Dokonalá Prázdnota

Alfred Zellermann GRUPPENFÜHRER LOUIS XVI

(Suhrkampf Verlag)

Gruppenführer Louis XVI. je románový debut Alfreda Zellermanna, známého literárního historika, téměř šedesátníka, doktora antropologie a člověka, který regnum hitlerianum prožil v Německu na vesnici u rodičů své ženy, zbaven tehdy univerzitních hodností, tedy jako pasivní pozorovatel života třetí říše. Troufáme si jeho román nazvat znamenitým dílem a dodáváme, že ho mohl napsat jen takový Němec, s takovým kapitálem životních zkušeností — a s takovou znalostí teorie literatury!

Navzdory titulu nemáme před sebou fantastický výtvor. Děj je umístěn do Argentiny v prvním desetiletí po skončení druhé světové války. Padesátiletý gruppenführer Siegfried Taudlitz, utečenec z rozkotané a obsazené říše, se dostane do Jižní Ameriky a vyveze v kufru vyztuženém ocelovými pásy a plném dolarových bankovek část „pokladu“ nashromážděného nechvalně známou akademií SS (Ahnenerbe). Shromáždí kolem sebe skupinu dalších uprchlíků z Německa, ale také světoběžníků a dobrodruhů, a kromě toho přijímá do služby několik blíže neurčených žen pochybného původu (některé vykoupil sám Taudlitz z veřejných domů v Rio de Janeiru), načež tento bývalý generál SS organizuje výpravu do hloubi argentinského vnitrozemí s pohotovostí, která prokazuje jeho vlohy štábního důstojníka.

V krajině vzdálené od nejbližších civilizovaných míst několik set mil přijde výprava na rozvaliny staré nejméně dvanáct set let — pravděpodobně zbytky staveb vybudovaných aztéckými oddíly. Zde se také výprava usídlí. Do tohoto místa Taudlitzem nazvaného hned (zatím z nepochopitelných důvodů) Paříží se soustřeďují Indiáni a mesticové z okolí, protože je láká možnost výdělku. Bývalý gruppenführer z nich sestaví pracovní útvary, na které dohlížejí jeho ozbrojenci. Za několik let se z těchto počátků začne rýsovat mocenský útvar, jaký si Taudlitz přál. Ve své osobě spojuje bezohlednost, která necouvne před ničím, se zmateně pojatou napodobeninou — v srdci vnitrozemské džungle — francouzského státu z údobí absolutní monarchie, neboť právě on sám se chce stát reinkarnací Ludvíka XVI.

Poněkud odbočíme: tím, co bylo řečeno, ani tím, co bude následovat, nezamýšlíme obsah románu zužovat na pouhý děj, protože ani sled událostí v něm není chronologický jako v naší recenzi; protože však dobře chápeme umělecké požadavky, jimiž se autor řídil při tematické výstavbě díla, chceme záměrně vytvořit jakousi kronikářskou posloupnost událostí, protože tím hlavní idea zvlášť vynikne. Množství vedlejších dějových složek a motivů v naší „chronologické“ rekonstrukci díla pomineme, neboť celek nelze žádnou zkratkou zachytit — čítá ve dvou svazcích přes šest set sedmdesát stran. Konečně se vynasnažíme v našem pojednání také vysvětlit nepřirozený časový sled událostí, jak je Alfred Zellermann uspořádal ve své epopeji.

Vznikne tedy — navazujeme na dřívější nit — královský dvůr zaplněný dvořany, rytíři, duchovenstvem, lokaji, s palácovou kaplí, tanečními sály uprostřed hradeb, v něž byly přestavěny důstojné ruiny aztéckých staveb, ovšem vybudované z jejich zbytků architektonicky nesmyslným způsobem. „Nový Ludvík“ má po svém boku tři absolutně oddané lidi — Hanse Mehrera, Johanna Wielanda a Ericha Palatzkého (okamžitě se změní na kardinála Richelieua, knížete de Rohana a knížete de Montbarona), dovede se nejen udržet na svém fingovaném trůnu, ale i utvářet život kolem podle svých vlastních představ. A přitom, a to je v románu opravdové, historické znalosti bývalého gruppenführera nejsou pouze fragmentární a plné mezer — on je postrádá vůbec. Jeho hlava není ani tak nacpaná úryvky z historie Francie sedmnáctého století, jako spíš haraburdím z časů, kdy mu bylo šestnáct a kdy dychtivě četl Dumasovy romány, počínaje Třemi mušketýry, a potom kdy jako výrostek s „monarchistickými“ (podle vlastního mínění — ale po pravdě jen sadistickými) sklony hltal knížky Karla Maye. A protože vzpomínky na tuto četbu později překryly vášnivě konzumované brakové romány, neumí uvést v život historii Francie, ale jenom onen hrubě zprimitivizovaný, přímo kreténský galimatyáš, jenž mu ji nahradil a stal se vyznáním víry.

Ostatně, pokud lze usoudit podle různých zmínek a připomínek, roztroušených po celém díle, hitlerismus byl pro Taudlitze pouze volbou z nutnosti, možností poměrně ještě nejlépe mu vyhovující, nejbližší „monarchistickému“ snění. Hitlerismus se v jeho očích blížil středověku — po pravdě řečeno ne zase natolik, jak by se mu líbilo. V každém případě mu ovšem byl milejší než všechny státní formy demokracie. Protože měl svůj soukromý, v době třetí říše tajený „sen o koruně“, Taudlitz nikdy Hitlerovu magnetismu nepodlehl; nikdy neuvěřil jeho doktríně a právě díky tomu nemusel zhroucení „Velkého Německa“ oplakávat. Jenom proto, že byl natolik chytrý, aby ho včas předvídal, se nikdy neztotožnil s elitou třetí říše (i když k ní patřil) a jaksepatří se připravil na porážku. Jeho všeobecně známý kult Hitlera nebyl důsledkem toho, že by byl podlehl sebeklamu; Taudlitz více než deset let hrál cynickou komedii, neboť měl svůj „vlastní mýtus“, takže byl schopen všemu hitlerovskému odolávat. To bylo pro něj zvlášť prospěšné, neboť ti vyznavači Mein Kampfu, kteří se tuto doktrínu snažili brát aspoň trochu vážně, nejednou, jako například Albert Speer, později podlehli Hitlerově vlivu, zatímco Taudlitz, člověk, který každý den předstíral názory na ten den doporučené, nemohl se nakazit žádným kacířstvím.

Taudlitz věří naprosto bez výhrad jenom v moc peněz a násilí: ví, že lze lidi hmotnými výhodami přimět k tomu, co si dostatečně štědrý pán vzal do hlavy, jen když je také přiměřeně tvrdý a bezohledný při prosazování splnění jednou uzavřených závazků. Nehledí vůbec na to, zda jeho „dvořané“, zda ten různorodý dav, složený z Němců, Indiánů, mesticů a Portugalců, bere opravdu vážně ono obrovské, za ta léta vnucené představení, které Taudlitz pro nepředpojatého diváka inscenoval způsobem nevýslovně triviálním, nejapným a kýčovitým, zda a jak kdo z takových herců věří v účel dvora Ludvíků — a kdo pouze vědomě hraje komedii a počítá s odměnou, ale možná také s tím, že si po smrti vladařově něco „urve z královské pokladnice“. Jak se zdá, pro Taudlitze podobný problém neexistuje.

Život dvorské společnosti je tak jediným nepřetržitým podvodem, který bije do očí svou přihlouplostí a nehodnověrností, takže alespoň ti bystřejší lidé, kteří se později dostali do Paříže, stejně jako všichni ti, kteří na vlastní oči viděli vyrůstat pseudomonarchu a pseudoknížata, nemůžou být v té věci ani chvíli na pochybách. Proto také, zejména ve stadiu vzniku, připomíná království jakoby schizofrenicky rozdvojenou bytost: jinak se mluví při palácových audiencích a na plesech, zejména v Taudlitzově přítomnosti, a jinak, když není poblíž monarcha a jeho tři důvěrníci, kteří tvrdě vyžadují (i mučením, je-li třeba) respektování vnucené hry. A je to hra oděná neobyčejně výpravně, oslňující ne už šalebným třpytem, neboť neustálé dodávky zboží, zaplacené dobrou valutou, během dvaceti měsíců vyženou do výšky zámecké zdi, pokryjí je freskami a gobelíny, rozprostřou po parketových podlahách luxusní koberce a doplní je nesčíslnými kusy nábytku, lustry, pozlacenými hodinami a komodami, vybudují tajné dveře a skrýše ve stěnách, alkovny, pergoly a terasy, obklopí zámek obrovským, vzorně udržovaným parkem a dále valy a dřevěnými palisádami, neboť každý, kdo je Němec, je zároveň dozorcem indiánských nevolníků držených na uzdě (neboť z jejich práce a potu vzniká umělé království), chodí ovšem oděný jako rytíř ze sedmnáctého století, jenomže na zlatem zdobeném opasku nosí vojenskou pistoli značky Parabellum, poslední argument při řešení různých sporů mezi feudalizujícím se dolarovým kapitálem a prací.

Pomalu, ale zároveň systematicky monarcha a jeho nohsledi neprodleně odstraňují všechny příznaky a známky, které by mohly okamžitě demaskovat fiktivnost dvora a království. Vznikne proto nejdříve zvláštní jazyk, kterým lze slovně vyjádřit všechny zprávy, jež přece jen občas proniknou z vnějšího světa, například, zda „státu“ nehrozí nějaká intervence argentinské vlády, přičemž tyto formulace, předávané králi důstojníky, nesmějí prozrazovat, tedy zmiňovat se o nesuverénnosti monarchy a trůnu. Argentina se kupříkladu vždycky nazývá

„Španělsko“ a považuje za sousední stát. A tak všichni zvolna vrůstají do umělé kůže, učí se tak nenuceně pohybovat v nádherných šatech, tak obratně umějí zacházet mečem a jazykem, že podvod proniká jaksi hlouběji — k základům a ke kořenům té stavby, onoho živého obrazu.

Ten zůstane i nadále klamem, ovšem nyní v něm pulsuje žádostivost a zášť, neshody a rivalita, neboť na tomto nepravém dvoře se strojí pravé intriky: jedni dvořané se snaží zničit druhé, aby se po jejich mrtvolách dostali do blízkosti trůnu a z rukou krále přijali hodnosti poražených, takže klevety, denunciace, jed a dýka začínají plnit své skryté, ale zcela reálné funkce, třebaže monarchistických a feudálních prvků je v tom všem i nadále pouze tolik, kolik jich uměl Taudlitz, nový Ludvík XVI., včlenit do vlastní představy o absolutní vládě, interpretované stádem bývalých esesmanů.

Taudlitz se domnívá, že kdesi v Německu žije syn jeho sestry, poslední potomek rodu, Bertrand Gülsenhirn, kterému bylo v době porážky Německa třináct let. Tohoto (nyní jednadvacetiletého) mládence má vyhledat kníže de Rohan, čili Johann Wieland, jediný „intelektuál“ Ludvíkovy družiny, neboť Wieland byl lékařem Waffen SS a v koncentračním táboře Mauthausen prováděl „vědecké pokusy“. Scéna, v níž král pověřuje knížete tajným posláním, aby mladíka našel a přivedl ho na dvůr jako infanta, patří k nejlepším v románě. Nejdřív monarcha vlídné vysvětluje, jak se rmoutí nad vlastní bezdětností se zřetelem na trůn, tj. otázkou nástupnictví; tyto úvodní fráze mu pomáhají, aby nadále pokračoval podobným tónem. Půvab této téměř absurdní scény je v tom, že si nyní ani král sám před sebou nepřizná, že není opravdovým králem; neumí vůbec francouzsky, vypomůže si ovšem němčinou, vládnoucí na dvoře, a ubezpečuje — jako všichni ostatní, když je to zapotřebí — že samozřejmě mluví francouzsky, že je Francouzem sedmnáctého století.

Není to žádné šílenství, protože přiznat se k němectví, třebaže pouze v jazyku, by bylo právě nyní šílenstvím: Němci vůbec neexistují, když jediným sousedem Francie je Španělsko (to znamená Argentina)! Kdo by se odvážil německy promluvit, totiž kdo by dal najevo, že takto mluví, riskuje život. Z rozhovoru arcibiskupa pařížského a vévody de Salignac (sv. I., str. 311) lze dedukovat, že kníže Chartreuse, sťatý za „zradu státu“ určitě v opilosti nazval palác ne prostě „bordelem“, ale „německým bordelem“. Notabene z četných francouzských jmen v románu, živě připomínajících názvy koňaků a vín — jako takový „markýz Château-Neuf du Pape“ —, nepochybně vyplývá, i když se o tom autor nikde nezmiňuje, že se v Taudlitzově paměti (z důvodů snadno pochopitelných) udrželo více názvů alkoholických nápojů a lihovin než francouzské šlechty.

Když řeční ke svému emisaru, mluví Taudlitz tudíž tak, jak si představuje, že by hovořil král Ludvík ke svému důvěrníku, vyslanému s obdobným posláním. Nepřikazuje mu odložit iluzorní knížecí oblečení, ale naopak „přestrojit se za Angličana nebo Holanďana“, což prostě znamená, aby si obstaral normální současný oblek. Slovo „současný“ je tu v každém případě nemístné — patří k těm, která by vážně narušila fikci království. Dokonce i o „dolarech“ se vždy mluví jako o „tolarech“.

Wieland, vybavený značnou částkou v hotovosti, odjede do Ria, kde působí obchodní zástupce „dvora“; jakmile získá dokonale padělané dokumenty, odplouvá Taudlitzův vyslanec do Evropy. Peripetie jeho pátrání nám dílo zamlčuje. Víme jenom tolik, že po jedenácti měsících je úspěšně dokončeno, a román vlastně v původní verzi začíná právě druhou rozmluvou Wielanda s mladým Gülsenhirnem, který je zaměstnán jako číšník ve velkém hamburském hotelu. Bertrand (jméno si bude moci ponechat, podle mínění strýce Taudlitze má dobrý zvuk) slyší zprvu pouze o bohatém strýci, který je ochoten udělat ho svým dědicem. To je dostatečně pádný důvod, aby odešel ze zaměstnání a odjel s Wielandem. Cesta této zvláštní dvojice, která román uvádí, dokonale splňuje svou úlohu, neboť jde o takový přesun do velké vzdálenosti, že zároveň jako by znamená časový návrat do minulosti. Cestovatelé přestupují z transatlantického tryskového letadla do vlaku, potom do auta, z auta na koňský povoz, až nakonec posledních dvě stě třicet kilometrů urazí koňmo.

Tou měrou, jak chátrá Bertrandův oblek, se „ztrácejí“ i jeho rezervní součásti oděvu a místo nich se objevují kusy archaické garderoby, předem přichystané a ve vhodných chvílích Wielandem podstrčené, přičemž i on se zároveň mění v knížete de Rohana. Při této metamorfóze nejde vůbec o nějakou machiavelistickou taktiku — dochází k ní od zastávky k zastávce s podivuhodnou samozřejmostí. Můžeme předpokládat (později se o oprávněnosti své domněnky přesvědčíme), že Wieland taková přestrojení, ne ovšem po částech, jako Taudlitzova pravá ruka již víckrát absolvoval. Takže když se Wieland, který odjel do Evropy jako pan Heinz Karl Müller, stane ozbrojeným knížetem de Rohan na koni, analogické proměně, alespoň vnějškově, se podřídí i Bertrand.

Bertrand je omámený a popletený. Odjel za strýcem, o němž se dověděl, že je to pán s ohromným majetkem, nechal zaměstnání, aby se stal dědicem miliónů, a teď ho zavlékli do kolotoče barvité komedie či frašky, které není s to porozumět. Ponaučení, jež mu Wieland-Müller-de Rohan cestou dává, jenom zvyšují zmatek v jeho hlavě. Jednou se mu zdá, že si z něj jeho společník tropí žerty, podruhé zas, že ho vede do záhuby, a jindy opět, že ho kus po kousku zasvěcuje do nějaké nepochopitelné aféry, kterou prozatím nemůže poznat celou; přicházejí chvíle, kdy je blízek šílenství. Při tomto poučování se však věci nikdy nenazvou pravými jmény; tato instinktivní reakce je vychytralostí vlastní dvoru. „Je nutné,“ prohlašuje de Rohan, „dodržovat formality, jaké vyžaduje strýc (potom „pan strýc“ a „Jeho urozenost“, nakonec „Jeho královská Výsost“!). Jmenuje se Ludvík, nikoli tedy Siegfried — toto jméno se nikdy nesmí vyslovit. „Zřekl se jej — musí to tak být!“ vysvětluje Müller, když se stal knížetem. „Majetek“ je přejmenován v „latifundie“ a ty zase v „říši“ a takto, postupně, během dlouhých dnů jízdy na koni džunglí, a potom v průběhu posledních hodin, prožitých v pozlacených nosítkách s baldachýnem, jež nese osm nahých, svalnatých mesticů, když přitom vidí oknem družinu rytířů v helmicích, Bertrand se přesvědčuje o pravdivosti slov svého společníka, který, jak se zdálo, mluvil v hádankách. Zavrhne proto podezření, že zešílel, a očekává už jenom setkání se strýcem, na kterého se ostatně téměř nepamatuje — naposledy ho viděl jako devítiletý chlapec. Ovšem toto setkání tvoří zlatý hřeb vznešené, okázalé slavnosti, sestávající ze směsice nejrůznějších ceremonií, ritů a obyčejů, jaké si byl Taudlitz schopen uchovat v paměti; zpívá tudíž sbor a zazní stříbrné fanfáry, vchází tudíž král s korunou na hlavě a lokajové před ním táhle volají „král!“ „král!“, otevírajíce vyřezávané dvoukřídlé dveře. Taudlitze obklopuje dvanáct „pairů království“ (v důsledku omylu si je vypůjčil odjinud) a přichází velkolepá chvíle — Ludvík žehná křížem synovce, jmenuje ho svým infantem a dává mu k políbení prsten, ruku a žezlo. Když potom zůstanou sami u snídaně, obsluhováni Indiány ve fracích, a před nimi je z vysokého zámku překrásná vyhlídka na park s blyštícími se vodotrysky, Bertrand, když se tu dívá na tu nádheru, tu na vzdálené pásmo nezřetelné tmavozelené džungle obklopující celý areál, nenajde prostě odvahu se strýce na cokoli otázat, a když mu strýc dává vlídné ponaučení, oslovuje ho: „Nejjasnější pane…“ „Je to nezbytné…, vyžadují to vyšší zájmy… co mi je ku prospěchu, prospívá také tobě…,“ laskavě k němu promlouvá gruppenführer SS s korunou na hlavě.

Tato kniha je nevšední z toho důvodu, že je směsicí prvků, které se k sobě naprosto nehodí. Něco je buď autentické, nebo neautentické, buď klam, nebo pravda, buď předstíraná hra, nebo spontánní život, ale tady máme před sebou vylhanou pravdu i autentickou nevěrohodnost, tedy to, co je současně jak pravdou, tak lží. Kdyby dvořané starého Taudlitze hráli, omílajíce nazpaměť naučený text, měli bychom před sebou mrtvé loutkové divadlo. Jenže oni si své konvenční šablony osvojili, každý do ní vrostl po svém a za ta léta si na ně zvykli, takže když nyní, po Bertrandově příjezdu, začínají osnovat intriky proti Taudlitzovi, nedovedou se již nadobro zbýt vnucených schémat. A tak i samo spiknutí je podivnou psychologickou míchanicí, jakoby dort naplněný povidly, makaróny a mrtvolkami myší, které se udávily ořechy. Neboť svou pravou zálibu, opravdovou vášeň vládnout gruppenführer oděl do slepence nesmyslně zkomolených vzpomínek na francouzské Ludvíky, do historie, kterou vzal z třetí ruky — laciných dobrodružných a senzačních románků; zpočátku si pro svou mánii poslušnost nevynucoval, neboť nemohl, pouze je podplácel; a proto se také v té době musel tvářit, jako by neslyšel, co někdejší řidiči, poddůstojníci a vachmani SS o něm a o celém tom „podniku“ říkají přímo za jeho zády. Měl ale tolik soudnosti, že to všechno klidně trpěl — až do chvíle, kdy si již snadno mohl zastrašením, donucením a mučením zjednat poslušnost. Tehdy se pojednou dolary, do té doby jediné kouzlo, proměnily v „tolary“…

Tato primitivní fáze složitého obrazu, cosi jako prehistorie království, není v románu zobrazena jinak než formou střípků náhodných rozhovorů — je zapotřebí si zapamatovat, že takové vzpomínky mohou přijít draho. Děj románu začíná v Evropě, kdy neznámý vyslanec přemluví mladého číšníka Bertranda, a teprve v druhé části vyprávění si můžeme domyslet to, co jsme se dosud snažili dovtípit. Samozřejmě že bývalí četníci, strážní koncentráků a lékaři, řidiči a střelci pancéřových vozů divize SS Grossdeutschland, vyhlížející jako dvořané, knížata a duchovní ze dvora Ludvíka XVI., to je tak děsivá věc, obestřená šílenstvím, tak nevhodná pro nepsané role, jak jen vůbec lze; avšak oni všichni netoliko špatně hrají dobře svěřené role (ty ovšem nikdy neexistovaly) každý po svém, mnohdy kreténským způsobem, ale přece jen se vypořádají s úkolem, poněvadž nejsou s to nic jiného udělat… A ježto lživě a tupě hrají to, co bylo lživé už při zrodu, musel by vzniknout takový mišmaš, který by z knížky udělal jedinou kupu nesmyslů.

Avšak není tomu tak, neboť těmto hitlerovským holomkům snad kdysi připadalo hloupé navlékat na sebe kardinálský purpur, fialové biskupské hábity a pozlacená brnění, ovšem už méně pošetilé, naopak zábavné, bylo přejmenovat prostitutky z námořnických bordelů na svoje knížecí manželky, když šlo o světské pány — či na princezny a hraběcí kurtizány, pokud se to týkalo duchovních hodnostářů na dvoře krále Ludvíka. Jaksi těm rolím přišli opravdu na chuť: všechny tyto kreatury, utápějící se ve fiktivním důstojenství, si v něm libovaly a pyšnily se jím a současně se vyvyšovaly k takovému ideálu význačné osobnosti, jaký si jen dovedly vymyslet. Také příslušné pasáže románu, v nichž přicházejí ke slovu bývalí zločinci v kloboucích duchovních a v náprsenkách s korunkami, dosvědčují jejich nevěrohodnost a ukazují autorovo psychologické mistrovství. Tito omezenci využívají svých postavení k získání rozkoše, cizí opravdovým aristokratům, která je umocněna tím, co lze prostě definovat jako povýšení do šlechtického stavu či rovnou jako legalizaci zločinu. A je to otřesné, když lotr se plně těší z plodu zla teprve tehdy, když se může ohánět majestátem práva: tito systematizovaní profesionálové lágrového sadismu nalézají vyložené uspokojení v možnosti opakovat nejednu z někdejších praktik v aureole a okázalosti dvorské nádhery, v jejím světle, které jaksi umocňuje každý ohyzdný čin: právě proto, že páchají hanebnosti, všichni už se dobrovolně snaží, aby alespoň v mluvě nevypadli z biskupské či knížecí role, a díky tomu znevažují současně i celou vznešenou symboliku oněch nejvyšších hodností, jimiž se vyzdobili. Proto také ti nejomezenější, jako Mehrer, závidí knížeti de Rohanovi, jenž tak obratně umí ospravedlnit svou slabost v týrání indiánských dětí, když jejich mučení nazve činností každým coulem „dvorskou“, jež je nejvlastnější právě jemu. (Mimochodem řečeno všechny Indiány nazývají důsledně „černochy“, neboť černošský otrok „je stylovější“.)

Chápeme rovněž starosti Wielanda (čili knížete de Rohana), když se uchází o kardinálský klobouk: už jenom jednoho se mu nedostává, totiž aby mohl pěstovat své zrůdné zábavy — jako jeden z náměstků samotného Pána Boha na zemi. Pravda, Taudlitz mu tuto výsadu odpírá; jako kdyby si uvědomoval celou propast hrůzy, jež by vznikla jmenováním Wielanda do této vysoké funkce. Taudlitz se na tu hru ovšem dívá jinak — nechce být svědkem toho, jak se někdo vychloubá současnými výsadami, tím méně svou esesáckou minulostí, protože měl „jiný sen, jiný mýtus“ — on baží po opravdovém královském purpuru, a proto wielandovský způsob využít příležitost příkře odmítá. Mistrovství autora vidíme v tom, jak dovede postavit před oči nezvyklou rozmanitost lidské zločinnosti, širokou paletu mnohotvárného zla, které se nedá shrnout do nějaké jediné, jednoduché formulky. Taudlitz není ani o chlup „lepší“ než Wieland, je jenom posedlý něčím jiným, neboť se snaží o svou úplnou proměnu — třebaže je to nemožné. Odtud také pramení jeho puritánství, které mu nejbližší okolí tolik zazlívá.

Pokud se týká dvořanů, vidíme, že se jimi snažili být — z různých důvodů… A potom, když jich deset organizovalo spiknutí proti monarchovi — gruppenführerovi, aby ho okradli o kufr naplněný dolary, ale také zavraždili, přece jen jim přišlo líto, že se rozloučí se senátorskými křesly, tituly, řády a hodnostmi a ocitli se v bezvýchodné situaci. Rozpakovali se starého oddělat a utéct s lupem, třebaže po tom toužili: a v uskutečnění plánu jim nebránilo pouze jejich dosavadní zdánlivé postavení. Oni totiž už sami někdy věřili nemožnosti své důstojné pozice, protože tato nemožnost jim maximálně vyhovovala. Naopak jim vadilo (byla to ovšem bludná představa, ale dokonale logická, v psychologických důsledcích verifikovaná) něco, co už sotva dovedli postihnout, vědomí, že nejsou tím, zač se vydávají, prostě jen ona bezohledná Taudlitzova krutost jakožto monarchy. Kdyby z něj nečouhal každým coulem gruppenführer SS, kdyby jim pokaždé nedával mlčky najevo, že oni všichni existují díky jemu, z projevu jeho vůle a chvilkové milosti, pak by se životnost anjouovské Francie v argentinském vnitrozemí jistě prodloužila. Takže ve skutečnosti měli herci režisérovi hry za zlé její nepostačující hodnověrnost; tato cháska chtěla být plus monarchique, než s tím byl sám monarcha svolný…

Samozřejmě — všichni se mýlili, neboť sami nemohli do těchto rolí vnést opravdovost, větší autentičnost vznešeného dvora. A tak, když tyto vznešené role nemohli náležitě vytvořit, přizpůsobili je svým životním, každý vložil do té své, co uměl a mohl, po čem v duši toužil. Nelze přitom mluvit o nějaké teatrální nadsázce, nejednou jsme svědky toho, jak tito vévodové mluví se svými vévodkyněmi, jak markýz de Beaujolais (bývalý Hans Wehrholz) bije svou manželku a jak jí vytýká minulost prostitutky. V těchto scénách směřuje celé autorovo úsilí k tomu, aby aspoň v náznaku dodal pravděpodobnosti tomu, co se jeví tak absolutně nepravděpodobným. Pravděpodobně se tyto kreatury nad představeními, která musejí hrát, trochu trápí, ale vrcholem všeho jsou představitelé rolí vysokého kléru římskokatolické církve.

V kolonii žádní katolíci nejsou a o nějakém náboženském založení bývalých esesáků je škoda slov; stalo se proto ustáleným zvykem, že takzvané pobožnosti v zámecké kapli jsou neobyčejné krátké a sestávají ze zpívaného čtení několika veršů z bible; už nejeden z nich se snažil krále přemluvit, že by bylo vlastně lepší i tyto bohoslužby zrušit. Jenže Taudlitz zůstal neústupným; ostatně přece právě tím „ospravedlňují“ oba kardinálové, pařížský arcibiskup a další biskupové své vysoké hodnosti, poněvadž těch několik minut týdně — ohyzdné parodie mše — jim poskytuje především ve vlastních očích právo udržovat si vysoké církevní úřady. Takže se s tím jaksi přece jen smířili a těch pár minut u oltáře přečkají, aby si je vynahradili hodinami u hodovních stolů a pod baldachýny honosných ložnic. Tak se zrodil i nápad s filmovým projektorem, propašovaným (bez králova vědomí) do zámku z Montevidea. V zámeckém sklepení se předvádějí pornografické filmy, přičemž promítače dělá pařížský arcibiskup (někdejší řidič u gestapa Hans Schaeffert) a cívky mu pomáhá vyměňovat kardinál du Sauterne (exintendant). Tento nápad je současně makabrózně směšný a hodnověrný — jako všechny ostatní prvky této tragikomedie, která může dál existovat jen proto, že ji nic zevnitř nemůže vyvrátit.

Těmto lidem se prostě již všechno hodí ke všemu, všechno je se vším v souladu a nelze se tedy divit, když si vzpomeneme kupříkladu na blouznění některých z nich — neměl snad komandant III. bloku v Mauthausenu „největší sbírku kanárků v celém Bavorsku“, na kterou nostalgicky vzpomíná, a nezkoušel tyto kanárky krmit podle doporučení jistého kápa, jenž ho ujistil, že kanárci živení lidským masem nejkrásněji zpívají? To je tedy zločinnost dovedená k takovému stupni vlastní neznalosti, že vlastně jde o bývalé nevinné vrahy, kdyby ovšem rozhodujícím měřítkem zločinnosti u lidí měla být autodiagnóza, vlastní poznání provinění. Je možné, že kardinál du Sauterne do jisté míry ví, že se opravdový kardinál nechová jako on, že jistě věří v Boha a tím spíše nepoužívá násilí vůči indiánským chlapcům, přisluhujícím v komžích při mši, ale poněvadž v okruhu čtyř set mil určitě žádný jiný kardinál není, vůbec se takovou úvahou nevzrušuje.

Lež živená lží způsobí, že se rozmnoží v hojných formách, jež předčí veškeré představy skutečného dvora stejně jako diagnózu lidských mravů, neboť je najednou jaksi dvojnásob věrohodná. Autor se ani v nejmenším nepokouší kopírovat skutečnost a pokračuje v střízlivém realistickém popisu; jakmile všeobecné opilství překročí jisté meze, korunovaný gruppenführer se vždy vzdálí do svých komnat, neboť ví, že dávné vachmansko-esesácké návyky nabudou převahy nad společenskými ohledy a z pijácké škytavky začnou pojednou vznikat groteskní i hrůzné vtipy, jejichž smysl vyvstává z až otřesného protikladu mezi předstíraným a skutečným způsobem myšlení. V podstatě celá Taudlitzova genialita, pokud si to můžeme dovolit říci, spočívá v tom, že měl dost odvahy a síly, aby systém, který vytvořil, „dotáhl“ do důsledků.

Tento podivuhodně nesmyslný systém funguje pouze díky své hermetičnosti, a jediný závan ze skutečného světa by ho nadobro ohrozil. A právě mladý Bertrand může tuto hrozbu představovat — jenomže se necítí dostatečně silný, aby hromovým hlasem zjevil pravdu a nazval věci pravými jmény. O této nejjednodušší eventualitě, která objasňuje podstatu věci, nesmí Bertrand uvažovat. Prostě obyčejná, po léta udržovaná, systematická lež, příčící se zdravému úsudku? Ne; nikdy; to už raději kolektivní paranoia anebo jakási nesrozumitelná, tajuplná hra s jemu neznámým účelem, s racionálním podkladem, vybavená zřetelnými, smysluplnými motivy, všechno, jenom ne čistá lež sama sebou nadšená, která se v sobě zhlédla, bezmezně hrdopyšná. Zjištění, jemuž jsme věnovali naše odbočení, je pro něho nedostupné.

Bertrand tedy hned kapituluje: nechá se obléci do šatů následníka trůnu, naučí se dvorské etiketě, to znamená onomu souboru rudimentárních ukloň, gest a slov, který mu kupodivu připadá známý — nic zvláštního, neboť také on četl podobné brakové a pseudohistorické románky, které inspirovaly krále a jeho ceremoniáře. Občas se u něj projeví vzdor, i když on sám si neuvědomuje, nakolik jeho bezvládnost, jeho pasivita, dráždící nejen dvořany, ale i krále, jsou projevem odporu v celé situaci, vyžadující od něj rezignovaně zblbnout. Bertrand nechce ve lži utonout, a třebaže sám nechápe, odkud jeho vzdor vyvěrá, dovoluje si uštěpačné poznámky, ironické šlehy při majestátně pronášených debilních úvahách hostů. Zvláště během druhé hostiny, kdy král rozlícený podtextem jakoby ledabyle pronesených Bertrandových slov — slov, jejichž skrytá jízlivost mládenci hned nebyla zřejmá — kdy tedy král v záchvatu opravdové zlosti začne po něm házet kosti z ohryzané pečeně, přičemž jedna část sálu vzteklounovi sekunduje souhlasným řehotem a metá po ubožákovi mastné zbytky sbírané ze stříbrných talířů, zatímco druhá zneklidněna mlčí, nejistá, zda Taudlitz podle svého oblíbeného zvyku nenastražil na přítomné nějakou past či zda není s infantem domluven.

Neboť nejobtížnější nám připadá vyložit to, že při vší přihlouplosti hry, při vší té mělkosti představení, které kdysi bylo uspořádáno tak, jak se zrovna dalo, a nyní dosáhlo takové nadvlády, že nechce skončit, nechce, neboť nemůže, a nemůže, protože po něm by následovala pouhá nicota (oni už nemohou přestat být biskupy, knížaty a markýzi z modré krve, protože to nejde, aby se vrátili na místa řidičů gestapa, strážných v krematoriích, komandantů lágrů, stejně jako král, i kdyby chtěl, nemohl by se změnit v gruppenführera SS Taudlitze), opakujeme, při vší té banální a zvrhlé mělkosti tohoto státu a dvora v něm jediným obezřele napjatým nervem buší neustále ona záludnost, ona vzájemná podezřívavost, která dovoluje svádět klamnými formami opravdové boje, intrikovat, podkopávat pozice oblíbenců trůnu, psát udání a mlčky těžit z panské přízně. Motivem těchto podvratných machinací a zákulisních pletich nejsou v podstatě ani kardinálské klobouky, ani řádové stužky, šlechtické korunky, náprsenky a brnění, neboť k čemu jsou prohnaným lišákům ze stovky bitev a tisíce vražd vnější projevy fiktivní slávy? Neustálé útoky, podfuky, strojení léček soupeřům, snaha, aby se před králem kompromitovali, aby ostudně vypadli ze své nabubřelé role — to jsou činnosti, které všichni konají se zanícením…

Takže tedy toto vzájemné praní špinavého prádla, nalézání vhodných pohybů na dvorním parketě, v zrcadlových sálech, jejichž skla odrážejí jejich honosně vyparáděné siluety, ten nepřetržitý a nekrvavý boj (výjimku tvoří zámecká sklepení) je důvodem jejich existence, on dává smysl tomu, co by se jinak stalo jediným dětinským maškarním plesem, který vyhovuje snad nějakým holobrádkům, ne ovšem mužům, kteří poznali potěšení z krve… Nešťastný Bertrand už nemůže déle snášet sám své nevyřčené dilema; jako tonoucí stéblo hledá spřízněnou duši, jíž by se mohl svěřit s myšlenkou, která v něm vyklíčila.

Neboť, a to je další autorovou zásluhou, Bertrand se pomalu stává Hamletem na tomto bláznivém dvoře. Je tu instinktivně posledním spravedlivým (Hamleta nikdy nečetl!), takže usoudí, že jeho povinností je, aby se zbláznil. Neobviní všechny z cynismu — právě k tomu má málo duševní, vnitřní odvahy. Bertrand, aniž to sám ví, chce vykonat věc, která by u méně vychytralého dvora určitě uspěla: chce říkat to, co se mu neustále dere na jazyk a plní ústa, leč ví, že jako normální člověk to beztrestně říci nemůže. Ovšem kdyby zešílel, to je jiná! Nezačíná tedy chladnokrevně simulovat nepříčetnost jako Shakespearův Hamlet; ne, zkouší prostě se pomást jako prosťáček, naivní, trochu hysterik v dobré víře v potřebu vlastního šílenství! Tak bude moci říkat pravdivá slova, která ho dusí…, jenže vévodkyně de Clicot, zkušená prostitutka z Ria, která dostala chuť na mladého zajíce, ho zatáhne k sobě do postele a učí kouskům, jež si zapamatovala z doby své neknížecí minulosti, kdy je přejala od jedné bordelmamá, důtklivě Bertranda varuje, aby neříkal věci, které ho můžou stát hrdlo. Dobře totiž ví, že tu nikdo nebude brát ohled na to, že pro duševní chorobu není odpovědný za své činy — celkem vzato, jak vidíme, stará Bertrandovi přeje. Ovšem tato rozmluva pod peřinou, při které se kněžna projeví jako rutinovaná děvka, třebaže už není docela dobře schopná s mládencem jako prostitutka rozprávět (neboť dvůr ovlivňuje už sedm let její omezený rozum, který za tu dobu vstřebal nemalou dávku falešného pozlátka a etikety), tato rozmluva nemůže samozřejmě Bertrandovy plány změnit — jemu je totiž už všechno jedno. Buď se zblázní, anebo uprchne: kdybychom tamtěm nahlédli do podvědomí, patrně by se ukázalo, že znalost skutečného světa, toho, co na ně čeká v podobě rozsudků vynesených v nepřítomnosti, vězení a tribunálů, je neviditelnou silou, podněcující k pokračování ve hře; ale Bertrand, který s touto minulostí nemá přece nic společného, hrát dál nechce.

Současně dospěje spiknutí do rozhodného stadia — přechází od slov k činu. Už ne deset, ale čtrnáct na vše připravených dvořanů, kteří získali ve veliteli palácové stráže společníka, vtrhne po půlnoci do královské ložnice. Ve vrcholné chvíli se však jejich hlavní cíl ukáže jako chiméra — vyjde najevo, že pravé dolary jsou už ty tam a zůstaly jenom — v pověstné „druhé přihrádce kufru“ — samé falešné. O tom král velice dobře věděl. Není vlastně oč bojovat, jenže mosty byly spáleny — musí zabít krále, který až doposud pouze přihlížel za závěsy postele, jak obracejí vzhůru nohama „pokladnici“ uschovanou pod ložem. Měli ho v úmyslu ubít, aby unikli pronásledování, aby je nemohl stíhat: nyní ho zabíjejí z nenávisti za to, že je zvábil fingovaným pokladem.

Kdyby to neznělo nechutně, řekl bych, že scéna vraždy je velkolepá — podle neomylné dokonalosti kresby poznáváme mistra. Aby totiž spiklenci starce zasáhli co nejbolestivěji, než ho uškrtí popruhem, řvou na něj po způsobu lágrových kuchařů a gestapáckých řidičů, tím prokletým jazykem, odsouzeným k věčnému vyhnanství z království. A ještě když tělo skrčeného sebou zmítá na podlaze (skvělý motiv s ručníkem!), vrazi se vzpamatují a vracejí se k jazyku dvořanů, vlastně nevědomky, ale pouze proto, že nemají už jiného východiska. Dolary jsou falešné, není s čím ani proč utíkat. Taudlitz, ačkoliv už není naživu, je připoutal, nikoho ze svého království nepustí! Musí tedy přistoupit na pokračování ve hře, podle zásady „Le roi est mort, vive le roi!“ a tam, hned nad mrtvolou musí zvolit nového krále.

Následující kapitola (Bertrand se ukrývá u své „kněžny“) je o hodně slabší: teprve poslední, v níž se hlídka jízdní policie dobývá do zámeckých vrat, tento velkolepý němý výjev, poslední v románu, jej impozantně uzavírá. Padací most je zvednut, policisté v elegantních uniformách s kolty v podpaždí, v kloboucích se širokou, na jedné straně ohrnutou krempou a proti nim strážní v ocelových náprsnících a s halapartnami, jedni i druzí na sebe užasle zírají, jako kdyby dvě doby, dva světy se nepředstavitelně sešly na jednom místě…, na obou stranách mříže, které se za pekelného skřípotu začínají pomalu, těžko zvedat… finále hodné díla! Ovšem svého Hamleta, Bertranda, autor bohužel zahubil, nevyužil žádnou z velkých příležitostí, které mu tato postava skýtala. Neříkám, že měl být usmrcen — Shakespeare tu nemůže být vzorem — ale škoda té propasené příležitosti —, nechápající svou vlastní velikost, jež tkví v normálním lidském srdci, nakloněném světu. Veliká škoda.