Plutonie

19. DOBRODRUŽSTVÍ NA KOPCI

Místo pro tábořiště si vybrali blízko úpatí velkého kopce, odděleného od pravého břehu řeky úzkým pruhem vysokého lesa. Cestovatelé se posílili čajem a studeným masem a všichni se společně vypravili ke kopci. U stanu nechali Generála, přivázaného na dlouhé šňůře ke stromu.

Přes les našli stezku, kolem níž byl porost tak hustý, že bez sekery by tam nebyli pronikli ani na krok — všelijaké keře a popínavé rostliny se splétaly do celistvé zelené stěny, která vroubila stezku s obou stran. Zelenou klenbou nad hlavami prorážely jen jednotlivé paprsky narudlého světla.

Lovci šli mlčky v řadě za sebou s připravenými puškami, dívali se hned vpřed, hned nahoru na stromy, kde se mohla nenadále ukázat buď zajímavá kořist, nebo nebezpečný nepřítel. Ale kromě drobných ptáků a veverek nebylo nic vidět.

Ke svahu kopce došli bez obtíží a začali na něj vystupovat. Tráva jim sahala tak po kolena. Gromeko se opožďoval za ostatními, byl docela upoután sbíráním rostlin.

Zatím co zoolog prohlížel a popisoval velkého hada, kterého zabil, Kaštanov s námahou urazil vzorek horniny. Byla to nějaká podivná, velmi pevná hornina žlutozelené barvy s drobnými zrnky bělavě stříbrného kovu. Když ji geolog prohlédl zvětšovacím sklem, udiveně zvolal:

„Zdalipak víte, z čeho jsou tyhle skály? Mají právě takové složení jako aerolity z řady mesosideritů — položelezných meteorů se základní olivínovou hmotou a se zrnky niklového železa.“

„Co to znamená?“ zeptal se Makšejev.

„To znamená, že hypothesy geologů o složení nejhlubších částí zemské kůry jsou potvrzeny. Zřejmě jsme na hranicích tak zvaného olivínového pásma, pásma těžkých kamenných hornin, bohatých na železo a složením totožných s kamennými meteority, jež padají na naši Zemi z meziplanetárních prostor a jsou vlastně úlomky drobných planet. Můžeme předpokládat, že narazíme ještě na celistvé kovové horniny.“

Když přišel Gromeko s celým snopem různých rostlin, začali vystupovat do svahu a opatrně kráčeli trávou, kde mohli být schováni jedovatí plazi. Občas bylo skutečně slyšet vzdalující se šustění. Cestovatelům se však nechtělo uprchlíky pronásledovat.

Po vrcholku kopce se táhl skalnatý hřeben a na skalách se hřálo ve slunci mnoho velkých žlutozelených ještěrek s tmavými skvrnami. Podobaly se tak dokonale výstupkům balvanů, že Kaštanov jednu z nich dokonce chytil rukou; zaplatil však za to důkladně pokousaným prstem. Dál už všechny podobné výstupky nejdříve zkoušel kladívkem, protože se nechtěl ještě jednou zmýlit.

Severní svah kopce, přivrácený k vlhkým větrům, byl zarostlý hustým lesem, do něhož bylo těžko vniknout bez sekery. Na jižním svahu, který si lovci prohlédli, táhla se louka s osamělými stromy. S vrcholku kopce byl rozhled daleko do kraje: na jih, na východ i na západ ležely podobné anebo ještě vyšší kopce až k obzoru, na sever se pak snižovaly a rozbíhaly a tímto směrem bylo v dálce na rovině vidět hustý pás lesů, jen místy přerušený stříbrnými stuhami řek.

Lovci seděli na vrcholku kopce a pozorovali daleké obzory, když tu z lesa, který na severním svahu končil několik metrů pod hřebenem, vyběhlo stádo divokých vepřů. Vedoucí kanec s vysokou štětinatou hřívou na hřbetě a s ohromnými bílými kly se zastavil a zdvihl hlavu se zlostně svítícíma očkama; rypák se mu při dýchání vytahoval a stahoval. Za ním se shlukly svině a různě velká podsvinčata. Tihle sudokopytníci se na pohled lišili snad jen větší velikostí od divokých vepřů, které zoolog znal.

„Nu tak, večeře k nám přišla sama!“ pochválil si Makšejev. „Myslím, že divoké podsvinče na rožni může být velmi dobré.“

„Maso nijak zvlášť nepotřebujeme,“ namítl Gromeko, který se staral o zásobování. „Máme ještě jelena.“

„Ale neškodí mít zásobu, lov se vždycky nevydaří.“

„Víte přece, že střílet divoké kance je velmi nebezpečné,“ varoval je Papočkin. „Rozzuřený kanec je hrozný protivník.“

„Vylezme výše na skály, kam se nedostanou, a zastřelme pár podsvinčat,“ navrhl Kaštanov.

Vyšplhali se až na hřeben. Makšejev nabil broky a vystřelil do podsvinčat. Stádo se kromě tří podsvinčat, která zůstala ležet v trávě, rozprchlo na všechny strany. Potom však největší kanec a svině přiběhli ke skále, začali obcházet její úpatí a marně se snažili vyskočit na hladké útesy. To jen zvyšovalo zuřivost zvířat. Při tomto obléhání

si lovci tedy mohli prohlédnout divoká prasata z velmi těsné blízkosti. Když zoolog ukojil svou zvídavost, vyvstala otázka, co dělat dál.

„Vždyť nás tu mohou držet celý den! Žrádlo mají pod nosem, ale my ne, a taky se tu nesedí nijak pohodlně,“ prohlásil Kaštanov. „Budeme je muset zahnat střelbou.“

V té chvíli zvolal Makšejev, který už dávno pozoroval okraj lesa:

„K nám nebo k vepřům se krade podle lesa velká šelma; vidím jen, že má žlutý hřbet!“

„Kde, kde je?“

„Tamhle bylo teď vidět, hřbet — před tím keřem, co roste do louky. Teď se dívejte napravo od keře!“

Všichni se upřeně zadívali na keř — a skutečně: o kousek vpravo se ukázalo hnědožluté, pomalu se pohybující zvíře, na němž bylo možno rozeznat temnější příčné pruhy.

„Zase medvěd?“ ptal se Makšejev.

„Možná, že tentokrát to bude tygr,“ pravil Papočkin. „Plíží se jako kočka.“

„Myslím, že je čas střílet,“ prohlásil Kaštanov.

„A na koho střílet: na šelmu nebo na kance?“

„Raději na kance. Poběžíli do lesa, narazí rovnou na šelmu a ta je bude pronásledovat. Jestliže se obrátí na druhou stranu, natočí se šelma jinak a my si ji budeme moci lépe prohlédnout nebo zastřelit, když se nám postaví šťastněji do rány. Teď však je vidět jen hřbet. Přesně mířit bychom nemohli.“

„Nejdříve vystřelme na kance a tři pušky ať míří na šelmu!“

Zoolog, který seděl na skalním výstupku, zamířil na prvního kance, který vyskočil předníma nohama na výstupek a snažil se tesáky dosáhnout na Makšejevovy boty. Výstřel zblízka kance naráz svalil. Ostatní se lekli a prudce se rozběhli k lesu. Když už byli skoro na pokraji, nalevo od nich se rychle vymrštilo hnědožluté tělo šelmy a několikametrovým skokem padlo na kance. Dva z nich se svíjeli pod nepřítelovými drápy, ostatní s kvikotem zmizeli v lese.

„To není medvěd, ale tygr!“ zvolal Papočkin, který pozoroval šelmu při skoku.

„Ovšem,“ přikývl Kaštanov, „zřejmě z rodu šavlozubých, podle ohromných tesáků v horní čelisti. Tento druh byl nejrozšířenější v třetihorách, ale na konci tohoto období pravděpodobně vymizel.“

„Tenhle nám bohužel uteče. Podívejte se, odtáhl si kořist do lesa. Nejspíše cítí, že naše sousedství není docela bezpečné!“ zvolal Makšejev.

„Nu buďsi! Dneska máme materiálu dost!“ pravil Papočkin, který už měřil zastřeleného kance. „Potáhneme tohohle ďábla taky k loďce, anebo nám postačí podsvinčata?“

„Jeli tučný, nevadilo by vzít si z něho sádlo. Pak budeme moci smažit maso na pánvi. Nu, dodělejte si to tady a já si ještě nasbírám nějaké rostliny.“