ězdné Války: Návrat Jediho

V.

Stromy na Endoru rostly do výše tisíce stop. Jejich kmeny, kryté hrubou, rezavou kůrou, se tyčily vzpřímeně jako pilíře, některé silné jako dům, jiné tenké jako noha. Jejich listy byly jako jehlice, ale byly šťavnatě zelené, a po lese vrhaly jemné zelenomodré vzorce slunečního světla.

Mezi těmito prastarými obry hustě rostla lesní flóra – několik druhů borovic, různé opadavé druhy, rozmanitě pokroucené a olistěné. Přízemním porostem byly hlavně kapradiny, ale ty byly místy tak husté, že připomínaly měkké zelené moře, které se lehce vlnilo v lesním vánku.

Tak to vypadalo na celém měsíci; zeleň, staroba, ticho. Světlo prosakovalo rozprostírajícími se větvemi jako zlatá jícha, jako by i sám vzduch byl živý. Byl teplý, a zároveň byl chladný. Tohle byl Endor.

Ukradený císařský raketoplán spočíval na mýtině spoustu mil od císařské přistávací plochy, a byl maskovaný nařezanými větvemi, listím a prstí. Navíc se malá loď pod vznosnými stromy změnila v trpaslíka. Její ocelový plášť by sem příliš nezapadal, kdyby nebyl tak dokonale nenápadný.

Povstalecký kontingent se právě snažil vystoupit po strmém svahu kopce u mýtiny. Leia, Chewie, Han a Luke šli v čele, za nimi v řadě neuspořádaná přepadová četa v helmách. Tato jednotka byla složena z elitních pozemních vojáků povstalecké Aliance. V jistých směrech to byla nesourodá skupina, pečlivě je vybrali podle prokázané iniciativy, důmyslnosti a dravosti. Někteří byli cvičení členové komanda, jiní omilostnění trestanci – ale všichni nenáviděli Impérium s vášní, která přehlušila pud sebezáchovy. A všichni věděli, že jde o životně důležitý výpad. Jestli se jim nepodaří zničit štít, bude to konec povstání. Druhá možnost neexistovala.

Takže jim nikdo nemusel říkat, aby byli ostražití, když beze slova šli po lesní stezce. Každý z nich byl ostražitější než kdykoli předtím.

Zadní voj brigády tvořili Artoo Detoo a See Threepio. Zakulacená hlava Artoo se za chůze otáčela pořád dokola, světla senzorů blikala na nekonečně vysoké stromy, které je obklopovaly.

„Bííí-dúp!“ pronesl k Threepio.

„Ne, já si nemyslím, že je tady pěkně,“ odpověděl jeho zlatý společník nedůtklivě. „Při naší smůle to tu bude obydlené výhradně příšerami, které požírají droidy.“

Voják před Threepio se otočil a udělal na ně důrazně: „Pšššt!“

Threepio se otočil k Artoo a zašeptal: „Tiše, Artoo.“

Všichni byli trochu nervózní.

Chewie a Leia dosáhli hřebene. Padli k zemi, posledních několik stop se plazili a nahlédli přes okraj. Chewbacca zvedl svoji velkou tlapu na znamení, aby se ostatní zastavili. Najednou se zdálo, že les ztichl ještě víc.

Luke a Han se plazili po břiše vpřed, aby se podívali taky. Chewie a Leia opatrně ukázali kapradinami. Nedaleko pod nimi, ve strži vedle čistého rybníčku, tábořili dva císařští průzkumníci. Připravovali si z denních přídělů jídlo a byli zcela zaujati jeho ohříváním na přenosném vařiči. Poblíž parkovaly dva spídrové motocykly.

„Máme to zkusit okolo?“ zašeptala Leia.

„To zabere spoustu času,“ zavrtěl Luke hlavou.

Zpoza kmenu vykoukl Han. „Jo, a jestli nás zahlédnou a ohlásí nás, bude celý náš výlet k ničemu.“

„Jsou jenom dva?“ Leia pořád vypadala skepticky.

„Podíváme se,“ usmál se Luke s uvolněným vydechnutím; všichni odpověděli podobným úšklebkem. Už to začínalo.

Leia pokynula zbytku čety, aby zůstali tam, kde jsou; pak se s Lukem, Hanem a Chewbaccou potichu přikradli k tábořišti.

Když byli skoro u mýtiny, ale stále je kryl podrost, Solo rychle vklouzl na vedoucí pozici. „Zůstaňte tady,“ zasyčel. „Chewie a já se o to postaráme.“ A rošťácky se na ně usmál.

„Potichu,“ upozorňoval Luke, „mohlo by jich být –“

Ale než dořekl, Han se svým chlupatým partnerem vyskočil a řítil se na mýtinu.

„– víc,“ dokončil Luke pro sebe. Podíval se na Leiu.

Pokrčila rameny. „Co jsi čekal?“ Některé věci se nikdy nezmění.

Než mohl Luke odpovědět, upoutal je povyk z rokliny. Přitiskli se k zemi a dívali se.

Han byl zaujatý pěstním soubojem s jedním vojákem – tak šťastně nevypadal už celé dny. Druhý voják skočil na svůj spídr a chtěl utéct. Ale ve chvíli, kdy zažehl motory, vypálil Chewie několik ran ze svého samostřílného laseru. Nešťastného vojáka to odhodilo proti obrovskému stromu; následoval krátký, tlumený výbuch.

Leia vytáhla svoji laserovou pistoli a utíkala na bitevní pole, těsně následovaná Lukem. Ale ve chvíli, kdy dobíhali, zapráskaly všude kolem nich mohutné laserové výboje, až se zapotáceli a padli na zem. Leia ztratila pistoli.

Omámeně se podívali nahoru a viděli další dva císařské vojáky, kteří se vynořili na vzdálené straně mýtiny a míří ke svým spídrům, schovaným v křoví. Vojáci zastrčili zbraně do pouzdra, nasedli na stroje a zažehli motory.

Leia se těžce zvedla na nohy: „Tamhle jsou ještě dva!“

„Vidím je,“ odpověděl Luke a zvedal se. „Zůstaň tady.“

Ale Leia měla vlastní nápad. Utíkala ke zbývajícímu raketovému spídru, nastartovala a pustila se do pronásledování prchajících vojáků. Když projížděla kolem Luka, vyskočil na sedadlo za ni a oba odletěli.

„Rychle, centrální spínač,“ zakřičel jí přes rameno a přes řev raketových motorů. „Zruš jim komlinky.“

Když Luke s Leiou vyrazili z mýtiny za císařskými, Han a Chewie právě zdolali posledního vojáka. „Hej, počkejte!“ zakřičel Solo; ale byli pryč. Bezmocně odhodil zbraň na zem a na mýtinu vproudil zbytek povstaleckého komanda.

Luke a Leia uháněli hustým podrostem několik stop nad zemí, Leia u řízení, Luke se držel za ní. Dva prchající císařští vojáci měli slušný náskok, ale při dvou stech mílích za hodinu byla Leia lepším pilotem – tenhle talent se v její rodině dědil.

Chvílemi vypálila několik výbojů z laserových děl spídru, ale byli pořád ještě moc daleko, aby mohla mířit přesně. Výboje dopadaly daleko od pohyblivých cílů, tříštily stromy a podpalovaly křoví, když se stroje proplétaly mezi mohutnými, impozantními větvemi.

„Přibliž se k nim!“ zakřičel Luke.

Leia stáhla páku a mezera se zmenšila. Vojáci vycítili, že pronásledovatel získává metry, a riskantně zahýbali sem a tam, protahovali se úzkými mezerami mezi stromy. Jeden ze strojů zachytil o kůru, voják téměř ztratil kontrolu nad řízením a výrazně zpomalil.

„Dostaň se k němu z boku!“ zaječel Luke Leie do ucha.

Zamířila svůj spídr tak blízko k vojákovu spídru, že jejich kormidla o sebe hrozivě zaskřípala. Luke najednou přeskočil z Leina stroje za vojáka, chytil císařského bojovníka za krk a shodil ho. Voják v bílé výstroji odletěl proti silnému kmeni, jenom kosti zapraskaly, a navždycky se ponořil do kapradinového moře.

Luke se přesunul dopředu na sedadlo řidiče, několik vteřin si hrál s řízením a vyrazil za Leiou, která už byla vpředu. Oba se vydali za zbývajícím vojákem.

Letěli přes kopec a kamenný most, těsně se vyhýbali srážkám, v jejich stopách se vzněcovaly suché popínavé rostliny. Hon se stočil na sever a minul rokli, kde odpočívali další dva císařští vojáci. O chvilku později se do pronásledování pustili oni, těsně v patách Lukovi a Leie, a pálili z laserových zbraní. Luke, který byl stále za Leiou, se ohlédl.

„Drž se tady toho!“ zakřičel na ni a ukázal na vojáka vpředu. „Já si vezmu ty dva za námi!“

Leia vystřelila před sebe. Luke ve stejném okamžiku zažehl zpětné rakety a strhl stroj do rychlého brždění. Dva vojáci, kteří mu byli v patách, kolem něho prosvištěli, protože nedokázali svůj pohyb zpomalit. Luke ihned nabral rychlost a začal pálit z blasterů, najednou se z pronásledovaného změnil v pronásledovatele.

Při třetím pokusu zasáhl; jeden voják odletěl od řízení, udělal několik kotrmelců a v plamenech dopadl na balvan.

Vojákův společník jenom vrhl rychlý pohled na tu hromadu masa a přešel na přeplňovací režim stroje, takže ještě víc zrychlil. Luke s ním držel krok.

Daleko vpředu Leia a její první voják pokračovali ve svém rychlostním slalomu mezi mohutnými kmeny a nízko svěšenými větvemi. Leia ale byla tolikrát nucena vyhýbat se překážkám, že se zdálo, že nebude schopná se kořisti přiblížit. Najednou vyrazila přímo do vzduchu v neuvěřitelně příkrém úhlu, a rychle zmizela z dohledu.

Voják se zmateně ohlédl, nevěděl, jestli si může oddechnout nebo se má náhlého zmizení pronásledovatele bát. Její úmysly brzo vyšly najevo. Leia se na něho spouštěla od vrcholků stromů a pálila z kanónů. Vojákův stroj se otřásl pod nedalekým zásahem. Její rychlost byla ještě vyšší, než si představovala, a ve chvilce už uháněla vedle něho. Ale než poznala, co se děje, voják sáhl dolů a vytáhl z pouzdra pistoli – a než stačila zareagovat, vystřelil.

Její stroj se vymkl kontrole. Vyskočila právě včas – spídr se roztříštil o obrovský strom, a Leia se skutálela do změti podrostu, hnijících klád, mělké vody. Poslední, co skrz kouřící listí viděla, byla oranžová ohnivá koule; a pak byla tma.

Voják se ohlédl po výbuchu a spokojeně se zašklebil. Když se ale znovu podíval vpřed, potměšilý výraz zmizel, protože mířil přímo na padlý kmen. Ve chvilce bylo po všem, zůstaly jenom plameny.

Mezitím se Luke rychle blížil k posledními vojákovi, proplétali se mezi stromy, Luke se chvílemi opožďoval a zase na císařského jezdce dotahoval. Prchající voják prudce změnil směr a vrazil do Lukova stroje – oba se povážlivě naklonili, sotva minuli mohutný padlý strom, který jim ležel v cestě. Voják ho podletěl, Luke přeletěl – a když se na druhé straně snesl níž, dopadl přímo na vojákův stroj. Jejich kormidla se zaklesla do sebe.

Stroje byly konstruované více méně jako jednomístné sáně, s dlouhými úzkými tyčemi, které vycházely z přední části, a na konci těch tyčí byla pohyblivá křidélka, umožňující řízení. Když se kormidla zaklesla, stroje letěly jako jeden, ale řídit mohli oba jezdci.

Voják zabočil prudce vpravo a pokusil se Luka odhodit mezi skupinu mladých stromů vpravo. Ale v poslední vteřině se Luke naklonil vlevo a obrátil zaklesnuté stroje do horizontální polohy, Luke byl nahoře, voják dole.

Voják náhle přestal bránit Lukovu nakláněni vlevo a vrhl se celou vahou stejným směrem, takže stroje se otočily o třistašedesát stupňů a zůstaly v přesně stejné poloze jako předtím… ale před Lukem se náhle vynořil ohromný strom.

Bez přemýšlení ze stroje vyskočil. O zlomek vteřiny později voják zamířil příkře vlevo – kormidla se už rozdělila – a Lukův spídr bez jezdce se s výbuchem roztříštil o sekvoj.

Luke se kutálel ze svahu pokrytého mechem a postupně zpomaloval. Voják se vznesl vysoko, opsal kruh a vydal se ho hledat.

Luke se vypotácel z křoví, když se řvoucí spídr na něho snášel a pálil z laserových zbraní. Luke zažehl svůj světelný meč a stál pevně na místě. Jeho zbraň odrazila každý výboj, který voják na Luka vypálil; ale stroj se stále přibližoval. Za chvíli se oba setkají; stroj ještě více zrychlil, voják měl v úmyslu mladého Jediho přepůlit. Ale v poslední chvíli Luke uskočil stranou – dokonale načasovaným pohybem, jako matador čelící býku s raketovým pohonem – a jediným mohutným máchnutím světelného meče uťal stroji kormidlo.

Stroj se rychle začal otřásat; pak sebou začal trhat. Ve chvilce se úplně vymkl z kontroly a v příští vteřině dopadl na zem jako řvoucí ohnivá vlna.

Luke vypjal světelný meč a vydal se zpátky, aby se připojil k ostatním.

Vaderův raketoplán proletěl kolem nedokončené části Hvězdy smrti a hladce přistál v hlavním doku. Nehlučná ložiska spustila rampu pro Temného pána; jeho kroky byly neslyšné, když kráčel po chladivé oceli. Jeho kroky mrazily svou cílevědomostí a rychlostí.

Hlavní koridor byl plný dvořanů, všichni čekali na audienci u císaře. Vader nad nimi zkřivil rty – všichni jsou blázni. Nafoukaní patolízalové v sametových pláštích a s namalovanými obličeji; navonění biskupové, kteří si mezi sebou vyměňovali připomínky a rozsudky – koho jiného by to zajímalo; mastní obchodníci, shrbení pod váhou šperků ještě teplých od umírajících těl předchozích vlastníků; prostě násilníci, muži i ženy, kteří toužili být podplaceni.

Vader na takovou verbež neměl trpělivost. Míjel je bez pokývnutí, i když mnozí z nich by byli ochotni draze zaplatit za jeden laskavý pohled od vznešeného Temného pána.

Když došel k výtahu do císařovy věže, našel dveře zavřené. Po stranách šachty stáli červeně odění, těžce ozbrojení císařští gardisté, kteří, jak se zdálo, si Vaderovu přítomnost neuvědomili. Ze stínu vykročil důstojník a zastoupil Vaderovi cestu.

„Nemůžete vstoupit,“ řekl důstojník klidně.

Vader neplýtval slovy. Zvedl ruku a natáhl prsty k důstojníkovu krku. Důstojník se začal strašlivě dusit. Kolena se mu podlamovala, obličej zpopelavěl.

Lapal po dechu a znovu promluvil. „Je to… císařův… rozkaz.“

Vader obratem propustil muže ze svého neviditelného sevření. Důstojník, který už znovu dýchal, klesl na podlahu a třásl se. Opatrně si masíroval krk.

„Počkám, až se mu to bude hodit,“ řekl Vader. Otočil se a zadíval se průzorem ven. Tam zářil zelený Endor, vznášel se v černém vesmíru, skoro jako by zářil nějakým vnitřním zdrojem energie. Cítil, že ho přitahuje jako magnet, jako vakuum, jako pochodeň v temné noci.

Han a Chewie se krčili naproti sobě na lesní mýtině, byli zticha, byli blízko u sebe. Ostatní z přepadové čety odpočívali – pokud bylo možno – roztroušení kolem ve skupinách po dvou po třech. Všichni čekali.

Dokonce i Threepio mlčel. Seděl vedle Artoo a z nedostatku lepší činnosti si leštil prsty. Ostatní si kontrolovali hodinky nebo zbraně a odpolední světlo mizelo.

Artoo seděl, nehýbal se, až na malý radar, který mu vyčníval z vršku modrého a stříbrného trupu, otáčel se a skenoval les. Vyzařovala z něj klidná trpělivost užitkové techniky, nechal běžet program.

Najednou zapípal.

Threepio se přestal posedle leštit a bázlivě se zadíval do lesa. „Někdo jde,“ přeložil.

Všichni vzhlédli; zbraně se pozvedly. Na západním okraji mýtiny zapraskala větev. Nikdo nedýchal.

Z podrostu na mýtinu vystoupil unaveným krokem Luke. Všem se ulevilo, pušky se sklonily. Luke byl příliš unavený, aby si toho všímal. Svezl se na tvrdou zem vedle Sola a s vyčerpaným zasténáním si lehl.

„Perný den, co hochu?“ pronesl Han.

Luke se opřel o loket a usmál se. Připadalo mu, že to dalo spoustu úsilí a rámusu, než dostali pár císařských vojáků; ještě se ani nedostali do pořádné potyčky. Ale Han si stále udržoval svůj lehký tón. Byla to jakási nedbalá elegance, zvláštní druh šarmu. Luke doufal, že z vesmíru nikdy nezmizí. „Počkej, až se dostaneme k tomu generátoru,“ odsekl stejným tónem.

Solo se rozhlédl a zadíval se do lesa, ze kterého Luke právě vyšel. „Kde je Leia?“

V Lukově obličeji se najednou objevila starost. „Ona se nevrátila?“

„Myslel jsem, že je s tebou,“ Hanův hlas nabýval na výšce i hlasitosti.

„Rozdělili jsme se,“ vysvětloval Luke. Vyměnili si se Solem zachmuřené pohledy a pak oba pomalu vstali. „Radši se po ní podíváme.“

„Nechceš si chvíli odpočinout?“ navrhoval Han. Viděl v Lukově tváři únavu a chtěl ho šetřit pro nadcházející střetnutí, které určitě bude vyžadovat daleko více síly, než měl kdokoli z nich.

„Chci najít Leiu,“ řekl potichu.

Han přikývl, nehádal se. Dal znamení povstaleckému důstojníkovi, který byl zástupcem velitele přepadové čety. Důstojník přiběhl a zasalutoval.

„Veďte četu dál,“ nařídil Solo. „Sejdeme se u generátoru štítu v 0.30.“

Důstojník znovu zasalutoval a okamžitě začal vojáky organizovat. Během chvilky se jeden po druhém nořili do lesa, všem se viditelně ulevilo, že se konečně dali na pochod.

Luke, Chewbacca, generál Solo a dva droidi se otočili opačným směrem. Artoo je vedl, jeho otáčející se skener vyhledával všechny parametry, které vystihovaly jeho paní; a ostatní ho následovali mezi stromy.

První věc, kterou si Leia uvědomila, byl levý loket. Byl mokrý. Ležel v kaluži vody a už byl docela promočený.

S cáknutím vytáhla loket z vody a tím odhalila ještě něco: bolest – bolest v celé paži, když jí pohnula. Prozatím se rozhodla moc se nehýbat.

Další věc, která jí pronikla do vědomí, byly zvuky. Šplouchání, které způsobila loktem, ševel listí, občas zašvitoření ptáka. Zvuky lesa. Se zamručením se nadechla a všímala si toho zvuku.

Dále se jí nozdry začaly zaplňovat vůněmi; vlhkou vůní mechu, kyslíkovou vůní listí, vzdálenou vůní medu, výpary vzácných květin.

S vůní přišla chuť – chuť krve na jazyku. Několikrát otevřela a zavřela ústa, aby zjistila, odkud krev přichází; ale nepodařilo se jí to. Místo toho její pokus způsobil, že si uvědomila nové bolesti – v hlavě, v krku, v zádech. Znovu začala pohybovat pažemi, ale tím si přivodila celou přehlídku dalších bolestí; takže znovu znehybněla.

Dále dovolila, aby jí do smyslového vnímání pronikla teplota. Slunce zahřívalo prsty na pravé ruce, zatímco dlaň, která zůstala ve stínu, zůstávala chladná. Zezadu jí do nohou foukal větřík. Levá ruka, přitisknutá na kůži břicha, byla teplá.

Měla pocit, že se… probudila.

Pomalu – vlastně se jí nechtělo vidět tu škodu, protože vidět určité věci znamená uvádět je do skutečnosti, a vidět vlastní polámané tělo nebyla skutečnost, se kterou se chtěla seznámit – pomalu otevřela oči. Tady u země bylo všechno rozmazané. V popředí nejasná hněď a šeď, která se postupně jasnila a v dálce se stávala zelenější. Pomalu zaostřovala.

Postupně uviděla Ewoka.

Zvláštní, malé, chlupaté stvoření stálo na tři stopy od Leina obličeje a nebylo vyšší než tři stopy. Měl veliké, tmavé, zvědavé, hnědavé oči a sporé tlapy s malými prsty. Celý, od hlavy k patě, byl pokrytý měkkou, hnědou srstí, takže vypadal úplně jako plyšové mládě Wookiee, se kterým si Leia, jak si vzpomněla, jako dítě hrála. Vlastně když to stvoření uviděla vedle sebe stát, pomyslela si, že je to jenom sen, vzpomínka z dětství, která se vynořila z jejího popleteného mozku.

Ale nebyl to sen. Byl to Ewok. A jmenoval se Wicket.

Nebyl ani obzvlášť roztomilý – protože když Leia dál zaostřila, uviděla, že má za pasem přivázaný nůž. Nic jiného na sobě neměl, až na malou koženou pokrývku hlavy.

Dlouho pozorovali jeden druhého, nehýbali se. Zdálo se, že Ewoka princezna překvapila; nebyl si jistý, co to je nebo jaké má úmysly. V té chvíli se Leia rozhodla zjistit, jestli se dokáže posadit.

Se zaúpěním se posadila.

Ten zvuk malého chlupáče zjevně vylekal; uskočil, zapotácel se a spadl, „Ííííí!“ zakvičel.

Leia se důkladně zkoumala, hledala známky vážného poranění. Šaty měla potrhané; několik řezných ran, modřin, všude odřeniny – ale zdálo se, že nic není zlomené či nenapravitelné. Neměla však ponětí, kde je. Znovu zaúpěla.

To Ewokovi dodalo. Vyskočil, popadl čtyřstopý oštěp a v obraně ho namířil proti ní. Ostražitě kroužil kolem a opatrně do ní kopím dloubl; bylo vidět, že se spíš bojí, než aby byl agresivní.

„Hele, nech toho,“ smetla Leia zbraň popuzeně. To v téhle chvíli potřebovala ze všeho nejméně – aby ji zapíchl plyšový medvídek. Jemněji dodala: „Já ti neublížím.“

Opatrně vstala a zkoušela nohy. Ewok pro jistotu ustoupil.

„Neboj se,“ snažila se ho Leia uklidnit. „Jenom se chci podívat, co se stalo s mým motocyklem.“ Věděla, že čím víc bude mluvit tímhle pokojným tónem, tím bude stvořeníčko klidnější. A navíc věděla, že pokud mluví, je s ní všechno v pořádku.

Nohy měla trochu nejisté, ale dokázala pomalu přejít k zuhelnatělým zbytkům spídru, které ležely napůl roztavené u paty zčernalého stromu.

Pohybovala se pryč od Ewoka, který to jako rozpustilé štěně považoval za bezpečné znamení a následoval ji k vraku. Leia zvedla ze země laserovou pistoli císařského vojáka; to bylo všechno, co z něj zbylo.

„Myslím, že jsem vystoupila právě včas,“ zamumlala.

Ewok zhodnotil situaci svýma velkýma, zářivýma očima, přikývl, zavrtěl hlavou a několik vteřin hlasitě kničel.

Leia se rozhlédla po hustém lese, pak se s povzdechem posadila na padlý kmen. Její oči teď byly ve stejné úrovni s očima Ewoka, a tak se znovu měřili, trochu poplašení, trochu zaujatí. „Problém je v tom, že jsem tu jaksi zůstala trčet,“ přiznala se. „A ani nevím, kde jsem.“

Vložila hlavu do dlaní, jednak aby se nad situací zamyslela, a pak aby vyhladila bolest ze spánků. Wicket se posadil vedle ní a přesně napodobil její pozici – hlavu v tlapách, lokty na kolenou – a pak soucitně ewoksky povzdychl.

Leia se s porozuměním zasmála a podrbala stvořeníčko na chlupaté hlavě mezi ušima. Předl jako kotě.

„Nemáš u sebe čistě náhodou komlink?“ Dobrý vtip – ale doufala, že když o tom bude mluvit, něco ji napadne. Ewok několikrát zamrkal – ale díval se na ni stále nevyzpytatelně. Leia se usmála: „Ne, myslím, že nemáš.“

Najednou Wicket ztuhl; zastříhal ušima a začenichal ve vzduchu. Naklonil hlavu a celý se napjal pozorností.

„Co je?“ zašeptala Leia. Cosi bylo zjevně v nepořádku. Pak to uslyšela i ona; tiché, opatrné zapraskání v křoví.

Ewok najednou vydal hlasitý, vyděšený skřek. Leia vytáhla pistoli a skočila za kládu; Wicket se prosmýkl vedle ní a vmáčkl se dolů. Následovalo dlouhé ticho. Nejistá, napjatá Leia zaměřila veškeré smysly na blízké křoví. Byla připravená bojovat.

Přes všechnu ostražitost neočekávala, že laserový výboj přijde z místa, odkud vyšel – z výšky napravo. Vybuchl před kládou v přepršce světla a borových třísek. Rychle střelbu oplatila – dvěma krátkými výboji – a vzápětí vycítila, že se k ní cosi blíží zezadu. Pomalu se otočila a zjistila, že se nad ní tyčí císařský voják a zbraní jí míří na hlavu. Natáhl ruku k pistoli, kterou měla v ruce.

„Vezmu si ji,“ přikázal.

Avšak zpod kmene se bez varování vynořila chlupatá ruka a bodla nožem vojáka do nohy. Muž zavyl bolestí a začal poskakovat po jedné noze.

Leia se sklonila pro laserovou pistoli, která mu vypadla. Překulila se, vystřelila, zasáhla vojáka přímo do hrudi a vypálila mu srdce.

Les znovu ztichl, spolkl hluk a světlo, jako by jich nikdy nebylo. Leia nehybně ležela na místě, lapala po dechu a čekala další útok. Žádný nepřišel.

Wicket vystrčil svou chlupatou hlavu zpod kmene a rozhlédl se. „Ííííp rrp skrp úúúúh,“ zabublal ustrašeným tónem.

Leia vyskočila, proběhla kolem, krčila se, otáčela hlavou ze strany na stranu. Zdálo se, že zatím je tu bezpečno. Obrátila se ke svému novému boubelatému příteli: „Asi bude lepší, jestli se odsud dostaneme pryč.“

Vydali se do hustého podrostu a Wicket se ujal vedení. Leia si zprvu nebyla jistá, ale Wicket na ni naléhavě pokřikoval a tahal ji za rukáv. Předala tedy velení podivnému malému zvířátku a následovala je.

Nechala chvíli svoje myšlenky volně plynout a nohám dovolila, aby ji rychle nesly pod gargantuovskými stromy. Najednou si uvědomila, že nejen Ewok je malý, ale i ona sama je vedle těchto stromů nepatrná. Některé byly deset tisíc let staré a tyčily se do nedohledna. Byly to chrámy životní síly, kterou vyznávala; sahaly až do vesmíru. Cítila, že je součástí jejich velikosti, ale zároveň ji činí nepatrnou.

A osamělou. Cítila se tu osamělá, v tomhle obřím lese. Celý život žila s lidskými giganty; otcem, velkým senátorem Organou, matkou, tehdy ministryní vzdělání; se svými vrstevníky a přáteli, všichni to byli obři…

Ale tyhle stromy… Podobaly se mocnému výkřiku, kterým ohlašovaly svoji výjimečnost. Byly tady! Byly starší nežli čas! Budou tu dlouho poté, kdy už nebude Leia, povstání, Impérium…

A pak už se necítila tak osamělá, ale znovu měla pocit, že někam patří, mezi ty úžasné, rozvážné bytosti. Cítila se jejich součástí navzdory času a prostoru, pojila ji s nimi chvějivá, životní síla, ze které…

Mátlo ji to. Je součástí a přitom stojí odděleně. Nemohla to pochopit. Cítila se obrovská i malá, statečná i plachá. Cítila se jako nepatrná, samostatná jiskřička, která tancuje v plamenech života… tancuje za tajnůstkářským, zavalitým miniaturním medvědem, který ji vedl hlouběji a hlouběji do lesa.

Aliance vlastně bojovala proto, aby tohle bylo zachráněno – chlupatá stvoření v obřím lese pomáhají vylekaným, statečným princeznám do bezpečí. Leia zatoužila, aby její rodiče byli naživu, aby jim o tom mohla povědět.

Lord Vader vystoupil z výtahu a stanul ve vchodu do trůnního sálu. Světelné kabely hučely po stranách šachty a vrhaly podivnou záři na královské gardisty, kteří tam čekali. Rozhodně odkráčel chodbou, pak nahoru po schodech a pokorně se zastavil za trůnem. Poklekl, znehybněl.

Téměř okamžitě zaslechl císařův hlas. „Vstaň. Vstaň a mluv, příteli.“

Vader povstal a trůnní křeslo se otočilo, takže se mu císař díval do tváře.

Jejich oči překlenuly světelné roky a Vader přes tu propast promluvil: „Můj pane, štítem pronikla malá jednotka povstalců a přistála na Endoru.“

„Ano, vím.“ V tom tónu se neobjevil ani náznak překvapení, ale naplnění.

Vader si toho všiml, pak pokračoval. „Je s nimi můj syn.“

Císařovo obočí se o zlomek milimetru svraštilo. Hlas zůstal klidný, nevzrušený, lehce zvědavý: „Víš to určitě?“

„Cítil jsem ho, můj pane.“ Byla to skoro výčitka. Věděl, že císař se mladého Skywalkera bojí, obává se jeho moci. Vader a císař mohli doufat, že jen společně se jim podaří stáhnout rytíře Jedi na temnou stranu. Řekl to znovu a zdůraznil svou jedinečnost: „Já jsem ho cítil.“

„Zvláštní, že já ne,“ zamumlal císař a z jeho očí se staly štěrbiny. Oba věděli, že síla není všemocná – a nikdo při jejím používání není neomylný. Vše se opíralo o zostřené vědomí, představivost. Vader a jeho syn byli určitě spojeni těsněji než císař a mladý Skywalker – ale císař si nyní uvědomoval rušivé proudění, které dřív nechápal, nepravidelnosti v síle, kterým nerozuměl. „Jsem zvědav, jestli jsou tvé pocity v této záležitosti zřetelné, lorde Vadere.“

„Jsou zřetelné, můj pane.“ Poznal synovu přítomnost, rozčilovala ho, jitřila, vábila a kvílela hlasem, který patřil jemu samému.

„Pak musíš odletět na Posvátný měsíc a počkat na něho,“ řekl císař Palpatin prostě. Pokud byly věci jasné, byly jasné.

„Přijde ke mně?“ zeptal se Vader pochybovačně. Takhle to necítil. Cítil, že ho cosi táhne.

„Přijde ze své vlastní svobodné vůle,“ ujistil ho císař. Musí to být z jeho vlastní svobodné vůle, jinak bude všechno ztraceno. Duch se nedá zkazit násilím, musí být sveden. Musí sám být aktivní. Musel toužit. Luke Skywalker tyhle věci znal a stále jako kočka kroužil kolem černého ohně. Osudy se nikdy nedají přečíst s naprostou jistotou – ale Skywalker přijde, to bylo jasné. „Viděl jsem to. Má s tebou soucit a to bude jeho zhouba.“ Soucit byl slabinou rytířů Jedi, a vždycky jí bude. Jejich rozhodující zranitelné místo. Císař zranitelný nebyl. „Ten chlapec k tobě přijde a ty mi ho pak přivedeš.“

Vader se hluboce uklonil. „Jak si přejete.“

Císař, ze kterého čišela zlá vůle, propustil Temného pána. Vader v pochmurné předtuše odkráčel z trůnního sálu, aby se nalodil na raketoplán směrem Endor.

Luke, Chewie, Han a Threepio pročesávali podrost za Artoo, jehož anténa se nepřestávala otáčet. Bylo pozoruhodné, jakým způsobem malý droid dokázal ukazovat cestu takovým nepřehledným terénem, ale dařilo se mu to bez zaváhání, jeho miniaturní řezací nástroje na podvozku a na trupu hladce klestily cestu všude, kde křoví příliš zhoustlo a nedalo se jím projít.

Artoo se najednou zastavil, čímž svoje následovníky trochu překvapil. Radar se začal otáčet rychleji, Artoo si pro sebe cvakal a bzučel, a pak vyrazil vpřed se vzrušeným oznámením: „Vrrr dííp dWP búúúúú dWÍÍ op!“

Threepio se za ním rozběhl. „Artoo říká, že raketové motocykly jsou tady nahoře – a jéje.“

Vtrhli na mýtinu jako první, ale všichni se zastavili pohromadě hned na kraji. Všude se povalovaly zuhelnatělé zbytky tří spídrů – nemluvě o pozůstatcích nějakých císařských vojáků.

Rozdělili se, aby si vraky prohlédli. Neviděli žádnou stopu, až na útržek Leina kabátu. Han ho opatrně držel a přemýšlel.

Threepio tiše promluvil: „Senzory Artoo nenašly žádnou další stopu princezny Leiy.“

„Doufám, že teď není nikde poblíž,“ řekl Han směrem ke stromům. Nechtěl si ani představovat, že by ji měl ztratit. Po tom všem, co se stalo, prostě nemohl věřit, že by měla skončit takhle.

„Vypadá to, jako by do těch dvou najela,“ řekl Luke, jenom aby něco řekl. Nikdo z nich nechtěl vyvozovat žádné závěry.

„Zdá se, že si dobře poradila,“ odpověděl Han stručně. Patřilo to Lukovi, ale mluvil pro sebe.

Jenom Chewbacca vypadal, že ho mýtina nezajímá. Díval se do hustého křoví za mýtinou, pak nakrčil nos a začenichal.

„Rahrr!“ zařval a vrhl se do houští. Ostatní spěchali za ním.

Artoo potichu nervózně zapískal.

„Co hledáš?“ obořil se na něho Threepio. „Snaž se být trochu konkrétnější, ano?“

Stromy byly stále vyšší, když se mezi nimi skupina prodírala. Objemné kmeny byly čím dál mohutnější. Ostatní porost postupně řídl, takže se dalo snáz projít, ale v povstalcích sílil pocit, že se zmenšují. Bylo to hrozivé.

Najednou se houštiny znovu rozestoupily na další mýtinu. V jejím středu byl do země zapíchnutý vysoký kůl, na kterém viselo několik odřezků syrového masa. Všichni zůstali stát a dívali se, pak opatrně šli ke kůlu.

„Co to je?“ vyjádřil Threepio otázku všech.

Chewbaccův čenich úplně zdivočel v jakémsi čichovém deliriu. Chewie se držel zpátky, jak to jen bylo možné, ale nakonec nedokázal odolat: sáhl po jednom kusu masa.

„Ne, počkej!“ vykřikl Luke. „Nedělej to –“

Ale bylo pozdě. V okamžiku, kdy se maso od kůlu odtrhlo, stáhla se všude kolem dobrodruhů veliká síť a všechny je vyzdvihla vysoko nad zem, jako zmítající se klubko rukou a nohou.

Artoo divoce pískal – byl naprogramován tak, že nesnášel polohu hlavou dolů – a Chewie lítostivě štěkal.

Han si odtáhl od úst chlupatou tlapu a vyplivl trochu chlupů. „Skvěle, Chewie. To se ti povedlo. Pořád myslíš jenom na svoje břicho –“

„Jenom klid,“ zavolal Luke. „Pojďme vymyslet, jak se z toho dostaneme.“ Pokusil se uvolnit si ruce, ale neúspěšně; jednu měl zaklesnutou za zády v síti, druhou mačkala noha Threepio. „Může se někdo dostat k mému světelnému meči?“

Artoo byl úplně dole. Natáhl svoji řezací končetinu a začal stříhat oka sítě, upletené z popínavých rostlin.

Mezitím se Solo snažil protlačit ruku kolem Threepio a natahoval se, aby dosáhl na světelný meč, který se houpal Lukovi u pasu. Artoo prořezal další kus liány a všichni se s trhnutím snesli o něco níž a Hana to zmátlo tak, že se ocitl tváří v tvář protokolárnímu droidovi.

„Uhni z cesty, Zlatohlávku – uch – z cesty –“

„Jak si myslíte, že se cítím já?“ ohrazoval se Threepio. V takovéhle situaci nebylo o protokolu ani řeči.

„Já fakticky ne–“ začal Han, ale Artoo náhle prořezal poslední oko a všichni se ze sítě vysypali na jednu hromadu. Postupně se vzpamatovávali, sedali si, ohlíželi se, jestli jsou ostatní v pořádku, a jeden po druhém zjišťovali, že jsou obklíčeni dvacítkou chlupatých potvůrek, které na hlavách měly měkké kožené čapky nebo klobouky; všechny mávaly oštěpy.

Jedna se přiblížila k Hanovi, přistrčila mu dlouhý oštěp k obličeji a zavřískla: „Ííííí wk!“

Solo zbraň odstrčil se strohým doporučením: „Miř tou věcí někam jinam.“

To vyburcovalo druhého Ewoka, který do Hana také šťouchl. Han kopí znovu odmrštil, ale přitom se řízl do ruky.

Luke hmátl po světelném meči, ale v té chvíli přiběhl třetí Ewok, který ty útočnější odháněl stranou a přitom asi na ně vychrlil řadu nadávek, protože pokřikoval velmi urážlivým tónem. Luke se rozhodl meč nechat schovaný.

Ale Han byl zraněný a rozzuřený. Sáhl po pistoli. Luke ho zastavil, než Han zbraň vytáhl, a významně se na něho podíval. „Počkej – to bude v pořádku,“ dodal. Nikdy nezaměňuj schopnosti se vzhledem, učíval ho Ben – nebo činy s pohnutkami. Luke neměl jistotu, co se týče těchhle malých chlupáčů, ale měl určitý pocit.

Han si držel paži a ovládl se, když se Ewokové nahrnuli k nim a zabavili jim zbraně. Luke dokonce vydal svůj světelný meč. Chewie podezíravě vrčel.

Artoo a Threepio se právě vyprošťovali ze zbytků sítě, když Ewokové mezi sebou vzrušeně zabrebentili.

Luke se otočil ke zlatému droidovi. „Threepio, rozumíš tomu, co říkají?“

Threepio vstal z padlé sítě, ohmatával se a hledal škrábance nebo promáčknutí. „Ach, moje hlava,“ stěžoval si.

Při pohledu na jeho tělo, vztyčené v plné výšce, začali Ewokové mezi sebou kvikat, ukazovali si na něho a gestikulovali.

Threepio promluvil k jednomu z nich, který vypadal jako vůdce: „Čríí brííp a šurr du.“

„Bló wrííí dblííop wííšrííí!“ odpověděl chlupáč. „Du wíí šííss?“ „Rííop glwah wrrripš.“ „Šrííí?“

Jeden Ewok najednou pustil kopí z tlapy, zalapal po dechu a padl před blýskavým droidem na kolena. V příští chvíli ho ostatní Ewokové následovali. Threepio se podíval na své přátele a poněkud zmateně pokrčil rameny.

Chewie překvapeně štěkl. Artoo zahloubaně bzučel. Luke s Hanem zvědavě pozorovali batalión klanějících se Ewoků.

Potom na jakýsi neviditelný pokyn malá stvořeníčka začala jednohlasně prozpěvovat: „Íík hou, íík hou, Rhíakí rhííkíí hou…“

Han se podíval na Threepio s hlubokou nedůvěrou. „Co jsi jim vlastně řekl?“

„Myslím, že „ahoj“,“ odpověděl Threepio téměř omluvně. Zaváhal, než dodal: „Mohl jsem se zmýlit, používají velmi primitivní nářečí… mám pocit, že si myslí, že jsem jakýsi bůh.“

Chewbacca a Artoo to považovali za velmi zábavné. Několik vteřin se ozýval hysterický štěkot a hvízdání, než se konečně dokázali utišit. Chewbacca si musel utřít slzu, která mu vytryskla.

Han jenom zavrtěl hlavou s galakticky unaveným výrazem trpělivosti. „Takže co kdybys využil svého božského vlivu, abys nás z toho dostal?“ navrhl s nadějí…

Threepio se vypjal do plné výše a promluvil s neotřesitelnou důstojností: „Prosím za prominutí, kapitáne Solo, ale to by nebylo správné.“

„Správné!?“ zařval Solo. Vždycky věděl, že tenhle nafoukaný droid ho jednoho dne pořádně dohřeje, a zdálo se, že k tomu dojde právě dnes.

„Zosobňovat božstvo je v rozporu s mým programem,“ odpověděl Solovi, jako by cosi tak samozřejmého nepotřebovalo vysvětlení.

Han hrozivě vykročil k protokolárnímu droidovi, prsty ho svrběly touhou po vypínači. „Poslouchej, ty hromado kraťasů, jestli ne–“ Dál se nedostal, protože se mu před obličejem náhle hrozivě vynořilo patnáct ewokských oštěpů. „Jenom jsem žertoval,“ usmál se přívětivě.

Průvod Ewoků se pomalu nořil do temnícího se lesa – drobná, tmavá stvoření se proplétala bludištěm mezi obry. Slunce už skoro zapadlo a mohutný les díky stínům vypadal ještě prostorněji. Ale zdálo se, že Ewokové jsou tu jako doma a zahýbali na každou zarostlou stezku s neochvějnou jistotou.

Na ramenou nesli čtyři zajatce – Hana, Chewbaccu, Luka a Artoo –, kteří byli přivázaní k dlouhým větvím a mnohokrát omotaní liánami, které je znehybnily tak, že se mohli pouze vrtět jako larvy v hrubých, listnatých kuklách.

Na nosítkách z větví, narychlo stlučených v jakési křeslo, se vysoko nad rameny malých Ewoků nesl Threepio. Jako nějaký monarcha přehlížel mohutný les, kterým ho nesli – levandulový západ slunce, který prosvítal houštím, exotické květiny, které se začaly zavírat, věkovité stromy, lesknoucí se kapradí – a věděl, že nikdo před ním nemohl vychutnat tohle všechno tak, jako on teď. Nikdo neměl jeho senzory, jeho obvody, programy, paměťové banky – a tak z určitého hlediska skutečně byl tvůrcem toho malého vesmíru, jeho obrazů a barev.

A to bylo dobře.