17. PO MAKŠEJEVOVĚ ŘECE

Obě loďky rychle pluly proudem po tmavé vodě, která, mírně zčeřena, rychle ubíhala na jih mezi nízkými břehy. S břehů se skláněly keříčky polární vrby, pokryté čerstvými lístky. Na obou březích se rozkládala stále stejná rovná tundra s nízkým křovím. Vítr vanul pořád do zad. Cestovatelé jej teď správně určili jako severní, který prudce vane od ledovců studeného otvoru s vnějšího povrchu planety do její vnitřní teplé dutiny. Mlha se válela jako dřív a hned zastírala, hned zase odhalovala narudlé těleso, které nehybně stálo v nadhlavníku. Teplota dosahovala +12° a mlha občas houstla v drobný deštík, který však velmi rychle ustával.

Loďky pluly rychlostí osmi kilometrů v hodině. Muži u kormidla mapovali okolí a poznamenávali si směr všech zákrutů řeky. Když urazili dvacet pět kilometrů, zastavili se na nocleh.

Krátký výlet po břehu ukázal, že na tundře jsou keře vyšší a že se k nim leckde přimísily nízké modříny a vytvářejí s vrbou a břízou nevelké, avšak velmi husté houštiny. Mezi keři byly k říčnímu břehu prošlapány úzké pěšiny — zřejmě tudy chodila různá zvířata k řece pít.

Noc strávili po prvé ve stanu a bez spacích pytlů.

„Tohle věčné světlo,“ řekl Makšejev, když si lehal, „úplně porušuje naše zvyky a představy. Člověk se dívá na hodinky, říká ráno, poledne, večer — a slunce stále stojí v nadhlavníku a pořád stejně hřeje, jako by se vysmívalo naší terminologii.“

Noc, anebo vlastně doba odpočinku, minula klidně.

Za druhý den postoupili o padesát kilometrů a zastavili se časně, aby vyrazili na další exkursi dál od řeky. Břehy už byly zarostlé vyššími keři a jednotlivými stromy. Porost vytvořil zelené stěny, jež cestovatelům docela ohraničovaly obzor.

Po obědě zůstal Gromeko u stanu, aby sbíral rostliny, Makšejev s Generálem se vypravili na západ a Kaštanov s Papočkinem na východ; šli po zvířecích stezkách nejhustšími křovisky, jež už byla vyšší než člověk. Místy bylo na půdě vidět stopy různé zvěře. Zoolog mezi nimi poznal stopy mamuta, nosorožce, velkých i drobných sudokopytníků a nějaký druh lichokopytníků. Občas narazili na otisk měkkých tlap různě velikých šelem. Při pohledu na některé z těchto stop oba badatelé cítili, jak jim po zádech přeběhl mráz. Stopy byly asi dvacet centimetrů dlouhé a drápy na konci prstů se zarývaly do země na čtyři centimetry. Podle tvaru stopy zoolog usoudil, že to jsou stopy obrovského medvěda.

„To je pravděpodobně jeskynní medvěd, současník mamuta,“ poznamenal Kaštanov. „Je větší než všichni ostatní představitelé toho rodu, které známe.“

„A neloví jeskynní lidi?“ strachoval se Papočkin.

„Kosti, drápy a zuby tohoto medvěda, opracované jeskynním člověkem, někdy se našly,“ usmál se Kaštanov. „Ale nevím, zda se vyskytly kosti a lebky člověka, opracované medvědem!“

„Rozhodně však je lépe nesetkat se s ním!“

„Takové zajímavé zvíře a nesetkat se s ním? Naši předkové, ozbrojení jenom kyji a kamennými mlaty, ho přemohli. A my máme moderní pušky a trhavé náboje — a budeme se ho bát? To by byla ostuda!“

Kousek od řeky vyšli badatelé na velikou paseku, která byla porostlá hustou, ale nízkou trávou, v níž se strakatily všelijaké podivuhodné květiny.

Cestovatelé se zastavili na pokraji v křoví a spatřili, že se na pasece pasou jednotlivě i v celých stádech různí ssavci, mezi nimiž bylo možno hned rozeznat druhy, které už vymizely se zemského povrchu: byli tu černí pratuři s velikými rohy a hrby, obrovští jeleni s parohy úměrně velikými, divocí koně, nižší, s huňatou srstí, chudým ocasem a krátkou hřívou. Párek nosorožců se zaryl hlavami do křoví a několik mamutů stálo v nevelké skupině a do taktu pohazovalo hlavami a choboty. Nejspíše tak odháněli dotěrný hmyz. Hmyzu, zvláště komárů, střečků a ovádů, tu bylo až příliš mnoho.

Když se Kaštanov s Papočkinem sdostatek vynadívali na klidný obraz pastviště „živých zkamenělin“, rozhodli se jít blíž, aby si některá zvířata vyfotografovali. Okrajem křoví se připlazili nejdřív ke skupině praturů, pak k dvěma nosorožcům, kteří byli vyfotografováni ve chvilce, když si hráli a neobratně na sebe vyskakovali. Nosorožci křížili své rohy jako obrovské šavle, zadupávali trávu sloupovitýma nohama a rozrývali půdu.

Na řadě byli mamuti, stojící blíž k středu paseky. Ale než se k nim lovci přikradli dost blízko, nastal zmatek na protějším konci, kde se pásli jeleni. Zvířata náhle zdvihla hlavy, zaposlouchala se a naráz se dala do běhu, zřejmě polekána nějakým neviděným, ale bezpochyby strašným nepřítelem. Jeleni přelétli kolem mamutů, kteří se taky polekali a těžce se rozběhli se zdviženými choboty. Jeleni i mamuti běželi přímo k ukrytým lovcům.

„Až od nás budou jeleni na sto kroků, vystřelte na předního,“ rychle velel Kaštanov. „Já je vyfotografuju, jak se na okamžik zastaví, a pak taky vystřelím, jinak by nás mohli rozdupat.“

Papočkin si připravil pušku, a když se první obrovský jelen s vysoko zdviženou hlavou a polekaně rozšířenými nozdrami přihnal dostatečně blízko, ozval se výstřel. Jelen, zasažen do hrudi, prudce padl na kolena a ostatní, tlačíce se jeden na druhého, zastavili se v houfu a natáhli krky.

V té chvilce stačil Kaštanov tu zajímavou skupinku vyfotografovat, podal aparát zoologovi a vystřelil na druhého jelena, který se k němu obrátil levým bokem. Zvíře poskočilo kupředu a těžce padlo na zem, ostatní ostře zatočili vpravo a rozběhli se podle houštiny.

Vtom se přiblížili mamuti, kteří utíkali za jeleny a zastavili se před oběťmi lovců. Papočkin zatím stačil nabít obě pušky a Kaštanov vyfotografoval skupinu mamutů.

„Mám střelit?“ zeptal se zoolog a hlas se mu chvěl vzrušením.

„Proč? Masa máme dost a mamuta jsme už prostudovali v tundře. Budeme střílet, jen když se na nás vrhnou.“

Zvířata zatím stála, mávala choboty a jako by se spolu radila. Bylo jich šest, mezi nimi dva mladí s nevelkými kly a kratší srstí. Rychle se uklidnili a začali si spolu hrát a dovádět kolem starých, kteří občas poplašeně zatroubili. Nakonec se nejstarší samec obrátil vpravo a celé stádo ho následovalo podle okraje paseky, na které už zbyli jen dva nosorožci.

„Kdo asi ty mírné býložravce polekal?“ zeptal se Kaštanov. „Nebyl to snad jeskynní medvěd?“

„Nebo nějaké ještě hroznější pravěké zvíře z vašeho paleontologického zvěřince!“

„Kdož ví! Myslím však, abychom raději na druhý konec paseky nechodili; šelma se na nás může z houštiny vrhnout tak prudce, že nestačíme ani vystřelit.“

„Nu, tak se tedy dáme do jelenů; musíme je změřit, stáhnout, vyvrhnout a odvléci k loďkám.“

Jeleni, které lovci zastřelili, patřili k obrovskému druhu, jenž vymizel s povrchu zemského, kde byl současníkem mamuta, pratura a jeskynního medvěda.

Když lovci obě zvířata stáhli, usekli menšímu jelenu zadní kýty a vlekli se s těžkým nákladem k řece. Počítali, že se ještě jednou vrátí pro maso, jestliže jejich druzi budou mít menší štěstí a jestli jim neznámá šelma, která se jistě potulovala blízko paseky, ještě něco nechá.

Загрузка...