Plutonie

25. PÁSMO BAŽIN A JEZER

Po třídenní plavbě v zemi suchých stepí dosáhli cestovatelé jejího jižního okraje. Tam se rostlinstvo naráz změnilo. Břehy řeky se pokryly zelenou houštinou chvojnatých a ságových palem a mnoha druhy, kapradin, které byly většinou docela nové a dosahovaly výšky člověka. Vysoké porosty rostlin podobných rákosí čněly Ve vodě podle břehu a ploché mělčiny byly pokryty přesličkami, vysokými přes půl druhého metru. Příčný průměr jejich stvolu byl víc než dvacet pět milimetrů. Z hloubi porostů se neslo ustavičné skřehotání a nad vodou kroužil podivný hmyz. Podobal se vážkám, ale rozpětí křídel dosahovalo téměř čtyřiceti centimetrů. Kovově lesklé tělo bylo dlouhé asi dvacet centimetrů. Některé tyto vážky byly zlatavě žluté, jiné ocelově šedivé, třetí smaragdově zelené, čtvrté sytě modré, páté ohnivě rudé. V slunečních paprscích poletovaly, vířily, honily se a melodicky chrastěly. Připomínalo to klepot kastanět.

Cestovatelé, ohromeni tím krásným pohledem, složili vesla. Člun pomalu plul po proudu a veslaři se obdivovali nevídanému divadlu. Papočkin vytáhl síťku a po dlouhých pokusech chytil jednu vážku.

Když však ji vytahoval ze síťky, velmi bolestně ho štípla kusadly do prstu a zmatený vědec ji pustil.

Pro celistvou zelenou bariéru, která vroubila břehy, nemohli cestovatelé přistát, a unaveni dlouhou plavbou, marně vyhlíželi aspoň malinkou nezarostlou loučku, aby mohli přenocovat.

Zatím se už taky hlásil hlad, ale zelené stěny přesliček byly stále hustší a hustší.

„Ach, měli jsme se zastavit na konci stepi!“ zalitoval Gromeko.

„Podruhé budeme rozumnější!“ zasmál se Makšejev.

Kilometr ubíhal za kilometrem a zelené stěny nepřestávaly. Konečně se za ohybem řeky na levém břehu ukázal nízký zelený proužek. Do vody zabíhal dlouhý a úzký poloostrov, který pak přecházel v mělčinu, porostlou jen přesličkami. Protože neměli nic lepšího na vybranou, rozhodli se, že se zastaví tady a vysekají si tu mýtinku. Vpluli s čluny do zálivu mezi poloostrovem a břehem, vytáhli lovecké nože a pustili se do boje s přesličkami. Nebylo to však snadné: silné lodyhy, tvrdé vysokým obsahem křemíku, daly se špatně řezat a po uříznutých lodyhách zůstávaly špičaté pařízky, na kterých se nedalo ani sedět, ani ležet.

„Zkusme je vytrhnout i s kořenem,“ navrhl botanik. „Nemohou být příliš pevně zakořeněny v měkké říční naplavenině.“

To bylá dobrá rada: přesličky se daly snadno vytrhnout a cestovatelé vyklučili za půl hodiny malou mýtinku pro stan a ohniště. Oheň však neměli z čeho rozdělat: čerstvé přesličky nehořely. Nemohli si ani připravit večeři, ani uvařit čaj. Kromě toho se z přesliček zvedly celé roje vydrážděných dvoucentimetrových komárů, před kterými se mohli zachránit jen kouřem ohně.

„Počkejte,“ vzpomněl si Gromeko. „Když jsme sem pluli, všiml jsem si docela blízko odtud suchého kmene, který trčel z houští. Musíme ho dostat!“

Gromeko a Makšejev si vzali sekery a provaz, odvázali jeden člun od voru a pustili se proti proudu. Asi dvě stě kroků od tábořiště spatřili silný suchý strom s několika větvemi, který trčel v zelené houštině. Strom však byl tak vysoko nad vodou, že na něj nemohli dosáhnout ani rukou, ani sekerou.

„Zkusme hodit provaz na větev, možná, že se ulomí,“ navrhl Makšejev.

Gromeko se chytil za přesličky a udržoval tak loďku na místě, a Makšejev přehodil provaz přes silnou větev a zabral. Větev se nelámala, ale začal praskat celý strom.

„Pusťte loďku a pomozte mi táhnout!“ křikl Makšejev na svého druha.

Tu se oba chytili provazu, a jak stáli v lehkém člunu, škubli vší silou. Strom se svalil a prudce udeřil do přídě loďky, která se pod jeho tíhou počala potápět. Gromeko se tak tak stačil chytit přesliček a přitáhnout k nim záď, když se příď loďky potopila.

„To je hrůza! Co si teď počneme?“ zabědoval Makšejev.

Oba seděli na zádi, nohy měli ve vodě, jednou rukou se drželi přesliček a druhou provazu, který bránil tomu zpropadenému stromu, aby odplul po proudu.

„Vylézt na břeh nemůžem, vyčerpat vodu nemáme čím. Musíme někoho zavolat na pomoc,“ pravil Gromeko.

Začali houkat a volat. Z počátku nikdo neodpovídal, ale pak bylo slyšet hlas Kaštanova, který se ptal, co se stalo.

„Připlujte nám někdo na pomoc, vezměte vědro, loďka se nám potopila!“

„Hned přijedu!“ zalehla k nim odpověď.

Vtom se z vody vedle potopené přídě člunu vynořila ohromná zelenohnědá hlava s krátkou a širokou tlamou a maličkýma očima pod zploštělým čelem. Zvíře se chvíli dívalo na muže, kteří překvapením ztrnuli, a pak rozevřelo tlamu, vycenilo několik řad ostrých zubů a začalo vylézat na příď loďky, která se pod jeho tíhou začala potápět ještě hlouběji. Objevil se krátký a tlustý krk, pak část holého trupu, široké přední tlapy se drápy zachycovaly boků loďky.

Když se lovci vypravovali na dříví tak blízko od tábořiště, nevzali si s sebou pušky a teď byli bezbranní tváří v tvář neznámému obojživelníku, který je bezpochyby dravý a silný. Sekery jim zůstaly na přídi a byly teď ve vodě už pod tlapami nepřítele.

„Honem si přivažte nůž k rukojeti vesla!“ zvolal Makšejev, „a já se pokusím tu obludu zadržet druhým veslem!“

Vytáhl svůj nůž, vzal ho do zubů, a pak popadl veslo a prudce je vrazil rozšířeným koncem do pootevřené tlamy. Prudká rána do patra a jazyka zvíře omráčila. Křečovitě sevřelo čelisti. Ozval se praskot, ostré zuby drtily dřevo a vnikaly do plechu, jímž bylo veslo okováno. Makšejev vrážel veslo hlouběji zvířeti do tlamy. Veslo však bylo čím dál kratší, protože čelisti pracovaly a vyplivovaly zkrvavené třísky dřeva.

A tu se Gromeko, kterému se už podařilo přivázat velký lovecký nůž řemínky od bot k rukojeti druhého vesla, zdvihl za Makšejevem a vrazil toto improvisované kopí obludě do oka. Zvíře, zběsilé bolestí, sebou škublo, vyrvalo Makšejevovi veslo z rukou a zmizelo v řece. Na okamžik ukázalo široký hnědozelený hřbet s dvojitou řadou šupin podle páteře a krátký tlustý ocas, který uhodil do vody tak silně, že oba lovci byli od hlavy k patě jaksepatří postříkáni mohutnými proudy vody.

Loďka, kterou zmítající se obluda odtrhla od břehu, potopila se docela.

Kaštanov, jenž jim spěchal na pomoc, byl v tu chvíli už blízko místu nehody. Když vyplouval ze zátočiny, uviděl vodní smršť, kterou zvedlo obludné zvíře, ale nechápal, co se stalo. Kolem něho na houpavých vlnách — potápěje se a vynořuje — plul suchý strom. Veslař ho považoval za krokodila a chtěl ho uhodit veslem. Tu však zavolal Gromeko, který nechtěl ztratit kořist, jež je stála takovou námahu:

„Kládu, chyťte kládu! To je naše dříví!“

Kaštanov zachytil strom hákem, vlekl jej za člunem a konečně doplul ke svým druhům, kteří stáli po pás ve vodě.

Chvíli se pachtili, než loďku vytáhli, vyčerpali z ní vodu a i s kořistí se pak vrátili ke stanu, kde se Papočkin zuřivě bránil komárům. Generál se před nimi zachránil tak, že vlezl až po uši do vody.

Rychle vytáhli kládu na břeh, nasekali polena a brzo vesele zapraskal oheň. Přesličky, které na oheň přiložili, začaly tak štiplavě dýmat, že se komáři dali na útěk a Makšejevovi a Gromekovi, kteří se sušili u ohně, vyhrkly slzy z očí.

Kaštanov vyslechl jejich vypravování o tom, jak je přepadla vodní obluda, a pak poznamenal:

„Myslím, že to byl ještěr, představitel rodu, který vymřel na povrchu naší planety před obdobím třetihor.“

„Ichthyosaurus či co?“ zeptal se Makšejev, který si leccos zapamatoval z kursu paleontologie, jejž absolvoval na báňské fakultě.

„Ne, podle vašeho vypravování ne. Ichthyosaurus byl mnohem větší, měl jiný tvar hlavy a žil dřív, v jurském období. Váš známý je podobný spíš malému křídovému krokodilu.“

„Ano. Ichthyosaura byste tak lehko nevyřídili,“ poznamenal Papočkin. „A Plesiosaurus by měl krk delší než vaše veslo a klidně by vás popadl přímo z vody, ten by do loďky nelezl.“

„Můžeme čekat, že se časem setkáme i s těmihle obrovskými veleještěry,“ usoudil Kaštanov. „Myslím si to proto, že cestou po proudu potkáváme představitele stále starší fauny. Teď už jsme se octli v polovině nebo dokonce na začátku doby křídové.“

„Ano, živočišný i rostlinný svět je stále odlišnější od všeho toho, co jsme si zvykli vidět na povrchu Země,“ přidal se Gromeko. „K přeměně dochází postupně a my si ji hned dokonce ani neuvědomujeme. Ale když se zamyslíme, tak je kolem nás všechno nové: zmizela spousta listnatých stromů, květin a trav, převládají palmy, rostliny šáchorovité a nahosemenné a objevilo se i plno rostlin tajnosnubných.“

„Tohle podzemní království ukrývá ještě mnoho překvapení a musíme být opatrnější. Ani krok bez pušky s výbušnou kulí!“

„Myslím si, že bychom si měli jen maličko odpočinout, než se uvaří večeře, pak se najíst a jet dál na vhodnější místo. Na velký oheň, který by nás chránil před šelmami, nemáme tu dost dříví!“ prohlásil Gromeko.

Všichni s ním souhlasili. Vytáhli poškozenou loďku, aby ji vysušili a spravili, povečeřeli, zdřímli si na dvě hodiny u dýmajícího ohně a znovu vypluli. Zbylé dříví si vzali s sebou. Ještě asi dvě hodiny se táhla stále stejně neproniknutelná houština s lemem rákosí a přesliček. Tam, kde nebyl proud, vyskakovaly nad vodu ryby a unikaly před nepřítelem, který je pronásledoval. Někdy bylo možno pozorovat, jak za rybou, jež se vymrštila nad hladinu, vykoukla na okamžik odporná ještěří hlava s rozevřenou tlamou a pak víry a velké rozbíhající se kruhy na hladině prozrazovaly, že se do vodní hlubiny rychle ponořilo velké tělo. Občas se bezstarostně poletující vážky rozprchávaly na všechny strany a schovávaly se v listí a v rákosí před velkým blankytným ptákem s ohromným zobanem, který s velkým hlukem odkudsi přiletěl a v letu chytal opozdilý hmyz.

Konečně se zelené stěny začaly rozvírat, proud se zmírnil a vodní hladina se stále víc a více rozšiřovala. Řeka se změnila v jezero, uprostřed něhož bylo vidět ostrovy. Jeden z ostrovů upoutal pozornost cestovatelů. Vysokou lesní houští byl zarostlý jen z poloviny, nadruhé půlce ostrova se prostírala poměrně velká louka s několika uschlými stromy. Spěšně tam zamířili a přistáli tam.

Tato luční polovina ostrova byla porostlá nízkou, ale tvrdou trávou. Když si ji podrobněji prohlédli, shledali, že je to zvláštní druh plavuně. Loučka byla v horní polovině ostrova a větřík vál dolů po proudu řeky. Topiva měli dost, a proto se rozhodli, že u lesa zapálí několik pořádných dýmavých ohňů, aby z ostrova vyhnali všechny šelmy a měli od nich pokoj.

Když začaly hranice praskat a kotouče dýmu pronikaly do nitra lesa, počali odtamtud vylétat drobní ptáci a různý hmyz. Někteří padali na zem, a tak si zoolog mohl nasbírat zajímavou sbírku neznámých druhů. Pak na louku vyběhl podivný a hrozný tvor. Velmi připomínal dikobraza, ale byl velký asi jako pořádný vůl a ostny měl na metr dlouhé.

Zvíře se naježilo, bylo najednou jako ohromná bodavá koule, přeběhlo kolem ustrnulých mužů a schovalo se v rákosí.

Hned za ním krátkými a vysokými skoky vyskočilo z houštiny zvíře, které připomínalo šelmu. Mělo tmavožlutou srst a kočičí hlavu, poměrně dlouhý a silný ocas, krátké nohy a tupou tlamu s vyceněnými ostrými zuby. Vcelku se podobalo velké, téměř dva metry dlouhé říční vydře a lišilo se od ní jen nápadnějšíma ušima a krátkou hřívou. Zvíře sice nejevilo úmysly napadnout lidi — kradlo se podle kraje lesa k vodě — ale jeho podoba Kaštanova tak zaujala, že šelmu dobrou ranou složil.

Šelma byla skutečně zajímavá: v tlamě jí nenašli ani ploché řezáky, ani ostrohroté stoličky jako u dravců pozdějších dob. Všechny zuby byly stejně ostré, kuželovité, jako u plazů. Jenom přední zuby, které nahrazovaly řezáky, byly trošku menší než ostatní a poněkud zploštělé. Zuby po stranách čelistí byly o trochu větší a tesáky předčily velikostí všechny ostatní zuby a byly největší v obou čelistech, zejména v horní.

„To je zajímavý příklad prassavce, který má ještě zuby ještěří, ale u něhož už začíná ona diferenciace, která se rozvila v pozdějších obdobích,“ poznamenal geolog.

Z houštiny už nevyběhlo nic, a tak si cestovatelé konečně mohli zaslouženě odpočinout. Střídali se však při hlídce a udržovali ohně, které je chránily před zuřivým hmyzem. Proto spali klidně.

Nazítří se táhla dál krajina téhož charakteru, jaký měla zvečera minulého dne. Řeka se zcela změnila v jezero se spoustou ostrovů, voda téměř neproudila. Museli neustále veslovat. Nad vodou i nad lesem poletovaly pestré vážky a ohromní rohatí brouci, kteří dosahovali délky až třicet centimetrů. Míhali se tam motýli, jejichž křídlo by bylo zakrylo celou lidskou dlaň. Občas se objevili podivní malí i větší modrošedí ptáci. Trochu připomínali volavku, ale měli kratší nohy, delší ocas a krátký zobák, v kterém bylo vidět drobné zuby.

Jednoho ptáka se jim podařilo v letu zastřelit. Kaštanov ukázal svým druhům toho podivného opeřence. Byl to přechodný typ mezi ještěry a ptáky, veliký jako jestřáb a měl modrošedé peří. Dlouhý ocas nebyl složen jen z per jako u ptáků, ale bylo v něm i mnoho obratlů. Měl tedy stavbu ještěřího ocasu. Peří rostlo po obou stranách. Na křídlech bylo po třech dlouhých prstech se stejnými drápy jako na nohách, takže tenhle pták mohl lézt po stromech a po skalách a chytat se jich předními okončetinami. Prohlídka zvířete přivedla Kaštanova k závěru, že zvíře patří k praptákům rodu Archaeopteryx, ale liší se od exemplářů nalezených v horních jurských vrstvách v Evropě mnohem větší velikostí.

Na konci dne se břeh docela snížil a na mnoha místech se táhly bažiny zarostlé přesličkami a kapraděmi, nad kterými se tu a tam tyčily skupiny podivných stromů, přizpůsobených vegetaci ve vodě.

Tyto porosty poskytovaly útulek různému bodavému hmyzu, který se zuřivě vrhl na cestovatele, kdykoli se pokusili přirazit k zelené stěně, aby obohatili své sbírky. Hmyz je pak chvíli pronásledoval i na vodě. Pětadvacetimilimetroví komáři, mouchy velké jako čmelák, ovádi a střečkové přes čtyři centimetry velcí soutěžili v těchhle okřídlených útocích na lidi, kteří byli nuceni ostudně ustupovat a už se začali znepokojovat při pomyšlení na nadcházející nocleh mezi hejny těchto mučitelů.

Bažinatou krajinou pluli několik hodin. Všichni horlivě veslovali, aby se odtud co nejrychleji dostali. Živočišný svět se tu zřejmě omezoval na hmyz a praptáky ve vzduchu a na ryby a ještěry, kteří se skrývali v tmavé, hluboké vodě a prozrazovali svou přítomnost pleskáním vody a víry. V bažinatých porostech na zemi čtvernožci zřejmě žít nemohli.

„A kterépak suchomilné zvíře by mohlo vydržet bodání tohohle odporného hmyzu?“ pravil Gromeko.

Ale tu z jihu zavanul svěží větřík a občas bylo možno rozeznat jakýsi pravidelný šum, který odtamtud zaléhal.

„Vpředu je velké otevřené jezero s pustými břehy nebo moře,“ oznámil Makšejev. První zaslechl ten hukot.

„Moře?“ užasl Papočkin. „Cožpak je v Plutonii dokonce moře?“

„Jestliže tu jsou řeky, a o tom nemůžeme pochybovat, musí se konec konců vlévat do nějaké nádrže se stojatou vodou. Nemohou přece téci bez konce.“

„Ale což se řeky nemohou ztrácet v bahnitých jezerech podobných tomu, v kterém teď plujeme, nebo se vsakovat do písku?“

„Zcela správně! Ale při spoustě vody je pravděpodobnější, že je tu otevřený bazén. A polozarostlé jezero, po němž teď plujeme, je jen jeho vstupní část.“