Hvězdné Války: Návrat Jediho

VI.

Ewokové odnášeli Luka a jeho přátele do své vesnice a Lukovi připadalo, že vrcholky stromů jsou velmi blízko u hvězdného nebe. Luke si nejdřív neuvědomil, že je to vesnice – oranžové jiskřičky světla v dálce zprvu považoval za hvězdy. To byla částečně pravda, protože jak se tak pohupoval přivázaný k tyči, ohnivě jasné body blikaly přímo nad ním mezi stromy.

Pak ale zjistil, že je vynášejí vzhůru po spletitých schodech a skrytých můstcích, vinoucích se kolem ohromných kmenů; čím výš stoupali, tím byla světla větší a třpytivější. Když se skupina dostala na stromech stovky metrů vysoko, Luke si konečně uvědomil, že světla jsou hořící hranice – mezi korunami stromů.

Nakonec je přenášeli po vratkém dřevěném chodníku, příliš vysoko nad zemí, než aby v propasti pod sebou mohli něco zahlédnout. V jedné tísnivé chvíli se Luke bál, že je prostě hodí přes zábradlí, aby jim dali poznat lesní zákony. Ale Ewokové měli na mysli něco jiného.

Úzké podlaží končilo uprostřed mezi dvěma stromy. První stvoření v řadě se pevně chytilo dlouhé liány a zhouplo se ke vzdálenému kmeni – Luke viděl, když otočil hlavu, že v obřím kmeni je vytesaný veliký otvor, zející jako jeskyně. Ewokové si nad propastí rychle přehazovali liány sem a tam, až vznikla jakási mřížka – a Luke zjistil, že ho po zádech přes ni táhnou, stále přivázaného k dřevěné tyči. Jednou se podíval dolů do nicoty. Byl to nepříjemný pocit.

Na druhé straně se ocitli na chatrné, úzké podlážce a čekali, až všichni přejdou. Pak miniatury medvědů rozpletli síť lián a pokračovali i se zajatci dál do stromu. Uvnitř byla úplná tma, ale Luke měl dojem, že je to spíš tunel než vykotlaná díra ve stromě. Na všech stranách cítil pevné, nepoddajné stěny, jako by se pohybovali norou. Když se z ní o padesát yardů dále vynořili, byli na návsi.

Tvořila ji řada dřevěných podlážek, prken a chodníků, které spojovaly početnou skupinu stromů. Tohle lešení podpíralo osadu chatrčí, postavených z roztodivných kombinací kůže, bláta a proutí, deskových střech, hliněných podlah. Před mnoha chatrčemi hořely malé táboráky – jiskry zachytával důmyslný systém spletených lián, které jiskry odváděly na místo, kde se hasily. A všude byly stovky Ewoků.

Kuchaři, koželuhové, strážní, dědečkové. Matky při pohledu na vězně sháněly kvičící děti a zaháněly je do chatrčí, nebo si na vězně ukazovaly a brumlaly. Kouř z ohňů, na kterých se připravovala večeře, zaplňoval vzduch; děti hrály různé hry; minstrelové vyluzovali na dutých tyčích a rákosu podivnou, zvučnou hudbu.

Dole byla rozlehlá temnota, nahoře snad ještě rozlehlejší; ale v téhle maličké vesnici, která se mezi oběma temnotami vznášela, Luke pocítil jakési teplo a světlo, a zvláštní mír.

Průvod uchvatitelů a zajatců se zastavil před největší chatrčí. Luka, Chewieho a Artoo opřeli i s tyčemi o blízký strom. Hana připoutali k ostré tyči a položili ho nad hromadu roští, které se podezřele podobalo rožništi. Kolem se shromáždily tucty Ewoků, kteří si zvědavě brebentili a pokvikovali.

Z velké stavby se vynořil Teebo. Byl o něco vyšší než většina ostatních, a nesporné byl nesmlouvavější. Na srsti měl vzorec světlých a tmavě šedých pruhů. Namísto obvyklé kožené čapky nosil na hlavě polovinu zvířecí lebky s rohy, kterou ještě přizdobil peřím. V ruce měl kamennou sekeru; na to, že to byl jen malý Ewok, se nesl ohromně pyšně.

Zběžně si skupinku prohlédl a pak se zdálo, že učinil jakési prohlášení. Po něm předstoupil jeden člen lovecké party – Paploo, ten Ewok, který se zdál, že se dívá na vězně trochu shovívavěji.

Teebo s Paploo krátce hovořili. Rozmluva se ale brzy změnila v horkokrevnou hádku, kdy se Paploo zjevně vězňů zastával a Teebo patrně zavrhoval jakékoli ohledy. Ostatní členové kmene stáli kolem a s velkým zájmem debatu sledovali, chvílemi vykřikovali své komentáře a vzrušeně kvikali.

Threepio, jehož nosítka – trůn položili na čestné místo vedle rožně, ke kterému byl přivázaný Solo, zaujatě sledoval probíhající hádku. Jednou či dvakrát začal Lukovi a ostatním překládat – ale po několika málo slovech přestal, protože mluvčí hovořili moc rychle, a Threepio nechtěl ztratit smysl toho, co bylo řečeno. Což mělo za následek, že nepředal žádnou informaci, kromě jmen Ewoků, kteří hráli hlavní roli.

Han se podíval na Luka a pochybovačně se zamračil. „Vůbec se mi to nelíbí.“

Chewie vrčením vyjádřil svůj naprostý souhlas.

Najednou z velké chýše vyšel Logray a v jeho přítomnosti všichni ztichli. Byl menší než Teebo, ale nepochybně požíval větši úcty. Na hlavě měl také polovinu zvířecí lebky – z nějakého velkého ptáka, ze které trčelo jediné pero. Srst měl proužkovanou do hnědá a v obličeji se zračila moudrost. Neměl žádnou zbraň; jenom váček u boku a příslušné propriety, završené páteří kdysi mocného nepřítele.

Pozorně, jednoho po druhém zajatce hodnotil, Hana očichal, okusil v prstech látku Lukova oblečení. Teebo a Paploo mu brumlavě sdělovali své rozdílné názory, ale zdálo se, že to Lograye nezajímá, takže brzy přestali.

Když Logray přistoupil k Chewbaccovi, zdálo se, že je zcela ohromen, a strčil do Wookieeho hromádkou kostí. Avšak Chewbacca měl jisté námitky; hrozivě na medvídka zařval. Logray už další poučení nepotřeboval a rychle ustoupil – zároveň sáhl do váčku a hodil směrem k Chewbaccovi nějaké byliny.

„Opatrně, Chewie,“ upozorňoval ho Han z druhé strany návsi. „Je to určitě jejich kápo.“

„Ne,“ opravil ho Threepio, „jsem přesvědčen, že je to jejich medicinman.“

Luke se už chystal zasáhnout, pak se rozhodl počkat. Bude lepší, jestli si tohle vážné shromážděníčko udělá o nich závěry samo, svou vlastní cestou. Ewokové vypadali pozoruhodně zemitě na národ, který miluje výšky.

Logray přešel kousek dál, aby si prohlédl Artoo Detoo, nejúžasnější stvoření ze všech. Očichával ho, ťukal na něho a hladil kovovou schránku droida, pak svraštil obličej v užaslém výrazu. Po chvilce přemýšlení nařídil malého robota osvobodit.

Zástup vzrušeně zabrumlal a o několik stop ustoupil. Dva strážní s noži odřízli liánová pouta Artoo, takže droid z tyče sklouzl a neslavně křápl na zem.

Strážní ho postavili na nohy. Artoo se najednou rozčilil. Zaměřil se na Teeba jako na původce své potupy a se strašlivým pípáním začal honit vylekaného Ewoka dokola. Zástup zařičel – někdo pozdravoval Teeba, jiní kvíkáním povzbuzovali rozrušeného droida.

Nakonec se Artoo dostal k Teebovi dost blízko, aby ho mohl praštit elektrickým výbojem. Otřesený Ewok vyskočil do vzduchu, z plna hrdla zaječel a utíkal pryč tak rychle, jak to jenom jeho sporé nožičky svedly. Do velké chatrče pokradmu vklouzl Wicket, zatímco diváci vřískavě vyjadřovali pohoršení nebo potěšení.

Threepio se zlobil. „Artoo, nech toho! Jenom všechno zhoršuješ.“

Artoo se přihnal přímo před zlatého droida a začal mu pípáním důrazně domlouvat: „Wrííí op dúú rhíi vrrr gk gdk dk whúú dop dhop vríí dúú dwíít.“

Takový příval Threepio značně rozladil. S povýšeným pokývnutím se na svém trůnu narovnal: „Takhle se nemluví s nikým, kdo je v mém postavení.“

Luke se bál, že se situace začíná vymykat kontrole. S náznakem netrpělivosti v hlase zavolal na svého věrného droida: „Threepio, myslím, že je čas, abys za nás promluvil.“

Threepio – po pravdě trochu nepřívětivě – se obrátil ke shromážděným chlupáčům a pronesl krátkou řeč, při které chvílemi ukazoval na své přátele, přivázané k tyčím.

Lograye to viditelně rozrušilo. Mávnutím zastavil svoje lidi, dupal nohama a celou minutu na zlatého droida křičel. Na závěr svého prohlášení kývl na několik svých pozorných kamarádů, kteří mu kývnutí oplatili a začali pod Hana skládat dříví na podpal.

„Tak co říkal?“ křičel Han trochu ustaraně.

Threepio mrzutě ochabl. „Poněkud mě to zneklidňuje, kapitáne Solo, ale zdá se, že budete hlavním chodem při banketu na mou počest. Velmi ho urazilo, že jsem mu navrhoval něco jiného.“

Než stačil ještě něco říct, bubny ze špalků začaly tlouct zlověstné synkopy. Všechny chlupaté hlavy se jako jeden muž otočily ke vchodu do velké chýše. Z ní vyšel Wicket a za ním Velký Chirpa.

Chirpa měl šedou srst a silnou vůli. Na hlavě měl posazenou girlandu spletenou z listí, zubů a rohů velkých zvířat, která porazil v boji. V pravé tlapě nesl cosi vyrobeného z dlouhé kosti létajícího ještěra; v levé držel leguána, který byl jeho miláčkem a rádcem.

Jediným pohledem přehlédl situaci, pak se otočil, aby počkal na hosta, který se teprve teď nořil z velké chýše za ním.

Tím hostem byla krásná mladá princezna z Alderaanu.

„Leio!“ vykřikli Luke a Han najednou.

„Rahrhah!“

„Búúú dÍÍdwíí!“

„Vaše Výsosti!“

Vyjekla a spěchala ke svým přátelům, ale cestu jí zastoupila falanga Ewoků s oštěpy. Obrátila se k Velkému Chirpovi, pak ke svému robotskému tlumočníkovi.

„Threepio, řekni jim, že to jsou moji přátelé. Musí je pustit na svobodu.“

Threepio se podíval na Chirpu a Lograye. „Ííp skvíí rhííou,“ řekl mnohem ochotněji. „Skvííou roah mííp mííb íírah.“

Chirpa a Logray zavrtěli hlavou pohybem, který i bez překládání znamenal ne. Logray zaštěbetal ke svým pomocníkům příkazy, a ti se znovu horlivě pustili do skládání dřeva pod Solem.

Han si s Leiou vyměnil bezmocný pohled. „Tak nějak mám pocit, že jsem toho moc nestihl udělat.“

„Luku, co můžeme podniknout?“ naléhala Leia. Tohle vůbec nečekala. Čekala, že jim poskytnou průvodce zpátky k lodi nebo při nejhorším krátkou večeři a nocleh. Vůbec těmhle stvořením nerozuměla. „Luku?“ ptala se.

Han už se chystal pronést nějaký návrh, ale zarazil se, zadrželo ho, že Leia tak náhle a výhradně věří Lukovi. Dřív si toho nějak nevšiml, a teď to jenom zaregistroval.

Ale než mohl říct slovo o svém plánu, Luke zvolal: „Threepio, řekni jim, že jestli neudělají, co si přeješ, tak se rozzlobíš a uděláš kouzlo.“

„Ale pane Luku, jaké kouzlo?“ protestoval droid. „Já přece –“

„Řekni jim to!“ nařídil mu Luke a úplně nezvykle zvýšil hlas. Byly chvíle, kdy Threepio pokoušel trpělivost dokonce i Jediho.

Překladatelský droid se otočil k širokému publiku a velmi důstojně promluvil: „Ííímííblíí skrííš oahr aiš š šístí mííp íp íp.“

Zdálo se, že Ewoky tohle prohlášení velmi znepokojilo. Všichni o několik kroků ustoupili, až na Lograye, který udělal dva kroky vpřed. Cosi na Threepio zakřičel – cosi, co znělo velmi podobně jako výzva.

Luke zavřel oči a dokonale se soustředil. Threepio začal strašně chrastit, jako by ho nachytali při falšování vlastního programu. „Oni mi nevěří, pane Luku, přesně jak jsem vám říkal…“

Luke ale droida neposlouchal; v duchu si ho představoval. Viděl ho, jak blýskavý a zlatý sedí na trůnu z větví, pokyvuje semhle a tamhle, žvaní o zbytečnostech, sedí v černé prázdnotě Lukova vědomí… a pomalu se začíná vznášet.

Threepio se pomalu začal vznášet.

Nejdřív si toho nevšiml; nejdřív si toho nevšiml nikdo. Threepio nepřestával mluvit a jeho nosítka se pomalu zvedala ze země. „… říkal jsem vám to, říkal, říkal jsem vám, že mi nebudou věřit. Nevím, proč jste – proč – počkejte chvilku … co se to děje…?“

Threepio si uvědomil zároveň s Ewoky, co se děje. Ewokové padli k zemi hrůzou z létajícího trůnu. Threepio se teď začal otáčet, jako by seděl na otáčecí židli. Půvabně, majestátně se otáčel.

„Pomoc,“ zašeptal. „Artoo, pomoc.“ Velký Chirpa křikl rozkazy na svoje nahrbené pochopy. Ti rychle vyběhli a uvolnili vězňům pouta. Leia, Han a Luke se dlouho a silně objímali. Zdálo se jim všem, že je to zvláštní prostředí, ve kterém získali první vítězství v tažení proti Impériu.

Luke si uvědomil, že za ním cosi žalostně pípá, otočil se a uviděl Artoo, jak hledí na Threepio, který se nepřestával otáčet. Luke zlatého droida pomalu spustil k zemi.

„Díky, Threepio,“ poplácal ho mladý Jedi vděčně po rameni.

Threepio, stále trochu otřesený, vstal s váhavým, nevěřícným úsměvem. „Co – co – netušil jsem, co všechno ve mně vězí.“

Chýše Velkého Chirpy byla veliká, podle ewokských měřítek – ale Chewbacca, sedící se zkříženýma nohama, hlavou skoro drhl o strop. Wookiee se hrbil na jedné straně obydlí se svými povstaleckými kamarády, zatímco Velký a deset Stařešinů sedělo na druhé straně naproti nim. Uprostřed, mezi oběma skupinami, zahříval noční vzduch ohníček, který vrhal na hliněné stěny prchavé stíny.

Venku čekala celá vesnice na rozhodnutí, ke kterému měla tahle rada dospět. Byla zádumčivá, jasná noc, ztěžklá vážností chvíle. I když bylo dost pozdě, žádný Ewok nespal.

Uvnitř mluvil Threepio. Smyčky pozitivních a negativních zpětných vazeb už výrazně ovlivnily plynulost jeho kvikavého jazyka; právě byl uprostřed živého líčení dějin galaktické občanské války – prokládal svou řeč pantomimou, divadelní deklamací, zvuky výbuchů a redakčním komentářem. V jedné chvíli dokonce napodoboval císařský kráčející kolos.

Stařešinové Ewoků pozorně naslouchali, občas si mezi sebou cosi zamumlali. Byl to úžasný příběh, úplně je pohltil – chvílemi je děsil, chvílemi rozzuřoval. Logray jednou nebo dvakrát pohovořil s Velkým Chirpou a položil Threepio několik otázek, na které zlatý droid odpověděl velice dojemně – jednou dokonce Artoo pískl, pravděpodobně pro větší důraz.

Ale když vyprávění skončilo a stařešinové se krátce poradili, Velký zavrtěl záporně hlavou s výrazem žalostné nespokojenosti. Nakonec se obrátil k Threepio, cosi mu řekl a Threepio přátelům překládal.

„Velký Chirpa říká, že je to velmi dojemný příběh,“ vysvětloval droid. „Ale s Ewoky to nemá nic společného.“

Malou místnost zaplnilo hluboké a tíživé ticho. Jenom oheň si potichu praskal ve své zářivé, ale chmurné samomluvě.

Nakonec to byl Solo – jediný ze všech přítomných –, kdo promluvil za celou skupinu. Za Alianci.

„Řekni jim, Zlatohlávku –,“ usmál se na droida, poprvé vědomě laskavě. „Řekni jim, že je těžké překládat povstání, takže by ten příběh neměl vypravovat překladatel. Takže jim to povím já.

Neměli by nám pomáhat proto, že je o to žádáme. Neměli by nám pomáhat ani proto, že je to v jejich zájmu – a to skutečně je, jak víme –, ale například už jenom proto, že Impérium odčerpává z tohoto měsíce spoustu energie, aby mohlo generovat deflektorní štít, a až přijde zima, tak vám ta energie bude chybět, a myslím, že to strašně odnesete… ale o to nejde. Řekni jim to, Threepio.“

Threepio překládal. Han pokračoval.

„Ale ani proto by nám pomáhat neměli. Takhle jsem všechno dělal já, jenom proto, že to bylo v mém zájmu. Ale už to tak není. No, aspoň ne tak moc. Teď dělám většinu věcí pro své přátele – protože co jiného je důležité? Peníze? Moc? Jabba to všechno měl, a víte, jak dopadl. Oukej, oukej, jde o to – že přátelé jsou… vaši přátelé. Chápete?“

Byla to jedna z nejméně obratných obhajovacích řečí, které Leia v životě slyšela, ale oči se jí zalily slzami. Ewokové na druhé straně zůstali mlčenliví, neteční. Teebo a jeho stoický malý kamarád Peploo si vyměnili několik mumlavých slov; ostatní zůstali nehybní, výrazy ve tvářích nečitelné.

Když se mlčení protahovalo, Luke si odkašlal. „Myslím, že takový pojem je pro ně možná abstraktní – možná je obtížné takové vazby narýsovat,“ začal pomalu, „ale pro celou galaxii, pro všechny povstalce je strašně důležité zničit císařské tady na Endoru. Podívejte se nahoru, tamhle tou dírou ve střeše, kterou odchází kouř. Jenom v té malé dírce můžete napočítat stovku hvězd. Na celém nebi jsou jich milióny a další miliardy už ani nevidíte. A všechny ty hvězdy mají své planety a měsíce a na nich žijí šťastní lidé, jako vy. A Impérium to všechno ničí. Přece… když tak ležíte na zádech a hledíte na všechny ty jasné hvězdy, skoro se vám zatočí hlava. Je to někdy tak krásné, že to skoro… nemůžete unést. A vy jste součástí té krásy, všechno je součástí jedné síly. A Impérium se snaží všechna ta světla zhasnout.“

Threepio chvíli trvalo, než dopřekládal – chtěl, aby každé slovo bylo přesné. Když konečně domluvil, stařešinové se kvikavě rozhovořili, chvílemi hlasitěji a zase tišeji, umlkali a znovu se domlouvali.

Leia věděla, co se Luke snaží říct, ale bála se, že Ewokové žádnou spojitost neuvidí. Přesto však těsná souvislost existovala, jenom kdyby se jí podařilo tu mezeru mezi nimi přemostit. Vzpomněla si, co dřív v lese prožila – pocit, že splývá se stromy, jejichž vztažené paže jako by se dotýkaly samotných hvězd; hvězd, jejichž světlo prosakovalo na zem jako kouzelný vodopád. Cítila moc toho kouzla v sobě, zaznívalo všude kolem chýše, od bytosti k bytosti, znovu proudilo skrz ni a dodávalo jí sílu a klid; až pocítila, že s Ewoky téměř splývá – měla pocit, že jim rozumí, zná je; je s nimi propojená, dýchá s nimi.

Debata utichla a v chatrči se rozhostilo další ticho. Lein dech se v souladu s jejich dechem také ztišil; a s důvěrnou samozřejmostí přednesla radě svou žádost. „Udělejte to kvůli stromům,“ řekla. To bylo všechno. Všichni čekali něco víc, ale už nic neřekla; jenom tuhle krátkou, zdánlivě neobratnou větu.

Wicket všechno pozoroval z boční řady se vzrůstajícím zájmem. Několikrát na něm bylo vidět, že se jen obtížně ovládá, aby se do porady nevložil – ale teď vyskočil na nohy, několikrát chýši přešel sem a tam, nakonec se otočil ke stařešinům a přednesl vlastní ohnivou řeč.

„Ííp íp, míp ík skví.“

Threepio přátelům překládal: „Velectění starší, této noci se nám dostalo nebezpečného, úžasného daru. Je to dar svobody. Tento zlatý bůh…,“ na tomto místě se Threepio odmlčel dostatečně dlouho, aby všichni měli možnost tuto chvíli vychutnat; pak pokračoval: „Tento zlatý bůh, jehož návrat k nám hlásala stará proroctví už od dob Prvního stromu, tento bůh nám říká, že nebude naším Pánem, říká nám, že se můžeme svobodně rozhodnout podle své vůle – že se musíme rozhodnout; stejně jako všechno živé si musí zvolit svůj osud. On přišel, velectění stařešinové, a zase odejde; už víc nebudeme otroky jeho božského vedení. Jsme volní.

Ale jak se musíme zachovat? Zmenší se láska Ewoka k lesu jenom proto, že z něho může odejít? Ne – jeho láska je větší, protože z něho dokáže odejít, ale zůstává. Tak je to i s hlasem Zlatého; můžeme zavřít oči, ale nasloucháme.

Jeho přátelé nám pověděli o síle, velkém živém duchu, jehož jsme všichni součástí, stejně jako listy jsou oddělené, ale přesto jsou součástí stromu. Známe toho ducha, velectění stařešinové, i když mu neříkáme síla. Přátelé Zlatého nám říkají, že tahle síla je ve velkém nebezpečí, tady a všude. Když les zasáhne oheň, kdo je v bezpečí? Ani Velký strom, z něhož pochází všechno; ani jeho listy, ani jeho kořeny, ani ptáci, kteří v něm hnízdí. Všechno je v nebezpečí, vždycky a pořád.

Postavit se takovému ohni je statečný čin, velectění stařešinové. Mnozí zemřou, aby les žil dál.

Ale Ewokové jsou stateční.“

Malý medvídek se zahleděl na ostatní, kteří v chýši seděli. Nikdo neřekl ani slovo; přesto bylo řečeno hodně. Po chvíli Wicket svoje prohlášení uzavřel.

„Velectění stařešinové, musíme pomoci této vznešené společnosti ani ne tak kvůli stromům, ale spíše pro záchranu listí na stromech. Tito povstalci jsou jako Ewokové, kteří jsou jako listy. Zmítané větrem, bezmyšlenkovitě požírané hejny kobylek, které na světě žijí – přesto se vrhneme do šlehajících plamenů, aby i jiní poznali příjemné světlo; přesto si měkce usteleme, aby jiní mohli odpočívat; přesto se zmítáme v nelítostném větru, abychom zaseli strach a zmatek do srdcí našich nepřátel; měníme barvu, jakmile se změní roční období. Stejně tak musíme pomoci našim bratrským listům, těmto povstalcům – protože na nás přišla doba změny.“

Zůstal před nimi klidně stát, v očích mu tančily ohníčky. Čas se zastavil a zdálo se, že celý svět strnul.

Starší byli dojati. Bez dalšího slova přikývli na souhlas. Možná byli telepaty.

V každém případě Chirpa vstal a bez úvodů učinil krátké prohlášení.

Po celé vesnici se najednou rozezněly bubny. Stařešinové vyskočili – přestali být vážní – a přeběhli chýš, aby povstalce objali. Teebo začal objímat dokonce i Artoo, ale radši si to rozmyslel, když droidek s hlubokým varovným pípnutím poodjel. Teebo se místo toho rozběhl a hravě vyskočil Wookieemu na záda. Han se nejistě usmíval: „Co se děje?“ „Nevím to jistě,“ odpověděla Leia koutkem úst, „ale nijak špatně to nevypadá.“

Luke se stejně jako ostatní podílel na té radosti – ať už znamenala cokoliv –, příjemně se usmíval a dával najevo dobrou vůli, když tu najednou jeho srdce zaplnil temný mrak, vznášel se v něm a způsobil, že v záhybech Lukovy duše se usadil vlhký chlad. Vyhladil jeho stopy z obličeje a proměnil tvář v masku. Nikdo si ničeho nevšiml.

Threepio konečně chápavě přikývl, když mu Wicket situaci vysvětloval. Otočil se s rozmáchlým gestem k povstalců: „Stali jsme se součástí kmene.“

„Přesně po tom jsem vždycky toužil,“ řekl Solo. Threepio mluvil dál a snažil se sžíravého hvězdného kapitána ignorovat. „Veliký slavnostně přísahal, že nám všemožně pomohou, abychom zbavili jejich zemi nepřátel.“

„No, malá pomoc taky pomoc, to říkám vždycky,“ uchechtl se Solo.

Obvody Threepio se nad tou Corelliánovou nevděčností znovu začaly rychle přehřívat. „Teebo říká, že jeho hlavní průzkumníci, Wicket a Paploo, nám ukážou nejkratší cestu ke generátoru štítu.“

„Řekni jim, že děkujeme, Zlatohlávku.“ Han prostě miloval, když mohl Threepio popíchnout. Nemohl si pomoct.

Chewie vyrazil mohutné zaštěkání, šťastný, že se znovu dají na pochod. Jeden z Ewoků si ale myslel, že si říká o jídlo, a přinesl Wookiemu pořádný kus masa. Chewbacca neodmítl. Zhltl maso jediným polknutím, zatímco se několik Ewoků seběhlo a užasle ho pozorovalo. Dívali se na ten husarský kousek nevěřícné, až se začali strašně chechtat; a jejich smích byl tak nakažlivý, že se začal chechtat i Wookiee. Jeho chraplavý řehot připadal chichotajícím se Ewokům opravdu šprýmovný, takže – jak měli ve zvyku – na Chewieho skočili a začali ho bláznivě lechtat, což jim Wookiee trojnásobně oplácel, až všichni zůstali ležet v jednom klubku, úplně vyčerpaní. Chewie si otřel oči a popadl druhý kus masa, který žvýkal už pomalejším tempem.

Solo mezitím organizoval výpravu. „Jak je to daleko? Budeme potřebovat čerstvé zásoby. Není moc času, to víte. Dej mi taky kousek, Chewie…“

Chewie zavrčel.

Luke se stáhl v chýši do pozadí a pak vším tím zmatkem proklouzl ven. Na návsi probíhala veliká slavnost – tancovalo se tu, ozýval se kvikot, samé pošťuchování – ale Luke se tomu vyhnul. Odcházel od ohňů pryč, daleko od všeho veselí, po zastrčeném chodníku na neosvětlené straně mohutného stromu.

Leia ho následovala.

Noční vzduch byl plný lesních zvuků. Cvrčci, míhající se hlodavci, závany větru, skličující volání sov. Voněl tu jasmín, který kvete v noci, a borovice; obě vůně se étericky doplňovaly. Nebe bylo jako černý křišťál.

Luke se díval na nejjasnější hvězdu na nebi. Vypadala, jako by v hloubi planula zuřivými živelnými výpary. Byla to Hvězda smrti.

Nemohl z ní spustit oči. Tak ho našla Leia.

„Co se děje?“ zašeptala.

Unaveně se usmál. „Bojím se, že všechno jde špatně. Možná taky ne. Možná všechno nakonec půjde tak, jak má.“

Cítil, že Darth Vader je velmi blízko.

Leia ho vzala za ruku. Cítila, že je jí Luke velmi blízký… ale nedovedla říct proč. Vypadal teď tak ztracený, tak osamělý. Tak vzdálený. Skoro jeho ruku ve své necítila. „Co se děje, Luku?“

Podíval se na jejich propletené prsty. „Leio…, vzpomínáš si na svou matku? Svou opravdovou matku?“

Ta otázka ji dokonale zaskočila. Vždycky se cítila tak blízká svým adoptivním rodičům, že jí připadali jako skuteční rodiče. Skoro nikdy si na svou skutečnou matku nevzpomněla – připadala jí jako sen.

Ale Lukova otázka ji zarazila. Hlavou se jí mihly záblesky vzpomínek na dětství – pokřivené obrazy útěku… nějaká krásná žena… úkryt ve stromě. Najednou hrozilo, že ji ty útržky zaplaví city.

„Ano,“ řekla a odmlčela se, aby se ovládla. „Jenom trochu. Zemřela, když jsem byla ještě malá.“

„Co si pamatuješ?“ naléhal Luke. „Pověz mi to.“ „Jenom pocity, vlastně… představy.“ Chtěla to nechat být, bylo to tak smutné a tak vzdálené jejím současným starostem… ale v nitru jí cosi najednou zakřičelo.

„Pověz mi to,“ opakoval Luke. Překvapovalo ji, jak na ni naléhá, ale rozhodla se mu vyhovět, aspoň pro tuto chvíli. Věřila mu, i když ji děsil. „Byla velmi krásná,“ vzpomínala Leia nahlas. „Jemná a laskavá – ale smutná.“ Podívala se mu hluboko do očí a pátrala po jeho záměrech. „Proč se mě na to ptáš?“

Otočil se a zahleděl se znovu na Hvězdu smrti, jako by se už už chtěl otevřít; pak ho cosi polekalo a ihned se stáhl. „Já si na matku vůbec nevzpomínám,“ prohlásil. „Nikdy jsem ji nepoznal.“

„Luku, řekni mi, co tě trápí.“ Chtěla mu pomoci, věděla, že mu dokáže pomoci.

Dlouho se na ni díval, odhadoval její schopnosti, měřil její potřebu a touhu vědět. Byla silná. To neochvějně cítil. Mohl se na ni spolehnout. Všichni se na ni mohli spolehnout. „Vader je tady… teď. Na tomto měsíci.“

Zamrazilo ji, pocítila to přímo fyzicky, jako by jí skutečně ztuhla krev. „Jak to víš?“

„Cítím jeho přítomnost. Přišel pro mě.“

„Ale jak ví, kde jsme? Zavinil to ten kód, vynechali jsme nějaké heslo?“ Věděla, že nic z toho není pravda.

„Ne, zavinil jsem to já. Vycítí, když jsem nablízku.“ Chytil ji za ramena. Chtěl jí všechno říct, ale jakmile to zkusil, začala ho zrazovat vůle. „Musím tě opustit, Leio. Dokud jsem tady, ohrožuji celou skupinu a výpravu.“ Ruce se mu chvěly. „Musím se s Vaderem setkat.“

Leia byla čím dál zmatenější. Hlavou se jí rojily jakési náznaky jako divoké sovy poletující nocí, otírající se křídly o její tvář, jejich pařáty ji chytaly za vlasy, jejich drsné našeptávání jí znělo v uších: „Kdo? Kdo? Kdo?“

Prudce zavrtěla hlavou. „Nerozumím ti, Luku. Jak to myslíš, že se s ním musíš setkat?“

Přitáhl ji k sobě, najednou se choval velmi něžně; zůstal naprosto klidný. Říct to, jenom to říct, aby se mu ulevilo. „Je to můj otec, Leio.“

„Tvůj otec!?“ Nemohla tomu věřit; přesto to byla určitě pravda.

Pevně ji držel, byl jí oporou. „Leio, něco jsem zjistil. Nebude to pro tebe lehké, až to uslyšíš, ale musíš to vědět. Musíš se to dozvědět, ještě než odejdu, protože se nemusím vrátit. A jestli to nedokážu, zůstaneš pro Alianci jedinou nadějí.“

Podívala se stranou, zavrtěla hlavou, nechtěla se na něho podívat. Strašně ji zneklidňovalo to, co Luke říkal, ale nedokázala si uvědomit, proč. Byl to samozřejmě nesmysl; proto. Nazývat ji jedinou nadějí Aliance, pokud Luke zemře – proč, bylo to absurdní. Absurdní myšlenka, že Luke zemře, a považovat ji za jedinou naději.

Oba nápady byly naprosto nesmyslné. Odtáhla se od něho, odmítala jeho slova; aspoň kousek odstoupila, aby se mohla nadechnout. Zároveň s klidnějším rytmem dechu se vrátily útržky vzpomínek na matku. Poslední objetí, tělo odtržené od těla…

„Nemluv tak, Luku. Musíš přežít. Dělám, co umím – to my všichni –, ale nejsem nijak důležitá. Bez tebe… nesvedu nic. Ty jsi důležitý, Luku. Viděla jsem to. Máš moc, které nerozumím… a nikdy ji nemůžu mít.“

„Mýlíš se, Leio.“ Držel ji před sebou na vzdálenost paží. „Ty máš tu moc taky. Síla je v tobě mocná. Včas se naučíš ji používat, stejně jako já.“

Zavrtěla hlavou. Nemohla to poslouchat. Lhal. Neměla žádnou moc, ta síla byla někde jinde, ona mohla jenom pomáhat, utěšovat a podporovat. Co to povídal? Bylo to možné?

Přitáhl ji blíž k sobě, vzal její tvář do dlaní.

Díval se tak něžně, tak přejícně. Dával jí moc? Dokáže ji vlastně unést? Co to povídal? „Luku, co se s tebou stalo?“

„Leio, síla je v mé rodině mocná. Má ji můj otec, já ji mám, a také ji má… moje sestra.“

Leia se mu znovu podívala přímo do očí. Vířila v nich temnota. A pravda. To, co uviděla, ji polekalo… ale tentokrát se neodtáhla. Stála blízko u něj. Začínala chápat.

„Ano,“ zašeptal, když viděl, že porozuměla. „Ano. Jsi to ty, Leio.“ Objal ji.

Leia při těch slovech pevně zavřela oči, aby zadržela slzy. Marně. Celou ji to zaplavilo a přemohlo. „Já vím,“ přikývla. Přestala se pláči bránit.

„Pak víš, že musím k němu jít.“

Odstoupila od něho s obličejem zarudlým, myšlenkami roztříštěnými. „Ne, Luku, ne. Uteč, uteč daleko. Jestli vycítí tvou přítomnost, tak odsud odejdi.“ Držela ho za ruce, tváří se mu opřela o hruď. „Chtěla bych jít s tebou.“

Pohladil ji po hlavě. „Ne, nepůjdeš. Ty jsi nikdy nezakolísala. Když Han a já nebo ostatní pochybovali, ty jsi vždycky byla silná. Nikdy jsi neutíkala od odpovědnosti. Já to o sobě říct nemůžu.“ Pomyslel na svůj předčasný útěk z Dagobahu, bezhlavě riskoval všechno, než stačil dokončit výcvik, skoro tím všechno zničil. Podíval se dolů na černou mechanickou ruku, kterou si tím vysloužil. Kolik ztrát ještě zaviní jeho slabost? „No,“ řekl přiškrceně, „teď oba naplníme svoje osudy.“ „Luke, proč? Proč se mu musíš postavit?“ Přemýšlel o všech důvodech – aby vyhrál, prohrál, připojil se k němu, bojoval, zabil ho, plakal, odešel, obviňoval ho, ptal se proč, odpustil, neodpustil, zemřel – ale na konci věděl, že tu byl a je jenom jeden důvod. Jenom na jednom důvodu záleželo. „Je v něm dobro, cítil jsem to. Nevydá mě císaři. Můžu ho zachránit, můžu ho obrátit zpátky na dobrou stranu.“ Oči mu na chvíli zdivočely pochybami a vášní. „Musím to zkusit, Leio. Je to náš otec.“

Pevně se objali. Leie po obličeji tiše stékaly slzy.

„Na shledanou, drahá sestro – ztracená a nalezená. Na shledanou, sladká, sladká Leio.“

Začala plakat – oba plakali –, když od ní Luke odstoupil a pomalu odcházel po chodníku pryč. Zmizel v temnotě stromového tunelu, který vedl ven z vesnice.

Leia se za ním dívala a tiše plakala. Dala průchod svým pocitům, nepokoušela se slzy zastavit – místo toho se snažila je procítit, poznat zdroj, ze kterého pocházely, cestu, kterou se ubíraly, tmavé kouty, které vyčistily.

Nyní jí proudily vzpomínky, náznaky, podezření, napůl zaslechnuté šeptání, když si mysleli, že spí. Luke je její bratr! A Vader její otec. Tohle bylo příliš mnoho, než aby to mohla vstřebat najednou, bylo to informační přetížení.

Plakala, chvěla se a drmolila najednou, když se tu najednou objevil Han a zezadu ji objal. Šel ji hledat, zaslechl její hlas a přišel k ní právě včas, aby viděl, jak Luke odchází – ale teprve teď, když sebou Leia při jeho dotyku trhla a on ji otočil k sobě, si všiml, že vzlyká.

Jeho tázavý úsměv se změnil ve starost, podbarvenou strachem z možného soka. „Hej, co se to tu děje?“

Přemohla pláč a utřela si oči. „To nic, Hane. Jenom chci být chvilku sama.“

Cosi skrývala, to bylo jasné, a s tím se nehodlal smířit. „Jak to, že nic!“ řekl rozzlobeně. „Chci vědět, co se tu děje. Tak mi to řekni.“ Zatřásl s ní. Takhle se ještě nikdy necítil. Chtěl to vědět, ale zároveň nechtěl vědět to, co si myslel, že ví. Sevřelo se mu srdce, když si pomyslel, že Leia… s Lukem… ani se nedokázal donutit představit si to, co si nechtěl představit. Ještě nikdy takhle neztratil sebevládu, nelíbilo se mu to, nedokázal se tomu bránit. Uvědomil si, že s ní stále třese, a přestal.

„Nemůžu, Hane…“ Rty se jí začaly znovu chvět.

„Nemůžeš! Nemůžeš to říct mně? Myslel jsem, že jsme si blízcí, ale asi jsem se spletl. Možná bys to radši řekla Lukovi. Někdy jsem –“

„Ach, Hane!“ vykřikla a znovu propukla v pláč. Schovala se mu v náručí.

Jeho zlost se pomalu měnila ve zmatek a úlek, zatímco ji objímal, hladil po ramenou, utěšoval ji. „Promiň,“ zašeptal jí do vlasů. „Promiň.“ Vůbec nic nechápal – nerozuměl jí, ani sobě, ani svým zmateným pocitům, ani ženám, ani vesmíru. Věděl jenom, že před chvílí zuřil a teď je laskavý a něžný ochránce. To nedávalo žádný smysl.

„Prosím tě… jenom mě takhle drž,“ zašeptala. Nechtěla mluvit. Chtěla jenom, aby ji držel.

Tak ji držel.

Z orosených rostlin se zdvíhala ranní mlha, když nad obzorem Endoru vykouklo slunce. Šťavnaté listí na kraji lesa vydávalo vlhkou, zelenou vůni; za úsvitu byl celý svět tichý, jako by zadržoval dech.

V křiklavém kontrastu k okolní kráse se nad zemí rozpínala císařská přistávací plocha. Drsná, kovová, osmihranná; vypadala jako urážka, vypálená do zelené krásy krajiny. Křoví po obvodě bylo do černá spálené od opakovaných přistání raketoplánů; vegetace za nimi byla povadlá – umírala pod okovanými botami a chemickými výpary. Vypadalo to tu jako na smetišti.

Po ploše a po celém areálu neustále procházeli vojáci – nakládali a vykládali letouny, dohlíželi, hlídali. Při jedné straně byly zaparkované císařské kráčející kolosy – hranaté, pancéřované, dvounohé válečné stroje, dost velké, aby se do nich vešla četa vojáků, kteří mohli pálit z laserových děl do všech stran. Jeden císařský raketoplán odstartoval směrem k Hvězdě smrti, a pod jeho burácením se stromy přikrčily. Z lesa na druhé straně platformy se vynořil další kolos, vracel se z obchůzky. Krok za krokem se těžkopádně přibližoval k nákladnímu doku.

U zábradlí stál Darth Vader a beze slova hleděl do hlubin toho nádherného lesa. Brzy. Přijde to brzy; cítil to. Jako bubnování, které se zesiluje, se blížil jeho osud. Všude kolem byl strach, ale taková hrůza ho vzrušovala, nechal ji proto volně proudit. Strach byl povzbuzovacím prostředkem, bystřil mu smysly, brousil ostří jeho vášní. Blížilo se to.

Také cítil vítězství. Moc. Ale byla v nich jakási příměs… co to bylo? Ještě to nedokázal rozeznat. Budoucnost byla stále v pohybu; bylo obtížné v ní něco vidět. Její záblesky ho mučily, spektra vířila, neustále se proměňovala. Jeho budoucnost byla zastřená, hřměla dobýváním a ničením.

Teď už to bylo velmi blízko. Skoro zde. Z hloubi hrdla se mu vydralo zapředení, jako když divoká kočka vycítí kořist. Bylo to skoro zde.

Císařský kráčející kolos zadokoval na opačné straně a jeho dveře se otevřely. Vypochodovala z něho falanga těžkooděnců, sevřených do kruhového útvaru. Rázovali k Vaderovi.

Otočil se k přicházejícím vojákům, dech měl klidný, jeho černý plášť volně visel v tom bezvětrném ránu. Vojáci se před ním zastavili, na pokyn svého kapitána se rozestoupili a ukázali tak vězně, který byl v jejich středu. Byl to Luke Skywalker.

Mladý Jedi se na Vadera díval naprosto klidně, v mysli se mu vršily vrstvy různých obrazů.

Kapitán těžkooděnců promluvil k lordu Vaderovi: „Tenhle povstalec se nám vzdal. Myslím, že jich tu může být víc, i když to popírá, a žádám o svolení, abych celou oblast důkladně prohledal.“ Natáhl ruku k Temnému pánovi; držel v ní Lukův světelný meč. „Byl ozbrojený jenom tímhle.“

Vader se chvíli na světelný meč díval, pak ho pomalu vzal kapitánovi z ruky. „Nechtě nás o samotě. Prohledejte okolí a přiveďte jeho společníky ke mně.“

Důstojník i vojáci se stáhli zpátky do kolosu.

Luke a Vader osaměli uprostřed toho smaragdového míru věkovitého lesa, stáli a dívali se na sebe. Mlha se začala vypařovat. Čekal je dlouhý den.