Plutonie

38. PROBUZENÍ SOPKY

Za několik vteřin se ozval ohlušující rachot, jako by se hora rozletěla na kusy anebo vylétla do vzduchu. Mračno se řítilo dolů po svahu, obludně se rozrůstalo nahoru a do stran a rychle přecházelo v červenofialový mrak, ba v celou stěnu mračen, která se vlnila, měnila a svíjela, ozařována oslepujícími blesky. Stěna letěla po svahu rychlostí vlaku a za několik minut byl už její kraj při úpatí sopky a horní okraj se zvlněn zdvíhal daleko nad vrchol vulkánu.

„To přesně připomíná strašlivý výbuch sopky Mont Pelée na ostrově Martiniku. Ten výbuch zničil v květnu 1902 za několik minut město SaintPierre se sedmadvaceti tisíci obyvatel!“ zvolal Kaštanov. „Tohle mračno, tak zvané žhavé neboli palčivé, tvoří strašlivě stlačené a přehřáté vodní páry a plyny, plné horkého popela — a neletí v něm jen malé kameny, ale i ohromné balvany.“

„Máme štěstí, že mračno nesměřuje k jezeru, ale na druhou stranu, jinak by nás postihl osud obyvatel SaintPierru,“ poznamenal Gromeko.

„Ano, mrak zřejmě uniká touž trhlinou v okraji kráteru, kterou jsme tam vnikli i my, a proto se stočil na jihovýchod, podle posledního lávového proudu.“

„Ale co bude dál?“ zeptal se Makšejev.

„Tahle žhavá mračna se mohou v určitých časových úsecích opakovat — po hodinách nebo po dnech — a pak se objeví láva.“

„Ale nemohou se další mračna stočit jinam než mračno první, třebas k nám?“

„Jestliže se při tom hrozném výbuchu, když vylétlo z jícnu sopky první mračno, kraj jícnu nezměnil, pak i další mračna poletí nejspíše stejným směrem. Jinak budou unikat novou cestou.“

„Pak se tedy mohou stočit i k nám?“ „Ovšem, ale zatím doufejme, že se to nestane; posud jsme tu poměrně v bezpečí.“

Zatím se mračno rozlezlo do všech stran, zastřelo značnou část východního svahu sopky. Avšak klesalo už pomaleji a rostlo především nahoru. Všichni tři cestovatelé mlčky pozorovali to hrozné a velkolepé divadlo.

A najednou se za hřebenem pahorku, nejblíže k úpatí sopky, objevil Papočkin. Utíkal horempádem, prostovlasý, rozcuchaný, a skákal přes balvany, které mu ležely v cestě. Jeho druzi se mu vrhli vstříc a zasypávali ho otázkami. Úprkem a rozčilením byl tak udýchán, že nemohl mluvit.

Teprve když si ve stínu stromů u jezera odpočinul a vypil několik pohárků studeného čaje, vzpamatoval se a začal vypravovat.

„Přes vaše přemlouvání jsem se rozhodl, že si na sopku pro pušku přece jen dojdu. Sopka se mi nezdála příliš hrozivá. Doufal jsem, že puška zůstala na jednom ze dvou míst, kde jsme při výstupu odpočívali, anebo v nejhorším případě na vrcholku. Počkal jsem, až

čívali, anebo v nejhorším případě na vrcholku. Počkal jsem, až pevně usnete, a kolem desáté jsem jen nalehko vyrazil; vzal jsem si s sebou pouze pár třtinových stébel. Tam, kde jsme odpočívali po prvé, puška nebyla; a protože sopka byla stále stejně klidná, pustil jsem se dál. Puška však neležela ani na druhém místě. Vystoupil jsem už velmi vysoko a k vrcholku mi nescházelo víc než půl kilometru. Ta darebná sopka pořád jen slabě dýmala a mně se nechtělo vrátit.

Už jsem vystupoval k trhlině v okraji kráteru, když se mi zdálo, že vidím pušku opřenou o lávový balvan asi sto kroků před sebou. Tu se nenadále ozval prudký rachot a z hrdla vylétla spousta dýmu, který stoupal vzhůru. Zastavil jsem se a nevěděl jsem, co dělat. Jít dál už bylo nebezpečné, ale vrátit se nazpět — to jsem se styděl, když jsem měl pušku tak blízko. Ale drobný štěrk, jenž se sesypal shora, a hroudy bahna mě vytrhly z rozmýšlení. Padaly hustě kolem mne a jedna hrouda mě tak udeřila do ramene, že jsem vykřikl. Jistě mi naskočila pořádná modřina — sotva pohnu rukou. Každou chvilku jsem mohl čekat nový výbuch a bombardování tentokrát už pořádnými a rozžhavenými kameny. Rozběhl jsem se dolů, jak jen jsem po nerovné půdě mohl. Když jsem uběhl asi půl kilometru, ozval se druhý výbuch a pak se vrcholek sopky schoval v kouři. Nárazem vzduchu mi uletěl klobouk. Kolem mne se začalo sypat kamení a já jsem pořád utíkal a utíkal. Poslední hrozný výbuch, když jsem byl kousek od úpatí, hodil mnou prudce na zem. Div jsem si nevymkl ruce. Když jsem vstal, spatřil jsem ten hrozný mrak a s vypětím posledních sil jsem se znovu rozběhl, protože jsem se bál, že mě to mračno dohoní a zadusí.“

„Ano, měl jste štěstí, že jste unikl strašnému nebezpečí,“ přikývl hlavou Kaštanov, když zoolog dovyprávěl.

„A za trest za svou tvrdohlavost jste ztratil klobouk a unavil jste se jako kůň,“ dodal Gromeko.

„Buďme rádi, že se nám kamarád vrátil, a poraďme se, co dělat dál,“ poznamenal Makšejev.

„Musíme odejít co nejdál od téhle hrozné sopky!“ zvolal Papočkin.

„Vždyť nejste schopen chůze! Ještě jste si ani neodpočinul od včerejšího pochodu a již jste se unavil nanovo. Lehněte si a spěte. Aspoň dvě hodiny můžeme počkat.“

„Ale nebylo by lépe, kdybychom skutečně odešli kus dál od sopky, aspoň o dva tři kilometry?“ navrhl Makšejev. „Začíná být nebezpečná a my jsme tu těsně při úpatí.“

Gromeko se přidal k Makšejevovi. Rozhodli se, že vylezou na plošinu Černé pustiny blízko kraje soutěsky, kde jezerní kotlina přecházela v údolí potoka. Odtud mohli pozorovat další průběh výbuchu. Nabrali do plechovky vodu, naložili si na záda síru a své věci. Dva pytle síry upravili jako nákladní sedlo na Generála. Pes se nejdříve vzpouzel a pokoušel se shodit se sebe těžký náklad, ale pak se poddal a pomaličku se vlekl vedle mužů. Teď už nepobíhal a nehledal si něco k snědku.

Z jezerní kotliny se vyšplhali po nevysokých výstupcích na rovinu Černé pustiny. Ušli asi dva kilometry a zastavili se tam, kde se soutěska rozšiřovala v údolí. Výbuch jako by se na čas zastavil, první žhavé mračno se už rozptylovalo, vrcholek sopky se očistil od clony dýmu a z kráteru vystupoval jen tenký sloup černého kouře. Když Kaštanov prohlédl sopku dalekohledem, zjistil, že se její vrchol za prvních výbuchů poněkud změnil: kraj kráteru s východní strany se snížil a vrcholek byl jakoby šikmo seříznut.

Cestovatelé si lehli na holé zemi u tlumoků se sírou a pomalu usnuli. Tak uplynuly asi tři hodiny, když spáče znovu probudil hrozný rachot. Zahleděli se na sopku. Z jícnu zase vystupovalo zlověstné mračno a klesalo dolů po svahu. Tentokrát však přímo na severovýchod k jezerní kotlině. Kaštanov pozoroval na hodinkách, jak rychle se pohybuje mrak, který se rozrůstal stejně jako první mračno do vysoké a široké černofialové stěny. Za čtyři minuty po výbuchu už se stěna přivalila na jezero a zakryla je pozorovatelům.

„Mrak letí jako rychlík, asi šedesát kilometrů za hodinu!“ zvolal Kaštanov.

„To máme štěstí, že jsme odtamtud odešli!“

„Ano, cesta mračna se stočila o osmdesát stupňů proti původnímu směru. Zřejmě proto, že je okraj jícnu rozbit.“

„A co by se bylo stalo, kdybychom byli zůstali u jezera?“ zajímal se Papočkin.

„Podle pozorování, které provedla výprava vyslaná francouzskou Akademií věd k prozkoumání sopky Mont Pelée na Martiniku, mohu říci, že bychom byli popáleni a udušeni v atmosféře přehřáté páry s popelem, která tvoří hlavní hmotu mračna, anebo bychom byli zabiti kameny, jichž v něm letí spousta. Mračno nese dokonce biti kameny, jichž v něm letí spousta. Mračno nese dokonce balvany velké čtyři až šest krychlových metrů do vzdálenosti i několika kilometrů od sopky. Mračno ničí na své cestě všechno — zvířata i rostliny — a zůstane po něm dokonalá pustina: holý pruh horkého popela, velkých a malých kamenů, ohořelých stromů a zčernalých mrtvol.“

„Co se asi stalo s jezerem?“

„Je zavaleno žhavým popelem a kamením, vylilo se z břehů a změnilo pravděpodobně nakrátko potok, který z něho vytéká, v špinavou a horkou bystřinu.“

Zatím se žhavý oblak přenesl přes jezerní kotlinu a vystoupil na černou pláň asi dva kilometry od cestovatelů. Přestože to bylo tak daleko, ucítili muži žhavý dech mračna — byl to prudký horký vichr, který je donutil, aby padli na zem a přikryli si obličeje rukama a šatstvem. Proleželi tak dobrou půlhodinu, zaliti potem, dokud se atmosféra neustálila.

Když zdvihli hlavy, uviděli nad pustinou dlouhou a vysokou stěnu zvlněné bílé a šedivé páry, jež se táhla oním směrem ještě snad deset kilometrů od nich a zdvíhala se do výše půl druhého kilometru. Vzduch byl pořád ještě dusivý a horký.

„Pojďme honem dál od téhle hrozné sopky, dokud máme zdravou kůži!“ zvolal Gromeko. „Kdo ví, zda ji nenapadne vyhodit příští náboj přímo k nám?“

„Ano, už jsme poznali, jak těžko se dýchá dva kilometry od kraje mračna. Dovedeme si představit, jak by nám bylo v jeho obětí!“

Cestovatelé sebrali všechny své věci, zamířili pustinou k severu a pomalu se blížili k údolí říčky, kam chtěli sejít na prvním vhodném místě. Když však dorazili k pokraji doliny a pohlédli dolů, viděli, že se klidný čistý potůček změnil v bouřlivou, špinavě bílou bystřinu, která vystoupila z břehů, zběsile se hnala po dně údolí a ničila rostlinstvo na obou březích.

„Máme sestupovat dolů?“ zeptal se Kaštanov svých druhů. „Po rovné pláni se jde snáze než po písčitém dně doliny a voda potoka přeplněného bahnem nedá se teď už stejně pít.“

Všichni souhlasili, že půjdou dál po pláni a sestoupí na konci údolí, kde byly svahy více rozbrázděny roklemi. Šli kousek od kraje strže a občas se přiblížili až těsně k pokraji, aby se podívali dolů. Bystřina začala za necelé dvě hodiny po druhém výbuchu už slábnout a brzo docela vyschla. Bylo vidět jen holé koryto, stromy vyvrácené z kořenů, vyrvané keře, trávu přitisknutou k zemi a zanesenou špinavě bílým jílem.

„Sopka se nám pomstila za to, že jsme z ní vyškrabali síru!“ zažertoval Makšejev. „Zničila potok, aby nás umořila žízní.“

„Ano, teď to bude s vodou zlé,“ poznamenal Gromeko. „Musíme si opatrovat zásobu, dokud u mraveniště nenajdeme druhý pramen.“

„A možná, že proto nebudeme moci mraveniště hned obklíčit.“ Přestože cestovatelé vlekli těžký náklad a že je na Černé pustině trápilo vedro, šli velmi rychle a zastavili se na nocleh, až když sestoupili na dno údolí nedaleko od jeho ústí ze stolové vyvýšeniny. Bylo to kousek od mraveniště. Kaštanov a Makšejev se vydali na průzkum, aby pozorně prostudovali pevnost svých nepřátel. Vystoupili nahoru na pustinu a namířili na východ podle srázu. Odtud se dalo mraveniště dobře pozorovat.

Vypadalo jako veliký mnohoposchoďový kopec, složený ze suchých kmenů a větví. Při zemi byly rozloženy hlavní vchody, po jednom z každé světové strany. Nebyly vysoké, ale tak široké, že jimi mohlo projít vedle sebe čtyři nebo pět mravenců. U vchodů se to jen jen hemžilo: někteří mravenci vycházeli v celých oddílech a mířili na různé strany za potravou, jiní se v párech i jednotlivě vraceli a táhli kmeny stromů, větve, živý i mrtvý hmyz, larvy, kukly, třtinová stébla a mizeli s tím ve své pevnosti.

Ve vyšších poschodích se taky černaly otvory v rozličné výšce a v různých místech. Ale to byly zřejmě jen větráky — a snad pomocné východy obránců při nepřátelském útoku. Byly užší a nižší než hlavní vchody, a tak jimi mohl procházet jen jeden mravenec za druhým. Z těch otvorů taky občas vylézali mravenci a běhali po římsách mraveniště — pravděpodobně prohlíželi, zda je všechno v pořádku.

„Nebude nám v našem plánu vadit tahle spousta otvorů?“ zapochyboval Makšejev. „Jestliže pohyb vzduchu mraveništěm nebude omezen, kysličník siřičitý začne rychle unikat a pořádně nezapůsobí.“

„Kysličník siřičitý je těžší než vzduch a bude jen pomalu vytlačován,“ odpověděl Kaštanov. „Kromě toho důležité části mraveniště — sklady larev, kukel, vajec a zásoby potravin — jsou pravděpodobně hluboko, možná v komůrkách vyhrabaných v zemi. Kysličník siřičitý bude vnikat nejdříve do těchto nejhlubších částí a teprve pak se začne rozšiřovat po horních patrech. Ostatně některé otvory budeme moci ucpat, když uvidíme, že tah je příliš silný!“

„A nepoložíme hořící síru do horních otvorů?“

„Od toho by mohlo chytnout celé mraveniště. Vždyť nemáme žádné nehořlavé podložky — železné koše, pánve či co, a síru bychom museli položit rovnou na suché dřevo.“

„Můžeme užít skořápek iguanodoního vejce, z kterých jsme si udělali prozatím talíře a pánev.“

„Je jich všeho všudy pět, a otvorů je daleko víc.“

„Musíme se pokusit sehnat dnes ještě jedno nebo dvě vejce a pak si budeme moci pořídit dobře deset misek na pálení síry.“

„To je nápad! Do večera máme ještě hodně času. Vypravíme se do písků, odkud mravenci tahle vejce nosí.“

Makšejev a Kaštanov si prohlédli mraveniště, vrátili se do tábořiště a svěřili se ostatním se svým plánem.

Všichni ochotně souhlasili, že zítra zajdou do písečných dun pro vejce. Makšejev a Kaštanov zatím rozdrtí síru.