Rytirka Natal

Kilometrovník první Souboj bez pravidel

Cesta se chýlila ke konci. Natálie všechno spočítala úplně přesně — rychlost koní, délku denních pochodů, noclehy. Nepříliš velké, ale nezanedbatelné cestovní zkušenosti, se jí opět vyplatily. Svit Velikého Bre ještě oslepivě zářil vysoko nad horizontem a rudá, záhadná Luna zatím nevyplula nad Kraj Země, když se na obzoru objevily střechy věží Tomu pokryté taškami, a Pět Hvězd na hrotu chrámu zářilo čistým zlatem. Cesta plavně zahýbala vpravo a mizela ve vysokých, otevřených vratech, aby se v městě roztekla do desítek ulic, uliček a zmizela do slepých zákoutí, tak jako mizí voda v písku. Žlutá pole se táhla podél obou krajnic. Tom byl proslulý bohatými polnostmi a obchodem specializovaným na potraviny pro celou Šťastnou Impérii. Šest Rosinantových podkov mírumilovně tepalo zemi. Zdvihal se prach. Černý obr lehounce nesl svou jezdkyni. Kožená pochva meče okovaná stříbrem cinkala o třmeny. Svět byl jasný, čistý a svěží. Natálie, přes všechny nepříjemnosti cesty, najednou propadla opojné radosti. Neboť svět je takový jaký je a je mladá a krásná. Jsou tu rytířky a ona k nim po právu patří. Potřásla hlavou, aby se jí rozprostřely dlouhé vlasy po zádech. Škubla zlatým jezdcem zipu, který pokrývaly rubíny, a rozepnula si fialovou blůzu na prsou. Uličnicky hvízdla a pustila Rosinanta do cvalu. Vyšisovaně žlutí bratři Boj a Horn se zaradovali ze změny monotónního pochodu a se štěkotem se vrhli v jeho stopách. Lehce ho předehnali, vrátili se zpátky a lítali kolem. Vysoko vyskakovali a šikovně se vyhýbali kopytům. Rosinant je úkosem sledoval svýma fialovýma očima. Natálie se řítila po cestě, zlaté vlasy se vlnily ve větru, modrý plášť s jednorožcem vlál za zády, tváře jí hořely. Ztratily se všechny smutky, zmizel neklid, vše se rozpustilo v rytmickém dusotu cvalu. Natálii se dokonce v jedné chvíli zazdálo, že je šťastná a jízda proti větru bude trvat věčně.

Po chvíli zatáhla za širokou, zlatem vyšívanou uzdu. Rosinant rozryl kopyty půdu a máchl vzduchem předníma nohama. Natálie se ohlédla, zasmála se, ještě jednou hvízdla a odhodila z rozpálených tváří vlnité prameny vlasů. Pospíchala k ní Olga a na provazu za sebou vedla nákladního koně.

Na jeho rozložitých zádech poskakoval a cinkal objemný vak s brněními a ostatními rytířskými potřebami. Natálie si jen tak mimochodem pomyslela, že s Olgou měla štěstí. Zbrojnoška musí být pro rytířku spíš sestrou. Není to jenom obyčejná průvodkyně a služka. Stává se, že rytířčin život závisí na zbrojnošce, A nezřídka. Pravda, Natálii se na štěstí zatím taková příhoda nestala, ale to je jedno. Prostě s Olgou měla štěstí. A Olžiny podivnůstky nejsou na škodu. Ostatně, Natálie si musí přiznat, že sama taky není bez hříchu. Bude škoda se s ní rozloučit po skončení předepsané doby. Zatím ji však těší to, že její zbrojnoška ještě nedostane zlaté rytířské ostruhy tak brzy. Nejdřív možná za rok.

Boj a Horn si to přimetelili na svých šesti tlapkách jako míčky. Zrůžovělá Olga zastavila koně.

„No, a jsme u cíle. Díky Velikému Bre,“ řekla Natálie. „Míříme ke Zlatému medvědovi.“

„Hele, a co je to medvěd? V našem knížectví jsem o ničem takovém neslyšela.“

„Legendární nestvůra,“ s autoritou v hlase řekla Natálie. „Okřídlená a s dvěma hlavami. Napadá vesnice a unáší krásné mladíky. Pak je rytířky musí osvobozovat. Říkají, že jich kdysi byly přehršle. Pak nějak vymizeli.“

Natálie trochu posmutněla, protože Olga, věrná zbrojnoška, černovlasá a černooká, která sice ještě neměla zlaté ostruhy, nosila však již modro-červenou květovanou stuhu svého Překrásného chlapce. Měla ji na levém, rameni pečlivě připevněnou zlatým špendlíkem. Mezi lidmi se říká, že se u nich nejedná o žádnou lásku a celé to zařídily jejich tvrdohlavé matky. Jde o složitou politickou hru. To je jedno. Natálie však nemá žádnou stuhu. A rytířky bez Překrásného chlapce, kvůli kterému se, podle starých kánonů, konají hrdinské činy a nechávají zvonit rapíry při soubojích, když se to vezme kolem a kolem, jsou jenom polovičními rytířkami. Strašně polovičními. Bitvy a vítězství nad nestvůrami jsou jenom poloviční slávou. Zvlášť když se rozlétají drby, že Natálie je mužná rytířka…

Natálie se navztekaně zakousla do rtu. A problémy byly zpátky.

„Stín se vrátil na tvé čelo,“ řekla Olga jen tak pro legraci, ale v tomtéž okamžiku pochopila o co jde a sklopila oči. „To nic… Na Mši se sejde celý Tom a abych tak…“.

„No dobře,“ odsekla Natálie. „Jedem!“

Vbrzku zubatý stín kamenných stěn dopadl na kavalkádu. Podle starého rituálu si dvě strážné stouply do otevřených vrat a přehradily je. Do zářivého blesku vycíděná ostří halaparten se zkřížila přes cestu. Šedooká velitelka stráže se stříbrným odznakem na rameni se zeptala tak, jak se ptala tisíckrát za den. Jen tak tak při tom skrývala nudu.

„Nejste nepřátelé Velikého Bre? Nejste heretičky? Nejste disidentky? Neochutnaly jste kukuřici?“

„Jsme věrné služebnice Velikého Bre, Pěti Vůdčích hvězd, Zářící Tváře,“ odpověděla Natálie a přesně při tom dodržovala rituál.“Nikdy jsme nenabídly přístřeší heretičce, neposkvrnily své oči pohledem na disidentku a neznesvětily svá ústa hnusnou chutí kukuřice. Jsem kněžna Natálie z horského výběžku Ulu-Gemu, z rodu Druhých Sekretářek. Všichni rozumní i nerozumní tvorové, které vidíš před sebou, patří mně.“

„Ať pošle Veliký Bre všem rozumným i nerozumným tvorům Světlý Zítřek!“

„Amen!“

Halapartny se rozestoupily a Natálie se dotkla koleny teplých koňských boků. Kopyta zadusala po dlažbě. Bohaté město Tom, majitel sýpek, si mohlo dovolit dlážděné ulice. Co se týče ostatního, bylo jako všechna jiná města — vysoké úzké domy, okenice pokryté řezbami, nad každými dveřmi.

Pět hvězd. Středňáci je měli měděné, ti bohatší pozlacené, a zlaté měli dvořani a největší boháči. I ti chodci jsou obyčejní — svalnatá kovářka v propálené kožené hazuce, ukřičená pekařka v bílých kalhotách a košili barvy mouky, s ošatkou plnou pečených pirohů na hlavě, důstojně se nesoucí kupkyně se zlatou čtyřhrannou mincí na krku — jejich gildovním znakem.

Natálie ani Olgy si nikdo nijak zvlášť nevšímal. Na Mši přišly mraky rytířek, a tak už všem zevšedněly.

„Dala bych si pirožek…“ skoro dětsky si povzdychla Olga. „Co kdyby sme si koupily…“

„Zbrojnoška nemá jíst na ulici,“ poučila ji Natálie. „Zapomělas?“

„Ale když mně se chce…“

„Jsi tvrdohlavá, Olgo, jako chlap,“ štěkla Natálie přes rameno. „Podívej! Podívej! Ten zrzavej… Nebyl by od věci…“

Natálie pootočila hlavu tak, aby pohyb vypadal jako nenucený, a podívala se směrem, kterým ukazovala její věrná zbrojnoška. Zrzounek s naondulovanou bradkou opravdu nevypadal špatně, ale příliš křiklavé oblečení, přehršle laciných prstenů na rukách zcela jednoznačně prozrazovaly jeho povolání.

„Oli! Vždyť to jsou prodejní muži!“ sykla Natálie a pokrčila nos. „Nemám nic proti mazlivému služebnictvu, v tom nikdo rytířkám nebrání, ale s těmahle…“

„Ani podívat se člověk nemůže. Říká se, že ostatní rytířky…“

„Až dostaneš svoje ostruhy, tak se muckej s kým chceš. Třeba i s takovými… Ale dokud jsi moje zbrojnoška…“

„Dobře! Už mlčím.“

„No tak. Semhle jdeme, tady za tou pekárnou zahneme doleva.“

Zastavily koně. Umělecky provedený vývěsní štít U zlatého medvěda dělal dojem. Na modrém pozadí, které symbolizovalo nebe, letěl dvouhlavý zlatý medvěd. Tlamy široce rozevřené, mocná křídla roztažená přes celý štít. V tlapách nesl překrásného chlapce v křiklavém oblečenÍ. V levém dolním rohu byla namalována drobounká rytířka, která cválala za letící příšerou. Malíř tím chtěl naznačit možnost brzké záchrany. Natálie znovu ucítila drobné píchnutí u srdce.

Rozběhly se k nim služebné. Odvedly koně do stáje, psy do psince a odtáhly nahoru balík s brněním, ostatními věcmi a oblečením. Otylá hospodská se klaněla ve dveřích. Podle zvyku všech hospodských vychvalovala svůj podnik a vyzdvihovala to, že ještě Natáliina maminka, světlá kněžna, tady často prožívala ty nejlepší ze svých dní.

Natálie se podívala nad její mohutné rameno. Stál tam sluha. Začervenal se, když si všiml Natáliina pohledu. Byl podle jejího vkusu. Měl zlaté vlasy jako ona, modré oči jako ona. To jenom Olze je jedno, jaké mají mužští vlasy a oči. Jí stačí, když mají pěknou figuru, ale Natálii ne. Muži musejí mít stejnou barvu očí a vlasů jako ona. Samozřejmě, že i pěknou postavu, to se rozumí samo sebou.

Když Natálie šla za otylou hostinskou, drcla do Olgy loktem a šeptla:

„Ten je můj!“

„Ty seš vždycky rychlejší…“

„Až budeš rytířkou, budeš taky mít nárok,“ řekla nemilosrdně Natálie. Ke schodišti do druhého patra musely projít ohromným sálem. Byl tu krb, postavený z balvanů, erby na stěnách, očouzené mohutné stropní trámy. Rámus tu byl strašný, bylo tu narváno rytířkami. Natálie ucítila čísi nenávistný pohled. Bylo to jako bodnutí kopím. Pochopila, že se její pobyt tady neobejde bez souboje.

„No co? Vždyť jsme se nikdy nebránily takovým…“ pomyslela si. Sluha na schodech vykvikl. Olga ho přece jenom štípla, jakmile se naskytla příležitost. Natálie tentokrát mlčela. Snažila se zjistit, kdo se na ni mohl tak ošklivě podívat. Známých tváří tu bylo mnoho a nepřátel taky neměla málo. To už se tak stává… Nebo je to tentokrát nějaká dosud neznámá rodová nenávist? I to se někdy přihodí.

U dveří do pokoje, Olga přičinlivě zmizela ve svém, pohlédla Natálie na. krasavečka tak významně, že zrudl až k uším. Potom ho požádala, aby jí před zhasínáním ohně přinesl trochu vína. Ani ji nenapadlo, že by to neudělal, zvlášť když mu před rozchodem významně stiskla drobné prstíky. Zavřela za sebou dveře a zastrčila kovanou závoru. Převlékání po cestě je věc podstatná, skoro rituál. Rytířka, která právě přijela, musí navštíviti velký sál. Jakékoli nedbalosti v oblečení by si ostatní okamžitě všimly.

Vana. Místo cestovních kalhot — modré džíny, které mohou nosit jenom dvořani. Ušily je řemeslnice na matčině hradu. Rudá košile, doplněná, safírovými sponami. Místo hrubých cestovních bot si vzala měkké. Samozřejmě, že si do pravé zasunula kinžál. Černý pás se zlatými heraldickými srpy a kladivy obtočil její štíhlý pas. K němu si připjala meč. V poslední době některé rytířky převzaly od mužů módu nosit prsteny. Natálie se k této módě nepřipojila. Když by se mělo říct po pravdě, tak, hlavně kvůli tomu, že se stejně šířily drby o její mužnosti. Zato briliantové náušnice a zlatý řetěz na krku, to je rytířské. V tomto případě ji nemá nikdo šanci jakkoli napadnout. Natálie se podívala do zrcadla a byla, spokojená. Ještě kdyby si mohla na rameno připnout stuhu nějakého! Překrásného chlapce… Co se dá dělat. A vůbec, zrcadlo lže. Obraz posmutněl. Žije samostatným životem tam v tajemném zazrcadlí. S Natálií to nemá nic společného.

A rytířka Natálie, kněžna horského výběžku Ulu — Gemu, pomalu sestupovala po schodech do sálu. Hlavu hrdě vztyčenou a na tváři výraz nesmírného uspokojení životem. To si tam může přečíst i ten, kdo je negramotný.

Zvonily poháry. Zvonil ženský rytířský chechot. Zvonily mince u stolů, kde se hrály kostky. Poletovali tu s podnosy ztepilí mládenci. V koutě nadšeně vyřvávaly bojovnice se zápalem starou bojovou píseň rytířů Nosiba:

Když by se mělo říct zcela po pravdě, tak nikdo z dnešních rytířek neví, co za plemeno byli Bazarové. Říkalo se, že ti sveřepí barbaři žili dávno, když se Země právě oddělila od Temnoty a po světě se toulali čtyřnozí koně a jiné nestvůry a obludy. Vbrzku je vyhubili slavní předkové, zakladatelky — komisařky v kožených kabátech a zaprášených přilbách. To se stalo v šerém dávnověku, kdy se stavěly první zámky — gorkomy a vznikaly první rodové erby. Potom asi Bazary někdo vyhubil, ale o tom už v letopisech není ani slovo.

Natálie se prošla sálem a zdravila se se známými. Sedla si ke stolu. Zádumčivě zdvihla ke rtům pohár a upila z něj. Čistě mechanicky plácla po zadku sluhu, který zrovna běžel kolem. Ani ji nějak nepřekvapilo, že sousední stoly najednou ztichly. Nepříjemný, řezavý hlas umrtvil všechen ruch v okolí:

„Kateřino, ať mě odtud odvleče Plešatý Chru, jestli tu mezi námi nejsou převlečení mladíci!“

Natálie se pomalu otočila, tak pomalu, aby neztratila důstojnost. Je to tak. Ty dvě u vedlejšího stolu se bavily nahlas, jako by ji ani nevnímaly. „No jo, rytířské oblečení ještě z kluka rytíře neudělá.“

„A to ani když si nenavlíkne prsteny.“

„Ale na náušnice nezapomněl…“

„Uši má napuchlé. Vždyť si je právě teď propíchl. Chudák, vždyť nemůže být zvyklý na ženské ozdoby…

„Hele, a má meč. Jako rytířka. Dokonce na něm má erb. Podívejme…“

„A jednorožce má v erbu. Musíme.. „

Teď už Natálie měla zákonné důvody pro hádku. Jednorožec byl erbovním zvířetem jejich rodu. A urážka erbu byla urážkou celého rodu, včetně všech předcházejících pokolení. Přesto ještě váhala, protože se na ně podívala. Ty rytířky, právě tak jako jejich erby, neznala. Urostlé, ženskost z nich přímo čiší, svaly jim jenom hrají.

„Koho jste nazvaly mužem, vážené rytířky?“ zeptala se Natálie hlasitě.

„Toho, kdo samozřejmě mužským je. Je tenoučký, hezoučký,“ Kateřina sejí teď podívala do očí. „I když si připjal meč s jednorožcem…“.

„Jenom disidentky mohou plácat takové nesmysly,“ řekla Natálie. Když uviděla, jak jim zrudly tváře vztekem, štědře přilila oleje do ohně takovou nadávkou, kterou by nestrpěl nikdo: „Zdá se mi, že takové jsou schopné spát i s kosmatým Tro.“

V tom okamžiku bleskurychle vstala, uskočila dozadu a nohou odkopla taburet. Přímo před obličejem se jí bleskly dva dlouhé meče. Ticho se šířilo sálem jako kruhy na vodě, když se do ní hodí kámen. Tím kamenem byl její stůl. Natálie vytrhla meč z pochvy a jen tak zlehýnka jím pohnula vlevo a vpravo. Kateřinina tvář nevzbuzovala důvěru. Takové jsou schopné jakéhokoli porušení soubojových pravidel. Ale to by jí neprošlo. Je tu příliš mnoho rytířek, aby si riskla nedodržení kodexu. Škoda, že tu není Olga. Bohužel, zbrojnošky nesmějí sedět za jedním stolem s rytířkami a už vůbec se nesmějí vměšovat do jejich sporů.

„Urozené rytířky, všechny jste svědky,“ hlasitě řekla Natálie. Sehnula se, ale při tom nespustila oči z protivnic, a vytáhla z holínky dýku. „Mé dámy, prosím o volný prostor a parťačku k boji.“

Teď všechno záviselo na tom, kam se obrátí veřejné mínění. Celé to bylo možné vykládat dvojace. Jestli přítomné rytířky neuznají, že si první začala Kateřina, bude muset Natálie bojovat s dvěma. Ale ne! Všechno je v pořádku. Vedle Natálie se objevila světlovlasá dívka v bílé košili s žlutými rukávy. Její meč se zkřížil s mečem Kateřininy přítelkyně. Během jednoho jediného okamžiku se stoly přemístily ke stěnám a rytířky na ně vylezly. Vykřikovaly bez přílišného nadšení, protože jim bylo jasné, že jde do tuhého. Souboj se povede do první krve.

Natálie bojovala chladnokrevně. Nebylo to poprvé. Už se rozhodla, kam bodne svým mečem. Její rána půjde do pravé paže, těsně nad loket. Objeví se první krev a ta drzounka nebude moct pár neděl vzít meč do ruky.

Natálie však velmi rychle pochopila, o co tady jde. Zjistila, že všechny Kateřininy seky jdou na krk a hlavu a jediné bodnutí šlo na srdce. První krev Kateřinu nikterak neuspokojovala. Bojovala však velmi zákeřně. Nikdo jiný by ji nepodezříval z toho, že bojuje na smrt. Natálie mohla přísahat na cokoli, že Kateřinin erb nezná. Napůl zapomenutá rodová msta? Ale to se musí ohlásit předem… Takže? A znova míří na hlavu!

A zase!

Teď už Natálie neměla nejmenší pochyby. Před sebou má velmi dobře vycvičené nájemné vražedkyně. Metoda do první krve je jednoduchá.. Vražedkyně se pokouší o neobratná bodnutí. Přitom ví, že budou odráženy. Ale do smrtících dává veškeré své uměni. Při dobrém výcviku se to dá udělat tak, že nikdo z přítomných nebude mít nejmenší tušení a zabiják dříve nebo později dosáhne svého. Náhoda. Souboj je souboj. Kateřina i ten výcvik má. Natálie ne. Uměla se bít buď do první krve nebo na smrt.

Buď to, nebo ono. Jestli se teď začne bránit proti záludným úderům vážně, všechny rytířky si budou myslet, že se smrtelným soubojem si začala Natálie. A to se potom bude, v případě Kateřininy smrti, muset bít s většinou rytířek tady v sále. Samozřejmě ji některá z přítelkyň bude bránit, ale…

Tak co dělat? Kateřinina družka to už má za sebou. Stojí u stěny a drží se za krvácející zápěstí. To je šílené. Natálie by vyrostla z kůže, když má jenom zranit protivníka, který je pevně rozhodnutý ji zabít.

Nebránila se úderu, jen mu uhnula. Znova. A ještě jednou. Řinkot mečů, ostré srážky. Boj. Natálie koutkem oka zahlédla něčí překvapenou tvář. Cožpak se už některé začínají dohadovat a chápat, co se děje? Co dělat?

Aha! Musí proti Kateřině obrátit její ženskost, tedy sílu. Je vyšší a masivnější. Jenže Natálie je pohyblivější. Uhýbat. Uskakovat. Unavovat. Zdržovat. Tak. Pirueta na podpatku. A ještě. Tenhle úder odrazíme a dvěma uhneme. Ať se to zlombidlo vzteká a nechápe oč jde. A vzteká se. Teď se odkryje. A máš to!

Bodnutí podle všech pravidel šermířského umění a soubojového kodexu. Temná skvrna na modrém rukávu, krev na zápěstí protivníka, a nenávidějící oči.

Natálie ztěžka dýchala. Narovnala se však, pozdravila mečem: „Konec, mé dámy!“

V tom okamžiku kočkovitě uskočila stranou. Mávla mečem skoro automaticky. Stačila ostřím odrazit krátkou dýku, přátelský pozdrav od Kateřininy přítelkyně. Neslýchané porušení soubojového kodexu. Okamžitě ji chytilo několik rukou. Jenže stále ještě není konec. Chystá se něco podivného. Kateřina přehodila meč do druhé ruky a byla připravená bojovat. Dvě či tři rytířky byly ochotné přidat se na její stranu. Jiné jim v tom chtěly zabránit. Po celé místnosti se zablýskly zbraně. Ještě chvilku a sál se rozdělí na bojující dvojice a vypukne…

„Klid mé dámy! První, kdo si něco začne…“

Obnažené zbraně se nerozhodně sklonily. Jiné ještě neopustily pochvy.

Do středu místnosti vyšla Sandra z doliny Minu. Šedé kadeře ve vlasech, surová ženská tvář starší rytířky. Jeden z nejlepších mečů Šťastné Impérie a největší pečovatelka o kodex cti. Hluk okamžitě stichl.

„Nějak se mi zdá, že tady nejde o čestný souboj. Vůbec se mi to nelíbí,“ podívala se na Kateřininu přítelkyni tak, že couvla nejenom ta, ale i všechny kolem ní. „To máte proti sobě něco rodového?“

„Ne,“ vymáčkla ze sebe zachmuřeně Kateřinina přítelkyně.

„Tak v tom případě proč? Copak nevíš, že za takovou věc se budeš muset odpovídat před městskou radou rytířek?“

„Vím,“ procedila raněná mezi zuby.

„Takže co?“

„Zodpovím si to,“ udělala krok kupředu Kateřina. „Protože takové, včetně jejich zbrojnošek, takové mužné, které vypadají jako proutky, jenom dělají hanbu rytířstvu!“

„Na jakém podkladě?“ zeptala se ledovým hlasem Sandra. „Na jakých základech stavíš? Rytířka, to je člověk pocházející ze šlechtického rodu, který si vysloužil zlaté ostruhy a dodržuje kodex. Zřídkakdy, opravdu jenom zřídka, se mezi rytířkami našlo, ať se vám to zdá divné nebo ne, i pár mužů, kteří se díky vrtochu přírody narodili plni ženskosti a měli dostatečnou sílu, aby mohli nosit brnění a vládnout mečem. Letopisy jim říkají amazonové. Takže, jak je vidno, dokonce i muži, stvoření zákonně slabého pohlaví, mohli být rytířkami. Proč tedy něčí postava ve vás vzbuzuje takovou zlobu?“

„Protože je ještě navíc černokněžka!“

„Lež a pomluva,“ řekla Natálie. „Mýma rukama prošlo jenom to, co na sobě neslo Pečeť loajality kněžek Velikého Bre. Staré rukopisy, které nemají nic společného s černokněžnictvím, potřebuji k…“

Přezíravý úšklebek Kateřiny a její přítelkyně, to byla poslední kapka, kterou číše přetekla. Chandra posledních dní, nespokojenost se sebou, dnešní souboj, to vše se propletlo do jediného bezhlavého vzteku. Natálie popošla kupředu. Natáhla ruku před sebe. Bodla se špicí kinžálu do ukazováčku a prstem přejela po ostří meče. Na jeho zrcadlově se blyštící oceli zanechala rudou šmouhu. Zdvihla meč před sebe hrotem dolů. Nastalo hrobové ticho. Vyplývalo to z úcty k Přísaze Železa a Krve. V tom neuvěřitelném tichu pronesla Natálie svou klatbu jasným a ostrým hlasem. Pečlivě vyslovovala každé slovo:

„Já, Natálie, kněžna z horského výběžku Ulu-Gemu, prostřední dcera z rodu Druhých Sekretářek, přísahám na železo a krev, že projevím hrdinství, které ještě nikdo přede mnou nedokázal. Přísahám, že dojdu k Západnímu moři, kam se večer ponořuje Tvář Velikého Bre. Buď břehu dosáhnu, nebo zemřu! Legendy říkají, že vody Západního moře jsou slané. Okusím tu vodu!“

Nebyl tady nikdo, kdo by byl lhostejný. Dokonce i nepřítelkyně měly oči do kulata vytřeštěné uctivým strachem. Samotná Natálie cítila opojnou lehkost duše a těla. Nakonec se přece jenom rozhodla. Spálila za sebou všechny mosty. Odřízla si všechny cesty k ústupu. Vzdát se rytířské přísahy, to by znamenalo vyškrtnout se navždy ze seznamu rytířstva. Není co řešit. Je rozhodnuto, bude putovat na západ, bude sledovat Tvář Velikého Bre.

„No tak co, všichni jsme slyšeli přísahu,“ řekla zamyšleně Sandra. „Vraťme se k veselici, rytířky. Přeji ti hodně štěstí a úspěch, milá Natálie. Ať tě chrání Veliký Bre.“

Všechno se vrátilo na svá místa. Odtáhly stoly zpátky, zapálily svícny. Za okny se na město spouštěl soumrak. Míhali se sluhové, otírali rozlité víno, sbírali okousané kosti a přinášeli plné džbánky. Zacinkaly poháry. Uprostřed velkého rámusu šeptla Sandra Natálii do ucha:

„Ještě si spolu promluvíme. Nejlíp v noci. Dneska to však není možné.

Lepší to bude zítra…“

Natálie se na ni nechápavě podívala, ale Sandra už odcházela. Její hrdě zdvižená šedivějící hlava proplouvala mezi uctivě se rozestupujícími mladými rytířkami. Natálie také zamířila k východu. Neměla nejmenší chuť někoho vidět, dokonce ani své přítelkyně ne. Už nebyla tady uprostřed toho víru, který byl vlastně tišinou v zátočině života, kde se jakýkoli příboj rozbíjelo pevné břehy, kde jakákoli bouře měla své hranice. Ať jí padne na duši hřích hrdopýška, ale Natálie se už nemohla pohybovat mezi těmi břehy, od jednoho k druhému, od pravého k levému, jako vyplašený pták, který se dostal do malé místnosti. Musí si přece najít otevřené okno, vletět do něj, nebo…

Stoupala po schodech. Pochva dutě cvakala o dřevo a schodiště se jí zdálo nekonečné jako smutek. Nakonec končilo, ale smutek ne.

Známy chlapec jí šel vstříc. Natálie se unaveně usmála, objala ho, přitáhla si ho k sobě a šeptla mu do zrůžovělého ouška:

„Jdeme, chlapečku?“

Vyklouzla z postele, natáhla na sebe džíny a tichounce prošla záplavou tmavorudého měsíčního světla k otevřenému oknu. Sedla si na široký parapet.

Dnes byl úplněk. Měsíc visel nad střechami, nachový a jako vždycky ohromný. Měl v průměru víc než dva metry. Plný tmavých skvrn, světle červených kruhů a pásů. Ostrá střecha vedlejšího domu se rýsovala jako hrot kopí na měsíčním pozadí. Říkalo se, že kdysi dávno byl Měsíc daleko menší a měl jinou barvu. A také se říkalo, že ještě dřív neexistoval vůbec. Povídalo se i o tom, že na Luně žili lidé, jenom byli štíhlejší a vyšší. Mluvilo se také o tom, že slovutná Helena, rytířka Hnědého jestřába, tam odletěla na ohnivém draku, čímž se vysvětlovalo její záhadné zmizení. Také se říkalo, že tam nežijí lidé, ale čarodějové, vědmy a nestvůry. Mluvilo se také o tom, že existují kletby, které dovolují vidět Lunu úplně obrovskou. Povídalo se…

Byly to dívčí pohádky, legendy, utajované předpovědi heretiček. Je toho tak málo, málo! Občas byla Natálie schopná prodat svou duši i Holohlavému Chru, jenom kdyby za ni získala Vědomosti a ne jenom ty obyčejné povídačky. Najít něco, čemu by se dalo věřit, opravdovsky věřit, že to existovalo ještě před Temnotou. Archeologové…

Natálie se otřásla pod přílivem heretických myšlenek. Najednou jí bylo hrozně. Co když Holohlavý Chru ucítí její myšlenky a přijde? Jak vypadá? Co udělá s její duší? Co když její duše už dávno zahynula vzhledem ke spojení s Archeology?

Nad střechami se objevila Plovoucí hvězda, první z deseti. Proplula zprava doleva nad rudým diskem Měsíce ve vzdálenosti asi dvou měsíčních průměrů. Samozřejmě, vždyť je to První. Jejich cesty uměla Natálie nazpaměť a nikdy si je nespletla. Modrá jasná hvězda, mnohem větší a krásnější, než Nehybné hvězdy, které byly ve valné většině bílé a mrňavé. Proč desítky a stovky Nehybných hvězd zůstávají na místech a prakticky se nepohybují pro oči pozorovatele? A proč desítka Plovoucích hvězd uhání po noční obloze? Kam se ztratí mraky, když zmizí za obzorem? Jestli je opravdu nebe křišťálové,jak učí kněžky, tak odkud se bere déšť?

Už byl nejvyšší čas se zastavit. Nekonečná proč byla skutečným pádem do nekonečna. Nekonečným pádem, který všechno zhoršuje.

„Co se stát vědkyní?“ říkal kdysi dědeček, roztrpčený jejími nekonečnými proč.

Vědkyně? Natálii definitivně otrávily, protože nevěděly vůbec nic. Ani vědkyně, kněžky, ani ty světské… Mnohahodinové spory až do ochraptění o významu nějakého třetiřadého pojmu. Pracné výpočty pohybů hvězd. Pohyb do kruhu. Být uzavřená sama do sebe. Nekonečné debaty o tom, které písmeno vymyslel Veliký Bre jako první. B-r-r! Krev studí a mrzne! A krev měla Natálie vždycky horoucí, což se smutkem poznamenávaly její učitelky a předpovídaly jí nikoli nejlepší budoucnost, vytvořenou jenom ze šíleností a nepředložeností. A měly pravdu. Zlaté ostruhy si vysloužila rychleji, než kterákoli z jejích vrstevnic. Účastnila se turnajů i rodových válek, zabíjela zvířata, ale všechno to bylo k ničemu, protože zůstala lehkomyslnou a zahálčivou rytířkou, a to jak v očích ostatních, tak i ve svých. A teď ještě Přísaha… Matka žensky pomlčí, stiskne zuby a všechno pochopí. A táta? Těch slziček, co bude… Ale vždyť ona sama je vyděšená. Jenže, co se dá dělat? Nakonec se jednou rozhodla…

Dívala se na spící město, jako kdyby se v jeho propletených, tmavých uličkách skrývala Pravda, opravdové, nefalšované Vědění. Ale nic takového se, samozřejmě, za otevřeným oknem nevyskytovalo. Jenom rudá noční tma, lidé všech vrstev, spící pod špičatými střechami. A sem tam šoupavé kroky stráže.