhovými vločkami padaly kusy tmy. S každým krokem stále víc houstla. Už byla taková tma, že stačilo před sebe natáhnout ruku a kožená rukavice zmizela v koloběhu vloček a tmy. Natálie vykřikla. Volala Olgu. Žádné odpovědi se nedočkala. Zoufale zatroubila na roh, ale prokletá vánice zřejmě pohltila všechny zvuky. Jako kdyby byl roh úplně plný sněhu. Natálie zůstala sama uprostřed temnoty, protkané vířením vloček. Jsou to opravdu vločky? Na koňskou šíji i na Natáliina ramena padaly ohromné, podivuhodné, skoro jako talíř velké vločky. Ani jedna se nepodobala druhé. Girlandy, hvězdy s velkým množstvím paprsků, záhadné ozdoby… Ani názvy se jim nedají přiřadit. Lehoulinké. V okamžiku dopadu se rozpadaly, ale nezanechávaly po sobě vláhu, ani na dívčině plášti, ani na koňské hřívě.

Natálie už nepochybovala o tom, že se tu děje něco podivného. Podobný sníh neexistuje. Lidský svět takový nebývá. Taková nebývá ani skutečnost. Past? Odplata za nějaké staré hříchy? Záhrobní svět?

Jenom nepodlehnout panice! Ovládla by tě, zbavila rozumu a vůle… Ale co dělat? Troubila na roh. Křičela. Odpověď nepřicházela. Rosinant pochodoval,jako kdyby se nic nedělo. Nezastavovala ho. Možná už dávno ztratil cestu a šel neznámo kam, nebo kroužil do kolečka. Ani půlměsíc už nebylo nad hlavou vidět. Nic nebylo vidět. Ani zemi pod nohama, ani nebe nad hlavou. Ze zoufalství Natálie vytáhla meč a mávla s ním do stran. Pak se vzpamatovala a opět ho zasunula do pochvy.

Sníh se valil ještě hustěji, i když to už snad ani nebylo možné. Padal jako vodopád. Obklopil ji, zasypal, stiskl. Kůň jí zmizel z dohledu. Natálie se propadla do kypré prázdnoty. Ztratila vědomí, aniž by stačila vykřiknout.

Otevřela oči a v tomtéž okamžiku je opět zavřela před záplavou duhových barev, zářících nehybných ohňů a nevídaných věcí. Že by to byla smrt? Nadpřirozený život? Světlé Zítřky? Nebo spí, zmrzlá ve vichřici a pohasínající vědomí jí maluje obrázky tepla a pohodlí?

V každém případě to není sen. Je to skutečnost. Všech pět smyslů ji o tom přesvědčuje. Možná i ten šestý… Ale svět kolem je úplně jiný, neznámý, hnětoucí, oslepující neskutečnou rozkoší, kterou Natálie nepoznala ani v imperátorském paláci.

Úkradkem se rozhlížela přes spuštěné řasy. Tvářila se, jako by se ještě neprobrala k vědomí. Ležela v ohromném a velmi měkkém křesle. Bylo z neznámého materiálu. Měla na sobě svoje oblečení, ale brnění a meč ležely opodál. Vlevo stál křišťálový stolek, na něm se povalovaly průhledné baňky naplněné různobarevnými tekutinami.

Místnost byla ohromná, spíš vypadala na menší sál. Pod stropem visel gigantický lustr, několik pater křišťálových přívěsků. Ale lustr nesvítil. Stálé a nehybné světlo se linulo z bílých koulí, připevněných ke stěně oporami v barvě červeného zlata. Vypadá to, že by to dokonce i zlato mohlo být. Všude jsou koberce, zlato, křišťál, výrazné mozaiky, drahocenné kamení nebývalé velikosti.

Ale všechen ten přepych připadal Natálii jako otřesné vítězství špatného vkusu, nebo dokonce jeho totální nedostatek. Samozřejmě, že místní vládkyně mohly mít svůj vkus, své zvyky, ale přesto všechno to vypadalo na výsledek snažení zbohatlice, která se snaží překvapit, ohromit, oslepit. Zlatá: lví socha byla příliš veliká a masivní pro tenhle sál. Je na ní příliš mnoho i drahokamů, které dohromady neladí. Příliš velký je i křišťálový stůl na druhé straně sálu. Zase je na něm příliš mnoho diamantů a už vůbec nebylo vhodné na něj postavit masivní zlaté svícny, samozřejmě že obsypané velikými smaragdy a dalšími, Natálii, neznámými kameny. Každý koberec, sám o sobě, byl nádherný, ale když jsou pověšené div ne ve dvou vrstvách, řežou oči kakofonií barev a vzorů. Rytířské brnění, celé zlaté a plné drahého kamení. Koberce příliš ověšené zbraněmi, samozřejmě bohatě zdobenými. Místní paní má strašně chudobnou a ubohou fantazii. Natálie se v umění trochu vyznala, nejednou navštěvovala dílny malířek a sochařek, jak mají rytířky předepsáno. Ale tenhle neslýchaně bohatě vyzdobený sál měl strašně daleko k jakémukoli umění. Lokajka zbohatla.

Natálie vzala ze stolu hrst broušených průzračných kamínků. Každý z nich byl velký jako ořech. Jedním z nich škrábla okraj skleněné číše. Na skle za sebou zanechal škrábanec. Samozřejmě briliant! Kameny nebylo možné brát jako drahocennost, jako obrovské bohatství. Špatný vkus, Natálie je naštvaně hodila na stolek. Kameny se drkotavě rozběhly po jeho skleněné desce. Některé spadly na zem, ale vysoký koberec zdusil zvuk jejich pádu.

„Opovrhujete bohatstvím?“ uslyšela zezadu vemlouvavý mužský hlas. Natálie vzala do hrsti všechnu svoji odvahu a ženskost a schválně se otočila pomalu. Příchozí se před ní zastavil a vypnul se v důstojné póze.

Byl majestátní a veliký. Pečlivě upravená bradka protahovala odulý obličej. Přes rameno měl přehozený plášť z bílé kožešiny, na němž tu a tam visely černé ocásky. Na hlavě měl zlatý věnec z listí Natálii neznámého stromu, posypaný brilianty. Na hrudi se mu pocinkával masivní zlatý řetěz, obsypaný drahokamy. Opíral se o zlatou hůl, nahoře ozdobenou obrovským rubínem.

„Co to všechno znamená?“ ostře se zeptala Natálie. „Kde to jsem?“

„V skromném zámku vašeho pokorného sluhy, má královno,“ poklonil se a popošel několik kroků. Plášť přitom šustil po podlaze. Usedl do křesla naproti Natálii.

Kousla se do spodního rtu, aby se nerozesmála. Nehledě na to, co se tu děje, to bylo k smíchu. Jakmile se pohnul, udělal krok, okamžitě ztratil nacvičenou velikost. Ze všech sil se snažil vypadat jako opravdový majitel, ale ve skutečnosti to byl jen prohnaný a mazaný sluha, navlečený do panského oblečení.

Ne! Je to zdejší majitel, ale při tom je vidět, že je… Jak to jenom vyjádřit pomyslela si Natálie. Jako kdyby to tu nedostal právem. Je to povýšenec, který zabral opuštěný dům, nečekaný dědic z vesnice, který hraje roli, na niž díky své nicotnosti vůbec nestačí. Pěstěná nicka.

Natálie neviděla nejmenšího důvodu, aby nedůvěřovala své intuici, právě teď, kdy neznámo a strach zostřily až neskutečně všechny její smysly. Podívala se mu přímo do očí.

„Co to všechno znamená? Jak jsem se sem dostala? Kde je moje zbrojnoška, psi a koně?“

„Dovolil jsem si vás pozvat na návštěvu, má královno.“

„Nejsem královna a už vůbec ne vaše!“ napřímila se hrdě v křesle Natálie.

„Prosím o prominutí. Takže jsem si vás dovolil pozvat na návštěvu. Možná trochu bez ceremonií, ale doufám, že mi později prominete ten spěch, který byl vyzván jen nadšením nad vaší krásou…“ zdvořile rozhodil ruce přeplněné drahocennými prsteny. „O vaši společnici, koně a psy se nemusíte obávat. Jsou všichni tady. V úplném bezpečí. Můžete se sama přesvědčit,“ plavně pohnul rukou směrem ke křišťálovému stolu v hloubi sálu.

Natálie se rozhodně zvedla a rychlými kroky se tam vydala. Zastavila se u stolku. Vyjekla a zdvihla dlaň k ústům. Uprostřed masivních, nevkusných tretek z matně třpytícího se zlata a velkých drahokamů, stál skleněný poklop, velký asi jako lidská hlava a pod ním… Pod ním ležela Olga na čemsi zeleném, drobounká jako panenka. Ležela na zádech a oči měla zavřené. Natálie přiložila tvář na chladné sklo. Dívala se, až ji bolestí řezalo v očích. Olžina hruď se pravidelně zdvihala. Spala. Hned vedle ní leželi drobouncí koně a ještě menší psíci.

V tom okamžiku se Natálii opravdu udělalo špatně, třásla se jí kolena, měla nepříjemně v ústech. Bylo potřeba se držet, udržet strach na uzdě a bojovat do poslední chvíle. Jinak… Cit jí napovídal, že jinak dojde k něčemu strašnému. Nejde o život, či smrt, vypadá to, že je to celé daleko složitější…

Natálie jen tak mimochodem střelila pohledem na své brnění a meč, který ležel navrchu. Vrátila se ke svému křeslu a sedla si.

„Takže jste mě pozval na návštěvu,“ řekla s úlisným úsměvem. „Nenutila jsem se sem. Tak už se to přihodilo, jak to tak vypadá… Co jste zač?“

„Máte strach,“ řekl a přitom ji provrtával pohledem.

„Možná,“ řekla Natálie. „Každý se něčeho bojí. I já, i vy. Co jste zač?“ „Kouzelník,“ vycenil zuby. „Král. Mág. Vyberte si, co chcete. Všechno bude pravda. Jsem zdejší majitel. Umím stvořit cokoli, co se mi zachce.“

„To je strašně zajímavé,“ odvětila Natálie. Zdvihla ruku dlaní vzhůru a nevinně dodala: „Chci loveckého sokola. Celý život jsem snila o tom, že ho jednou budu mít. Jsou však tak vzácní, že je má jenom Imperátorka.“

Po tučném obličeji přeběhl stín.

„Bohužel,“ řekl. „Nejsem bůh a tudíž nejsem všemocný. Život udělat neumím. Chcete diamant?“

„Znamená to, že živého tvora stvořit neumíte…“

„Zato si s živými tvory mohu dělat co chci.“

„To je paráda,“ ušklíbla se pro sebe Natálie. Přece jenom se o něm něco dozvěděla, a docela rychle. „Takže co potřebujete?“

Člověk se zlatým věncem na hlavě se jen malounko zaculil.

„Vás potřebuji,“ řekl nedbale a dokonce trochu líně. „Moc už toho tady bylo a všechno mě nakonec otrávilo. Když jsem vás uviděl, pochopil jsem, že mi scházela právě taková zlatovlasá a modrooká královna… Počkejte!“ zdvihl dlaň, když zahlédl její trhané gesto. „Perfektně znám všechny přihlouplé zvyky vaší takzvané Šťastné Impérie. Jak jste tam jen tak pro nic za nic zavedli matriarchát…“

„Co že zavedli?“

„Jasně. Odkud byste to měla vědět? Systém, kdy o všem rozhodují a vybírají si ženy.“

„Ale vždyť to tak bylo vždycky,“ řekla Natálie. „Muži jsou slabé pohlaví“ „Jo, teď. Jenže dřív to bylo úplně jinak. Před tím, než přišla, jak vy tomu říkáte, Temnota…“ najednou se tak něj tak majetnicky a hlasitě rozchechtal, pak luskl prsty.

Před Natálií se objevilo kulaté zrcadlo v masivním zlatém rámu. Zaclonilo jí kouzelníka. Dívka v něm uviděla svůj obraz. Tvář naplněnou děsným údivem, ústa pootevřená, široce rozevřené oči. Jakoby to byla malá holčička, které předvedli prachobyčejné kouzlo a to s ní otřáslo až do morku kostí.

Natálie naštvaně dlaní odstrčila zrcadlo. Rozpustilo se ve vzduchu. „Odpusťte mi ten smích,“ řekl kouzelník, „ale vypadala jste poněkud směšně…

„Odkud víte, co bylo před Temnotou?“

„Já jsem před tou vaší Temnotou žil,“ odpověděl úplně klidně, jako kdyby se nic zvláštního nedělo. „A proto mohu srovnávat. To doufám chápete.“

„Něco takového nemůže být pravda!“

„Proč? Jenom proto, že vy o tom nic nevíte?“ naklonil se kupředu, „Nevládnu sice životu, ale vládnu času! Podívejte se!“

Mávl rukou a před Natálií, ve výši jejích očí, se otevřelo okno do jiného světa. Před ní proplouvaly ulice báchorečných, kouzelných měst, nesčetná, patra vysokánských domů ze skla, zelené sady, shon a tlačenice pestře, oblečených lidí. Ženy v kalhotách i bez kalhot, v šílených halenkách s holýma, opálenýma nohama. Jiné měly nohy pokryté jakousi černou pavučinou. Muži se vůbec mužským nepodobají, mají široká ramena, jsou silní. Ženy jsou naopak jemné a štíhlounké. Nikde není vidět koně a povozy. Na všech stranách jezdí jakési různobarevné, třpytící se ekvipáže, Nejsou k nim připojeni koně, jedou samy od sebe. Skrz skla je vidět, že uvnitř sedí lidé. O něco později uviděla Natálie chrám podobný těm, na něž onehdy narazily s Olgou, ale tentokrát nebyl napůl shnilý, ale naopak natřený na modrobílo. A nestál na zemi, ale jel po hladké, šedé, nerozpraskané a rovné silnici, a pak najednou se od ní odtrhl a vznesl se vzhůru do nebe. Podpůrné nožky se zatáhly do břicha a chrám zmizel v modři nebes. Nebyla to stavba, ale létající koráb!

Natálie vykřikla, zamhouřila oči a zoufale se chytila opěradel křesla. Byla příliš silná, a tak je prsty neobejmuly. Uslyšela kouzelníkův spokojený smích. To ji donutilo otevřít oči.

„Co to bylo?“

„Minulost,“ řekl. „Tak to vypadalo před pěti sty lety.“

„To se jezdilo tak… A lítalo?“

„Dokonce až na Měsíc,“ kývl hlavou. „Lidé tehdy mohli dělat ještě daleko víc věcí, o nichž vy už nemáte ani ponětí. Ani nevíte, co jste ztratily… Nemáte ani šajna, co všechno jste zapomněly a čemu se podobáte ve svých hradech, při orání pluhy s koňským potahem, když svítíte petrolejkami. Opravdoví divoši, přísahám… Nestřílejte po mně očima, drahá královno! Je to pravda, i když je hořká. Ve srovnání s vašimi dalekými předky jste neuvěřitelnými divochy. Nerozčilujte se, drahá Natálie, je to tak…“

Natálie se cítila hnusně. Kousíček jiného, mnohobarevného a prapodivného života, i když ho viděla jen koutkem oka, byl přesvědčivý. Možná právě proto, že to byl jen zběžný pohled.

Jestliže jen tak na první pohled uviděla tolik zajímavého, jak by to vypadalo, kdyby ten svět mohla sledovat dlouho a pečlivě?

„Zámky, pluhy, svícny a proti tomu nezhasitelné světlo, vozy, které jezdí samy, létající lodě, stopatrové domy, lety lidí na Měsíc… Kam to všechno zmizelo? V jaké propasti? Jaké síly mohly smést tak mocné státy, že po nich nezbylo ani ň.“

Najednou si uvědomila, že to pronesla nahlas.

„Jaké síly?“ pronesl zadumaně kouzelník. „Chtěl bych to také vědět…“

„Bohové?“

„Na to zapomeňte! Žádní bohové nejsou. Ani jeden.“

„A co Veliký Bre?“

Rozchechtal se. Smál se dlouho a od srdce. Chechtal se tak, až mu málem z hlavy spadl zlatý věnec. Tlusté tváře se mu třásly, na hrudi poskakoval zlatý řetěz.

Luskl prsty a Natálie se opět podívala do minulosti. Strašně starý člověk, s prapodivnými skleněnými kolečky na nose, v podivném oblečení, cosi nesrozumitelně vykládal a vykřikoval. Držel před sebou kus papíru. Na jeho hrudi se třpytilo pět zlatých hvězd. Vypadaly přesně jako ty, co září na špici Chrámu. Pět hvězd, a pak ještě nějaké zlaté kroužky, které se pohupovaly na rudých stužkách. Visely na pravé straně hrudníku. Stál na jakémsi prapodivném oltáři a za jeho zády seděli v několika řadách podobní starci se znuděnými, unavenými a smutnými tvářemi lidí, které otravuje špatné trávení a úbytek sil. Vypadalo to, že nikdo starce s pěti hvězdami na hrudi, brumlajícího nepochopitelná zaklínání, neposlouchá. Ať se Natálie snažila jak se snažila, zaslechnout, co si to ten viditelně nemocný člověk brblá pod nos, neměla šanci. Byl to sice její rodný jazyk, ale smysl slov jí unikal. Žádná z vět nedávala smysl, ani celá řeč ho nedávala. Bylo to zaklínání? Modlitba?

„Kdo to je?“, zeptala se a najednou pocítila lítost k tomu nemocnému starci. Měl by ležet v posteli a zatím ho vytáhli na ten prapodivný oltář a donutili tak dlouho povídat a opakovat hloupá zaklínadla.

„No, to je ten váš milovaný Veliký Bre!“

„Kdože to je?“ Natálie chápala, že tenhle člověk bohem být nemůže.

V žádném případě.

„Je to tak. Všechno jste zapomněly. Vaši předkové všechno zapomněli. A z těch drobných úryvků, které jim uvízly v paměti, a které pokřivili do nepoznatelnosti, vytvořili opravdické náboženství. S bohy, zázraky, které se jim připisují, chrámy. Říkám to dostatečně jasně?“

„Celkem bych řekla, že ano,“ řekla Natálie. „Jak se to mohlo stát… Jak se to mohlo takhle… A co teď…“

Zdálo se jí, že jí zpod nohou vytrhli zem. Že zůstala viset v mrazivé nicotě uprostřed studených hvězd. Nevěděla čemu má teď věřit, čím zaplnit prázdnotu, která vznikla na místě již dříve poničené víry. Svět se obrátil vzhůru nohama. Ztratily se všechny opory, ideály, způsob života, paměť, zmizela ušlechtilost i hříchy, protože když ušlechtilost a hříchy se ukážou jako nesmyslné, nejsou ani ušlechtilostí ani hříchy. V Natáliině hlavě vířil nepopsatelný zmatek. Podivné však bylo, že nepocítila smutek, když se zhroutily základy jejího světa. Spíš cítila únavu.

Možná její koketování s Heretiky, pochybnosti a hledání, ji přivedly k tomu, že okamžik boření základů světa snesla docela klidně. A dokonce si přiznala, že o takový okamžik šlo. Příliš mnoho zázraků, příliš mnoho nezvyklého se na ni navalilo. Buď musela začít brečet, nebo se přes všechno přenést v klidu, se suchýma očima, tak jak se sluší rytířce. I když byly divoškami, které všechno zapomněly, eventuelně přejinačily, přece jenom zůstaly rytířkami. Měly svůj svět a ten nepřestane existovat jenom proto, že se ukázal být vybledlým stínem, polozapomenutým následníkem jiného, daleko mocnějšího, zářivého a podivuhodného světa. Nezmizelo dobro ani zlo, žízeň po vědomostech, po cestování a hrdinských činech. To si má rozbít hlavu o stěnu, nebo se sama nabodnout na meč? Ne! Právě teď má povinnost žít! Cožpak se právě za Vědomostmi nevypravila na nebezpečnou pouť? Copak nepochopila, že Vědomosti mohou být hořké a obtížné? Všichni, kdo věřili v Předky, se už dávno v hloubi duše smířili s tím, že kdysi došlo ke strašné katastrofě.

Sklonila hlavu a setkala se s lepkavým kouzelníkovým pohledem. „Snesla jste to obdivuhodně dobře.“

„Jsem rytířka,“ řekla chladně Natálie. „Ať se stalo kdysi cokoliv… Co to je Temnota?“

„Nevím, jestli vám to budu schopný vysvětlit. Přesněji řečeno, jestli to budete schopná pochopit, Natálie.“

„Pokusím se,“ hlas se jí ani nezachvěl.

„Víte… Minulost se vám možná zdá parádní a velkolepá. Všechny ty domy, letadla… V něčem to asi byla pravda, tak to lidi chápali. Ale Příroda, jak to tak vypadá, na to měla jiný názor.“

„Příroda, to je Bůh?“ vylétlo z Natálie.

„Příroda, to je všechno živé, kromě člověka. Je to nejsložitější organismus, který jsme se snažili ovládat a ničili ho, aniž bychom byli schopni pochopit jeho složitost a vznešenost. A příroda se nám pomstila. Všechno, co se sneslo na náš svět, jsme mohli docela dobře nazvat božím trestem. Věřili tomu i ti nevěřící. Vypadalo to, jako by všechno kolem zešílelo. I prostor a čas se zbláznil. Přírodní zákony přestaly platit, nebo je možná nahradily úplně jiné, o nichž jsme před tím neměli nejmenší ponětí. Na různým místech zeměkoule…“

Natálie zdvihla udivené oči.

„Ano, zeměkoule,“ opakoval. „Na různých místech zeměkoule docházelo k tomu, čemu by se klidně dalo říct kouzla. Rozrůstalo se to jako lavina. Celá města mizela v nicotě. Hvězdy tancovaly po obloze. Nad Eifelovou věží létali pterodaktylové. Do Marseillského přístavu vplula fregata Napoleonovy egyptské eskadry. Lidem rostly ocasy. Déšť padal ze země do nebes. Železo měklo. Zvířata začínala mluvit… Potom nastal opravdový Chaos. A Temnota. Vaše kněžky mají pravdu v jednom: Chaos a Temnota tu měly své místo. Uhodilo… Možná že Příroda má nějaké stop-tlačítko, pojistku, prostředek, kterým se v době nejvyšší nouze může zachránit. Tedy i před lidmi. A my… Dokázali jsme poznat jen drobnou část jejích zákonů, uspořádání, ale přitom jsme usoudili, že už známe úplně všechno a můžeme s ní zacházet jako s pokornou služkou. A nejhorší bylo, že před námi nestálo rozhněvané božstvo, kterému by se dalo padnout k nohám, modlit se k němu, přinést mu nějaké oběti, kát se… Ne bůh, ale nepoznaný, složitý a nerozumný mechanismus, s kterým domluva není možná.

Jak se dá domluvit s rozvodněnou řekou? S morem? Nedá se domluvit s atmosférou, aby dávala víc kyslíku. Můžeme přestat kácet stromy, které kyslík vytvářejí, můžeme přestat znečišťovat moře. Ale my jsme poráželi a znečišťovali… Neporozuměla jsi vůbec ničemu, že?“

„Proč bych nerozuměla?“ pomalu řekla Natálie. „Nechápu jenom jedno. Proč nás po tom všem počítáš mezi divochy? A vás, kteří jste se dopustili takových věcí, za osvícence rozumu. Ne, opravdu jsem mnohému z tvého vyprávění neporozuměla, ale to hlavní jsem pochopila. Dopustili jste se toho, čemu se říká hřích pýchy ve vztahu k přírodě. A ona se vám za to pomstila… Vysvětlení mnoha nepochopitelných slov, kterými se tvé vyprávění jen hemžilo, mě už tolik netíží. Ostatně… Jak se stalo, že ses stal… tím, čím jsi teď? Čím jsi byl dřív? Nebo jsi byl i před tím kouzelníkem?“

„Ne. Kouzelníci u nás neexistovali. Byl jsem začínajícím vědeckým pracovníkem. „

„Vědec?“ zeptala se Natálie. „Aha, vědec.“

„No, ne tak docela. Seděl jsem a vypisoval papíry. Pro vědce.“

„Co jsi říkal? Písař pro vědce? Těch máme i my až až, i když jsme divoši.

Jenom u nás se písařům říká písaři.“

„To je, něco úplně jiného.“

„V čem?“ zeptala se Natálie. „Seděl jsi mezi všemi těmi létajícími a blýskajícími se kouzly a psal papíry. Pro vědce. A potom?“

„To je složité. Sám tomu až do úplného konce nerozumím. Mnohé jsem zapomněl z leknutí ještě tehdy… Když začal Chaos a svět zešílel, stal se divokou. fantasmagorií… Abych tak řekl, prostě se to stalo. Vyšlo to. Najednou jsem zjistil, že mohu tvořit předměty a ovládat je. Nelekl jsem se toho a rozhodl jsem to využít. Naučil jsem používat ten kousíček Chaosu a stal se nesmrtelným. Udržel jsem si ho, i když Chaos a Temnota pominuly a zbytky lidstva začaly svou novou pouť. Asi tak by to bylo možné v krátkosti vysvětlit.“

„Chápu…“ řekla Natálie.

Rozesmál se:

„Sám tomu až do konce nerozumím… No dobrá. Co kdybychom si popovídali o něčem daleko příjemnějším? Například o tvých krásných očích? Vezmi si pohár. Neboj se.“

Natálie polkla doušek. Víno bylo opravdu vynikající. Všimla si kouzelníkova pohledu a zostražitěla.

Měkká dlaň jí dosedla na rameno. Natálie jeho ruku shodila.

„Tak takhle teda ne!“ řekla rozhněvaně. „Já…“

„Hm, jsi rytířka“ kněžna a všechno možné. Ale z mého pohledu jsi nádherná divoška, kterou stojí za to i vychovat.“

„Právě teď jsem si domyslela…“ řekla Natálie chladně. „Ty zvěsti o ohnivém hadovi, který krade děvčata… Všeobecně si všichni myslí, že jde o výmysly, ale faktem je, že dívky opravdu sem tam podivně mizely.“

„Kaju se, kaju se,“ klidně řekl kouzelník.“Kdysi, ještě před Temnotou, jsme měli takovou pohádku o hadovi. Jednou jsem si na ni náhodou vzpomněl, když se to hodilo…“

„Teď tě současná hračka omrzela a já jsem se naskytla nedaleko. Je to tak?“

„Moc se mi líbíš. Nemám chuť udělat si z tebe jednu z řady vyplašených loutek. Za pár let se loutky omrzí. V tobě cítím rozum a silnou vůli. Jediný král kouzelníků na celé planetě potřebuje královnu.“

„To mě velice těší,“ posměšně se uklonila Natálie.

„Já mluvím vážně. Jsi krásná a chytrá. Dám ti vědomosti. Chápeš? Ne hroudu zlata, ale vědomosti. Můžeš poznat všechno co budeš chtít. Dostaneš se do jakéhokoli koutku světa. Veškeré vědomosti, které mám, jsou ti k dispozici. Promysli si to, má královno.“

Pokušení bylo veliké. Ohromné. Natolik obrovské, že Natálie na okamžik zaváhala, než pochopila, že královnou nikdy nebude. Stane se kouzelníkovou souložnicí a bude platit sama sebou za drobky znalostí, které jí sem tam nasype ze své dlaně vrtošivého a rozmarného pána, Vědomosti, jichž nenabyla sama, mrtvé, nepotřebné vědomosti, protože se o ně nemůže s nikým podělit. Pták ve zlaté kleci. Stojí za to žít v kleci, i když je z divů a kouzel, radosti poznání, přestože je to poznání divošské, jak tomu přezíravě říká tenhle kouzelník? Stojí to za svobodu?

Tyto myšlenky překryla ještě hrdost. Jak si může muž dovolit vybírat a velet? Jak to, že smí dávat ruce na ramena a vyvalovat na ni kalné oči. Ať si bylo dřív co chtělo, dneska je to jak je a už to je takhle, pět set let. Sám to přece řekl.

Opět shodila z ramene horkou ruku a napřímila se: „Ne!“

„Nezajímají tě vědomosti?“

„Nezajímáš mě ty!“ řekla Natálie a vstala.

„To se dá napravit,“ ušklíbl se. „Stačí, když mi řekneš, jakého mě chceš mít.“ Člověk v plášti zmizel. Na jeho místě stál opálený atlet a svaly mu jen hrály. Na sobě měl jen uzoučkou zlatavou bederní roušku. Natálie bezděčně ustoupila o krok. Atlet se usmíval. Přišel až k ní. Vzal ji za ruce a přitáhl k sobě. Vůbec mu nevadil její odpor. Vypadalo to, jako by se její ruce dostaly do ocelových svěráků.

„Ne!“ zakřičela Natálie.

Udržela se však a neudeřila ho. To v případě potřeby stále ještě stihne. „Ach, promiň,“ řekl atlet a změnil se v hubeňoučkého, nádherného chlapce se světlými nadýchanými kučerami. Když by se mněla přiznat, byl úplně podle jejího vkusu. Jeho ruce ze sebe shodila úplně lehce a znovu opakovala:

„Ne!“

V tomtéž okamžiku se změnil do původní podoby. Jenom plášť už na sobě neměl. Stál tu v podivném tmavém obleku. Bílá košile, kolem krku pestrá mašle. Přesně tak, jak to měli ti starci. A právě takové zlaté hvězdičky na rudých stužkách, jen jich bylo podstatně víc, než měl kterýkoli z těch smutných starců. Natálie jich napočítala deset ve třech řadách nad sebou. A pod nimi jakýsi ohromný znak, vypadal jako kříž na hvězdě, nebo hvězda na kříži. Celé to bylo zlacené, plné emailu a nahoře se třpytila malá briliantová korunka.

„Na co to je?“ nechápavě se zeptala Natálie.

Právě tak nechápavě pokrčil rameny.

„Jak na co? Protože já… jsem ten nejmocnější. Jediný kouzelník na celé planetě. Přece mohu sám sebe vyznamenat? Nikdo z nich jich deset neměl.“

''Víš, že se tvé oči vůbec nemění, i když se ty sám proměňuješ?“ řekla Natálie. „Zůstávají původní. A nejsou to oči, kvůli nimž by člověk ztratil hlavu. Takže mi promiň…“

Cosi jí táhlo ruce k zemi. Podívala se a uviděla těžké zlaté okovy. V dalším okamžiku zmizely.

„Samozřejmě že tohle můžeš,“ řekla Natálie. „Ani představit si nedokážu, čím vším bys mě mohl zastrašovat. Můžeš opravdu mnohé…“

„Ani představit si to nedovedeš,“ potvrdil jí se slizkým úsměvem.

Natálie se vyděsila, když uviděla jeho oči tak blízko sebe, oči šílené přáním a opilé vědomím beztrestnosti.

„Je blázen,“ pomyslela si a zachvátila ji panika. „Nějaký mizerný písař… Seděl u svých listin vedle vědců. Najednou dostal do úplného použití, uprostřed všeobecného strachu a ničení světa, možnost dělat jakákoliv kouzla a pět set let se těšil z úplné beztrestnosti. Zalknul se tím. Přejedl se.“

V první chvíli si ještě mohla myslet, že je bůh, Prastaré božstvo. Ale teď už ne, když uviděla ty oči, tu hloupou nadutost, která se nezměnila za celých pět set let.

„Ubohý pisálek se zbláznil z blaha, které ho zalilo jako mořská vlna. Teď už je nejvyšší čas se zachránit a vysvobodit Olgu!“

Chladná rozhodnost rytířky v ní ožila. Rukojeť meče jí sama vskočila do dlaně. Natálie jím mávla podle všech pravidel bojového umění. „Křídlo jestřába“ je strašný úder, rozsekne člověka od levého ramene křížem až do pasu.

Uder však prosekl prázdnotu. Kouzelník se najednou ocitl na úplně jiném místě. Strojeně zívl. Rukojeť meče se změnila v kluzkého a chladného hada. Plaz otevřel tlamičku, zasyčel a kosočtvercová hlava se pohnula směrem k dívčině obličeji.

Natálie vykvikla vysokým hlasem a odhodila meč.

Kouzelník se chechtal.

' 'Jsi nádherná,“ líně ze sebe vymáčkl. „Vypadá to, že s tím kusem železa umíš docela dobře zacházet…“

„Mimochodem, už jsem s ním musela i zabíjet.“

„Tím příjemnější bude, až přestaneš bláznit. A to opravdu brzy přestaneš, královno moje…“

Natálie se smutkem a opovržením řekla:

„Kdyby ses ke mně dostal ve válce, písaři…“

„Bože, co ty víš o válce? Vypadá to, že se tady u někoho z vás povaluje Ivanhoe nebo Dumas… Co ty víš o válce?“

„A co ty?“ se zápalem vykřikla Natálie.

„Mohu uvidět jakoukoli válku. Už jsem toho viděl moc. Podívej se, a ty vaše meče… „

Před Natálií letěla žlutá země, suchá, kamenitá. Skalní hroty, vysoká úbočí, nad nimiž se vznášela, ne ona, ale její duch v jakémsi cizím těle, v nějaké strašné bedně. Nad hlavou jí cosi drnčivě dunělo. Za průzračným oknem řádil děs. Od země, přímo k Natálii, se táhly oslňující pruhy, kolem cosi vybuchovalo, rachotilo, vylo, kničelo, explodovalo. Čísi tíživý, smrtelný stesk a žízeň po životě pronikaly Natálií s takovou mocí, jako kdyby právě ji záhadným způsobem zabíjeli. Někdo vedle křičel:

„Toljo! Vzhůru! Vzhůru! Ještě jedna smečka zleva!“

Natálie uviděla hned vedle sebe tvář muže, hledícího dolů. V jeho očích bylo úzkostné poznání konce a vzteklá žízeň po životě. Natálii ho bylo, bůhvíproč, hrozně líto. Přála si celým svým dobrým srdcem, rytířským soucitem k umírajícímu vojákovi, aby přežil, zachránil se… V uších jí stále ještě utichal nepochopitelný křik:

„Ještě jedna smečka zleva!“.

A Natálie už opět stála na kožešinovém. koberci před křišťálovým stolkem.

Tentokrát se však kouzelník choval divně. Měl napůl zavřené oči, jako kdyby se na něco díval, nebo cosi podivného poslouchal. Brumlal jako ze snu:

„Že by ho zachránila? Vytrhla ho odtamtud? To nemůže být! To přece.. Jak to mohla…“

Natálie ho žíznivě naslouchala a prakticky ničemu nerozuměla. Kouzelník sebou trhl. Otevřel oči.

„Zachránila jsem ho?“ zeptala se Natálie.

„Koho? Blbost!“ ustoupilo krok a zkřížil ruce na hrudi, v marné snaze vypadat majestátně. „Nebudeme se rozptylovat, ty moje malá divoško. Pro dnešek by mohlo být už dost toho povídání, ne?“

Cosi zvonivě cinklo. Natálie se podívala dolů. Horní spona její košile se sama rozepnula. Natálie se pokusila ji zapnout, ale nešlo to, klouzala jí z rukou jako živá. Druhá spona se rozepnula, třetí… Natálie se zoufale snažila zvládnout oživlou košili. Shovívavý smích kouzelníka se jí zaryl do uší jako lepkavá voda. Cvakla spona na opasku a sama se rozepjala. Natálii zachvátila zuřivost. A vtom si úplně přesně vzpomněla, jak se snažila zachránit toho vojáka, který hynul ve vzduchu. Stále ještě si nic neuvědomovala, ale když viděla zkřivený kouzelníkův obličej a strach, který mu naplnil oči, pochopila, že se děje něco pro něj neobvyklého, co jí je k užitku. Natálie, jakoby v opojení bitvy, si přála, aby se rozpadl ten jeho nesmyslný a strašlivý svět i se svým šíleným majitelem. Aby se znovu vrátila do svého světa spolu s Olgou. Aby se všechno vrátilo do stavu, před okamžikem než vstoupily na sníh. Není možné popsat slovy, jak její mladá, drzá, tvrdohlavá vůle lámala, ohýbala a překonávala jinou vůli, vůli zarostlou do tuku spokojenosti a klidu. Jak probíhala bitva v plném mlčení, uprostřed nepochopitelných chimér vzniklých z rozbouřeného vědomí. Něco podléhalo, něco útočilo, něco se strachem ustupovalo krok po kroku, tálo…

Potom ji do očí udeřil svit Tváře Velikého Bre. Pod nohama ucítila zem a trávu. Opodál ležela Olga v téže poloze, jako pod skleněným poklopem. Vedle ní leželi koně a psi. O kousek dál se povalovalo brnění a meč. Větřík si pohrával s rozepnutou košilí.

Natálie se slabě usmála a sedla si do trávy. Najednou ztratila vědomí.