Kroky do neznáma

Pokus o spojení s normálním světem

Nevím, jak koho, ale mne pokaždé neobyčejně osvěží i sebekratší spánek. Za studentských let jsem si přivydělával ke stipendiu občas také tím, že jsem pracoval po nocích jako nakládač ve mlýně. Na fakultě se mi po takové noci chtělo hrozně spát. A obvykle se mi dařilo dohonit spánek během pětiminutové přestávky mezi přednáškami. Při první hodině člověk seděl a okusoval si prsty, jen aby nedřímal, po zazvonění položil hlavu na stůl, na všechno zapomněl a při druhé hodině už byl schopen skvěle chápat sebesložitější látku.

Tentokrát jsem nespal pět, ale pouhé dvě minuty normálního času. Ovšem podle našich měřítek to znamenalo celých deset hodin.

Probudil jsem se a okamžitě jsem cítil, že veškerá únava je z těla pryč. Vstal jsem a zadíval se na Zoru. Ležel rozvalen a těžce chrápal.

Všechny tři židle se válely na podlaze. Jejich pád však nevzbudil mne ani Zoru.

Po špičkách jsem vyšel do zahrady a rozhlédl se.

Kolem mne se rozkládal stále týž strnulý svět, který jsem před chvílí opustil. Na lípách se ani lísteček nepohnul. Jasmínové keře spaly v objetí lenivého klidu. Vedle mne visel bez hnutí ovád s namodralýma očima a mířil někam do vzduchu.

Všechno bylo zalito paprsky ranního slunce.

Po dobrém vyspání se mi naše situace jevila najednou v docela jiném světle. Ať je to jak chce, ale já jsem přece opravdový Kolumbus téhle nové skutečnosti. Nemohl jsem se dočkat, kdy už prozkoumám své nové panství.

Včera — všechny události, k nimž došlo před naším spánkem, jsem už považoval za včerejší '— se mi zdálo, že bych mohl skákat z nesmírné výše bez obavy, že si ublížím.

U verandy jsme měli postaven dlouhý zahradnický žebřík. Vylezl jsem po něm opatrně na střechu. Byla asi dvaapůl metru vysoko. Dole jsme tehdy měli hromadu měkkých drnů, které žena nakopala' k nějakým pozdním květinám.

Chvíli jsem ještě váhal a pak jsem skočil. Má domněnka se potvrdila. Nepadal jsem, ale vznášel se ve vzduchu. Pochopitelně, zemská přitažlivost na mne působila docela stejně jako na kterékoli jiné těleso. Klesal jsem se zrychlením 9,8 m/vt. Ale pro mé vědomí byla nyní tato vteřina roztažena do mnohem delší doby.

Jestliže někdy skáčeme z větší výšky, zdá se nám, že padáme velmi rychle. To nám ovšem připadá jen proto, že můžeme během pádu jen málo procítit a promyslet. Naše schopnost reagovat je v obvyklé harmonii s rychlostí pádu.

Tato harmonie teď pro mne neplatila. Klesal jsem půl vteřiny normálního času, ale v poměru k mé schopnosti myslet a pohybovat se to byla neobyčejně dlouhá doba.

Plaval jsem vzduchem a pomalu se přibližoval k zemi.

Byl to tak nový a silný zážitek, že jakmile jsem dopadl na nohy, okamžitě jsem zas lezl nahoru. Tentokrát už ne na střechu verandy, ale přímo na střechu domu.

Rozhlédl jsem se po osadě a spatřil jsem, že chodec, kterého Zora srazil na zem, už na cestě není.

Nejspíš už také vstal a za ty dvě minuty, které jsme prospali, zmizel za zákrutem silnice. Asi vůbec nepochopil, co se s ním stalo. A nikdy to nepochopí.

Touha zažít ještě jednou let vzduchem byla tak silná, že jsem znovu seskočil. Mimochodem, z mého stanoviska to ani nebyl skok. Prostě jsem ze střechy vkročil do vzduchu.

Tentokrát to bylo z větší výšky, asi z pěti metrů. Znamenalo to vteřinu obvyklého času, nebo pět mých minut.

Pět minut pomalé plavby vzduchem! Aby člověk pochopil, co to znamená, musí to zažít. Mával jsem rukama a nohama, stáčel jsem se do klubíčka, lehal si na břicho a všelijak se převracel. Připadalo mi, že je celý svět naplněn jakousi jemnou průzračnou emulzi, která mě měkce a něžně udržuje ve výši.

Konečně jsem se přiblížil k zemi, postavil se na nohy a chtěl jsem se hned zas vrátit k žebříku. Ale ouha! Docela jsem zapomněl na sílu setrvačnosti. Při prvním skoku z poměrně malé výšky nebyla setrvačnost nijak značná. Ovšem teď to bylo něco jiného.

Jakási podivná tíha mě stále tlačila, k zemi, podlomila mi kolena a táhla hlavu dolů.

Na okamžik jsem z toho měl hrůzu. Když jsem si pak uvědomil, oč vlastně jde, rychle jsem se obrátil a rozvalil se zády na trávu. Tíha mi proběhla hlavou, rameny, hrudí a nohama a pak jako by se vsákla do země.

Pamatuji se, že po tomto pokusu jsem skákal ještě několikrát. Kdyby mě v té chvíli mohl někdo vidět, vypadalo by to jistě dost hloupě. Dospělý člověk leze na střechu vlastního domu a skáče z ní jako kluk s blaženým výrazem v obličeji.

V té chvíli mě napadlo, že v tomto novém stavu bych mohl létat ve vzduchu. Potřeboval bych k tomu jenom křídla. Tady je totiž celý problém ve ztrátě sil za jednotku času. Svaly člověka v obvyklém stavu nemohou vyvinout takovou sílu, která by ho udržela ve vzduchu. Ovšem moje svaly teď mohou. Chybějí mi jenom křídla.

Zatajil se ve mně dech, když jsem si to uvědomil.

Pak jsem usoudil, že už by bylo načase spojit se s normálním světem. Proč bych nemohl napsat pár slov a položit je na stůl před Andreje Mochova? Ze zahrady jsem ho viděl, jak sedí ve své pracovně.

Nejdřív jsem se pokusil naťukat mu zprávu na psacím stroji. Nebylo z toho nic. Nevím, kolik úderů za vteřinu dokáže dobrá písařka, myslím, že asi deset. Mohla by možná ještě víc, ale omezuje ji rychlost, s níž pero vrací klapku zpátky na její místo.

Deset úderů za vteřinu by v mé situaci znamenalo deset úderů za pět minut. Na napsání jedné řádky bych spotřeboval půl hodiny života.

Stiskl jsem klapku, pohnula se poměrně dost rychle, ale pak jako by se k pásce přilepila a odmítala se vrátit.

Vzal jsem tedy plnicí pero, ale nebylo to o nic lepší. Inkoust nestačil rychlosti mých pohybů. Snažil jsem se psát co nejpomaleji, ale přesto nenechávalo pero na papíře žádné stopy.

Nakonec jsem musel použít obyčejné tužky a tou jsem napsal na kousek papíru:

«Žiji v jiném časovém měřítku. Pohybuji se tristanásobnou rychlostí. Příčinu neznám. Připrav se udržovat se mnou spojení. V. Korostylev. «

Tón zprávy mi připadal dost telegrafický.

Zastrčil jsem ji do kapsy pyžama (celou tu dobu jsem zůstal v pyžamu) a nahlédl jsem do jídelny, abych se přesvědčil, je-li Zora na svém místě.

Spal v téže poloze, v jaké jsem ho opustil. Pro všechny případy jsem pokoj zamkl.

K Mochovovi do pracovny jsem vlezl přímo oknem.

Jakýsi zvláštní pocit mi nedovolil jít přes pokoje. Nemohl mě nikdo vidět a zastavit, takže bych si byl připadal jako nezvaný host. A pak — nechtěl jsem se stát mimovolným svědkem nějakých drobných rodinných tajnůstek.

Andrej seděl u stolu. Posledního půl roku se zabýval zdokonalováním metody využití paprsků gama a měl teď před sebou na papíru skicu jednoho z detailů zářiče.

Na kraji stolu stál kufříkový psací stroj. Mochov držel v rukou logaritmické pravítko.

Sotva asi budu moci vylíčit, jaké pocity jsem měl, když jsem prolezl oknem a sedl si na židli vedle svého přítele. Nemohl jsem se totiž přinutit k tomu, abych ho bral jako člověka.

Pro mne to byla vosková figurína, skvěle udělaná loutka, do detailů shodná s živým Mochovem.

Figurína držela v rukou logaritmické pravítko a tvářila se, jako by na něm uměla počítat.

Byla to ďábelská věc, tohle třistanásobné zrychlení života. Všechny své přátele a známé vidíme pouze v pohybu, i když si to někdy neuvědomujeme. Ale právě pohyb jim dodává jejich obvyklý půvab. Neustálý pohyb svalů v obličeji, pohyb myšlení, který se odráží v očích a pak ve tváři, gesta, jakési nepostřehnutelné proudění, které neustále vychází z živého člověka.

Dobrý umělec se liší od špatného právě tím, že dovede na tváři svého modelu zachytit onen vnitřní i vnější pohyb.

A nyní jsem v Mochovově obličeji žádný pohyb neviděl. Věděl jsem, že se pohybuje. Ale bylo to tak pomalé, že jsem to nemohl postřehnout. Loutku, jedině loutku mi připomínal.

Položil jsem před ztuhlého Mochova svůj papírek a čekal jsem, kdy si ho všimne.

Pomalu plynul čas. Bylo takové ticho, že jsem v uších cítil vlastní puls. Dvacet úderů… padesát… sto dvacet…

Uplynulo pět mých minut a Mochov stále ještě zprávu neviděl. Upíral pohled na logaritmické pravítko.Neustále jsem se bál, že Zora, nedej bůh, se tam v jídelně probudí, a tak jsem seděl jako na jehlách.

Pak už jsem nevydržel čekat. Uchopil jsem psací stroj (dalo mi hodně práce pohnout s ním z místa) a přesunul jej z okraje stolu do prostředka, přímo před Andreje Andrejeviče. Zatížil jsem jím.růžek svého papíru.

To na něho konečně zapůsobilo. Sehnul jsem se na židli a díval se mu zdola do očí. Nezasvěcenci by se mohlo zdát, že právě naslouchám vrzání podlahových prken. Nekonečně pomalu, sotva postřehnutelně, se jeho oči začaly stáčet, pohled zamířil na místo, kde stroj stál předtím, a pak zase zpátky, kde stál teď. A stejně pomalu se na jeho tváři začal objevovat údiv.

Nemohl samozřejmě vidět, jak se stroj pohybuje z jednoho místa na druhé. Lidský mozek je schopen zachytit pouze takové zrakové vjemy, které trvají déle než jednu dvacetinu vteřiny. Já jsem stroj přenesl za jednu setinu vteřiny a Mochov to nemohl vidět jinak, než že stroj stojí prostě na rohu stolu, pak se toto místo uprázdní a stroj z ničeho nic stojí před ním.

Byl zaražen. Údiv na jeho obličeji vzrůstal. Ale ani ve chvíli, kdy byl nanejvýš udiven, nedoznaly jeho rysy zvláštních změn. Jen trochu se mu pozvedlo obočí, oči se mu rozšířily.

Můj přítel Andrej Andrejevič byl vůbec dost zdrženlivý člověk. Teď jsem se o tom znovu přesvědčil.

Pak se jeho pohled stočil k mé zprávě. Údiv zmizel a byl vystřídán zájmem. Četl mé sdělení asi tři nebo čtyři vteřiny. Pro mne to ovšem bylo dvacet minut. Vstával jsem a zase si sedal, chodil jsem po místnosti, vykláněl se z okna, abych dohlédl k našemu domu. Mochov mezitím stále hleděl na papírek.

Jednu chvíli jsem položil ruku přímo před něho na stůl a bez hnutí ji tak držel asi tři své minuty. Myslím, že ji zahlédl, protože se jeho pohled začal pomalu stěhovat od papíru k mé ruce a obočí se mu opět začalo udiveně zvedat.

Když jsem se pohyboval, nemohl mne vidět, stejně jako všichni chodci, které jsme s Zorou potkávali v osadě a cestou na sovchoz. Pro normální schopnost zachycovat zrakové vjemy jsme se pohybovali příliš rychle. V nejlepším případě jsme mohli lidem připadat jako mihotání jakýchsi rozplizlých stínů.

Na Mochovovi se ještě jednou objevil údiv, na což spotřeboval dalších deset nebo dvanáct mých minut, a potom začal dělat nějaké zvláštní pohyby.

Nepochopil jsem hned, co má v úmyslu. Andrej se pomalu sklonil v pase, pak ohnul pod židlí kolena a nakonec zapažil. V té chvíli mi připomínal plavce přichystaného skočit ze startovního bloku do bazénu. V této póze zůstal celou minutu.

Pak se mu nohy v kolenou začaly vyrovnávat, ruce uchopily židli, krk se mu natáhl jako houserovi a těžiště těla se posunulo kupředu.

Ukázalo se, že jenom vstává.

Domyslel jsem si, že chce zavolat manželku, aby byla svědkem všech těchto zázraků, a tak jsem se rozhodl, že si mezitím zaskočím podívat se na Zoru.

Tento první pokus navázat spojení s vnějším světem ve mně zanechal trochu trpký dojem. Uvědomil jsem si, že sice mohu klást různé otázky, asi po dvou hodinách na ně dostat odpověď, ale to je všechno. Není zrovna příjemné pomyšlení, že je člověk od všech ostatních oddělen nepřekročitelnou hrází.

Když jsem chvatně kráčel kolem naší garáže v zahradě, napadlo mě, že začne-li Zora zase vyvádět, mohu ho zavřít ke svému moskviči.

Mám poměrně prostornou garáž. Je to pevné zděné stavení s plechovou krytinou. Na jedné straně jsou široká dvojitá vrata na masivní závoru, na druhé straně malé okénko ve výši asi jeden a půl lidské postavy. Vcelku velmi vhodné místo, kde by bylo možno dočasně izolovat nebezpečného člověka. (V té chvíli jsem docela zapomněl na onu obrovskou sílu, které jsme oba nabyli.)

V takových úvahách jsem došel za garáž a ohromeně jsem se zastavil.

Celý záhon zahradních jahod, táhnoucí se přímo u zdi, byl rozdupán. K oknu přistavil kdosi široké prkno a vytrhl rám.Odhodil jsem prkno, povyskočil, zachytil jsem se za okraj okna, povytáhl se a nahlédl do garáže.

Bylo tam všechno v pořádku. Mříž, zapuštěná do zdi zevnitř, nebyla vylomena.

Kdosi se pokoušel vniknout do garáže. Jeho pokus byl neúspěšný, protože nevěděl o mříži v okně.

Nemusel jsem dlouho uvažovat, kdo tím lupičem mohl být. Okamžitě jsem si vzpomněl na Zorovy zablácené boty, na jeho rozpaky, když jsem ho zval dovnitř, i na jeho neochotu říci mi, kde ho všechny ty podivné změny zastihly.

V této chvíli mě však nevzrušil Zorův čin.

On a já! On tady u garáže, já uvnitř v ložnici… Co nás spojovalo? Proč si ta podivná síla vybrala právě mne a jeho, aby s námi prováděla všechna ta kouzla?

V duchu jsem si narýsoval přímku spojující garáž a naši ložnici. Na jedné straně ubíhala k zálivu, na druhé straně vedla k elektrárně.

Odběhl jsem od garáže kousek dál, abych domek spatřil vcelku.

Ovšem. Bylo to tak. Myšlená přímka spojující zadní stěnu garáže a ono místo v ložnici, kde mám svou postel, vedla dál k budově, v níž je umístěn atomový reaktor.

Vytryskl odtamtud zřejmě nějaký úzký paprsek a změnil ve mně a v mém společníku rychlost. Ale proč? Jaký to byl paprsek? Jak mohl proniknout mohutnými kryty, které zachycují celé proudy neutronů a všechno nebezpečí záření provázející rozpad uranu?

A tu jsem si vzpomněl, co jsem viděl včera v noci. Malou namodralou kouli, připomínající medúzu. Kulový blesk… Kulový blesk, který se včera vpil do střechy právě v místě, kam míří má myšlená přímka!

Může to mít nějakou spojitost?

Chvíli jsem si vzpomínal na všechno, co je mi známo o kulovém blesku.

Smůla je, že kulový blesk je právě jednou ze záhad, na něž soudobá věda dosud neumí odpovědět. Pohybuje se obvykle po větru, ale byly i případy, kdy letěl proti proudu vzduchu. Uprostřed koule panuje neobyčejně vysoká teplota, ale přitom může blesk sklouznout po dielektrikách, jako jsou například dřevo nebo sklo, a ani je neožehne. Stává se, že potká-li kulový blesk člověka, vyhne se mu, jako by mu proud vycházející z živého organismu zahrazoval cestu. V dnešní době se vědci domnívají, že kulový blesk vlastně vůbec bleskem není, že to je ionizovaný oblak plazmy, to jest plynu skládajícího se z jader a odtržených elektronů.

Je-li tomu tak, uskutečnila již příroda ve své vlastní laboratoři to, s čím se dnes potýkají nejvýznamnější představitelé vědy.

Mohlo se stát, že by společně se štěpením uranu v reaktoru naší elektrárny vytvořila plazma kulového blesku nějaké nové záření?

Když jsem si uvědomil, že teď stojím před objevem dosud neznámého druhu energie, pocítil jsem, jak se mi zapálily tváře a srdce mi prudce zabušilo.

Nový druh energie!

Paprsky urychlující čas!

Vzpomněl jsem si na pokusy profesora Valceva, které dokázaly, že při radioaktivním ozařování se pronikavě zkracuje doba dozrávání jablek. Vzpomněl jsem si na podobné práce v americké laboratoři na Brookhavenu.

Radostně vzrušen jsem se rozběhl k domu, abych se s Zorou podělil o své úvahy. V chodbě jsem horečně nahmatal v kapse klíč, otevřel dveře do jídelny a zastavil se.

Zora byl pryč.

Ani se neobtěžoval otvíráním okna, prostě vyrazil sklo i s rámem.

Zřejmě nespal už v době, kdy jsem ho byl podruhé kontrolovat.

Oknem viděl, že jdu k Mochovovi; usoudil asi, že už mé společnosti má zrovna dost.

Bleskly mi hlavou všechny špatnosti, které jsem u něho našel.

Co teď bude dělat, když je nekontrolován? Jak naloží s těmi, které cestou potká?

Je neviditelný, má obrovskou sílu, kterou nám dodalo neuvěřitelné zrychlení pohybu! Nikdo ho nedokáže nejen zadržet, ale ani spatřit. Začne-li přepadat lidi, nebudou ani vědět, jaká strašlivá síla vnikla do jejich života.

Vyčítal jsem si lehkomyslnost, s níž jsem nechal Zoru v pokoji, a vyběhl jsem do zahrady.