Rytirka Natal

Kilometrovník čtvrtý Útes

Pak si vzpomněla na Olgu a vrátila se do reálného světa celá, jak tělo, tak i myšlenky. Potichu vyklouzla do zšeřelé chodby. Osvětlovaly ji jenom dvě zaprášené svítilny na obou koncích. Kradla se po špičkách k jejímu pokoji. Zlehka drcla do dveří. Ani se nepohnuly. Natálie stiskla dolní ret mezi zuby. Dlouho,se nerozmýšlela. Vytáhla z holínky kinžál a opatrně jeho špičku vsunula do škvíry mezi zárubní a dveřmi. Pomalu zdvihla kovanou závoru a opřela se o dveře. Nehlučně se otevřely. Hospodská nešetřila na oleji v pantech.

„Měla by ses živit zlodějským řemeslem, kněžno,“ pomyslela si Natálie a jako had proklouzla dovnitř.

Zasunula ze sebou závoru.

V pokoji bylo ticho a zaléval ho rudý svit Luny. Na polštáři se rýsovaly dvě hlavy, tmavovlasá a světlá. Natálie se rozhlédla a sedla si do křesla, na němž nebyly poházené kusy oblečení. Přehodila si nohu přes nohu. Pořádně si prohlížela spící, a při tom pohupovala nohou. Obnažená ruka ležela na peřině. Byla svalnatá, jako kdyby vůbec nepatřila mužovi.

Škoda, že je tu svědek, ale není dostatek času. Musí odjet za úsvitu, a ten už je coby kamenem dohodil. Nedá se nic dělat. Může Olgu kvůli rozhovoru odvést do svého pokoje. Natálie vstala, udělala krok vpřed a tichoučce řekla:

„Olgo!“

Jako kdyby trhla neviditelnou nitkou. Hlava bleskově vzlétla z polštáře a ruka zmizela pod peřinou. Rudý pablesk odlétl od břitu. Natálie automaticky uhnula letícímu noži, který se hluboce zanořil do stěny.

„Hergot, to je frajer!“ pomyslela si Natálie udiveně a přitom rozzlobeně. Její tělo vycvičeného válečníka skočilo vpřed. Přiložila muži kinžál ke krku a tichounce mu poradila:

„Tiše, tiše. Jenom klid… Vzbudíš sousedy!“

Ač to bylo s podivem, vypadalo to, že právě nebezpečí probuzení sousedů ho donutilo ztuhnout. Jenom oči svědčily o tom, jak je mu nesmírně líto, že neumí zabíjet pohledem.

V tom okamžiku se probrala Olga a rukou si přikryla ústa, aby zadržela, výkřik. Oči se jí rozšířily tak, že zabíraly polovinu obličeje, ale strach z nich okamžitě zmizel, když poznala Natálii.

„To je paráda,“ šeptl Natálie. Přitom nespouštěla oči z muže, a také neodtáhla ruku s kinžálem. „To je paráda, brát si do postele takovej pokládek, který z rozespalosti kolem sebe metá nožíky… Kdes ho vykopala? Co když ho za tuhle legrácku…“

„Ať tě to ani nenapadne!“ tichounce vykvikla Olga. „Nebo tě zabiju!“

„To ráda slyším,“ řekla Natálie. „Vypadá to, že neznám svou vlastní zbrojnošku. Co když zavolám Rudé Ďáblice?“ Mužovi zkameněly svaly „Lež! Rytířka jenom žertuje. Nezdá se vám, že tu vznikla velmi choulostivá situace? Jak se z toho vymotáme? Máš o tom nějakou představu?“

„Myslel jsem si…“ řekl muž. Natálie o kousek oddálila ostří od jeho krku. „Kdybych věděl, že jsi to ty, tak bych…“

„To je opravdu paráda,“ řekla Natálie. „Neskutečné! To znamená, že v heretických kruzích mám pověst vašeho člověka?“

„Tys jí něco řekla?“ zašeptal muž, aniž by se odvážil pootočit hlavu, a podíval se na Olgu úkosem.

„Ale ne,“ odpověděla za ni Natálie a ustoupila o dva kroky. „Došlo mi to. To si myslíš, že je to tak těžké? Hele, vylezte z postele a popovídáme si. Je nejvyšší čas.“

Vůbec neměla v úmyslu se otočit. Kdo ví, co může tenhle týpek ještě vymyslet a kolik má u sebe dýk. Muž, k jejímu velikému překvapení, poklidně vylezl nahý z postele a v klidu se pomalu oblékl bez jediného stínu mužské stydlivosti.

„Ještě jeden zvrhlík,“ pomyslela si rozhořčeně Natálie. „Nebo je tak oprsklej?“

Z opatrnosti si sedla opodál, hned vedle Olžina meče, který visel na stěně. Pohlédla na ně. Seděli proti ní. Byli rozrušeni, ale vůbec se netvářili provinile. Spustila pyšně, čímž zakrývala poslední pochybnosti a smutek:

''Vypadá to následovně, Oli. Odjíždím za úsvitu k Západnímu moři. Prostě odjíždím. Nikoho nemůžu nutit.“

Čekala cokoli, jenom ne ten oheň nadšení, který se objevil v jejích očích. „Jedu s tebou!“

Ani drobek překvapení.

„To jsi snad celý život snila o takové pouti?“ zeptala se Natálie.

„No, celý život ne, ale už nějakou dobu…“

„No právě,“ zachmuřeně řekl muž.

„Hele, ty mlč a nepleť se do ženského rozhovoru. Nesluší se to,“ nevydržela Natálie.

„A co když já si myslím něco jiného?“

„Máš originální letopisy Předků, kde je napsané černé na bílém, že před Temnotou lehávali muži nahoře a byli silným pohlavím?“ zeptala se medově Natálie.

Ta nevinnost v jejím hlase byla horší, než rána bičem. Muž to pochopil: „Ne. Nic podobného nemám.“

„V tom případě mi řekni, na jakém principu je založena tvá drzost?“ „Na snech a přesvědčení.“

„Přesvědčení je věc parádní,“ řekla Natálie, „ale k němu je potřeba připojit taky nějaké důkazy…“

„A ty máš nějaké důkazy, že se celá historie s Velikým Bre odehrála přesně tak, jak učí vaši kněžky?“

„Ne,“ čestně přiznala Natálie.

„Tak vidíš. Vy máte své kněžky a my taky.“

„To je logické,“ řekla Natálie. „Ale když v Chrámech oslavují Velikého Bre a ne vaše dogmata, nevyplývá z toho náhodou, že naše kněžky mají pravdu?“

„Tím bych si nebyl tak jistý. Dočasné vítězství ještě neznamená…“

„To by mohlo stačit,“ řekla Natálie. „Skončeme to. Víš, už jsem něco o hereticích slyšela a o jejich umění vést dlouhé disputace. V tom jste vynikající. Jenže já jsem rytířka. A nemám čas se s tebou bavit. Za úsvitu musím vyrazit. A teď mi, Oli, řekni proč jsi tak nadšená zvěstí o cestě k Západnímu moři?“

Místo odpovědi se Olga otočila k muži a ten se rozhovořil. Z jeho hlasu ukapávala: shovívavost. Natálie už chtěla vybuchnout, ale pak se ovládla.

„Kněžky nás klamou,“ řekl. „Holohlavý Chru není vůbec žádný zlý démon, ale bývalý souputník Velikého Bre, dokonce je možné říct, že je to jeho pobratim. Když tvořili svět, tak se pohádali. Holohlavý Chru chtěl odvést věřící za Útes.“

„Kamže?“ ušklíbla se skepticky Natálie.

„Strašně daleko, až u Západního moře se tyčí Útes. Za ním je všechno a žijí tam šťastně a v bohatství. Tam blýskající se povozy jezdí čarodějnou mocí bez koní, zářící krabice zpívají bez zpěváků ukrytých uvnitř. Stačí jen pronést správné zaklínadlo. Chodí se tam v nevídaném oblečení a mají hromadu neobyčejných zvláštnůstek a pití. Kdysi dávno, na počátku Časů, chtěl Holohlavý Chru odvést za Útes všechny věřící, aby tam okusili jídlo a pití z plných nádob,“ muž hovořil s nadšením a dokonce i shovívavost zmizela z jeho hlasu. „Ale proradný Bre seslal na zemi Temnotu, a potom předvedl všechno tak, jako kdyby stvořil veškerou zemi i skály, lidi i zvířata. Popravdě řečeno to všechno stvořil Holohlavý Chru ze svatého kukuřičného zrna, které spadlo z nebes. Z listí vznikly řeky, stvol se změnil v zemi a ze zrní vznikla veškerá živá stvoření. Ale kněžky Velikého Bre před vámi skrývají tyto pravdy, dokonce i cestu za Útes. Zašlapaly i samu vzpomínku o něm Jenom my, Disidenti, o tom víme. Mnozí z nás odešli tam, do země zaslíbené, jiní tu zůstali, aby šířili světlo víry svaté.“

Kdyby si to měla Natálie přiznat zcela otevřeně, tak měla v hlavě úplný guláš. V disidentově řeči byla logika i víra. Ve všem, co se týkalo Velikého Bre, se lidé museli spoléhat na kněžky. Jenže, kde jsou divy, kouzla a božské důkazy? Na druhou stranu zase není možné jen tak najednou vypudit z mysli a duše od dětství navyklé pravdy a zaměnit je nově nabytými. Vědomí se proti tomu bouří, city protestují, strach vyplouvá z hlubin mysli, točí se hlava…

Natálie se naklonila kupředu a vpila se pohledem do jeho tváře, Odvážně ten pohled vydržel. Zato Natálie, což bylo nebývalé, pocítila najednou stín studu. Nicméně se tvrdě zeptala:

„Kde máš důkazy?“

„Důkazy jsou za Útesem. Aby se tam člověk dostal, není vůbec nutné umřít, jak je to obvyklé se Světlými zítřky. Jestli tam dojdeš, všechno uvidíš a uvěříš.“

„No tak jo,“ řekla Natálie. „Možná, že máš nějaký popis cesty, která mě čeká?“

„Ne. Kdo se tam dostane, ten už se nevrací. Nemá sílu odejít ze šťastné země.“

„Přece jenom je tomu těžké uvěřit,“ řekla Natálie. „Velmi těžké…“

„Vždyť i ty sama ses už odvážila přestoupit některé zákazy. Mluvím o tvém spojení s Archeology. Vím o nich.“

„Je to všechno tak složité,“ povzdychla si Natálie a najednou si uvědomila, že s ním mluví jako se sobě rovnou, i když podle oblečení to byl asi řemeslník. Dokonce s ním mluví vážně, jako žena s ženou!

Narovnala se a zamračila:

„Poslyš, a nechceš se k nám připojit?“

„Bohužel ne.“

„Proč?“

„Povinnost,“ řekl s neskrývaným smutkem. „Chápej, že tu mám v tamhle světě nějaké místo a stařešinové jsou prozatím přesvědčeni, že opustit ho teď je předčasné.“

Natálie si chtěla rýpnout, ale pak se na něj pořádně podívala a musela uhnout očima. Zastyděla se, když to viděla.

Veliký Bre! Co se to s ní dnes děje? Nepoznává sama sebe.

„Paráda,“ řekla, „staří lidé tvrdili: Jen jednou si promluvíš s Heretiky a už se vezeš… Ostatně…“ nedokázala to ze sebe vypálit najednou. „Ostatně,“ podívala se na otevřené okno, na rudý disk Luny a zakončila řeč násilně klidně až lhostejně, „bude muset Holohlavý Chru koupit moji duši?“

„To je další z výmyslů. Chru nikdy od nikoho žádnou duši nekupoval. Na co by mu byly? Vládne tam za Útesem. Na co se chceš ještě zeptat?“

„Panuje přesvědčení, a musím říct, že se s touto pravdou jen velmi obtížně loučím, že všechno stvořil Veliký Bre. Ty mi tvrdíš, že všechno stvořil Holohlavý Chru. Co když přijde ještě někdo jiný a bude tvrdit, že náš svět a všechno na něm stvořila… no třeba Bludička An-Ach?“

Trhlo to s ním tak, že Natálie bezděky položila ruku na kinžál. Pak nahlas řekl:

„Kacířství! Nesmysl! Vzhledem k tomu, že Holohlavý Chru porazil jak Bludičku An-Ach, tak i Kosmatého Tro a Veliký Bre mu ta vítězství ukradl.. “

„Tišeji! Tišeji! Co kdyby se ti za stěnou probudili?“ řekla Natálie.

„Chtěla jsem si jenom zažertovat.“

Problém však byl v tom, že myšlenka o komsi třetím, která by postavila všechno na hlavu, ji naplnila novým vichrem nápadů a pochybností. Jestliže několik pravd prohlašuje sebe sama za pravdivé a popírají ty ostatní, kde je v tom případě Pravda?! Kde se skrývá? Ne! Čím dál tím víc se potvrzuje, že pravda je jenom to, co viděla na vlastní oči. Ať si kdo chce považuje takové myšlenky za kacířské, ona bude věřit jenom tomu, co lze dokázat. Slova nejsou důkaz. Vlastní oči nelžou.

„Ale já se vrátím!“ řekla Natálie. „Kdybych se nevrátila, jak by ostatní poznali, že mám pravdu já a ne oni?“

„To, co říkáš, je hřích hrdopýšků,“ pokáral ji měkce.

„Myslíš si, že život je možný bez hříchů?“

Mlčel. Viditelně v tom neměl úplně jasno. Nebo ho neměli ti jeho záhadní stařešinové.

„Tak, tak,“ řekla Natálie spíš unaveně, než škodolibě.