Rytirka Natal

Kilometrovník pátý Tam písek ohnivý, hořící…

…bylo čím dál tím jasnější, že zabloudily. Mapu téhle části, Šťastné Impérie měly sice s sebou, ale už dávno opustily Hlavní cestu. Budou putovat ještě mnoho dní po zemi, která patří Imperátorce jak prakticky, tak formálně. Poutnice, které uhnuly z hlavní cesty ať už úmyslně nebo náhodou, najednou zjišťovaly, že staré lesní cesty, po nichž jedou, jsou zarostlé čím dál tím vyšší trávou, a pak najednou mizí v hustých porostech mladých sosen. A naopak, jaksi nenápadně vznikají nové cestičky, vyšlapané neznámo kým, kdy a proč. A mohou poutnici zavést. úplně kamkoliv. Třeba k sídlu poustevnice, městu, zbojnickému táboru, kupeckému skladu, dolu, knížecímu sídlu, nebo doupěti netvora. Jak se komu zadaří nebo nezadaří.

Natálie s Olgou sjely z Hlavní cesty zcela úmyslně, neboť se bály pronásledování ze strany Rudých Ďáblic. A proto z bloudění mohly vinit jenom samy sebe. Nebo v krajním případě Holohlavého Chru, jak bylo zvykem. Strach z něj však v jejich případě zeslábl, ale teď to vypadalo, že propukne s novou silou. Kolem byl les, les a les. Někdy řidší, jindy zcela neprůchodný. Drtil svojí hustotou cestu, kde dva jezdci nemohli jet vedle sebe. Natálie už dávno odložila Rosinantovu uzdu a spolehla se na koňský, instinkt. Nijak to však nevypadalo, že by kůň měl nějakou představu o správné cestě. Prostě šel pravidelným a unaveným krokem. Kolem, předních nohou se mu motali Boj a Horn. Olga už dlouho mlčela. Oba náhradní koně šli na napjatých opratích. Tvář Velikého Bre ještě trůnila nad vrcholky stromů, ne však výš, než o délku šípu.

Natálie se cítila mizerně. Nejtěžší na nebezpečné a obtížné cestě jsou vždy první kroky, kdy ještě nic není jasné, kdy se nebezpečí ještě podobají řídké mlze, o níž se nic neví. Když neznáme ani své přátele, ani protivníky. Když poutník ještě neokusil ani sladkost prvních vítězství, ani hořkost porážek. Neznámo. To je to nejtěžší v celém životě.

Proto se Natálie zaradovala, když Rosinant najednou zdvihl hlavu, hlasitě do sebe vsál vzduch a odfrkl si. Vytáhla luk a založila šíp na tětivu.

Uzdy se ani nedotkla. Čekala. Kopyta pravidelně ťukala. Psi zostražitěli.

Les řídl a řídl…

Ubíhaly minuty a nic se neměnilo. Kdyby je vepředu očekávali lidé nebo dravá zvířata, bojový kůň i psi by se chovali jinak. Natálie nevěděla, co si o tom má myslet.

Nakonec se přece jenom něco stalo. Pěšinka, která se v poslední době ještě zúžila, zmizela docela. Před nimi rostl divoký, ale přitom řídký les. Vpředu uviděli cosi nepochopitelného. Cosi dlouhatánského a blýskavého. Určitě to bylo dílo lidských rukou. Natálie se otočila a setkala se s nadšeným Olžiným pohledem.

„Vpřed!“

Rychlým cvalem vyletěla na mýtinu a zastavila koně. Olžin třmen zazvonilo její levý. Natáhly luky a pečlivě si prohlížely věci před sebou. Překvapeně na sebe pohlédly, a pak upřely Oči na to, co leželo před nimi.

V několika řadách tam stály podivné předměty. Nejvíc se podobaly gigantickým salámům s pravidelným dírkováním na bocích. Díky otvorům viděly, že jsou duté. Některé díry překrývalo… sklo? Na bocích měly salámy cosi, co připomínalo obrovitánské ploutve nakloněné dozadu. Některé už odpadly a leží vedle salámů, jiné ne. Ze zadků salámů trčí taky dozadu skloněné vertikální ploutvičky a na nich jsou ještě malé horizontální. Na některých ocasech jsou přidělané spárované bečky. Jedny salámy stojí na třech nohách, zakončených kolečky. Jedna noha je u předku, dvě pod ploutvemi. Jiné předměty leží na břichu a jsou rozlámané. Je vidět, že jejich nohy se už ulomily. To všechno je už dávno, dávno opuštěné. Země pod předměty byla kdysi tvrdá a rovná, nyní je popraskaná a z trhlin roste vysoká, šťavnatá tráva. Tu a tam se už tyčí i stromy. Jeden z nich prorostl celým salámem skrz naskrz. O kousek dál vlevo se tyčí šedé rozvaliny ohromné budovy. Už se vůbec nedá rozeznat, jak vypadala, když byla nová. Ještě o kus dál stojí řada matně se blyštících kulatých stavení bez okem a dveří, s plochými střechami. Nejvíc se tak podobají obrovským vědrům postaveným dnem vzhůru.

„Hele, všechno je to strašlivě staré,“ tiše řekla Olga. „Děsivě staré. Shnilotina a rez. Co kdyby to byli Staří?“

Místo odpovědi natáhla Natálie tětivu a vystřelila. Šíp prorazil bok nejbližšího salámu, vyletěl z druhé strany a dopadl na zem daleko za předmětem. Střela dolétla asi tak daleko, jak by měla doletět při tak napjaté tětivě. V boku předmětu zůstala díra jako pěst. Chvíle ticha. Předmět se nezřítil, ale po chví1i se rozlomil na velké úlomky, které se rozpadly v prach v okamžiku, kdy dopadly na zem. Vypadalo to, jako kdyby někdo loutce přestřihl nitě.

„Shnilotina,“ řekla Natálie. „Přesně.“

Uložila luk do pouzdra a zatroubila na bojový roh. Jeho chraplavý řev se nesl nad polem, záhadnými předměty a utichl v dálce. Z šedivých ruin se s hlučným třepotáním křídel vznesla vrána a zmizela. Boj hluše ryčel. „Může být, že to opravdu zůstalo po Starých.“ řekla.Natálie. „Ale co to je?“

„Mohly by to být domy?“

„Kde jsou schodiště a komíny?“

„To je jedno. Ničemu to není podobné, jenom domům. Třeba schodiště uklízeli dovnitř, když tam zalezli. Co vlastně o Starých víme?“

„Máš pravdu,“ souhlasila Natálie. „Nevíme vůbec nic. A taky se nic nedozvíme. Co se tady dá zjistit. Je to samá trouchnivina.“

„A co támhleto, co se blýská? Dokonce se to i víc podobá domům.“ „Nejspíš jsou to věže, ale jsou nějak moc nízké. Jedeme k nim?“ Zdaleka objížděly obrovité předměty. Vypadaly, jako by se chtěly rozsypat třeba zvukem kopyt. Snažily se zahlédnout, co je uvnitř. Vypadalo to, že řady křesel s nízkými opěradly, stojící těsně u sebe.

„Mohl by to být chrám?“ zeptala se Natálie a bůhvíproč ztišila hlas. „Seděli tam a modlili se…“

„Takže vepředu by měly být oltáře. Nepodíváme se tam?“

„Ale moc opatrně…“

Obě slezly z koní a po špičkách se plížily k předmětu, který ležel na břiše. Podívaly se dovnitř. Špinavé sklo jen tak tak propouštělo světlo.

„Tak vidíš,“ řekla Natálie, „Tam vzadu jsou řady křesel v řadách za sebou a tady jsou jenom dvě. Vypadá to, že vepředu seděly kněžky. A něco, co se oltáři dost podobá, je tu taky. Samé skleněné kulatinky a něco jako lovecký oštěp. Něco tam je napsaného… Ne, přečíst se to nedá. Písmena jsou příliš mrňavá.“

„Já bych vlezla dovnitř.“

„Ani náhodou,“ zamítla její nápad Natálie. „Ať tě to ani nenapadne. Je to přece jenom chrám. Kdo z nás něco ví o bozích Starých a jejich síle?“

Nořila se stále víc a víc do opravdového kacířství. Přesněji řečeno, stará víra polehounku tála, neboť nikdy nebyla příliš pevná. Nic ji však nezaměňovalo. Přibývalo tajemství a neznáma.

Blýskavé stavby byly opravdu domy bez oken a dveří. Obrovitánská vědra. Natálie zabušila pěstí na vypouklou stěnu. Zvuk zněl hluše, jak to tak bývá, když se tříská do plné bečky.

„Tak teď už nerozumím vůbec ničemu,“ řekla. „Jestli jsou to domy, tak kde jsou dveře? Jestli to jsou věže, tak kde jsou schody nahoru? A vůbec, jak je možné vyrobit tak veliký plát železa? Žili tady obři? jenže křesla byla pro obyčejné lidi. A proč tohle železo nezrezavělo?“

„Možná, že tam vedou podzemní, vchody. V tom okamžiku je to zcela nepřístupná věž.“

„To by mohlo být. Co tomu říkáte, pejskové?“

Ale Boj s Hornem pobíhali nedaleko a prastaré věže je vůbec nezajímaly. Dívky se na sebe podívaly. Víc toho zjistit nemohou, ale odjet se jim nechce. Natálie šla kolem vypouklé kovové stěny. Jela po ní dlaní. Najednou se zarazila, jako když do ní hrom bací.

„Olgo!“ křikla „Stěny nejsou udělané z jednoho kusu železa. Podívej, tady je spoj. A támhle… Všude.“

„Přesně! Jenom mi není jasné, jak to spojovali? Nikde není ani vidu po nýtech.“

„Tak se na to podíváme,“ řekla Natálie.

Odepnula od sedla bojovou sekyru. Její ostří tvořil půlměsíc, tak ostrý, až se zdálo, že se kolem něj chvějí potůčky rozseknutého vzduchu. Oběma rukama uchopila topůrko a mávla jak se patří. Ostří vyseklo z kovu snop jisker a stěna zaduněla. Zapřela se ještě víc podpatky do země. Bušila a bušila stále do stejného místa, až najednou sekyra zajela dovnitř skoro celá. Natálie se zapotácela, vytrhla topůrko z díry a odskočila. Z díry tryskal proud průzračné kapaliny. Do nosů je udeřil neznámý ostrý pach. Nebyl až tak nepříjemný. Dívky poodstoupily. Louže neznámé průzračné kapaliny se zvětšovala. Psi odběhli dál. Vůně se jim nelíbila. Koně zařehtali a napodobili psy.

„Smrdí to tady jako v alchymistické dílně.“ „Ty se znáš i s alchymisty?“ odfrkla si Natálie.

„Je tam písek žhavý a voda ohnivá hoří…“ zpěvavě pronesla Olga. „Je taková větička v jednom starém alchymistickém traktátu, který se jmenuje tak nějak jako „O přírodě a vlastnostech legendárních věcí“. Třeba ta voda hoří, když ji podpálíme…“

Natálie se sklonila a ponořila do tekutiny prst. Potom ho opatrně olízla.

Pak si dlouho a pečlivě odplivávala.

„Chuť to má hnusnou. Teď abych si opucovala jazyk pískem.“

Olga ji soucitně sledovala, ale její alchymistický pokus se opakovat neodvážila.

„Hnus fialovej?“ zeptala se a v jejím hlasu byla slyšet zvědavost.

„To je slabé slovo,“ Natálie vystrčila jazyk tak daleko, jak to jenom šlo.

Dřela si ho kapesníkem. Pak ho zmačkala do kuličky a vztekle odhodila co nejdál. „Fuj tajbl! Tohle určitě nemohlo sloužit k pití. Měli by tím trávit nepřátele…“

„A co kdyby sme se to pokusily podpálit. Co když je to právě ta ohnivá voda z legend?“

Natálie zádumčivě namotávala na prst loknu zlatých vlasů, která ji padala zpod přilby. Vlasy měla skoro až do pasu. Měla strašnou chuť vidět jak hoří voda. Některé apokryfy říkají, že Veliký Bre posílal na zem každý rok řeky ohnivé vody. Nikdo samozřejmě nevěděl, jak to vlastně vypadalo. Ale jestli je to trest, tak jaký vlastně? A jestli odměna, tak v čem spočívá? Třeba tehdy ještě lidé neznali oheň a hřáli se u hořících potoků? Určitě to muselo být krásné… Tma a v ní hořící řeka ohnivé vody…

„Tak jdem na to!“ trvala na svém Olga.

„Tak jo,“ s bezstarostností sobě vlastní mávla rukou Natálie. „Ale přece jenom si dáme aspoň trochu bacha,“ zaklonila hlavu. „V týhle věžičce je vody až nějak trochu moc.“

Dodržely všechna bezpečnostní opatření. Olga zapálila větvičku a strčila do ní špicl šípu, na níž byl namotaný kus hadru. Tak ze třiceti kroků ho vystřelila. A… Okamžitě vzlétl vzhůru hučící plamen, průzračný a bez jakéhokoli kouře. Koně bázlivě zařehtali a začali couvat. Drobounké plamínky se odrážely v jejich vypouklých očích. Kňučící psi utekli ještě dál.

Do ohně se dá dívat hodiny a hodiny. Natálie i Olga strnuly a nebyly schopné od toho divadla odtrhnout oči. Hořící potůček tekl z proražené díry. Oheň olizoval vypouklou stěnu. Byla to kouzelná podívaná. Hořela voda. Postupně však Natálii zachvátil strach a podivná předtucha. Blížilo se nějaké nejasné nebezpečí. Něco zapomenutého, co v sobě skrývala kdesi hluboko, se probouzelo a hnalo ji pryč. Potřásla hlavou, aby od sebe odehnala tu předtuchu. Nedařilo se jí to. Tváře jí zčervenaly horkem. Nebezpečí rostlo.

„Nějak mi tu není dobře…“ řekla Olga a Natálie se s radostí chytila jejích slov.

„Poodjedem kousek,“ kývla. „Něco tu není v pořádku…“

Odjely až k samotnému lesu, kde na ně čekali náhradní koně přivázaní ke stromům. Nepospíchaly. Na něco čekaly, ale nevěděly na co. Chtělo. se jim odjet, ale zároveň je tu cosi drželo, cosi nezakončeného. Natálie sundala špičatý šišák se zlatým srpem a kladivem a roztržitě si přihladila vlasy.

„Možná, že Staří tuhle vodu nalévali do lamp,“ řekla. „V támhletěch chrámech. Když z toho nejde dým, tak nevznikají žádné saze. To není jako u nás…“

Zarachotilo to jako kdyby se země roztrhla strašlivým vnitřním úderem. Přilba jí vypadla z rukou a kulila se Rosinantovi pod kopyta. Kůň se zdvihl na zadní a ustrašeně zaržál. Natálie ho objala kolem šíje. Na místě kulaté věže se zdvihl černorudý oblak. Prorážely ho jasně žluté blesky. Nedaleko cosi mocně zahučelo a padlo do lesa. Hned vedle dívek dopadla na zem koruna mohutné jedle a polámala křoví. Natálie nakonec koně zkrotila. Chvějícími prsty hladila jeho teplou šíji. Srdce jí mocně bušilo.

Tam, kde předtím stála věž, trčely z plamenů jenom kusy pokrouceného železa. Hustá oblaka dýmu se valila k nebesům. Psi vztekle štěkali. Měli zdvižené ocasy.

„Kruciš, to je vo-vo-vodička,“ vykoktala Olga a usilovně se snažila usmát. Nedařilo sejí to.

„Tak teď už alespoň mám představu, co je ohnivý písek, když ohnivá voda…“ Natálie seskočila z koně a naštvaně sebrala helmici. „Kdybychom zůstaly tam…“ projel jí záchvěv opožděné hrůzy. „Zůstaly by z nás jenom ohořelé kostičky. No nic, aspoň jedno poučení z toho plyne: Nemůžeme zapalovat všechno na co přijdem.“

„Co když jsme urazily Staré bohy?“ zeptala se Olga. „Co když je ve věžích opravdu ohnivá voda do lampiček a bozi se urazili? Bozi jsou bozi, i když jejich chrámy již ztrouchnivěly.“

Natálie vložila nohu do třmenu a navyklým pohybem vyskočila do sedla.

Nasadila si přilbu.

„Kdo ví,“ odpověděla tiše. „Jestli před Temnotou něco bylo, nějaký život, museli mít nějaké bohy. Ne?“ ohlédla se na dýmající zbytky věže a podivné zetlelé chrámy. „Radši odtud zmizíme. Blíží se noc…“