Kroky do neznáma

Inženýr najde neznámého

V naší zahradě, vpravo od vrátek, když se jde k domu, roste několik hustých keřů jasmínu. Je v nich ukryta velká psí bouda. Když jel jeden můj přítel na služební cestu, nechal u nás přes léto německého ovčáka. Postavili jsme psovi boudu, a když se náš známý vrátil, vzal si ovčáka a bouda u nás zůstala.

Na jaře a v létě slouží mým klukům ke hře na Indiány.

Když jsem nyní šel pěšinkou domů, spatřil jsem najednou, že z boudy čouhají čísi nohy ve velkých sešmaťchaných a zablácených botách.

Stejně jako všichni majitelé domků nemám ani já rád, když mi do zahrady bez dovolení lezou cizí lidé. Kromě toho mě překvapila podivná pozice tohoto člověka a s údivem jsem se ptal sám sebe, co tam v boudě může ten člověk dělat.

Myslím, že jsem v tom okamžiku dokonce zapomněl na všechny neuvěřitelné události tohoto dne.

Došel jsem k jasmínu a začal si prohlížet nohy.

A najednou jsem uslyšel lidský hlas. Poprvé za celé ráno, v tom podivném, ani na okamžik neustávajícím šramotu, zazněla opravdová lidská slova.

„To ne… to ne,“ mumlal neznámý.

Pak jsem zaslechl několik nadávek a zase totéž:

„To ne…“

„Poslyšte,“ řekl jsem, „vylezte ven! Honem vylezte!“

Nohy sebou cukly a neznámý umlkl.

Sklonil jsem se, zatahal ho za botu a vybídl ho:

„Tak honem polezte ven. Ještě nevíte, co se stalo.“

Neznámý mě kopl a zaklel.

Hořel jsem netrpělivostí. Popadl jsem ho oběma rukama za nohu, napjal všechny síly a vytáhl ho z boudy.

Potom jsme na sebe dlouho nechápavě hleděli. On ležel na zádech, já seděl vedle něho na bobku.

Byl to silný, rozložitý chlapík, mohlo mu být tak pětadvacet nebo sedmadvacet. Obličej měl bledý, nezdravý. Měl tupý nos a malé, šedivé, polekané oči.

Když jsem se podíval na jeho široká ramena, podivil jsem se, že se mi tak snadno podařilo vytáhnout ho z boudy. Asi tam neměl za co se chytit.

„Poslyšte,“ řekl jsem konečně, „s celou Zemi se něco stalo. Chápete?“

Pozvedl se, usedl na trávu a ustrašeně se zadíval řídkým plotem na silnici. Odtud ze zahrady byli dobře vidět oba nehybní chodci.

„Vidíš,“ pronesl poděšeně. „Dívej se.“ Pak se překulil na břicho a snažil se znovu zalézt do boudy. Měl jsem co dělat, abych ho udržel.

Pak jsme si začali šeptem — nevím, proč zrovna šeptem — povídat.

„Celý svět se zastavil,“ zašeptal jsem. „A ten hrozný šramot.“

„A na kole,“ dodal neznámý. „Viděls toho chlapa na kole?“

„Jakého chlapa?“

„No, tam, jednoho chlapa. V tričku. Já ho povalil.“

Dozvěděl jsem se, že na cestičce za Mochovovým domkem potkal cyklistu, stojícího bez hnutí na místě, a povalil ho.

„Proč jste to udělal?“ zeptal jsem se a hned mi blesklo hlavou, že i já měl podobný nápad.

„Proč tam jezdil?“ odpověděl neznámý a zaklel.

Seděli jsme nějakou dobu u boudy a vyprávěli si, co kdo z nás viděl.

„A kde jste byl, když to všechno začalo?“ zeptal jsem se.

„Já? Tady.“

„Kde — tady? V zahradě?“

Zrozpačitěl.

„Ne… Tam,“ mávl rukou směrem k zálivu.

„Tak kde? Na pláži?“

Ukazoval chvíli na jednu, chvíli na druhou stranu, takže se mi nepodařilo zjistit, kde ho všechny ty zázraky zastihly.

„Začalo to tedy při rozednění, že?“ řekl jsem.

„Ano,“ přisvědčil a zaklel.

Klel vůbec za každým druhým slovem, takže jsem to brzy přestal brát na vědomí.

„Nu dobrá.“ řekl jsem a vstal. „Zajdeme do baráku a něco sníme. Pak se půjdeme podívat, co se stalo. Zajdeme do Gluskova. Možná že to postihlo jenom naši osadu a dál je všechno v pořádku.“

Najednou jsem pocítil, — že mám hlad jako vlk. Neznámý rovněž vstal a nejistě se mne zeptal:

„Do jakého baráku?“

„Tadyhle do toho.“

Rozhlédl se bázlivě:

„A co když nás chytí?“

„Kdo by nás chytal?“

„Nu, len… co tu bydlí.“

„Tady bydlím já,“ vysvětlil jsem mu. „Je to náš dům.“

Zpozoroval jsem na jeho tváři nesmírné rozpaky. Pak se najednou rozesmál.

„Tak dobře, půjdem.“

Všechno' vypadalo záhadně. To, že mi nechtěl kloudně říci, kde byl v noci, i len neočekávaný smích. Ale byl jsem tehdy v takovém stavu, že jsem tomu nevěnoval pozornost.

Zatímco jsme v kuchyni pořádali obložené chlebíčky.a studené skopové, prohlížel si s úctou naši ledničku, pračku a mycí stůl.

„Dobře si žiješ,“ pochválil. „Kde pracuješ?“

Odpověděl jsem mu, že v továrně, a na oplátku jsem se zeptal jeho, co dělá on. Řekl mi, že pracuje v sovchoze „Gluškovo“. Sovchoz je asi osm kilometrů od naší osady. Jeden čas tam chodily do školy moje dětí, tnkže znám skoro všechny lidi, kteří tam pracují. Ale tohoto jsem lam ani jednou neviděl, takže jsem nabyl dojmu, že mi lže.

Když jsme vycházeli z domu, podíval se zamračeně na nebe a řekl:

„Slunce taky…“

„Co Slunce?“ zeptal jsem se.

„Slunce taky stojí.“ Ukázal na stín domu, ležící na pěšině. „Zůstal takový, jaký byl.“

Náš dům byl postaven tak, že okno mé pracovny a okna dětského pokoje míří na jih, hlavní vchod vede na sever.V létě kolem osmi hodin, když odcházím do práce, dosahuje stín střechy k okraji záhonu jiřin.

Když jsem dnes poprvé vycházel z domu, abych se podíval na nehybného motocyklistu, dosahoval stín právě k prvnímu keři. Všiml jsem si toho automaticky, i když jsem byl hodně vzrušen.“

Nyní byl okraj stínu na témž místě, třebaže už uplynuly nejméně dvě hodiny.

Z toho vyplývalo, že se Slunce skutečně zastavilo. Přesněji řečeno, Země zpomalila rotaci kolem své osy.

Teď už toho bylo právě dost, aby se člověk načisto zbláznil.

Pamatuji se, že jsme dlouho přešlapovali na místě a dívali se chvíli na Slunce, chvíli na nehybný okraj stínu.

Pak jsme se přece jen vydali do „Gluškova“. Vrátil jsem se do pokoje, obul si místo pantofli sandály, a vydali jsme se na cestu.

Ani nevím, co nás tam- táhlo. Nejspíš jsme tam šli proto, že bylo nesnesitelné sedět na místě a čekat, co se s námi stane dál. Museli jsme vyvíjet nějakou činnost.

Kromě toho jsme prostě nevěděli, co bychom měli dělat.