55. ZASE V JURTĚ

Ke svému pahorku na kraji ledovců dorazili cestovatelé v posledním prosincovém týdnu a rozhodli se, že si odpočinou a oslaví Nový rok, úspěch výpravy na jih i osvobození zajatců. Měli slušné zásoby jídla i dřeva a nemuseli se zatím vypravovat do lesa nebo do tundry.

Očistili plošinku od sněhu, postavili jurtu a ve sněhu, jehož bylo víc než metr, vykopali příkop ke skladišti, k psí chodbě a k meteorologické budce. Pak mohli odpočívat. V jurtě hořel malý ohníček, bylo tam teplo a útulno. Všech šest mužů v přestávkách mezi jídlem, procházkami a spánkem hovořilo; vyprávěli si, co se komu přihodilo, a vzpomínali na různé historky z cesty nebo ze života v hordě.

Katu se mlčky účastnila všech těch besed a vážila si stále víc bílých kouzelníků, kteří měli tolik podivných věcí. Noha se jí začala hojit, takže už mohla pomalu chodit. Často ji našli u jurty, jak sedí na bobku, dívá se na jih, kde bylo na obzoru vidět tmavý pruh lesů. Zřejmě ji to táhlo k jejímu plemeni.

Igolkin přemlouval Katu, aby s nimi zůstala a pak odjela společně přes ledy do teplé země, kde uvidí všechny zázraky, jež běloši vytvořili. Umíněně však vrtěla hlavou a opakovala:

„Já les, chatrč mámy, syrové maso, lov, veselo!“

Cestovatelé však přece jen doufali, že si na ně pomalu zvykne a nakonec pojede dobrovolně. Jak by výprava triumfovala, kdyby přivezla živý exemplář pračlověka, podobného opici!

Když mrazy zesílily, začalo být Katu zima. Ale odmítala oděv, který jí nabízeli. Když vycházela z teplé jurty na vzduch, balila se jen do své pokrývky. Nikdy však nepomáhala při úklidu jurty, při mytí nádobí, při prohazování spojovací chodby ve sněhu a při nošení dřeva. Vyptávala se Igolkina, kolik má žen, zda ty ženy chodí na lov, zda je velká horda, do které patří bílí kouzelníci, a nedůvěřivě vrtěla hlavou, když jí vypravovali o životě Evropanů, o městech, mořích, lodích a podobných věcech. Ve chvílích, kdy nespala a nejedla, zaměstnávala se jen tím, že hladila tyče pro oštěpy a vyřezávala z měkkého vrbového dřeva velmi hrubé sošky mamutů, nosorožců, medvědů a tygrů. Udělala si celou sbírku takových model, klaněla se jim a pořád prosila Igolkina o krev, aby je mohla natřít. Cestovatelé však na lov nechodili; v tundře nebylo vidět ani zvířata, ani ptáky; nemohli jí tedy vyhovět.

V lednu začali podnikat krátké výlety na saních, aby navykli psy na postroje. Psi se už vykrmili, zvykli si na bývalé pány a žili v ledové chodbě pod pahorkem kromě Generála, který zůstal u jurty jako hlídač. Když zvykli psy na postroje, začali podnikat daleké výpravy po tundře, k pokraji ledů, pro dříví, jehož zásoba se už značně ztenčila. Ve výpravách se po řadě střídalo vždy pět mužů s trojími saněmi a jeden zůstával v jurtě sám s Katu, aby ji střežil. Jednou na konci ledna přišla řada na Papočkina, aby hlídal v jurtě. Katu vždycky pozorně sledovala muže, když odjížděli k lesu, a nemohla se dočkat, až se vrátí. Doufala, že narazí na nějakou zvěř a přivezou jí čerstvé krvavé maso, po kterém se jí stýskalo. Nikdy však se tyto její touhy nevyplnily, protože na žádnou zvěřinu nenarazili.

Po odjezdu ostatních proseděl Papočkin asi dvě hodinky v jurtě u ohně a pak si z dlouhé chvíle zdříml. Pravděpodobně spal dost dlouho. Když se probudil, Katu v jurtě nebyla. Vyběhl ven a spatřil tiž daleko na jihu uprostřed sněhobílé pláně černou tečku, která se víc a více vzdalovala. Zajatá si vzala jeho lyže, na nichž se naučila jezdit, a tak ji v hlubokém sněhu bez lyží nemohl pronásledovat. Vzala si také svou pokrývku, načatou uzenou kýtu, která visela v jurtě, velký nůž a krabičku zápalek, s nimiž se naučila zacházet.

Když se jeho přátelé k večeru vrátili a dozvěděli se o Katině útěku, velmi se rozzlobili. Papočkin musel vyslechnout spoustu výčitek za svou neukázněnost. Na pronásledování uprchlice však nebylo ani pomyšlení. Utekla už příliš daleko a k honičce za ní by bylo třeba vyzbrojit celou výpravu. A i tak by bylo nejisté, zda ji dohoní. Katu běžela nalehko a při lovu se naučila uběhnout i sto kilometrů za den. Výprava se saněmi však mohla ujet sotva polovinu té vzdálenosti. Chtít si dívku proti jejímu přání vybojovat u jejích rodičů nemělo smysl.

Na štěstí si Katu před útěkem několikrát vyfotografovali zpředu, se strany i s boku a také jí podle všech anthropologických pravidel změřili, vzali jí sádrový otisk tváře a udělali otisky rukou i nohou.

Na zpáteční cestu přes ledovce se mohli pustit nejdříve koncem března nebo dokonce počátkem dubna, aby zastihli nahoře už dost dlouhý den a dostali se počátkem léta na jižní pobřeží Nansenovy země. Do odjezdu zbývaly ještě skoro dva měsíce. Rozhodli se, že toho času využijí k výcviku lidí i psů v delších výletech na saních. V posledních dnech začali pozorovat na pokraji lesů čerstvé stopy — patrně sobů, ba i pižmových turů a vlků. Proto mohli počítat s lovem, vypravíli se na den na dva daleko od jurty. Lidé i psi velmi potřebovali čerstvé maso; uzené se jim už tuze zprotivilo a Katu jeho zásobu také značně ztenčila svou žravostí. Uzené maso si museli opatrovat na zpáteční cestu a do odjezdu si k jídlu opatřovat zvěřinu. Na výpravy chodili střídavě tři s dvojími saněmi a se stanem, kdežto druzí tři muži s jednou zápřeží psů zůstali v jurtě a odpočívali si po předešlém výletě.

Загрузка...