Dokonalá Prázdnota

Joachim Fersengeld PERICALYPSIS

(Éditions de minuti, Paris)

Joachim Fersengeld je Němec, který svou Perikalypsu napsal nizozemsky (kterýžto jazyk, jak uvádí v předmluvě, skoro nezná) a vydal ji ve Francii, odedávna proslulé špatnými tiskovými korekturami. Pisatel těchto řádků ostatně nizozemsky také neumí, ale podle titulu knihy, anglického úvodu a nečetných srozumitelných výrazů v textu došel k názoru, že by recenzi přece jen svedl.

Joachim Fersengeld neprahne po tom být intelektuálem v době, kdy jím může být každý. Rovněž nechce být považován za literáta; hodnotná tvorba je možná tehdy, když se setkává s odporem látky či lidí, jimž je výtvor určen. Vzhledem k tomu, že po zániku církevních a cenzurních zákazů lze říci všechno, čili cokoli, a jelikož vnímaví posluchači, bojící se slov, vzali za své, lze cokoli a komukoli vykřičet — literatura a veškeré její humanistické příbuzenstvo se proměnily v mrtvoly, jejichž postupný rozklad nejbližší příbuzní vytrvale tají. Proto je zapotřebí pro tvorbu hledat nové, volné prostory, kde se lze setkat s odporem, navozujícím situace nebezpečí a rizika, takto vedoucí k vážnosti a odpovědnosti.

Takovým oborem, takovou činností může dnes být jedině prorokování. Protože prorok, čili ten, kdo předem ví, že nebude ani vyslyšen ani pochopen či akceptován, musí a priori přivolit k tomu, že zůstane němý. A němým je rovněž ten, kdo mlčí, stejně jako Němec, který po anglickém úvodu promlouvá nizozemsky k Francouzům. Proto se také Fersengeld řídí vlastními zásadami. Naše mocná civilizace usiluje produkovat výrobky s minimální životností v obalech s životností maximální. Výrobek s krátkou životností musí být záhy nahrazen novým, což prospívá prodeji, leč obal s dlouhou životností naopak znesnadňuje jeho stažení z trhu — to ovšem napomáhá dalšímu organizačnímu a technickému rozvoji. Zatímco si se sériovým zmetkem poradí odběratelé sami, na likvidaci obalů jsou nezbytné speciální programy na ochranu proti znečištění, asanační zařízení, koordinované plánování, čistírenské průmyslové kombináty a tak podobně. Kdysi se dalo spoléhat na to, že množství odpadu zůstane na přijatelné úrovni díky působení přírodních sil, jako jsou déšť a vítr, řeky a zemětřesení. Dříve se odpadky splachovaly a rozpouštěly, nyní se však samy proměnily ve výměty civilizace. Řeky jsou otrávené, ovzduší spaluje oči a plíce, s plastickými obaly si pro jejich elastičnost neporadí ani zemětřesení. Normální krajina tudíž vypadá jako civilizační skládka, jenom přírodní rezervace jsou dosud čestnou výjimkou.

V té krajině vytvořené z obalů, které ze sebe svlékly výrobky, se čile hemží davy, zabývající se jak konzumací vybaleného zboží, tak i posledního přirozeného produktu, jímž je sex. Nicméně i tomu se dostalo příslušných obalů, neboť oblečení, divadla, květiny a rtěnky nejsou ničím jiným než reklamním balením. Civilizace je tudíž obdivuhodná pouze v jednotlivých fragmentech, právě tak jako je obdivuhodná preciznost srdce, ledvin, jater či plic organismu

— a třebaže je činnost těchto orgánů dokonalá, činnost těla složeného z těch dokonalých součástí postrádá smysl, protože jde o tělo šílence.

Tentýž proces, jak hlásá prorok, probíhá rovněž v oblasti duševních hodnot, neboť roztočený obludný stroj civilizace se stal mechanickou dojičkou múz. Rozkotává knihovny, zaplavuje knihkupectví a novinové stánky a konsternuje televizní obrazovky, natřásaje se pýchou nad nadbytkem, jehož pouhá početní síla znamená spolehlivou zkázu. Existuje-li na Sahaře čtyřicet zrníček písku, na jejichž nalezení závisí záchrana světa, pak se nenajdou právě tak, jako nebude nalezeno čtyřicet dávno již napsaných spásných děl, která utonula nenávratně v moři makulatury. A ta díla byla zcela určitě napsána, jak se za to zaručuje statistika plodů ducha Joachimem Fersengeldem v jazyce nizozemském matematicky zdůvodněná — čemuž recenzent přikládá víru, ani jeden z těchto jazyků neznaje. Leč ještě dříve než napojíme duše těmito objevy, zahltíme je smetím, kterého je čtyřbiliónkrát víc. Ostatně se těmi odpadky již zadusily. Už nastalo to, co předvídá proroctví, jenomže v důsledku samého shonu to nikdo neuznamenal. Proroctví se tedy stává retroroctvím, a proto se nazývá Perikalypsou, nikoli Apokalypsou. To, že probíhá, poznáme podle znamení: lhostejnosti, povrchnosti a otupělosti a rovněž na akceleraci, inflaci a masturbaci. Duševní masturbace znamená spokojit se předpověďmi namísto uskutečněním: nejdřív nás až do morku vyonanovala reklama (je onou pokleslou formou projevu, na jaký se zmůže zbožní myšlení na rozdíl od myšlení jednotlivce), posléze pak samohana jako metoda zachvátila i ostatní umění. A to proto, že ve spásnou účinnost zboží nelze věřit se stejným výsledkem jako v účinnost Pána Boha.

Ponenáhlý růst talentů, jejich přirozené pozvolné zrání, jejich pečlivý výběr, přirozený vývoj jejich dispozic — to všechno patří k jevům minulosti, které vymřely po meči i po přeslici. Posledním ještě fungujícím impulsem je mocné řvaní: ale protože stále víc lidí křičí a používá k tomu zesilovačů stále výkonnějších, popraskají bubínky dřív, než se duchu dostane nějaké potravy. Nadarmo přivolávaná jména dávných géniů jsou již jenom prázdným zvukem

— tudíž mene, tekel, pereš, pokud se neuskuteční to, co navrhuje Joachim Fersengeld. Je nezbytno zřídit Humanity Salvation Foundation, Nadaci lidské spásy, se základním kapitálem šestnácti bilionů ve zlaté paritě, zúročeným čtyřmi procenty ročně. Z nadace budou vypláceni všichni tvůrci, vynálezci, vědci, malíři, spisovatelé, básníci, dramatici, filozofové a projektanti, a to následovně: Ten, kdo nic nenapíše, nevyprojektuje, nenamaluje, nedá patentovat ani nenavrhne, bude pobírat doživotní stipendium ve výši šestatřiceti tisíc dolarů ročně. Ten, kdo z uvedeného cokoli učiní, obdrží částku přiměřeně nižší.

V Perikalypse je otištěn podrobný sazebník postihů pro všechny formy tvůrčí činnosti. Při jednom vynálezu či dvou knihách ročně se nevyplácí ani haléř, na tři tituly už musí osobně doplácet sám autor. Díky tomuto opatření jedině opravdový altruista, jedině duševní asketa, který miluje své bližní, ale sebe ani zbla, bude cokoliv tvořit. Naopak zcela ustane produkce prodejného smetí — Joachim Fersengeld to zná ze své zkušenosti, neboť Perikalypsu vydal nákladem vlastním — a se ztrátou! Ví tedy, že totální nerentabilita vůbec neznamená totální likvidaci veškeré tvorby.

Jenže egoismus se projevuje jako chtivost mamonu spojená s bažením po slávě. Aby se i tomu posledně zmíněnému učinila přítrž, zavádí Program spásy naprostou anonymitu všech tvůrců. Aby netalentované osoby nevznášely nároky na stipendium, Nadace bude prostřednictvím příslušných orgánů dohlížet na to, zda mají kandidáti dostatečnou kvalifikaci. Meritorní hodnota záměru, s jakým se kandidát přihlašuje, nemá sebemenší význam. Důležité je pouze to, zda dílo má zbožní hodnotu, tj. zda se dá prodat. V kladném případě se stipendium přiznává bez průtahů. Za ilegální tvůrčí činnost se ukládají tresty a používá represí v rámci soudního stíhání aparátem Ochranného dozoru; zřizuje se taktéž nový policejní útvar, tzv. Papotvoři (Patroly potírající tvořivost). Kdo — podle trestního zákoníku — tajně sepisuje, rozšiřuje, přechovává či třebas mlčky veřejně předává jakýkoli plod tvořivosti, aby se touto činností obohatil nebo proslavil, trestá se samovazbou a nucenými pracemi. V případě, že se tohoto trestného činu dopustí opětovně, trestá se žalářem zostřeným vykázáním tvrdého lože a káráním holí ve výroční den činu. Tomu, kdo veřejně doporučuje takové myšlenky, jejichž tragický vliv na život společnosti je srovnatelný s metlou automobilismu, kinematografie, televize apod., může být uložen i nejvyšší trest spojený s vystavením na pranýři a doživotním nuceným užíváním vlastního vynálezu. Trestné rovněž jsou pokus a úmysl, ty mají za následek označení viníka iniciálami NČ — nepřítel člověka — nesmytelnou barvou vyvedenými na jeho čele. Na druhé straně grafomanie, zvaná „duševní prostituce“, se nepovažuje za trestný čin, poněvadž nesměřuje k obohacení: takto postižení jedinci budou jakožto osoby ohrožující veřejný pořádek umístěni ve zvláštních ústavech a humánně zaopatřeni dostatečným množstvím inkoustu a papíru.

Je zřejmé, že světová kultura nebude zavedením souboru těchto předpisů nijak poškozena, naopak začne vzkvétat. Lidstvo se vrátí k překrásným dílům své minulosti, protože soch, obrazů, dramat, románů, přístrojů a strojů je již tak veliké množství, že vystačí na celá staletí. Nikomu se rovněž nebudou klást překážky při takzvaných epochálních objevech, pokud ovšem přistoupí na podmínku, že sám zůstane tiše sedět v koutku.

Když se takto Joachim Fersengeld s celou věcí vyrovnal — že totiž spasil lidstvo — přistupuje k poslednímu problému. Co dělat s oním nestvůrným nadbytkem, který již vznikl? S notnou dávkou občanské odvahy Fersengeld praví, že všechno, co bylo dosud ve dvacátém století vytvořeno — třebaže to někdy obsahuje drahokamy lidského ducha —, má nulovou bilanční hodnotu, protože v oceánu smetí se ty drahokamy tak jako tak nenajdou. Proto přichází s požadavkem, aby se hromadně zničilo vše to, co vzniklo jako filmy, ilustrované časopisy, pohlednice, partitury, knihy, vědecké práce, noviny atd., protože tento počin bude znamenat rázné vyčištění Augiášových chlévů — při vyrovnané rozvaze historických Má dáti a Dal v rozpočtu lidstva. (Mimo jiné budou rovněž zahlazeny všechny údaje o atomové energii, což zcela odstraní současné ohrožení světa.) Joachim Fersengeld zdůrazňuje, že mu je velice dobře známo, že pálení knih, ba celých knihoven je ničemnost. Avšak autodafé knih, dosud uspořádaná v dějinách, jako například za třetí říše, byla hanebná svou reakčností. Všechno totiž závisí na stanovisku, z kterého se k pálení přistupuje. Autor proto navrhuje autodafé preventivní, pokrokové, spásné — a protože Joachim Fersengeld je prorokem veskrze důsledným, v závěru své knihy doporučuje, aby se nejdřív roztrhalo a spálilo jeho vlastní proroctví!