Rytirka Natal

Kilometrovník čtrnáctý Pod nízkou rezatou Lunou

Natálie seděla u okna a lhostejně sledovala pyšného kohouta. Vztekala se. Přesněji řečeno, snažila se rozvzteklit. Ale moc se jí to nedařilo.

Život ubíhal klidně, noci byly nepřetržitým něžným šílenstvím. Ráno však všichni kamsi mizeli. Olga s Jelizarem se ztráceli tak pravidelně, že se podle nich dal kontrolovat čas. Když se Olga setkala s Natálií, dívala na ni s tak přihlouple šťastnýma očima, že to bylo neúnosné. Učený hvězdopravec se pro změnu děsně styděl, takže Natálii vbrzku přestalo bavit ho pošťuchovat. Kapitán mizel hned po snídani. Chodil besedovat s učenci, s kupci, kteří vykonali dlouhá putování a vracel se až pozdě večer. Dlouze se vždy omlouval a vyprávěl, jak důležité věci je potřeba řešit z očí do očí. Pak vždy sliboval, že až přijde vhodná doba, seznámí Natálii se všemi podrobnostmi i tajemstvími. Zatím je ale ještě příliš brzy. Na konci třetího dne se náhodně nachomýtla k návštěvě. Na dvůr přišel důstojný stařec. Tiše a dlouze propíral mladého učence za to, že úplně zanedbává své povinnosti. Snažil se vyhnout jakémukoli rámusu, ale ani jeden z nich nevěděl, že mají posluchače.

Jedině starší Bobrec zkrášloval její nudu. Natálie velmi rychle pochopila, že je to duše prostá a nezávistivá. Člověk, který uměl velmi dobře své povolání a nic víc nechtěl. Co bylo daleko důležitější, nevztekal se a nezlobil na lidi, kteří mohli a uměli víc, než on. Odtud pocházela jeho úcta k bratrovi. Natálie si vzpomněla na první setkání, převlékla se do svého obvyklého oblečení a navrhla vévodovi souboj na meče. Bobrec ochotně souhlasil. Nikdo z nich nevyhrál, oba to přiznali. Poté se k ní vévoda začal chovat daleko uctivěji. Vyprávěl, že kdysi existovaly ženy, kterým se říkalo bohatýrky.

Potom i starší Bobrec odjel na pravidelnou objížďku hranic. Z nudy začala Natálie pomáhat Aleně v domě, ale skončilo to velkou ostudou. Uměla vařit jenom na ohníčku. Pokus naučit se šít a vyšívat skončil vbrzku rozpíchanými prsty. Alena, samozřejmě, zachovávala úplnou chladnokrevnost, ale její tříletý synek se díky dětské bezprostřednosti pobavil až až. Aby neklesla v jeho očích úplně, ukázala mu Natálie své brnění a zbraně. Poté se pro něj stala tou nejvyšší autoritou.

S Alenou jí to šlo daleko hůř. Natálie se nikoli bez důvodu domnívala, že se k ní vévodova žena chová s nechápavým žalem, protože tady kombinace ženy a rytířství vypadala jako věc zcela neslučitelná s normálním životem. Vzpomínky na bohatýrky počítala spíš k legendám. Čím víc o tom všem přemýšlela, tím víc Natálie začala přemýšlet o svých vlastních dětech. Jenže to se ukázalo být tak složitým a mučivým tématem, že se jí z toho v hlavě udělal úplný galimatyáš.

Kapitán se objevil, když nebyla v právě nejlepším rozpoložení. Vstala od okna a šla mu vstříc. Usmála se na něj. V jejím úsměvu byla radost, ale i chlad. Vycítil to, a proto se na ni tázavě podíval:

„Stalo se něco, Natálko?“

„Vzhledem k tomu, že se k ženám nehodí pláč a skandály… Jinak bych…“ řekla Natálie a snažila se nevybuchnout. „Já už takhle dál nemůžu. Ty to nechápeš? Takhle se mnou nemůžeš zacházet! Jestli jsem ustoupila od některých kánonů a pravidel, tak si nemysli, že jsem se stala podřízeným tvorem slabého pohlaví. Nikdy jím nebudu. Tak je to…“

Kapitán ji objal a šeptl do ucha:

„Natynko, čím jsem tě naštval?“

Nepokusila se vysvobodit:

„Vypadá to tak, že jsi strašně nadšený, že ses dostal na místo, které je uspořádané podle tvého…“

„Přesně tak. Přesně tak, Natálko. A ty by ses na mém místě neradovala, ani trošinku?“ odstrčil ji o kousek od sebe a podíval se jí do očí. „Na mém místě? Do očí se mi dívejte, kněžno! A odpovězte mi čestně, dokud vás nekousnu do ucha. Říká se, že je to bolestivé. Kde máte ucho?“

„Ještě to tak!“ Natálie šikovně uhnula. Opírala se mu dlaněmi o hrudník, ale podráždění zmizelo. Uměl legrací hasit jiskérky nedorozumění, které se čas od času mezi nimi rozhořívaly.

„Její modré oči jednoznačně dokazovaly, že buď v nejbližším okamžiku řekne nějakou drzost, nebo se rozpláče,“ řekl Kapitán. „Plakat nebudeš, to ti nesedí,“ opřel se o opěradlo těžkého křesla. „V tom případě čekám na drzosti! Ale s rozumem a v klidu!“

„Zatím je celý náš společný život jedno velké putování,“ řekla Natálie a sedla si na parapet tváří k tomu tolik podivnému a přitom toužebně očekávanému člověku. „Ale někdy to cestování skončí… A potom si budeme muset něco vybrat, nějak se usadit.“

„Natálko, vůbec jsem nepochyboval, že jsi chytrá holka,“ řekl Kapitán bez jakéhokoli úsměvu. „Často se trefíš přímo na kořen věci. Samozřejmě, že se budeme muset nějak rozhodnout. Moje místo je tady. Nějak se mi ta vaše Šťastná Impérie nepozdává. A vůbec to není kvůli tomu, že se tam prohodila pohlaví. Tady… Tady toho sice dost zapomněli, ale něco podstatného tu zachovali…“

„Podle mě je tady nuda.“

„No, máš pravdu. Tady se v ulicích s rapíry nepobíhá…“ došel k ní, sedl si na sluncem rozehřátý parapet a objal ji kolem ramen. „Tady vůbec není žádná nuda. To se jenom zpočátku zdá, že je tu všechno pohodové perníkové chaloupky, čisťouncí chlapíci kosí obilí s písní na rtech ze zlatých polí. Jako kubáňští kozáci… Samotnému mi to tak zpočátku připadalo. Myslel jsem si, že jde o nějaký ráj na zemi… Ale velmi brzy jsem přišel na to, že i tady kypí utajené vášně,“ povzdychl si. „Z té své mušketýrské země jsi přeci odjela za vědomostmi, s tím, že všechno okamžitě pochopíš… Poslouchej mě pozorně a ulož si to do své šišulky. Dějou se tu vážné věci. Je ti jasné, že člověk není schopný chodit klidně nějakých pět set let v kruhu a donekonečna opakovat poučky dědů a pradědů, i kdyby byly sebechytřejší. Někdy ho to prostě musí přestat bavit… V tom okamžiku začínají problémy a přemýšlení o sobě a o světě. Dokonce i u vás, podle tvého vyprávění, není tak málo těch, co přemýšlejí. A co teprve tady, když jim nehrozí hořící hranice. Dá se říct, že tady je zatím klid, ale bují tady žhavé spory. Někteří v kovárnách nebo v laboratořích něco vynalézají, další by chtěli dojít na kraj světa a přeplout moře, jiným jsou nejdražší dědovské pravdy bez všech možných nových myšlenek. To jsou krajní hranice. Mezi nimi je nespočetně odstínů… Chápeš?“

„Chápu,“ řekla Natálie, „ale radši mi řekni, kam vlastně mizíš?“

„Tam, co jsem ti říkal. Spory a rozhovory do ochraptění. Odtud se vypravuje mnoho obchodních karavan. Takže jsou tu k dispozici knihy, A nejen to, ale i lidi…“

„A co já?“ zvedla k němu Natálie tvář. „Prosím tě, nezapomínej, že jsem vyjela za vědomostmi a ne za dobrodružstvím. Za vědomostmi!“

„Jenže vědomosti… To je leckdy moc těžká věc…“ díval se jí do očí zamračeně a smutně. Natálie najednou vycítila nějaké nebezpečí.

„Jsem už dospělá,“ řekla.

„Já taky,“ odpověděl Kapitán, „a viděl jsem toho trochu víc, než ty. A přece je to pro mě strašné a hrozné…“

„O čem to mluvíš?“

„Hm… Pojďme, čekají nás,“ seskočil z parapetu, chytil ji kolem pasu, přitiskl k sobě a šeptl do ucha: „Natynko, Natynko… Co je to za věc ten život? Jen co si chvilku myslíš, že je všechno v pohodě, hned ti nějaké svinstvo začne dýchat na krk…“

V jeho hlasu zněl tak nepochopitelný smutek, až Natálie ustoupila o krok. Zachvátil ji neklid:

„Co se stalo? Něco se muselo stát…“

„Tak jdeme! Stmívá se, už nás čekají.“

Natálie si už dávno všimla věže, které stála o samotě na kraji města. Byla vysoká, měla minimálně deset pater a vršek zakrývala podivná střecha. Kulovitou kopuli tvořilo množství sklíček zasazených do měděných rámů. Patřila hvězdářům.

Uvnitř bylo čisto a ticho. Stoupali po širokém schodišti. Natálie si stačila všimnout skrz otevřené dveře mnoha poliček plných tlustých knih. Jinde stály objemné záhadné přístroje, stoly s prapodivným skleněným nádobím, vycpaná známá i neznámá zvířata a ptáci.

„Tady pracují alchymisti?“ zeptala se chápavě.

„Miř výš,“ řekl Kapitán. „Tohle sice není univerzita, ale je to jediné pořádné vědecké pracoviště v širokém, dalekém okolí. My musíme až úplně nahoru.“

Vystoupali až pod samotnou kopuli. Natálii málem vypadly oči. Na kovaných třínožkách, vyšších než člověk, stálo několik ohromných trubic, které připomínaly Kapitánův dalekohled. Mířily vzhůru do kopule. Na stolech ležely podivné instrumenty a záhadné barevné obrázky. Byly to kruhy a půlkruhy, černé disky s rozevlátou zlatou koronou kolem celého obvodu. Jiné tvořily rozsypané zlaté tečky na černém pozadí. V některých Natálie poznala známá souhvězdí. Zahlédla tu i obrázky hvězd s ocasem, jež se někdy objevovaly na nebi a vyvolávaly mezi lidmi hrůzu.

„Můžu se podívat?“ nevydržela Natálie a vrhla se k nejbližší rouře, která na ni mámivě blýskala fialovou čočkou.

„Až pak,“ delikátně, ale tvrdě ji zadržel Kapitán. „Teď se tu sejdou lidi a půjde o vážné věci. Tak se chovej taky vážně. Potom se budeš moct vynadívat, jak ti jenom bude libo.“

Lidé přicházeli jeden za druhým. Vítali je tady poklonami a usazovali je mezi přístroje a roury. Byli tu staří i mladí, lidé s ošlehanými tvářemi poutníků, možná kupci nebo rytíři. Nakonec se jich tu sešlo kolem třiceti. Mlčení Natálii tížilo. Vycítila v shromáždění napětí. Mimoděk se napřímila v křesle s vysokým opěradlem a položila si ruce na kolena.

„Začneme,“ řekl stařec, který nedávno navštívil Jelizara. „Přátelé, je tu s námi kněžna Natálie. Nemohu říct, že by se příliš vyznala ve vědě, ale vědomosti ji zajímají, a to už mluví samo ze sebe. Proto jsme se rozhodli pozvat ji na naše shromáždění. Nicméně vás musím, kněžno, upozornit: Vědomosti jsou velmi těžká věc!“

„Jsem dospělá,“ opáčila Natálie. „Už jsem v životě něco viděla, o tom vás mohu ubezpečit. V naší zemi zaujímají ženy poněkud jiné postavení…“

„Právo na vědomosti neodpírá ženám nikdo ani tady,“ měkce oponoval stařec. „Ale vraťme se k problému. Mají vaši hvězdáři něco takového?“ ukázal na roury.

„Ne,“ řekla Natálie a najednou pocítila příliv žhnoucího studu za ten svět, který zůstal daleko za ní, tak daleko, až se zdál trošku nereálným, možná pohádkovým, nebo snovým. „Abych mluvila úplně pravdu, tak musím přiznat, že naši hvězdáři se nejvíc zabývají legendami…“

„Nevíte, jestli se mezi nimi nenachází nějaká, kde se mluví o barvě a velikosti Luny?“

Natálie se důkladně zamyslela, a pak odpověděla:

„Mám pocit, že v pradávných dobách měla Luna jinou barvu a byla podstatně menší… To je všechno, co o tom vím. Ale pochybuji, že u nás o tom někdo ví víc.“

„To se shoduje s našimi…“ řekl někdo.

„Shoduje,“ kývl rozvážně stařec. „Kdybys byl, Jelizare, tak laskav…“

Jelizar vstal, rozvinul šelestící svitek a připevnil ho na podstavec tak, aby na něj všichni viděli. Na bílém listu bylo osm či devět koncentrických kruhů. Stařec přešel kupředu, zastavil se vedle stojanu. Ve vyschlé stařecké ruce držel ukazovátko.

„Naše nejstarší nebeské kroniky popisují Lunu této velikosti a její barva měla být bílá nebo nažloutlá,“ ukázal na středový kruh. „Taková měla být do té doby, kterou v Šťastné Impérii nazývají Temnotou a u nás Chaosem. Vzhledem k tomu, že se k nám divutvorným způsobem dostal člověk, který žil ještě před Chaosem, může to potvrdit. V průběhu staletí se Luna zvětšuje a mění barvu,“ dotkl se ukazovátkem několika dalších kruhů, „Nakonec je její velikost a barva taková, jakou ji známe my všichni. Pravda je, že od doby mého dětství se podstatně zvětšila. Jak vyplývá z besed s naším hostem, závěr může být pouze jeden jediný: Luna se stále víc a víc přibližuje k Zemi. Naše nynější věda není schopna předpovědět následky tohoto stavu. Teď však… Mluv!“

Kapitán popošel o krok kupředu a Natálie uviděla, jak je bledý. S obtížemi polkl, pak zaklonil hlavu a chvilku nato ji zase sklonil.

„Nejsem odborník,“ řekl nakonec. „Pamatuji si jenom to, co jsem četl jako dítě. Existuje nějaká hranice, co se týče vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem. Dokonce se to nějak vědecky jmenuje, ale já si už nepamatuj u jak. Já si toho vůbec pamatuju moc málo. Ale za tou hranicí je jedno jestli Měsíc dopadne na Zem nebo ne. Stejně Zemi čeká katastrofa. Všude začnou zemětřesení, moře se vylije na souš, přílivové vlny dosáhnout neuvěřitelných výšek, spousty prachu se zdvihnou do nebes. Jestliže Měsíc dopadne na Zem, tak to bude úplná katastrofa. Města… Země… Nevím. Myslím si, že bude konec úplně všemu. Bude to strašné a na dlouho. Kdy se to stane, nevím. Určitě se to dá nějak vypočítat; ale já to neumím… Zítra? Za sto let? Nevím. Ale je to neodvratné!“

Natálie tak tak zadržela výkřik. Vypadalo to, že s ostatními je to stejné. Před očima se jí míhaly strašné, nepříliš jasné, ale o to děsivější obrazy celosvětové katastrofy. Země se zvedala k nebi jako těžké mraky, které tvořila směs domů, stromů, černozemě a písku. Zdi se rozpadají, hroby se otevírají a rakve vzlétají k nebesům hned za vodou z řek. Hnědá břečka, padající z nebe, smísí všechno, co zbylo, do nepopsatelného třasoviska… Zasténala a při tom pohledem hledala pomoc a podporu.

Všechny obličeje se podobaly tomu jejímu. Věděla to právě tak dobře, jako kdyby se dívala do zrcadla. Hnusné a nelítostné zrcadlo, stejné jako všechna ostatní, která neumějí lhát.

Do této chvíle přinášela všechna nebezpečí Země. Ocasatých hvězd se všichni báli vlastně jen tak ze zvyku, který přišel s lidmi z jakéhosi šíleného dávnověku. Nikdo přesně nevěděl, čím by měly být nebezpečné, a to jim zaručovalo, že se jich lidé budou bát. Teď se nebezpečím stalo samo nebe. Před ním není žádného úkrytu.

„Ale vždyť může ještě uplynout třeba sto let. Sám jsi to řekl,“ řekla se smutkem v hlase. Neměla v sobě dostatek sil, aby se mu podívala do očí.

„Ale to je jedno. Neodvratná zkáza bude tedy viset nad našimi dětmi nebo vnuky,“ řekl kdosi.

Natálie nedokázala rozlišit jeho obličej. Před očima jí všechno plavalo. Nenávistně se podívala na Lunu. Zářila přímo na kupolí, ohromná a rudá. Stala se najednou mementem neodvratné zkázy celého světa.

Kdosi se nahlas na cosi nepochopitelného zeptal, jiný vyskočil, několik dalších začalo mluvit najednou. Nebylo možné se v tomhle zmatku vyznat.

„Tak začíná panika,“ pomyslela si Natálie a neskutečným úsilím přemohla živočišný strach, „narůstá, rozhoří se a nadejde okamžik, kdy už se nedá nic zachránit a nic zařídit.“

„To by stačilo!“

Zdálo sejí, že to vykřikl Kapitán. Ne. Stařec. Znovu stál u obrázku. Utrhl ho z podložky. Papír se sám znovu svinul do svitku. Zahodil ho do kouta.

„To by stačilo!“ zopakoval úsečně a tvrdě. „Smrt přichází tehdy, když už nejsou síly bojovat o život. Dokud jsme neudělali pro vítězství úplně všecko možné i nemožné, nesmíme se vzdát. Musíme hledat! Musíme vypravit naše lidi tam, kde ještě nikdy nebyli. Do všech zemí, až na kraj světa. Třeba najdou ty, co vědí víc než my, ty, co mohou víc než my. Legendy o takových lidech známe, ale zatím se nikdo nenamáhal ověřit, co se za nimi skrývá. Budeme hledat. Kdo si dovolí prohlásit, že je všechno ztraceno, aniž by hnul prstem pro vítězství? Kdo si to dovolí? Mlčíte? To je správné! Zatím nemáme žádnou odpověď. Musíme hledat řešení.“

Zřejmě si ho opravdu velmi vážili. V místnosti bylo hrobové ticho. Natálie viděla, že obavy a strach mizí v hloubce lidských duší. Neztrácejí se docela, ale přesto slábnou a nejsou schopny dosáhnout hranice za níž přebírá velení panika. Dokonce i Kapitán vypadal jako kdyby shodil z ramen těžké břemeno. I jí samotné se udělalo trochu líp. Stařec je ale nenechal vydechnout. Rozhodl se jednou provždy převzít iniciativu, ukázat jim cíl a už nepřipustit, aby uhnuli z vytyčené cesty.

„Je to železný člověk,“ uctivě si pomyslela.

Měla přímo dětskou radost, že někdo rozhodl a vzal na sebe odpovědnost velitele.

„Chce někdo něco navrhnout?“ říkal v tom okamžiku stařec. „Nejdřív ať mluví ti, co putovali k Jantarovému pobřeží, a to ne na sever, ale na západ. Stane?“

„Mezi lidmi úporně kolují drby, že někde žije mocný národ,“ řekl Stan, což byl člověk středních let s ošlehanou tváří poutníka. „Čím blíž k Jantarovému pobřeží, tím jsou ty pověsti silnější a častější. Teď mi je nesmírně líto, že jsme se velmi málo zajímali o sběr pověstí a drbů a oddělování pravdy od výmyslů. Říká se, že ti neznámí umějí létat vzduchem. Mluví se o nějakém chladném nepálícím ohni a podivných zvucích na zakázaných místech. Baltové o tom v zásadě mluví. Jenže Baltové, jak sami víte, jsou národem, s nímž se velmi špatně komunikuje. Někdo mi vyprávěl, že u nich viděl prapodivné věcičky, které by oni sami nebyli schopni vyrobit.“

„Tak to už je velmi zajímavá informace,“ řekl Kapitán. „Abych pravdu řekl, nejvíc mě osobně zajímají ty věci, kterým tady říkáte Bludná Desítka nebo Plovoucí hvězdy. Sám jsem je dlouho pozoroval a došel jsem k závěru, že to nejsou žádné hvězdy. Kolem Země krouží nějaké výrobky lidských rukou. V mé době jsme do vesmíru uměli dopravit různé věcičky, některé v sobě dokonce nesly lidi. Ale tyhle jsou příliš veliké. Tohle nejsem schopný nějak pochopit…“

„Nemohl bys mluvit jasněji?“ skoro vykřikla Natálie.

„Zatím nemohu. Trvalo by to příliš dlouho, než bych objasnil, co mám na mysli. A nic by to nevysvětlilo. Stačilo by mi obyčejné rádio, poslechl bych si éter… Škoda. Když jsem odlétal, chtěl jsem si s sebou vzít tranzistorák… „

„To by stačilo,“ řekl stařec a Natálii se hrozně ulevilo. „Mám strach, že tady už začínají věci, o nichž bys nám musel vykládat až do rána. Nic by to nezměnilo a ničemu by to nepomohlo. Radši se připrav na cestu. Neodmítneš jet na průzkum? A co ty, kněžno Natálie?“

„Třeba hned!“

„To je příliš brzy. Musíme se ještě pohrabat v knihách, probrat se legendami… Opatrně si promluvit s lidmi. Se všemi, co jezdili s kupeckými karavanami. A co nejrychleji připravit výpravu na jarmark. Musíme ještě vymyslet přesvědčivou příčinu, proč jedeme dřív než obvykle. Vyberte ty nejsilnější a nejchytřejší. A nesmí se o tom dozvědět ani jediná živá duše…“ přejel všechny takovým pohledem, že se Natálii zježily všechny chloupky na těle. „Dokud neznáme řešení, nemáme právo sdělit lidem takovou novinku. Nebo si někdo myslí něco jiného?“

Všichni mlčeli.

„V tom případě je rada ukončena. Nyní se domluvíme, kdo se čím bude zabývat. „

Zatímco říkal Natálii neznámá jména, seděla bez jediného pohybu. Aby pravdu, řekla, ze všeho nejvíc se jí chtělo probudit se z toho 'hrozného snu'. Jela za Vědomostmi. A získala je. Současně s tím povyrostla. Jak se jí do té doby žilo parádně, žaly a strasti byly hodné tak pro panenky… Jak směšná byla nebezpečí…

Avšak stejně tomu nějak nemohla uvěřit. Rozumem to chápala a srdce se zmítalo smrtelným steskem a nebezpečím. Nicméně vědomí odmítalo přijmout, že může existovat taková věc, jako smrt celého světa, který nebyl plochý, ale kulatý a tak veliký, až se tomu věřit nechce. A Luna je také ohromná a kulatá. A spolu se Zemí letí černou prázdnotou, kde není čím dýchat. Nepochopitelné vzdálenosti, obří kulaté kameny, gigantické ohnivé koule, prázdnota, kde není jediná pevná opora, jediný bod, na němž drží svět. Země utíká zpod nohou a padá do prázdna…

Hlava se jí zatočila nad nepochopitelnou složitostí neuchopitelných přeludů. Natálie se křečovitě držela opěradel, aby nesklouzla do černé propasti spolu s rotující Zemí.

„Natálko! Je ti špatně?“

Pomalu otevřela oči a slabě se usmála. Dívala se na něj s dětskou nadějí.

„Kruciš!“ Kapitán si ulehčeně oddychl a dotkl se její tváře. „Sedíš tady bledá jako stěna…“

„Ty taky,“ odpověděla tiše.

„Cože?“

„Jsi bílý…“

Kapitán si sedl na opěradlo křesla a přitiskl si její hlavu k prsům. „Samozřejmě,“ řekl hluše. „Tady se nedá mít pořádnou barvu ve tvářích. Nikdy jsem si nedovedl představit jak se Atlantovi daří držet nebe na svých… Tak a už se všichni rozešli. Podíváme se na Měsíc?“

„Ať jde…“ řekla Natálie naštvaně.

Nejpodivnější na tom bylo to, že se díky tomu, co se událo, uklidnila. Říká se, že tomu tak bývá u velkých neštěstí. Za nějakou hranicí je už tak veliké, že zaplní celý svět a člověk se ponoří do ponuré lhostejnosti.

Když se vrátili domů, hledala Natálie zapomnění a klid v rozverné a ztřeštěné něžnosti. Kapitán také. Povedlo se jim to. Ale potom se zdál Natálii hrůzný sen. Rudá a přitom čistá a průzračná Luna byla jakoby odlitá z nejlepšího skla a umytá mýdlem. Nehlučně plula nad střechami, nad zářícími lampami, mohutnými zubisky věží. Střechy se trhaly a odlétaly do nebe. Ne že by se rozsypaly, ale letěly jako řetízek za Lunou. Jako čapí hejno odlétající za hranice. Možná, že sama Natálie to pronesla ve snu, nebo to zvučelo kolem ní.

„Jako čapí hejno,“ opakovala ve snu a vychutnávala ta podivná cizí slova, když se dívala za řetízkem střech, který se stal nekonečným a cítila, že ji ovládla děsivá hrůza, že je nejvyšší čas se probudit, jinak to její srdce nevydrží.

Probudila se. Pomalu si uvědomila, že to opravdu byl sen a za oknem noc už podstupuje svou vládu dni. Slova jí ještě vířila v hlavě. Aby je nezapomněla, aby neroztála s probuzením, skoro nezvučně si je Natálie opakovala;

„Jako čapí hejno letící za hranice…“

Vedle ní, aniž by zvedl hlavu z polštáře, se zmítal Kapitán. Z jeho rtů odlétaly tiché výkřiky. Někoho varoval, cosi někomu jinému přikazoval, snažil se dovolat nějakých čmeláků, a také volal nějaký kvítek — černý tulipán. Natálie v životě neviděla černé tulipány. Setkala se jenom s modrými a červenými v imperátorské oranžerii.

„Tak tiše, tiše,“ přikazovala šeptem. Prsty mu jemně odhrnula vlasy z obličeje a opatrně ho políbila, aby ho nevzbudila. „Všude je ticho. Všichni spí. I Kapitán spí…“

Ztěžka si vzdychl, potom se jeho tělo uvolnilo. Otočil se ke stěně a začal poklidně a mírně funět. Natálie, aniž se podívala, nahmatala zmuchlané šaty a vyklouzla zpod peřiny. Došla k oknu. V tom okamžiku panovalo to předjitřní chvění, kdy už noc přestává vládnout, ale přitom den se ještě své vlády neujal. Růžová čárka na obzoru nebyla širší, než břit meče. Nebyla vidět očima, ale nějak jinak.

„Kněžno Natálie,“ řekla svému jen tak tak rozlišitelnému obrazu v tmavém okenním skle.

Obraz disciplinovaně mlčel, jak měl. Zámky, úzké uličky, cinkot mečů se jí zdály být tak daleko, jako kdyby nikdy neexistovaly. Luna se už, naštěstí, spustila za obzor. Natálie ji teď nenáviděla.

„Dospíváme?“ zeptala se svého odrazu. „Čekají nás kruté časy…“

Odraz mlčel a díval se na ni.