Kilometrovník dvanáctý Všechny barvy západu

Plný je vzduch zapomenutých jedů…

J. Kuzněcov


Koně opatrně našlapovali, když vstupovali na tmavě nabarvené trámy přívozu: Šéfka protáhle zakřičela, převoznice uchopily lano a zapřely se hrubými botami do bahnitého břehu. Přívoz se pohnul v ranním namodralém oparu lehké mlhy napříč řekou Tum, která oddělovala Šťastnou Impérii od ničí země. Natálie stála u zábradlí a dívala se do kalné vody. Občas z ní vystrčili tlamy zubatí draví karasi, zakousli se do tlustých trámů a odhryzávali štěpiny. Pokoušeli se zachytit svými drápatými tlapkami okraje voru a vylézt nahoru. Nedařilo se jim to a padali zpátky do kalných šedých vln.

„Tá-á-á-k děcka moje, é-éj úchněm,“ řvaly protáhle převoznice podle starých zvyků, „E-ej úchněm, sama pojede!“

„Nemohli bychom se smířit, Natálko?“ Kapitán k ní nehlučně došel. Byl už ve svém obvyklém oblečení a brnění.

Převoznice si ho zvědavě prohlížely.

„Vždyť jsme se nepohádali,“ odpověděla Natálie a snažila se, aby její hlas zněl pokud možno co nejlhostejněji.

Olga postávala opodál a starala se o koně.

„Ta bělovlasá kočička mi může být ukradená, takže…“

„Hele, přepadli mě. Neudržel jsem se. Změníme ortel smrti na zkušební dobu?“ jeho veselí, právě tak jako její lhostejnost, bylo trochu hrané. „Natálko… „

„To stačí,“ řekla Natálie a odvrátila se. „Nejsem tvoje chůva. A jestli máš v palici nějaké pitomosti, tak ti radím, aby sis uvědomil, že to jsou hlouposti. Jsem rytířka a ne kočička s prstýnky. To je všechno! Jsme znova na cestě.“

Kapitán pokrčil rameny, namířil si to ke koním a prozpěvoval si:


„Jak do černé strže,

jak do černé strže

shodili kozáci shodili

čtyřicet tisíc koní.“


Břeh se blížil. Vypadal úplně stejně, jako ten, který opustili. Stejná tráva, stejné stromy, stejné slunce. Ale břeh byl přesto cizí. Předtím jenom sjížděli z Hlavní silnice. V kterémkoli okamžiku se na ni mohli vrátit. Teď je čekalo úplné neznámo. Jestli byla pravda jenom desetina toho, co napsali kronikáři…

„Bože,“ řekl Kapitán, „já bych si dal pivo. Do ruky tlustou knížku, na video bych se koukl…“

„Na video jsem se dívala,“ nevydržela Natálie.

„Cože?“ okamžitě zapomněl na předcházející rozmluvu.

„Máme takovou ceremonii,“ řekla Natálie.

„To není možné,“ zvědavě se k ní posunul.

„Šlechtičny, které dosáhnou plnoletosti a chtějí se stát rytířkami, odvedou do sklepa. Tam nejstarší z rodu sundá přikrývku ze skleněné koule. Do ní se má koukat. Vypráví se, že ten, kdo je pod ochranou bohů, uvnitř uvidí šílené obrazy,“ Natálie si smutně povzdychla. „Neviděla jsem nic, Škoda. Ani jsem neslyšela, že by někdo z mých známých něco viděl. Vaše ceremonie s videem probíhala jinak?“

Kapitán se místo odpovědi rozchechtal, až se koně začali plašit a dupat po břevnech voru. Olga visela na uzdách a Natálie se naštvaně odvrátila. Bylo jí jasné, že se opět zesměšnila. U Starých určitě tahle ceremonie probíhala úplně jinak.

Bylo by směšné myslet si, že vojáci neznámých národů a nestvůry se na ně vrhnou okamžitě, jak slezou z voru. Nic se nestalo. Jeli v poklidu, míjeli lesíky. Cesty tu neexistovaly. Kapitán díky kompasu udržoval stálý směr a vrčel, že by džinům i duši prodal za pořádnou mapu. Hlasitě se podivoval, jak se vlastně mohl trefit tam kam potřeboval, takový Quentin Durward nebo Ivanhoe a všichni ostatní. Natálie se pozeptala, jestli jsou to jeho kamarádi nebo slavní rytíři Starých. Tentokrát se nesmál, ale Natálie přece jen pochopila, že zase šlápla vedle. Propříště se zařekla, že už se na nic nebude ptát.

Horn se najednou začal chovat podivně. Pobíhal a čenichal u země, vrčel a cenil tesáky. Nakonec se začal schovávat mezi nohami koní, takže se jen tak tak nedostal pod jejich kopyta. Kapitán, už dávno vážný, si převěsil samopal na prsa. Zeptal se:

„Víte co se děje?“

„Nevypadá to na zvířata,“ řekla Natálie a obě založily šípy na tětivy. Horn kňučel a nenechal se odehnat od koní. Kapitán zamířil dalekohled na nejbližší houštinu. Byla docela hustá. Odplivl si a pak řekl:

„Něco tam je, paní mé. Musíme si to prověřit.“

Koně šli krokem. Stříhali ušima a ustrašeně frkali. Horn se plížil úplně vzadu, a to se doma nebál ani lesních ještěrů.

„Hele,“ vykřikl Kapitán, „to je ono!“

Zamířil samopal, ale pak ho v rozpacích zase nechal klesnout. Ohlédl se a pokrčil rameny.

„Tedy, abych tak nějak…“

Olga zapištěla. Koně začali couvat.

Na otevřené místo vylezlo dvounohé obřisko a lámalo při tom větve. Bylo to vyšší, než kterýkoli člověk. Tvor zarostlý řídkými kudrnatými chlupy, skrz které prosvítala růžová kůže. Boky mělo omotané kusem plátna. Šlo kolébavým krokem. Nehty na bosých nohách mělo hodně dlouhé. Rukama si tvor přidržoval na rameni mohutný kyj. Jeho tvář byla neskutečná směska lidské tváře a zvířecí tlamy. Byla protažená kupředu a trčely z ní tesáky. Pohled, který upíral na lidi, byl rozumný. Zastavil se a lehce se pohupoval na patách. Hluše bručel. Horn začal hystericky štěkat.

„Mám to zastřelit?“ zeptal se Kapitán a nebylo jasné, jestli se ptá Natálie nebo sám sebe. „Něco se mi tady nezdá… Hergot, komu je to podobné?“

Natálie necítila strach. Prostě zírala a snažila se uklidnit Rosinanta tím, že ho hladila po hřívě.

„Ne,“ řekla nakonec.

Olga zezadu vykřikla něco nesrozumitelného. Pro boj neměli důvod.

Stačil by nějaký výkřik, rána, výhrůžné gesto, ale ničeho podobného se nedočkali. Nestvůra stála jako vrostlá do země. Nakonec to Kapitán nevydržel a vykřikl:

„Hele strejčku, ty tady zdvíháš závoru, nebo co?“

Potvora rozevřela tlamu a chraptivě se zeptala:

„Cukr nemáš?“

Natálie málem překvapením pustila tětivu. Kapitán sebou taky cukl, ale ovládl se a odpověděl, jako by se nic nestalo:

„Cukr mám.“

„Cukr dát, pak se neprat. Prát se, cukr nedávat.“

„To je logické,“ řekl Kapitán. „Moje se prát nechce, moje bude dávat tvá baba cukr. Jo?“

Nestvůra ledabyle shodila z ramene dubisko. Způsobilo takovou ránu, až se zem otřásla. Obr se nebojácně vydal k poutníkům. Nejpodivnější bylo, že koně sice frkali a tancovali, ale jinak se vcelku chovali docela klidně. Potvora natáhla tlapu a zachraptěla:

„Cukr dát!“

Kapitán se neotočil, nastavil však dozadu levou ruku. Natálie spěšně rozvázala řemínky vaku s jídlem. Vytáhla váček s cukrem a vsunula ho Kapitánovi do ruky. Dva velké kousky se přemístily k nestvůře. Strčila je do tlamy a spokojeně zamlaskala. Potom sebou pleskla do trávy tak nečekaně, jako kdyby jí někdo podrazil nohy. Plácla několikrát prackou do země:

„I vy sedět.“

Natálie se k tomu nemohla odhodlat, ale Kapitán se klidně zeptal: „Kdo zůstane na stráži?“

„Víte, na koni budu klidnější,“řekla Olga.

„Tak seď a dívej se kolem,“ Kapitán seskočil s koně, sedl si na zem k nestvůře. Nebyl ani daleko, ani blízko. Zapálil si cigaretu a zeptal se: „Hlídáš tady, Méďo?“

„Žít tady,“ kývla hlavou nestvůra. „Baba žít, děcka žít. Obilí sázet, maso lovit.“

Natálie se nakonec také odhodlala slézt s koně. Zastavila se však opodál.

„Chytrej jsi,“ řekla potvora Kapitánovi. „Můj s jeden baba žít, tvůj s sebou tahat jeden baba a jeden baba.“

„Nemusím mu, děvčata, vysvětlovat složitosti našeho…“

„Nemusíš,“ řekla Natálie. „Vy… Ty…“ nevěděla, jak se na něj obrátit. „Co jsi zač?“

„Můj je člověk!“ řekla nestvůra s intonací, která mohla být vykládána jako hrdost. „Můj je chytrý.“

Z další besedy vyplynulo následující:

Kdysi dávno byli pradědečkové nestvůry hloupí a chodili po čtyřech.

Potom se z nebe začaly sypat kousky horkého vzduchu a pradědečkové se polekali tak, že se rozběhli pryč po dvou. Zalíbilo se jim to. A už zůstali chytří.

„Fujtajbl,“ odplivl si Kapitán. „Hergot, furt mě někoho připomínáš.

Méďu Bédu! To je ono!“

„A to je kdo?“ zeptala se Natálie.

„Tady neexistují medvědi?“

„Medvěd je mytologické zvíře,“ řekla důstojně Natálie. „Okřídlený a dvouhlavý. Lítající…“

„Tohle je medvěd,“ řekl Kapitán. „Postavil se na zadní a trochu zřejmě zchytřel…“

„Můj je chytrý,“ potvrdila nestvůra. „A můj soused taky chytrý, a ještě soused, a ještě soused, a ještě soused. Všichni chytří.“

Tu krajinu obývali jeho příbuzní. Pravda, poutníky spíš zajímali tvorové, kteří by se podobali jim samotným. V tom jim ale nestvůra pomoct nemohla. Pečlivě oddělovala dvě sorty živočichů — kdesi daleko žijí „bezvlasí lidé“, kteří se s nimi dělí o cukr a dokonce je naučili sázet obilí, a ti druzí loví „lidi“ a ti potom beze stopy mizí. Obzvlášť pečlivě bylo podotknuto, že tyto dvě skupiny se nikdy nemíchají.

Žádné podstatné vývody pro další pouť se z těchto informací udělat nedaly. Ti, co dávali „lidem“ cukr, mohli poutníky bezproblémově zabít, a ti druzí mohli být těmi nejpříjemnějšími hostiteli. Proto rozhovor nikterak neprotahovali. Nechali nestvůře ještě trochu cukru a jeli dál. Při svém putování se cítili bezpeční, protože nestvůra je ubezpečila, že jeho příbuzní nikoho nenapadají první. Kapitán znenadání zesmutněl a pískal si něco opravdu teskného.

„Všechno je to moc smutné, Natálko,“ neochotně odpověděl na její bezděčnou otázku. „Co se týče lidí, je to všechno více méně-jasné. Ale čím se provinili méďové, že i na ně došlo… Že pykají za naše hříchy… To mi pověz…“

Poodjel. Houpal se v sedle a tichounce si prozpěvoval:


„Povedou mě po jitřním písku,

časným větrem učesaném,

na krku smyčku, na sobě džísku,

smutek milovat v jitru raném… „


Jeli dlouho, než narazili na nádherné jezero s písčitými břehy. Nacházelo se uprostřed hustého lesa, prorostlého hustým malinovím. Vynikající místo na táboření. Kapitán zpočátku tvrdil, že opravdové maliny vypadají úplně jinak, že jsou červené a ne modré a také ne tak veliké a vůbec, že tvar mají mít úplně jiný. Nicméně Natálie s Olgou znaly právě takové maliny už od dětství. Začaly se jimi cpát po hrstech. Kapitán se k nim přidal až po chvilkovém váhání.

Po obědě se rozhodli vykoupat se. Samozřejmě, že dodržovali všechna bezpečnostní pravidla. Dlouho házeli do jezera kameny a pařezy. Hloubku změřili pomocí větví. Kapitán potom vystřelil do vody krátkou dávku, ale žádná nestvůra se na hladině neobjevila. Ostatně velké nestvůry v takových jezerech nežijí, zdechly by hladem. Pravda, jsou v cizině, takže kdo ví?

„Jestli máš takový strach, tak seď na břehu a hlídej nás se samopalem,“ řekla Natálie. „Ženám nevadí, když se na ně dívají chlapi.“

Kapitán oponoval, že dřív tomu bylo přesně naopak, takže sedět na stráži nemůže, i když by vlastně proti tomu nic neměl. Natálie zdvihla obočí, ale neřekla nic. Znova se v něm objevila ta podivná směsice drzosti a stydlivosti, která tak Natálii přitahovala a mučila svou nemožností uhádnout, jestli je Kapitán opravdu typický příklad mužského charakteru Starých, nebo jestli byl výjimkou. Bůh ví proč se jí strašně chtělo tuhle hádanku rozlousknout, avšak přitom se nebyla ochotná zeptat přímo.

Natálie o tom přemýšlela, když shazovala oblečení na hrubý žlutý písek, po němž se strašně krásně chodilo naboso. Myslela na to, i když plavala v sluncem prohřáté vodě. Najednou se jí zachtělo uvidět na dně poklad, blyštící se zlaté číše, hromadu duhově zářících drahokamů a třeba i legendární Valuty, o nichž se nadšeně zmiňují letopisy, přičemž vůbec nenaznačují, co by to mohlo být. Natálie měla podezření, že to nevěděli ani sami letopisci. Bohužel, voda byla kalná a na vzdálenost čtyř loktů už nebylo nic vidět. Její přátelé, které nebylo za křovím vidět, na ni zavolali. Odpověděla hlasitě a s radostí. Namířila si to ke středu jezera. Šíleně se jí nechtělo vylézat z vody. Kdy se naskytne zase taková příležitost?

A vtom uviděla poklad. Opravdový a skutečný poklad. Na druhém břehu se v mechu blýskaly ohromné drahokamy, velké jako lesní ořechy. Modrý, žlutý, rudý… Natálie zamrkala a zatřepala hlavou. Drahokamy nezmizely, zářily, vrhaly pablesky, dráždily a přitahovaly. Natálie doplavala až k samému břehu. Nohama dosáhla na dno. Zaposlouchala se. Úplné ticho. Z druhé strany je sem slyšet klidný rozhovor, který mezi sebou vedou Kapitán a Olga. Zvuky se nad vodou nesou daleko. Vylezla na břeh, udělala tři kroky a naklonila se k drahokamům. Odhrnula si z tváře mokré vlasy. Narovnala se a prohlížela si barevné kameny na dlani. Jako kdyby svítily zevnitř. Přece jen všechny legendy nelžou. Existují poklady. Měla jenom jeden problém: Kam má nahý člověk schovat drahokamy? Plavat jenom jednou rukou? To není dvakrát pohodlné. A obcházet jezero po břehu?

Natálie chvíli přemýšlela, a pak si je vsunula do úst. Uspokojená svým důvtipem se otočila k vodě.

Cosi těžkého a tvrdého ji dopadlo na hlavu. Zaclonilo sluneční světlo, bleskurychle sklouzlo po bocích. Přitisklo ruce k tělu. Za okamžik se Natálie ocitla spoutaná v těsném vaku. Pak jí podrazili nohy úderem do podkolení, zdvihli a pustili se skrz křoví. Cítila jak do pytle buší větvičky.

Vztekle se začala zmítat, ale únosci svírali pytel pevně a šikovně. Drželi Natálii pod koleny a rameny, takže se nemohla uvolnit. Proklaté kameny jí stále znesnadňovaly dýchání a znemožňovaly volat o pomoc. Vytlačila je jazykem ven a pokusila se vykřiknout. Okamžitě se jedna ruka přesunula na ústa a tím její pokus skončil. Běh pokračoval. Viditelně ji chytili lidé a ne žádné nestvůry. Natálie se zmítala, zkoušela křičet, tentokrát už jenom z čiré tvrdohlavosti. Věděla, že nemá šanci, že její přátelé na druhém břehu se vzpamatují příliš pozdě. A než si vyjasní, co se stalo, než se pustí kolem jezera a nasadí Horna na stopu… Ať se na to dívala z kterékoli strany, vypadalo to s ní bledě. Díky vzteku. ani neměla příliš velký strach. V běhu ji omotávali hrubým provazem, který se jí nemilosrdně zařezával do těla.

Pytel vylétl vzhůru. Hodili ji na cosi živého, teplého, co sebou cukalo a páchlo koněm. Zazvonil postroj, někdo vyskočil do sedla, přitiskl pytel koleny ke koňské šíji. Zazněla koňská kopyta. Podle zvuku odhadovala, že koní by mohlo být pět nebo šest.

Trysk byl šílený. S Natálií to házelo, převalovala se, dostávala rány od koňského hřbetu. Dusila se. Žádostivě lapala po dechu, ale ani náhodou nebyla schopna pořádně se nadýchnout. Mokré vlasy jí lezly do pusy a do očí. Jezdci hvízdali, pořvávali a hýkali nadšením, Viditelně se cítili v bezpečí. Podle dusotu kopyt Natálie pochopila, že jedou po otevřeném prostranství. V lese se tak rychle jet nedá.

Brzy ztratila představu o času. Před očima jí vybuchovaly barevné skvrny, vědomí se jí kalilo. Neměla čas být vystrašená. Veškeré její snažení směřovalo k tomu, aby se neudusila. Děsivý trysk se postupně změnil v normální klus. Jezdci kamsi pospíchali, ale nebyl to sebevražedný žedný spěch. Natálie se Ve chvílích, kdy nebyla na hranici bezvědomí, snažila odhadnout, co ji čeká. Samozřejmě, že ji nic kloudného nenapadlo, všechny myšlenky jí z hlavy vytřásla jízda.

Nakonec koně zpomalili a zastavili. Rozvázali provaz a postavili Natálii na zem. Pytel se začal posunovat nahoru. Vztekle sebou zmítala a pomáhala jim tak, aby ho sundali rychleji. Zamhouřila oči před náporem zářivého slunce. Kolem ní se rozlehl řehot. Pomalu otevřela oči. Stála nahá a rozcuchaná v kruhu mohutných, černě oděných mužů. Na levé straně hrudi měli jakési zlaté značky. Zapotácela se, protože se jí zvedal žaludek. Zle po nich střelila očima zpod zvrabčených vlasů. Chechot se rozlehl s novou silou.

„Přísahám na Předurčení, že tenhle lov stál za to. Tahle kobylka… To je paráda!“

Družně ho podpořili. Natálie odhadovala, jestli dokáže jedním skokem vytrhnout meč nejbližšímu vojákovi. Ne. Tělo ji ještě neposlouchá tak, jak by mělo. Protřepala si ruce, masírovala si je. Pečlivě se rozhlédla. Kolem jsou holé kopce. Pod nohama jí šustí suchý, horký písek, šedivý prach. Ani stromek, ani keř není v dohledu.

Koně jsou docela obyčejní, šestinozí. Lidé jsou obyčejní, až na to, že jejich kalhoty a košile mají jiný, podivný střih. Zlaté označení nejvíc připomíná nějaký šestinohý hmyz. Jejich pohledy se Natálii tak nelíbily, že se ani nezačala stydět za svou nahotu. V jejich očích bylo podivné prázdno. Dívali se na Natálii, jako by ani nebyla člověkem. Byly to oči koňských handlířů, které vyjadřovaly spokojenost nad nádhernou koupí. Nic jiného v nich nebylo. Neznamenalo to pro ni ulehčení, spíš naopak.

„Přesně tak, naopak,“ pomyslela si Natálie.

Narovnala se a hrdost se jí vrátila nejen do tváře, ale i do pohybů. Polkla zdvihající se žaludek. Podle jejich pohledů uhodla, že pochopili. Chápali, že je považuje za nižší bytosti, před nimiž se ani nemusí stydět.

Kolem se tyčily holé žluté kopce a vítr hvízdal, syčel jako had. Shazoval dolů písek a hnal ho jako tenké nevažitelné potůčky neznámo kam.

„Hergot, ta je kobylka!“ opakoval velitel. „Hoďte jí nějakej hadr.“

Natálii dopadla k nohám košile a kalhoty z téže látky, jako měli oni.

Oblečení však bylo daleko odrbanější, než to jejich. Natáhla si košili přes hlavu. Se zapínáním kalhot se chvíli mořila.

„Jsi přesvědčený, že se nedostanem do nějakého průšvihu?“ zeptal se jeden z jezdců vůdce.

„Absolutně. Sledoval jsem je dost dlouho. Nic nám nehrozí.“

„Dobře… Jak je s ní možné se domluvit?“

„Normálně.“

Všichni se znova rozřehtali. Jeden z nich jí podal železný hřeben. Natálie se neudržela a vzala si ho. Dlouho si rozčesávala zacuchané vlasy. Pro sebe si potichu nadávala, když ji to bolelo. Potom hodila hřeben pod nohy veliteli.

„Ohá!“

„To nám už není ke cti. Zákon je Zákon, ale Ochránci Biče a Lopaty…“ Všichni zmlkli. Vypadalo to, že dostali z ničeho nic najednou strach. „Vy dobytci, co to má všechno znamenat?“ zeptala se Natálie.

„Ještě líp! Opravdu mluví lidsky! Bude s ní míň práce.“

Natálie se pevněji zapřela levou nohou. Odhadla vzdálenost. Skočila.

Udeřila. Uhnula. Sekla.

Skoro v tomtéž okamžiku dostala ránu mezi krk a rameno čímsi těžkým. Letěla do písku jako pytel. Okamžitě po ní skočili. Zkroutili jí ruce dozadu a spoutali je i nohy řemenem. Hrubě ji zdvihli a drželi za lokty.

Velitel, kterého kopla bosou nohou do podbřišku, těsně pod masivní přezku opasku, stále ještě seděl na zemi. Držel se za postižené místo a zaťatými zuby vtahoval vzduch a vzdychal. Syčel jako lesní ještěr. Jeho lidé, když se na ně nedíval, ho pozorovali s úšklebkem. Nakonec vstal, narovnal se a přišoural k Natálii. Vlepil ji facku, která ji ohlušila.

„Ty, svině!“ vydechl. „Nedovedu tě… Nepředám tě Ochráncům…“ Natálie si olízla spodní ret. Ne, nerozbil jí ho, ale stejně to bolelo. „Rozvaž mi ruce a dej meč,“ řekla. „Pak uvidíme, ty zvíře!“

„Já ti dám takovej meč, že…“

„Ochránci…“ uronil tak nějak lhostejně ten nejšedivější ze všech jeho lidí a velitel změkl. Chvíli nadával a pak řekl: „Tak dobře, jedeme.“

Natálii vedli k pahorkům. Chůze byla obtížná, nohy měla spoutané nakrátko. Zakopla. Okamžitě ji zachytili, ale přitom se ji snažili nenápadně ohmatávat. Tajně, tak aby si toho 'hlavas' nevšiml. Avšak jejich dotyky byly hrubé a drzé. Snažila se jít opatrněji, drobnými kroky a pomaleji. Černé to štvalo. Nakonec, po delší hádanici, jí přeřízli provaz na nohou.

„Nějak to tu nevypadá, že by tady ženy byly silnějším pohlavím,“ pomyslela si Natálie a schoulila se tesknou beznadějí. Poprvé zalitovala, že se vydala na pouť.

Čím víc se blížili ke kopcům, tím podivnější a zřetelnější zvuky se k nim nesly. Linul se odtud mohutný sykot, rámus, funění a mnohohlasé výkřiky. Připadalo jí to jako hluk velkého města. Tak nějak je slyšet, když se mu naslouchá z vysoké věže.

Ocitli se na vrcholku kopce. Natálie couvla.

Hluboko pod ní kypěl nepopsatelný shon. Pro nevycvičené oko se cvrkot — dole zdál být šílenou směskou lidí, zvířat, vozů, železa, dříví, provazů a schodišť.

Zprava se od obzoru táhla gigantická průrva, která si ani šířkou, ani hloubkou nezadala s vyschlou řekou u Šedého mostu. Dokonce ji svými rozměry překonávala. Tohle koryto však vyryly lidské ruce. Bylo ideálně přímé, s povlovnými okraji, vysokým valem vyházené hlíny na proti. lehlém břehu. Jakási obrovitá železná zvířata, členitá, dýmající těžkým, černým kouřem, hvízdající a chvílemi i vypouštějící oblaka husté bílé páry, se projížděla po plochém dnu. Vypadala, jako by je slepili ze sudovitých kusů železa, jiné kusy se vrtěly dokola, další byly rozčepýřené a děravé, eventuelně měly tvar tyčí. Zvířata se zakusovala obrovskými ozubenými koši na dlouhých krcích do kolmé stěny v místě, kde řečiště končilo. Škubala sebou, škrábala a zahryzávala se do ní a rvala z ní valouny a hroudy. Koše se zmítaly jako hlavy na zlomených šíjích. Zeminu vysypávaly do strany. Odtud ji vytahovaly vzhůru stovky lidí v sudech, připoutaných na dlouhatánských lanech, nebo ji vyváželi v kolečkách, pro něž se ve stěně klikatila úzká stezička. Tisíce lidí se dřely na dně, vyrovnávaly ho, vyváželi hlínu vzhůru a dusali z ní nekonečný val, který mizel kdesi daleko za obzorem. Jiní lidé vládli, řvali, bičovali knutami ty, kterým to nešlo tak rychle, jak bylo potřeba. Motali se u nohou železných zvířat. Spouštěli svazky kovových prutů a vzhůru vytahovali jakési bečky. Každou chvíli se ozývalo kvílení zraněných nešťastníků, na něž však nikdo nebral ohled. Jenom se tam, odkud se ozýval křik, se cosi zablýsklo, jako kdyby se vznesl vzhůru meč, a řev utichal. Nad gigantickým řečištěm se držela oblaka prachu. Vypadalo to, jako by tu ve vzduchu viselo neštěstí. Hnusná podívaná. Natálii se dokonce zazdálo, že umřela a dostala se do záhrobního světa, na Smetiště dějin, jak u nich doma vyhrožovaly kněžky hříšníkům. Nezdálo se jí to, protože tam měl být mráz a tma… Ale stejně se to tomu hrozně podobalo.

Samozřejmě Natálie věděla, že lidé jsou schopni přetvořit svět pro ty druhé tak, aby jim bylo co možná nejhůř a zvlášť těm nevinným. Kam se hrabe záhrobní svět pro hříšníky…

„Co to je?“ zeptala se a cítila se při tom jako zrnko prachu uprostřed vichřice.

„Velký Kanál!“ odpověděl jeden z vojínů. „Výtvor Velkého Brouka!“

„A… k čemu to má sloužit?“ zeptala se Natálie nechápavě.

Vzhledem ke grandióznosti stavby měla pocit, že to celé k něčemu musí být, že je v tom ukryt nějaký rozumný, lidský cíl. Byly tu desetitisíce lidí, ale všechno co dělali bylo nelidské.

Místo odpovědi dostala ránu do zad:

„Drž hubu, divoško!“

Natálie se podívala doleva. Stálo tam docela velké město. Město na kolech. Ohromné vozy kryté hrubou plachtovinou i opravdové domky, umístěné na vysokých kolech, s dvojitými ojemi, nyní opřenými o zem, s okny, dveřmi, kovovými komínky. Tisíce vozů, tisíce domků. To všechno tvořilo křivolaké uličky a zákoutí nevábného labyrintu. Dýmaly tam pece, vzhůru létaly snopy jisker. Mezi tím vším pobíhaly děti, bučel skot, pod plátěnými přístřešky postávali koně, na natažených provazech se sušilo prádlo. Přesto se mohlo toto město během jediného okamžiku dát do pohybu. Nad ním se tyčil vysoký, zlatem pobitý sloup, na jehož vrcholku trůnila lidská lebka. Byla však příliš veliká, než aby to bylo dílo přírody. Šest mohutných broučích tlap se do ní zatínalo. Zlatý brouk měl černé, matné oči. Kousek pod lebkou vlálo ve větru něco jako dlouhé koňské ocasy nebo svazky černých provázků.

Jeden z Natáliiných věznitelů se rozjel do města. Viditelně chtěl komusi oznámit svůj příchod. Mihl se v ulicích. Mířil k sloupu a zmizel ve víru právě tak černě oblečených lidí, jako byl sám.

Natálii někdo neurvale chytil za rameno a otočil ji. Jiný ji popostrčil kostnatou pěstí.

„Jdeme!“

„Ne… neumřela jsem?“ zeptala se nejistě.

Místo odpovědi následovala rána pěstí do podbřišku. Pak se chlap ušklíbl a řekl:

„Brzy se sama přesvědčíš…“

Vešli do města a pochodovali mezi vozy a domky. Natálii vyvedlo z míry, že si jich nikdo nevšímá. Pohlédnou na ně jen tak mimochodem, a pak lhostejně uhnou očima. Z cesty uhýbají beze strachu, ale také bez zvědavosti, bez jediného lidského citu. Jenom u těch nejmenších dětí uviděla záblesk zájmu. Všichni starší ji strašili prázdnotou v očích.

Přiblížili se k sloupu s lebkou a broukem. Zblízka se ukázalo, že sloup je doopravdy obrovský. Černé provázky suše šelestily ve větru. Dům u sloupu byl podstatně větší, než všechny ostatní.

Velitel na ně už čekal. Věznitelé se jí změnili před očima. Teď se chovali otrocky a úslužně, i když nikde nebylo vidět nikoho, před nímž by si tak museli počínat. Stáli v řadě, v pozoru, ruce na švech kalhot.

Zaskřípěly dveře a shora se ozval hlas:

„Vejděte!“

Velitel postrčil Natálii, takže se vydala po přistaveném schodišti. Stoupal za ní po špičkách. Zdálo se jí, že ani nedýchá.

Předsíň. Stáli tu dva vojíni se sekyrami v rukou. Dveře se pomalu otevřely, Velitel už do Natálie nestrkal, jen se prstem opřel o její záda. Nasměroval ji do vzniklého otvoru. Nehlučně vešel za ní. Dveře se zavřely tak potichu, že si toho ani nevšimla.

„Pojď blíž,“ pronesl mužský hlas, v němž nebyla. ani stopa po lidských citech. Znělo to, jako kdyby se samotný vzduch, nasycený pachem železa a písku, skládal do slov pod údery neviditelného biče.

Natálie udělala dva kroky vpřed.

„Rozvažte jí ruce.“

Kroky za zády a Natálie měla najednou volné ruce. Protřepala je, aby si rozproudila krev v žilách. Rozhlédla se.

V černém vysokém křesle seděl člověk, oblečený také celý v černém, Úzký, dlouhý obličej, hrbolatý nos, ostrá brada. Úplně holá hlava, již nad očima přetínala zlatá obroučka se zlatým broukem. Vypadalo to, jako by se mu brouk všemi šesti tlapami vpil do lebky a strnul na čele jako prapodivné třetí oko. Stejný brouk seděl na opěradle křesla nad jeho hlavou. Z jeho těla vyrůstal sedmiramenný svícen. Po obou stranách stáli lidé v černém a od toho, který v něm seděl, se lišili jen tím, že brouci se jim pohupovali na zlatých řetězech na hrudi.

„Vypadni!“

„Velký Mistře, je umíněná a vzpurná. Bojím se…“ zašelestil zpoza Natálie velitel únosců.

„Velké pravdy usmiřují i ty nejvzpurnější,“ řekl člověk v černém.

„Zmiz!“

Dveře se měkce zavřely. Patnáctero pohledů se upřelo na Natálii. Stála s hrdě zdviženou hlavou. Tvářila se, jako by si nevšímala těch šmátrajících a chladných pohledů, které byly navíc úplně prázdné.

„No tak co?“ ozval se ten, kterému říkali Velký Mistr. „Je příliš krásná na to; aby prodloužila rod nějakého otroka. Určitě je vhodná pro některého z vás, Ochránci Biče a Lopaty.“

„Nebylo by vhodnější, zeptat se nejdřív mě, jestli jsem ochotna postarat se o pokračování nějakého z vašich rodů?“ řekla Natálie. „A druhá otázka zní, jestli vůbec stojí za to v něm pokračovat.“

Zadívali se na ni ani ne tak rozhořčeně, jako spíš s nezměrným překvapením.

„Úkolem ženy je postarat se o neustálé pokračování rodu,“ řekl Velký Mistr. „Úkolem těch, co ženy porodily, je vést dál Velký Kanál. Jsi zřejmě zdaleka a rozumu jsi moc nepobrala, když neznáš ty nejzákladnější pravdy.“

„Jsem kněžna Natálie z rodu Druhých Sekretářek, rytířka Šťastné Impérie!“

„Divochy vymyšlené hodnosti jsou nesmyslné proti Velkému Kanálu.“

„To je paráda,“ řekla Natálie. „Vypadá to, že mě chcete dát někomu za ženu, aniž byste se mě zeptali, co na to říkám já.“

„Jaký to má význam ptát se na něco tebe,“ řekl Velký Mistr. „Ochránci! Je s podivem, že ta divoška dokáže souvisle vyjadřovat svoje myšlenky, i když jsou primitivní. Ještě jednou to potvrzuje, že musí připadnout někomu z nás.“

„Co jste zač?“ zeptala se Natálie a pro tuto chvíli se rozhodla, že se nebude přít.

„Jsme sluhové Velkého Kanálu,“ řekl Velký Mistr.

Vstal z křesla a položil jí svou chladnou a krutou ruku na rameno.

Popostrčil ji k oknu. Přes nakupené domky byla vidět oblaka prachu a páry nad Kanálem. Rámus a rachot železných zvířat, vrzání beček a koleček doléhal až sem.

„Na co to všechno je?“ udiveně se zeptala Natálie a vůbec se přitom nepřetvařovala.

„Jsme jenom skromní sluhové Velkého Kanálu,“ řekl Velký Mistr. Jeho hlas se snažil být měkký, ale nešlo mu to. „Kdysi dávno byl svět šílený a zdivočelý. Ubozí divoši rozrývali zem motykami a stavěli si chýše. Bez užitku trousili kolem sebe práci a počátky rozumu v stovkách nesmyslných činností.a jenom tak zvyšovali chaos. Tehdy přišel Velký Tro, jehož svaté vlasy se rozprostřely nad světem sedmibarevnou životodárnou duhou. Tak zvěstoval nástup Éry Pořádku a Práce. Tro natáhl ruku a na dlaň mu usedl Svatý Brouk, aby okusil drobečků veliké Moudrosti. Myšlenky Velikého Tro oplodnily Božského Brouka a vnukly mu ideu Velkého Kanálu. Brouk kladl vejce a Velký Tro je oplodňoval svým dechem. Tak se narodili Slavní Předkové, prarodiče Ochránců Biče a Lopaty. Práce Slavných Předků osvítila božskou moudrostí Velikého Tro tlupy divochů, a tak začal Velký Kanál. První hroudy vzlétly a Velký Kanál rozdělil zemi. Ničil hnijící kosti divochů a smetl jejich ubohé příbytky. My, Ochránci, jsme smrtelní, ale Velký Kanál je nesmrtelný. Už roste neodvratně stovky let.“

„Stovky let?“ přeptala se šeptem Natálie.

Bála se pozdvihnout oči, aby se nesetkala s nekonečnou pustotou v jeho pohledu.

„No… a co potom?“

„Jsi mladá, ale tvůj rozum bloudí,“ řekl. „Potom — je nesmyslné slovo.

Existuje velké slovo — věčnost. Velký Tro, to je věčnost. Velký Kanál, to je věčnost. Má sice začátek, ale nemá konec.“

„To není možné,“ řekla Natálie. „Lidem se to nakonec zprotiví…“

„Aby se jim to nezprotivilo, jsme tady my, Ochránci Biče a Lopaty.“ „Polámou se vaše železné…“

„Lidé budou rýt rukama.“

„A co když Kanál narazí na moře?“

„Jdeme vpřed už stovky let směrem, který nám ukázal Velký Tro. Velký Kanál nemůže uhnout, ani se zastavit. To už stačí,“ bolestivě stiskl Natálii rameno. „Zatím ti odpouštíme všechny divošské hlouposti, které jsi tady povídala. Ale zítra už to bude kacířství. Neradím ti, abys na to zapomněla. Zdá se mi, že se u tebe objevují záblesky rozumu. Proto se pokus pochopit. Nemáš šanci na jiný osud, než se stát pokračovatelkou rodu. Tvé štěstí je, že to bude některý z Ochránců Biče a Lopaty a ne nějaký obyčejný pracující. Jediným tvým pocitem se nyní musí stát vděčnost za milost, kterou jsme ti prokázali.“

„Děkuji,“ řekla Natálie. „Doufám, že nebudu muset prodlužovat něčí rod hned tady.“

„Jsem rád, že si tak rychle osvojuješ svatá přikázání,“ i když je to podivné, nevšiml si ironie, která čišela z jejího hlasu. „Samozřejmě, že musí dojít k svatební ceremonii. Začne večer a bude krátká. Pomohou ti připravit se. Už dnešní noci dáš život budoucím Ochráncům Biče a Lopaty.“

„Děkuji za neuvěřitelnou důvěru,“ řekla Natálie.

Cítila se nyní daleko klidněji a víc si důvěřovala. Není pravděpodobné, že tenhle cvok a jeho banda prázdnookých poskoků budou očumoval u svatebního lože a přitom duchovně spolupracovat na pokračování rodu.

Ty, co ji lapili, už dávno poslali pryč a nedá se říct, že by někde nahlásili, že jejich kořist není nijak slabá a pokorná, když má volné ruce a nohy. Jejího 'novomanžela' čekají velmi nepříjemné okamžiky a jeho svatební noc bude asi poněkud netradiční. Potom se uvidí. Utéct odtud nebude jednoduché. Najít cestu zpátky bude ještě obtížnější. Nicméně je lepší risknout, než se stát pokračovatelkou nějakého rodu bláznů a neustále jim rodit nové…

Proto Natálie usmířeně sklonila hlavu a řekla:

„Tvá moudrost mě vyvádí z míry, ó Velký Mistře,“ přejela celý doprovod takovým pohledem, že se v jejich očích objevilo dokonce cosi lidského. „S rozechvěním očekávám toho nejdůstojnějšího z vás, ó Ochránci.“.

Ukázalo se, že toho nejdůstojnějšího vybírají tím nejprimitivnějším způsobem. Podle pořadí vytahovali ze zlaté nádoby kuličky. Vbrzku se našel šťastlivec, který však svou radost nedal nikterak najevo.

„Prázdnooký balvan,“ pomyslela si Natálie, „neliší se ničím od ostatních.“

Rozhodla se přivítat ho tak bouřlivě, že se z bezvědomí nevzpamatuje ještě hodně dlouho.

Sluhové v černém, noví a neznámí, ji vyvedli na schody kryté stříškou. Už se smrákalo. Slunce se dávno skrylo za obzorem. Vlevo se houfovaly mraky, které barvou a hustotou slibovaly brzký a hustý slejvák.

„Tím líp,“ pomyslela si Natálie a cítila v sobě opíjející pocit a lehkost z blížící se nebezpečné akce.

Přivedli ji do domku se zataženými okny a předali služkám, které byly oblečené v šedočerném. Snaživě ji umyly v kovové vaně a Natálie si pomyslela, že dvě koupání zajeden den je trochu přespříliš. Navlékly na ni modré kalhoty a bílou košili s modrým vzorem, který nápadně připomínal jejich šestitlapého brouka. Oblečení bylo z tenkého, měkkého materiálu a boty z dobře vydělané kůže. Na krk jí pověsily zlatý řetízek se zlatým broukem a černými nitěmi. Evidentně to byla stylizovaná podoba Velikého Tro. Zrcadlo tu neměli. Buď se cestou lehce rozbíjela, nebo ho zatím nevynalezli. Natálii to bylo trochu líto, přece jenom by se byla ráda podívala, jak vypadá v svatebním oblečení těchto šílenců.

Potom ji odvedli do domku, patřícímu šťastlivci (z jeho pohledu), který si ji vylosoval. Z pohledu Natálie si však vytáhl los velmi nešťastný.

Služky rozsvítily zlatý sedmiramenný svícen, stojící v rohu. Skoupě vysvětlily, že se sem brzy dostaví nějaký místní kněz, aby završil svatební obřad a přivede s sebou ženicha.

Natálie je poslouchala na půl ucha. Jakmile za nimi zaklaply dveře, obrátila se ke stěně. Pod broukem s vyvalenýma očima visel meč v bohatě zdobené pochvě, s drahocennou rukojetí. Na koncové kouli trůnil zlatý brouk. Meč byl kratší a širší, než na jaké byla Natálie zvyklá, ale vypadal použitelně.

Úkosem sledovala dveře. Našpicovala uši. Obešla nízké a široké lůžko. Opatrně vytáhla meč a přidržela pochvu, aby nezazvonila. Vyzkoušela prstem ostří. Spokojeně si odfrkla. Meč byl perfektně nabroušený. Chudáček ženich. Tichounce vložila meč zpátky. Usmála se. Rozechvělá nevěsta čeká…

Sedla si na kraj lůžka a pokusila se vypadat jako nedočkavá nevěsta. Škoda, že se nevidí a neví nakolik se to povedlo. Zkusila rukou měkkou postel a povzdychla si: „Kdyby tady tak byl…“

Za oknem krápalo. Ve vzduchu visela příjemná vůně mokrého písku. Najednou se uprostřed vlhkého soumraku rozlehl strašlivý rachot. Plameny svíček zakolísaly a málem zhasly. V tom okamžiku se rozletělo okenní sklo. Natálie leknutím nadskočila. Vylétla z postele a doběhla k oknu. Botama drtila kousky skla. Nemohl to být blesk ani hrom. Bylo to příliš brzy a navíc ohlušující. Bouřka se k městu ještě nedostala.

Natálie se vysunula ven. Riskovala přitom, že se pořeže o ostré střepy, které trčely z rámu. Vlevo, poměrně daleko, se rozrůstala, stále výš a do šířky, rudá záře. Kolísala a byla obrovská.

„Kanál,“ došlo Natálii. „Začalo tam něco hořet: Právě včas!“

Na několika místech města se chraptivě a strašlivě rozeřvaly trubky.

Uličkami, ozářenými mihotavými rudými plameny, běželi lidé, všichni směrem k požáru. Žádný zmatek. Natálie si nakonec všimla, že je jako stádo ženou před sebou jezdci a pěšáci v černém. Slyšela jak sviští biče a dopadají na záda a hlavy. Jeden za druhým zahřměly ještě dva další výbuchy. Záře se rozšířila na polovinu nebe.

Natálie opatrně vtáhla hlavu dovnitř. Nastal nejvhodnější okamžik.

Ulička zpustla. Směr si pamatuje. Koní je tady hodně a meč…

V tom okamžiku uslyšela dusot v předsíni. Ruka šátrala po klice.

„Pryč s roztřesenou nevinností,“ řekla si Natálie.

Vytrhla meč z pochvy, sfoukla svíčky a přitiskla se ke stěně. Rudé pablesky pronikaly dovnitř rozbitým oknem, takže toho, co vejde okamžitě uvidí. Ke dveřím měla jeden jediný skok a života, tomu kdo sem vejde, zbývalo setsakra málo.

Dveře se rozlétly, ale nikdo se v nich neobjevil. Natálie napnula oči a zírala do tmy. Zdvihla ruku s mečem a připravila se k úderu. Ze tmy se však ozvalo napjatě a s radostí:

„Natálko, zahoď ten kus železa, nebo se pořežeš!“

Podlomily se jí nohy. Pustila meč a skočila Kapitánovi kolem krku. Rty se mu trefila někam za ucho. Kapitán ji objal s takovou silou, až jí zapraskala žebra.

„Udusíš mě,“ vydechla se šťastným smíchem. „Kde se tu bereš? Povídej!“

Měl na sobě černé oblečení se zlatým broukem na hrudi, ale pod ním cítila brnění. Samopal mu visel na rameni.

„Jeden takový mi daroval svůj obleček,“ ušklíbl se Kapitán. „Narazil jsem na tak ukecanýho… Hnida jedna Všechno mi povyprávěl, co a jak, co kde je a tak… Hořlavině se tak říká, protože hoří…“

„Tak tos udělal ty?“ obrátila se k rudé záři.

„Je to můj hřích, „pustil Natálii a vyhlédl ven. Spokojeně si odfrkl, „Kterej trouba by takhle skladoval hořlavinu… Skoro nehlídanou… Jenom jeden granát… Tak jdeme!“

Vyběhli do deště. Kolem požáru panoval strašlivý hluk, ale nejbližší uličky byly tiché a pusté. Běželi mezi tmavými povozy a domky. Kapitán ji chytil za ruku a s jistotou ji táhl za sebou. Natálie nestačila strhnout pochvu ze stěny. Běžet s holým mečem v ruce bylo nepohodlné. Jenom jí překážel.

„Zahoď to!“ křikl Kapitán.

Natálie ho poslechla. Někdo jim zkřížil cestu. Sice nevědělo co jde, ale stačil nastavit sekeru. Kapitán pustil Natálii a kopl ho do krku. Znovu chytil Natáliinu ruku a vlekl ji směrem od požáru. Najednou strnul a zaposlouchal se:

„Stůj!“

Postrčil Natálii k nejbližšímu vozu: „Padej támhle!“

Sám skočil bleskurychle za ní. Ocitli se mezi nějakými pytli. Za okamžik kolem nich prolétli jezdci a produsalo velké množství lidských nohou. Natálie si vydechla. Dívala se na jeho obličej, který ve tmě skoro nebyl vidět.

„Jak jsi mě našel?“

„To sis myslela, že jsme se na tebe vykašlali?“ nahmátl ve tmě její rameno.

„Průzkumníci své kamarády neopouštějí, kněžno! Hornovi poděkuj! Pustili jsme ho po stopách a velmi rychle jsme se jim dostali až na dotyk. Potom jsme vás z povzdálí sledovali dalekohledem, jak s nimi mírumilovně 'beseduješ . Vsadili jsme se v houštinách… Pak už to bylo strašně jednoduché. Vlezl jsem do tohohle courajícího se města a přibrzdil jsem jednoho s takovou podivnou sekyrkou. Zjistil jsem, že je to strašně ukecanej človíček…“ Kapitán se opatrně dotkl její tváře. „Moc tě praštili? Tam nahoře v kopcích?“

„Nestojí to za řeč,“ řekla Natálie.

„Co od tebe vlastně chtěli? Zařadit do harému?“

„Abych těm pitomcům rodila děti,“ naštvaně odsekla Natálie. „Takoví blbečci, pitomí kopáči…“

„Podívejme, čeho se jim zachtělo…“ odmlčel se a potom jí odhodlaně šeptl do ucha: „A se mnou bys souhlasila?“

Natálie strnula. Opírala se koleny o tvrdý pytel. Ucítila jeho rty na svých. Pomalu zdvihla ruce a položila mu je na ramena. Zamhouřila oči a dlouho je neotvírala.

„Jsi, Natálko, poklad,“ zalechtal ji horký Kapitánův šepot. „Neslýchaný a nemožný poklad v brnění!“

Natálie se v temnotě usmála. Štípalo ji v očích. Bůh ví proč jí bylo strašně dobře. Je to záhadná věc, ty slzy. Je to velké a záhadné tajemství, kterému zatím nerozumí.

„Půjdeme?“ řekla tiše a dotkla se jeho tváře a pomalu ho pohladila.

„Vůbec se mi tu nelíbí…“

Kolem už zase bylo ticho. Seskočili na zem. Drželi se za ruce a rychle kráčeli ke kraji města. Nikdo se jim nestavěl do cesty, nikdo je nehonil.

Všichni se shromáždili kolem požáru. Liják sílil. Čas od času se ohlíželi na vysoko šlehající plameny.

Už byli daleko od strašného kočujícího města. Rudá záře pomalu dohasínala a postupně se schovávala na dno Kanálu.

„Hasí ho, pomaloučku ho hasí,“ řekl Kapitán. „Hasí, hasí, ale neuhasí, polévají, polévají, ale nezalejou. Hm, určitě se sem ještě vrátím…“

Natálie se zasmála. Byla naskrz promoklá, oblečení se jí lepilo na tělo, ale zimu necítila. Byla na svobodě a šílenci, kteří po staletí ryli svou nesmyslnou obří roklinu, mizí navždy z jejího života. Alespoň v to doufala.

„Vyznat se v tom, to by bylo to, co potřebujem…“ řekl Kapitán. „K čertu, nemám do čeho bych tě zabalil. Sám jsem mokrý jako myš…“

Natálie sevřela v ruce zlatého brouka a trhla. Řetízek praskl. Natálie ho zahodila tak daleko, jak to jenom šlo. Kdyby mohla, tak by ho zahodila až na druhý konec světa. Roztáhla ruce a zatočila se pod padajícími kapkami. Zamhouřila oči. Zaklonila hlavu a nastavila obličej dešti. Křikla:

„A stejně je život krásný!“

„Přesně! Sám tomu začínám věřit,“ Kapitán ji chytil do náruče a řekl tak napjatě, jako kdyby chtěl skočit do vody: „Natálko, já si nedělám srandu…“

„Já vím,“ vydechla Natálie. „Já taky ne. Jenom… Já… Ty… Tak nějak… Jestli…“

Beznadějně se do toho zamotala a zmlkla v úplných rozpacích. Něco starého se rozpadalo, odcházelo, mizelo, a to nové se nějak nemohlo pořádně vyklubat. Natálie strnula v jeho objetí. Zaryla mu nos do ramene, a pak trochu žalobně poprosila:

„Nehoň mě… Já…“

„Natálko,já tě chápu,“ Kapitán ji pohladil po mokrých vlasech. „Jenom, Já vážně… A na furt… „

„Já taky, zřejmě…“ řekla Natálie tak tiše, že ji možná ani neslyšel.

Brzy se dostali tam, kde na ně čekala Olga s koňmi. Horn radostně štěkal a lítal kolem. Olga jí skočila kolem krku. Natálie nebyla schopna uhádnout, jestli má na tváři kapky deště nebo slzy.

„Jak to tam vypadalo?“ zeptala se nakonec Olga.

„Ále, hlouposti,“ řekla Natálie a poprvé se dnes večer roztřásla zimou. „Málem jsem se vdala. Ale to je jenom taková drobnůstka.“




Загрузка...