Kroky do neznáma

Rozhovor na pobřeži

„Někdy mám dojem, že se mi to všechno jen zdálo,“ pravil inženýr zamyšleně a přejel si rukou po čele. „Ačkoli moc dobře vím, že jsem tenkrát nespal… Škoda slov! Už se provádí vědecké bádání. Byla vytvořena skupina. A stejně…“

Ušklíbl se a já zbystřil pozornost.

„To máte tak. Obvykle se domníváme, že rytmus, jakým žijeme, je jediným možným rytmem. A zatím tomu tak není. Chápete, co chci říci?“

V odpověď jsem zamumlal cosi o teorii relativity. Musím přiznat, že jsem o ní zrovna jasnou představu neměl…

Inženýr se usmál.

„Tedy, měl jsem na mysli něco jiného. Pokuste si představit, co by se stalo, kdybychom začali žít rychleji. Nemyslím pohybovat se rychleji, ale opravdu žít. Živé bytosti na zemi se pohybují různou rychlostí — od několika milimetrů za hodinu až po několik desítek kilometrů. Někde ve Skotsku našli mouchu, která lítá rychlostí letounu. Ale o tom nechci mluvit. Ne pohybovat se rychleji, ale rychleji žít.“

„Ale vždyť některé bytosti už žijí rychleji než člověk,“ poznamenal jsem a pokoušel se vzpomenout, co jsme se ve škole učili z biologie. „Například prvoci. Trepky, pokud si vzpomínám, žijí pouhých čtyřiadvacet hodin. A někteří bičíkovci ještě méně.“ Můj společník pokýval.

„Ba ne, ti prostě žijí méně než my. Ale ne rychleji.“ Zamyslel se. „Vy to asi stěží pochopíte, co říkám… Neslyšel jste nic o letošních událostech v okolí Labutince?“

„Aby ne! V Leningradu si to asi před měsícem cvrlikali vrabci na střeše. Ale nikdo nic kloudného neví. Vypráví se o tom div ne jako o zázračném vidění. O dívence, kterou kdosi neviditelný snad hodil pod vlak nebo vytáhl zpod vlaku, už nevím. A pak se mluvilo o krádeži v obchodě… Vy o tom něco víte?“

„Ovšem. Byl jsem jedním z těch přízraků.“

„Ne!“

„Chcete-li, budu vám to vyprávět.“

„Ovšemže chci!“ vykřikl jsem. „Abych nechtěl! A můžete hned teď.“

Tento rozhovor se odehrával na rižském pobřeží, v Dubultech, jedněch malých lázničkách půl hodiny cesty od Rigy…

Byl jsem tam v zotavovně celé září a rychle jsem se seznámil se všemi obyvateli vilky, stojící přímo na mořském pobřeží. Jen o jednom rekreantovi, urostlém pohublém blondýnu, jsem věděl velmi málo. Bylo to tím divnější, že jsme hned od prvního setkání pocítili k sobě vzájemnou sympatii.

Oba jsme rádi ráno, asi tak dvě hodinky před snídaní, bloumali po pláži, která byla tou dobou naprosto vylidněná. Korostylev, tak se můj blonďatý společník jmenoval, vstával dřív a vydával se pěšky směrem na Bulduri. Když jsem na břeh přicházel já, byl již na zpáteční cestě. Setkávali jsme se na prázdné, opuštěné pláži, poklonili jsme se jeden druhému, usmáli jsme se na sebe a každý jsme pokračoval svou cestou.

Zdálo se, že po každém takovém setkání v nás obou zůstává dojem, že bychom se oba s radostí zastavili a pohovořili si.

Jednou ráno, když jsem vyšel na pobřeží, přistihl jsem Korostyleva při jakési podivné činnosti. Inženýr seděl na lavičce, pak si sedl na bobek a začal prstem čmárat v písku. Na tváři měl v té chvíli velice ustaraný výraz. Tak to udělal několikrát, načež se uklidnil. Pak si všiml letícího motýla a mávl rukou ve vzduchu, jako by ho tím pohybem provázel. A nakonec několikrát povyskočil.Zakašlal jsem, abych Korostyleva upozornil, že na břehu není sám. Podíval se po mně, naše pohledy se střetly a bylo nám oběma trochu trapně.

Korostylev mávl rukou a zasmál se.

„Pojďte sem. Nemyslete si, že jsem se zbláznil.“

Přistoupil jsem k němu a rozpředla se debata, při niž jsem se dověděl historii nedávných událostí ve Finském zálivu.