Plutonie

6. HLEDÁNÍ NEZNÁMÉ ZEMĚ

Pozdě večer, kdy se slunce, které už nezapadalo, valilo jako rudá koule na severním obzoru, vyplula „Polární hvězda“ z Beringova průlivu do Ledového moře.

V dálce na západě byl v dohledu severovýchodní konec Asie — Děžněvův mys. Na jeho příkrých srázech se rudě skvěla početná sněhová pole, ozářená sluncem. Cestovatelé poslali poslední pozdrav nehostinnému a bezlidnému břehu, který však byl přece jen částí jejich vlasti.

Na východě bylo možno v lehké mlze rozeznat Mys prince Waleského, který už zůstal za nimi. Moře vpředu bylo skoro bez ledu. Poslední dobou vály jižní větry, které zároveň s teplým proudem podle amerického břehu průlivu zahnaly většinu ledu na sever — to byla pro další plavbu velmi příznivá okolnost.

Když nazítří ráno vystoupili naši cestovatelé na palubu, na západě už nebylo zemi vidět. Na východě byla pevnina na dohled — byly to břehy Aljašky se skalnatými mysy Lisburne a Naděje, které ze severu ohraničovaly Kotzebuův záliv.

Vál příznivý vítr. „Polární hvězda“ napjala plachty a nesla se po vlnách jako ohromný racek. Občas připluli k ledovým polím a nevelkým ledovcům, které se lehce pohupovaly a pomalu, jak je hnal vítr, pluly na severovýchod.

Když se břehy Aljašky začaly na obzoru ztrácet, zvolal Makšejev, který stál u zábradlí spolu s ostatními cestujícími:

„Sbohem, bývalé Rusko, klenote darovaný Američanům!“

„Jak to?“ užasl Borovoj. „Pokud se pamatuji, naše vláda tuhle smutnou zemi Spojeným státům prodala.“

„Ano, prodala — za sedm milionů dolarů! A víte, kolik už Yankeeové z téhle smutné země získali?“

„No, asi tak stejně nebo možná dvakrát tolik.“

„Náramně se mýlíte! Jenom zlata vyvezli z Aljašky asi za dvě stě milionů dolarů. A kromě zlata, které ještě není z úplna vytěženo, je tam stříbro, měď, olovo a kamenné uhlí, které se začíná dobývat. Pak kožišiny a velké lesy na Yukonu. Stavějí tam železnici, po Yukonu jezdí parníky.“

„Nu, nemáme čeho litovat,“ poznamenal Truchanov. „U nás by i Aljaška zůstala v právě takovém prapůvodním stavu jako Čukotka, kde je taky zlato, uhlí i kožišiny, a také z toho všeho není žádný užitek.“

„Všeho do času,“ namítl Kaštanov, „svobodný rozvoj Ruska je úplně zardoušen samoděržavím. Ale až se změní vláda, třeba i my začneme velkoryse pracovat; a pak by se nám Aljaška velmi hodila. Kdybychom měli Aljašku a Čukotku, veleli bychom celému severu Tichého oceánu a ani jeden americký lupič by se sem neodvážil proniknout; ale teď se považují za pány v Beringově i v Ledovém moři.“

„A dokonce i na Čukotce!“ hořce dodal Makšejev. „Zásobují Čukče zbožím a směňují s nimi laciný líh za drahé kožišiny, mroží kly a kůže.“

Nazítří nebylo zemi vidět a „Polární hvězda“ plula zmenšenou rychlostí po moři, které se zdálo bezbřehé, přestože se na všech stranách bělaly ledy. Vpředu na obzoru se zvedala hustá mlha. Vítr zeslábl, občas vydatně sněžilo, a tu se obzor rychle zužoval a loď zpomalovala chod; teplota vzduchu byla jen +0,5°. Kolem poledne vykouklo slunce, a tak mohli změřit zeměpisnou šířku: byli na 70°3′. „Polární hvězda“ v příznivém větru a na téměř volném moři urazila tedy za šestatřicet hodin třetinu vzdálenosti mezi výjezdem z Beringova průlivu a břehem předpokládané země.

Tyto příznivé podmínky trvaly i další dva dny a cestovatelé se dostali až na šíři 73°39′. Ale k večeru čtvrtého dne plavby po Beaufortově moři ledové kry rychle zhoustly a loď se už musela pomalu proplétat v úzkých mezerách mezi ledovými poli.

Celou cestu nepotkali jedinké plavidlo; bylo zřejmě ještě příliš časně na lov velryb. Když se to vysvětlilo, řekl Truchanov Makšejevovi:

„Jak vidíte, Jakové Grigorjeviči, velrybáře jsme nepotkali a chtěj nechtěj musíte zůstat na „Polární hvězdě“ jako můj host. Anebo snad dáte přednost účasti ve výpravě, najdemeli onu předpokládanou zemi?“

„Vaše společnost je mi velmi příjemná,“ prohlásil Makšejev, „ale nečinně sedět půl roku nebo rok na lodi mezi ledy bude pro mne zlé. Výpravy se však zúčastním s velikou radostí a myslím, že i já v ní budu aspoň trochu platný. Dovedu jezdit na lyžích, o psí spřežení se budu starat spolu s Igolkinem. Mohu taky vařit, vést deník, pomáhat profesorovi Kaštanovovi v geologických výzkumech. Jako důlní inženýr mám o geologii jakýs takýs pojem.“

„Pak tedy mám za to, že je tato otázka vyřešena a jsem velmi rád, že se naše výprava zvětšuje o jednoho energického a zkušeného muže,“ odpověděl Truchanov.

Velmi rychle se pak dohodli o podmínkách, za nichž se Makšejev zúčastní výpravy, a on večer ukázal Kaštanovovi sbírku rud z Aljašky a Čukotky, kterou si vzal z naleziště.

Profesor si ji s velikým zájmem prohlédl a přesvědčil se o Makšejevově důkladném vzdělání; mohl se z něho stát výborný spolupracovník.

V noci musili zůstat stát několik hodin na místě. Za úplného bezvětří zhoustla mlha tak, že nebylo vidět na deset kroků, jako by všechno utonulo v řídkém mléce. „Polární hvězda“ se zastavila u velkého ledového pole a všichni kromě strážných klidně spali.

Ráno se za mírného severního větru začala mlha pomalu rozplývat a vlnit. Připravovali se, že budou pokračovat v plavbě. Vítr brzo zesílil, mlha — unášena na jih — poznenáhlu se rozplynula, ledová pole začala, praskat a dala se rovněž do pohybu.

Vpředu se ukázal poměrně volný průchod a „Polární hvězda“, poháněna parním strojem, zamířila opět na severovýchod, ale jen pomalu, aby se nesrazila s ledovci a aby se mohla rychle obrátit napravo či vlevo nebo zastavit.

Celý večer až do půlnoci pluli kupředu střídavou rychlostí. Ale pak se slunce, jež svítilo, byť i s přestávkami, už od poledne, schovalo na severním obzoru v mlžné zácloně, která se brzo přivalila i na „Polární hvězdu“. Tato noc nebyla tak klidná jako noc minulá; vál lehký severní vítr, ledová pole se pohybovala, narážela na sebe, praskala a lámala se. Valící se mlha bránila na cestě v rozhledu, většinou museli stát na místě a být ustavičně na stráži, aby je velké kry nesevřely.

Ráno severák zesílil, mlha se rozplynula, ale zato kry se daly do silného pohybu a den uplynul ve velikém napětí. Kapitán musel vynaložit všechny své zkušenosti, aby se probíjel pomalu vpřed. Proplétal se mezi poli, couval, otáčel se hned napravo, hned nalevo, Námořníci s dlouhými lodními háky stáli u obou boků a odpichovali loď od ker, které se na ni tlačily. Na štěstí okraje ledových polí byly už značně rozlámány, ledovce se tu vůbec neobjevily a jen občas znamenaly vážnější nebezpečí valy ledové tříště, navršené místy na ledových polích.

V noci museli bojovat s ledy všichni cestující, aby se námořníci mohli vystřídat při odpočinku. Mlha nebyla, vál dosti čerstvý severák a loď plula kupředu. Ráno si všimli hejna jakýchsi ptáků, letících na sever, a dvou medvědů, kteří se procházeli po velkém ledovém poli asi kilometr od lodi.

To byly známky, že země je už blízko.

Když kolem poledne určovali šířku, zjistili, že jsou na 75°12′ 2“. Tak tedy přes ledové překážky pronikla „Polární hvězda“ za tři dny o 1°33′ dále na sever.

Když kapitán vyznačil na mapě kurs lodi, Truchanov se obrátil k členům výpravy, kteří obklopovali stůl:

„Až dosud máme neobyčejné štěstí. V roce 1879 se „Jeanetta“, která vyplula jako „Polární hvězda“ z Beringova průlivu, trmácela celé léto mezi krami a nepronikla dokonce ani na 73° severní šířky; a počátkem srpna byla definitivně obklopena ledy kus na severovýchod od Wrangelova ostrova. A my jsme za čtyři a půl dne dokázali bez zvláštních obtíží proniknout za 75°.“

„Teď bychom k zemi došli i pěšky, jestliže pro ledy už nebudeme moci plout dál,“ poznamenal kapitán. „Myslím, že nám nezbývá víc než osmdesát kilometrů.“