ězdné Války: Návrat Jediho

VIII.

Admirál Ackbar stál na můstku, ochromený a nedůvěřivý, díval se z pozorovacího průzoru tam, kde ještě před chvílí zuřivě bojoval povstalecký hvězdný křižník Liberty. Teď tam nebylo nic. Jenom prázdný prostor, poprášený jemným prachem, který se třpytil ve světle vzdálených výbuchů. Ackbar se mlčky díval.

Kolem něho vypukl zmatek. Rozrušení kontroloři se stále pokoušeli navázat s Liberty spojení, zatímco kapitáni flotily utíkali od průzoru k východu z velitelství, v běhu křičeli, nařizovali, pletli se navzájem.

Pobočník podal Ackbarovi komlink. Ozýval se hlas generála Calrissiana.

„Domov jedna, tady Zlatý velitel. Ten výboj vyšel z Hvězdy smrti! Opakuji, Hvězda smrti je schopná boje!“

„Viděli jsme to,“ odpověděl Ackbar unaveně. „Všechna plavidla se připraví k ústupu.“

„Já se vzdávat a utíkat nebudu!“ zakřičel Lando. Urazil dlouhou cestu, aby se téhle hry zúčastnil.

„Nemáme na vybranou, generále Calrissiane. Naše křižníky nemůžou zadržet tak silnou palbu!“

„Ale druhou možnost už mít nebudete, admirále. Han ten štít sundá – musíme mu jenom dát víc času. Musíme se postavit těm hvězdným destruktorům.“

Ackbar se rozhlédl. Do lodi udeřila mohutná fláka, která se za oknem rozprskla v krátkém žlutém záblesku. Calrissian měl pravdu; druhá šance se nenaskytne. Teď anebo nikdy.

Otočil se k prvnímu hvězdnému kapitánovi: „Dejte pokyn, ať flotila vyrazí vpřed.“

„Ano, pane.“ Muž zaváhal. „Pane, proti těm hvězdným destruktorům nemáme moc velkou šanci. Rozstřílejí nás, jsou daleko lépe vyzbrojení.“

„Já vím,“ řekl Ackbar tiše.

Kapitán odešel. Přistoupil pobočník.

„Lodě v předvoji mají kontakt s císařskou flotilou, pane.“

„Soustřeďte palbu na jejich energetické generátory. Tím jim zničíte štíty a naše stíhačky se budou moci na ně dostat.“

Lodí otřásla další exploze – laserový výboj zasáhl jeden gyrostabilizátor na zádi.

„Zesilte pomocné štíty!“ zaječel někdo.

Bitva propukla s novou silou.

Za průzorem trůnního sálu bylo vidět ničení povstalecké flotily, které se odehrávalo v nezvučném vesmírném vakuu, zatímco uvnitř bylo jediným zvukem císařovo pochechtávání. Luke se dál propadal do zoufalství, když laserový paprsek Hvězdy smrti spaloval jednu loď za druhou.

Císař syčel: „Vaše flotila je ztracená – a tvoji přátelé na Endoru nepřežijí…“ Stiskl knoflík komlinku na opěradle křesla a radostně do něho promluvil: „Veliteli Jerjerrode, kdyby se povstalcům náhodou podařilo vyhodit do vzduchu generátor štítu, zaměříte bitevní stanici na Endor a zničíte ho.“

„Ano, Vaše Výsosti,“ ozvalo se z přijímače, „ale máme tam několik batalionů –“

„Zničíte ho!“ Císařův šepot byl účinnější než křik.

„Ano, Vaše Výsosti.“

Palpatin se otočil zase k Lukovi – Palpatin se třásl radostí; Luke vztekem.

„Není úniku, můj mladý žáku. Aliance zahyne – stejně jako tvoji přátelé.“

Lukovy rysy se zkřivily, odrážely stav jeho duše. Vader ho pozorně sledoval, stejně jako císař. Světelný meč se začal chvět. Ruka mladého Jediho se třásla, rty se zuřivě stahovaly, zuby se cenily.

Císař se usmál. „Dobře. Cítím tvou zlost. Jsem bezbranný – vezmi si svou zbraň. Udeř do mě s celou svou nenávistí, a tvoje cesta na temnou stranu bude dokonána.“ Chechtal se a chechtal.

Luke už nedokázal dál odolávat. Světelný meč sebou na křesle chvíli škubal a pak mu vlétl do ruky, poháněný silou. Luke ho ihned zažehl a plnou vahou se rozehnal proti císařově lebce.

V tom okamžiku se vzduchem mihla Vaderova čepel, která zadržela Lukův výpad několik centimetrů nad hlavou císaře. Jiskry létaly jako od kovadliny a osvětlovaly Palpatinův šklebící se obličej pekelnou září.

Luke uskočil, otočil se, pozvedl meč a postavil se otci. Vader napřáhl meč a zaujal pozici.

Císař vzdychl potěšením a posadil se na trůn tváří k bojovníkům – jediný divák ponurého souboje.

Hana, Leiu, Chewbaccu a zbytek přepadové čety odváděli z bunkru ven. Pohled, který se jim naskytl, byl naprosto odlišný od toho, jak při jejich příchodu vypadal travnatý areál. Prostranství teď bylo plné císařských vojáků.

Byli jich stovky, všichni v bílých nebo černých pancířích – někteří uvolněně postávali, jiní tu scénu sledovali z výšky dvounohých kolosů, další se opírali o své spídry. Jestli v bunkru vypadala situace beznadějně, teď vypadala ještě hůř.

Han a Leia po sobě vrhli další pohled nabitý pocity. Všechno, za co bojovali, o čem snili, bylo pryč. Ale i tak jim bylo dopřáno, aby aspoň nakrátko byli spolu. Přišli k sobě z opačných stran pustiny citové odloučenosti; Han nikdy předtím nepoznal lásku, měl rád jenom sebe; Leia nikdy předtím nepoznala lásku, byla příliš pohlcená společenským převratem, chtěla do svého srdce pojmout celé lidstvo. A kdesi mezi jeho sobectvím a její vášnivou láskou ke všem bytostem si našli stinné místečko, kam se vešlí právě dva, a tam rostli a prospívali.

Ale už bylo po všem. Zdálo se, že konec je blízko. Tolik si toho chtěli říct, a nemohli najít jediné slovo. Místo toho se jenom vzali za ruce a v těch posledních společných chvílích k sobě promlouvali prsty .

Právě v té chvíli na prostranství bezstarostně vyšli Threepio a Artoo, vzrušeně na sebe pípali a brebentili. Když uviděli, jak se to tady změnilo, ztuhli v půli cesty… a zjistili, že se všechny zraky upírají na ně.

„Ach jé,“ zabědoval Threepio. Ve vteřině se obrátili a rozběhli se zpátky do lesa. Šest vojáků se pustilo za nimi.

Císařští vojáci viděli právě včas, že oba droidi zahnuli za velký strom nějakých dvacet yardů hluboko v lese. Spěchali za roboty. Když přiběhli ke stromu, našli tam Artoo a Threepio, jak tam tiše stojí a čekají, až je zajmou. Strážní vykročili, aby je zajali. Pohybovali se příliš pomalu.

Z horních větví seskočilo patnáct Ewoků, kteří císařské vojáky rychle přemohli kameny a palicemi. Potom Teebo – posazený na dalším stromě – zvedl ke rtům roh a třikrát dlouze zahoukal. To byl signál, aby Ewokové zaútočili.

Na volné prostranství se ze všech stran hrnuly stovky Ewoků, kteří se vrhali proti císařské armádě s neutuchajícím zápalem. Vypukl chaos.

Těžkooděnci začali na ta chlupatá stvoření pálit laserovými pistolemi, mnohá z nich zabili nebo zranili – ale na jejich místo okamžitě nastoupila tucty jiných. Průzkumníci na spídrech zaháněli kvikající Ewoky do lesa – a tam byli vojáci sráženi ze strojů palbou kamenů, které létaly ze stromů.

V prvním zmatku útoku se Chewie ztratil do křoví, zatímco Han a Leia se vrhli do špinavého výklenku, který byl po straně dveří. Výbuchy všude kolem jim bránily v pohybu; dveře do bunkru byly znovu zavřené a zamčené.

Han namačkal na kontrolním panelu kód – ale tentokrát se dveře neotevřely. Dveře byly přeprogramovány, jakmile je chytili. „Ten terminál už nefunguje,“ zamumlal.

Leia se natáhla po laserové pistoli, která ležela ve špíně kousek od ní vedle padlého vojáka. Ale ze všech stran létaly střely.

„Potřebujeme Artoo,“ zakřičela.

Han kývl, vytáhl komlink, zmáčkl sekvenci, která byla pro malého droida znamením, a natáhl se pro zbraň, ke které se Leia nemohla dostat, zatímco kolem nich zuřil boj.

Artoo a Threepio se tiskli pod kládu, když tu Artoo dostal zprávu. Najednou vyrazil vzrušené písknutí a vyrazil k bitevnímu poli.

„Artoo!“ zakřičel Threepio. „Kam jdeš? Počkej na mě!“ Téměř bez sebe se zlatý droid vrhl za svým přítelem.

Kolem spěchajících droidů projížděli průzkumníci na spídrech, stříleli po Ewocích, kteří byli stále zuřivější, když se jim nějaká střela otřela o srst. Medvídci viseli na nohou císařských kolosů, bránili jim v pohybu liánami nebo poškozovali mechanismy tím, že vráželi do kloubů větve a kameny. Shazovali vojáky ze spídrů tím, že natahovali mezi stromy liány právě ve výši krku. Házeli po nich kameny, skákali se stromů, vrhali oštěpy, chytali je do sítí. Byli všude.

Hodně z nich se shromáždilo za Chewbaccou, který si je za uplynulou noc docela oblíbil. Stal se jejich maskotem; a oni jeho bratranci. Takže teď se postavili sobě po bok s obzvláštní odhodlaností. Chewie srážel vojáky nalevo napravo v bezuzdném wookijském vzteku, jakmile viděl, jak jeho malým přátelům ubližují. Ewokové zase vytvořili podobně nezištné eskadry, které nedělaly nic jiného, než že následovaly Chewbaccu a vrhaly se na každého vojáka, který na Chewbaccu chtěl zvednout ruku.

Byla to divoká, zvláštní bitva.

Artoo a Threepio konečně dorazili ke dveřím bunkru. Han a Leia je kryli palbou ze zbraní, které se jim nakonec podařilo získat. Artoo se rychle přesunul k terminálu, zastrčil do něj svoji počítačovou paži a začal skenovat. Ale ještě než stačil přečíst kódy, vrazil do vchodu laserový výboj, který Artoo urazil kabelovou paži a odhodil ho mezi odpadky.

Z hlavy se mu začalo kouřit, spoje probíjely. Najednou se všechny jeho oddíly otevřely, ze všech zdířek se něco řinulo nebo se kouřilo, všechna kolečka se točila – a pak znehybněla. Threepio spěchal ke svému zraněnému příteli, zatímco Han zkoumal terminál bunkru. „Možná bych mohl udělat kraťas,“ mumlal si Solo.

Mezitím na druhé straně bitevního pole Ewokové vztyčili primitivní katapult. Stříleli na jeden kráčející kolos velkými balvany – stroj se vážně otřásal, ale nepřevalil se. Otočil se, zamířil ke katapultu a přitom pálil z laserových děl. Ewokové se rozprchli. Když byl kolos asi deset stop od nich, Ewokové odřízli podvázané liány a na císařský válečný stroj dopadly dva mohutné kmeny, a stroj ztichl.

Začala další fáze útoku. Ewokové v malých vzdušných kluzácích potažených zvířecími kůžemi začali na vojáky vrhat kameny nebo je bombardovat oštěpy. Teebo, který útok vedl, dostal při první salvě zásah do křídla z laserové pistole a zřítil se na pokroucený kořen. Jeden kolos se vydal k němu, aby ho rozmáčkl, ale Wicket se zhoupl na liáně právě včas, aby Teeba sebral a dopravil do bezpečí. Cestou však Wicket narazil do uhánějícího spídru – všichni se zřítili do hustého křoví.

A tak to šlo dál.

Obětí přibývalo.

Vysoko nad nimi to nebylo o nic lepší. Po celém nebi vybuchovaly dělové salvy a odehrávaly se tisíce smrtících soubojů, zatímco laserový paprsek Hvězdy smrti metodicky dezintegroval povstalecké lodě.

Lando v Millenium Falcon uháněl jako ďábel napříč kursu obřích císařských hvězdných destruktorů – pálili po sobě laserovými výboji, uhýbal před flákami, předbíhal stíhačky.

Zoufale křičel do komlinku, snažil se přehlušit rachot neustálých výbuchů a promluvit s Ackbarem na velitelské lodi Aliance. „Řekl jsem blíž! Přesuňte se tak blízko, jak můžete, a zadržte hvězdné destruktory na dostřel – tak, aby Hvězda smrti nemohla na nás střílet, aby přitom nesundávala vlastní lodě!“

„Ale do toho pásma nikdo nestrčí ani nos, mezi taková superplavidla, jakou jsou ty jejich destruktory, a naše křižníky!“ Ackbar soptil, když slyšel tak nemyslitelnou věc – ale jejich možností rychle ubývalo.

„Skvěle!“ zaječel Lando a otřel se o povrch destruktorů. „Tak vynalezneme nový druh boje!“

„O taktice takového střetnutí nic nevíme!“ protestoval Ackbar.

„Víme stejně tolik, co oni!“ hulákal Lando. „Ale oni si budou myslet, že my víme víc!“ Blafování s poslední kartou bylo vždycky nebezpečné; ale někdy, když máte všechny peníze v banku, je to jediný způsob, jak vyhrát – a Lando nikdy nehrál proto, aby prohrával.

„Na takovém dostřelu proti hvězdným destruktorům dlouho nevydržíme.“ Ackbar už cítil, jak začíná rezignovat.

„Vydržíme déle než proti Hvězdě smrti a můžeme jich hezkých pár vzít s sebou!“ řval Lando. Loď se otřásla a jedno přední dělo odletělo. Strhl Falcon do oblouku a proletěl bokem pod břichem císařského obra.

Ackbar mohl ztratit už jen málo, takže se rozhodl vyzkoušet Calrissianovu strategii. V příštích minutách se tucty povstaleckých křižníků přesunuly do největší blízkosti (z astronomického hlediska) k císařským hvězdným destruktorům – a mohutní protivníci začali po sobě pálit, jako tanky na dvacet kroků, zatímco kolem nich se míhaly stovky drobných stíhaček, kličkovaly mezi laserovými výboji a honily se kolem mohutných trupů.

Luke a Vader pomalu kolem sebe kroužili. Luke držel světelný meč vysoko nad hlavou a připravoval se k útoku ze základní, klasické pozice; Temný pán zaujal postoj bokem, klasická odpověď. Luke bez varování strhl čepel dolů – a když se Vader pohnul, aby úder odrazil, Luke udělal klamný pohyb a bodl nízko. Vader kontroval a jeho meč vyrazil přímo k Lukovu krku… ale Luke jeho odvetu zachytil a ustoupil. První rány se obešly bez zranění. Znovu kroužili kolem sebe.

Vadera ohromila Lukova rychlost. Potěšila ho. Byla skoro škoda, že ještě nemohl chlapci dovolit zabít císaře. Luke na to ještě nebyl citově připravený. Stále ještě byla možnost, že se Luke vrátí ke svým přátelům, jestli zničí císaře hned teď. Potřeboval nejdřív další výcvik – jak od Vadera, tak od Palpatina –, než bude připraven zaujmout místo po Vaderově pravici a vládnout galaxii.

Proto Vader musel chlapce v podobných okamžicích držet zkrátka, nenechat ho, aby dělal škody na nesprávných místech – nebo na správných místech, leč předčasně.

Ale než si Vader stačil uspořádat myšlenky, Luke znovu zaútočil – teď mnohem agresivněji. Postupoval vpřed řadou rychlých úderů, z nichž každý se s hlasitým třeskem setkal s Vaderovým světélkujícím mečem. Temný pán při každém výpadu ustoupil o krok, jednou se otočil a zlověstně pozvedl svou hořící čepel – ale Luke ji odrazil a znovu Vadera zatlačoval. Pán ze Sithu v té chvíli klopýtl na schodech a padl na kolena.

Luke stál nad ním, na vrcholu schodiště, opojený mocí. Teď měl situaci v rukou, věděl to; mohl Vadera dostat. Vzít mu meč, vzít mu život. Zaujmout jeho místo po císařově boku. Ano, i to bylo možné. Luke tu myšlenku tentokrát nepohřbil; těšil se z ní. Opájel se jí, cítil, jak jej ta moc pálí ve tvářích. Ta myšlenka mu působila horečku, její žádostivost byla tak silná, že úplně vymazala ostatní touhy.

Měl moc; teď všechno záleželo jenom na něm.

A pak se vynořila další myšlenka, pomalu jej pohlcovala jako žádostivá milenka; mohl by zničit také císaře. Zničit je oba a vládnout galaxii. Pomsta a vítězství.

Pro Luka to byla životně důležitá chvíle. Zatočila se mu hlava. Ale neomdlel. Ani neustoupil.

Udělal krok vpřed.

Do Vaderova vědomí poprvé pronikla myšlenka, že by ho syn mohl porazit. Byl ohromený sílou, kterou Luke získal od jejich posledního souboje v Oblačném městě – nemluvě o pohotovosti, která byla vybroušená na šířku myšlenky. To byla nečekaná okolnost. Nečekaná a nevítaná. Vader cítil, že za touto první reakcí se přikrádá ponížení, což bylo překvapení, a druhou reakcí byl strach. A pak se ostří porážky vzepjalo a odhalilo čistý vztek. Teď se chtěl pomstít on.

To všechno, každičký záblesk myšlenky, se odráželo v obličeji mladého Jediho, který se tyčil nad ním. Císař, který je radostně sledoval, to uviděl a podněcoval Luka dál na cestě do Temnoty. „Poddej se svým agresivním pocitům, chlapče! Ano! Nechej do sebe proudit nenávist! Staň se její částí, nechej ji, ať tě naplní!“

Luke na chvíli zaváhal – pak si uvědomil, co se děje.

Najednou byl znovu zmatený. Co chtěl? Co by měl udělat? Jeho radostný triumf, zlomek vteřiny temné průzračnosti – všechno minulo v záchvěvu nerozhodnosti, v nejasné hádance. Mrazivé probuzení z vášnivého flirtu.

Ustoupil o krok, sklonil meč, uvolnil se a snažil se vypudit nenávist z celé své bytosti.

V tom okamžiku Vader zaútočil. Vymrštil se na schody a donutil Luka, aby se bránil. Čepele se zaklesly, ale Luke se uvolnil a skočil do bezpečí na můstek. Vader přeskočil přes zábradlí na platformu pod můstek.

„Nebudu s tebou bojovat, otče,“ prohlásil Luke.

„Neděláš dobře, že se vzdáváš obrany,“ varoval ho Vader. Jeho vztek se teď utišil – nechtěl zvítězit, jestli chlapec nebude bojovat naplno. Ale jestli zvítězit znamenalo, že bude muset zabít chlapce, který bojovat nebude… pak to udělá také. Jenom chtěl, aby si Luke dobře uvědomoval následky. Chtěl, aby Luke věděl, že tohle už není hra. Tohle byla Temnota.

Ale Luke slyšel něco jiného. „Tvoje myšlenky tě zrazují, otče. Cítím v tobě dobro… rozpor. Nemohl ses přinutit zabít mě už předtím – a teď mě taky nezničíš.“ Vader ho mohl zabít vlastně už dvakrát – vzpomněl si Luke –, ale neudělal to. V leteckém souboji nad první Hvězdou smrti, a později v souboji na meče na Bespinu. Vzpomněl si teď krátce také na Leiu – na to, jak ji měl Vader jednou ve spárech, dokonce ji mučil… ale nezabil ji. Luke si maně připomněl její týrání, ale rychle je z mysli vytlačil. Teď už měl v jednom bodě jasno, i když často pochyboval; v otci je stále ještě dobro.

Tohle obvinění Vadera opravdu rozzuřilo. Od toho drzého kluka snesl už hodně, ale tohle přesahovalo všechny meze. Musí dát tomu chlapci lekci, na kterou nezapomene, nebo při výuce zemře. „Znovu tě varuji, podceňuješ moc temné strany…“

Vader mrštil fosforeskující čepelí – meč přeťal podpěru můstku, na kterém seděl Luke, a zasvištěl kolem a vklouzl zpátky Vaderovi do ruky. Luke spadl na zem, pak se skutálel na další plošinu pod bitevní platformou. Ve stínu pod převisem zmizel z dohledu. Vader procházel kolem jako kočka a pátral po chlapci; ale do stínu nevkročil.

„Nemůžeš se schovávat věčně, Luku.“

„Budeš muset přijít sem a dostat mě,“ odpověděl hlas, který neměl tělo.

„Tu výhodu ti neposkytnu tak snadno.“ Vader cítil, že jeho záměry se stále více zakalují, nahlodány rozporem; čisté zlo v něm začínalo ustupovat. Ten chlapec byl opravdu chytrý – Vader věděl, že teď se musí pohybovat s největší opatrností.

„Nechci žádnou výhodu, otče. Nebudu s tebou bojovat. Tady… vezmi si mou zbraň.“ Luke věděl velmi dobře, že tohle může být jeho konec, ale ať tedy je. Nebude používat k boji s Temnotou zase Temnotu. Možná nakonec zbude na Leiu, aby pokračovala bez něho v boji. Možná přijde na něco, co on neví; možná dokáže najít cestu. Ale Luke teď viděl jenom dvě cesty, a jedna z nich vedla do Temnoty; a druhá ne.

Luke položil světelný meč na zem a kutálel ho k Vaderovi. Zastavil se na půl cesty mezi nimi, kde byl snížený strop. Temný pán natáhl ruku – Lukův meč do ní skočil. Zastrčil si ho za pás a potom s pochmurnou váhavostí vstoupil do stínu.

Nacházel v Lukovi další pocity, další víry pochybností. Soucit, lítost, odevzdanost. Stíny bolesti. Ale to všechno se nevztahovalo přímo k Vaderovi. K někomu jinému, k… Endoru. Á, to bylo ono – na Posvátném měsíci brzo zemřou jeho přátelé. Luke se brzy něco naučí: přátelství je na temné straně odlišné. Dokonale odlišné.

„Přidej se na temnou stranu, Luku,“ naléhal. „Je to jediná cesta, jak můžeš zachránit svoje přátele. Ano, myšlenky tě zrazují, synu. Tvoje city k nim jsou silné, zvlášť k –“

Vader se zarazil. Cosi ucítil.

Luke ustoupil dál do stínů. Snažil se schovat, ale nemohl nijak schovat to, co mu zaplňovalo mysl – Leinu bolest. Její utrpení se v něm rozkřičelo a jeho duše naříkala s ní. Snažil se křik umlčet, utlumit, ale nářek byl hlasitý a nemohl ho zadržet, nemohl se ho zbavit, musel ho hýčkat, upokojit ho.

A do tohoto soukromí vtrhlo Vaderovo vědomí.

„Ne!“ vykřikl Luke.

Vader nevěřil. „Sestra? Sestra!“ zaburácel. „Tvoje pocity zradily teď také ji… Dvojčata!“ řval vítězně. „Obi-Wan byl moudrý, když ji schoval, ale teď je jeho porážka dokonalá.“ Luke viděl jeho úsměv i přes masku, přes stíny, přes celou říši Temnoty. „Jestli se nedáš na Temnou stranu ty, možná to udělá ona.“

To byl pro Luka rozhodující okamžik. Protože Leia byla pro všechny poslední nehasnoucí nadějí. Jestli Vader obrátí své znetvořené, scestné touhy k ní…

„Nikdy!“ vykřikl. Jeho světelný meč vyletěl z Vaderova opasku, padl mu přímo do ruky a zároveň se zažehl.

Vyrazil proti otci se zuřivostí, jakou dosud nepoznal. Ani Vader. Gladiátoři se zuřivě bili, z jejich zářivých zbraní při nárazech odletovaly jiskry, ale brzy bylo vidět, že Luke má převahu. A že jí využívá. Meče se zaklesly, tělo na tělo. Když Luke donutil Vadera ustoupit, aby se ze sevření vyprostil, Temný pán se v tom těsném prostoru udeřil hlavou o traverzu. Odpotácel se ještě dál, až se dostal mimo oblast s nízkým stropem. Luke ho tvrdě pronásledoval.

Úder za úderem Luke nutil Vadera ustupovat – až na můstek, který se klenul nad rozlehlou, zdánlivě bezednou šachtou, která vedla k energetickému jádru. Rány Lukova meče se na Vadera sypaly jako výčitky, jako výkřiky, jako zlomky nenávisti.

Temný pán byl sražen na kolena. Pozvedl čepel, aby zadržel ještě jeden výpad – a Luke odsekl Vaderovu pravici v zápěstí.

Ruka se s řinčením kutálela pryč, za ní kousky kovu, drátů a elektroniky, a Vaderův světelný meč přepadl přes okraj plošiny do nekonečné šachty.

Luke hleděl na otcovu škubající se, odřezanou, mechanickou ruku – a pak se podíval na svou mechanickou součást v černé rukavici – a najednou si uvědomil, jak velice se začal podobat svému otci. Podobá se muži, kterého nenáviděl.

Třásl se, stál nad Vaderem, špičku žhnoucí čepele na hrdle Temného pána. Chtěl zničit tenhle výplod Temnoty, tu věc, která byla kdysi jeho otcem, tu věc, která byla… on sám.

Najednou tu byl císař, díval se na ně a zalykal se neovladatelným radostným pokřikem: „Dobře! Zab ho! Díky nenávisti jsi mocný! Teď naplň svůj osud a zaujmi místo svého otce po mém boku!“

Luke se díval na svého otce, pak se podíval na císaře, a znovu na otce. Tohle byla Temnota – a on přece nenáviděl Temnotu. Nikoli svého otce, dokonce ani císaře. Ale v nich byla Temnota. V nich a v něm samém.

A jediný způsob, jak zničit Temnotu, bylo přestat se jí poddávat. Navždycky. Najednou stál vzpřímený a učinil rozhodnutí, ke kterému se celý život připravoval.

Odhodil svůj světelný meč. „Nikdy! Nikdy nepřejdu na temnou stranu! Prohrál jsi, Palpatine. Jsem Jedi, jako byl můj otec přede mnou.“

Císařovo jásání se proměnilo v bezhlavý vztek. „Jak chceš, Jedi. Jestli se neobrátíš, budeš zničen.“

Palpatin pozvedl svoje pavouci paže směrem k Lukovi; z prstů mu vytryskly oslepující bílé výboje energie, šlehly přes místnost jako čarovné blesky a projely chlapcovými vnitřnostmi, aby mohly zajet do země. Mladý Jedi byl okamžitě omráčen a svíjel se bolestí – nikdy neslyšel o takové moci, o takové zvrácené podobě síly, dokud ji sám nezakusil.

Ale pokud tu moc dodávala síla, pak ji může síla odvrátit. Luke pozvedl paže, aby blesky odvrátil. Zpočátku byl úspěšný – blesky se od něj odrážely a neškodně práskaly do stěn. Ale brzy výboje začaly pršet s takovou rychlostí a silou, křižovaly se nad ním i v něm, až se mohl pod nimi už jenom choulit, zmítaný bolestí, a kolena se mu podlamovala, moc se ztrácela.

Vader se plazil jako raněné zvíře po bok svému císaři.

Na Endoru pokračovala bitva o bunkr. Těžkooděnci nepřestávali útočit důmyslnými zbraněmi, zatímco malí chlupatí bojovníci tloukli vojáky po hlavách palicemi, kolosy shazovali pomocí klád a sítí z lián, spídry chytali do liánových las nebo do pastí.

Shazovali na nepřátele celé stromy. Vykopávali jámy, které zakrývali větvemi, a pak se nechali honit kolosy, dokud ty neohrabané obrněné stroje nevlákali do jam. Začali kutálet kameny. Přehradili blízký potok a pak hráz uvolnili, takže spláchli hrst vojáků a dva kolosy. Vždycky se spojili do jedné skupiny a pak se rozprchli. Skákali z větví na kolosy a nalévali do hlavní hořlavý ještěrčí tuk. Používali nože, kopí, praky a vydávali válečný pokřik, aby nepřítele zastrašili a zaseli v jeho řadách zmatek. Byli to strašliví protivníci.

Jejich příklad přiměl i Chewieho, aby byl statečnější, než původně chtěl. Vrhání las a rozkřapáváni hlav ho začalo tak bavit, že skoro zapomněl na svou laserovou pistoli.

V jedné chvíli se zhoupl na střechu kolosu, v patách mu byl Teebo a Wicket. Se zaduněním přistáli na vršku toho kolébavého vynálezu, a jak se snažili na něm udržet, dělali strašný rámus, takže jeden z vojáků uvnitř otevřel horní poklop, aby se podíval, co se děje. Než stačil vystřelit, Chewie ho vytáhl ven a praštil jím na zem – Wicket a Teebo okamžitě poklopem prolezli a zneškodnili dalšího vojáka.

Ewokové řídili císařský kolos podobným způsobem jako spídry – strašně, ale s nadšením. Chewie několikrát málem shora spadl, ale ani zuřivý štěkot dolů do kokpitu neměl zvláštní účinek – Ewokové se jenom chichotali, kvíkali a kodrcali se v tomhle novém spídru.

Chewie slezl dovnitř. Trvalo mu půl minuty, než řízení zvládl – císařská technologie byla poměrně standardní. A pak se metodicky začal přibližovat k jednomu nic netušícímu kolosu po druhém, a rozmetal je na prach. Nepřítel většinou neměl ani ponětí, co se děje.

Když obří válečné stroje začaly mizet v plamenech, Ewoky to nadchlo. Seběhli se za Chewieho kolosem. Wookiee začínal měnit spád bitvy.

Han se mezitím horečně potýkal s kontrolním panelem. Pokaždé, když zapojil další spojení, dráty zaprskaly, ale dveře se neotvíraly. Za zády se mu krčila Leia, pálila z laserové pistole a kryla mu záda.

Nakonec se k ní obrátil: „Pomoz mi, myslím, že jsem na to přišel. Podrž to.“

Podal jí jeden drát. Zastrčila zbraň do pouzdra, vzala podávaný drát a držela ho, zatímco Han vytáhl z opačné strany panelu další dva dráty.

„Hned to nebude,“ řekl.

Tři dráty zasršely; došlo ke spojení. Najednou se ozvalo hlasité BHUMP, a před první dveře zapadl druhý pancíř, takže nepřekonatelná bariéra se zdvojila.

„Skvěle. Takže teď se musíme dostat přes dvoje dveře,“ zamumlala Leia.

V té chvíli ji zasáhl do paže laserový výboj a srazil ji k zemi.

Han k ní přispěchal. „Leio, ne!“ křičel a snažil se zastavit krvácení.

„Princezno Leio, jste v pořádku?“ strachoval se Threepio.

„To nic není,“ zavrtěla hlavou. „Jenom –“

„Stát!“ zakřičel jakýsi hlas. „Jediný pohyb a je po vás!“

Ztuhli, zvedli hlavu. Před nimi neochvějně stáli dva těžkooděnci, zbraně namířené.

„Vztyk,“ nařídil jeden. „Ruce nahoru.“

Han a Leia se po sobě podívali, zahleděli se jeden druhému do očí, proplouvali hlubinami svých duší po jeden zadržovaný, nekonečný okamžik, během kterého všechno pocítili, pochopili, uchopili, sdíleli.

Solův pohled sklouzl k Leinu pouzdru – pokradmu z něj vytáhla pistoli a teď ji držela připravenou ke střelbě. Její pohyb zůstal vojákům skrytý, protože Han stál před Leiou a částečně zakrýval výhled.

Znovu se jí podíval do očí a porozuměl. S posledním úsměvem, který vycházel ze srdce, zašeptal: „Miluji tě.“

„Já vím,“ odpověděla prostě.

Pak ta chvilka minula; a na nevyslovené, okamžité znamení se Han vrhl stranou a Leia vypálila do vojáků.

Vzduch se zaplnil laserovou palbou – celý areál zahalil oranžovorůžový závoj, podobný elektronové bouři, protínané silnými záblesky.

Když se kouř rozptýlil, před Hana se přikolébal obří císařský kráčející kolos a zůstal stát. Han se podíval nahoru a viděl, že děla mu míří přímo do obličeje. Zvedl paže a udělal zkusmo krok vpřed. Nevěděl úplně přesně, co udělá. „Zůstaň vzadu,“ řekl potichu Leie a v duchu měřil vzdálenost ke stroji.

V té chvíli se na vrcholku kolosu otevřel poklop a Chewbacca s milým úsměvem vystrčil hlavu.

„Ahr rahr!“ zaštěkal Wookiee.

Solo by ho nejradši políbil. „Chewie! Pojď sem dolů! Je zraněná!“ Rozběhl se, aby přivítal svého partnera, ale v půli kroku se zastavil. „Ne, počkej. Mám nápad.“