Dokonalá Prázdnota

DO YOURSELF A BOOK

Bylo by poučné napsat historii vzestupu a úpadku Do yourself a book. Tato novinka knižního trhu se stala předmětem tak úporných polemik, že zastřely samotný předmět sporu. I příčiny, proč tento záměr zkrachoval, jsou dodnes nejasné. Nikdo se také nepokusil o průzkum názoru veřejnosti v tomto ohledu — snad je to dobře. Možná že veřejnost, která o osudu této akce rozhodla, sama nevěděla, co dělá.

Tento vynález už visel ve vzduchu dobrých dvacet let a můžeme pouze vyjádřit podiv, že nebyl uskutečněn dříve. Pamatuji první exempláře této,románové skládanky“. Byla to krabice formátu větší knížky obsahující návod, seznam a sadu „stavebních prvků“. Prvky byly papírové proužky různě široké, potištěné úryvky prózy. Každý proužek měl na okraji dírky, používané v knihařství, a několik číslic, vytištěných různými barvami. Když se všechny proužky složily podle základního, černého očíslování, vznikl výchozí text, který obvykle sestával alespoň ze dvou děl světové literatury, patřičně zkrácených. Kdyby skládačka sloužila pouze k takovéto rekonstrukci, neměla by význam ani obchodní hodnotu. Ta spočívala v možnosti přeskupovat pořadí prvků. Návod uváděl obvykle několik modelů přeskupení, k nimž se vztahovaly barevné číslice na okrajích. Tento nápad si dal patentovat „Universal“, který sáhl po knihách, u nichž skončila doba trvání autorského práva. Byla to díla klasiků — Balzaca, Tolstého, Dostojevského — přiměřeně zkrácená anonymními pracovníky nakladatelství. Vynálezci nepochybně adresovali tuto směs jistému druhu lidí, kterým snad dělá potěšení deformovat a předělávat arcidíla (spíše ovšem jejich primitivní verze). Dostaneš do ruky Zločin a trest, Vojnu a mír a můžeš si dělat s postavami, co se ti zlíbí, Nataša se může spustit před svatbou i po ní, Svidrigajlov se může oženit s Raskolnikovovou sestrou a ten zase — uniknout spravedlnosti a odjet se Soňou do Švýcarska, Anna Kareninová muže nepodvede s Vronským, ale se sluhou atd. Kritika jednomyslně zaútočila na takové vandalství; nakladatel se bránil, jak nejlépe uměl, ba dokonce dosti obratně.

Návod přiložený ke skládačce tvrdil, že takto je možno se naučit pravidlům kompoziční výstavby díla („výborné pro začínající spisovatele!“), že lze soubor použít jako psychologický projekční test („pověz mi, cos udělal s Aglájou z Idiota, a já ti povím, jaký jsi“), jedním slovem, že je to „trenažér“ pro kandidáty literatury a zábava pro každého jejího milovníka.

Nebylo nesnadné se přesvědčit, že nakladatele vedly mnohem méně šlechetné úmysly. World Books varovaly majitele před použitím „nevhodných“ kombinací. Šlo o přeskupení úryvků textu, které dávalo opačný význam scénám, původně bílým jako padlý sníh: vložením jedné věty začal nabývat nevinný rozhovor dvou žen lesbického významu, dokonce bylo možno dojít i k tomu, že se v ctihodných Dickensových rodinách pěstovalo krvesmilstvo — co si kdo přeje. „Výstraha“ byla, pochopitelně, jako pobídka k činnosti samozřejmě stylizována tak, aby nikdo nemohl vydavatele obvinit z porušení morálky. Neboť, jak v návodu bylo uvedeno, dělat takové věci je nepatřičné…

Rozlícený bezmocností (z právního hlediska nebyla tato věc napadnutelná, o to se nakladatelé postarali), známý kritik Ralph Summers tehdy napsal: „Takže tedy soudobá pornografie už nedostačuje. Musí se obdobně znetvořit všechno, co bylo dříve vytvořeno, ne proto, aby tato díla byla oproštěna od nečistých úmyslů, ale právě naopak, aby do nich se vkládalo něco, co se jim příčí. Tato ubohá náhražka černé mše, kterou si každý může za čtyři dolary odsloužit doma v ústraní na bezbranném těle zavražděných klasiků, je věru nestoudností.“

Záhy se ukázalo, že Summers ve své Kasandřině věštbě poněkud nadsadil: skládačky nešly na odbyt tak dobře, jak nakladatelé předpokládali. Zanedlouho byla připravena nová varianta „stavebnice“ — kniha s čistými listy, potaženými monomolekulární magnetickou fólií stejně jako proužky s texty, které se na stránky mohly vlastnoručně přikládat. Díky tomu se „knihařská“ práce značně zjednodušila. Ale ani tato inovace nezabrala. Nebo snad, jak se někteří (dnes již velice nečetní) idealisté domnívali, odmítala veřejnost účastnit se na „tyranizování arciděl“? Já sám jí bohužel takový ušlechtilý vztah nemíním přisoudit. Nakladatelé vkládali své nevyslovené naděje do předpokladu, že hodně lidem se nová hra zalíbí; k tomu je měly podnítit např. takové věty „návodu“: „Do yourself a book ti dává nad lidskými osudy tutéž moc, podobnou boží, jaká byla doposud výsadou největších světových géniů!“ Ralph Summers to v jedné ze svých invektiv komentoval: „Každou ušlechtilost můžeš okamžitě pohanit, vše, co je čisté, můžeš pošpinit, přičemž tě bude při práci hřát příjemné vědomí, že již nemusíš poslouchat, co kdysi nějaký Tolstoj nebo Balzac chtěli říct, protože si v tom můžeš zařádit, jak se ti zamane!“

No ano — jenže těch uchazečů o „znečišťovatele“ bylo jaksi pramálo. Summers předpovídal vzestup „nového sadismu, projevujícího se jako agrese proti trvalým kulturním hodnotám“, ale v té době už nebyla po Do yourself a book prakticky žádná poptávka. Rádi bychom věřili, že se veřejnost řídila „tou přirozenou špetkou soudnosti a slušnosti, kterou nám křečovitý pakulturní postoj účinně zastírá.“ (L. Evans v Christian Science Monitor). Pisatel těchto slov — třebaže by si to přál! — Evansův názor nesdílí.

Co se vlastně stalo? Věc je mnohem prostší, než by se zdálo. Pro Summerse, pro Evanse, pro mě, pro stovky kritiků pohřbených v univerzitních čtvrtletnících a také pro další tisíce intelektuálů v celém státě jsou Svidrigajlov, Vronský, Soňa Marmeladovová nebo také Vautrin, Aglája z Idiota či Rastignac postavy důvěrně známé, blízké, často mnohem výraznější než řada jiných známých z masa a krve. Pro širokou veřejnost jsou však prázdnými zvuky, jmény bez obsahu. Takže zatímco pro Summerse, pro Evanse či pro mě by bylo spojení Svidrigajlova s Natašou něčím hrůzyplným, pro veřejnost to znamená zrovna tolik, jako svazek pana X s paní Ypsilon. Protože takové postavy nemají pro širokou veřejnost hodnotu trvalých symbolů — buď ušlechtilosti citů, nebo mravní zpustlosti — nelákaly ani k falešné, ani k jiné hře. Byly prostě zcela neutrální. Nikoho nezajímaly. A přesto nakladatelé, jakkoli cyničtí, se nedovtípili, protože se v situaci na knižním trhu opravdu nedovedou dobře orientovat. Jestliže si někdo určitou knihu vysoce cení, pak použití té knížky jako rohožky na otírání obuvi mu bude připadat nejen jako vandalství, ale i jako akt černé mše — což si právě myslel Summers, neboť to také takto napsal.

Ovšem netečnost k takovým kulturním hodnotám dospěla v dnešním světě mnohem dál, než si autoři této akce dovedli představit. Nikdo nechtěl hrát Do yourself a book, ne proto, že by se ctnostně vzpěčoval devalvovat kulturní hodnoty, ale prostě z toho důvodu, že mezi knížkou pisálka čtvrtého řádu a Tolstého epickým dílem žádný rozdíl neviděl. Jedna kniha stejně jako druhá ho nechávaly naprosto netečným. A jestliže přece snad měla veřejnost „chuť k ostouzení“, pak ze svého hlediska „nenašla nic interesantního, co by stálo za ostouzení“.

Pochopili tuto důkladnou lekci nakladatelé? V určitém smyslu ano. Nedomnívám se, že si uvědomili situaci ve významu výše uvedených slov, ale — vedeni instinktem, nosem, čichem — začali posléze dodávat na trh obměny „stavebnic“, které šly na odbyt lépe, prostě z toho důvodu, že umožňovaly vytvářet skládačky vyloženě pornografické a obscénní. Zbylí krasoduchové si s úlevou oddechli, protože alespoň ctihodné ostatky arciděl budou konečně odpočívat v pokoji. Přestali se o problém zajímat a ze stránek věhlasných literárních čtvrtletníků se vytratily články, v nichž si kritici trhali šaty a hlavy (inteligentsky vejčité) posypávali popelem. Protože Olymp umění a jeho bohy ani zbla nezajímá to, co se děje v mimoelitních kruzích čtenářů.

Olymp se potom probudil ještě jednou, když Bernard de la Taille napsal román podle francouzského překladu souboru The Big Party a obdržel za něj Prix Femina. Skončilo to nakonec skandálem, protože chytrý Francouz neinformoval literární porotu o tom, že jeho román není zcela původní, ale vznikl podle skládanky. Román Bernarda de la Taille Válka potmě není koneckonců úplně bezcenný: jeho kompozice přece vyžadovala jak schopnosti, tak zájmy, které obvykle majitelé souboru Do yourself a book neprojevují. Tento ojedinělý případ nic nezměnil: od počátku bylo jasné, že tato akce kolísá mezi hloupou fraškou a komerční pornografií. Na Do yourself a book nikdo nezbohatl. Estéty, navyklé na minimalismus, dnes těší, že postavy ze senzacechtivých románků již nevstupují na parkety tolstojovských salónů a ušlechtilé dívky typu Raskolnikovovy sestry se nemusejí spouštět s lupiči a zvrhlíky.

V Anglii se ještě udržela žertovná verze Do yourself a book: vydávají se tam soubory umožňující sestavovat kratičké texty podle vzoru „pure nonsense“; samorostlý literát se těší z toho, že v jeho mikropovídce lijí do láhve místo šťávy celou společnost, že sir Galahad přerušuje milostný poměr s vlastním koněm, že kněz si během mše pouští na oltáři elektrický vláček atd. Zřejmě to Angličany baví, když i některé deníky zřídily stálou rubriku takovýchto elukubrací. Na kontinentě se však Do yourself a book prakticky přestaly objevovat. Můžeme ocitovat domněnku jednoho švýcarského kritika, jenž fiasko této akce vyložil jinak než my. „Veřejnost,“ prohlásil, „je již příliš zlenivělá, než aby se jí něco chtělo, byť by to bylo někoho znásilnit, pitvat nebo mučit. To všechno za ni nyní dělají odborníci. Do yourself a book by možná udělala kariéru, kdyby vznikla před šedesáti lety. Protože se narodila příliš pozdě, zemřela v šestinedělí.“ Co lze k tomuto konstatování — kromě povzdechu — ještě dodat?