Kroky do neznáma

Rvačka

Podle mých hodinek jsme byli pryč jen o něco víc než jednu minutu normálního „lidského“ času. V osadě se za tu dobu skoro nic nezměnilo.

Mochov měl v okně své pracovny vytaženou záclonu a seděl u stolu. (Když jsem kulhal kolem domku, připadal mi úžasně vzdálený a cizí.) Pihovatá, ramenatá Máša, po-mocníce v domácnosti u Juškovových, stála za plůtkem na protější straně ulice pod šňůrou. Držela v rukou plenu. Nedaleko od krámku šel, vlastně stál na místě neznámý rozložitý tmavovlasý muž v pumpkách. Nad tím vším viselo v nebi nehybné slunce, větve stromů byly ohnuté větrem, který jsem necítil.

V jídelně jsem unaveně klesl na židli. K čertu se vším! Už mi to pořádně leze na nervy. Musel jsem se nutit k zamyšlení, kde se vzaly všechny ty zvláštnosti. Ale byl jsem tak deprimován, že jsem se cítil naprosto neschopný jakéhokoli sebemenšího objektivního hodnocení skutečnosti. A pak jsme oba s Zorou měli hlad. Vstal jsem tedy, a vláčeje nohy po podlaze, začal jsem na stůl snášet všechno, co jsme měli v ledničce a v kuchyni na plynovém vařiči.

„Skočím pro půllitr,“ nabídl se Zora. „Půjdeme spolu,“ odpověděl jsem. Nechtěl jsem ho pouštět samotného do osady.

Přijal to s bručením. Už měl dost mé neustálé péče a s nesmírným potěšením by se byl ode mne odpoutal. Obědem jsme strávili dvě nebo tři hodiny. Zažili jsme mnoho podivných věcí. Jestliže se stolu spadla vidlička, zůstala viset ve vzduchu a teprve asi za půldruhé minuty lenivě dopadala na podlahu. Vodka za žádnou cenu nechtěla do skleničky, a tak ji Zora musel sát přímo z láhve.

Všechno vypadalo jako v nesmírně zpomaleném filmu a jen silou vůle jsem si musel neustále připomínat, že svět je normální a jedině odlišná rychlost naší apercepce nám umožňuje vidět ho jinak.

Když jsem se díval na pomalu padající vidličku, zdálo se mi najednou, že už jsem někdy v minulosti takový jev viděl, že už jsem někdy s Zorou seděl u stolu a pokoušel se nalít mléko do sklenice. (Znáte to. Člověk někdy mívá pocit, že to, co právě prožívá, už někdy zažil.)

Pak jsem se plácl do čela. Neviděl jsem to, četl jsem o tom. Bylo to ve Wellsově povídce „Nejnovější urychlovač“. Tam taky měli sklenici, která visela ve vzduchu, i nehybného cyklistu.

Je to zvláštní, jak těsně se i nejsmělejší fantazie stýká se skutečností. Ačkoli když se nad tím člověk zamyslí, není na tom nic divného. Jakákoli, i ta nejfantastičtější hypotéza, se přece jen zakládá na skutečnosti. Protože kromě reality nezná člověk nic jiného.

Vzpomněl jsem si, že je v té povídce epizoda, kde jeden z hrdinů žijících zrychleným životem bere muflíka a přehazuje jej z jednoho místa na druhé. Tohle ovšem nemohlo být pravda, protože v takovém případě by psíkovi uletěla hlava jedna dvě.

Spočívá to v tom, že v naší situaci se předměty nejen vznášely ve vzduchu, ale pozbyly i své pevnosti. Vzal jsem židli za opěradlo a opěradlo mi zůstalo v ruce, jako kdybych zvedl telefonní sluchátko. Pokoušel jsem se ustlat, ale jakmile jsem uchopil prostěradlo, trhalo se na cáry. (To ovšem neříkám proto, že bych chtěl slavného spisovatele kritizovat. Jeho povídka je prostě nenáročný a mistrovsky napsaný žertík.)

Teď při obědě jsem poprvé viděl, jak ve skutečnosti vypadá kapka padající vzduchem. Vůbec nemá onu „kapkovitou“ formu, jakou jí obvykle připisujeme.

Kapka ze skloněného čajníku padala takto: nejdříve se od zobáčku oddělilo cosi, co kapku skutečně připomínalo. Ale hned nato se horní protáhlá část odtrhla od části spodní a vytvořila malinké vodní vřeténko, uprostřed objemnější, na koncích slabé. Ze spodní části se v té době vytvářela kulička. Pak se vřeténko pod vlivem sil molekulární přitažlivosti rovněž rozštěpilo na několik droboučkých, okem sotva postřehnutelných krupiček, zatímco spodní velká a těžká kulička se nahoře a dole zplošťovala. V takové formě to všechno klesalo na stůl čím dál rychleji.

Připomínalo to jakousi vertikální nitku s velkou zploštělou kuličkou dole a několika malinkými krůpějemi nad ní.

Kapky klesaly mimochodem tak pomalu, že jsem je mohl rozbíjet lusknutím prstu.

Musím však upozornit, že mi můj nový známý nedopřál věnovat se dalšímu pozorování.

Zorovi lezlo pití rychle do hlavy, a když měl dost, byl naprosto nesnesitelný.Přihnul si ještě jednou z láhve, postavil ji na stůl, zkřížil krátké ruce na prsou, stiskl zuby a několikrát hlučně vydechl nosem, upíraje pohled do prázdna.

To všechno mě mělo přesvědčit o tom, že jeho (Zorovy) prožitky jsou teď nadmíru závažné.

Jeho rudá tvář zbrunátněla přitom ještě víc a tupý konec nosu mu zbledl.

Pak se pohrdavě rozhlédl po místnosti.

„Och, neznáš život.“

„Proč?“ zeptal jsem se.

Pokrčil ledabyle rameny a neodpověděl.

„Vy ovšem život znáte, že?“ zeptal jsem se po chvíli.

Nepostřehl mou ironii a povýšeně přikývl. Pak svraštil čelo, až mu naskočily dvě tučné vrásky, začal skřípět zuby a skřípěl poměrně dost dlouho.

Dělal to asi proto, aby mě zastrašil. Ale přiznám se, bylo mi do smíchu.

Vlastně, když to tak vezmu, nebylo tu k smíchu nic.

„Tak dobře,“ prohlásil Zora. „Teď jim ukážu.“

„Komu?“

Zadíval se na mne prázdným pohledem, ještě jednou zaskřípal zuby a shovívavě procedil:

„Komu jinému? Čmuchalům.“

„Jakým čmuchalům?“

„Těm od milice… A vůbec.“ Zlostně se rozchechtal. „A tomu Ivaněnkovi taky. Tomu ze sovchozu.“

Z dalšího našeho rozhovoru vyplynulo, že byl právě propuštěn z vězení, kde seděl tri roky za chuligánství. Byl sice odsouzen na pět let, ale dva roky mu s nějakou podmínkou odpustili.

Trvalo to dlouho, než vyjmenoval všechny své nepřátele. Semjon Ivanovic, jakýsi poručík Petrov, zase nějaký jiný Semjon Ivanovic a pak ještě ředitel sovchozu Ivaněnko.

„Teď poznají, kdo to je Zora Buchtin. Ani jeden mi neunikne…“

Pak se jeho nálada najednou změnila a Zora začal táhle vyzpěvovat:

Zase nám v úterý návštěvu dají,

potečou potoky materských slz…

Přestal zpívat, nahnul se přes stůl a položil mi ruku na rameno:

„To nic. Poslouchej mě dobře. Naučím tě, jak se má žít. Rozumíš?“

Štítivě jsem setřásl jeho dlaň s ramene.

„Co teď potřebujeme nejvíc?“ pokračoval Zora. „Peníze. Rozumíš? A já vím, kde se najdou. V účtárně elektrárny. Hlavně se mě drž.“

„A nač potřebujeme peníze?“ zeptal jsem se. „Stejně si můžeme brát, co potřebujeme.“

Tato myšlenka ho přivedla do rozpaků. Chvíli se na mě podezřívavé díval a pak řekl nejistě:

„Peníze — to je všechno.“

Nepamatuji se již přesně, o čem jsme mluvili dál. Vím jen, že za chvíli dostal nový nápad — musíme prý utéci do Ameriky. (Představoval si ji jako zem, kde se ve dne v noci nic jiného nedělá, než že se jezdí v přepychových automobilech sem a tam a hraje se na saxofon.)

Zatímco vytruboval své dalekosáhlé plány, rozhodl jsem se pevně, že ho v žádném případě nesmím od sebe pustit. Kdoví co by ještě mohlo vlézt do téhle hloupé makovice. Za stavu, v němž jsme oba byli, nemohli se lidé nijak bránit jeho drzé svévoli. Byl teď skoro všemohoucí. Mohl krást, bít, dokonce zabíjet.

Najednou vstal od stolu:

„Skočím ještě pro láhev.“

Než jsem ho stačil zastavit, vyběhl za dveře.

Podíval jsem se oknem, a když jsem zjistil, že Zora skutečně zamířil do krámku, zašel jsem do koupelny, vzal jsem z háčku malý dětský ručník a vstrčil jej do kapsy. Pak jsem opět začal sledovat Zoru.

Byl v krámku dost dlouho a zpátky se vracel líným krokem. U chodce v pumpkách se trochu zdržel, obešel ho kolem a bedlivě si ho prohlížel. Pak mu vrazil silnou ránu.

Všechno ve mně vzkypělo hněvem. Vyběhl jsem z jídelny.Zora už měl namířeno k mladinké Máše, pomocnici v domácnosti Juškovových. Křikl jsem na něho a on neochotně spustil zase nohu z plotu. '

Když jsem se k němu přiblížil, všiml jsem si, že mu kapsy podezřele odstávají.

„Co tam máš?“

Trochu zaváhal a pak povytáhl z kapsy tlustý svazek padesátirublových bankovek.

„Drobný jsem nebral,“ vysvětloval. „Rozumíš? A pak t-času dost. Pojedeme napůl. Chceš?“

Při jeho slovech jsem si za zády namotával ručník na pravé zápěstí. Pak jsem přistoupil těsně k němu.

„Teď mě dobře poslouchej. Okamžitě půjdem zpátky do krámku a všechno, co jsi tam vzal, položíš zpátky na, místo. Jasné?“

Překvapeně zamrkal.

„Kam to položím?“

„Zpátky do pokladny. V krámku.“

„Proč?“

„Proto, že ti nedovolím krást.“

Konečně mu to došlo. Přimhouřil oči a upřeně se mi zadíval zdola do očí. Byl asi o hlavu menší než já, ale mnohem širší v ramenou.

Pak to tu vypadalo jako v americkém filmu o gangsterech. Rozpřáhl se. Uhnul jsem hlavou a v té chvíli mě špička jeho těžké boty prudce zasáhla do břicha. Na chvíli jsem téměř úplně ztratil vědomí a skrčen u plotu jsem lapal po vzduchu. Chytal jsem se pletiva, abych neupadl. Nohy se mi podlamovaly. Když jsem se vzpamatoval, uvědomil jsem si s hrůzou, že mě nyní Zora kopne do tváře.

Kdyby to byl udělal, už bych se jistě nezvedl. Ale Zorovi se zachtělo trochu se, na mne vytáhnout.

„Tak co, máš dost?“ zeptal se rozvášněně. „A ještě dostaneš. Hned jsem tě prokouk. Taky patříš k čmuchalům, prevíte!“

Během jeho klení jsem přicházel k sobě. Nejdřív se mi vyjasnilo v hlavě, pak se mi přestaly třást nohy. Hluboce jsem nadechl. Potřeboval jsem ještě nějaké dvě tři vteřiny, abych opět chytil dech.

Zora napřáhl nohu. Ale já už byl připraven. Vzpřímil jsem se a uskočil.

Chvíli jsme proti sobě mlčky stáli.

„Chceš ještě?“ ptal se Zora sípavě. Přikročil jsem k němu a pohnul levou rukou. Zora sledoval mou pěst. Využil jsem toho a vší silou jsem mu zasadil pravou rukou ránu do čelisti.

Nemít ten ručník, zpřelámal bych si jistě všechny prsty.

Bylo zajímavé sledovat udivený výraz jeho obličeje. Chvilku zůstal stát a pak se svalil na koleno.

Byl to klasický k. o.

Nezůstal však na zemi dlouho. Vytáhl z kapsy nůž, otevřel jej a vrhl se na mne.

Přivítal jsem ho další ranou.

Ale vyřízen byl teprve po třetí ráně. Sedl si na asfalt, nůž mu vypadl z ruky.

„Tak co?“ zeptal jsem se. „Stačí?“

Mlčel.

„Stačí, nebo chceš ještě?“

„Tak dost,“ procedil konečně. „Co chceš? Proč mě nenecháš?“

Pak jsme odnesli peníze do krámu. Belhal se přede mnou, popoháněn mými výkřiky, a fňukal.

Prodavač v bílém pomuchlaném plášti strnul nad svou vybrakovanou pokladnou. Lépe řečeno, začal teprve otáčet hlavu k zásuvce, kterou před chvílí Zora vybrakoval.

Pak jsem se pokusil zvednout povaleného chodce v pumpkách. Můj pokus byl však naprosto bezvýsledný. Tady jsem narazil na rub oné shovívavosti, s níž materiální svět reagoval na rychlost mých pohybů.

Velice jemně a opatrně jsem začal zvedat muže za ramena. Jeho hlava však zůstávala u země jako přilepená. I když jsem se snažil dělat všechno co nejpomaleji, z hlediska obvyklého života to přesto vypadalo tak, že jím cloumám fantasticky rychle, takže hlava nestačí pohybu ramen.

Měl jsem pocit, že mužovo tělo je z vaty. Bál jsem se, abych mu neublížil, nechal jsem ho tedy ležet.

Zora stál opodál a pošilhával po mně. Zřejmě mu nešlo na rozum, proč se babrám s člověkem, kterého neznám. Když jsem se vzpřímil, odkašlal si:“Nu, tak já du.“

„Kam?“

Mávl ledabyle směrem k elektrárně.

„Tamhle… domů.“

„Sám nikam nepůjdeš,“ řekl jsem mu. „Budeme teď pořád spolu. Jdem.“

A tu se na mne vrhl podruhé. Sklonil hlavu a rozběhl se jako býk. Chtěl mne srazit na zem.

Uhnul jsem, podrazil mu nohy a Zora se roztáhl na silnici jak široký tak dlouhý.

Musím se přiznat, že jsem ho pak ještě dvakrát kopl. Teď se stydím, když si na to vzpomenu, ale pohladil jsem ho po žebrech pořádně.

To ho konečně uklidnilo a vydal se se mnou.

Doma jsem se podíval na hodiny. Bozi nebeští! Pouhé dvě a půl minuty uplynuly od chvíle, kdy jsem ráno vstal a začal se setkávat s těmihle zázraky. Lidstvo prožilo stopadesát vteřin, zatímco my s Zorou jedenáct nebo dvanáct hodin nabitých nejrůznějšími dobrodružstvími.

Za tu dobu už jsme se seznámili i poprali. Dvakrát jsme dostali hlad, dvakrát jsme se nasytili. Vykonali jsme cestu do Gluškova a zpátky. Já jsem si pochroumal nohu, bolelo mě zápěstí na pravé ruce. Na tvářích a bradě mi vyrazilo pichlavé strnisko.

A po celé té době vchází svět pomaloučku teprve do své třetí minuty.

Jak dlouho bude ještě trvat náš podivný stav? To jsme nadobro odsouzeni k tomuto nelidskému životu? Kde se to všechno vzalo?

Neměl jsem však sil hledat odpovědi na všechny tyto otázky.

Jakmile jsme vstoupili do jídelny, svalil se Zora na pohovku a okamžitě usnul.

Byl jsem rovněž k smrti unaven, oči se mi samy zavíraly, měl bych si taky lehnout a vyspat se, ale bál jsem se Zory. Dokonce mě napadlo, že bych ho na tu dobu, co budu spát, měl svázat. Ale věděl jsem, že je mnohem silnější než já. Podařilo se mi ho přemoci jenom proto, že neměl ani nejmenší ponětí o boxu.

Vrávoral jsem unaveně sem tam a závistivě jsem se po něm díval. On se mne bát nemusel. Věčná výhoda, kterou má lump proti čestnému člověku.

Pamatuji se, že když Zora usnul, zašel jsem do koupelny s úmyslem svléknout si pyžamo a pořádně se umýt. Jakmile jsem se však začal svlékat, pyžamo se mi trhalo v rukou. Usoudil jsem, že bude lepší, když si je nechám na sobě.

S mytím byla také potíž. Voda klouzala po obličeji a po rukou, jako by byly naolejovány. Nejspíš proto, že se mi nedařilo své pohyby dostatečně zpomalit.

Tak jsem se nakonec ani neumyl a ulehl jsem v jídelně na koberec. Přes spícího Zoru jsem na pohovku postavil tři židle. Říkal jsem si: až se začne hýbat, židle spadnou a vzbudí mě.

V té chvíli jsem docela zapomněl, že jsme téměř neustále byli obklopeni tichem, které porušovaly jen naše vlastní hlasy. Občas se sice ozývaly jakési nové a nevysvětlitelné zvuky, jakési táhlé, tiché volání, jindy zase jakýsi hvizdot, ovšem kde se to bere, to jsem nevěděl.

Bylo to tím, že naše uši V obyčejném životě zachycují zvuky určitého kmitočtu, od šestnácti do dvaceti tisíc hertzů.

Teď byl náš rejstřík zřejmě posunut. Určitá část starých zvuků zmizela a objevily se jiné, jejichž původ jsme neznali.

V žádném případě bych tedy neslyšel hluk padajících židlí. Pro nás dva by padaly, jako by byly z vaty.

Ale v té chvíli jsem na všechno zapomněl. Malou chvilku jsem se převaloval na koberci, hledaje pro poraněnou nohu nejpříhodnější polohu, a pak jsem usnul.