Plutonie

24. OBLUDNÍ JEŠTĚŘI A PODIVNÍ PTÁCI

Na první nocleh se pak zastavili na velkém ostrově, jehož podstatná část měla rovněž stepní charakter; jen podle břehů se místy táhly skupiny keřů a rákosové porosty. Stan postavili na severním konci ostrova, odkud bylo vidět řeku, jež se dělila ve dvě ramena, každé aspoň sto kroků široké.

Po večeři byl klid v okolí porušen hlukem. Z protějšího břehu řeky se rozléhal táhlý křik, jenž připomínal hlasy tlupy lidí, přerušený občas hlasitým chraptivým štěkotem a vytím.

Ze zelené houštiny se vyřítilo nevelké stádo narudlých čtvernožců s bílými skvrnami, lámajíc rákosí a rozdupávajíc křoví. Vrhli se do vody a pluli k ostrovu. Hned za nimi vyskočil houf strakatých šelem, které se se štěkotem a vytím také pustily přes řeku a snažily se dohnat a oddělit jedno zvíře, které už bylo unaveno a zřejmě vyčerpáno. Za několik minut dorazila pronásledovaná zvířata na ostrov a přeběhla nedaleko stanu. Podobala se koním, ačkoli neměla skoro žádnou hřívu.

Zvíře, které se opozdilo, taky už doplulo k ostrovu, dřív než šelmy, ale těžce se drápalo na příkře skloněný břeh. Nahoře bylo obklíčeno vyjícími a štěkajícími pronásledovateli. Sebralo poslední síly; kopalo je předníma i zadníma nohama a chňapalo po nich zuby. Nerovný boj s tuctem nepřátel však nemohl trvat dlouho. Šelmy se uhýbaly ranám, nepouštěly oběť ze svého kruhu a čekaly, až se docela vyčerpá.

Do boje se vmísili lidé. Tři výstřely do houfu šelem složily dvě z nich a zahnaly ostatní na překotný útěk. Vyčerpané oběti však už neočekávané osvobození nepomohlo. Když k ní lovci přišli, ležela již v posledním tažení. Na krku zela zvířeti veliká tržná rána, zřejmě způsobená zuby jedné z šelem hned při prvním přepadu stáda. Proto také oběť, která v běhu stále krvácela, tolik zeslábla.

Když lovci prohlíželi zabité šelmy, přesvědčili se, že zvířata patří k primitivním ssavcům.

Byla větší než sibiřský vlk, ale trup připomínal spíše šelmy kočkovité, právě tak jako dlouhý tenký ocas. Srst na hřbetě a na bocích byla tmavohnědá se žlutými podélnými proužky a na břiše žlutá. Zuby byly skoro stejné — všechny vypadaly nejspíše jako tesáky.

Oběti šelem se mohlo říkat kůň jen s velkými výhradami. Nebyla větší než velký osel, ale půvabnější, protože trup spočíval na tenkých nohách. Na noze pak nebylo jedno kopyto jako u skutečných koní, ale čtyři. Přitom prostřední kopyto bylo silně vyvinuto a ostatní byla zakrnělá.

Když Kaštanov a Papočkin studovali tohohle podivného koně, došli k závěru, že před sebou mají prakoně, předka nynějších koní, který se celým svým vzezřením podobal spíše americké lamě.

Nazítří se táhla stepní krajina dál, opravdová savana nebo prérie s vysokou trávou, s hájky a skupinami keřů nebo stromů na březích klidné řeky a početných ostrovů. Na jednom z velkých ostrovů si cestovatelé všimli stáda titanoterií — zvířat, jež vývojově stojí mezi hrochem a nosorožcem.

Cestovatelé chtěli přirazit k břehu o kousek níž, aby se k titanoteriím připlížili a jedno z nich ulovili, ale narazili na zvíře ještě zajímavější, na představitele prastarých tlustokožců — na čtverrohého nosorožce, který sestoupil předníma nohama do vody, aby uhasil žízeň. Když se k němu prám přiblížil, zdvihl nosorožec ohyzdnou hlavu a široce rozevřel tlamu, jako by chtěl spolknout anebo aspoň poplivat nezvané hosty. Po stranách horní čelisti mu trčely dva dlouhé žluté tesáky, na kořeni nosu mezi malinkýma očima čněly vzhůru vedle sebe dva nevelké rohy a za ušima se skvěly ještě dva další tupé rohy, které připomínaly jakési špalíky.

Avšak zatím co přistávali u břehu a prodírali se opatrně křovím, aby si to zajímavé zvíře vyfotografovali, odešel nosorožec od řeky a rozběhl se těžkým klusem. Když ho Kaštanov a Papočkin pronásledovali, protože doufali, že se zastaví, všimli si na sousední loučce obrovského zvířete, které stálo u vysokého stromu a rvalo s něho listí asi pět metrů nad zemí. Tvarem těla a barvou kůže se podobalo obrovskému slonu, jehož hřbet se zdvíhal na čtyři metry od země. Hlavou však a dlouhým krkem se od slonů ostře lišilo: hlava, proti obrovitému tělu velmi malá, připomínala hlavu tapíra s protaženým horním pyskem, kterým zvíře velmi rychle chňapalo listí v celých přehršlích.

„Jakápak je to obluda?“ zašeptal Papočkin. „Sloní tělo, koňský krk, tapíří hlava a žirafí návyky.“

„Mám za to,“ pravil Kaštanov, „že se nám poštěstilo spatřit vzácného představitele rodu bezrohých nosorožců, jehož zbytky byly nedávno nalezeny v Beludžistanu; proto tenhle obr, největší ze suchozemských ssavců, dostal jméno Beludžiterium. Žil na konci oligocénu nebo na počátku miocénu.“

„Opravdový obr!“ užasl zoolog. „Zdá se mi, že bych mu mohl vzpřímen, jen se skloněnou hlavou, projít pod břichem.“

„A kdybychom vedle něho postavili dospělého indického nosorožce, pak bude nosorožcův hřbet taky sahat jen k břichu tohohle obra, takže by nosorožec mohl být jeho mládětem.“

„Škoda, že se nemůžeme postavit vedle něho, abychom na fotografii měli měřítko pro srovnání,“ zalitoval Papočkin a fotografoval. „Ačkoli je to zvíře jak se zdá neškodné, přece jen bych se bál přiblížit se k němu. Kdyby hnul nohou, mohl by mi zpřelámat kosti.“

„Vyfotografujte se zvířetem i strom. Výšku stromu určíme potom.“

Pozorovatelé vyčkali, dokud Beludžiterium neodešlo pryč, a pomocí důlního kompasu určili výšku stromu a změřili také stopy noh, které se proti vzrůstu zvířete zdály malé.

Toho dne k večeru zpozorovali na břehu velkého ostrova párek corythodontů, velikých tlustokožců, kteří se tvarem těla podobali titanotheriím a měli už mnoho společného s ještěry.

Když samec spatřil prám, zvedl hlavu a rozevřel ohromnou tlamu, v níž se v každé čelisti skvěly dva hezky dlouhé a ostré tesáky.

Cestovatelům se nepodařilo vysednout na ostrově a zalovit si, protože kus dál po proudu seděla na břehu veliká šelma a požírala nějakou kořist. Jak spatřila prám, vstala a hrozivě zařvala.

Toto zvíře mělo ohromné tělo na nízkých a poměrně tenkých nohách. Tlamu mělo dlouhou, podobnou chrtímu čenichu. Velikostí se vyrovnalo nejmohutnějšímu tygru, a proto se k němu cestovatelé neodvážili přiblížit.

Nepodařilo se jim tedy toho dne ulovit ani jedno z těchto nových zvířat.

Nazítří spatřili občas na březích řeky i na ostrovech pasoucí se prakoně, titanotheria a čtverrohé nosorožce, antilopy, dravé creodonty a jiná zvířata. Podle Kaštanovova názoru svědčila fauna celkovou tvářností o tom, že přísluší do staršího období třetihor.

Po obědě přirazili k břehu, aby mohli udělat výlet do stepi. Chtěli se seznámit s jejím charakterem dál od řeky.

U jednoho z jezer narazili na zvíře, které je zvlášť zaujalo. Jako jiní býložravci se klidně páslo a hryzalo šťavnatá stébla. To uklidnilo lovce, kteří už sáhli po ručnicích. Prodírali se křovím k břehu jezera, když tu nenadále spatřili obludného tvora. Dokonce i Generál, který si už zvykl na různá neobyčejná zvířata a naráz rozpoznal šelmu od býložravců, najednou se náramně polekal a s vrčením se přitiskl Makšejevovi k nohám.

„To je obrovský nosorožec,“ zašeptal Makšejev a zastavil se v křoví, aby obludu nepolekal nebo nevydráždil.

Zvíře však nosorožce připomínalo jen na první pohled, protože mělo na kořeni nosu maličký roh. Avšak pár velkých rohů, které se tyčily nad čelem a mířily kupředu, dodával mu podobnosti s některými tury. Vším ostatním se však zvíře lišilo i od nosorožců i od turů. Hlavu mělo proti trupu nepoměrně velikou; dosahovala málem dvou metrů. Zadní část lebky se rozšiřovala do plochého a širokého hřebenu, který bylo možno pokládat za ohromné postavené uši. Ve skutečnosti však to byla jen okrasa nebo ochrana horní poloviny krku, pokrytá drobnými šupinami a na vnějším okraji ostře zubatá. Tento límec bezpochyby zvětšoval váhu beztoho ohromné hlavy a bránil zvířeti, aby nosilo hlavu vzhůru.

Zvíře mělo přední nohy znatelně kratší než zadní, a tak se pohybovalo s vysoko vystrčeným hřbetem. Když se hlava a nohy tohoto tvora schovaly ve vysoké trávě, úplně připomínalo pětimetrový kopec. Pevný trup zvířete byl pokryt krunýřem z kulatých destiček, větších na hřbetě a na bocích, drobných na zadku, na nohou a na břiše. Tělo bylo zakončeno nevelkým, ale tlustým ocasem, který sloužil jako podpěra zadní části těla. Od špičky hlavy — od ostrého zobanu — do konce ocasu měřilo zvíře kolem osmi metrů.

„To je ale obluda, to je obluda!“ šeptal Gromeko a prohlížel si spolu s ostatními neobyčejného tvora, který se zvolna sunul jako kopec podle břehu jezera a žral trávu a keře.

„Co je to zač?“ zeptal se Papočkin.

„To musí být Triceratops, představitel skupiny dinosaurů,“ odpověděl Kaštanov. „Do ní patří různí veleještěři.“

„Tak to je plaz! Cožpak byli rohatí plazi?“ užasl Makšejev.

„Mezi dinosaury jsou velmi rozliční draví i býložraví ještěři, velcí i malí. Žili od počátku triasu do konce křídového období.“

„Tak to už jsme se tedy octli v době křídové!“ zvolal Papočkin. „A čím dál po proudu řeky, tím víc takových oblud budeme asi potkávat.“

„Štěstí, budouli tak neškodné jako tenhle!“ podotkl Gromeko. „Ale narazit na šelmu takovýchhle rozměrů, děkuju uctivě! Roztrhá nás dřív, než člověk stačí vystřelit.“

„Velká zvířata jsou obyčejně býložravá,“ namítl Kaštanov. „Podle mého jsou šavlozubí tygři o mnoho nebezpečnější než tihle obři.“

„Měli bychom ho přimět, aby zdvihl hlavu,“ navrhl Papočkin, „nebo aby přešel na nějakou planinu. Už jsem udělal dva snímky, ale na žádném není vidět nohy a konec tlamy.“

„Což na něho vystřelit?“ navrhl Makšejev.

„Ne, buďto se lekne a uteče, nebo se na nás vrhne. Takového kolosa snad ani výbušná střela hned tak nepoloží.“

„Pusťme na něho Generála!“

Po domluvách a pobízení se podařilo přinutit třesoucího se a vrčícího psa, aby na obludu zaútočil. Pes se vrhl s hlučným štěkotem k veleještěrovi, ale přece jen se zastavil v uctivé vzdálenosti. Účinek psího útoku byl naprosto neočekávaný. Obluda se vrhla do jezera, rozstřikovala celé proudy vody a schovala se ve zkalené jílovité hlubině.

Při pohledu na tenhle ostudný útěk se všichni rozesmáli. Ale Generál, hrdý na své vítězství, přiběhl k břehu a začal zuřivě štěkat na kalné vlny, které se v kruzích rozbíhaly po hladině. Za chvilku se uprostřed jezera ukázaly dva rohy a límec ještěra, který vystrčil hlavu, aby nabral dech. Papočkin měl aparát připravený a musel se spokojit jen snímkem hlavy, protože ještěr se nadechl vzduchu, a když viděl, že jeho podivní pronásledovatelé stojí dosud na břehu, zase se pohroužil do vody.

Na druhém jezeře vyhnal Generál z hustého porostu celé hejno podivných ptáků. Byli velcí asi jako pořádné labutě, ale měli delší tělo, kratší krk a velmi dlouhý a ostrý zobák, plný drobných špičatých zubů. Ptáci báječně plovali a potápěli se za rybami. Jednoho ptáka se podařilo zastřelit. Kaštanov ho prohlédl a usoudil, že je to nejspíše Hesperornis, zubatý bezkřídlý pták křídové doby, blízký stavbou těla dnešním potáplicím. Křídla měl v počátečním stadiu vývoje; docela se ztrácela v měkkém vlasovitém peří.