Plutonie

3. NA DALEKOU CESTU

Dne 20. dubna vyjeli spolu z Moskvy sibiřským expresem profesor Kaštanov, zoolog Papočkin, meteorolog Borovoj a doktor Gromeko; smluvili se, že se tu sejdou z různých konců Ruska. Za dlouhých deset dní dorazili konečně na nádraží ve Vladivostoku.

V hotelu, který jim byl předem oznámen, našli už naši cestovatelé Truchanova. Přijel sem před týdnem, aby leccos nakoupil a přejal objednané zboží. Nazítří, prvního května, přivítalo všech pět cestovatelů loď „Polární hvězdu“, která zakotvila v přístavu. S kapitánského můstku se na ně smál kapitánův ošlehaný obličej.

Ve třech dnech nabrali uhlí, strojní olej, potraviny, různé předměty vědeckého výstroje a vlastní zavazadla členů výpravy, kteří třetího dne taky nastoupili na loď.

Ráno 4. května bylo všechno hotovo, celní formality skončeny, posádka i cestující na svých místech.

„Polární hvězda“ ladně rozkrajovala vlny zálivu Zlatého Rohu, v poledne objela Oslí uši a zamířila kolem Ruského ostrova na východ. Všech pět členů výpravy sledovalo s kapitánského můstku vzdalující se město, které se jako amfitheatr rozložilo na sopkách za zeleným zálivem. Každý z nich se sám sebe v duchu bezděky ptal: „Uvidím někdy zas tyhle břehy a vůbec svou vlast?“ A každý trochu posmutněl. Ale čerstvý mořský větřík a lehké pohupování lodi, které začalo, když vyjeli ze zálivu, rychle zahnaly vzpomínky na břeh.

Ozval se gong, jenž zval k obědu, a cestovatelé se naposledy podívali na tmavý pruh milého břehu, který zůstal vzadu. Pak sestoupili do klubovny.

Po obědě vyšli zase všichni na palubu, aby se podívali na temný masiv ostrova Askoldu, na poslední kousek drahé země až ke Kamčatce. Když „Polární hvězda“ minula ostrov, obrátila se na východ; vítr se utišil a loď plavně brázdila blankytné vlny Japonského moře, které se teď ztrácelo na jihu a na východě za obzor. Jenom na severu ve vzdálenosti asi patnácti či dvaceti kilometrů táhla se tmavá čára ussurijského pobřeží. Při západu slunce za mysem Povorotným i tento obrys rychle zmizel z dohledu.

Loď se ostře obrátila na severovýchod.

„Do kterého přístavu míříme?“

„Do žádného, jestliže nás k tomu nedonutí silný vítr. Ale tlakoměr stojí vysoko a do Kurilských ostrovů to na bouři nevypadá.“

„A tam?“

„Tam nám studené Ochotské moře jistě způsobí lecjakou nepříjemnost. Tenhle odporný kout Tichého oceánu skoro vždycky dá co proto lodím, které míří na Kamčatku. Každou chvilku tam bývají nenadálé vichřice, mlhy, déšť nebo sníh, zejména na jaře a na podzim. Ale aspoň se tak připravíme na polární podmínky.“

Protože moře bylo klidné, vyspali se té noci výborně a odpočinuli si po shonu a starostech cestovních příprav. Nazítří však se Truchanovova předpověď vyplnila. Tlakoměr prudce klesal, začal dout pronikavý severozápadní vítr, nebe se zatáhlo šedivými mračny a spustil se drobný podzimní déšť. V šířce mysu Trpělivosti obrátila se „Polární hvězda“ skoro na východ, vplula do otevřeného Ochotského moře a stále se vzdalovala od Sachalinu. Začalo silné boční kymácení a cestovatelé strávili velmi neklidnou noc.

Nazítří se počasí nezlepšilo. Déšť a sníh se neustále střídaly. Tmavé vlny s bílými hřebeny pěny rytmicky narážely na levý bok a zkrápěly celou palubu. Cestovatelé byli nuceni sedět v klubovně a krátit si čas hovorem. Papočkin a Borovoj, kteří špatně snášeli kymácení, nepřicházeli ani k obědu, ani k večeři. Kapitán sestupoval se svého stanoviště na můstku vždy jen na kratičkou chvilku. Na štěstí vichřice nebyla silná a přes noc dokonce zeslábla. Ráno vyvstala vpředu tmavá kupa ostrova Paramuširu, největšího v severní části Kuril. Napravo bylo vidět drobné ostrovy Makanruši a Onekotan se sopkou Toorusyr, z které vystupoval hustý sloup dýmu. Vítr ustal, kouř stoupal přímo vzhůru a rozplýval se v horních vrstvách atmosféry do šedivého oblaku, sotva patrného na pošmourném nebi. Několik mil na jih — podoben obrovskému sloupu — čněl kolmo z vody útes Avossi jako ohromný prst, jenž hrozí lodi. Bílý pruh příboje ostře odděloval jeho úpatí od mořské hladiny, která se v šedivém světle zdála olivově zelená.

„Jak jsou tyhle ostrovy nevlídné!“ zvolal Papočkin, jenž vyšel na palubu, když slyšel, že je vidět zemi. „Černé a zarudlé zamračené skály a plazivé křoví.“

„A neustálé mlhy. V létě deště, v zimě vánice,“ dodal Truchanov. „A přece jen tu žijí lidé.“

„Kurilské ostrovy jsou veskrze sopečného původu,“ vysvětlil Kaštanov. „Je na nich třiadvacet sopek, šestnáct z nich je ustavičně nebo občas v činnosti. Tento řetěz, který spojuje Kamčatku s Japonskem, táhne se po západním okraji velké propadliny mořského dna, podle propasti Tuscarory, a ta dosahuje hloubky devíti a půl tisíce metrů. Linie velkých zlomů v zemské kůře jsou obvykle doprovázeny sopkami a častá zemětřesení, k nimž tu docházívá, svědčí o tom, že pohyby v zemské kůře ještě pokračují a rovnováha že se porušuje.“