Hvězdné Války: Návrat Jediho

VII.

„Nuže,“ zahučel Temný pán. „Přišel jsi ke mně.“ „A ty ke mně.“

„Císař tě očekává. Věří, že se obrátíš na temnou stranu.“

„Já vím…, otče.“ Pro Luka to byl rozhodující okamžik, když otce takto oslovil. Teď to tedy udělal a neztratil sebevládu, měl to za sebou. Dokázal to. Cítil se silnější. Mocnější.

„Takže jsi se s tou pravdou nakonec smířil,“ předl Vader spokojeně.

„Smířil jsem se s faktem, že jsi kdysi byl Anakinem Skywalkerem, mým otcem.“

„To jméno už pro mě nic neznamená.“ Bylo to dávné jméno. Patřilo do jiného života, jiného vesmíru. Opravdu byl kdysi tím mužem?

„Je to jméno tvého pravého já,“ Lukův pohled se neochvějně upíral na postavu v plášti. „Jenom jsi zapomněl. Vím, že je v tobě dobro. Císař ho úplně nevykořenil.“ Jeho hlas byl tvůrčím nástrojem, snažil se stvořit skutečnost silou své víry. „Proto jsi mě nemohl zničit. Proto mě teď k císaři neodvedeš.“

Zdálo se, že se Vader za maskou téměř usmál nad tím, jak jeho syn využívá techniky Jedi při manipulaci hlasem. Podíval se na světelný meč, který mu kapitán dal – Lukův světelný meč. Takže chlapec už byl opravdu Jedi. Dospělý muž. Pozvedl meč. „Sestrojil sis nový.“

„Tenhle je můj,“ řekl Luke tiše. „Tvůj už nepoužívám.“

Vader zapjal čepel, jako uznalý mistr hodnotil jeho bzučení a zářivé světlo. „Dovedeš všechno. Opravdu, jsi mocný tak, jak to císař předvídal.“

Chvíli tak stáli, světelný meč mezi nimi. Z ostří vyletovaly jiskry; fotony k němu byly přitahovány energií, která mezi dvěma bojovníky pulsovala.

„Pojď se mnou, otče.“

Vader zavrtěl hlavou. „Ben si kdysi myslel totéž, co ty –“

„Nedávej vinu za svůj pád Benovi –,“ Luke postoupil o krok vpřed, pak se zastavil.

Vader se nepohnul. „Neznáš sílu temné strany. Musím poslouchat svého pána.“

„Nedám se obrátit – budeš mě muset zničit.“

„Jestli je to tvůj osud.“ Tohle si nepřál, ale chlapec byl silný, a jestli nakonec dojde na rány, pak ano, zničí Luka. Už si nemohl dovolit držet se zpátky, jak to už jednou udělal.

„Zkoumej svoje pocity, otče. To nemůžeš udělat. Cítím, že svádíš boj. Zanech té nenávisti.“

Ale nebylo nikoho, koho by Vader nenáviděl; byl jenom posedlý slepou chtivostí. „Kdosi ti nasadil do hlavy plno bláznivých myšlenek, mladíku. Císař ti ukáže pravou podobu síly. Teď je tvým pánem on.“

Vader dal znamení vzdálené četě vojáků a vypnul Lukův meč. Stráže se blížily. Luke a Temný pán se dlouho a pátravě dívali jeden na druhého. Vader těsně před tím, než stráže dorazily, promluvil.

„Pro mě je příliš pozdě, synu.“

„Pak je můj otec opravdu mrtvý,“ odpověděl Luke. Takže co by mu mohlo zabránit v tom, aby zabil ďábla, který stál před ním? ptal se sebe sama.

Nic, možná.

Mohutná povstalecká flotila nehybně visela ve vesmíru, připravená udeřit. Byla stovky světelných let vzdálená od Hvězdy smrti, ale v hyperprostoru se čas proměňuje v krátkou chvilku, a smrtonosnost útoku se neměřila vzdáleností, ale přesností.

Lodě přeskupily formaci, takže armáda získala tvar broušeného diamantu – jako by flotila, podobně jako kobra, roztahovala kápi.

Výpočty vyžadovaly, aby vyrazili do útoku světelnou rychlostí naprosto koordinovaně, takže bylo nutné stanovit si pevný bod – tedy pevný relativně k bodu, odkud se vynoří z hyperprostoru. Bod, který vybralo velení povstalců, byla malá modrá planeta v soustavě Sollustu. Armáda tedy byla nyní rozmístěná kolem té blankytné planety. Planeta vypadala jako oko hada.

Millennium Falcon dokončil oblet kolem flotily, zkontroloval konečné postavení, pak se stáhl na místo pod vlajkovou lodí. Přišel čas.

U řízení Falconu byl Lando. Druhým pilotem byl Nien Nunb – stvoření ze Sollustu, obdařené myšíma očkama a mnoha podbradky. Zrovna zapínal spínače, sledoval monitory a vykonával poslední přípravy ke skoku do hyperprostoru.

Lando přeladil komlink na bojový kanál. Poslední partička této noci, tahle hra patří jemu, kolem stolu plno hazardních hráčů – takovéhle hry měl rád. Měl sucho v ústech, když podával poslední hlášení Ackbarovi na velitelské lodi: „Admirále, jsme v pozici. Všechny stíhačky jsou v pohotovosti.“

Ve sluchátkách zapraskal Ackbarův hlas: „Začněte s odpočítáváním. Všechny skupiny mají souřadnice útoku.“

Lando se otočil ke svému druhému pilotovi a usmál se. „Neboj se, mám tam dole přátele, podaří se jim ten štít včas sundat…“ Otočil se zpátky ke svým přístrojů a zamumlal pro sebe: „Jinak to bude nejkratší ofenzíva všech dob.“

„Gzhung zhgodio,“ pronesl druhý pilot.

„Dobře,“ zamručel Lando. „Takže zůstáváme na příjmu.“ Pro štěstí zaklepal na kontrolní panel, i když v hloubi duše věřil, že dobrý hazardní hráč je sám strůjcem svého štěstí. Ale tohle byla tentokrát Hanova práce, a Han skoro nikdy Landa nenechal padnout. Jenom jednou – a to už bylo dávno, v jiné hvězdné soustavě, hodně daleko.

Tentokrát to bylo jiné. Tentokrát měli znovu zjistit, co je štěstí, a pojmenovat je Lando. Usmál se a ještě jednou na panel zaklepal… jen tak.

Nahoře na můstku hvězdného křižníku se Ackbar zastavil a rozhlédl se po generálech; všechno bylo připraveno.

„Mají všechny skupiny svoje souřadnice útoku?“ zeptal se. Věděl, že je to tak.

„Hlášení potvrzeno, admirále.“

Ackbar se zamyšleně zahleděl průzorem na hvězdný prostor, možná takhle přemítal naposledy v životě. Nakonec promluvil do komlinku na bojovém kanálu: „Na moje znamení začnou všechna plavidla s přechodem do hyperprostoru. Ať nás síla provází.“

Natáhl ruku k signálnímu knoflíku.

Lando ve Falconu se díval na stejný galaktický oceán, a stejně tak pociťoval velikost chvíle; ale zároveň neblahou předtuchu. Počínali si tak, jak partyzánské oddíly nikdy neměly; vyráželi proti nepříteli jako tradiční armáda. Císařská armáda, která bojovala v partyzánské válce povstalců, vždycky prohrávala – dokud nevyhrála. Naproti tomu povstalci vždycky vyhrávali – dokud neprohráli. A teď tu byla ta nejnebezpečnější situace – Aliance táhne do otevřeného boje podle císařských pravidel; jestli povstalci tuhle bitvu prohrají, prohrají válku.

Na kontrolním panelu najednou zablikalo signální světlo: Ackbarovou znamení. Útok byl zahájen.

Lando vytáhl konverzní spínač a šlápl na to. Kolem kokpitu začaly proudit hvězdy. Světelné pruhy jasněly a prodlužovaly se, lodě ve flotile po velkých skupinách vyrážely světelnou rychlostí, nejdřív držely krok s každým fotonem zářivých hvězd v okolí, a pak se vnořily přímo do hyperprostoru – a zmizely v záblesku mezonů. Ve vesmíru se vznášela modrá třpytivá planeta, znovu osamělá; dívala se, i když nic neviděla, do prázdnoty…

Přepadová četa se krčila za zalesněnou vyvýšeninou nad císařskou základnou. Leia pozorovala areál malým elektronickým skenerem.

Na přistávací platformě dokové rampy vykládali vojáci dva raketoplány. Poblíž parkovalo několik kolosů. Kolem stáli vojáci, pomáhali se stavbou, drželi hlídky, nosili zásoby. Po straně hučel mohutný generátor štítu.

V křoví na kopečku s přepadovou četou leželo několik Ewoků včetně Wicketa, Paploo, Teeba a Warwicka. Ostatní zůstali níž pod pahorkem, nebyli v dohledu.

Leia skener položila a přeběhla k ostatním. „Vchod je na vzdálené straně té přistávací platformy. To nebude snadné.“

„Ahrk grah rahr hrowrowhr,“ souhlasil Chewbacca.

„Ale no tak, Chewie,“ vrhl Han na Wookieeho ztrápený pohled. „My jsme se dostali už na hlídanější místa, než je tohle –“

„Frowh rahgh rahrahraff vrawgh gr,“ odporoval Chewie se zamítavým gestem.

Han chvilku přemýšlel. „No tak třeba sklepy s kořením na Gargonu, například.“

„Krahghrowf,“ vrtěl hlavou Chewbacca.

„Samozřejmě mám pravdu – jenom kdybych si teď vzpomněl, jak jsem to provedl…“ Han se škrábal na hlavě a pátral v paměti.

Paploo najednou začal štěbetat, kamsi ukazovat a přitom kvíkat. Cosi překotně sděloval Wicketovi.

„Co to říká, Threepio?“ zeptala se Leia. Zlatý droid vyměnil s Paploo několik stručných vět; pak se Wicket otočil k Leie s nadějeplným úsměvem.

Také Threepio se podíval na princeznu. „Zdá se, že Wicket ví, kde má tohle zařízení zadní vchod.“

Han ožil. „Zadní vchod? To je ono! Tak jsme to tehdy provedli!“

U vchodu do bunkru, který zpola vyčníval nad zem za hlavní sekcí generátorového komplexu, stáli čtyři císařští výzkumníci. Jejich raketové motocykly parkovaly poblíž.

V podrostu kus od nich ležela povstalecká přepadová četa a čekala.

„Grrr, rowf rrrhl brhnnh,“ pronesl Chewbacca pomalu.

„Máš pravdu, Chewie,“ souhlasil Solo, „s těmi hochy by měla být menší práce, než kdybychom se měli popadnout s banthou.“

„Stačí, aby jeden vyhlásil poplach,“ varovala je Leia.

Han se zazubil, trochu příliš sebevědomě. „Tak to budeme muset provést pěkně potichoučku. Jestli nám Luke nepustí Vadera do zad, což jsi říkala, že má v plánu, tak to bude hračka. Jenom ty strážné hezky rychle a potichu praštit…“

Threepio šeptal Teebovi a Paploo, vysvětloval celý problém a cíl akce. Ewokové chvíli překotně brebentili, pak Paploo vyskočil a utíkal houštím pryč.

Leia pohlédla na přístroj na zápěstí. „Končí nám lhůta. Flotila je touhle dobou v hyperprostoru.“

Threepio zamumlal otázku k Teebovi a dostalo se mu krátké odpovědi. „Ach je,“ odpověděl Threepio a začal vstávat, aby se podíval na mýtinu vedle bunkru.

„Zůstaň dole!“ sykl Solo.

„Co je, Threepio?“ ptala se Leia.

„Obávám se, že náš chlupatý přítel odešel a dopustil se nějaké nerozvážnosti.“ Droid doufal, že za tohle nebudou dávat vinu jemu.

„O čem to mluvíš?“ Lein hlas se chvěl na pokraji vzteku.

„Ach ne. Podívejte se.“

Paploo proběhl křovím dolů k místu, kde parkovaly motocykly. Povstalci, ochromení hrůzou z toho, co muselo následovat, pozorovali chlupatou kouli, jak vyšvihla svoje zavalité tělo na jeden z motocyklů a začala namátkou zapínat spínače. Než mohl někdo něco udělat, motory motocyklu se s rachotem zažehly. Čtyři průzkumníci se překvapeně tím směrem podívali. Paploo se šíleně šklebil a nepřestával si hrát se spínači.

Leia se chytila za hlavu. „Ach ne, ne, ne.“

Chewie štěkl. Han přikývl. „To se hodí, překvapíme je.“

Císařští vojáci se rozběhli k Paploo právě ve chvíli, kdy se na stroji aktivoval přední tah a plyšový medvídek odsvištěl do lesa. Nemohl dělat nic jiného, než se svými sporými tlapami pověsit na madla. Tři vojáci skočili na své stroje a pustili se do pronásledování za závodníkem. Čtvrtý zůstal na místě, u dveří do bunkru.

Leiu to potěšilo, i když byla trochu nedůvěřivá.

„To nebylo špatné na takovou kouli chlupů,“ řekl Han uznale. Kývl na Chewieho a oba sklouzli dolů směrem k bunkru.

Paploo mezitím kličkoval mezi stromy, dařilo se mu to spíš šťastnou náhodou, než že by uměl řídit. Jel poměrně malou rychlostí na to, co stroj dovedl – ale Paploo byl úplně omámený rychlostí a vzrušením. Bylo to děsivé; ale líbilo se mu to. O téhle jízdě bude vypravovat až do konce života, a pak jeho děti to budou vyprávět svým dětem, a s každou generací se zvýší rychlost.

Ale teď už se k němu císařští vojáci dostávali na dohled. Když po něm o chvíli později začali pálit laserovými výboji, rozhodl se, že už si užil dost. Když obkroužil další strom a dostal se na chvíli z dohledu, popadl liánu a zhoupl se do větví. O několik vteřin později se tři vojáci prohnali pod ním a zvyšovali tempo pronásledování až na samu hranici možností. Strašně ho to rozchechtalo.

U bunkru byli právě hotoví s posledním vojákem.

Složil ho Chewbacca, svázali ho, svlékli z uniformy a teď ho další dva členové přepadové čety odnášeli do lesa. Zbytek čety se potichu v rozestupech plížil ke vchodu.

Han stál u dveří a zkoušel na digitálním kontrolním panelu bunkru ukradený kód. S vrozenou rychlostí zmáčkl řadu knoflíků. Dveře se tiše otevřely.

Leia nakoukla dovnitř. Žádná známka života. Pokynula ostatním a vstoupila do bunkru. Han a Chewie jí byli v patách. Brzy byla celá skupina namačkaná v jinak prázdném ocelovém koridoru, jednoho svého člena, převlečeného do císařské uniformy, nechali venku, aby hlídal. Han zmáčkl sérii knoflíků na vnitřním panelu a dveře se za nimi zavřely.

Leia si nakrátko vzpomněla na Luka – doufala, že dokáže zdržet Vadera aspoň tak dlouho, aby mohla zničit generátor štítu; a ještě vroucněji doufala, že se tomu setkání dokázal vyhnout. Bála se totiž, že z nich dvou je silnější Vader.

Kradla se v čele ostatních dál do tmavého, špatně osvětleného tunelu.

Vaderův raketoplán se usadil v dokovacím prostoru Hvězdy smrti jako černý bezkřídlý mrchožrout, jako hmyz patřící do noční můry. Z čenichu toho netvora se vynořil Luke a Temný pán s malou eskortou těžkooděnců, a rychle kráčeli rozlehlým přístavem k výtahu do císařovy věže.

Tam je očekávali královští gardisté, kteří stáli po stranách šachty a koupali se v karmínové záři. Otevřeli dveře výtahu. Luke vstoupil dovnitř.

Mozek mu běžel na plné obrátky, přemýšlel, co dělat. Vedli ho teď k císaři. K císaři! Jenom kdyby se Luke dokázal soustředit, udržet si čistou mysl, aby viděl, co je třeba udělat – a udělal to.

Ale hlavu mu zaplnil strašný hluk, podobný podzemnímu větru.

Doufal, že Leia rychle dezaktivuje deflektorní štít a zničí Hvězdu smrti – teď, když jsou tady všichni tři. Než se stane něco jiného. Protože čím víc se Luke blížil k císaři, tím více se bál, že se může přihodit cokoliv. V nitru mu zuřila černá bouře. Chtěl císaře zabít, ale co potom? Postavit se Vaderovi? Co udělá jeho otec? A co když se Luke nejdřív postaví svému otci a – zničí ho. To pomyšlení bylo odpudivé a zároveň vábivé. Zničit Vadera – a co potom? Poprvé si Luke na kratičko maně představil sám sebe, jak stojí na těle svého otce, má otcovu oslepující moc a usedá po pravé ruce císaře.

Pevně zavřel oči před tím pomyšlením, ale na čele mu vyvstal studený pot, jako by ho tam pohladila ruka smrti a zanechala po sobě mělkou pečeť.

Dveře výtahu se otevřely. Luke a Vader sami vystoupili do trůnního sálu, prošli neosvětlenou předkomnatou, nahoru po roštových schodech a stanuli před trůnem; otec a syn, bok po boku, oba oblečeni v černém, jeden v masce, druhý odhalený, ocitli se pod pohledem zlovolného císaře.

Vader se svému pánovi poklonil. Ale císař mu pokynul, aby vstal; Temný pán splnil pánův příkaz.

„Vítej, mladý Skywalkere,“ usmál se ten ďábel laskavě. „Očekával jsem tě.“

Luke se neochvějně díval na ohnutou postavu v kápi. Díval se vzdorně. Ale císařův úsměv ještě víc zesládl; stal se ještě otcovštějším. Podíval se na Lukova pouta.

„Už je nebudeš potřebovat,“ dodal v duchu hesla „výsadní postavení zavazuje k ušlechtilému chování“ – a nepatrně pohnul prstem směrem k Lukovým zápěstím. V té chvíli Lukova pouta spadla a hlasitě zazvonila o podlahu.

Luke se podíval na ruce – byl teď volný, mohl hmátnout císaři po krku, rychle mu zmáčknout hrtan…

Ale císař vypadal tak jemně. Copak Luka právě neosvobodil? Byl ale také nevyzpytatelný, to Luke věděl. Nedej se zmát vzhledem, říkal mu Ben. Císař nebyl ozbrojen. Stále ještě mohl zaútočit. Ale copak agresivita nebyla součástí temné strany? Nesmí se jí vyhýbat za každou cenu? Nebo mohl temnotu s rozvahou používat a pak ji zase odložit? Díval se na své volné ruce… mohl s tím skoncovat přímo tady – nebo ještě může? V této chvíli měl naprostou volnost jednání; ale nemohl se rozhodnout. Volba je dvousečný meč. Mohl zabít císaře, mohl podlehnout císařovu naléhání. Mohl zabít Vadera… a pak se mohl dokonce Vaderem stát. Tahle myšlenka se mu znovu vysmívala jako nepovedený klaun, dokud ji nezatlačil zpátky do tmavého kouta mozku.

Císař seděl před ním a usmíval se. Ta chvíle byla nabitá možnostmi…

Chvíle minula. Neudělal nic.

„Řekni mi, mladý Skywalkere,“ řekl císař, když viděl, že Luke vybojoval svůj první boj. „Kdo až do této chvíle vedl tvůj výcvik?“ Úsměv byl nepatrný, prázdný, tkvěl na otevřených ústech.

Luke mlčel. Nic neprozradí.

„Ach, já vím, že nejdřív to byl Obi-Wan Kenobi,“ pokračoval zlověstný vládce a mnul si prsty, jako by se snažil vzpomenout si. Pak se odmlčel a rty se mu zkřivily do úšklebku. „Samozřejmě, dobře známe talent Obi-Wana, co se týče výcviku Jediho.“ Zdvořile kývl směrem k Vaderovi, dřívějšímu skvělému žáku Obi-Wana. Vader stál a nereagoval, ani se nepohnul.

Luke se napjal zlostí, když císař Bena tak hanobil – i když, samozřejmě, z císařova hlediska to byla pochvala. A ovládl se ještě víc, protože věděl, že císař má téměř pravdu. Snažil se vztek ovládnout, protože se zdálo, že zlost zlovolného císaře velmi těší.

Palpatin si všiml citů, které se odrážely v Lukově obličeji, a zachechtal se. „Takže na počátku výcviku jsi kráčel v otcových stopách, jak se zdá. Ale bohužel, Obi-Wan je nyní mrtvý; tady jeho starší žák se o to postaral –,“ znovu pokynul směrem k Vaderovi. „Tak mi řekni, mladý Skywalkere – kdo v tvém výcviku pokračoval?“

Znovu ten úsměv, podobný noži. Luke zůstal zticha, bojoval, aby získal sebevládu.

Císař poklepal prsty na opěradlo trůnu a vzpomínal. „Byl tu jeden, který se jmenoval… Yoda. Starý mistr řádu Jedi… Á, z tvého výrazu vidím, že jsem zahrál na správnou strunu, která zní opravdu dobře. Takže Yoda.“

Luke se rozzlobil sám na sebe, že tolik prozradil, nechtě, hloupě. Cítil vztek a pochyby. Ze všech sil se uklidňoval – aby viděl všechno a neukázal nic; aby jenom byl.

„Ten Yoda,“ hloubal císař. „Žije ještě?“

Luke se zaměřil na prázdný vesmír v okně za císařovým křeslem. Do hluboké nicoty, kde nic nebylo. Nic. Zaplnil si mysl tou černou nicotou. Byla temná, až na několik hvězd, které pronikaly éterem.

„Á,“ vykřikl císař Palpatin. „Nežije. Velmi dobře, mladý Skywalkere, skoro jsi to přede mnou schoval. Ale nedokázal jsi to. A nedokážeš to. Vidím každý tvůj sebehlubší záchvěv. Tvoji nahou duši. To je moje první lekce, kterou ti uděluji.“ Zářil.

Luke ochabl – pouze na okamžik. A v tom zakolísání našel sílu. Tak ho Ben i Yoda učili: když na tebe zaútočí, padni. Nechej svoje odpůrce, aby tě ohnuli, jako vichr ohýbá stébla trávy. Časem se nepřítel vyčerpá a ty budeš stát stále vzpřímeně.

Císař potměšile pozoroval Lukovu tvář. „Jsem si jist, že tě Yoda naučil používat sílu velmi dovedně.“

To bodnutí mělo žádoucí efekt – Lukův obličej zrudl, svaly se napjaly.

Luke viděl, že císař si při pohledu na jeho reakce olizuje rty. Olizuje se a směje hrdlením smíchem, vycházejícím až ze dna duše.

Luke se zarazil, protože zároveň uviděl ještě něco; něco, co v císaři nikdy předtím neviděl. Strach.

Luke viděl v císaři strach – strach z Luka. Strach z Lukovy moci, strach, že ta moc by se mohla obrátit proti němu – proti císaři –, stejně jako ji Vader obrátil proti Obi-Wan Kenobimu. Luke viděl v císaři ten strach – a nyní věděl, že se poměr sil trochu přesunul. Zahlédl císařovo obnažené nitro.

Luke se najednou zcela uklidnil a napřímil se. Díval se přímo do kápě ďábelského vládce.

Palpatin nějakou chvíli nic neříkal, oplácel mladému Jedimu pohled, odhadoval jeho sílu a slabosti. Nakonec se posadil zpátky, potěšený tím prvním soubojem. „Těším se, že dokončím tvůj výcvik, mladý Skywalkere. Po čase budeš říkat pane mně.“

Poprvé se Luke cítil natolik klidný, že mohl promluvit. „To se hluboce mýlíte. Neobrátíte mě, jako jste to provedl s mým otcem.“

„Ne, můj mladý Jedi,“ císař se naklonil dopředu a hltal ho očima, „zjistíš, že ty se mýlíš… ve velmi mnoha věcech.“

Palpatin najednou vstal, sestoupil z trůnu, přišel až těsně k Lukovi a jízlivě se zahleděl chlapci do očí. Nakonec tedy Luke uviděl pod kápí celý obličej: oči zapadlé jako hrobky; seschlé maso pod kůží svraštělé mnoha bouřemi, rámované apokalypsou; ten škleb, patřící smrtce; zkažený dech.

Vader natáhl k císaři ruku v rukavici, podával mu Lukův světelný meč. Císař ji s jakýmsi potěšením vzal a pak přešel místností k velkému kulatému oknu. Hvězda smrti se pomalu otáčela, takže u zakřiveného okraje okna byl vidět Posvátný měsíc.

Palpatin se podíval na Endor a pak zpátky na světelný meč v ruce. „Ach ano, zbraň řádu Jedi. Je velmi podobná zbrani tvého otce.“ Obrátil se přímo k Lukovi. „Teď už musíš vědět, že tvůj otec se nikdy od temné strany neodvrátí. Tak tomu bude i s tebou.“

„Nikdy. Brzo zemřu, a vy se mnou.“ Luke tomu už věřil. Dovolil si ten přepych vychloubání.

Císař se zachechtal, byl to zlý smích. „Možná narážíš na hrozící útok té vaší povstalecké flotily.“ S Lukem se všechno na okamžik zatočilo, pak se uklidnil. Císař pokračoval: „Ujišťuji tě, že jsme tady před tvými přáteli docela v bezpečí.“

Vader přešel k císaři, postavil se mu po bok a díval se na Luka.

Luke se cítil čím dál zranitelnější. „Vaše přílišná sebedůvěra je vaší slabostí,“ provokoval je.

„Neberu ti víru v tvé přátele.“ Císař se začal usmívat; ale pak se jeho ústa stáhla, hlas zazvonil hněvem. „Všechno, co se stalo, se stalo podle mých představ. Tvoji přátelé tam na Posvátném měsíci – lezou do pasti. A vaše povstalecká flotila také!“

Lukova tvář sebou viditelně škubla. Císař to viděl a zuřivost ho přemohla. „To já jsem dovolil Alianci, aby se dozvěděla, kde je generátor štítu umístěný. Je před tou vaší ubohou bandou naprosto v bezpečí – čeká tam na ně legie mých vojáků.“

Lukovy oči zaletěly z císaře k Vaderovi a nakonec k světelnému meči, který držel císař v ruce. Myslí mu vířily různé možnosti; najednou se mu zase všechno vymklo z ruky. Nemohl se spoléhat na nic, jenom na sebe. A sebe ovládal jen stěží.

Císař dál pánovitě kázal. „Obávám se, že deflektorní štít bude docela v pořádku, až vaše flotila přiletí. A to je teprve začátek celého překvapení – ale já ho samozřejmě nechci kvůli tobě zkazit.“

Situace se v Lukových očích rychle horšila. Na hlavu se mu sypala porážka za porážkou. Kolik jich unese? A ještě nějaké překvapení? Zdálo se, že nikdy nebude konec hnusným skutkům, které Palpatin galaxii provádí. Luke pomaloučku, pranepatrně zvedl ruku směrem k světelnému meči.

Císař pokračoval. „Odsud, mladý Skywalkere, budeš sledovat konečné zničení Aliance – a konec toho vašeho bezvýznamného povstání.“

Luke prožíval muka. Zvedl ruku ještě více. Uvědomil si, že Palpatin i Vader ho pozorují. Spustil ruku, potlačil zuřivost, snažil se získat bývalý klid, najít nějaký bod, ze kterého by uviděl, co je potřeba udělat.

Císař se usmál, byl to nepatrný suchý úsměv. Nabídl světelný meč Lukovi. „Chceš tohle, že? Teď se v tobě převaluje nenávist. Velmi dobře, vezmi si svou zbraň, která k Jedimu patří. Použij ji. Nejsem ozbrojen. Udeř s ní do mě. Poddej se své zuřivosti. Každým dalším okamžikem se mi stále více podrobuješ.“

Šelestivý smích se odrážel od stěn jako pouštní vítr. Vader se nepřestával na Luka dívat.

Luke se snažil ukrýt své utrpení. „Ne, nikdy.“ Zoufale si vzpomněl na Bena a Yodu. Byli teď součástí síly, součástí energie, která ji tvořila. Mohli snad svou přítomností pokřivit císařovo vidění? Nikdo není neomylný, říkával mu Ben – určitě ani císař nedokáže všechno vidět, nemůže znát každou budoucnost, překroutit každou skutečnost tak, aby vyhovovala jeho nenasytnosti. Bene, pomyslel si Luke, ještě nikdy jsem nepotřeboval tvou radu, tak jako dnes. Kam se mám obrátit, abych se nezničil?

Jako v odpověď se na něj císař posměšně podíval a položil světelný meč na křeslo, vedle Lukovy ruky. „Je to nevyhnutelné,“ řekl císař tiše. „Je to tvůj osud. Ty, jako tvůj otec, jsi nyní… můj.“

Luke se nikdy necítil tak ztraceně.

Han, Chewie, Leia a tucet partyzánů procházelo bludištěm koridorů k areálu, ve kterém by podle ukradené mapy mělo být ovládání generátoru. Žlutá světla osvětlovala nízké nosníky, které vrhaly na každé křižovatce dlouhé stíny. Při prvních třech odbočkách zůstávali všichni zticha; neviděli žádnou stráž nebo dělníka.

U čtvrté křižovatky stálo šest císařských těžkooděnců a unaveně drželo hlídku.

Nebylo možné je obejít; museli tudy projít. Han a Leia se na sebe podívali a pokrčili rameny; nedalo se nic dělat, jenom bojovat.

S vytaženými pistolemi se vrhli do chodby. Stráže jako by útok skoro čekaly, okamžitě se přikrčily a začaly pálit ze svých zbraní. Následovala přehradní laserová palba, která se odrážela od trámů a od podlahy.

Dva vojáci byli ihned zasaženi. Třetí ztratil pušku; přitiskl se za chladicí konzoli a nemohl dělat nic, jenom se krýt.

Za požárními dveřmi ale stáli další dva a rozstříleli každého partyzána, který se pokusil projít. Padli čtyři. Strážní byli za svými vulkanizovanými štíty prakticky neprůstřelní – ale prakticky neplatilo pro Wookiee.

Chewbacca chytil dveře a vojáky jimi přetáhl. Okamžitě padli.

Leia zastřelila šestého strážného, který si zrovna bral Chewieho na mušku. Voják, který se krčil za chladicí jednotkou, najednou vyrazil a utíkal pro pomoc. Han ho dlouhými kroky doběhl a skokem ho složil. Znehybnil ho.

Zkontrolovali se navzájem, spočítali oběti. Nebylo to tak zlé – zato hlučné. Teď si budou muset pospíšit, než bude vyhlášený poplach. Energetické centrum, které řídilo generátor štítu, bylo velice blízko. A druhá možnost se nenaskytne.

Povstalecká flotila se vyloupla z hyperprostoru s hrozivým burácením. Z oslepujícího proudu světla se vynořoval batalion za batalionem, všechny ve formaci, a uháněly k Hvězdě smrti a Posvátnému měsíci, který zářil nedaleko. Brzy k cíli uhánělo celé loďstvo, v čele s Millennium Falcon.

Lando měl starosti hned od chvíle, kdy se vynořili z hyperprostoru. Kontroloval obrazovky, obracel polarity, radil se s počítačem.

Druhý pilot byl taky zmatený. „Zhng ahzi gng-nohzz. Dzhy lyhz!“

„Ale jak to?“ ptal se Lando. „Musíme ten štít přece nějak zachytit.“ Kdo to tady podváděl?

Nien Nunb ukázal na kontrolní panel a vrtěl hlavou. „Dzhmbd.“

„Ruší? Jak by nás mohli rušit, když nevědí, že se… blížíme.“

Hleděl na kvapem se blížící Hvězdu smrti, zatímco mu docházely důsledky toho, co řekl. Takže to nebyl překvapivý útok. Byla to pavouci síť.

Praštil do spínače komlinku: „Přerušit útok! Štít je stále zapnutý!“

Ze sluchátek se ozval hlas Červeného velitele. „Já na obrazovce nic nemám, jste si tím jistý?“

„Stáhnout se!“ rozkázal Lando. „Všechny letouny se stáhnou!“

Prudce zatočil vlevo a stíhačky Červené letky okopírovaly manévr.

Některým se to nepodařilo. Tři uhýbající X-plány zachytily o neviditelný deflektorní štít, nekontrolovatelně se začaly otáčet a vybuchly na povrchu štítu. Nikdo se nezastavil, aby se ohlédl.

Na můstku hvězdného křižníku povstalců ječely poplachy, blikala světla, houkačky troubily, jak mamutí vesmírný křižník náhle změnil směr pohybu ve snaze včas nabrat jiný kurs, aby se vyhnul srážce se štítem. Důstojníci pobíhali od bojových stanovišť k navigačním kontrolám; na obrazovkách byly vidět další lodě flotily, jak se spěšně pokládaly na bok a prchaly všemi směry, některé zpomalovaly, jiné zrychlovaly.

Admirál Ackbar promluvil do komlinku naléhavě, ale klidně. „Proveďte úhybný manévr. Zelená skupina nabere kurs do přechodného sektoru. MG-7, Modrá skupina –“

Kontrolor Mon Calamari zavolal z druhé strany můstku na Ackbara se slavnostním vzrušením: „Admirále, v sektoru RT-23 a PB-4 máme nepřátelské lodě.“ Veliký centrální průzor ožíval. Nebyla už za ním pouze hvězda smrti a zelený měsíc, plující osaměle ve vesmíru. Teď byla vidět císařská flotila, která vylétala v dokonalé, sevřené formaci zpoza Endoru ve dvou obrovských vlnách – v úmyslu obklíčit povstaleckou flotilu z obou stran, jako klepeta smrtícího škorpióna.

A před Aliancí barikáda štítu. Neměli kam jít.

Ackbar zoufale promluvil do komlinku: „Je to past. Připravte se na útok.“

Z rádia se ozval hlas neznámého pilota: „Stíhačky připravit! Jdeme na to!“

Útok začal. Bitva propukla.

Nejdřív stíhačky TIE – byly daleko rychlejší než neohrabané císařské křižníky, takže ty se měly s povstaleckými vetřelci vypořádat první. Následoval divoký souboj a černé nebe se brzy rozzářilo rubínovými výbuchy.

K Ackbarovi přistoupil pobočník: „Máme přídavnou energii pro čelní štít, admirále.“

„Dobrá. Dvojitou energii do hlavní baterie a –“

Najednou se hvězdný křižník otřásl pod termonukleárním ohňostrojem, který byl vidět z pozorovacího průzoru.

„Zlaté křídlo těžce poškozeno!“ zakřičel další důstojník a potácel se po můstku.

„Kryjte je!“ nařídil Ackbar. „Musíme získat čas!“ Znovu promluvil do komlinku, zatímco fregatou otřásala další detonace. „Všem lodím, udržujte pozici. Čekejte na můj rozkaz k návratu!“

Ale pro Landa a jeho útočné letky bylo příliš pozdě, aby rozkazu mohli uposlechnout. Už mířili ven z formace a mířili přímo k přibližující se císařské flotile.

X-plány, které provázely Falcon, vedl Wedge Antilles, Lukův dávný kamarád z prvního tažení. Když přilétali k císařským obráncům, ozval se z komlinku jeho hlas, klidný a zkušený: „Nastavit X-křídla do útočné pozice.“

Křídla se rozdělila jako blány vážek, přichystaná na rychlejší manévrování a větší nápor.

„Všechny letky, hlaste se,“ řekl Lando.

„Červený velitel připraven,“ odpověděl Wedge.

„Zelený velitel připraven.“

„Modrý velitel připraven.“

„Šedý velitel –“

Tohle poslední hlášení bylo přerušeno řadou výbuchů, které Šedou letku dokonale rozmetly.

„Už je to tady,“ komentoval to Wedge.

„Zvyšte na útočnou rychlost,“ nařídil Lando. „Kryjte naše křižníky před palbou tak dlouho, jak to bude možné.“

„Rozumím, Zlatý veliteli,“ odpověděl Wedge. „Letíme k bodu tři napříč ose –“

„Letí sem dva v úhlu dvacet stupňů –,“ informoval ho kdosi.

„Vidím, poznamenal Wedge. „Odřízněte je zleva, já si vezmu na mušku vůdce.“

„Dávej bacha, Wedgi, tři letí shora.“

„Jo, já –“

„Jsem tady, Červený veliteli.“

„Je jich příliš mnoho –“

„Zaměřili se na tebe, stáhni se –“

„Červená čtyři, pozor!“

„Jsem zasažen!“

X-plán se zatočil a neovladatelný, v plamenech, padal hvězdným nebem do nicoty.

„Jednoho máš nad sebou!“ zaječel Červený šest na Wedge.

„Moje skopy jsou negativní, kde je?“

„Červený šest, stíhací letka pronikla –“

„Míří k lékařské fregatě! Za nimi!“

„Vpřed,“ souhlasil Lando. „Jdu na to. V bodě tři pět jsou čtyři. Kryjte mě!“

„Jsme za tebou, Zlatý veliteli. Červený dva, Červený tři, dotáhněte –“

„Držte se tam vzadu.“

„Sevřít formaci, Modrá skupino.“

„Dobrý zásah, Červený dva.“

„Nebylo to špatné,“ řekl Lando. „Vezmu si další tři…“

Calrissian Falconem obrátil a jeho posádka začala pálit ze spodních děl na císařské stíhačky. Dvě zasáhli čistě, třetí se zakymácela pod výbuchem, takže narazila do dalších stíhaček v letce. Nebe jich bylo plné, ale Falcon byl rychlejší než polovina všeho, co létalo.

Bitevní pole během několika minut zrudlo palbou, bylo poseté chomáči dýmu, ohnivými koulemi, vířícími oblaky jisker, odletujícími zlomky, rachotem výbuchů, záblesky světla, padajícími stroji, zmrzlými mrtvolami, elektronovými bouřemi.

Byla to chmurná a omamující podívaná. A to byl teprve začátek.

Nien Nunb vedle Landa hrdelně zachrčel.

„Máš pravdu,“ zamračil se pilot. „Útočí jenom jejich stíhačky. Na co čekají ty hvězdné destruktory?“ Vypadalo to, jako by se císař pokoušel přimět povstalce k tomu, aby si koupili nemovitost, kterou ale neměl v úmyslu prodat.

„Dzhng zhng,“ upozornil ho druhý pilot, když shora nalétla další letka stíhaček TIE.

„Vidím je. Teď jsme určitě přímo uprostřed.“ Podruhé pohlédl na Endor, který mírumilovně plul napravo. „Tak dělej, Hane, starý kamaráde, nenechávej mě v tom.“

Han zmáčkl knoflík na přístroji, který měl na zápěstí, a zakryl si hlavu; vyztužené dveře do hlavní kontrolní místnosti se rozletěly na kousky nataveného kovu. Četa povstalců proletěla zejícím vchodem.

Zdálo se, že vojáci uvnitř jsou dokonale zaskočení. Několik z nich bylo zraněno výbuchem; ostatní jenom zmateně zírali, když na ně vyběhli povstalci s namířenými puškami. Han byl v čele, Leia hned za ním; Chewie jim kryl záda.

Nahnali personál do rohu bunkru. Hlídali je tři partyzáni, další tři hlídali východy. Ostatní začali rozmisťovat nálože.

Leia si prohlížela jednu obrazovku na kontrolním panelu. „Hane, pospěš si, podívej! Flotila útočí!“

Solo se podíval na obrazovku. „Do háje! Dokud štít funguje, tlačí je ke zdi.“

„Správně,“ ozval se nějaký hlas zezadu. „Máte naprosto pravdu.“

Han a Leia se bleskově otočili a zjistili, že na ně míří tucty císařských zbraní; v postranních buňkách bunkru se skrývala celá legie. V jediné chvíli byli povstalci obklíčeni – neměli kam utéct, vojáků bylo příliš mnoho, než aby se dalo bojovat. Byli dokonale obklíčeni.

Dveřmi proudili další císařští vojáci, kteří hrubě odzbrojovali ztuhlé partyzány.

Han, Chewie a Leia si vyměnili bezmocné, naprosto bezmocné pohledy. Tohle byla pro povstání poslední šance.

Selhali.

V bezpečné vzdálenosti od hlavního bitevního pole, ve středu konvoje lodí, které tvořily císařskou flotilu, se vznášela vlajková loď, hvězdný superdestruktor. Na jeho můstku pozoroval admirál Piett válku přes ohromný pozorovací průzor – byl zvědavý, jako by se díval na laboratorní pokus nebo představení.

Za ním stáli dva kapitáni flotily, uctivě mlčeli; také studovali elegantní taktiku jejich císaře.

„Udržujte flotilu zde,“ nařídil admirál Piett.

První kapitán spěchal vyplnit příkaz. Druhý přistoupil k průzoru a postavil se vedle admirála. „Zaútočíme?“

Piett se samolibě usmál. „Mám rozkazy přímo od císaře. Plánuje pro tu povstaleckou lůzu něco zvláštního.“ Zdůraznil tu zvláštnost dlouhou odmlkou, aby to zvídavý kapitán mohl vychutnat. „Pouze jim bráníme v útěku.“

Císař, lord Vader a Luke pozorovali leteckou bitvu z bezpečí trůnního sálu na Hvězdě smrti.

Byla to scéna jako z otevřeného pekla. Tiché, zářivé výbuchy lemovaly zelené, fialové nebo narůžovělé aury. Zuřivé, neúprosné souboje. Půvabně odplouvající hromady roztavené oceli; poletující rampouchy, které možná byly krví.

Luke tu hrůzu pozoroval, když další povstalecká loď narazila do neviditelného deflektorního štítu a v oslepujícím výbuchu se roztříštila.

Vader sledoval Luka. Jeho chlapec byl silný, silnější, než si představoval. Ale stále byl poddajný. Ještě nebyl ztracen – ani pro nemocnou, slabou stranu síly, která si musela všechno, co dostala, vyžebrat; a nebyl ztracen ani pro císaře, který se Luka důvodně bál.

Byl ještě čas, zabrat si Luka pro sebe – znovu si ho vzít. Spojit se s ním v temném majestátu a vládnout galaxii společně. Bude to chtít jenom trpělivost a trochu kouzelnictví, aby ukázal Lukovi úžasné uspokojení, které poskytuje temná cesta, a aby ho vytrhl ze strašlivého sevření císaře.

Vader věděl, že Luke to taky viděl – císařův strach. Byl to chytrý chlapec, mladý Luke, usmíval se Vader pochmurně pro sebe. Byl to otec svého syna.

Císař přerušil Vaderovo rozjímání tím, že kdákavým hlasem promluvil na Luka: „Jak vidíš, můj mladý učedníku, deflektorní štít je stále na místě. Tvoji přátelé selhali! A nyní…,“ zvedl vyschlou ruku nad hlavu, aby tuto chvíli zdůraznil: „Budeš svědkem síly téhle plně vyzbrojené a připravené bitevní stanice.“ Přešel ke komlinku a promluvil záhrobním šepotem jako k milence: „Palte dle libosti, veliteli.“

Luke, otřesený z toho, co mělo následovat, se podíval přes plášť Hvězdy smrti na vesmírnou bitvu a za ni na masu povstalecké flotily.

Kdesi dole v útrobách Hvězdy smrti velitel Jerjerrod vydal rozkaz. Vydával ten povel se smíšenými pocity, protože to znamenalo konečné zničení těch povstaleckých buřičů – což znamenalo konec válečného stavu, ze kterého Jerjerrodovi plynul velký prospěch. Ale Jerjerrod hned po probíhající válce miloval totální anihilaci; takže i když pociťoval jakousi lítost, nepostrádal jeho rozkaz napětí.

Na Jerjerrodův pokyn zatáhl kontrolor za spínač, který oživil světla na panelu. Dva císařští vojáci v kápích stiskli sérii knoflíků. Z dlouhé, důkladně izolované šachty vytryskl mohutný proud světla a pomalu pulsoval. Na vnějším povrchu dokončené poloviny Hvězdy smrti začala zářit obří laserová parabola.

Luke se díval s bezmocnou hrůzou, jak z ústí Hvězdy smrti vyzařuje neuvěřitelně mohutný laserový paprsek. Dotkl se – jen na okamžik – jednoho hvězdného křižníku povstalců, který se zmítal uprostřed nejtěžších bojů. A v příští chvíli se hvězdný křižník vypařil. Rozletěl se na prach. V jediném výtrysku světla se proměnil v základní částice.

Luka ochromil záchvat zoufalství, srdce mu spolkla nejpustší prázdnota, jenom jeho oči zářily – protože znovu uviděl svůj světelný meč, který ležel nestřeženě na trůnu. A v té chvíli smutku a zuřivosti pocítil, že ho prostupuje temnota.