Kroky do neznáma

Pronásledování

Jak už jsem vám řekl, cesta vedoucí naší osadou spojuje pobřežní dálnici se stanicí lokálky, která je vzdálena asi dva kilometry od atomové elektrárny. Nevím proč, ale když jsem byl venku, usoudil jsem skálopevně, že Zora zamířil právě k pobřežní dálnici a navíc ne libovolným směrem, ale určitě k Leningradu.

Asi bych to udělal i já, být v jeho situaci. Používat lokálky jsme stejně nemohli, byla pro nás příliš pomalá.

Začal jsem se chvatně belhat k zálivu. Když jsem došel na dálnici, rozhlédl jsem se.

Vpravo ve směru na Labutinec vede dálnice přímo jako napjala struna, je tedy po ní vidět až na vzdálenost pěti kilometrů. Jak jsem očekával, Zoru jsem tam nezahlédl.

Vlevo, směrem k Leningradu, začíná se dálnice stáčel; ve tvaru protáhlé paraboly. Jeden její konec se dotýká krajních stavení naší osady, druhý malých lázní, nazývaných Vlčí chvost. Finský záliv tu vytváří jakousi malou zátoku a dálnice lemovaná lipami běží podle ní.

Vzdušnou čarou nebo přímo na loďce je od osady k Vlčímu chvostu nanejvýš jeden kilometr, kdežto oklikou po silnici jsou to celé čtyři.

Stál jsem přímo u vody a dlouho jsem upíral pohled do lipové aleje. Protože jsem byl přesvědčen, že se Zora vydal k Leningradu, zdálo se mi neustále, že vidím mezi kmeny míhat se jakousi skvrnku.

A najednou mě napadlo, že bych měl uprchlému chuligánovi nadběhnout, vydat se přímo přes vodu a chytit ho, dřív než dojde k Vlčímu chvostu.

Uvažoval jsem již o tom, že bychom při své kolosální rychlosti mohli chodit po vlnách jako po souši. Teď jsem měl nádhernou možnost si to ověřit. Přinejhorším stejně nic neriskuji, protože pří břehu je tu všude hloubka nepatrná a uprostřed zálivu nemohlo být vody víc než po prsa.

A představte si, skutečně jsem se po vodě vydal.

Ani nevím, s čím by se. dal srovnat pocit, který jsem měl při vstupu na první nehybnou vlnu. Bylo to něco docela jiného než chůze po bažinaté půdě, kdy se propadáš a chvatně vytahuješ nohy z mokřiny. Dokonce to nepřipomínalo ani chůzi po pohyblivém pískli.

Vlastně jsem se ani nepropadal. Sel jsem jako po slabé tkanině, která se znatelně prohýbala a pérovala pode mnou. Měl jsem neustále dojem, že se v nejbližší chvíli probořím, ale než k tomu došlo, stavěl jsem už nohu na jiné místo.

Asi uprostřed zálivu jsem se zastavil, pružná tkanina se pode mnou protrhla a já začal pomalu zapadat do vody. Ale když jsem vykročil na další cestu, hned zase jsem se vynořil.

Řekl bych, že vzhledem k nové rychlosti mých pohybů změnila voda pro mne své fyzikální vlastnosti.

Podle vlastního časového odhadu jsem uběhl kilometr asi za tři minuty. To by nebyl špatný' čas, už proto ne, že jsem měl poraněnou nohu.

Když jsem došel na břeh a prodíral se olšovím k dálnici, s úsměvem jsem si představil, jak se asi Zora zatváří, až mě potká.

Ale netvářil se nijak, protože tam nikde na silnici nebyl.

Dodnes nevím, co jsem to tam na druhé straně zátoky mohl vidět. Snad to byla ona tmavá skvrna, která vzniká při únavě zrakového nervu.

Na zpáteční cestě k osadě jsem potkal několik autobusů. Jeden směřoval k Leningradu a byl docela prázdný, jiné dva, jedoucí opačným směrem, se prohýbaly pod tíhou četných cestujících.

To mi připomnělo, že je dnes vlastně neděle, sváteční den, a já místo abych odpočíval, plahočím se po silnicích za banditou.

A lu jsem poprvé jasně pochopil, jak pojem „svoboda“ neodpovídá představě „dělat cokoli“. Já jsem ve skutečností mohl dělat, co se mi zachtělo — dokonce i běhat po vodě. Ale přitom jsem se cítil jako vězeň v samo vazbě.Všichni se jeli opalovat, koupat se, povídal si s přáteli — a já nemohl nikomu ani povědět o všech zázracích, které jsem už prožil.

Později, dokud jsem žil v tomto podivném stavu, vracel jsem se v myšlenkách často k této otázce.

Svoboda — to je především možnost volně se stýkat s lidmi; bez této možnosti všechno ostatní ztrácí na ceně.

V takových úvahách jsem nepozorovaně došel zpátky do osady a nerozhodně jsem se zastavil.

Kam teď? K Andreji Mochovovi pro odpověď na svůj lístek? Nebo domů něco sníst?

Měl už jsem poměrně velký hlad. A vůbec jsem si všiml, že se mně a Zorovi chtělo jíst mnohem častěji než za normálních okolností — snad proto, že jsme byli neustále v pohybu.

Kde mám teď Zoru hledat?

Skoro úprkem jsem běžel ke stanici elektriky a chvíli jsem ho tam hledal.

Právě přijel vlak z Leningradu a nástupiště bylo plné cestujících a známých, kteří jim přišli naproti. Svátečně oblečení mužové a ženy, mládež s batohy, několik cyklistů.

Ve skutečném životě muselo být na stanici jistě hodně živo, ale mně to připadalo jako shluk voskových figur, vytažených z výlohy konfekce.

Na schůdkách, vedoucích z nástupiště na silnici, stál asi dvouletý klučina v námořnickém. Dědeček ho přidržoval za rameno. Na chlapcově kulatém obličeji utkvěl radostný úsměv. Dva kroky před ním natahovali ruce šťastní rodiče.

Měl jsem dojem, že si tihle všichni zkoušejí pro fotografa sentimentální rodinnou scénku: „Míša vítá tatínka a maminku.“

V té chvíli jsem se poprvé začal stydět za to, že jsem jiný než ostatní.

Později ve mně tento pocit neustále vzrůstal. Ale poprvé jsem jej zakusil právě tady na nástupišti.

Bude to možná vypadat divně, ale nesmírně mě hryzlo, že všichni kolem jsou hezky oblečení, čistí a veselí, kdežto já se mezi nimi motám ve špinavém potrhaném pyžamu, zarostlý a unavený.

Věděl jsem, že mě nikdo nemůže vidět, protože jsem byl neustále v pohybu, ale přemoci pocit studu jsem nedokázal.

Rozhlédl jsem se po nástupišti a vydal se na cestu k Leningradu, která v těchto místech vede při železniční trati. Konečně jsem Zoru spatřil asi osm set metrů před sebou.

A tu začala honička, která trvala celé dvě hodiny.

Vlastně ani nevím, dá-li se to nazvat honičkou. Zora přede mnou neutíkal, protože netušil, že se snažím ho dohnat.

U zastávky „Sport“, která je šest kilometrů od nás, jsem už Zoru málem dostihl, protože se zastavil, aby prohledal kapsy jakéhosi staršího pána profesorských rysů.

Byl jsem od nich v té chvíli asi sto metrů a schoval jsem se do křoví. Bál jsem se, že mě Zora zpozoruje. Pak jsem pokračoval v cestě křovinami, ale Zora už zatím skončil akci, pohodil pánovu náprsní tašku na zem á rychle vykročil dál.

Když jsem šel okolo pána, ležela jeho náprsní taška na zemi. Pán měl kabát celý rozervaný.

Veškerá nepřirozenost a dokonce fantastičnost tohoto pronásledování spočívala v tom, že jsem prostě fyzicky nebyl schopen Zoru dohonit, třebaže jsem jeho rozložitou postavu v saku neustále viděl před sebou. Předháněli jsme automobily i autobusy, pohybovali jsme se rychleji než kterýkoli dopravní prostředek. Nebylo na světě síly, která by mi mohla pomoci.

Jako v dobách prvobytných lidí závisel výsledek jedině na našich nohou. A Zora je měl obratnější, protože já jsem při každém kroku kulhal víc a víc…

Když už jsme se blížili další zastávce, stalo se něco, co mě nakonec přimělo k tomu, abych se pronásledování vzdal.