ězdné Války: Návrat Jediho

I.

Venku kolem malé chatrče z vepřovic kvílela písečná bouře, jako bestie v agónii, která odmítá zemřít. Uvnitř byly ty zvuky ztlumené.

V přístřešku bylo chladněji, tišeji a temněji. Zatímco venku vyla bestie, tady na tomto místě plném stínů a odstínů pracovala postava v dlouhém plášti.

Z rukávů kaftanu se vynořily zlatohnědé ruce, držící tajemné nástroje. Postava se přikrčila u země a pracovala. Před ní ležel kotoučovitý nástroj podivného tvaru, z jednoho konce vedly dráty, do plochého povrchu byly vyryty symboly. Napojila dráty k trubkovitému, hladkému držadlu, protáhla jím ústrojně vypadající konektor, jiným nástrojem ho připevnila na místo. Přešla ke stínu v rohu; stín mu vyšel vstříc.

Tajemný tvar se zkusmo přisunul k postavě v plášti. „Vrrr-dit dvít?“ zeptala se jednotka R2 nesměle, když se blížila, a zastavila se, když se ocitla na stopu před mužem v plášti, který držel v rukou podivný nástroj.

Muž v plášti pokynul droidovi, aby se přiblížil ještě víc. Artoo-Detoo zbytek vzdálenosti spěšně překonal a zablikal; a muž pozvedl k jeho zakulacené malé hlavě své ruce.

Duny Tatooinu bičoval jemný písek. Zdálo se, že písek létá ze všech stran najednou, místy vířil jako tajfun, tady se svíjel v ďábelské vichřici, tam v poklidu povíval, nepředvídatelně a beze smyslu.

Přes pláň pouště se táhla cesta. Její vzhled se neustále měnil, v jedné chvíli ji zakrýval driftující okrový písek, v příští chvíli byla jako vymetená, nebo pokřivená tetelícím se vzduchem. Cesta spíše mizivá nežli sjízdná; ale přesto bylo nutno se po té cestě vydat. Protože to byl jediný způsob, jak se dostat k paláci Jabby Hutta.

Jabba byl nejbídáčtějším gangsterem v galaxii. Měl prsty v pašování, obchodu s otroky, vraždách; jeho přisluhovači byli roztroušení po všech hvězdách. Ohavnosti sbíral i vynalézal, a jeho dvůr byl doupětem rozkladu, který se nedal s ničím srovnat. Někdo říkal, že Jabba si pro svoje sídlo vybral Tattoine, protože jenom ve vyprahlé výhni téhle planety mohl doufat, že jeho duše úplně neshnije – tady mohlo žíznivé slunce vypéct jeho tělesné tekutiny až na zahnívající lák.

V každém případě to bylo místo, o kterém vědělo jenom málo odvážlivců, kterým byl dovoleno se přiblížit. Bylo to ďábelské místo, kde i ti nejstatečnější cítili, jak jejich síla vadne pod zkaženým dechem Jabbova hnití.

„Put-vít bíDÚÚ gang úbl Dlíp!“ vokalizoval Artoo Detoo.

„Samozřejmě se bojím,“ stěžoval si See Threepio. „A ty by ses měl taky bát. Ubohý Lando Calrissian se odsud nikdy nevrátí. Umíš si představit, co s ním provedli?“

Artoo nesměle pískl.

Zlatý droid se ztuhle brodil přes klouzající pískovou horu, pak se zarazil, když se nedaleko před ním vynořil temný Jabbův palác. Artoo do něho skoro vrazil a rychle zajel na krajnici.

„Dívej se, kam šlapeš, Artoo.“ See Threepio se znovu vydal na cestu, ale teď už pomaleji, jeho malý přítel se mu sunul po boku. A za chůze povídal. „Proč nemohl doručit tu zprávu Chewbacca? Ne, jakmile se naskytne nějaká nemožná výprava, obrátí se na nás. O droidy si nikdo starosti nedělá. Někdy se ptám, proč to všechno snášíme.“

Celý zbytek osamělého putování nepřestával bručet, až konečně došli k bráně paláce; k masivním železným dveřím, vyšším, než kam mohl Threepio dohlédnout – byly zasazené do řady kamenných a železných stěn, které tvořily několik gigantických válcovitých věží, jež jako by vyrůstaly z hory navršeného písku.

Dva droidi se bojácně rozhlíželi kolem dveří po známkách života nebo uvítání, nebo po nějakém signalizačním zatížení, kterým by mohli dát vědět, že jsou tady. Když nic takového nezahlédli, See Threepio učinil rozhodnutí (kterážto funkce byla do něho předem naprogramována), třikrát jemně zaťukal na mohutnou kovovou bránu, pak se rychle otočil a oznámil Artoo: „Zdá se, že tady nikdo není. Vrátíme se a povíme to panu Lukovi.“

Náhle se ve středu vrat otevřelo malé okénko. Z něho se vynořila vřetenovitá mechanická paže, připojená k velké elektronické oční bulvě, která nestydatě civěla na dva droidy. Bulva promluvila.

„Tý čata hhat yudd!“

Threepio stál vzpřímeně, hrdě, i když obvody se mu trochu třásly. Otočil se k oku, ukázal na Artoo a pak na sebe. „Artoo Deetowha bo See Threepioiša ey túta odd miška Jabba Hutt.“

Oko se rychle podívalo z jednoho robota na druhého, pak se stáhlo okénkem zpátky a poklop zaprásklo.

„Bú-DÍÍp gaNÚÚng,“ zašeptal starostlivě Artoo.

Threepio přikývl. „Myslím, že nás dovnitř nepustí, Artoo. Radši půjdeme.“ Otočil se k odchodu, když Artoo zapípal neochotný čtyřtón.

V té chvíli se ozval strašlivý, skřípavý lomoz a masivní železná vrata se začala zvedat. Droidi se po sobě skepticky podívali, a pak se zahleděli do zející černé jeskyně před sebou. Čekali, báli se vstoupit, báli se ustoupit.

Ze stínů na ně zaskřehotal podivný hlas oka: „Nadd čaa!“

Artoo pípl a sunul se do šera. Threepio zaváhal a pak pospíšil za svým soudkovitým přítelem. „Artoo, počkej na mě!“ Zastavili se spolu v rozlehlém průchodu a Threepio zaláteřil: „Ztratíš se.“

Vrata se za nimi zabouchla s mohutným třeskem, který se rozléhal po temné jeskyni. Polekaní roboti chvíli stáli bez pohybu; pak váhavě vyšli vpřed.

Okamžitě se k nim připojili tři rozložití gamorreánští strážní – silná hovada podobná prasatům, jejichž rasová nenávist k robotům byla dobře známá. Stráže vedly droidy tmavým koridorem, aniž by na ně třeba jenom kývly. Když došli k první zpola osvětlené chodbě, jeden z nich chrochtl rozkaz. Artoo pípl nesmělý dotaz k Threepio.

„Nepotřebuješ to vědět,“ odpověděl zlatý droid nabádavě. „Jenom vyřiď vzkaz pana Luka a rychle nás odsud dostaň.“

Než udělali další krok, z temnoty příčné chodby se k nim přiblížila postava; Bib Fortuna, nikterak elegantní majordomus Jabbova degenerovaného dvora. Byla to vysoká humanoidní stvůra s očima, které viděly jenom to, co bylo nezbytné, a v róbě, která všechno schovala. Z týla lebky mu vyčuhovaly dva tučné, chapadlovité výrůstky, které v různých chvílích vykonávaly chápavé, smyslové a poznávací funkce – a nosil je buď dekorativně zavěšené přes ramena, nebo, pokud situace vyžadovala vyrovnat rovnováhu, visely za ním dolů jako dvojitá oháňka.

Nepatrně se usmál, když se zastavil před dvěma roboty. „Die wanna wanga.“

Threepio oficiálně promluvil. „De wanna wanaga. Přinášíme zprávu tvému pánovi, Jabbovi Huttovi.“ Artoo pípl postskriptum, Threepio pokývl a dodal: „A dárek.“ Chvíli o tom přemýšlel, vypadal tak překvapeně, jak to jen bylo u droida možné, a hlasitě k Artoo zašeptal: „Dárek, jaký dárek?“

Bib důrazně zavrtěl hlavou. „Níí Jabba no badda. Míí čaade su gúúdie.“ Natáhl ruku k Artoo.

Malý droid ustrašeně couvl, ale jeho protesty nekončily: „bDúúú íl NGrwrrr Op dbúúú Dllop!“

„Artoo, dej mu to!“ přesvědčoval ho Threepio. Artoo někdy uměl být tak binární.

Ale v té chvíli Artoo začal být přímo vzdorovitý, pípal a tutal na Fortunu a Threepio, jako by oba měli vymazané programy.

Threepio nakonec kývl, odpověď Artoo ho moc nepotěšila. Omluvně se na Biba usmál. „Říká, že náš pán nám nařídil, abychom to dali přímo Jabbovi.“ Bib o tom problému chvíli uvažoval, zatímco Threepio pokračoval ve vysvětlování. „Je mi velice líto. Obávám se, že v těchhle věcech je velmi tvrdohlavý.“ Podařilo se mu do hlasu vpravit zahanbující, ale láskyplný tón, a nachýlil hlavu ke svému malému společníkovi.

Bib jim pokynul, aby ho následovali. „Nadd čaa.“ Kráčel zpátky do tmy, droidi ho těsně následovali, tři gamorreánští strážní se vlekli jako zadní voj.

Když se See Threepio nořil do tlamy stínů, potichu zamumlal k mlčenlivé jednotce R2: „Artoo, mám z toho špatný pocit.“

See Threepio a Artoo Detoo stáli ve vchodu do trůnního sálu a nahlíželi dovnitř. „Jsme ztraceni,“ zafňukal Threepio a přál si jako už tisíckrát, aby mohl zavřít oči.

Místnost byla zaplněná od jedné kamenité stěny ke druhé živoucí spodinou vesmíru. Groteskní stvůry z nejnižších hvězdných systémů, opilé kořenným alkoholem a vlastními hnusnými pachy. Gamorreáni, pokroucení humanoidi, Jawové – všichni se vyžívali v nejhnusnějších orgiích nebo se bezuzdně potýkali v odporných soubojích. A v čele místnosti, opírající se o výstupek, ze kterého byl výhled na všechny ty orgie, byl Jabba Hutt.

Hlavu měl třikrát, možná čtyřikrát tak velikou jako člověk. Oči měl žluté, hadí – kůže se také podobala hadí, až na tlustou vrstvu mazu. Neměl žádný krk, jenom sérii brad, které se rozšiřovaly do mohutného nadmutého těla, nacpaného k prasknutí kradenými pamlsky. Zakrnělé, téměř neužitečné paže vyrůstaly z horní části těla, lepkavé prsty levé ruky malátně obemykaly hlavičku vodní dýmky. Neměl vlasy – ztratil je díky kombinaci nejrůznějších nemocí. Neměl nohy – jeho tělo se prostě postupně zužovalo do dlouhého, nabobtnalého hadího ocasu, který se táhl podél podstavce jako válec kynutého těsta. Jeho bezretá ústa byla široká téměř od ucha k uchu, a neustále slintala. Byl skrznaskrz nechutný.

K němu byla za krk řetězem připoutaná smutná, krásná tanečnice, členka Fortunova zvěřince, které z týla vyrůstala dvě vyschlá, souměrná tykadla, visící svůdně dolů po nahých, svalnatých zádech. Jmenovala se Oola. Vypadala uboze, seděla tak daleko od trůnu, jak jí řetěz dovolil.

A těsně u Jabbova břicha ležel malý plaz podobný opici; jmenoval se Oplzlík a lapal všechno jídlo a sliz, který prýštil z Jabbových rukou nebo úst, a pojídal je s chichotáním, ze kterého se zvedal žaludek.

Opilé dvořany částečně osvětlovaly proudy světla shora; Bib Fortuna přicházel ke stupínku. Místnost se skládala z nekonečné řady výklenků ve výklencích, aby všechno, co se v nich dělo, bylo v každém případě vidět jen jako pohyb stínů. Když Fortuna došel k trůnu, delikátně se naklonil dopředu a cosi zašeptal do oslintaného ucha monarchy. Jabbovy oči se proměnily ve štěrbiny… pak s chechtotem maniaka pokynul, aby dva vystrašené droidy přivedli.

„Bo suda,“ hvízdl Hutt a dostal záchvat kašle. I když rozuměl několika jazykům, považoval za věc cti mluvit jenom huttsky. Jediná věc, na které bazíroval.

Třesoucí se roboti si pospíšili, aby stanuli před odpudivým vládcem, i když hrubě znásilňoval jejich hluboce naprogramovanou citlivost. „Ten vzkaz, Artoo, ten vzkaz,“ naléhal Threepio.

Artoo pískl a ze zakulacené hlavy začal vysílat proud světla, kterým stvořil hologram Luka Skywalkera, jak stojí před nimi na zemi. Obraz rychle vyrostl do výšky deseti stop, až se mladý válečník Jedi tyčil vysoko nad shromážděným davem. Místnost v Lukově ohromující přítomnosti najednou ztichla.

„Zdravím tě, Vznešený,“ řekl hologram Jabbovi. „Dovol, abych se představil. Jsem Luke Skywalker, rytíř řádu Jedi a přítel kapitána Sola. Toužím po audienci u tvé Velikosti, abychom uzavřeli výhodný obchod, co se týče jeho života.“ V té chvíli celá místnost propukla v chechtot, který Jabba v mžiku zastavil pohybem ruky. Luke se na dlouho neodmlčel. „Vím, že jsi silný, mocný Jabbo, a že tvůj hněv na Sola je určitě stejně mocný. Ale jsem si jist, že můžeme uzavřít vzájemně výhodnou dohodu. Jako důkaz dobré vůle ti předávám dar – tyhle dva droidy.“

Threepio poskočil, jako by ho něco píchlo. „Cože! Co to říkal?“

Luke pokračoval: „… Oba jsou velmi pracovití a budou ti dobře sloužit.“ S tím hologram zmizel.

Threepio v zoufalství potřásl hlavou. „Ach ne, to nemůže být pravda. Artoo, určitější přehrál nesprávný vzkaz.“

Jabba se chechtal a slintal.

Bib promluví v huttštině. „Radši obchod než boj? Pak není Jedi.“

Jabba souhlasně přikývl. Ještě se ušklíbal, když zaskřehotal na Threepio: „Žádná dohoda nebude. Nemám vůbec v úmyslu vzdávat se své oblíbené dekorace.“ S příšerným chechtotem se podíval ke spoře osvětlenému výklenku vedle trůnu; tam naplocho ke zdi viselo karbonizované tělo Hana Sola, jeho obličej a ruce trčely z chladného tvrdého kvádru, a vypadal jako socha nořící se z kamene.

Artoo a Threepio zachmuřeně kráčeli zatuchlou chodbou za vydatného pohánění gamorreánské gardy. Obě stěny lemovaly žalářní kobky. Vycházel z nich nevýslovný mučivý nářek, zatímco droidi procházeli kamennou chodbou plnou ozvěn stále dál do nekonečných katakomb. Občas se zpoza mříží natáhla ruka a lapala po nešťastných robotech.

Artoo žalostně pískal. Threepio jenom vrtěl hlavou. „Co to jenom pana Luka napadlo? Zavinil jsem to já? Nikdy s mou prací nevyjádřil nespokojenost…“

Došli ke dveřím na konci koridoru. Automaticky se rozevřely a Gamorreán je postrčil vpřed. Uvnitř na jejich uši zaútočily ohlušující strojové zvuky – skřípání koleček, klapání hlavic pístů, hydraulická kladiva, hučení strojů – a viditelnost zhoršoval neustále tryskající oblak páry. Buď to byla kotelna, nebo programové peklo.

Jejich pozornost upoutal agonický elektronický výkřik, podobající se rozkládající se převodovce, který vycházel z rohu. Z mlhy vykráčela EV-9D9, štíhlá humanoidní robotka, která trpěla některými znepokojivě lidskými chutěmi. V šeru za Ninedenine viděl Threepio skřipec, na kterém odtrhávala nějakému droidovi nohy, zatímco druhému droidovi, visícímu hlavou dolů, přikládala na chodidla rozžhavené železo; elektronický řev, který Threepio zaslechl před chvílí, se ozval ve chvíli, kdy se senzorové obvody v kovové kůži v agónii rozpouštěly. Threepio se při tom zvuku přikrčil, jeho vlastní obvody soucitně zapraskaly statickou elektřinou.

Ninedenine se postavila před Threepio, pozvedla chtivě své klepetovité ruce. „Á, nové přírůstky,“ řekla velice spokojeně. „Jsem Eva Ninedenine, šéfka kyborgových operací. Ty jsi protokolární droid, že?“

„Jsem See Threepio, humanoidní kyborg –“

„Ano nebo ne bude stačit,“ řekla Ninedenine ledově.

„Nu, ano,“ odpověděl Threepio. Tahle robotka bude dělat potíže, to bylo jasné – patřila k těm droidům, kteří pořád museli dokazovat, že jsou lepší droidi než ostatní.

„Kolika jazyky mluvíš?“ pokračovala Ninedenine.

No, na tuhle hru dva stačí, pomyslel si Threepio. Nasadil pásek s nejdůstojnějším oficiálním představováním. „Plynule ovládám více než šest miliónů druhů komunikace, a –“

„Skvělé!“ přerušila ho Ninedenine radostně. „Jsme už nějakou dobu bez překladatele, protože pán se rozzlobil kvůli čemusi, co náš poslední protokolární droid řekl, a dezintegroval ho.“

„Dezintegroval!“ zaúpěl Threepio. Jakákoli naděje na dodržování protokolu ho opustila.

Ninedenine promluvila k prasečímu strážnému, který se náhle objevil. „Tenhle bude docela užitečný. Nasaďte mu svorník, aby neutekl, a odveďte ho zpátky nahoru do hlavní audienční komnaty.“

Strážný zachrochtal a hrubě postrčil Threepio ke dveřím.

„Artoo, neopouštěj mě!“ zvolal Threepio, ale strážný ho popadl a táhl pryč; a bylo to.

Artoo vydal dlouhý, žalostný výkřik, když Threepia odváděli. Pak se otočil k Ninedenine a zuřivě a dlouze zapípal.

Ninedenine se zasmála. „Jsi malý divoch, ale brzo se naučíš být trochu uctivý. Potřebuji tě na pánově admirálském člunu. V poslední době z něho zmizelo několik našich astrodroidů – pravděpodobně je ukradli na náhradní součástky. Myslím, že tu mezeru pěkně zaplníš.“

Droid na skřipci vyrazil vysokofrekvenční zaječení, pak krátce zajiskřil a ztichl.

Dvůr Jabby Hutta kypěl zlovolnou extází. Oola, nádherné stvoření připoutané k Jabbovi, tančila uprostřed místnosti, a opilé stvůry jásaly a dělaly výtržnosti. Threepio postával obezřele vzadu za trůnem a snažil se být co nejméně nápadný. Chvílemi se musel sehnout, aby se vyhnul ovoci, které letělo jeho směrem, nebo musel ukročit před kutálejícím se tělem. Většinou se jenom krčil. Co jiného měl protokolární droid dělat na místě, které tak hrubým způsobem protokol porušovalo?

Jabba zašilhal přes kouř své dýmky a kývl na Oolu, aby si šla sednout vedle něho. Okamžitě přestala tančit, v očích ustrašený pohled, ustupovala a vrtěla hlavou. Bylo vidět, že dřív při takových pozváních trpěla.

Jabba se rozzlobil. Nesmlouvavě ukázal na místo vedle sebe na stupínku. „Dá Eitha!“ zavrčel.

Oola zavrtěla hlavou ještě zuřivěji, tvář se jí proměnila v masku hrůzy. „Na čaba negatorie. Na! Na! Natúta…“

Jabba zesinal vzteky. Zuřivě se pohnul k Oole. „Boská!“

Jabba stiskl knoflík a uvolnil Oolin řetěz. Než mohla prchnout, roštové padací dveře v podlaze se rozletěly a Oola se zřítila do jámy pod nimi. Dveře se okamžitě zaklaply. Chvíle ticha, potom se ozval hluboký, burácivý řev, pak následoval strašlivý výkřik, a po něm zase ticho.

Jabba se chechtal, až slintal. Tucet kumpánů přispěchalo, aby nakukovali roštem a sledovali umírání půvabné dívky.

Threepio se shrbil ještě víc a hledal oporu v karbonitovém těle Hana Sola, zavěšeném na basreliéfu nad zemí. Tomuhle se tedy říká člověk bez smyslu pro protokol, pomyslel si Threepio melancholicky.

Jeho přemítání přerušilo nepřirozené ticho, které se najednou v místnosti rozhostilo. Vzhlédl a uviděl Biba Fortunu, jak si klestí cestu zástupem, doprovázen dvěma gamorreánskými strážnými, a za nimi divoce vyhlížející nájemný zabiják v plášti a helmě, který vedl na vodítku cenného zajatce; byl to Chewbacca, Wookie.

Threepio ohromeně zalapal po dechu. „Ach ne! Chewbacca!“ Budoucnost vypadala vskutku černě.

Bib zamumlal Jabbovi do ucha několik slov, ukázal na nájemného zabijáka a na zajatce. Jabba soustředěně poslouchal. Lovec byl humanoid, malý a odpudivý; přes vestu mu visel bandalír a oční štěrbiny v přilbě budily dojem, že se jeho zrak propálí každým pancířem. Hluboce se uklonil, pak promluvil plynnou ubesštinou. „Zdravím tě, Výsostný. Jsem Boushh.“ Byl to kovový jazyk, dobře adaptovaný na řídkou atmosféru domovské planety, ze které pocházel tento nomádský druh.

Jabba odpověděl stejným jazykem, i když jeho ubesština byla šroubovaná a pomalá. „Konečně mi někdo přivedl mocného Chewbaccu…“ Pokusil se pokračovat, ale zadrhl se na hledaném slově. S burácivým zachechtáním se otočil ke Threepio. „Kde je můj mluvící droid?“ zaduněl a donutil Threepio přistoupit blíž. Dvorní robot neochotně uposlechl.

Jabba mu mile nařídil: „Přivítej našeho nájemného přítele a zeptej se ho, jakou chce cenu za Wookieeho.“

Threepio nájemnému zabijákovi vzkaz přeložil. Boushh pozorně naslouchal, zároveň si prohlížel divoké nestvůry v místnosti, snad se díval po východech, snad po rukojmích, zranitelných bodech. Obzvlášť si všiml Boby Fetta – stál u dveří –, nájemného zabijáka v ocelové masce, který chytil Hana Sola.

Boushh to všechno ve chvilce zhodnotil, pak klidně promluvil rodným jazykem ke Threepio. „Vezmu padesát tisíc, ne méně.“

Threepio tiše překládal Jabbovi, který se najednou rozčilil a srazil zlatého droida z vyvýšeného trůnu švihnutím mohutného ocasu. Threepio se sesypal na hromadu, kde na chvíli spočinul, protože si nebyl jistý správným protokolem v takové situaci.

Jabba zaburácel hrdelní huttštinou a Boushh si posunul zbraň do pohotovější pozice. Threepio vzdychl, vyškrábal se zpátky na trůn, vzpamatoval se a Boushhovi překládal – velmi volně –, co Jabba říkal.

„Zaplatí dvacet pět tisíc…,“ informoval ho Threepio.

Jabba pokynul prasečím strážným, aby převzali Chewbaccu, a dva Jawové si vzali Boushhe na mušku. Boba Fett také pozvedl zbraň. Jabba dodal, aby to Threepio přeložil: „Dvacet pět tisíc, plus jeho život.“

Threepio překládal. V místnosti bylo ticho, napětí, nejistota. Konečně Boushh potichu promluvil ke Threepio.

„Řekni tomu oteklému pytli na odpadky, že by si to měl pořádně rozmyslet, nebo budou sbírat tu jeho smradlavou peleš po kouskách. Mám u sebe termální detonátor.“

Threepio najednou zaostřil na malou stříbrnou kouli, kterou Boushh držel částečně schovanou v levé dlani. Mohl zaslechnout tiché, zlověstné hučení. Threepio se nervózně podíval na Jabbu, pak zpátky na Boushhe.

Jabba štěkl na droida: „No? Co říkal?“

Threepio si odkašlal. „Vaše Velkoleposti, on, ehm… On –“

„Ven s tím, droide!“ zařval Jabba.

„Ach je,“ strachoval se Threepio. Vnitřně se připravil na nejhorší a pak promluvil k Jabbovi bezchybnou huttštinou. „Boushh uctivě nesouhlasí s Vaší Vznešeností, a žádá vás, abyste znovu uvážil částku…, jinak odpálí termální detonátor, který má v ruce.“

V místnosti se najednou ozvalo znepokojené mumlání. Všichni ustoupili o několik stop, jako by to mohlo pomoci. Jabba hleděl na kouli, kterou svírala ruka nájemného zabijáka. Začínala zářit. Mezi přihlížejícími znovu zavládlo napjaté ticho.

Jabba několik dlouhých vteřin na zabijáka zlobně hleděl. Pak se na jeho širokých, odporných ústech pomalu rozhostil spokojený úšklebek. Ze žlučovité hlubiny jeho břicha se vydral smích jako bublina plynu nad močál. „Tenhle nájemný zabiják je stejný vyvrhel jako já. Nebojí se a je vynalézavý. Řekni mu třicet pět, víc ne – a varuj ho, aby nepokoušel štěstí.“

Threepio cítil při takovém obratu veliké ulehčení. Přeložil to Boushhovi. Všichni si zabijáka pozorně prohlíželi, jak bude reagovat; zbraně byly připravené.

Pak Boushh uvolnil spínač na termálním detonátoru a ten ztichl. „Zííbuss,“ přikývl.

„Souhlasí,“ řekl Threepio Jabbovi.

Zástup propukl v jásot; Jabba se uvolnil. „Pojď, příteli, připoj se k naší oslavě. Můžu ti najít jinou práci.“ Threepio překládal a společnost se vrátila ke svým zkaženým radovánkám.

Chewbacca zavrčel, když ho Gamorreáni odváděli. Mohl jim rozmačkat hlavy už jenom proto, že byli tak odporní, aby všem přítomným připomněl, z jakého těsta je Wookiee – ale u dveří zahlédl známý obličej. Za maskou s kančími zuby a v uniformě skifové gardy se skrýval člověk – Lando Calrissian. Chewbacca nedal najevo, že ho poznává; ani se nevzpíral strážím, které ho odváděly z místnosti.

Landovi se podařilo vetřít se do tohoto hnízda červů už před několika měsíci, aby poznal, jestli je možné Sola osvobodit z Jabbova vězení. Dělal to z několika důvodů.

Za prvé, protože cítil (správně), že právě jeho vinou se Han dostal do téhle nepříjemné situace, a chtěl to napravit – za předpokladu, samozřejmě, že sám nepřijde k úhoně. Vloudit se sem jako jeden z pirátů nebyl pro Landa problém – změněná identita u něj patřila k životu.

Za druhé, chtěl se s Manovými kamarády dostat do špičky vojska povstalecké Aliance. Vytáhli do boje, aby porazili Impérium, a on už v životě nechtěl dokázat nic jiného. Císařská policie mu kdysi dělala příliš často čáru přes rozpočet; takže to teď byl souboj záští. Kromě toho byl Lando rád se Solem v jedné partě, protože se zdálo, že jsou přímo v ohnisku celé akce proti Impériu.

Za třetí, o pomoc ho požádala princezna Leia, a on prostě nedokáže odmítnout, když ho nějaká princezna požádá o pomoc. Kromě toho, člověk nikdy neví, jak by mu mohla jednoho dne poděkovat.

Konečně by Lando nevsadil ani pětník, že Han se odsud jednoduše vysvobodit nedá – a Lando nedokázal žádné sázce odolat.

Takže trávil dny obhlížením terénu. Obhlížel a kalkuloval. To dělal také teď, když Chewieho odváděli pryč – pozoroval je a pak mizel mezi zdmi.

Začala hrát nějaká kapela vedená modrým křiklounem s volně visícíma ušima, který se jmenoval Max Rebo. Na volné prostranství se vyrojili tanečníci. Dvořané hulákali a zavařovali si mozky ještě víc.

Boushh se opřel o sloup a sledoval scénu. Jeho pohled chladně klouzal po dvořanech, zastavoval se na tanečnících, kuřácích, hazardních hráčích… až se upřel přímo do stejně neochvějného pohledu z opačné strany místnosti. Boba Fett ho sledoval.

Boushh se lehce pohnul a pozvedl zbraň, kterou choval v náručí jako dítě. Boba Fett zůstal nehybný, arogantní úšklebek nebyl za jeho zlověstnou maskou vidět.

Prasečí strážní vedli Chewbaccu neosvětlenou žalářní chodbou. Zpoza jedné mříže se odvinulo tykadlo a dotklo se zadumaného Wookieeho.

„Rheeeaaahhr!“ zařval a tykadlo zmizelo zpátky v cele.

Vedlejší dveře byly otevřené. Než si Chewbacca pořádně stačil uvědomit, co se děje, strážní ho společnými silami vstrčili do cely. Dveře se zabouchly a uzavřely ho v temnotě.

Zdvihl hlavu a vydal dlouhé, žalostné zavytí, které se neslo celou tou horou železa a písku až vzhůru k nekonečně trpělivému nebi.

Trůnní sál teď byl tichý, temný a prázdný, protože jeho zaneřáděné kouty zaplnila noc. Podlahu třísnila krev, víno a sliny, cáry roztrhaných šatů visely z instalací, pod rozlámaným nábytkem se svíjela těla v bezvědomí. Bylo po večírku.

Mezi stíny se pohnula temná postava, zastavovala se tamhle za sloupem, tady za sochou. Pokradmu se plížila po obvodu místnosti, jednou překročila chrápajícího Jaka Ksichta. Nevydal ani hlásku. Byl to Boushh, nájemný zabiják.

Došel k výklenku se závěsem, za kterým byl kvádr s Hanem Solem, zavěšený na stěně silovým polem. Boushh se nenápadně rozhlédl, pak zmáčkl spínač po straně karbonitové rakve. Hučení silového pole ztichlo a těžký monolit se snesl k zemi.

Boushh postoupil vpřed a prohlížel si zmrzlý obličej vesmírného piráta. Zvědavě se dotkl Solovy karbonizované brady, jako by to byl vzácný drahokam. Byla studená a tvrdá jako diamant.

Několik vteřin zkoumal ovládání po straně kvádru, pak aktivoval sérii spínačů. Nakonec se naposledy, váhavě podíval na živou sochu před sebou, a zatáhl za páčku dekarbonizace.

Pouzdro začalo vydávat vysoký zvuk. Boushh se úzkostlivě rozhlížel, ujišťoval se, že ho nikdo neslyší. Tvrdý krunýř, který pokrýval rysy Solovy tváře, se začal pomalu rozpouštět. Povlak brzy zmizel z celé přední části Solova těla, jeho zvednuté ruce – tak dlouho zamrzlé v protestu – mu zplihle padly k bokům. Tvář se mu uvolnila do výrazu, který už nebyl tak posmrtný. Boushh vytáhl bezduché tělo z pouzdra a jemně ho položil na podlahu.

Sklonil svou příšernou masku blíž k Solově obličeji, zblízka pátral po známkách života. Žádný dech. Žádný puls. Náhle se Hanovy oči otevřely dokořán a Han se rozkašlal. Boushh ho uklidňoval, snažil se ho utišit – stále tu byly stráže, které je mohly slyšet.

„Ticho!“ šeptal. .Jenom se uvolni.“

Han se zahleděl na nezřetelnou postavu nad sebou. „Nic nevidím… Co se děje?“ Pochopitelně byl dezorientován, protože život mu byl pozastaven na šest měsíců počítáno podle času téhle pouštní planety – bylo to období, které pro něho bylo bez času. Byl to děsivý pocit – jako by se celou věčnost pokoušel chytit dech, pohnout se, křičet, v každičké chvíli si uvědomoval bolestné dušení – a najednou se ocitl v ohlušující, černé, studené díře.

Všechny jeho smysly najednou byly zahlceny. Vzduch se mu zakousl do kůže tisíci ledovými zuby; temnota byla neproniknutelná; zdálo se mu, že kolem uší mu hvízdá vítr jako ohlušující hurikán; nemohl zjistit, kde je nahoře; nos mu plnily myriády pachů, ze kterých mu bylo zle, v ústech se mu stále tvořily sliny, všechny kosti ho bolely – a pak přišlo vidění.

Vidění z jeho dětství, z jeho poslední snídaně, z jeho sedmadvaceti pirátských kousků… jako by všechny ty obrazy a vzpomínky z jeho života byly nacpány do balónu a ten balón praskl a teď se celý obsah rozprskl náhodně všemi směry a v jediné chvíli. Skoro ho to zahltilo, bylo to smyslové přetíženi; nebo výstižněji, paměťové přetížení. V těchto prvních minutách, které následovaly po dekarbonizaci, se už někteří lidé zbláznili, beznadějně, naprosto se zbláznili – už nikdy nedokázali znovu zorganizovat těch deset miliard jednotlivých obrazů, ze kterých se skládal lidský život, do nějakého selektivního řádu, který by držel pohromadě.

Solo nebyl tak přecitlivělý. Brodil se tím přívalem obrazů, dokud se neusadil v čeřící se odliv, pohlcující náklad vzpomínek, po kterých zbyly jenom nejčerstvější trosky jako pěna na hladině; zrada Landa Calrissiana, kterého kdysi nazýval přítelem; jeho bezmocná loď; poslední pohled na Leiu; zajetí Bobou Fettem, nájemným zabijákem v železné masce, který…

Kde byl teď? Co se stalo? Jako poslední se mu vybavoval pohled na Bobu Fetta, jak sleduje Hanovu proměnu v karbonit. Nechal ho teď snad Fett rozpustit, aby mohl Hana dál týrat? Vzduch mu burácel v uších, cítil, že dýchá nepravidelně, nepřirozeně. Nastavil si ruku před obličej.

Boushh se ho snažil uklidnit. „Jsi z karbonitu venku a máš hibernační nemoc. Zrak se ti včas vrátí. Pojď, musíme si pospíšit, jestli máme odsud vypadnout.“

Han reflexívně lovce chytil, ohmatal mřížku obličejové masky, pak se stáhl. „Nikam nejdu – ani nevím, kde jsem.“ Začal se hrozně potit, když mu srdce znovu začalo rozhánět krev, a jeho mysl hledala odpovědi na spoustu otázek. „Kdo vlastně jsi?“ zeptal se podezíravě. Možná to nakonec byl Fett.

Nájemný lovec zvedl ruku, stáhl si helmu z hlavy a pod ní se objevila nádherná tvář princezny Leiy.

„Ten, kdo tě miluje,“ zašeptala, něžně vzala jeho obličej do rukou v rukavicích a dlouze ho políbila na rty.