Kroky do neznáma

Železniční katastrofa

Nejdřív se ozval zvuk, který mě přiměl zbystřit sluch.

Belhal jsem se právě kolem nekonečně dlouhé soupravy železničních vagónů, když tu najednou odkudsi z dálky přiletěl a rozezněl se nízký, sílící řev. Tolik se to podobalo hřmění, že jsem se zastavil a pohlédl na nebe. Na něm však nebylo ani mráčku.

Pamatuji se, že mě tento zvuk poděsil. Bylo v něm cosi obrovského, všeobjímajícího. Jako by to byl výkřik celé Země. A v té chvíli jsem si uvědomil, že už mám až po krk všech těch zázraků a kosmických katastrof.

Pak jsem se podíval k lokomotivě, spatřil jsem nehybný oblak páry u komína a pochopil, že to jen hvízdá lokomotiva.

Strojvůdce upozorňoval náčelníka stanice, že se vlak blíží.

Dlouho mi trvala cesta podél železniční soupravy. Nejprve tu byly plošinové vozy naložené žulou, pak několik vagónů s dobytkem, tři cisterny na naftu, zase několik plošinových vozů a zase vagóny.

Byl to nekonečný vlak a už jsem byl chůzí unaven. Přestalo mě to bavit, a to jsem byl teprve asi v polovině.

Když jsem docházel k předním vagónům, začaly se do houkání lokomotivy vplétat vysoké skřípavé zvuky. Zdálo se mi, že vycházejí od kol.

Za chvilku, to už jsem byl u tendru, jsem spatřil vpředu pod nevysokým náspem stařenku v pleteném šátku, která se zoufalým obličejem vztahovala, ruce před lokomotivu.

Protože jsem šel těsně při vagónech, neviděl jsem, co tam může být.

Po několika dalších krocích jsem předhonil i lokomotivu. Pamatuji se, jak mě u ojnice zahalilo mračno páry.

Asi dvacet metrů před předními malými kolečky, kterým se říká běhouny, stála na pražcích asi pětiletá holčička.

Vlastně nestála, běžela. Ovšem pro mne byl celý svět zpomalený, takže mi připadalo, že stojí.

Docela obyčejná holčička. Slámové vlásky, krátké šatečky, buclaté neohrabané dětské nožičky.

Podíval jsem se na holčičku, na stařenku, na strojvůdce, který se bůhvíproč vyklonil málem po pás ze svého okénka, a šel jsem dál.

Zoru jsem stále ještě viděl na silnici asi půl kilometru před sebou.

Ušel jsem asi deset metrů a teprve pak jako bych dostal ránu do hlavy!

Co to dělám? Kam jdu? Za mnou přece co nevidět dojde ke katastrofě! Dítě se dostalo pod vlak!

Teprve později jsem se dověděl, jak k tomu došlo. Na náspu dozrává vždycky v červnu spousta jahod. Výletníci z okolních osad a vesnické děti je často chodívají sbírat, třebaže proti tomu správa drah bojuje.

Stařenka a holčička zřejmě taky byly na jahodách. Pak najednou babička viděla v dálce vlak a zavolala na vnučku, která byla na druhé straně trati, aby tam zůstala a dávala pozor. Vnučka jí nerozuměla a rozběhla se k ní.

Tohle všechno jsem pochopil snadno, ale co mám dělat?

Kdybych teď chtěl holčičku prostě uchopit a postavit ji vedle kolejí do trávy, bylo by to asi tolik, jako kdyby do ní narazil dělový náboj.

Vzpomněl jsem si, jak se lámala opěradla židlí, když jsem je zkoušel přenést na jiné místo.

Netajím se s tím, že jsem k hloupé stařeně pocítil velikou nenávist. Jít s malým dítětem k trati na jahody! Myslím, že se u nás za porušování nejrůznějších železničních předpisů málo trestá…

Lokomotiva se pomalu, ale neodvratně blížila k holčičce.

Dítě i stařena stály naprosto bez hnutí, zatímco obrovitý kolos lokomotivy dobýval každou vteřinou neodvratně centimetr půdy po centimetru. Strojvůdcův obličej vyjadřoval nesmírnou hrůzu a zoufalství. Teď jsem pochopil, že pískání, které se vplétalo do řevu lokomotivy, bylo skřípění brzd.

Nejdřív mě napadlo, abych se pokusil zvednout holčičku za šaty. Ale jakmile jsem zatáhl za sukýnku, začala se lehká látka trhat.

Pak mě napadlo shodit pyžamo a zabalit do něho holčičku jako do pytle. Docela jsem v tu chvíli zapomněl, že už jsem se jednou pokoušel pyžamo svléknout, a tak/ mi v prstech zůstaly jen cáry…

Byla to zvláštní situace. Utíkající holčička, strnulá na jednom místě, nešťastně zkřivená tvář strojvůdce — bezpochyby už byl přesvědčen o tom, že dítě přejede, neodvratně se blížící těžké nárazníky lokomotivy… a v tom všem já, který nevěděl, jak odnést tohle malé stvoření. Ale váhat jsem nesměl. Ještě okamžik, a vlak to dítě rozdrtí.

Nakonec jsem se rozhodl vzít holčičku prostě rukama. Jediná obtíž byla v tom, abych jí příliš rychlým pohybem neublížil.

Nanejvýš opatrně jsem prostrčil dlaně dítěti v podpaží a pomalu začal zvedat drobné křehké tělíčko. I když se dívčiny nohy odpoutaly od pražců, zůstávala stále ještě v takové póze, jako by běžela.

Celá trať už se citelně prohýbala pod váhou lokomotivy. Když se ke mně přiblížil kulatý plochý nárazník, začal jsem dívku zvedat do vzduchu. Sám jsem ještě stál na místě. Pak se mi nárazník opřel do zad a ovanula mě horká vůně olejových mazadel. Udělal jsem několik kroků po pražcích, sestoupil jsem s náspu a holčičku jsem prostě nad zemí pustil.

Nevím, k čemu bych mohl přirovnat to, co jsem právě dělal. V normálním životě by takhle nesl člověk nejspíš umývadlo po okraj naplněné vodou.

Objektivně to muselo vypadat, jako by těsně před koly vlaku sfoukl holčičku nějaký vítr s kolejí.

Stál jsem chvíli při ní a díval se, jak pomalu klesá na trávu. Ve tváři se jí nejdřív objevilo leknutí, potom údiv.

Myslím, že jsem jí přece jen nic neudělal. Stařena stála pořád jako dřív, strojvůdce byl ještě víc vykloněn z okénka a díval se teď pod kola. Zřejmě myslel, že už je dítě někde tam.

Cítil jsem v té chvíli s ním. Nejraději bych ho poplácal po rameni zmazaném od oleje a sdělil mu, že to všechno dobře dopadlo.

Pak jsem se zadíval na dálnici a hledal Zoru. Ale ten už mi mezitím zmizel z očí.

Už jsem nedoufal, že ho dohoním. Došel jsem ke stanici „Odpočinek“, kde se silnice větví. Jedna větev obrací k zálivu a tam se spojuje s pobřežní dálnicí, druhá jde přes Krasnoostrov také na Leningrad.

Teď už jsem nemohl uhodnout, kterým směrem se Zora dal.

Asi deset minut jsem chodil po stanici a neustále se ho snažil najít. Měl jsem žízeň. Přistoupil jsem k malé frontě u stánku se sodovkou. Zatímco prodavačka nehybně odpočítávala drobné zpátky silnému občanovi, už v těchto ranních hodinách celému propocenému, vzal jsem sklenici a chtěl si sám natočit alespoň vodu bez bublinek. Ale byl to pro mne příliš zdlouhavý proces. Nemohl jsem čekat, až mi voda nateče. Postavil jsem sklenici na pult a vytrhl tlustému občanovi z ruky jeho.

Ani něco k snědku bych byl neodmítl a vedle v nádražní budově byl už otevřen bufet. Ale netroufal jsem si vstoupit do místnosti plné lidí. Opět jsem se začal stydět za to, že jsem jiný než všichni ostatní.

Srovnal jsem si hodinky s nádražními hodinami. Šly na vteřinu přesně.

Pak jsem kulhavě zamířil domů. Byl jsem v mizerné náladě. Poprvé jsem si uvědomil, že vlastně lidský život není zrovna moc dlouhý. Celkem nějakých osm set měsíců. A protože žiji třistakrát rychleji, prožiji těch svých zbývajících třicet let za jeden nebo půldruhého měsíce normálního času. Teď máme konec června, v polovině srpna budu už vetchým starcem a umřu.

Ale přitom pro mne, pro mé vnitřní požitky,' to bude plných třicet let se vším, z čeho se lidský život skládá. S nadějemi a zklamáním, s plány a jejich uskutečňováním. A to všechno bude probíhat v naprosté osamocenosti. Přece nemohu za styk se světem považovat ony krátké zprávy, kterými bych se mohl dorozumívat s nehybnými loutkami — lidmi…

Bylo osm a deset minut. Za dvě normální „lidské“ hodiny se má z města vrátit Aňa. Jak ji přivítám? Jak jí sdělím, že už neexistuji v obvyklém rytmu minut a vteřin? Co řekne chlapcům o jejich tátovi?

Byly to trudné myšlenky. Vláčel jsem se po cestě a často jsem bolestně vzdychal.

Někde uprostřed cesty se mi najednou nesmírně chtělo spát. Dlouho jsem si vybíral nějaké místečko v křoví přiokraji cesty; kam bych si mohl lehnout a schován před cizími pohledy se vyspat. Ale tady při silnici bylo všude plno lidí, takže jsem nic vhodného nenašel.

Představa, že by mě někdo mohl při spánku vidět, mě děsila.

Palec na noze mi řádně otekl, zmodral a postupně mě začínalo bolet celé chodidlo. Kulhal jsem stále víc, a než jsem došel do naší osady, musel jsem si několikrát odpočinout.

Ještě když jsem se prodíral křovím za Zorou, zachytil jsem o nějakou větev a pyžamo se mi pod límcem natrhlo. Díra se postupně zvětšovala a nakonec mi na zádech plandaly dvě samostatné půlky pyžama. Stáhl jsem je a zahodil.

Do svého domku jsem se vrátil vůbec ve velmi zbědovaném stavu. Zchromlý, unavený, hladový a do půl těla nahý. Rychle jsem sežvýkal krajíček chleba a svalil se na pohovku.