Kroky do neznáma

Nová setkání s Mochovem

Někdy se člověku stává, že i když ho čeká naléhavá a důležitá práce, začne se z ničeho nic zabývat nějakými hloupostmi. Ví, že by se měl pustit do toho důležitého, ale zcela vědomě ztrácí čas tím, že si pečlivě a nějakým novým způsobem ořezává tužku, snaží se vzpomenout na větu z nedávno přečtené knížky nebo něco podobného.

Obvykle to bývá vyvoláno přílišnou únavou.

Když jsem se po několika hodinách těžkého spánku zvedl s pohovky, taky jsem se hned nevypravil k Mochovovi, abych se dozvěděl, napsal-li mi nějakou odpověď, ale vzal jsem si v koupelně košili a začal si ji oblékat.

Konec konců na tom příliš nezáleželo, budu-li po osadě chodit v košili nebo jenom v kalhotách od pyžama. Stejně mě nikdo nemohl vidět a zima nebyla.

Jakmile jsem se však pokusil natáhnout si košili, látka se nehlučně a bez jakéhokoli odporu trhala a brzy se v celém pokoji vznášely utrhané rukávy a cáry, klesající pomalu na podlahu.

Pak jsem se pokusil dát si na nohu teplý obklad (já vím, měl jsem si dát studený, jak se patří při výronech a zlomeninách). Ale obvaz se mi v rukou trhal a nakonec jsem si obul botu naboso.

Teprve pak jsem se vydal k Mochovovi.

Když jsem odcházel, uvědomil jsem si, jak za tu chvíli náš domek zpustl. V jídelně je vyražen okenní rám, v kuchyni se válí na podlaze střepy z láhve, kterou Zora dopil, venkovní dveře vyletěly z pantů a válí se na zahradě v trávě.

K Andreji Andrejeviči jsem vlezl opět oknem.

Uvnitř jsem spatřil, že Mochov a jeho žena Valja stojí vedle sebe u stolu. Oba se tvářili, jako by něčemu naslouchali.

Předpokládal jsem, že už na stole bude pro mne připravena zpráva, ale nebylo tam nic.

Valja držela v ruce nůž na chléb. Zřejmě ve chvíli, kdy ji Mochov volal, připravovala snídani.

Cítil jsem, jak ve mně roste nervové podráždění. Proč mi na mou zprávu neodpovídá?

Pak jsem pohlédl na náramkové hodinky a srdce se mi zastavilo. Představte si, od chvíle, kdy jsem tu v pracovně byl poprvé, uplynuly pouhé čtyři normální „lidské“ minuty.

Moje úvahy u garáže, běh přes vlny zálivu, pronásledování Zory podél železnice, záchrana holčičky a zpáteční cesta do osady — to všechno se vešlo do čtyř obyčejných minut.

Čert aby to vzal! Mochov si samozřejmě nestačil ještě nic pořádně rozebrat.

A já už jsem tady zpátky po všech svých dobrodružstvích a chci odpověď na svůj dopis.

Sedl jsem si na židli vedle Andreje a začal jsem je oba pozorovat.

Nekonečně pomalu obracely tyto dvě živé loutky k sobě hlavy a nekonečně pomalu se na jejich tvářích objevoval úsměv.

Uplynulo asi patnáct minut, než se konečně na sebe usmáli a Valja začala otevírat ústa. Asi chtěla mužovi říci, aby jí dal pokoj, že připravuje na stůl.

Když jsem lezl do okna, sfoukl vítr, který se zvedl, se stolu utržený lístek kalendáře. Přinejmenším deset minut plul tento lístek vzduchem do rohu.

Vstal jsem, vzal se stolu stroj a postavil jej na podlahu. Ať i Valja vidí, že to není jenom nějaká legrace. Z Andrejovy nehybné ruky jsem vytrhl tužku a velkými písmeny jsem napsal na papír nad jeho výkres:

«Žiji v jiném čase. Potvrď mi, žes přečetl a pochopil, co tu je napsáno. Napiš mi odpověď. Slyšet tě nemohu. Piš ihned. V. Korostylev. «

Jak dlouho bude Andrej potřebovat, aby si uvědomil můj nový dopis a napsal mi odpověď? Zřejmě alespoň jednu „lidskou“ minutu. Jednu svou minutu, tedy přinejmenším mých pět hodin.

Vylezl jsem oknem do zahrady a zamířil ke krámku ještě pro nějaké máslo a konzervy.

Už si ani moc nepamatuji, čím jsem se zabýval pak. Těch pět hodin uplynulo pro mne v jakémsi horečném očekávání. Dvakrát jsem jedl — zase chléb s máslem a konzervy, toulal jsem se belhavě po osadě, asi hodinu jsem seděl, nohu v umývadle se studenou vodou. (Dlouho mi trvalo, než jsem do umývadla nalil vodu a než jsem se přesvědčil, že je nemohu přenášet z místa na místo. Jakmile jsem se o to pokusil, voda vyšplíchla a pomalu se rozlézala po kachlíkové podlaze koupelny.)

A kolem mne stále ještě to nekonečné jitro. Tenkrát jsem si hned neuvědomoval, proč mi tak záleží na tom, aby se Andrej dozvěděl, co se se mnou stalo. Proč jsem chtěl, aby se vůbec někdo o tom dozvěděl?

Bude to asi tím, že bezúčelnost člověka děsí. Dá se snášet jakákoli bolest, překonávat jakékoli obtíže, ale jenom tehdy, má-li to svůj cíl.

Kromě toho je pro člověka nesmírně důležité, aby si sám volil svůj osud. V některých případech může jít vědomě i na smrt. Ale tak, aby to vycházelo z něho samého. Člověk chce být vždycky pánem okolností, a ne jejich otrokem.

I já jsem zřejmě chtěl být pánem toho, co se se mnou stalo. Jakási síla mě vytrhla z obvyklého života lidí. Dosud o tom nikdo neví. Zůstávám v situaci člověka, který se dostal pod tramvaj. Ale já nechtěl být obětí slepé náhody. Potřeboval jsem, aby se lidé dověděli, co se mi stalo, abych s nimi mohl být v písemném styku, abych prostě tuto situaci nějak ovládal. Pak by dostalo smysl všechno, co přijde dál. Dokonce i má smrt — pokud by mě tato zrychlená existence nakonec zabila…

Při takových úvahách jsem strávil zbytek lhůty, kterou jsem v duchu dal Andreji Mochovovi na odpověď.

Řeknu vám otevřeně, čekal jsem všechno, jenom ne to, co mi na onen list papíru odpověděl Mochov.

Skláněl se nad stolem s tužkou v ruce a Valja, napolo již obrácená, stála u dveří. Stála v takové póze, jako by ji něco vylekalo.

Prolezl jsem oknem a pod svou zprávou jsem spatřil dvě šikmé řádky:

«Vasiliji Petroviči, nech těch hokuspokusů. Objev se. Tohle není pěkné. Nenecháš mě praco…«

Právě dopisoval poslední větu.

Pamatuji se, že mě to strašně rozzuřilo. Hokuspokusy! Není to pěkné! Všechno, co jsem prožil a viděl za tohle ráno, není pro něho víc než hokuspokusy. Tak dobře! Já ti ty hokuspokusy hned předvedu.

Potom jsem se přece jen uklidnil. Co bych dělal na jeho místě já? Kdybych dostal od přítele lístek, že žije v jiném čase, uvěřil bych?

Chvíli jsem chodil po místnosti mezi strnulou Valjou a Andrejem a hledal jsem, co bych měl vzít do ruky. Pak jsem dostal nápad — vždyť je to docela jednoduché.

Sedl jsem si ke stolu vedle Andreje a seděl tak bez hnutí asi pět minut.

Spatřili mě oba. Nejdřív Andrej, potom Valja. Andrej stál trochu přihrbeně u stolu. Dopisoval odpověď. Pak se jeho tělo začalo napřimovat a hlava se otáčela ke mně. Ještě dřív však ke mně pomalu zamířily oči.

Narovnával se nějakých pět nebo šest, možná dokonce deset minut. Za tu dobu se na jeho obličeji vystřídalo několik pocitů. Odiv, potom zděšení — ale velmi lehké, sotva znatelné — a nakonec nedůvěra.

Překvapilo mě, jak výrazná může být lidská tvář. Stačí jen nepatrně víc rozšířit oči, třeba jen o setinu, a na tvářích se zračí údiv. Dodejte si k tomu poněkud povislé koutky úst — a máte na tváři zděšení. Pak jen lehounce našpulte rty — a už je to nedůvěra.

Odiv a zděšení zmizelo poměrně rychle, ale nedůvěra zůstávala v Andrejově obličeji dlouho. Ta ho neopouštěla celých patnáct minut, co vedle mne stál zkamenělý, a mne už z nehybného seděni začalo bolet v zádech.

Pak nekonečně pomalu zvedal ruku.

Chtěl se mne dotknout, přesvědčit se, že nejsem přelud.

Valja měla obyčejný strach. Ústa se jí otevřela, oči měla vyvalené. Dokončovala svůj obrat ke dveřím, pak se na chvilku zastavila a opět otáčela hlavu ke mně. Ale výraz strachu jí z obličeje nemizel.

Těžko budu vyjadřovat, co jsem cítil, když se Andrejova ruka pomalu, skoro stejně pomalu jako stín vysokého stromu v trávě, blížila k mému rameni.

Připadal mi jen napůl živý. A tento pocit zesiloval tím, že se přece jen hýbal.

Je to zvláštní, ale bylo tomu tak. Pomalost pohybu přímo zdůrazňovala neobvyklost situace. Kdyby se byli Andrej a Valja vůbec nehýbali, podobali by se voskovým figurám nebo dobře vysoustruhovaným kolorovaným sochám — a to by mě tolik neudivovalo.

Pak se rukou dotkl mého ramene. Počítal jsem podle pulsu dvacet pět úderů, dalších dvacet pět… dvě minuty, tři, čtyři…

Začalo mě bolet i za hlavou, ale snažil jsem se sedět nehnutě.

Bylo velmi překvapivé sledovat proces vnímání pocitu, rozložený do dlouhého časového úseku.

Andrejova ruka už spočinula na mém rameni, ale do jeho vědomí tento pocit ještě nedošel. Na tváři měl stejný výraz jako před pěti minutami, třebaže už mě držel.

Odpočítával jsem vteřiny. Teď konečky nervů v prstech ucítily mou kůži. Teď došel signál do mozku. Teď se kdesi v příslušném centru spojila obdržená informace s tou, kterou už poskytl zrakový nerv. Teď vyšel příkaz nervům ovládajícím svaly ve tváři.

Konečně se usmál! Proces skončil.

Lépe řečeno, Andrej se neusmál docela. Jen se mu sotva znatelně začaly zvedat koutky úst. To však stačilo, aby se výraz tváře změnil.

Sakra, neuvědomil jsem si hned, že se účastním pozoruhodného pokusu. Pokusu, který dokazuje hmotnost myšlení.

Pohyboval jsem se a vůbec jsem žil rychleji, proto jsem také rychleji myslel. Andrej žil normálně a v naprostém souladu s ostatními procesy si vedlo i jeho myšlení.

Pak najednou jeho pohled pohasl. Ani jsem si nestačil všimnout, kdy k tomu došlo. Ale slovo „pohasl“ vyjadřuje velmi přesně, co se stalo. Pořád ještě se na mne díval, ale oči už měl jiné. Něco z nich zmizelo. Zakalily se.

Začal hlavu otáčet stranou, jako by se na mne zlobil.

Teprve asi za čtyři minuty jsem pochopil, že si jen chce ověřit, zda mě Valja taky vidí.

Nejzajímavější na tom bylo, jak mu pohasl pohled. Jakmile začal myslet na Valju, a přestal tedy na okamžik myslet na mne, jeho pohled, upřený stále ještě ke mně, se změnil. Zlhostejněl. Tatáž oční bulva, stejná namodrale šedá duhovka s modrými paprskovitými žilkami, ale oči už byly jiné, docela jiné než předtím.

K čemu tam mohlo dojít, když se ztratila myšlenka? Chemické složení oční bulvy se přece nezměnilo.

Měl jsem asi ještě chvíli sedět, aby mohla i Valja ke mně přistoupit a přesvědčit se, že opravdu existuji.

Ale poraněná noha mě strašně brněla.

Strávil jsem v Andrejově pracovně ještě asi dvě hodiny. 0 žádném přímém styku nemohlo být ovšem ani řeči.

Za ty dvě hodiny se Andrej definitivně otočil k Valje, zvedl ruku, aby šla blíž, a obrátil se zase k místu, kde už jsem nebyl. Valja udělala několik kroků od dveří ke stolu. To bylo všechno.

Pro ně byly mé dvě hodiny pouhými dvanácti vteřinami.

Na papír jsem Andrejovi připsal ještě jedno slovo —»-Piš!«— a odešel jsem.

Zase se mi chtělo spát. Únava vůbec přicházela dříve než za normálních okolností. Na okamžik mě napadlo, že bych si měl lehnout tady. Kdybych tu spal nějakých pět hodin, mohli mě Valja s Andrejem pozorovat celou jednu minutu.

Pak jsem se najednou začal bát lehnout si tady v pracovně na pohovku. Bylo to hloupé, ale blesklo mi hlavou, že by tyhle dvě skoro neživé figury mohly mého spánku využít, svázat mě a pak bych jim ani napsat nic nemohl.

Jinými slovy — začaly mi povolovat nervy…

A přitom jsem začal pozorovat, že rychlost mého života se postupně zvyšuje.