Dokonalá Prázdnota

Raymond Seurat TOI

(Ed. Denoěl)

Román couvá k autorovi, to znamená, že z polohy jediné fiktivní skutečnosti přechází na pozici vzniku této fikce. To se děje alespoň na špičce evropské prózy. Fikce se spisovatelům znechutila, protože přestali věřit v její nezbytnost, přejedla se jim, stali se ateisty vlastní všemohoucnosti; nevěří už tomu, že když řeknou „budiž světlo“ — čtenáře skutečně oslní jas. To však, že právě takto mluví, že takto mluvit mohou, již určitě není fikcí. Román popisující svůj vznik, byl pouze prvním krokem ústupu; teď se už nepíší díla, která by ukazovala, jak vznikají; kánon již tak dost omezuje konkrétní tvorbu. Píše se o tom, co by se mohlo napsat…, ze všech těch možností, vířících v hlavě, se vytrhávají jednotlivé skici, a putování mezi těmito fragmenty, které se nikdy nestanou normálními texty, vyznačuje současnou obrannou linii. Je třeba se obávat, že nikoli poslední, protože ve spisovatelích se budí dojem, jako by další ústupy spěly ke konci, jako kdyby se dalšími kroky zpět přiblížili tam, kde bdí skrytý, tajemný „absolutní zárodek“ veškeré tvořivosti — zárodek, z nějž by se mohly vylíhnout ony myriády děl, jež nebudou nikdy napsána. Představa tohoto embrya je však mámením, poněvadž stejně jako neexistuje geneze bez stvořeného světa, neexistuje ani literární tvorba bez tvořené beletrie. „Prvotní zřídla“ jsou natolik nedostupná, že neexistují: ustupovat k nim, to znamená propadnout omylu regressu ad infinitum; lze ještě napsat knihu o tom, jak se zkoušelo napsat knihu o tom, co se chtělo napsat atd.

Toi Raymonda Seurata je pokusem o východ ze slepé uličky v jiném směru, nikoli dalším ústupovým manévrem, ale pohybem kupředu: autor se doposud stále obracel na čtenáře, nikoli však proto, aby mluvil o něm — a to si právě Seurat umínil udělat! Román o čtenáři? Ano, o čtenáři, ne však už román. Neboť obracet se na vnímatele znamená něco mu vyprávět, mluvit o čemkoliv — ne-li už o ničem (antiromán!) —, ale vždycky pro něj. A tudíž mu ipso facto sloužit. Seurat dospěl k názoru, že těch staletých služeb je už dost, a rozhodl se vzbouřit.

Bezpochyby to je ambiciózní záměr. Dílo jako vzpoura proti vztahu „zpěvák — posluchač“, „vyprávěč — čtenář“? Rebelie? Výzva? Ale ve jménu čeho? Hned zkraje se to jeví jako nesmysl: když nechceš, spisovateli, sloužit tím, že vypravuješ, musíš zmlknout, a přestáváš takto být spisovatelem — tato alternativa nemá jiné řešení, takže jakou kvadraturou kruhu tady je dílo Raymonda Seurata?

Zdá se mi, že další ozvláštnění svého zámyslu vypátral Seurat u de Sada. De Sade nejprve vytvářel uzavřený svět — svých zámků, paláců, klášterů — a pak zástupy v nich uzamčené rozdělil na katy a oběti; mučení obětí působilo popravčím rozkoš tak dlouho, dokud nezůstali sami, a aby mohli pokračovat, museli se postupně požírat navzájem, až nakonec zůstává v hermetickém odloučení nejodolnější kat — ten, který pozřel, zlikvidoval všechny ostatní, a tehdy nám prozrazuje, že nejde pouze o autorova porte-parole, ale o samotného autora, Donatiena Alphonse Francoise de Sade, uvězněného v Bastile. On jediný zůstává, protože on jediný není výplodem fikce. A tak Seurat tuto relaci jaksi obrátil: kromě autora tu určitě je a vždycky musí být někdo, kdo vzhledem k dílu není fiktivní — a to je čtenář. A právě toho čtenáře učinil svým hrdinou. Ovšem čtenář sám nemluví, každé takové řečnění by bylo jenom mystifikací, předstíráním: to autor hovoří o čtenáři — dává výpověď ze služby.

Jde o literaturu jakožto duševní prostituci: a to pouze proto, že když se píše, je zapotřebí sloužit. Je třeba se přizpůsobovat, dvořit, osvědčovat, demonstrovat stylistickou diferenciaci, zpovídat se, brát si čtenáře za důvěrníka, dávat mu všechno své nejlepší, ucházet se o jeho zájem, přitahovat pozornost — krátce je mu třeba nadbíhat, doprošovat se jeho přízně, prodávat se — jak ošklivé! Je-li vydavatel pasákem, pak literát je prostitutkou a čtenář návštěvníkem veřejného domu kultury. Pokud si tento stav věcí uvědomíme, nevyhnutelně dostaneme pálení morální žáhy. Protože si spisovatelé přece jen nemohou otevřeně dovolit odmítnout sloužit, snaží se všelijak vykroutit: slouží, ale s výhradami: místo aby klaunsky pobavili, nepředstavitelně nudí, místo aby ukazovali krásné věci, na zlost častují čtenáře šerednostmi — jako kdyby bouřící se kuchař schválně plival do jídla, které přichází na váš stůl: jestli vám to nechutná, tak to nejezte! Jako kdyby pouliční holka, která má už po krk svého řemesla, ale ne dost rozhodnosti, aby s ním skoncovala, přestala chytat za rukáv zákazníky, malovat se a strojit, svůdně se usmívat. Co z toho, když trčí dál na nároží, čekajíc na zákazníka, když je naježená, otrávená, zamračená — to není opravdová revolta, to je fingovaná, polovičatá vzpoura, vyplněná falší a sebeklamem, kdoví zda není horší než běžná, řádná prostituce, neboť ta aspoň nic nepředstírá, v ní se nedaří ušlechtilým rozpoložením, nedotknutelnosti a nevinnosti!

Co tedy? Služby je třeba odmítnout: potenciálního klienta, který otevírá knihu jako dveře bordelu a drze se dere dovnitř, přesvědčen, že bude poníženě obsloužen, toho knechta, tu potvoru je zapotřebí třísknout po hubě, zasypat nadávkami a — shodit ze schodů! Ale kdepak! To by bylo pro něj až moc dobré, snadné a jednoduché. Zvedl by se, otřel si sliny z obličeje, oklepal prach z klobouku a šel by ke konkurenci naproti. Naopak, je nutno právě vtáhnout ho dovnitř a dát mu řádně na pamětnou. Jenom pak si dobře zapamatuje své milostné pletky s literaturou, ty neustálé seitensprungy od knihy ke knize. A proto „crève, eanaille!“ jak říká Raymond Seurat již na jedné z prvních stránek Toi: chcípni, mrcho, ale nesmíš chcípnout předčasně, aby ti zbylo ještě sdostatek sil na to ještě hodně vydržet: teď pořádně zaplatíš za tu svou nadutou, snobskou promiskuitu.

Je to zábavná myšlenka, snad i jako možnost, že vznikne originální knížka — tu ovšem Raymond Seurat nenapsal. Nepřekonal vzdálenost od buřičského konceptu k umělecky věrohodně ztvárněnému dílu — jeho kniha postrádá konstrukci a vyniká, bohužel i na dnešní poměry fenomenální drsností výraziva. Nelze zajisté autorovi upřít verbální invenci, jeho barokně rozložitá pojmenování bývají místy i důvtipná. („Bodejž, ty plesnivý taškáři, zubokolá flundro kostižerná, brzy budeš tuhej, budeš červů potrava, co nevidět zaklepeš bačkorama. Nevoní ti to? Žádný strachy, však si ještě předtím něco užiješ!“) Takže se nám tu slibuje mučení — malebné — což ovšem přílišnou důvěru nebudí. Ve své Literatuře jako tauromachii zdůraznil Michael Leiris velmi trefně důležitost odporu, jaký musí literární tvorba překonat, aby získala charakter činu. Leiris ve své biografii tudíž přistoupil na riziko vlastního znevážení — ale spílání čtenáři žádné reálné riziko nepředstavuje, neboť konvenční invektivy jsou nevyhnutelné: protože tím, že prohlašuje, že víc už sloužit nebude a že již neslouží, nás Seurat baví, a tudíž odepřením služby slouží… Učinil první krok, ale okamžitě uvázl. Že byl úkol, který se vytyčil, neřešitelný? Co jiného se tu dalo udělat? Udělat si ze čtenáře dobrý den vyprávěním uvádějícím ho na libovolné scestí? To se stalo již stokrát a tisíckrát. A při tom je ještě nejsnazší vždycky uznat, že ten vykloubený, pomatený text není promyšleným manévrem, že není důsledkem proradnosti, ale neschopnosti. Účinnou knihu-invektivu, jako autentickou urážku, jako potupu s rizikem, odpovídajícím tomuto způsobu jednání, lze napsat jen na jediného, konkrétního adresáta — jenže v tom případě to bude dopis. Tím, že se pokusil potupit nás všechny jakožto čtenáře a znevážit právě úlohu příjemce literatury, se Seurat nikoho nedotkl. Spáchal pouze pár jazykových žertíků, které velmi brzy přestávají být zábavné. Když se píše o všech či všem najednou — nepíše se o ničem a nikomu. Seurat prohrál, protože jediná opravdu důsledná forma spisovatelovy vzpoury proti službám vlastním literatuře je mlčení: každý jiný způsob buřičství je pouze opičí grimasou.

Pan Raymond Seurat zajisté napíše další knihu, v níž tu první přesvědčivě obrátí vniveč — snad bude také před knihkupectvím své čtenáře fackovat. Kdyby k tomu došlo, budu si vážit důslednosti jeho jednání, ale jen z lidského hlediska, protože nedodělek, jakým je Toi, již nic nezachrání.