Dokonalá Prázdnota

Simon Merril SEXPLOSION

(Wolker and Company, New York)

Máme-li věřit autorovi — a stále častěji jsme nuceni věřit autorům science fiction — nynější nárůst sexu se v osmdesátých letech změní v záplavu. Ovšem děj románu Sexploze začíná o dvacet let později — v New Yorku za třeskuté zimy s nachumelenými vysokými závějemi. Stařec neznámého jména se brodí sněhem, naráží do koster zasypaných aut, přichází k opuštěnému mrakodrapu a klíčem, který vyndal ze záňadří, zahřátým posledním zbytkem tělesného tepla, otevírá železné domovní dveře a schází do podzemí. A jeho pouť a vzpomínky, které se mu při tom vybavují, to je vlastně celý román.

Toto temné podzemí, po němž bloudí záblesky svítilny ve starcově ruce, bylo jednak něco jako muzeum, jednak jako část expedice (spíše sexpedice) mocného koncernu — v letech, kdy Amerika ještě jednou provedla invazi do Evropy. Zpola řemeslná manufaktura Evropanů se střetla s neúprosným chodem pásové výroby a postindustriální vědeckotechnický kolos okamžitě zvítězil. Na bojišti zůstala tři konsorcia — GENERAL SEXOTICS, CYBORDELICS a LOVE INCORPORATED. Když produkce těchto gigantů vyvrcholila, sex — ze soukromé zábavy, kolektivní gymnastiky, z koníčka a chalupářského sběratelství — se stal civilizační filozofií. Herbert Marshall McLuhan, který tu dobu jako křepký stařík ještě zažil, zdůvodnil ve své GENITOGRACY, že právě takový byl úděl lidstva, jakmile vstoupilo na cestu technického rozvoje, že už antičtí veslaři, přikovaní na galérách, severští drvoštěpové svými pilami a Stephensonův parní stroj svým válcem a pístem udávaly rytmus, podobu i význam pohybům, z nichž sestává sex, to znamená smysl člověka. Když neosobní průmysl USA vstřebal dobré nápady Východu i Západu, udělal ze středověkých okovů pásy necudnosti, zapřáhl umění do projektování souložidel, sexárií, magnopenisů, megaklitorisů, vaginetek a pornotek, dal do provozu sterilizované dopravní pásy, z nichž začaly sjíždět sadomobily, kohabitátory, domácí sodomníky a veřejná gomorária, a zároveň zřídil výzkumné vědecké ústavy, aby zahájily boj za osvobození sexu od úkolu zachování druhu.

Sex přestal být módou, neboť se stal vírou, orgasmus — trvalým závazkem; jeho měřice s červenými ručičkami nahradily telefony v kancelářích a na ulicích. Kdo byl tedy stařec, bloudící nyní podzemními prostorami? Právní poradce GENERAL SEXOTICS? Vzpomíná si přece na slavné soudní spory, jež se rozhodly až u Nejvyššího soudu, boje o právo rozmnožovat — prostřednictvím manekýnů — fyzické podoby proslulých osob, počínaje First

Lady USA. GENERAL SEXOTICS vyhrála — soudní výlohy činily dvacet miliónů dolarů — a zde se bloudící světlo svítilny odráží od zaprášených příkrovů z umělé hmoty, pod nimiž stále existují přední filmové hvězdy a významné ženy světové společnosti, princezny a královny v nádherných toaletách, protože podle soudního výroku nesměly být vystaveny jiným způsobem.

V průběhu jednoho desetiletí urazil syntetický sex hezký kousek cesty, od prvních modelů, nafukovacích s ručním natahováním, až po prototypy s termoregulací a zpětnou vazbou. Originály buď dávno zemřely, nebo jsou vetchými stařenami, ale teflon, nylon, dralon a sexofix vzdorovaly zubu času a jako v muzeu voskových figur se elegantně oblečené dámy, vyproštěné ze tmy světlem svítilny, nehybně usmívají na bloudícího starce a ve zvednuté ruce drží svůj Sirénin text (rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo prodavači zakázáno, aby magnetofonový pásek vložil do manekýna, ovšem každý kupující si to mohl udělat sám doma).

Pomalé, nejisté kroky starého samotáře zvedají kotouče prachu, kterým z hloubi bledě růžově probleskují výjevy skupinového sexu — až o třiceti osobách — podobající se velikým vánočkám nebo perfektně vyrobeným pletencům. Snad tu sám předseda správní rady GENERAL SEXOTICS prochází průchody mezi gomoráriemi a útulnými sodomníky, snad je to hlavní projektant koncernu, který genitálně přetvořil nejdřív celou Ameriku a potom celý svět? A zde jsou vizuária s osvětlovacím zařízením a programy, s tou olověnou plombou cenzury, která byla sporným bodem na pořadu šesti soudních jednání, tady zase — stohy kontejnerů, připravených k odeslání do zámoří, naplněné japonskými pomůckami k zvýšení rozkoše, mastmi před milováním a tisícerými podobnými artikly s návody o způsobu použití.

To bylo období skutečné demokracie: všichni mohli všechno — se všemi. Konsorcia se řídila podle rady vlastních futurologů a navzdory protikartelovým zákonům si potichu mezi sebou rozdělila světový trh a specializovala se. GENERAL SEXOTICS usilovaly o zrovnoprávnění normy s deviací a zbylé dva koncerny investovaly do automatizace. Flagelantské karabáče, bičovadla a mrskadla se objevily v prototypech, aby přesvědčily veřejnost, že o nasycení trhu nemůže být ani řeči, protože vyspělý průmysl, pokud je opravdu vyspělý, potřeby prostě neuspokojuje: on je vytváří! Někdejší veřejné domy musely odejít tam, kde se octly pazourky a kyje neandertálců. Učená kolegia pořádala šesti- až osmileté kursy, později studium obou erotik na vysoké škole, vymyslela neurosexátor, ale také tlumivky, tlumice, izolační hmoty a speciální pohlcovače zvuku, aby nájemníci nerušili klid svých sousedů nespoutanými výkřiky rozkoše.

Bylo ovšem třeba postupovat dál, odvážně a ustavičně vpřed, protože stagnace znamená smrt výroby. Byl již připraven projekt i model Olympu pro individuální používání, také první androidi v podobě řeckých bohyň a bohů byli vyrobeni z umělých hmot v rozjařených ateliérech CYBORDELICS. Mluvilo se také o andělech; vytvořila se finanční rezerva na pokrytí výloh soudních sporů s církvemi, kromě toho zbývalo vyřešit jisté technické problémy — z čeho vyrobit křídla: přírodní peří může šimrat v nose; zda mají být pohyblivá; zda nebudou překážet; co s aureolou; jaké spínání jejího osvětlení použít a kam je umístit atd. Tehdy sjel z čistého nebe blesk. Chemická látka s kódovou zkratkou NOSEX byla synteticky vyrobena již dříve, asi v sedmdesátých letech. O její existenci věděla pouze hrstka zasvěcených odborníků. Tento přípravek byl neočekávaně prohlášen za druh tajné zbraně a vyrobily jej laboratoře nevelké firmy, spjaté s Pentagonem. Použití NOSEXU ve formě aerosolu mohlo v podstatě decimovat populaci každé země, protože preparát požitý v množství zlomku miligramu vylučoval veškeré emoce spojené s pohlavním aktem. Tento akt byl sice i nadále možný, ovšem jako druh fyzické, dosti vyčerpávající práce, jako je ždímání, praní nebo mandlování. Potom se znovu ventiloval plán využít NOSEX k přibrzdění demografické exploze ve třetím světě, tento projekt však byl označen za nebezpečný.

Není známo, jak došlo k celosvětové katastrofě. Vyletěly sklady NOSEXU do povětří v důsledku zkratu a požáru nádrže s éterem? Nebo vstoupila do hry akce dravých průmyslových konkurentů těchto tří společností ovládajících trh? Nebo v tom měla prsty nějaká podvratná ultrakonzervativní či náboženská organizace? Odpověď neznáme.

Stařec, utrmácený dlouhou chůzí, v podzemí usedne na hladká plastiková kolena Kleopatry poté, co jí předtím zatáhl brzdu, a v duchu se přenáší — jako k propasti — k velkému krachu roku 1998. Veřejnost se náhle ze dne na den odvrátila s odporem od veškerých výrobků, kterými byl zaplaven trh. To, co ještě včera lákalo, bylo dnes asi tím, čím je pro umdleného dřevorubce pohled na sekeru nebo pro pradlenu na necky. Odvěké (jak se zdálo) kouzlo, ono zakletí, kterým biologie postihla lidský rod, bylo zrušeno. Od té doby prs připomínal již jen to, že lidé jsou savci, nohy, že mohou chodit, zadní část těla, že je i na co si sednout. Nic víc, ale vůbec nic! Šťastný McLuhan, že se nedožil té katastrofy, on, který ve svých dílech postupně interpretoval katedrálu i kosmickou raketu, tryskový motor, turbínu, větrný mlýn, slánku, klobouk, teorii relativity, závorky matematických rovnic, nuly i vykřičníky jako náhražky a náhrady oné jediné činnosti, která je pocitem jsoucnosti v ryzí podobě.

Tato argumentace však ztratila platnost v několika hodinách. Lidstvu bez potomků hrozilo vymření. Začalo to hospodářskou krizí, proti které krize z roku 1929 byla fraškou. Jako první vzplála a shořela celá redakce PLAYBOYE: zaměstnanci striptýzových lokálů hladověli a skákali z oken; vydavatelství magazínů, filmová studia, velké reklamní agentury a salóny krásy udělaly bankrot, zhroutil se celý průmysl kosmetiky a výroby parfémů, potom průmysl na výrobu prádla, takže v roce 1999 měla Amerika dvaatřicet miliónů nezaměstnaných.

Co mohlo nyní ještě vzbudit u veřejnosti zájem? Kýlní pásy, umělé hrby, šedivé paruky, třesoucí se postavy ve vozících pro paralytiky, neboť jenom ony se nespojovaly se sexuální námahou, tou můrou a dřinou, jen ony se zdály skýtat záruku před ohrožením erotikou, tedy odpočinek a klid. A proto vlády, vědomy si nebezpečí, začaly mobilizovat veškeré síly, aby zachránily lidský rod. Ze stránek tisku apelovaly na rozum, na vědomí odpovědnosti, knězi všech vyznání vystupovali v televizi s vážnými domluvami, připomínajíce všechny vznešené ideály, jenomže tento sbor autorit byl vyslechnut s všeobecnou nechutí. Nepomáhaly výzvy ani přemlouvání, nabádající lidstvo, aby se přemohlo a zvítězilo nad sebou. Výsledky byly nevalné; pouze jeden výjimečně poslušný národ, japonský, se zaťatými zuby uposlechl těchto pokynů. Proto bylo rozhodnuto vytvořit speciální hmotné pobídky, zřídit řády a vyznamenání, udělovat čestné diplomy, ceny, prémie a uznání a vyhlásit kohabitační konkursy. Když i tato politika zkrachovala, přistoupilo se k neodvolatelným donucovacím opatřením. Leč obyvatelstvo celých území se začalo vyhýbat prokreačním povinnostem, mládež se skrývala v lesích, starší si opatřovali falešné doklady o nemoci, občanské kontrolní a dozorci komise narušovala korupce, každý byl ochoten případně kontrolovat souseda, zda se nevytáčí, ale sám se té trýznivé práci vyhýbal, jak to jen šlo.

Údobí katastrofy je už jen pouhou vzpomínkou tanoucí na mysli osamělého starce na Kleopatřiných kolenou v podzemí. Lidstvo nevyhynulo: nyní se plození zajišťuje zdravotně sterilním a hygienickým způsobem, připomínajícím jakési očkování: po letech těžkých zkoušek nastala tedy určitá stabilizace. Jenže kultura nesnáší prázdnotu, a tak prudké sání v oblasti prázdnoty vytvořené implozí sexu mělo za následek, že na uvolněné místo nastoupila — gastronomie.

Ta se dělí na normální a zvrácenou: existují zrůdná obžerství, alba restaurační pornografie a rovněž ježení v určitých pozicích se pokládá za nevýslovně nestoudné. Ovoce se kupříkladu nesmí jíst vkleče (právě za tuto svobodu bojuje sekta úchylníků-klečenců), špenát a míchaná vajíčka se nesmějí jíst s nohama zvednutýma ke stropu. Ovšem existují — jak jinak! — tajné hostinské místnosti, v nichž znalce a gurmány cekají necudná představení: před očima diváků se speciální rekordmani přežírají tak, že přihlížejícím tečou sliny po bradě. Z Dánska se pašují pornojídelní alba, v nichž jsou skutečné nehoráznosti — i s konzumací míchaných vajíček slámkou, zatímco strávník, dloubaje se prsty v silně očesnekovaném špenátu a současně čichaje k ostře opaprikovanému guláši, leží na stole zavinutý do ubrusu, s nohama spoutanýma provazem, který je upevněn na kávovaru, jenž v této orgii zastupuje — lustr. Literární cenu Femina získal v tomto roce román o chlápkovi, který nejdřív natřel podlahu lanýžovou pastou a potom ji slízal, když se předtím dosyta vyválel ve špagetách. Změnil se rovněž ideál krásy: teď je třeba být stotřicetikilovým břicháčem, neboť to svědčí o neobyčejné zdatnosti zažívacího ústrojí. Změny zaznamenala také móda: ženy se podle oblečení vůbec nedají rozeznat od mužů. V parlamentech svobodomyslnějších zemí se nicméně diskutuje o otázkách, zda by nebylo možné poučit děti ve škole o tajemstvích trávicích procesů. Až doposud je toto téma, jakožto neslušné, zahaleno hermetickým tabu.

A nakonec i biologické vědy se dohodly na likvidaci pohlaví, zbytečného prehistorického přežitku. Plody budou počaty uměle a pěstovány podle programu genetického inženýrství. Vyrostou z nich bezpohlavní jedinci a teprve to udělá konec hrůzným vzpomínkám, které stále ještě neodbytně straší v paměti všech těch, kdo přežili katastrofu sexu. Ve světlých laboratořích, oněch svatyních pokroku, vznikne nádherný hermafrodit, či spíš bezpohlavník, a lidstvo, zbavené staré hanby, bude se moci s čím dál větší chutí přežírat vším možným — ovšem jen gastronomicky zakázaným — ovocem.