Kroky do neznáma

Zvyšování rychlosti

Prvně jsem si toho všiml podle padajícího nože, když jsem jej u nás v jídelně pustil na stůl. Předměty vždycky padaly velmi pomalu, ale tentokrát jsem si všiml, že nůž padá ještě pomaleji.

Nové obtíže vyvstaly s vodou. Dříve mi stačilo deset minut a v kuchyni pod kohoutkem mi natekla plná sklenice vody. Teď už to trvalo dvanáct i čtrnáct minut.

Musím přiznat, že jsem si toho nejprve příliš nevšímal.

Když jsem se vyspal a najedl, zamířil jsem zase k Andreji Mochovovi, abych se konečně přesvědčil, zdali věří mé existenci v jiném čase.

Na stole na výkrese mě skutečně čekala řádka:

«-Co máme dělat? Potřebuješ pomoci?-“

Andrej a Valja zase stáli u stolu, jako by něčemu naslouchali.

Potřebuji pomoci? Ani sám nevím, co potřebuji.

Pak jsme si ještě dvakrát s Andrejem psali. Napsal jsem mu, že se kdesi potlouká Zora a že moje rychlost neustále roste. V odpověď mě požádal, abych se mu ještě ukázal.

Seděl jsem tedy ještě jednou u něho v pracovně dvě a půl hodiny a on i Valja mě znovu viděli. Řeknu vám, tahle setkání byla trýznivá. Nedokázal jsem přemoci podráždění, které ve mně vyvolávala pomalost normálních lidí, a kromě toho jsem byl neustále v rozpacích. Zdálo se mi, že ten či onen Valjin nebo Andrejův pohyb se týká přímo mne, ale pak se zjistilo, že tomu tak není. Například Andrej začal zvedat ruku. Okamžitě jsem usoudil, že se mne chce dotknout. Ale ruka šla mimo. Zvedala se minutu, druhou, třetí… Napadlo mě tedy, že chce na něco ukázat. Ale nakonec po pěti nebo šesti minutách se vysvětlilo, že si jen shrnuje vlasy s čela.

Ani jednou se mi nepodařilo předem uhodnout, co bude ten či onen pohyb znamenat.

Tahle setkání neměla skutečně žádný smysl. Mohli jsme být spojeni jedině písemně.

Měl jsem spoustu volného času a nejprve jsem nevěděl, co s ním.

Bylo to zvláštní, ale uvědomil jsem si, že člověk nemůže nic dělal jen pro sebe samotného. Ani odpočívat ne.

Kupříkladu knihy.

Otevřel jsem si jednou svazeček Stendhala, ale hned zas jsem ho položil.

Bude to asi tak, že nečteme jen pro čtení samo, nýbrž s tajnou (dokonce i pro nás samotné tajnou) nadějí, že z nás četba udělá lepší, chytřejší lidi a že tuto krásu a moudrost sdělíme jiným.

Robinson Crusoe by jistě nečetl bibli, kdyby nevěřil, že se někdy ze svého ostrova přece jen dostane. I já jsem se cítil právě takovým osamělým Robinsonem v neobydlené pustině jiného času. Kdopak ví, podaří-li se mi vrátit se mezi lidi…

Pochopitelně jsem hodně uvažoval o tom, jaká síla uvrhla mne a Zoru do tohoto podivného stavu, a došel jsem k závěru, že na mé hypotéze o kulovém blesku není nic nepravděpodobného. Součinnost plazmy se štěpením uranu mohla nesporně vyvolat záření, charakterem blízké záření radioaktivnímu, jaké lidstvo dosud nezná. A o tom, že radioaktivní záření je schopno ovlivňovat biologické procesy života, o tom nikdo nepochybuje…

Nashromáždil jsem již hodně pozorování. A protože jsem se domníval, že později bude vědu zajímat všechno, co zakusil a viděl první člověk žijící zrychleným životem, začal jsem si psát deník.

Na některé stránky se dodnes jasně pamatuji:

«-25. června, 8 hodin 16 minut 4 vteřiny. Prozkoumal jsem pásmo, jímž letěl paprsek od stěny elektrárny k zálivu. Všechno živé v tomto pásmu žije zrychleně. Keř pivoněk, který byl ozářen, rozkvetl již bohatými květy. Obvykle rozkvétá počátkem července. V pásmu účinnosti je tráva o dva až tři centimetry vyšší než jinde. Je to dobře vidět z dálky a ze strany, například z dolní větve lípy vpravo od domu.«

«25. června, 8 hodin 16 minut 55 vteřin. Asi před čtyřmi mými hodinami vyšel od Juškovových z domu jejich nejstarší syn a kráčí teď po zahradě. Když jsem ho pozoroval poprvé, trval každý jeho krok asi tři mé minuty. Teď už mu trvá čtyři. Znamená to, že se neustále zrychluji. Toto pozorování potvrzuje i jiná skutečnost. Voda ještě více zpevněla. Stál jsem v zálivu na vlně asi třicet vteřin, a neprobořil jsem se.«

«Téhož dne a hodiny, 28 minut. Udeřil jsem kladivem do balvanu v zahradě. Kladivo se zploštilo na lívanec, jako by bylo z hlíny. Několika dalšími údery jsem z něho udělal kouli.

Dřevo je měkké jako máslo. Tlusté coulové prkno se mi podařilo rozříznout napříč stejně lehce, jako bych krájel máslo. Ale při druhém pokusu se nůž ztupil a dalo mi hodně práce ho vytáhnout.

Spatřil jsem v zahradě motýla, kterého jsem nemohl dohonit. Vždycky mi uletěl. To je další důkaz, že neznámá síla zapůsobila na všechno živé. Ale opravdu jen živé, protože hodiny jdou jako dřív.

Zajímavé by bylo zjistit, zvýšila-li se v tomto pásmu rychlost šíření rádiových vln a elektrického proudu. Bohužel nemám žádné přístroje..«

Když jsem několika údery do balvanu dělal z kladiva hned kouli, hned zas placatý vdolek a dělal to tak dlouho, dokud se železo nezačalo drolit, byl jsem si' pochopitelně vědom, že fyzikální vlastnosti kovu zůstaly stejné. Ani dřevo, které jsem řezal jako máslo, se nijak nezměnilo. Podstata byla v tom, že se neuvěřitelně zvýšila síla mých pohybů.

V této souvislosti mi napadlo, že v budoucnosti, až se lidstvo naučí zrychlovat život, zvýší se nebývalé jeho schopnost ovládat přírodu.

Vždyť až dodnes, zamyslíme-li se nad tím, se veškerý biologický život na Zemi, včetně člověka, rozvíjel v naprosté harmonii s neživou přírodou. A v důsledku toho se lidské tělo podřizuje stejným zákonům, například přitažlivosti, jako kámen. Kromě toho je člověk stejně pomalý jako většina ostatních živých tvorů. Ale to přece není jenom harmonie, to je i otrocká závislost. Kámen se neudrží ve vzduchu, protože jeho specifická váha je vyšší než specifická váha vzduchu. A ani člověk není v dnešní době schopen létat bez zvláštních a složitých přístrojů.

Myslící člověk a kus křemene jsou si před přitažlivostí rovni.

A teď já jako první z lidí jsem zjistil, že nastala doba, kdy bude možno tuto nepřirozenou rovnost narušit. S pomocí obyčejných křídel z hliníku nebo plastické hmoty dokáže člověk, který dostal impuls ke zrychlení, udržovat se ve vzduchu a provádět několik desítek vzmachů za vteřinu.

Lidé se naučí chodit po vodě. Nebudou se bát pádu z menší výšky, protože zrychlení volného pádu jim bude připadat nekonečně pomalé.

Nesrovnatelné se zvýší možnosti výroby. Kov a dřevo budou v rukou člověka měkké jako vosk, a přitom neztratí vůči všem ostatním přírodním silám svou pevnost.

Jednou po takových úvahách jsem měl sen. Podivný, šťastný a radostný sen.

Zdálo se mi, že stojím v obrovském sále s vysokými, kouřově perleťovými stěnami. Neměl střechu a levou stěnu. Přede mnou na stejně kouřové perleťové podlaze ležely svitky výkresů; ne na papíře, na jakési hladké žluté látce. Byla to moje práce, kterou „jsem právě dokončil.

Vlevo, kde nebyla stěna, se prostíralo moře. Úskočné, zlé severní moře, ženoucí proti mně zástupy vysokých vln. Kdesi dole bily do neviditelného břehu, až se stěny a podlaha budovy třásly. Také nebe bylo bledé, severní, pokryté modrými nabobtnalými mračny, jen na obzoru jiskřil úzký čistý proužek nadcházejícího jitra. Všude bylo plno ohromující svěžesti, síly a mohutnosti. A já po právě skončené nesmírně obtížné práci, vtělené do výkresů, jsem se cítil naprostým, suverénním pánem tohoto obrovského sálu — i toho moře a nebe a celého světa. A věděl jsem přitom, že všichni lidé, nesčíslné množství lidí kdesi za stěnou sálu a za bouřlivým obzorem, jsou právě takoví jako já, hrdí vládci veškerého jsoucna…

Ještě něco se mi tenkrát zdálo, ale zapamatoval jsem si zejména ten pocit hrdosti, sdílený.se všemi lidmi, pocit hrdosti z neomezené vlády nad světem.

Po tomto snu jsem několik hodin chodil nehybnou osadou. Byl jsem šťasten a ani jsem nepociťoval osamělost, která mě předtím neustále trápila.

Uvědomoval jsem si, že veškerá dosavadní historie byla ve skutečnosti dětským věkem lidstva, že nyní nastal čas, kdy si člověk dokáže vyrábět nejen nové stroje a mechanismy, ale i jiné fyzikální podmínky existence — jiné, než kterým se podřizuje živočišný i neživý svět.

Musím však poznamenat, že to byly poslední mé klidné hodiny. Poslední, protože se rychlost mého života neustále zvyšovala a já jsem se začínal cítit velmi špatně. Přibližně v osm hodin devatenáct minut jsem zpozoroval, že všechno, co se v osadě pohybuje, se hýbá ještě pomaleji. To znamenalo, že jsem já začal žít rychleji.

Vzduch jako by ještě více zhoustl, bylo stále obtížnější překonávat při chůzi jeho pasivní odpor. Voda z otevřeného kohoutku už nevytékala, ale vyrůstala jako skleněný rampouch. Dal se odlamovat a dlouho zůstával v ruce vcelku jako želé a teprve po chvíli se voda začínala roztékat po dlani. Bylo mi neustále horko. A postupně jsem se začínal potit. Když jsem se pohyboval, vysychal mi pot na obličeji i na těle okamžitě. Ale stačilo, abych se zastavil, a ihned jsem byl pokryt podobným želé, jako byla voda, jenže mnohem nepříjemnějším.

To všechno by se dalo vydržet. Ale začala mě trápit neustálá žízeň. Pořád jsem chtěl pít, ale z kohoutku tekla voda pro mne příliš pomalu. Naštěstí mě už dříve napadlo otevřít kohoutek u vany, ale za několik mých hodin v ní bylo vody jen na dně. Věděl jsem, že mi dlouho nevystačí. a snažil jsem se obejít s tou, kterou jsem získal z vodovodu. Je zvláštní, že jsem tenkrát nepřišel na to, abych si zašel do některého jiného domku. Tam jsem mohl najít plnou konvici nebo třeba celé vědro. Nevím proč jsem měl dojem, že kohoutek v kuchyni a v koupelně jsou jediným zdrojem, odkud mohu získat vodu.

Pak se k žízni přidal hlad. Už jsem vám říkal, že jsme s Zorou dostávali hlad častěji než v obvyklém životě. Asi jsme při pohybu vydávali příliš mnoho energie. Teď jsem skoro pořád něco žvýkal, a přesto jsem se nemohl nasytit.

S potravinami to vůbec bylo těžké. Z krámku jsem si přinesl jen tři šišky chleba a několik plechovek konzerv — tedy to, co jsem pobral do ruky. Kufru jsem nemohl použít, protože jakmile jsem ho vzal do ruky, utrhlo se mu držadlo. Když jsem se v předsíni pokusil sejmout z věšáku tlumok, zbyly z něho cáry. Čím rychleji jsem žil a pohyboval se, tím menší pevnost měly všechny věci.

Tři malé šišky chleba a plechovka byček v tomatě mi vystačily na pouhé tři nebo čtyři hodiny. Pak jsem musel jít do krámu znova.

Nikdy jsem nezakusil tak prudký, palčivý hlad — dokonce ani za blokády Leningradu.

Nejhroznější bylo, že jsem hladověl doslova při plných ústech. Žvýkal jsem a cítil, že mi to stejně nestačí, že mě potraviny nenasytí. Pak hlad ustoupil vedru.

Má rychlost se stále zvyšovala a osada už byla zcela nehybná. Syn Juškovových, který se na zahradě přichystal k rozcvičce, stál jako socha. Vzduch zkapalněl. Abych mohl jít, musel jsem dělat rukama pohyby jako při plavání, jinak bych tu souvislou stěnu nepřekonal.

Dýchalo se mi těžce, srdce nepřetržitě tlouklo jako po namáhavém sprintu.

Ale nejhroznější přece jen bylo vedro. Dokud jsem ležel bez hnutí, bylo mi jen horko. Ale jakmile jsem zvedl ruku. cítil jsem ožehnutí jako od vřelé vody. Každý pohyb vyvolával pálení. A když jsem musel udělat několik kroků zhoustlým vzduchem, zdálo se mi, že kráčím proti rozžhavenému pouštnímu samumu.

Kdyby mě nebyl trápil hlad a žízeň, mohl jsem pořád ležet. Ale voda byla doma v koupelně, kdežto potraviny v krámku.V tomto stavu jsem si několikrát vzpomněl na Zoru. Prožívá taky takové útrapy?

Pamatuji se, že jsem v osm hodin dvacet dvě minuty šel do krámku. Neznám dost názorných slov, abych vám tuto cestu popsal.

Když jsem vyšel z domu, napadlo mě, že půjdu-li přes zahradu po trávě, a ne po pěšině, nebude mi takové horko. Je to samozřejmě hloupost, protože před tímto vedrem jsem se nikam nemohl schovat. Bylo ve mně, v příšerné rychlosti mých pohybů, které ovšem mně samotnému připadaly neobyčejně pomalé.

Byl jsem do pasu nahý a to mé trápení ještě zvyšovalo. Nejdřív jsem myslel, že bude nejlepší zakrýt si lokly hruď a dlaněmi obličej. Ale zjistil jsem, že nebudu-li si pomáhat rukama, nedostanu se hustým vzduchem ani o krok dál.

Horkem jsem několikrát ztratil vědomí. Všechno kolem mne dostávalo rudý nádech, pak zase okolí bledlo a zahalovalo se šedivou clonou. Potom jsem se znovu vzpamatovával a pokračoval v cestě.

Sel jsem ke krámku jistě tři hodiny.

Prodavač stál v podivné póze. Na jeho kníratém obličeji jsem viděl zlost. Držel v ruce velký nůž na maso, napřažený směrem k polici, kde měl konzervy.

Nejspíš zpozoroval, jak mu plechovky byček v tomatě a tresčích jater jedna za druhou mizí, a rozhodl se neviditelného zloděje rozetnout vejpůl.

Bylo zajímavé, že ho ani tolik nepřekvapil zázrak sám. Největší starosti mu dělalo, že musí pachatele potrestat a zamezit dalším úbytkům zboží.

Než by jeho velikánský nůž dopadl, byl bych stačil odnést celý krám. Vlastně, nestačil bych.

Je to zvláštní, ale postupně se má síla měnila v bezmocnost.

Před čtyřiceti nebo padesáti hodinami, když jsme šli s Zorou do Gluškova, připadalo mi, že jsme skoro všemohoucí. Dřevo se v našich rukou lámalo bez jakéhokoliv odporu a jistě by nám nedalo žádnou práci ohnout podkovu dvěma prsty.

Ale teď, když se rychlost života a našich pohybů dále zvýšila, pocítili jsme důsledky nepevnosti věcí z druhé strany. Nemohl jsem nic vzít do ruky. Všechno se lámalo, tříštilo a rozplývalo se mi pod rukama. Nadbytek síly mě učinil bezmocným.

Nemohl jsem si odnést už ani šišku chleba. Mělo to stejnou naději na úspěch, jako odnést si z mořské vlny velký chomáč pěny.

Chléb se rozplýval, jakmile jsem se ho dotkl, a nemohl jsem ho ani z pultu zvednout.

Chvíli jsem stál vedle prodavače, ten byl pořád stejně nehybný, a jedl jsem chléb po hrstech. Už jsem měl zase nesmírnou žízeň. Vzadu za krámkem byla nádrž s vodou, ale než bych otevřel kohoutek, zapumpoval a dočkal se vody, uplynuly by jistě dvě tři mé hodiny. Kromě toho jsem se bál, že nějakým neopatrným pohybem utrhnu ventil kohoutku.

Vzal jsem si tedy do každé ruky jednu konzervu a vydal se zpátky.

Přešel jsem hned na naši stranu ulice, protože tento úsek cesty byl pro mne nejhorší. Bál jsem se, že padnu a už nevstanu, kdežto při plotě jsem přece jen cítil větší jistotu.

Když jsem šel kolem Mochovova domu, pohlédl jsem do otevřeného okna pracovny. Andrej s Valjou stáli vedle sebe a dívali se na stůl. Zřejmě čekali, kdy se zas objevím.

V uších mi jako zvon duněl tlukot mého vlastního srdce a při každém pohybu mě ohlušovalo pronikavé svištěni. Měl jsem ústa vyschlá žízní a vyčerpané oči viděly osadu hned červenou, hned zas bledou.

Vzpomínám si, jak smutně jsem se díval na svého přítele. Nemohl mi nijak pomoci, i kdyby o mém trápení věděl. Žádný z lidí mi nemohl pomoci.

Zatím celá osada žila svým obvyklým klidným životem. Bylo časné nedělní ráno, lidé se chystali na pláž nebo k jezeru. Žádný, kromě Andreje s Valjou, mě neviděl, žádný nevěděl o tragédii, která se tu odehrává.

Doma jsem snědl konzervy, Řezal jsem plech nožem, jako by to byl papír. Pak jsem se napil a udělal další záznam v deníku.

«Téhož dne. 8 hodin 25 minut 5 vteřin. Rychlost mého života převyšuje rychlost normální zřejmě už devětsetkrát, ne-li víckrát. Od dálnice směrem k elektrárně kráčí muž a žena s velkým červeným kufrem. Než dojdou k mým vrátkům, budu již mrtev.«

Pak jsem vlezl do vany, lehl si na břicho a se zuřivou dychtivostí jsem začal pojídat husté želé — vodu.

Cekal jsem na smrt. Velice jsem litoval jen jedné věci — že jsem se k takovému pokusu neodhodlal sám dobrovolně, že tahle neznámá síla popadla náhodou právě mne.

Pamatuji se, že mi hlavou najednou bleskly Lermontovovy verše:

Pod chladným sněhem ruské země,

pod žhavým pískem pyramid…

Nesnesitelným vedrem jsem opět ztrácel vědomí a zachytával jsem se těchto veršů jako tonoucí stébla.

Pod žhavým pískem pyramid…

A pak jsem slyšel zasténání. Lidské zasténání.

Ozvalo se jistě nejméně třikrát, než jsem si vůbec uvědomil, co to je. Pozvedl jsem se, celá záda mi přitom ovanul žár, a vykoukl jsem přes okraj vany.

V chodbě na podlaze ležel Zora. Okamžitě jsem ho poznal podle pruhovaného saka, třebaže už bylo celé rozedrané a místy propálené.

Člověk se zřejmě nikdy nestará o sebe tolik, jako o jiné.

Dodnes nechápu, kde jsem nabral sil, abych vylezl z vany a připlazil se k Zorovi. Když jsem ho převrátil na záda a spatřil jeho rudý, napuchlý obličej, uvědomil jsem si, jak asi vypadám já. To už nebyl obličej — nakynutá rudá hmota se štěrbinkami pro oči a černým jícnem úst.

Zvýšení rychlosti ho zřejmě zastihlo mnoho kilometrů od osady. Pocítil, že pohyb je čím dál namáhavější, že už se nemůže napít a najíst, a to ho polekalo. Možná že zkoušel i požádat o pomoc lidi, kteří žijí obyčejným životem, ale když pochopil, že od nich ničeho nedosáhne, vzpomněl si na mne. Usoudil, že jedině já mu mohu porozumět a pomoci.

Myslím, že poslední metry k domu došel už skoro slepý, po hmatu.

Věděl jsem, co potřebuje především. Zatáhl jsem ho do koupelny a pokusil se plechovým hrnečkem nabrat na dně vany trochu vody. Hrneček však jen seškrabával dlouhý proužek vody, který se ve vzduchu stáčel a pomalu klesal zpátky na dno.

Začal jsem tedy nabírat vodu do hrstí a cpát mu ji do úst. Zora dychtivě hltal toto želé.

Pak se jeho oči trochu pootevřely a víte, co jsem v nich viděl? Slzy. Slzy bolesti. Byl celý popálený.

Strhl jsem mu se zad kouřící cáry saka a košile, zatáhl ho do vany a ponořil mu tvář do zbytku vody na dně.

Pak jsem si řekl, že mu musím dát něco k jídlu. Věděl jsem, že neudělám-li to, za hodinu prostě zemře. Cítil jsem to sám podle sebe.

Nabral jsem z vany několik hrstí vody, spolkl je a se zaťatými zuby jsem zamířil do krámku. Byl jsem přesvědčen, že musím dojít a vrátit se s konzervami pro Zoru.

V zahradě jsem narazil hrudí do hustého vzduchu a klestil si jím cestu. Prsa a ramena mi spaloval žár.

U vrátek jsem se ohlédl. Chodci s červeným kufrem byli vzdáleni asi třicet metrů. Šli už v těchto místech tak dlouho, že jsem je málem považoval za součást krajiny. Naproti v zahradě Juškovových stál jejich syn s rukama nad hlavou. Vedle něho mladá Máša už po několik hodin sundávala ze šňůry plenu.

Nejobtížnější bylo přejít ulici. Soustředil jsem všechny síly, udělal první krok, pak druhý. Pamatuji se, že jsem přitom hlasitě sténal… a najednou…

A najednou…

Nedokázal jsem si v prvním okamžiku uvědomit, co se to děje.

Do boku a do ramene se mi opřel svěží větřík, muž se ženou se odtrhli z místa a rozběhli se ke mně tak strašnou rychlostí, až jsem měl dojem, že mě svým kufrem porazí. Plena vypadla Máše z ruky a jako ptáček se rozletělak elektrárně. Mladý Juškov začal s rychlostí kouzelníka do'sedávat na bobek, vyskakovat a vyhazovat ruce do stran.

Současně mi vnikly do uší hlasité zvuky klavíru a dunění příboje v zálivu.

Spící svět se probudil a vrhl se na mne.

Vzpomínám si, že prvním mým pocitem byl panický strach.

Otočil jsem se a prudce se rozběhl přes zahradu domů.

Několikrát jsem přitom zakopl a upadl, ale pořád se mi zdálo, že běžím příliš pomalu, že nemohu utéci všem těm neuvěřitelně hlasitým zvukům a děsivě rychlým pohybům okolního světa.

Na zápraží jsem znovu zakopl a bolestivě se udeřil do, kolena, pak jsem vrazil do kuchyně, zachytil nohou za práh a svalil se na podlahu.

Pak do mého vědomí pronikl ohromující, radostný, životodárný zvuk.

Tekla voda!

Tekla z kohoutku, v kuchyni, žbluňkala ve vaně. Stříkala ve vzduchu a nad smaltovaným okrajem vany už se zvedala brunátná, napuchlá, zděšená Zorova tvář.