Kroky do neznáma

Cesta do „Gluškova“: Počátek neshod

Byla to podivná cesta.

Když jsme vyrazili a první dojmy ze všech zázraků poněkud vybledly, začal jsem si všímat věcí, kterým jsem doposud nestačil věnovat pozornost.

Především bylo pro nás oba velmi obtížné udělat první krok. Měli jsme takový pocit, jako bychom ten krok dělali ve vodě nebo v nějakém jiném hustém prostředí. Bederní svaly měly co dělat. Ale pak to mizelo a šli jsme už normálně. Za druhé. Při každém kroku jsme zůstávali trochu viset ve vzduchu. Zase jako kdybychom se pohybovali ve vodě. Zvlášť zřetelně to bylo vidět u mne, protože mám chůzi vůbec dost houpavou.

Cítil jsem, že musím vypadat jako baletní mistr, který nekráčí, ale provádí nekonečnou řadu dlouhých a plavných skoků.

Připadalo mi, že vzduch zhoustl. Zdálo se mi, že do vzduchu někdo přilil jakousi hustou sloučeninu, která mu ponechala jeho dřívější průzračnost i způsobilost k dýchání, ale dodala mu mnohem větší hustoty.

A nakonec vítr. Jakmile jsme se dali do pohybu, zvedal se silný vítr, a kdykoli jsme se zastavili, okamžitě utichal…

Na silnici jsme předhonili dva chodce — muže a ženu. Můj společník, jmenoval se Zora Buchtin, je obešel velkým obloukem, dokonce kvůli tomu sestoupil do příkopu. Vůbec se první dobou nesmírně bál všech nehybných postav, které jsme cestou potkávali.

Za posledním stavením naší osady jsem odbočil a zamířil k blízké olši, abych si utrhl proutek na cestu. Uchopil jsem poměrně silnou větvičku a trhl. Odštípla se tak snadno, jako by ani nerostla z kmene, ale byla k němu jen přilepena jakýmsi řiďounkým kancelářským lepidlem. Zkusil jsem tedy ulomit větev mladé lípy. I tu jsem v okamžiku držel v ruce. Jako by přímo čekala, až přijdu a odstraním ji z místa, kde roste.

I všechny ostatní větve se od lípy oddělovaly bez nejmenšího odporu. Nedá se říci, že bych,je trhal, prostě jsem je od kmene odděloval.

Vyplývalo z toho, že se svět nejen zastavil, ale také změnil své fyzikální vlastnosti. Vzduch zhoustl a pevná tělesa ztratila svou vazbu.

Mohl bych tenhle strom zbavit větví se stejnou lehkostí, s jakou dívky odtrhují lístečky akátu: „Má mě rád, nemá mě rád…“

Na pěšině vedoucí k sovchozu — abychom si zkrátili cestu, dali jsme se pěšinou — jsme potkali cyklistu, kterého Buchtin povalil. Kolo leželo v trávě, mladík stál vedle něho a držel se rukou za rameno. Jeho obličej vyjadřoval bolest a nechápavost.

Samozřejmě, nešlo mu na rozum, jaká síla ho to shodila na zem.

Nechali jsme cyklistu, aby se vzpamatoval, a vydali se dál. Spatřil jsem letět jakéhosi ptáka a zastavil jsem se, abych si ho prohlédl.

Myslím, že to byl stehlík. Visel ve vzduchu, občas pomalu a značně mdle mávl křidélky a o kousíček popolétl. Jeho let nebyl plavným pohybem, ale radou krátkých trhavých skoků.

Dorela dobře jsem ho mohl vzít do ruky, ale bál jsem se, abych mu něco neudělal.

Za lesem se začínala prostírat pole se zelenou ozimou pšenicí a louky, z nichž se linula silná a příjemná vůně jetele. V těchto místech jsme se z pěšiny doslali na úvozovou cestu. Všiml jsem si, že prach, který jsme zvířili, visel ve vzduchu velmi dlouho, tak dlouho, že jsme se ani nedočkali, kdy se zas usadí.

Nebudu vám podrobně líčit celou naši cestu do „Gluškova“. Mimochodem, cesta byla docela zbytečná. Prostě jsme přišli do sovchozu a zjistili, že je tam všechno stejné jako u nás v osadě.

Nejdřív jsme kráčeli dost rychle, pak mě stále silněji začal bolet palec, který jsem si pochroumal o mořskou vlnu, a tak jsem pokulhával.

Protože byla neděle, bylo v sovchoze prázdno. U mechanické dílny ani u účtárny jsme nespatřili živé duše. Jedině na dvoře u vodovodu stála jakási postava s vědrem v ruce. Nevím proč, ale zamířili jsme ke škole. Před jednou chalupou stál ředitel sovchozu Petr Iljič Ivaněnko, silný blondýn, oblečený do plátěných kalhot a letního plátěného saka. Okno chalupy bylo otevřeno. Vyhlížela z něho žena a něco si s ředitelem povídala.

Pomalu mávla rukou — zřejmě s něčím nesouhlasila nebo něco odmítala. Protože jsme však já. i můj společník viděli tento pohyb tak nekonečně pomalý, připadalo nám, že chce Ivaněnka udeřit.

Byla to nesmírně komická situace. Petr Iljič strnul s široce otevřenými ústy, husté prošedivělé obočí se mu zvedlo.

Zora se bojácně zastavil v uctivé vzdálenosti od ředitele a ukázal na něho prstem: „Zblbnul!“

„Proč by zblbnul?“ zeptal jsem se.

„Tak co to dělá?“ Zora pohodil hlavou směrem k Petru Iljiči a směšně roztáhl ústa. Parodoval ho.

Tohle mě nevím proč rozvzteklilo.

„Náhodou nezblbnul,“ obhajoval jsem ho. „Stalo se něco s celou Zemí. Nějaká katastrofa, chápete?“

Zora mlčel.

„Stalo se něco takového, čím se celý svět zpomalil. Jenom my jsme zůstali stejní, jako jsme byli. Nebo možná naopak…“

Vyslovil jsem toto „naopak“ bez rozmýšlení. Ale najednou jsem se kousl do rtu.

Co když je to opravdu — naopak?

Hlavou se mi mihla jakási nejasná myšlenka, jakási domněnka. Uvědomil jsem si znovu rychlost vlny v zálivu, rychlost motocyklu a nakonec i postavení Slunce na nebi. Svět zpomalil svůj pohyb, ale toto zpomalení mělo svou harmonii. Slunce, pohyb vody, lidé — to všechno bylo zpomaleno proporcionálně.

Uchopil jsem Zoru za niku. usedl jsem na lavičku u chalupy a donutil svého společníka, aby si sedl vedle mne. Pak jsem upřel pohled na náramkové hodinky, které jsem od včerejšího večera neodepjal.

Celých pět minut (počítal jsem to podle pulsu) jsem se díval na vteřinovou ručičku a nakonec jsem se přesvědčil, že se přece jen pohybuje. Ovšem za celých pět minut uběhla pouhou jednu vteřinu.

Jedna vteřina! A podle mne, i když jen přibližně, pět minut!

Za tuto vteřinu žena. hádající se s ředitelem sovchozu, spustila ruku a Petr Iljič zavřel ústa.

Vycházelo mi, že se svět zpomalil třistanásobně. Nebo my naopak jsme se třistanásobně zrychlili.

Na tváři Petra Iljiče, stejně jako na tvářích všech lidí, které jsme od rána viděli, nebylo však znát žádného neklidu. Nikdo z nich nevypadal udiveně, polekaně ani znepokojeně. Všichni se klidně věnovali své práci.

Znamená to, že něco divného a nevysvětlitelného se stalo s námi. nikoli s těmi, kteří byli kolem nás.Při této myšlence jsem pocítil obrovskou úlevu. Přece jenom je to něco jiného: předpokládat, že nebezpečí hrozí tobě samotnému, nebo být přesvědčen, že je v nebezpečí celý svět, veškerý lidský rod. Konec konců já i Zora už se z toho nějak dostaneme. Jen aby se nestalo něco s celou Zemí.

„Víte, jak to je? Nenormální jsme my dva,“ řekl jsem svému společníku. „Všichni lidé zůstali takoví, jak byli.“

Zora na mne upíral nepřítomný pohled.

„Něco nás zrychlilo, chápete? Začali jsme se pohybovat a žít rychleji, kdežto lidé žijí normálně.“

„Normálně! Nesmysl!“ Nedůvěřivě se ušklíbl a vstal z lavice. „Jen se podívej.“ Pokročil kupředu. „Já jdu a tenhleten stojí a otvírá hubu. (Petr Iljič právě v tom okamžiku začal opět nekonečně pomalu otevírat ústa.) A ty řekneš — normálně!“

„A proč by ne? My se prostě pohybujeme příliš rychle a příliš rychle cítíme. Proto se nám zdá, že všichni ostatní jsou nehybní.“

Teď už jsme šli zpátky ze sovchozu do naši osady a já jsem se cestou snažil Zorovi vysvětlit onu oblast klasické fyziky, v níž se mluví o otázkách pohybu a rychlosti.

„Absolutní rychlost neexistuje, chápete? Rychlost tělesa se počítá vzhledem k jinému tělesu, které konvenčně považujeme za nehybné. Podle všeho se změnila naše rychlost k Zemi, zatímco u ostatních lidí zůstává stejná. Proto se nám zdá, že ti druzí stojí na místě…“

Zora se na mne podíval tak podezřívavě, jako se dívá člověk na trhu, když mu prodavač vehementně nabízí shnilé zboží.

„Tak si například představte, že jedete autem šedesátikilometrovou rychlostí. Ovšem tohle je vaše rychlost v poměru k Zemi, nemám pravdu? Jestliže by vedle vás jel jiný automobil rychlostí padesát kilometrů, pak v poměru k němu by vaše rychlost byla už jen deset kilometrů. Rozumíte?“

Zora se zamračil a zafuněl. Považoval jsem to za známku hlubokého uvažování.

„A na tachometru?“

„Co na tachometru?“

„Kolik bude ukazovat tachometr?“

„Tachometr vašeho automobilu bude ovšem ukazovat šedesát. Ale to je ve vztahu k Zemi…“

„No prosím, šedesát! A ty mi povídáš deset!“ Ušklíbl se jako člověk, který svého protivníka nadobro zesměšnil.

Chtěl jsem začít s novou úvahou, ale spatřil jsem, že Zora neprojevuje ani nejmenší zájem o to, co mu povídám.

Neměl trochu schopnosti myslet abstraktně. Vůbec mě nechápal a já jsem vycítil, že mě považuje za člověka, který si ho chce nějak obtočit kolem prstu.

Odmlčel jsem se. Ušli jsme asi tři kilometry mlčky, každý pohroužen do vlastních úvah.

Připustíme-li, že jsme se skutečně „zrychlili“ třistakrát, nebo přibližně třistakrát, vychází nám, že jsme cestu z osady do sovchozu urazili asi tak za půl minuty podle obvyklého „lidského“ času. Z hlediska celého okolního světa jsme se tedy mihli jako stíny, jako závan větru. Přitom však pro nás to byla cesta poměrně dlouhá, podle našich měřítek trvala přibližně dvě a půl hodiny.

Můžeme se vůbec pohybovat takovou rychlost? Znamená to tisíc nebo dokonce dvanáct set kilometrů za hodinu. Pamatoval jsem si, že při rychlostech přes dva tisíce kilometrů, jichž dosahují pouze reaktivní letouny, zahřívá se povrch letounu na 140 stupňů Celsia. Při rychlostech přes tři tisíce kilometrů se trup zahřívá na 150 stupňů, takže hliník a jeho slitiny ztrácejí svou pevnost.

Ale my jsme necítili žádné zvláštní horko. Zřejmě to bylo tím, že společně se zrychlením všech životních procesů v našich tělech se prudce zrychlil i proces výměny tepla.

Jiné vysvětlení jsem nebyl schopen najít.

Mimochodem, kdykoli jsem prudce mávl rukou, cítil jsem na té její straně, která byla vystavena odporu vzduchu, lehké a příjemné píchání…

Prach, který jsme zvířili cestou k sovchozu, nebyl při naší zpáteční cestě stále ještě usazen.

Noha mě bolela stále víc, takže jsem se za Zorou ponenáhlu opožďoval. Byla to právě tato bolest, která mne přesvědčovala, že všechno, co se děje, je skutečností.

Když jsme přišli na pobřežní dálnici, zjistil jsem, že myšlení mého společníka stále ještě usilovně pracuje.

Počkal na mne na okraji.

„Tak tedy my rychle a oni pomalu?“

„Kdo oni?“

„Tak vůbec… Všichni.“ Opsal rukou široký kruh a znázornil tím, že má na mysli veškeré lidstvo.

„Ovšem. Mnohem pomaleji než my.“

Zora se zamyslel.

„Z toho plyne, že nás nechytnou.“

„Nechytnou,“ přisvědčil jsem nejistě. „A proč by nás vlastně chytali? Nechceme se před nikým schovávat.“

Zasmál se a vykročil po asfaltu. Teď se však jeho chování změnilo. Napřed se bál každé nehybné postavy, kterou jsme potkávali. Nyní jeho strach zmizel a Zora začal být až netaktně dotěrný ke všemu živému, co jsme cestou potkali.

Kousek před osadou jsme předhonili otevřený „ZIL-110“. Automobil jel asi stodvacetikilometrovou rychlostí, ale pro nás jel Stejně pomalu jako parní válec. Dokonce ještě pomaleji.

Zastavili jsme se u něho a začali si prohlížet cestující. Byla to společnost jedoucí zřejmě na výlet někam k jezerům.

Sedělo jich v autě pět a všichni měli ve tvářích onen šťastný a soustředěný výraz, jaký mívá člověk oddávající se plně požitku z prudké jízdy a vystavující obličej silnému větru.

Přitom ovšem všichni vypadali skoro jako mrtvoly.

Na zadním sedadle vpravo seděla asi sedmnáctiletá dívka, studentka s čistým a mladým obličejem, oblečená do květovaných šatů. Přimhuřovala oči s dlouhými řasami, ústa měla trochu pootevřena.

Zora se na ni dlouho díval, pak najednou zvedl ruku, namířil svůj krátký a tlustý ukazováček se špínou za nehtem a udělal pohyb, jako by chtěl dívku píchnout do oka.

V poslední chvíli jsem mu ruku strhl. Pustili jsme se do zápasu. hihňal se, vytrhoval se mi a měl jsem co dělat, abych ho od automobilu odtáhl.

„Vždyť nás nedohoní,“ mumlal Zora.

Podařilo se mu přece jen strhnout dívce mušelínový šátek s hlavy. Hodil jej na cestu. Zvedl jsem šátek, vložil jej zpátky do auta a odtáhl svého společníka pryč.

Měl sílu jako býk. A tu jsem si poprvé uvědomil, jakým nebezpečím pro lidstvo by se mohly stát vlastnosti, jichž jsme náhodou nabyli.

Teď bylo velmi těžké Zoru zkrotit.

Za příkopem spatřil najednou křivonosku a rozběhl se za ní. Pták měl však štěstí. Byl tak vysoko, že na něj Zora nedosáhl.

Potkali jsme také motocyklistu — téhož, kterého jsem ráno viděl z domu. Byl asi půldruhého kilometru od místa, kde jsem si ho poprvé prohlížel. Zora najednou pocítil neodolatelnou touhu ho převrhnout. Když jsem ho zase začal odtahovat, vytrhl mi ruku a zlostně se na mne podíval.

„Zmiz, lumpe! Nebo tě načechrám a budeš šňupat hlínu.“

Zkrotle jsem mlčel.

Zora pohrdavě našpulil dolní ret.

„Co se na mě pořád lepíš? Já tě k ničemu nepotřebuju!“

Dalo mi hodně práce, než jsem ho uklidnil. Vydali jsme se dál. Jeho chování ke mně se však pronikavě změnilo.

Po všech těchto patáliích jsem pocítil nesmírnou úlevu, když jsme konečně došli do osady a mohl jsem Zoru zavést do svého domku.