Plutonie

53. BOJ S PRALIDMI

Na nocleh se utábořili na velkém palouku. Jurtu postavili pro jistotu uprostřed, aby je divoši nemohli z křoví nenadále napadnout. Na stráži se střídali. Kromě toho psi zřejmě jurtu poznali a rozložili se na sněhu kolem ní. Těsně k jurtě je Generál dosud nepustil.

Při Kaštanovově hlídce se Generál vyplašil, zavrčel a pak začal bez ustání štěkat. Kaštanov si všiml, že se keře kolem celého palouku zlehka hýbou a praskají. Ihned vzbudil své druhy, a ti vyskočili s puškami.

Když se divoši přesvědčili, že se jim nenadálý výpad nezdařil, vyšli z lesa, obklopili celý palouk a začali se pak pomalu a nerozhodně blížit k jurtě. Byly to jen ženy, ozbrojené kopími. V zubech držely nože. Za nimi bylo vidět děvčata s oštěpy. Zaútočit zbraněmi se však neodvážily; zřejmě doufaly, že zajmou kouzelníky holýma rukama jako po prvé, aby je donutily k návratu do tábora. Proto Igolkin zadržel své druhy, aby hned nestříleli, a chystal se, že si s hordou promluví. Pro jistotu však je vybídl, aby nahradili kulku v jedné hlavni každé pušky brokovým nábojem.

„Broky do nohou na ně budou stačit,“ usoudil. „A jestli to přece jen nezapůsobí, teprve pak je pohostíme kulkami.“

Když se ženy přiblížily asi na třicet metrů, zamával Igolkin rukama a zvolal:

„Stůjte! Slyšte! Zakázal jsem vám pronásledovat nás. Neposlechly jste. Naše ohnivé šípy jsou připraveny, a kdo se odváží přistoupit blíž, bude jimi přemožen. Vraťte se!“

Divošky se zastavily, vyslechly námořníka a začaly spolu hovořit. Pak jedna z žen cosi vykřikla a ostatní zamávaly rukama na znamení, že s ní souhlasí.

„Vybízejí nás dva, abychom se k nim vrátili, horda prý bez nás nemůže žít. A ostatní ať odejdou!“ přeložil Igolkin a pak zakřičel:

„Kouzelníci nemohou dlouho žít s lidmi. Odcházíme na zimu do svých chýší ve velikém ledu a na jaře se vrátíme. Rychle odejděte!“

Ale část žen se už posunula o několik kroků vpřed a jedna dívka s mladickou odvážností rychle mrštila oštěpem. Proletěl Kaštanovovi kolem pravého ucha a zabodl se do jurty.

„Nu, nedá se nic dělat; musím střílet, dokud se nerozkuráží,“ zvolal Borovoj. „Broky do nohou, na různých místech kruhu, tam, kde stojí v hloučku! Ráz, dva, tři!“

Zaburácelo šest výstřelů a v odpověď na to se z různých míst v kruhu žen ozval křik a nářek raněných. Všechny se otočily a rozběhly se k lesu; mnohé kulhaly a zkrápěly sníh krví, avšak dívka, která mrštila oštěpem po Kaštanovovi, po několika krocích upadla a zůstala bez hnutí ležet.

„Nu, a co dál?“ zeptal se Gromeko, když se poslední ženy ztratily v křoví. „Máme ještě čekat, že nás napadnou, nebo se už neodváží?“

„Myslím, že jim to stačilo,“ usoudil Igolkin. „Rozhodně pojďme do jurty, aby nás netrefil oštěp nějaké bláznivé holky.“

Tahle opatrnost byla zbytečná. Ženy se s křikem stále vzdalovaly a brzo všechno ztichlo. Psi už neštěkali, vrhli se k ležící dívce a lačně lízali teplou krev, která se jí lila z rány. Igolkin a za ním i ostatní se tam taky rozběhli, aby odehnali zdivočelé psy.

Cestovatelé prohlédli ležící dívku a viděli, že je raněna jen do pravého stehna, ale že silně krvácí.

„To je divné, drobné broky nemohly udělat takovou ránu,“ poznamenal Papočkin.

„Někdo z nás omylem vystřelil z hlavně nabité kulí.“

„To jsem na ni mířil já!“ přiznal se Kaštanov.

„Chudinka, žije,“ řekl Gromeko, když dívku prohlédl. „Jen bolestí a strachy omdlela. Kule prolétla svalstvem nohy a kosti se nedotkla, pořádně jí však rozedrala svaly.“

„Co si s ní počneme? Ostatní přece utekly.“

„Musíme ji vzít s sebou do zajetí. A až se uzdraví, pustíme ji na svobodu.“

„Pustit ji!“ rozhořčil se Papočkin. „Ani za nic! Přivezeme ji na „Polární hvězdu“ jako velkolepý exemplář pračlověka, blízkého opici! To bude pro anthropology učiněný poklad!“

Gromeko odešel do jurty pro obvazy, zastavil dívce krev a ovázal ránu. Při tom otevřela oči, a když viděla, že kolem ní stojí kouzelníci, strachy se celá roztřásla.

Byla menší postavy, ale štíhlá; nebyla ještě ani příliš zavalitá, ani neměla silné svalstvo jako dospělé ženy. Tělo měla vzadu pokryto krátkou, ale dost hustou černou srstí. Na obličeji, na dlaních a nachodidlech jí srst nerostla. Hlava byla pokryta krátkými, mírně vlnitými vlasy. Tvar chodidla tvořil jakoby přechod mezi lidským a opičím; noha měla silně vyvinuté prsty a velký palec trčel daleko od ostatních.

Když Borovoj pozorněji pohlédl dívce do tváře, zvolal:

„Ale to je přece Katu, moje přítelkyně!“

„Copak vy jste je rozeznávali?“ užasl Kaštanov. „Pokud jsem si mohl všimnout, jsou si všichni navzájem podobni.“

„To jen na první pohled. Ale když se člověk pořádně podívá, pak rozdíly najde! Znali jsme mnohé z nich i podle jména, hlavně výrostky a děti. Katu mi často nosila maso, kořínky a všelijaké lahůdky, aspoň podle jejího názoru, a tím mi projevovala náklonnost.“

„A proto se taky odvážila hodit oštěp na jednoho z únosců svého milého!“ zasmál se Makšejev.

„Ano, o čtyři centimetry doleva — a byl bych jednooký!“ prohlásil Kaštanov.

Katu obvázali a chtěli ji odnést do jurty; začala se jim však škubat z rukou, ječet a něco vykřikovat. Igolkin vyrozuměl, že prosí, aby ji tu nechali umřít a aby ji neodnášeli do chatrče, kde ji snědí.

„Proč bychom ji jedli?“ užasl Gromeko. „Cožpak to jsou lidojedi?“

„Ano, zabité a těžce raněné na lovu nebo při bitce klidně snědí.“

„Tak ji upokojte; řekněte jí, že ji nesníme, ale že ji v chýši uložíme k spánku. A až se uzdraví, že ji pustíme k hordě.“

Námořník ji stěží přesvědčil a Borovoj ji vzal za ruku. Pak se uklidnila a dovolila, aby ji odnesli. V jurtě ji položili na lůžko. Brzo usnula, ruku Borového však nepouštěla.

Protože čas určený ke spaní chýlil se už ke konci, začali se chystat na cestu; rozdělali oheň, postavili konvice na čaj a začali snídat. Igolkin, jenž vycházel z jurty plnit konvice sněhem, všiml si, že na kraji lesa běhají ještě psi, kteří zřejmě přiběhli s divochy a teď se od nich odloučili. Snad se při pohledu na jurtu upamatovali na dobré sušené ryby, kterými je kdysi krmili, a začali se rozpomínat na své dřívější pány. Námořník zahvízdal a sběhlo se k němu dalších dvanáct psů, a tak i s Generálem a s prvními pěti, kteří se k cestovatelům přidali, bylo možno s bídou zapřáhnout všechny troje saně.

„A čím je budeme krmit?“ zeptal se Igolkin. „Udržet u jurty a ochočit je můžeme přece jen žrádlem.“

„Vzali jsme si jídla na měsíc,“ pravil Gromeko. „A asi za sedm osm dní se dostaneme k našemu pahorku. Máme tedy zásobu uzeného masa, kterým je můžeme krmit.“

„Mnoho se jim dávat nemusí!“ dodal Borovoj. „Poběží za námi i hladoví, protože budou čekat na oběd a na večeři.“

Po snídani dali psům odřezky, kosti a po kousíčku masa a pak začali nakládat. Na saně s plstí a s tyčemi jurty uložili Katu, na druhé všechno ostatní. Už bylo tolik sněhu, že se dalo jet na lyžích a mohli se tedy i přes těžší náklad pohybovat rychleji než dříve. Když výprava vyrazila a Katu viděla, že ji odvážejí nikoli tam, kde bylo tábořiště její hordy, ale opačným směrem, vykřikla, seskočila se saní a prudce se rozběhla. Po několika krocích však upadla. Když ji obklopili a chtěli ji zvednout na saně, začala se jim vzpírat, tloukla je pěstmi a pokoušela se je kousnout.

Z Igolkinova vysvětlování zřejmě vyrozuměla, že ji odvezou zpátky k táboru a tam že ji propustí, ale zatím ji kouzelníci chtěli odvézt s sebou k velikým ledům. Museli ji svázat ruce a připoutat k saním, aby zmařili nové pokusy o útěk. Ubohá Katu se třásla strachy a vzlykala, napevno přesvědčena, že ji docela jistě snědí.

Toho dne po obědě přešli na řeku, kde ležel sníh v tenčí vrstvě a byl ufoukán větry, takže se tu saně a lyže nebořily jako na lesní pěšině. Proto postupovali dost rychle a za den urazili zase padesát kilometrů.

Při noclehu se střídali na stráži, avšak divoši se už neobjevili. Katu celý den odmítala jídlo a při noclehu ji museli nechat svázanou pod dozorem strážného. Když Katu viděla lesklé nože, kterými si bílí kouzelníci při obědě a večeři řezali uzené maso, celá se třásla a s hrůzou se jim dívala po rukou. Zřejmě čekala, že už už přijde řada i na ni a že ji zaříznou.

Tak cestovali na sever. Osmého dne přišli do tundry a k polednímu dorazili na pahorek. Katu se pomaličku přestala bát, zvykla si na kouzelníky a začala jíst syrové maso. S odporem však odmítala cokoli vařeného nebo pečeného.

Třetího dne cesty jí rozvázali ruce a pátého dne i nohy, když slíbila, že neuteče.