Dokonalá Prázdnota

César Kouska DE IMPOSSIBILITATE VITAE DE IMPOSSIBILITATE PROGNOSCENDI

2 svazky

(Státní nakladatelství vědecké literatury, Praha)

Autor uvedený na obálce jako César Kouska je pod předmluvou v knize podepsaný jako Benedikt Kouska. Jde o tiskařského šotka, nepozornost korektora či o nějaký nepochopitelný obmyslný záměr? Já osobně se přikláním k jménu Benedikt, které se mi víc zamlouvá. Vděčím totiž profesoru B. Kouskovi za několik nejpříjemnějších hodin svého života, které jsem strávil četbou jeho díla. Názory, které v něm předkládá, jsou nepochybně v rozporu s pravověrným vědeckým učením, leč přitom nejde o žádné blouznivé nápady. Pravda bude ležet někde uprostřed, v oné přechodové sféře mezi světlem a stínem, kdy rozum popouští logice uzdu jen natolik, aby se nezměnila v plácání do větru.

Profesor Kouska totiž napsal dílo, v němž dokládá platnost následujícího vylučovacího vztahu: buď je teorie pravděpodobnosti, o niž se opírá přírodověda, naprosto mylná, anebo živá příroda s člověkem v čele neexistuje. Ve druhém díle profesor dovozuje, že pokud se prognostika čili futurologie má stát realitou a nemá být pouze malováním strak na vrby, vědomým či nevědomým vytíráním zraku, nemůže jako vědecká disciplína používat počet pravděpodobnosti, ale musí si vytvořit zcela novou metodu, jmenovitě — abych citoval autora — „z antipodálních axiomat vycházející distributivní teorii souborů jevů vyššího řádu s nízkou četností výskytu v časoprostorovém kontinuu“ (citát současně dokazuje, že četba tohoto díla, zejména v jeho teoretických pasážích, je značně náročná).

Benedikt Kouska začíná konstatováním, že teorie empirické pravděpodobnosti je rozštěpena vedví. Pojmu pravděpodobnosti používáme, jestliže nevíme něco zcela jistě. Leč tato nejistota bývá buď čistě subjektivní (já nevím, co se stane, ale snad to ví někdo jiný), anebo objektivní (neví to nikdo a ani to nemůže vědět). Subjektivní pravděpodobnost slouží při nedostatku informací jako kompas: nevím, který kůň doběhne první do cíle (ze čtyř koní má šanci jeden ku čtyřem, že dostih vyhraje), a chovám se jako nevidomý v pokoji zaplněném nábytkem. Pravděpodobnost je tedy něco jako hůl, s jejíž pomocí se slepec orientuje. Kdyby viděl, hůl by nepotřeboval, a kdybych já věděl, který kůň je nejrychlejší, nemusel bych si pomáhat počtem pravděpodobnosti. Jak víme, spor o objektivitu či subjektivitu pravděpodobnosti rozděluje vědecký svět na dva tábory. Jeden tvrdí, že existují dva druhy probability, jak jsme se zmínili výše, zatímco druhý zastává názor, že existuje pouze pravděpodobnost subjektivní, poněvadž ať už se stane cokoli, my to nesporně poznat nedokážeme. Jedni tudíž kladou nejistotu o možnosti budoucích jevů mimo naše poznání, druzí zas v okruh těchto jevů samotných.

To, co se stane, pokud k tomu zjevně dojde, to se stane — tak zní základní teze profesora Kousky. Pravděpodobnost figuruje pouze tehdy, když ještě k ničemu nedošlo. Tak praví věda. Jestliže se ve vzduchu srazí dvě střely vypálené duelanty anebo jestliže si někdo při pojídání ryby zlomí zub na prstenu, který před šesti lety spadl do moře a byl právě touto rybou pohlcen, stejně jako když během ostřelování města vybuchne šrapnel v obchodě kuchyňskými potřebami a jeho střepiny dopadají na menší a větší hrnky tak, že zazní Čajkovského sonatina b moll ve tříčtvrtečním taktu přesně podle partitury — tady ovšem každý pochopí, že je krajně nepravděpodobné, aby se takové případy staly. Abychom použili odborné vědecké terminologie, jde o jevy vyskytující se v příslušných souborech případů s mizivou četností, tedy v souboru všech soubojů, v souboru všech konzumovaných ryb, v nichž se nacházejí ztracené předměty, jakož i v souboru všech kanonád na obchody s kuchyňskými potřebami.

Věda nás mate, praví profesor Kouska, protože mluvit o nějakých takových souborech jsou plané řeči. Teorie pravděpodobnosti obvykle dovede odpovědět na otázku, kdy můžeme očekávat, že se určitý jev s mizivou pravděpodobností vyskytne — čili kolikrát bude třeba opakovat souboje, ztrácet prsteny a střílet do nádobí, aby uvedené raritní případy nastaly. To je nesmysl, protože aby nějaký velice nepravděpodobný případ nastal, vůbec není nutné, aby jevy patřičného souboru vytvořily posloupnou řadu. Jestliže házím najednou deseti mincemi a vím, že šance, že mi padne desetkrát lev nebo desetkrát panna činí 1: 1024, neznamená to, že musím provést nejméně 1024 hody, aby se pravděpodobnost, že desetkrát padne lev či panna změnila v jistotu, tj. rovnala se jedné. V každém případě mohu totiž předpokládat, že mé hody jsou dalším pokračováním všech dosud učiněných hodů deseti mincemi najednou. Za posledních pět tisíc let historie lidstva muselo být takových hodů vykonáno nesčíslné množství, takže bych měl vlastně očekávat, že ihned padne desetkrát lev nebo panna. Avšak zkuste ve své úvaze vycházet z tohoto předpokladu, praví profesor Kouska. Z vědeckého hlediska je úplně lhostejné, házíme-li všemi mincemi najednou, anebo zda na chvíli přestaneme, abychom posvačili či si zaskočili do hospody na pivo, nesejde na tom, zda mince hází jedna a táž osoba anebo to dělá pokaždé někdo jiný, a pravděpodobnost také neovlivní, házíme-li mince v jednom dni či jednou týdně anebo jednou ročně. Tudíž je zcela nepodstatné, že deseti mincemi házeli už Féničané, sedíce na ovčích rounech, Řekové po požáru Tróje, pasáci holek v císařském Římě, Galové a Germáni, Ostrogóti a Tataři, Turci, když hnali zajatce do Istanbulu, obchodníci koberci v Galatě, kupci dětí za křížové výpravy dětí, Richard Lví srdce, Robespierre a desítky tisíců jiných hazardních hráčů. Přesto můžeme při házení mincemi soudit, že jde o soubor velice početný, čímž naše šance hodit najednou deset lvů či panen astronomicky vzrůstá. Jenom je zkuste hodit, říká profesor Kouska, a nějakého fyzika či jiného vědátora probabilistu si přidržte za rukáv, aby vám neutekl, protože tihleti pánové neradi slyší, když se jim vytýká, že jejich metody jsou šalba a klam. Zkuste to a uvidíte, že z toho nic nebude.

Potom rozvíjí profesor Kouska rozsáhlou základní myšlenku, která se nezabývá nějakými hypotetickými jevy, ale událostmi, které tvoří část jeho vlastního životopisu. Ve zkratce si spolu s ním zopakujeme nejzajímavější fragmenty této analýzy.

Za první světové války vykázal jeden vojenský lékař z operačního sálu ošetřovatelku, která omylem vstoupila dovnitř, právě když operoval. Kdyby se ošetřovatelka lépe vyznala v nemocnici, nespletla by si dveře operačního sálu s dveřmi do ošetřovny, a kdyby nevkročila do sálu, chirurg by ji nevykázal ven; kdyby ji nebyl vyhodil, neupozornil by ho jeho nadřízený, plukovní lékař, na nevhodné chování vůči dámě (byla to totiž dobrovolná ošetřovatelka, slečna z vyšších kruhů). Nebýt tohoto upozornění, mladý chirurg by nepovažoval za nutné, aby se ošetřovatelce omluvil, nezašel by s ní do cukrárny, nebyl by se do ní zamiloval a ani se s ní neoženil, následkem toho by pak ani Benedikt Kouska jako dítě oné manželské dvojice nebyl spatřil světlo světa.

Zdá se, že z uvedeného vyplývá, že pravděpodobnost zrození profesora Kousky (jako novorozence, nikoli jako vedoucího katedry analytické filozofie) závisela na pravděpodobnosti, zda ošetřovatelka v daném roce, měsíci, dni a hodině si splete či nesplete dveře. Jenže tak tomu zdaleka není!

Onoho dne neměl mladý chirurg Kouska v žurnálu žádnou operaci, zato ji měl jeho kolega doktor Pospíchal, který hodlal donést prádlo z prádelny své tetě a vešel do domu, kde praskla pojistka, takže nesvítilo světlo na chodbě, on zakopl na třetím schodu, vymkl si nohu v kotníku, a proto ho musel při operacích zastoupit Kouska. Kdyby se nebyla spálila pojistka, Pospíchal by si nevymkl nohu a na sále by neoperoval Kouska, ale on, Pospíchal, jako osoba známá svou galantností, by ošetřovatelku, která omylem vstoupila do sálu, nevyprovodil ven drsnými slovy, a protože by ji neurazil, neviděl by potřebu si s ní domlouvat schůzku. Konečně, i kdyby se to bylo stalo, je v každém případě zřejmé, že z virtuálního svazku doktora Pospíchala s ošetřovatelkou by se nenarodil Benedikt Kouska, ale někdo zcela jiný, jehož šancemi narození se dílo neobírá.

Odborníci ve statistice si jsou vědomi komplikovaného stavu světských věcí a zpravidla se vyhýbají tomu, aby se zabývali pravděpodobností takových jevů, jako je něčí příchod na svět. Aby se z toho nějak vykroutili, tvrdí, že tu běží o koincidenci velikého množství různorodých kauzálních řetězců a že je tím sice zásadně in abstracto determinován časoprostorový bod spojení daného vajíčka s danou spermií, ale in concreto nikdy nelze shromáždit poznatky stejně rozsáhlé jako všestranné, aby bylo možno vyřknout reálnou prognózu (jaká je pravděpodobnost, že se narodí jedinec X se znaky Y, čili jak dlouho se musí lidé rozmnožovat, aby se v pevně stanoveném čase zcela určitě narodil jedinec se znaky Y). Jenomže tento problém je pouze technického rázu, nikoli principiální; tkví v potížích spojených se shromažďováním informací, ne v tom, že by tato informace vůbec nikde na světě neexistovala. Tomuto pokrytectví statistické vědy hodlá profesor Kouska strhnout masku a učinit mu přítrž.

Jak již víme, předpoklad zrození profesora Kousky není vymezen jenom alternativou „správné dveře — nesprávné dveře“. Šanci narození je třeba vypočítat nejen na základě jedné koincidence, ale i mnoha dalších; toho, že ošetřovatelku poslali právě do této nemocnice a ne do jiné; že její úsměv, zastíněný čepcem, zdáli připomínal úsměv Mony Lisy, i toho, že v Sarajevu byl zastřelen arcivévoda Ferdinand, protože kdyby ho nebyli zastřelili, válka by nevypukla, dívka by se nestala zdravotní sestrou, a protože pocházela z Olomouce, zatímco chirurg byl z Moravské Ostravy, asi by se ani v nemocnici, ani nikde jinde nebyli oba setkali. Je třeba vzít v úvahu také obecnou teorii balistiky při střelbě na arcivévodu a vzhledem k tomu, že trefa do arcivévody byla podmíněna pohybem jeho auta, je nutné přihlédnout k teorii kinetiky automobilů modelů z roku 1914, taktéž i k psychologii atentátníků, neboť ne každý, který by byl na místě onoho Srba, by na arcivévodu střílel, a i kdyby vystřelil, netrefil by se, kdyby se mu ruce třásly vzrušením. Srbovo jisté oko a pevná ruka také svým způsobem ovlivnily distribuci pravděpodobnosti, že se narodí profesor Kouska. Nesmí se ani opomenout celková politická situace Evropy v roce 1914.

Ani v tom roce, ani v roce 1915, kdy se oba mladí lidé lépe poznali, nevešli v manželství, neboť chirurg byl odvelen do pevnosti Přemyšlu. Odtud měl odjet do Lvova, kde bydlela dívka jménem Marika, kterou mu s ohledem na společné zájmy vybrali rodiče za manželku. Ale následkem ofenzívy generála Samsonova a postupu jižního křídla ruských vojsk zůstal Přemyšl obklíčen a zakrátko po pádu pevnosti se chirurg místo ke své lvovské nevěstě dostal do ruského zajetí. Proto lékař vzpomínal na ošetřovatelku víc než na svou snoubenku, protože ošetřovatelka byla nejenom hezká, ale také píseň Na květném loži dřímej, milovaný můj zpívala neskonale líp než Marika, která měla uzlíky na hlasivkách a trpěla chronickým chrapotem. Roku 1914 se měla podrobit chirurgickému zákroku, který měl vadu odstranit, jenže rinolaryngolog, jenž ji měl operovat, prohrál spoustu peněz ve lvovském kasinu a nemohl čestný dluh, poněvadž byl důstojník, zaplatit. Místo toho, aby si prohnal hlavu kulí, ukradl plukovní pokladnu a pláchl do Itálie. Po této příhodě se Marika zatvrdila proti rinolaryngologům, a než se stačila rozhodnout pro jiného, byla zasnoubena. Jako snoubenka byla povinna zpívat píseň Na květném loži dřímej, milovaný můj a snad právě tento snoubenčin chraplavý a sípavý zpěv, kontrastující s čistým témbrem pražské ošetřovatelky, převážil misku vah v paměti zajatce doktora Kousky v její neprospěch. Takže když se v roce 1919 vrátil do Prahy ze zajetí, nepokoušel se hledat svoji snoubenku, ale okamžitě se vydal do domu, kde bydlela ošetřovatelka — děvče na vdávání.

Ošetřovatelka měla ovšem čtyři různé nápadníky; všichni si ji chtěli vzít, zatímco s Kouskou ji nespojovalo nic konkrétního, kromě lístků, které jí posílal ze zajetí, a tyto samy o sobě, celé pomazané od razítek vojenské cenzury, nestačily roznítit v jejím srdci žádné trvalé city. Prvním vážným uchazečem o její ruku byl nějaký Hamuras, pilot, který nelétal, protože měl neustále potíže s kýlou, když šlapal na pedály v aeroplánu, které se v oněch pionýrských dobách letectví pohybovaly řádně ztuha. Hamuras tedy podstoupil operaci, která se nepovedla, a proto se kýla opakovala, což zavinil neobratný chirurg špatným šitím švů. Ošetřovatelka se styděla provdat za takového letce, který namísto aby létal, se buď potloukal po čekárnách nemocnic, nebo horlivě hledal v inzerátech předválečný kýlní pás. Domníval se, že kdyby ho měl, pak by mohl zase létat, jenomže v důsledku války byly kvalitní kýlní pásy nedostupné. Je třeba také mít na zřeteli, že „být či nebýt“ profesora Kousky se v tomto ohledu pojí i s dějinami letectví obecně a s typy letounů používaných v rakousko-uherské armádě zvláště. Na narození profesora Kousky měl konkrétně pozitivní vliv fakt, že vláda rakousko-uherského mocnářství získala v roce 1911 licenci na stavbu jednoplošníků, jejichž pedály šly neobvykle ztuha. Tyto letouny měla vyrábět továrna ve Wiener Neustadtu, což se nakonec zřejmě také stalo. S touto továrnou a její licencí (od Farmana z Ameriky) soutěžila při nabídkovém řízení francouzská firma Antoinette, která měla velkou naději na úspěch, protože generál Prchl z c. a k. intendantury by dal bezpochyby přednost francouzské licenci, neboť francouzská vychovatelka jeho dětí byla jeho milenkou, takže potajmu inklinoval ke všemu francouzskému; to by ovšem změnilo rozložení šancí, neboť francouzský avion byl dvojplošník s prohnutými křídly a kormidly ovládanými šlapkami, které šly velice zlehka, Hamuras by neměl patrně při řízení žádné zvláštní potíže, takže by se ošetřovatelka za něho možná i provdala. Na druhé straně je třeba přiznat, že v tomto biplánu šel knipl velice ztěžka. Hamuras měl slabé paže, trpěl dokonce takzvaným schreibkrampfem, což mu dělalo potíže i při podpisu, protože jeho plné jméno znělo Adolf Alfred von

Messen-Weydeneck zu Oriola und Münnesack, baron Hamuras. Tudíž i kdyby neměl kýlu, vzhledem ke svým neduživým rukám Hamuras mohl svůj půvab v ošetřovatelčiných očích ztratit.

Jenže francouzské vychovatelce se do cesty připletl jakýsi šmírácký operetní tenor a honem jí udělal dítě, generál Prchl ji nato vyhnal z domu, ztratil sympatie ke všemu francouzskému, a tak zůstala armáda při Farmanově licenci, již získala továrna ve Wiener Neustadtu. S tím svým tenorem se seznámila guvernantka při procházce po vídeňském Ringu, kam chodila se dvěma staršími dcerkami generála Prchla na čerstvý vzduch, neboť mladší dítě mělo černý kašel, takže zdravé děti bylo nutné od nemocného izolovat. Nebýt černého kašle zavlečeného k Prchlům jistým známým jejich kuchařky, který vozil kávu do pražírny a vždycky se kolem poledního na skok zastavil, nebylo by zapotřebí vodit dítka na vycházky po Ringu, nedošlo by k seznámení guvernantky s tenorem a k jejímu vyhazovu, a tak by se přece jenom asi v soutěži prosadila Antoinetta. A tak dostal Hamuras košem, oženil se s dcerou dvorního dodavatele, s níž měl tři děti, z toho jedno bez kýly.

Dalšímu nápadníku ošetřovatelky, rytmistru von Wrabetzovi nescházelo nic až do chvíle, kdy se dostal na italskou frontu, kde (v zasněžených Alpách) chytil revma. O příčině jeho skonu se verze různí. Podle nejserióznější prý do parní lázně, kam chodil rytmistr vyhánět své revma, dopadl granát ráže dvaadvacet a při výbuchu byl nahý rytmistr vymrštěn na sníh, sice se revmatismu zbavil, ale zato dostal zápal plic. Kdyby profesor Fleming nebyl vynalezl penicilín v roce 1940, ale například už v roce 1910, von Wrabetz by se ze zápalu plic vykřesal, vrátil by se do Prahy, neboť by na to měl jako rekonvalescent právo, a tím by se šance, že profesor Kouska spatří světlo světa, nesmírně zmenšila. Tudíž při vzniku profesora B. Kousky sehrálo významnou úlohu i kalendárium objevu antibiotik.

Třetím zájemcem byl solidní velkoobchodník, leč ten se zase nelíbil děvčeti. Se čtvrtým nápadníkem už byla svatba na spadnutí, ale sešlo z ní kvůli půllitru piva. Tento uchazeč měl obrovské dluhy, velkou naději, že je splatí z nevěstina věna a neobyčejně pestrou minulost. Jednoho krásného dne se rodina s dcerou a jejím nápadníkem vypravila na slavnost spojenou s dobročinnou tombolou ve prospěch Červeného kříže. Po maďarském perkeltu, který měli k obědu, trápila hlavu rodiny velká žízeň, a tak ze stanu, kde naslouchali vojenské dechovce, si otec odskočil na pivo. U výčepu potkal kolegu ze studií, který právě dopíjel a chystal se odejít ze slavnosti. Nebýt onoho půllitru piva, určitě by se s dívčiným otcem nebyl setkal. Otcův spolužák znal celou pohnutou nápadníkovu minulost od své švagrové a neváhal ji zevrubně vylíčit. Podle všeho sám k tomu leccos přidal, jisté je však, že se otec vrátil do stanu navýsost rozezlen a zásnuby nenávratně ztroskotaly. Nebýt okořeněného perkeltu, otec dívky, trápený žízní, by nezašel na pivo, nepotkal by bývalého spolužáka, nedověděl by se o dluzích nápadníka své dcery a zasnoubení by se zdárně uskutečnilo. A protože by to byly zásnuby válečné, sňatek by na sebe nedal dlouho čekat. Přemíra pálivé papriky v perkeltu dne 19. května 1916 tedy profesoru B. Kouskovi zachránila život.

Co se týče chirurga Kousky, ten se vrátil ze zajetí v hodnosti bataliónního lékaře a začal pilně chodit na námluvy. Zlí jazykové mu donesli zvěsti o ostatních nápadnících, zejména o rytmistru von Wrabetzovi blahé paměti, který prý udržoval s dívkou milostné pletky v době, kdy ona současně odpovídala na lístky polní pošty, které jí psal chirurg ze zajetí.

Chirurg Kouska, od přírody vznětlivý, se užuž chystal zrušit zasnoubení, zvláště poté, když se mu dostala do rukou některá dívčina psaníčka von Wrabetzovi (jež bůhvíjak zabloudila do Prahy k nějakému zlovolníkovi) spolu s anonymním dopisem, z nějž se dověděl, že byl pro dívku pátým kolem u vozu, jakousi nouzovou železnou rezervou. Ke zrušení zásnub nakonec nedošlo díky rozhovoru, který měl chirurg se svým dědečkem, jenž o něj pečoval od malička, neboť chirurgův otec, známý marnotratník a potrhlík, nejevil o výchovu svého syna vůbec zájem. Dědeček, starý muž s neobvykle progresivními názory, prohlásil, že mladé holce lze snadno poplést hlavu, zvláště když ten, kdo ji mate, nosí uniformu a neustále poukazuje na to, že mu hrozí smrt na poli cti a slávy.

A tak se Kouska s děvčetem nakonec přece jen oženil. Kdyby však měl dědečka s konzervativnějšími názory anebo kdyby tento liberál zemřel před dovršením své osmdesátky, určitě by ke svatbě nebylo došlo. Dědeček vedl ovšem vzornou životosprávu a soustavně bral vodoléčebné kůry podle receptu faráře Kneippa. Do jaké míry ovlivnily každodenní ranní ledové sprchy, prodlužující starcův život, šanci, že se narodí profesor Kouska, to se ovšem přesně vyčíslit nedá. Otec chirurga Kousky, věrozvěst misogynie, by jistě nad zhanobenou dívkou nedržel ochrannou ruku, jenomže na syna neměl žádný vliv od chvíle, kdy se tento seznámil s panem Sergem Mdivanim, stal se jeho sekretářem a odjel s ním do Monte Carla, odkud se vrátil s pevnou vírou v jednu metodu, jak rozbít ruletu, kterou mu svěřila nějaká ovdovělá hraběnka. Díky tomuto jistému systému přišel o celý majetek, byl zbaven svéprávnosti a jediného syna musel svěřit svému otci na vychování. Kdyby tedy chirurgův otec nepodlehl démonu hazardu, nebyl by se ho jeho otec zřekl a opět by nedošlo ke zrození profesora Kousky.

Činitelem, který nachýlil misku vah ve prospěch profesorova narození, byl tedy pan Serge, vulgo Sergej Mdivani. Když ho jeho majetek v Bosně stejně jako žena a tchyně omrzely, přijal Kousku (otce chirurgova) za sekretáře a odjel s ním do lázní, neboť otec Kouska znal cizí jazyky a byl světák, zatímco Mdivani, bez ohledu na své jméno, neznal nic kromě chorvatštiny. Kdyby však byl zamlada Mdivani lépe vychováván svým otcem, místo aby se muchloval se služkami, učil by se cizím jazykům, takže by nepotřeboval tlumočníka, neodvezl by Kousku otce do lázní, ten by se nevrátil z Monte Carla jako hazardní hráč a nebyl by pak svým otcem vyhozen z domova a vyděděn, ten by si pak k sobě nevzal chirurga, nevštípil by mu své zásady, takže chirurg by se rozešel s ošetřovatelkou a opět by profesor Benedikt Kouska nespatřil světlo světa. Otec pana Mdivaniho neměl totiž valnou chuť sledovat pokroky svého syna, když se tento měl učit cizím jazykům, protože mu synek svou podobou připomínal jednoho církevního hodnostáře, vůči němuž Mdivani starší choval podezření, že je skutečným otcem malého Serjožky. Kvůli této své podvědomé nechuti k Serjožkovi zanedbával jeho výchovu, takže se Sergej nestačil naučit cizím řečem jaksepatří.

Věru bylo opravdu sporné, kdo je jeho otcem, poněvadž ani matka si nebyla zcela jistá, zda je Serjožka synem jejího manžela nebo synem popa, a nevěděla to určitě, protože věřila v uřknutí. A v uřknutí věřila, protože svou babičku cikánku uznávala jako životní autoritu; musíme podotknout, že zde hovoříme o relaci mezi babičkou matky Serjožky Mdivaniho a šancemi narození profesora Benedikta Kousky. Mdivani se narodil v roce 1861, jeho matka v roce 1832, zatímco babička cikánka v roce 1798. Takže události, jež se odehrávaly v Bosně a Hercegovině na sklonku osmnáctého století, čili sto třicet let před narozením profesora Kousky, měly podstatný vliv na rozložení pravděpodobnosti jeho příchodu na svět. Jenže ani cikánská babička se neobjevila jen tak z ničeho nic. Za pravoslavného Chorvata se provdat nechtěla, tím spíše, že tehdy byla celá Jugoslávie pod tureckým jhem a sňatek s ďaurem nic dobrého nesliboval. Jenže cikánka měla strýce o hodně staršího, který ještě bojoval pod Napoleonem a údajně se účastnil ústupu Velké armády od Moskvy. V každém případě se však z vojančiny pod císařem všech Francouzů vrátil domů přesvědčen o zanedbatelných rozdílech mezi vyznáními, neboť viděl dost válečných zmatků, a tak přemlouval neteř, aby si Chorvata vzala, sice ďaura, ale hodného a milého mládence. Tím, že se za toho Chorvata provdala, babička ze strany matky pana Mdivaniho značně zvětšila šance narození profesora Kousky. A pokud jde o strýce, ten by neválčil pod Napoleonem, kdyby se během italského tažení nebyl octl v oblasti Apenin, kam ho vyslal jeho pán, chovatel ovcí, se zásilkou kožešin. Tam ho dopadla jízdní hlídka císařské gardy a měl na vybranou: vstoupit do vojska, nebo být prohlášen za záškodníka — zvolil si tedy dvojí sukno. Kdyby tedy pán cikánského strýce nebyl chovatelem ovcí, anebo i kdyby jím byl, ale nevyráběl ovčí kožichy, po nichž byla v Itálii poptávka, nebyl by tam strýce poslal, jízdní hlídka by cikánského strýce nebyla zadržela, on by nemohl válčit po celé Evropě, setrval by na svých konzervativních názorech a nepřemlouval by neteř, aby si vzala Chorvata. Takže bez cikánské babičky by

Serjožkova matka nevěřila v uřknutí a nebyla by přesvědčena, že stačí jenom upřeně pozorovat popa, který rozkládá ruce před oltářem a prozpěvuje si basem, aby povila syna podobného mu jako vejce vejci. Měla by tudíž svědomí čisté, nebála by se muže, veškerá obvinění z nevěry by odmrštila, její manžel by v Serjožkově vzhledu nespatřoval nic divného a dohlédl by na jeho vzdělání, Sergej by se naučil cizím jazykům, žádného tlumočníka by nepotřeboval, takže by ho otec chirurga Kousky nedoprovázel do lázní, nestal by se hazardním hráčem a marnotratníkem, a poněvadž byl misogyn, syna chirurga by zpracoval, aby se rozešel se snoubenkou kvůli jejímu flirtu s rytmistrem Wrabetzem blahé paměti, takže by se zase profesor B. Kouska na tomto světě neobjevil.

Uvažme však nyní, že jsme doposud zkoumali pravděpodobnostní škálu zrození profesora Kousky, vycházejíce z předpokladu, že oba jeho fakultativní rodiče existovali, a pravděpodobnost jeho narození jsme redukovali pouze vkládáním nepatrných, naprosto hodnověrných změn chování otce či matky profesora Kousky, změn vyvolaných jednáním třetích osob (generála Samsonova, cikánské babičky, francouzské guvernantky, generála Prchla, císaře Františka Josefa, arcivévody Ferdinanda, bratří Wrightů, chirurga operujícího baronovu kýlu, Maričina rinolaryngologa atd.). Úvahy stejného typu je možno použít i v případě šance narození děvčete, které si jako ošetřovatelka vzalo chirurga Kousku stejně jako v případě samotného chirurga. Biliony, triliony jevů musely nastat tak, jak nastaly, aby ta dívka přišla na svět, jakož aby se narodil budoucí chirurg Kouska. A to platí obdobně o nesčíslném množství činitelů, které vytvořily nutný předpoklad toho, aby se narodili jejich rodiče, prarodiče, praprarodiče atd. Nebudeme diskutovat o faktu, že kdyby nebyl krejčí Vlastimil Kouska, narozený roku 1673, spatřil světlo světa, potažmo by neexistoval ani jeho syn, ani jeho vnuk a pravnuk, čili ani pradědeček chirurga Kousky, a tudíž ani sám profesor Kouska.

Analogicky můžeme uvažovat také o nejstarších předcích rodu Kousků a rodu ošetřovatelky, kteří vlastně ještě nepatřili k lidem, poněvadž za pliocénu pronásledovali lidoopy po stromech. Tehdy jeden z těch prvních paleopitéků dohnal jakéhosi lidoopa, a když zjistil, že má co dělat s lidoopkou, zmocnil se jí pod blahovičníkem, který vyrostl v místech, kde je dnes v Praze Malá Strana. V důsledku spojení chromozómů onoho růjného opočlověka a lidoopí praženy nastala mitóza a vznikl genotyp, který se přenášel přes dalších třicet tisíc generací a na tváři slečny ošetřovatelky vytvořil úsměv, vzdáleně se podobající úsměvu Leonardovy Mony Lisy, jenž okouzlil mladého chirurga Kousku. Eukalyptový strom mohl ovšem růst o čtyři metry dál, v tom případě by lidoopka prchající před paleopitékem ale nezakopla o mohutné kořání, nepadla by na záda a stačila by na strom vylézt, takže by pochopitelně nepočala, a kdyby nebyla počala, přivodilo by to jisté minimální změny v Hannibalově přechodu přes Alpy, v křižáckých výpravách, ve stoleté válce, turecké okupaci Bosny a Hercegoviny a v několika trilionech podobných událostí, načež by nastala situace, která by vylučovala, aby se profesor Benedikt Kouska mohl narodit. Z toho je zřejmé, že distribuce šancí jeho existence zahrnuje podtřídu pravděpodobností, v níž je obsaženo i rozmístění všech eukalyptů rostoucích na území dnešní Prahy před nějakými tři sta čtyřiceti devíti tisíci lety. Blahovičníky tam ovšem vyrostly proto, že velká stáda hladových mamutů, prchajících před šavlozubými tygry, se nažrala eukalyptových květů (vyvolávajících pálení na patře), a když zvířata začala pálit žáha, napojila se vodou z Vltavy. Ta voda měla tehdy silně projímavý účinek, takže mamuti se hromadně vyprázdnili a v důsledku toho se semena eukalyptu objevila tam, kde nikdy předtím nebyla. Kdyby voda nebyla zamořena siřičitany z horního toku tehdejší Vltavy, mamuti by po ní nedostali průjem, na vltavských březích by nevyrostl eukalyptový háj, lidoopka by na útěku před opočlověkem nezakopla o kořen a nevznikl by genotyp, který vyvolal na tváři děvčete úsměv Mony Lisy, který uchvátil mladého chirurga; takže kdyby tehdy mamuti neměli průjem, profesor Kouska by se zase nebyl narodil. Je ovšem třeba také přihlédnout k tomu, že siřičitá voda se objevila ve Vltavě asi dva a půl miliónu let před začátkem našeho letopočtu v důsledku geosynklinály, prohybu zemské kůry v příkrovovém pohoří Tater. Tento pohyb způsobil výron sirných plynů ze slínu v podloží spodní jury, protože u Dinárského pohoří došlo k zemětřesení, vyvolanému pádem meteoru o váze řádu jednoho miliónu tun. Pocházel z meteorického roje Leonid, a kdyby nespadl u Dinárského pohoří, ale o něco dále, nedošlo by k prohybu zemské kůry, síra by neunikla na povrch a nezamořila vltavskou vodu, která by nezpůsobila mamutům průjem, z čehož zase vyplývá, že kdyby před dva a půl miliónem let nespadl meteor na Dinárské pohoří, profesor Kouska by se rovněž nebyl narodil.

Profesor Kouska upozorňuje, že někteří lidé se z jeho dedukcí snaží vyvodit falešné závěry. Tito lidé soudí, že podle jeho výkladu se zdá, že celý vesmír je něčím na způsob stroje zkonstruovaného proto a pracujícího tak, aby se profesor Kouska mohl vůbec narodit. To je pochopitelně naprostý nesmysl. Představme si, že by chtěl někdo vypočítat šance vzniku Země asi miliardu let před jejím zrozením. Nebude schopen přesně stanovit parametry planetogenetického víru, který vytvoří jádro budoucí Země nespočte dostatečně přesně její budoucí hmotu ani chemické složení. Nicméně, vycházeje z astrofyzických poznatků, znalosti gravitační teorie a teorie vznikání hvězd, předpoví, že Slunce bude mít rodinu planet a mezi jinými je bude obíhat i planeta v pořadí třetí od středu sluneční soustavy. A právě tato planeta může být prohlášena za Zemi, i když bude vypadat jinak, než jak stanovila předpověď, ježto oběžnice o deset bilionů tun těžší než Země či s dvěma malými měsíci namísto jednoho velikého, anebo pokrytá větším procentem vodních ploch by přece i nadále zůstala Zemí.

Na druhé straně, kdyby profesor Kouska, předpověděný někým před půl miliónem let, se narodil jako dvounohý vačnatec či jako žena žluté rasy nebo jako budhistický mnich, zcela určitě by již nebyl profesorem Kouskou, třebaže by možná ještě byl člověkem. Objekty jako slunce, planety, oblaka a kameny vůbec nejsou unikátními jevy, zatímco jimi jsou všechny živé organismy. Každý člověk tedy je jakousi hlavní výhrou v loterii, v níž vyhrává jeden los z teragigamulticentiliónů. Pročpak tedy tuto astronomicky monstrózní mizivost šance svého vlastního či cizího příchodu na svět denně nepociťujeme? Je to proto, odpovídá profesor Kouska, že to, co je nejméně pravděpodobné, je skutečností, jakmile se to stane. A rovněž proto, že u normální loterie vidíme ohromné množství netažených losů připadajících na jeden, který vyhrává, zatímco u existenční loterie prohrávající losy vidět nejsou. „Jalové losy loterie jsoucna jsou neviditelné!“ praví profesor Kouska. Avšak prohra v této loterii značí totéž, co nenarodit se, a ten, kdo se nenarodil, neexistuje ani trošku. Citujeme autora, který na str. 619 prvního dílu De impossibilitate vitae (řádek 23 sh. a další) říká:

„Někteří lidé přicházejí na svět, protože pocházejí z manželských svazků, které jejich rodiny po přeslici i po meči už dávno předem plánovaly, takže budoucí otec i budoucí matka dané osoby si byli určeni už jako děti. Člověk, který jako dítě z takového sňatku spatřil světlo světa, se může domnívat, že jeho existence byla značně pravděpodobná na rozdíl od někoho, kdo se dozví, že se jeho otec poznal s matkou během velké migrace doby válečné, nebo dokonce že byl počat, protože nějaký napoleonský dragoun na útěku od Bereziny náhodou potkal na kraji vesnice nějakou dívku, vzal si od ní džbánek vody a přitom ji připravil i o věneček. Ten člověk si může myslet, že kdyby ten dragoun víc pospíchal, protože měl v patách sotně kozáků, či kdyby se jeho matka bůhvíproč nepotloukala za humny, místo toho, aby řádně seděla doma za pecí, tak by se vůbec nebyl narodil, čili že šance jeho existence visela na vlásku na rozdíl od šance jedince, jehož rodiče si byli předem zaslíbeni.

Takové domněnky jsou liché, protože nemá vůbec smyslu předpokládat, že při výpočtu pravděpodobnosti narození kteréhokoli jedince je nutno vycházet od nulové hodnoty probabilistické stupnice, čili od příchodu na svět jeho budoucího otce a budoucí matky. Dejme tomu, že máme labyrint z tisíce místností spojených tisícerými dveřmi, potom pravděpodobnost toho, že projdeme labyrintem od začátku do konce určuje poměr počtu všech příznivých případů k počtu možných; že zvolíme ve všech místnostech, kterými musíme projít, správné dveře — nikoli tedy ojedinělá šance, že v některém pokoji trefíme do správných dveří. Pokud se na cestě zmýlíme ve stém pokoji, zabloudíme a nevyjdeme z labyrintu, stejně jako když se zmýlíme v pokoji prvním či tisícím. A rovněž tak nemáme důvod prohlašovat, že pouze moje narození podléhalo zákonům pravděpodobnosti, zatímco zrození mých rodičů, jejich rodičů, dědečků a pradědečků, babiček a prababiček atd. až ke vzniku života na Zemi jimi ovlivněno nebylo. Nemá smysl říkat, že existenční fakt bytí lidského jedince je u každého konkrétního člověka jevem velice málo pravděpodobným. Velice — vzhledem k čemu? Odkud se má začínat s výpočtem? Bez stanovení výchozího nulového bodu čili začátku stupnice jsou měření, a tudíž i posouzení probability prázdným pojmem.

Z mého dovozování nevyplývá, že můj příchod na svět byl zaručen předem, dřív se vytvořila Země; právě naopak plyne z toho to, že bych vůbec nemusel existovat a nikdo by si toho vlastně nepovšiml. Cokoli, co nám ve věci prognózy individuálního narození může říci statistika, je nesmysl. Ta totiž buď předpokládá, že každý člověk, jakkoli je samostatně málo pravděpodobný, je zase možný jako uskutečnění jistých šancí; zatímco jsem zdůvodnil, že, máme-li před sebou libovolného jednotlivce, například pekaře Moučku, lze říci následující: když se pohybujeme nazad časem před jeho narozením, lze tam najít takové momenty, že v daném časovém intervalu pronesená předpověď, že pekař Moučka se má zrodit, bude se pravděpodobnostní hodnotou lišit libovolně málo od nuly. Když moji rodiče spočívali na svatebním loži, řekněme, že šance mého příchodu na svět činila jednu ku sto tisícům, jestliže bereme v úvahu mj. kojeneckou úmrtnost, v poválečné době značně vysokou. Během obležení pevnosti Přemyslu byla vyhlídka na mé narození pouze jedna k bilionu, v roce 1900 jedna ke trilionu, v roce 1800 jedna ke kvadrilionu a tak dále. V době meziledové by pozorovatel pod eukalyptem na Malé Straně po migraci mamutů s žaludečními potížemi pravděpodobnost, že uvidím světlo světa, vyjádřil poměrem jedna k centiliónu. Když se vrátíme o miliardu let zpátky, bude řádová hodnota šance giga, tři miliardy let předtím bude řádu tera atd.

Jinými slovy, vždy je na časové ose možné najít takový bod, kdy vyhlídka na něčí narození je tak velice nepravděpodobná, jak jen vůbec může být, čili se stává nemožností, protože pravděpodobnost lišící se libovolně málo od nuly se rovná libovolně velké nepravděpodobnosti. Jestliže toto konstatujeme, netvrdíme, že nejsme na světě ani my, ani nikdo jiný. Naopak, o cizím ani o vlastním bytí nepochybujeme. Jak již bylo dříve řečeno, opakujeme pouze to, co říká fyzika, neboť právě z hlediska fyziky a nikoli z hlediska zdravého rozumu žádný člověk na světě není a nikdy nebyl. A zde také máme důkaz: při šanci jedna k centiliónu se jev nemůže uskutečnit. Protože opravdu, co značí šance jedna k centiliónu, vycházíme-li z předpokladu, že očekávaný případ patří k souboru jevů přiházejících se každou sekundu, pak venkoncem nemůže ve vesmíru nastat.

Počet sekund, které uplynou ode dneška do zániku vesmíru, je menší než jeden centilión. Hvězdy vyzařují svou energii daleko rychleji. Tudíž doba trvání vesmíru v nynější podobě bude kratší než čas potřebný k tomu, abychom se dočkali něčeho, co se stane za centilión sekund. Z hlediska fyziky čekat na případ tak mizivě pravděpodobný je totéž, jako čekat na případ, který určitě nenastane. Fyzika tyto jevy nazývá termodynamickými zázraky. Mezi ně například patří to, že v hrnci nad ohněm zamrzne voda, střepy rozbité sklenice se samovolně zvednou z podlahy a spojí v neporušenou sklenici atd. Výpočet ukazuje, že takové»zázraky «jsou přece jen mnohem pravděpodobnější než jevy se šancí rovnající se jedna k centiliónu. Dodejme, že při našem počítání jsme zatím přihlíželi jenom k polovině proměnných, a to k proměnným makroskopickým. Kromě toho zrození konkrétního jedince podmiňují mikroskopičtí činitelé, tj. která spermie s kterým vajíčkem se u dané dvojice osob spojí. Kdyby moje matka počala v jiný den a jinou hodinu, než se to stalo, nenarodil bych se já, ale někdo jiný, což je patrno i z toho, že moje matka fakticky počala v jiný den a jinou hodinu, totiž rok před mým početím a tehdy porodila děvčátko, mou sestru, o níž je zbytečné dokazovat, že ona není já. K téže mikrostatistice by se muselo přihlížet při odhadu vyhlídek mého vzniku, přičemž se při dosazení těchto faktorů do propočtu centilióny nepravděpodobnosti zvyšují na miralióny.

Je tedy existence každého člověka z hlediska termodynamické fyziky jevem ve vesmíru nemožným, a ne-li, pak natolik nepravděpodobným, že se nedá předvídat. Když už fyzika předpokládá, že nějací lidé existují, může předpovědět, že tito lidé porodí jiné lidi, ale k tomu, jací jedinci se narodí, musí mlčet anebo se dostane do oblasti nesmyslna. A proto, jestliže fyzika hlásá všeobecnou platnost své teorie pravděpodobnosti, buď se mýlí, anebo neexistují lidé ani psi, žraloci, mechy, keře, tasemnice, netopýři, jeleni — pokud to, co bylo řečeno, platí pro veškerou živou přírodu. Ex physicali positione vita impossibilis est, quod erat demonstrandum.“

Těmito slovy končí dílo De Impossibilitate Vitae, které je vlastně velkorysou přípravou pro obsah druhého dílu dilogie. Autor v něm dovozuje, že předpovědi budoucnosti vycházející z probability jsou scestné. Snaží se prokázat, že v dějinách se vyskytují právě jenom jevy z hlediska probability krajně nepravděpodobné. Profesor Kouska nám představuje imaginárního futurologa ze začátku dvacátého století, obeznámeného se všemi soudobými vědeckými poznatky, a obrací se na něj s řadou otázek. Kupříkladu: Považuješ za pravděpodobné, že zanedlouho bude nalezen stříbřitě šedý, olovu podobný kov, který může na Zemi zničit život, jestliže se dvě polokoule z toho kovu zhotovené prostým pohybem rukou přiloží k sobě, aby vzniklo něco na způsob velikého pomeranče? Pokládáš za možné, že ten starý kočár, do kterého pan

Benz umístil chrchlavý motor o síle půldruhého koně, se brzy rozšíří natolik, že dusivé výfukové plyny změní ve velkých městech den v noc a problém najít po skončení jízdy kdekoli místo na odstavení vozidla se stane jedním z největších svízelí ve světových metropolích? Myslíš, že je pravděpodobné, že díky principům výbuchu kapalného paliva a pohybu po předem vypočítané dráze ve vzduchoprázdnu se lidé zanedlouho budou procházet po Měsíci a že je přitom bude ve svých domovech na Zemi pozorovat několik set miliónů lidí? Pokládáš za pravděpodobné, že brzy už bude sestrojeno umělé nebeské těleso se zařízením, kterým lze z kosmického prostoru sledovat pohyby každého člověka jdoucího polem nebo po ulici města? Myslíš si, že je pravděpodobné, že bude záhy zkonstruován stroj, který bude hrát šachy líp než ty a také bude skládat hudbu, překládat z jazyka do jazyka a za několik minut provede výpočty, které by všichni účetní, matematici a jiní počtáři světa dohromady nedokončili do konce svého života? Myslíš, že je možné, aby co nevidět uprostřed Evropy vznikly ohromné průmyslové závody, v nichž se pod kotli bude topit živými lidmi, přičemž počet těchto nešťastníků půjde do miliónů?

Je naprosto zřejmé — praví profesor Kouska — že v roce 1900 by pouze šílenec připustil, že tyto jevy jsou aspoň trochu málo pravděpodobné. A přece se toto všechno uskutečnilo. Tudíž jestliže se z těchto velice nepravděpodobných, jevů stala fakta, proč by se měl tento řád náhle radikálně změnit a splnilo se pouze to, co považujeme za věrohodné, za pravděpodobné a možné? Předpovídejte si budoucnost, jak vám je libo — obrací se profesor k futurologům —, jenom při těchto predikcích nevycházejte z poctu maximálních šancí…

Imponující dílo profesora Kousky si nepochybně zaslouží uznání. Pan profesor se nicméně ve svém badatelském zápalu nevyvaroval omylu, který mu vytkl profesor Bedřich Vrchlická v rozsáhlém kritickém článku, uveřejněném v Zemědělských novinách. Profesor Vrchlická namítá, že veškerá antiprobabilistická usuzování profesora Kousky se opírají o nesprávný předpoklad, který autor přešel mlčením. Za fasádou Kouskových úvah se totiž skrývá „metafyzický úžas nad existencí“, který lze formulovat takto: „Proč existuji zrovna teď, zrovna v tomto těle, proč zrovna v této a ne v jiné podobě? Proč jsem nebyl některým z těch miliónů lidí, kteří existovali přede mnou, a proč nebudu žádným z těch, kteří se narodí v budoucnu?“ I za předpokladu, že tato otázka má nějaký smysl, říká profesor Vrchlická, nemá nic společného s fyzikou. Na pohled se zdá, že má a že by se dala přeformulovat takto: „Každý člověk, který dosud existoval, tj. žil, byl tělesným uskutečněním jistého vzorce složeného z genů, čili základních jednotek dědičné hmoty. V podstatě by se všechny tyto vzorce, jež se dodneška staly skutečností, daly nakreslit; staneme před obrovskou tabulí popsanou množstvím vzorců genotypů, z nichž každý přesně odpovídá jedinci, který podle něj zárodečným vývojem povstal. Přímo se nám vnucuje otázka: čím vlastně se liší tento genový vzorec na tabuli, který odpovídá mně, mému tělu, od všech ostatních vzorců, že díky tomu rozdílu jsem právě já jeho vtělením v hmotě? Čili jaké fyzikální podmínky, jaké materiální okolnosti mám mít na zřeteli, abych této různosti dosáhl, abych pochopil, proč o všech těch vzorcích na tabuli můžu prohlásit» jedná se tu o jiné lidi«, a pouze o jednom vzorci smím říci» tady jde o mě, to JSEM JÁ?«.“

Na takto položenou otázku nemůže fyzika odpovědět ani dnes, ani za sto, ani za tisíc let, vysvětluje profesor Vrchlická. Taková otázka v podstatě nic neznamená, protože fyzika sama není osobností, a tudíž pokud se zabývá zkoumáním čehokoli, ať už jde o nebeská tělesa či lidská těla, mezi mnou a tebou, mezi tím či oním nečiní žádného rozdílu; že o vlastním subjektu říkám „já“ a o jiném „on“, to sice fyzika umí po svém vysvětlit (opírá se o obecnou teorii logických automatů, teorii samoregulujících soustav atd.), leč není s to postřehnout právě onen rozdíl v bytí mezi „já“ a „on“. Na druhé straně jedinečnost jednotlivých lidí dokáže fyzika rozpoznat, neboť každý člověk (vyjma dvojčat) je vtělením jiného souboru genů.

Profesoru Kouskovi ale nejde vůbec o to, že každý z nás má jinou konstituci, že má tělesnou a duševní individualitu. Metafyzický údiv, z nějž úvahy profesora Kousky vycházejí, by se ani o chlup nezmenšil, kdyby všichni lidé byli vtělením jedné a téže genové formule, kdyby jaksi lidstvo sestávalo z dvojčat ideálně si podobných jako vejce vejci. Poněvadž pak by se bylo možno ptát, co je příčinou toho, že „já“ není „někdo jiný“, proč jsem se nenarodil v době faraónů či v Arktidě, ale teď a tady — ale ani v tomto pokračování by nebylo možné na takovou otázku dostat od fyziky odpověď. Vždyť tyto různosti, které mezi mnou a jinými lidmi existují, pro mě začínají tím, že jsem sám sebou, že nemůžu vyletět z vlastní kůže, ani své bytí s kýmkoli jiným zaměnit — a teprve pak jsem schopen postřehnout, že můj vzhled a moje povaha se různí od všech ostatních lidí živých (i zemřelých). Ta první, pro mě nejdůležitější diference však v podstatě pro fyziku vůbec neexistuje a to je vlastně také všechno, co lze k tomuto tématu povědět. Takže slepota fyziků a fyziky v tomto ohledu nebyla zaviněna teorií pravděpodobnosti.

Tím, že profesor Kouska nastolil otázku, zda se dají odhadnout šance vlastního zrození, zavedl na scestí sebe, jakož i své Čtenáře. Profesor Kouska se domnívá, že na otázku „Jaké podmínky musí být splněny, abych se já, Kouska, narodil?“ fyzika odpovídá slovy „musí být splněny fyzicky krajně nepravděpodobné podmínky!“. Jenže to není pravda. Otázka ve skutečnosti zní: „Jak je zřejmé, jsem živý člověk, jeden z miliónu lidí. Chtěl bych se dovědět, čím to je, že se fyzicky odlišuji od všech ostatních lidí, od těch, co byli, co jsou a co budou, že jsem žádným z nich nebyl ani nejsem a že jsem pouze sebou samým a o sobě říkám Já?“ Na tuto otázku ovšem fyzika neodpovídá a odvolává se na probabilitu; z jejího hlediska neexistuje mezi tazatelem a ostatními lidmi žádný fyzický rozdíl. A proto se také vývody profesora Kousky teorie pravděpodobnosti netýkají ani ji neoslabují, neboť s ní totiž nemají naprosto nic společného!

Po přečtení natolik protichůdných názorů dvou vynikajících myslitelů zabředl recenzent do hlubokého zmatku. Sám není schopen toto dilema rozsoudit, zato však může s naprostou jistotou prohlásit, že po přečtení díla profesora Kousky je podrobně obeznámen se všemi událostmi, které vedly ke zrození badatele s tak zajímavým rodinným životopisem. Co se týče jádra sporu, bude asi lépe ponechat rozhodnutí povolanějším znalcům.