Dokonalá Prázdnota

Arthur Dobb NON SERVIAM

(Pergamon Press)

Kniha profesora Dobba pojednává o personetice, o níž se finský filozof Eino Kaikki vyslovil, že je to nejkrutější věda, jakou kdy člověk vymyslel. Dobb, který patří k nejvýznamnějším současným personetikům, tento názor sdílí. Nelze se vyhnout závěru, říká, že personetika je ve své praxi nemorální; jedná se však o činnost, která, ač se příčí etickým zásadám, je pro člověka životně nutná. Ve výzkumu se nelze vyhnout svého druhu bezohlednosti a znásilňování přirozených reflexů, a když už nikde jinde, tak právě zde se hroutí mýtus o naprosté nevinnosti vědce jako analytika faktů. Jedná se o vědní obor, kterému se přece s emfatickou nadsázkou říká experimentální teogonie. Recenzenta, pravda, poněkud překvapuje fakt, že když se před devíti lety celá tato věc řádně rozvířila v tisku, byla veřejnost senzačními výsledky personetiky přímo šokována, ačkoli se zdálo, že v naší době už nic nepřekvapí. Ozvěna Kolumbova objevitelského činu zněla celými staletími, zatímco ovládnutí Měsíce se v obecném povědomí bralo za pár týdnů bezmála jako banální fakt. Název pochází ze dvou latinských slov: persona — osobnost a genesis — ve významu stvoření, tvorby. Tento obor vznikl jako pozdější odvětví kybernetiky a psychoniky osmdesátých let, skřížených s intelektronickou praxí. O personetice ví dnes kdekdo — kdybyste zastavili náhodného chodce na ulici, jistě by vám řekl, že se jedná o výrobu umělých bytostí. Odpověď nemá opravdu daleko ke skutečnosti, ačkoliv ani zdaleka nevystihuje její podstatu. V současné době máme k dispozici téměř stovku personetických programů. Před devíti lety vznikala v počítačích osobnostní schémata a primitivní zárodky „řadového“ typu, tehdejší generace počítačů dnes již muzeální hodnoty pro opravdovou výrobu personoidů ještě nevytvářely sdostatek možností.

Její teoretickou možnost vycítil již Norbert Wiener, což dosvědčují pasáže z jeho poslední knihy Tvůrce a robot. Pravda, zmiňoval se o tom napůl žertem, ale humor těchto úvah měl v podtextu dosti ponuré předtuchy. Wiener však nemohl předvídat to, co se stane za dvacet let. — K nejhoršímu došlo, tvrdí sir Donald Acker, — když v Massachusettském technologickém institutu dokázali realizovat co nejkratší spojení mezi vstupy a výstupy počítače…

V současné době je možné vybudovat „svět“ pro jeho budoucí „obyvatele“ za dvě hodiny. Neboť právě tak dlouho trvá vložení některého z plnohodnotných programů (jako jsou třeba BAAL 66, CREAN IV nebo JAHVE 09) do počítače. Počátky personetiky načrtává Dobb jen rámcově s odkazem na historické prameny a pak, jako zkušený praktik — experimentátor, vypráví především o tom, jak pracuje on sám, což je dost podstatná záležitost, protože mezi anglickou školou, kterou Dobb reprezentuje, a americkou skupinou z Massachusettského technologického institutu panují dost značné rozdíly v metodice i cílech sledovaných výzkumem. Proces „týdne staženého do sto dvaceti minut“ charakterizuje Dobb následovně. Nejdříve se do strojové paměti vloží minimální soubor dat. Znamená to, abychom zůstali v mezích jazyka srozumitelného laikům, že se tato paměť naplní „matematickou“ surovinou. Tato surovina je pak protoplazmou „životního“ vesmíru zatím ještě neexistujících personoidů. Bytostem, které přijdou na tento — strojový, číslicový svět, které v něm a výlučně v něm budou žít, jsme tedy již schopni zajistit prostředí s charakterem nekonečna. Proto se zde tyto bytosti nemohou cítit uvězněné ve fyzikálním smyslu, protože z jejich hlediska je toto prostředí bez hranic. Má pouze jeden rozměr, velmi podobný tomu, jenž je dán i nám, a tím je čas (ve smyslu jeho trvání). Tento čas však není s naším analogický, protože tempo jeho průběhu může být libovolně kontrolováno experimentátorem. Obyčejně se maximalizuje v úvodní fázi (takzvaného genezního oživení) tak, aby naše minuty odpovídaly celým aeonům, během nichž dochází k řadě postupných reorganizací a krystalizací — umělého vesmíru. Je to vesmír naprosto bezprostorový. Má sice rozměry, jejich charakter je však ryze matematický, a tedy, z objektivního hlediska, téměř „imaginární“. Jsou prostě určitými důsledky axiomatických rozhodnutí programátora, na kterém také závisí i jejich počet. Rozhodne-li se třeba pro desetirozměrnost, bude to mít pro strukturu vytvářeného zcela odlišné důsledky, než když bude uvažovat pouze šest rozměrů; zde je třeba znovu důrazně připomenout, že se jedná o rozměry, které nemají nic společného s rozměry fyzikálního prostoru, ale pouze s abstraktními, logicky pravoplatnými konstrukcemi, s nimiž pracuje matematická systémová tvorba.

Tento pro nematematika nejméně přístupný bod se pokouší Dobb vysvětlit odvoláním na jednoduchá fakta, obecně známá ze školní výuky: jak známo, je možné sestrojit geometricky správné těleso, třeba krychli, které má v reálné praxi svůj protějšek v podobě kostky. Stejně je možné vytvořit i geometrické těleso čtyř-, pěti- anebo n- rozměrné (čtyřrozměrný je například tzv. teserakt). Tato tělesa však již své reálné protějšky nemají, o čemž se můžeme přesvědčit, protože neexistuje-li čtvrtý rozměr, nedá se reálně čtyřrozměrná krychle sestrojit. Tento rozdíl (mezi fyzikálně uskutečnitelným a pouze matematicky možným) pro personoidy vůbec neexistuje, neboť jejich svět má jako celek čistě matematickou konzistenci. Je cele vybudován z matematiky, přestože základem této matematiky jsou již běžné, fyzické objekty (relé, tranzistory, logické obvody, prostě celý systém počítače).

Jak známo, prostor není v souladu se současnou fyzikou vzhledem k objektům a hmotám, které se v něm nacházejí, něčím odděleným. Je ve své existenci těmito tělesy podmíněn; tam, kde nejsou, kde v materiálním smyslu „nic není“, tam zaniká i prostor a klesá na nulu. Roli hmotných těles, která se jistým způsobem „rozpínají“ a tím vytvářejí prostor, tudíž v personoidním světě hrají matematické systémy pro tento účel záměrně vytvořené. Z rozmanitých „matematik“, které by vůbec bylo možné vytvořit například axiomaticky, si programátor, pokud se rozhodne pro určitý experiment, vybírá určitou grupu, která se stane základem, „dnem bytí“ a „ontologickým fundamentem“ vytvářeného vesmíru. Podle Dobbova názoru zde dochází k překvapivé podobnosti se světem lidí. Náš svět se přece „rozhodl“ pro určité formy a určité typy geometrií, které mu nejlépe vyhovují, protože jsou nejjednodušší (například trojrozměrnost, abychom zůstali u toho, čím jsme začali). Mimo to si můžeme představovat „jiné světy“ s „jinými vlastnostmi“ — v geometrickém a nejen geometrickém smyslu. Rovněž i personoidi: podoba matematiky, kterou jim experimentátor vybral jako „obydlí“, je pro ně tím, čím je pro nás „základní reálný svět“, v němž žijeme a musíme žít. A stejně jako my, mohou si i oni „představovat“ různé světy s odlišnými základními vlastnostmi.

Dobb vede svůj výklad metodou postupného přibližování a vzdalování; to, co jsme načrtli výše a co zhruba odpovídá prvním dvěma kapitolám knihy, v dalších kapitolách zčásti odvolává — neboť to uvádí v pochybnost. Věc se nemá tak — vysvětluje nám autor —, že by se personoidi prostě setkávali s hotovým a znehybnělým světem jakoby sevřeným ledem do podoby dané definitivně a nezměnitelně. To, jak bude tento svět vypadat ve svých „jednotlivostech“, záleží už jenom na nich, a to ve stále větší míře na tom, jak se zvyšuje jejich vlastní aktivita a jak roste jejich „explorační iniciativa“. Srovnání vesmíru personoidů se světem, který ve svých fenoménech existuje pouze natolik, nakolik jsou schopni jej jeho obyvatelé vnímat, není také skutečným stavem vztahů. Toto srovnání, s nímž se můžeme setkat v Sainterových a Hughesových pracích, považuje Dobb za „idealistickou úchylku“, za daň, kterou personetika zaplatila doktríně biskupa Berkeleyho, jež tak náhle a podivně vstala z mrtvých. Sainter tvrdil, že personoidi poznávají svět podobně jako Berkeleyho bytost, která není schopna odlišit „esse“ — být od „percipi“ — vnímat. To znamená, že nikdy není s to objevit rozdíl mezi tím, co je vnímáno, a tím, co vnímání nezávisle na vnímateli způsobuje. Dobb útočí na tento výklad se zápalem o to větším, protože přece my jako tvůrci světa personoidů dokonale víme, že to, co vnímají oni, skutečně existuje uvnitř počítačů a nezávisle na personoidech — třebaže, pravda, pouze tak, jak mohou existovat matematické objekty. Avšak ani to není závěr vysvětlení. Personoidi vznikají jako zárodek díky programu a rostou tempem, které jim určil experimentátor, tempem, jaké je schopna vyvinout současná technika zpracování informací, která pracuje světelnými rychlostmi. Matematika, která má být pro personoidy „jsoucnostním obydlím“, je neočekává plně „připravena“, ale v určitém smyslu „schoulená“, „nedořečená“, „odložená“ a „latentní“, protože je pouze souborem určitých perspektivních možností, určitých cest, obsažených v příslušné naprogramovaných jednotkách počítače. Tyto jednotky čili generátory „samy o sobě“ nic nepodniknou; konkrétní typ aktivity personoidů jim slouží jenom jako spouštěcí mechanismus, uvádějící do pohybu jejich produkci, která se bude postupně rozrůstat a vyhraňovat; svět, obklopující tyto bytosti, se tedy bude významově ujednocovat v souladu s jejich vlastním jednáním. Dobb se pokouší výklad přiblížit použitím následující analogie: Člověk může reálný svět interpretovat různým způsobem. Může intenzitu svého bádání napřít na určité rysy tohoto světa a v tom případě toto nabyté poznání vrhne svérázné světlo i na jeho zbývající části, na něž nebyl v prioritním výzkumu brán zřetel. Pokud se zpočátku bude intenzívně věnovat např. mechanice, vytvoří si mechanickou představu světa a bude na vesmír pohlížet jako na dokonalý gigantický hodinový stroj, směřující klidným chodem od minulosti k přesně určené budoucnosti. I když tato představa není přesným korelátem reality, přece jen je ji možné po určitý historicky dlouhý časový úsek používat a docházet dokonce i ke značnému množství praktických úspěchů, například při konstrukci strojů, nářadí apod. Podobná je situace i u personoidů. Pokud jsou výběrem a určitým volním aktem „nastaveni“ na určitý typ relace a přisoudí tomuto typu prioritu a pokud pouze v něm budou vidět „podstatu“ svého vesmíru, dostanou se na vymezenou cestu činnosti a objevů, která není ani fiktivní, ani jalová. Díky tomuto nastavení „přitáhnou“ všechno, co se jim v „prostředí“ nejlépe hodí. To bude první, co spatří a co nejdřív ovládnou. Neboť svět, který je obklopuje, je tvůrcem-experimentátorem determinován jenom částečně; personoidům v něm zbývá poměrně rozsáhlé pole působnosti jak čistě „duchovní“ (v rozsahu toho, co si o svém světě myslí a jak jej chápou), tak i „reálné“ (v rámci své „činnosti“, která není skutečně reálná v našem smyslu slova, ale není také jen čistě smyšlená). Zde leží vpravdě nejsložitější místo dedukce a Dobbovi se patrně nepodařilo plně vysvětlit zvláštní kvality personoidní existence, jež je schopen postihnout pouze jazyk programové matematiky a tvůrčích zásahů. Musíme tedy do jisté míry uvěřit, že aktivita personoidů není ani zcela svobodná (jako není zcela svobodný ani prostor naší činnosti, protože je omezen přírodními zákony), ani zcela determinovaná (stejně jako ani my nejsme vagóny postavené na předem pevně určené koleje). Personoid se člověku podobá v tom, že se „druhotné kvality“ — zabarvení, melodičnost, krása řeči objevují teprve tehdy, když existují slyšící uši a vidoucí oči, nicméně to, co vidění a slyšení umožňuje, bylo přece již předtím dávno určeno. Personoidi pozorující své okolí mu přisuzují „ze sebe“ kvality prožitků, které přesně odpovídají tomu, čím pro nás jsou krásy krajiny, kterou pozorujeme, toliko s tím rozdílem, že jim byly přisouzeny krásy matematické. O tom, „jak je vidí oni“, se již nemůžeme vyslovit ve smyslu „subjektivní kvality jejich pocitů“, protože jediným způsobem, jak bychom se o hodnotě jejich prožitků mohli přesvědčit, by bylo stáhnout ze sebe lidskou kůži a stát se personoidy. Tím spíš, že personoidi nemají ani oči, ani uši, a tedy nevidí a neslyší podle našeho chápání, jelikož v jejich světě neexistuje světlo ani tma, ani prostorová blízkost nebo dálka, hořejšek či dolejšek. Jsou v něm rozměry pro nás nepostřehnutelné, ale pro ně prvotní a základní: například vnímají — jako protějšek lidské percepce — určité změny elektrických potenciálů. Nikoliv nějak na způsob elektrické rány (šoku), ale spíš asi tak, jako když člověk ponejprv postřehne optický nebo akustický jev, uvidí červenou skvrnu, uslyší zvuk, či se dotkne tvrdého nebo měkkého předmětu. Zde, zdůrazňuje Dobb, lze mluvit pouze v analogiích a představách: tvrdit, že ve srovnání s námi jsou personoidi „mrzáci“, protože nevidí a neslyší tak jako my, je naprosto absurdní, neboť se stejnou platností by se dalo říci, že naopak my jsme vůči nim ochuzeni o schopnost bezprostředního vnímání matematické fenomenalistiky, kterou přece poznáváme čistě intelektuálně, rozumem a úsudkem, přicházíme s ní do styku pouze prostřednictvím úvahy a jenom díky abstraktnímu myšlení jsme schopni matematiku „prožívat“. Oni v ní ale žijí, pro ně je vzduchem, vodou, zemí a oblaky a dokonce i chlebem, ano i potravou, protože se jí v jistém smyslu „živí“. Takže personoidi jsou „uvězněni“, hermeticky uzavřeni v počítači jen a jen z našeho hlediska; tak jako oni nemohou proniknout do našeho, lidského světa, naopak ani my nemůžeme recipročně vniknout doprostřed jejich světa tak, abychom v něm mohli existovat a bezprostředné jej poznávat. Matematika se tedy ve svých určitých podobách stala životním prostorem rozumu natolik oduševnělého, že je absolutné netělesný a je jeho kolébkou, i místem jeho bytí.

Personoidi se po mnoha stránkách podobají člověku. Mohou si určitý rozpor myslet (například že je „A“ a není „ne-A“), nedovedou jej však realizovat — právě tak jako my. Nám v tom brání fyzika, jim zase logika jejich světa. V každém případě, zdůrazňuje Dobb, se vůbec nedá mluvit o tom, že bychom byli introspekcí schopni vyčerpávajícím způsobem poznat, co personoidi „cítí“ a prožívají, když usilovně pracují ve svém nekonečném vesmíru. Jeho naprostá bezprostorovost není žádným vězením — to je nesmysl, který vymysleli novináři. Naopak, tato bezprostorovost je zárukou jejich svobody. Matematika, kterou ze sebe produkují počítačové generátory „vybuzené“ k aktivitě — a „budí“ je aktivita samotných personoidů — totiž v jistém smyslu vytváří prostor pro libovolnou činnost, pro konstrukční či jiné práce, pro bádání, pro smělé zásahy a záměry. Krátce: personoidům jsme nijak neukřivdili tím, že jsme jim dali do vínku právě takový a ne jiný všehomír. V tom nemorálnost a ukrutnost personetiky vidět nelze.

V sedmé kapitole Non serviam začíná Dobb čtenáře seznamovat s obyvateli číslicového vesmíru. Personoidi používají jak artikulovaný jazyk, tak artikulované myšlení, navíc mají i emoce. Každý z nich je individualitou, a přitom jejich vzájemné rozlišení už není prostým důsledkem tvůrce-propagátora, tj. člověka. Vyplývá prostě z neobyčejné složitosti jejich vnitřní stavby. Mohou si být velmi podobní, ale nejsou nikdy totožní. Při příchodu na svět jsou vybaveni takzvaným „jádrem“ („nukleus osobnosti“). Již v tom okamžiku mají dar řeči a myšlení, byť v stavu rudimentárním. Mají slovní zásobu, třebaže velmi chudou, schopnost konstruovat věty v souladu s pravidly skladby, která jim byla naprogramována. Zdá se, že v budoucnu jim nebude nutné vkládat dokonce ani tyto determinanty, ale pouze trpně čekat, až oni sami, podobné jako kdysi prvotní lidská skupina, si v průběhu socializace vytvoří vlastní řeč. Tento směr personetiky má však dvě úskalí. Za prvé, čekací doba na vývoj jejich řeči bude příliš dlouhá. Za současného stavu by se muselo čekat dvanáct let, a to dokonce i při nejvyšším vystupňování tempa vnitropočítačových přeměn (kde by, obrazně a zhruba řečeno, jednomu roku lidského života odpovídala jedna sekunda strojového času). Za druhé — a v tom vězí největší potíž — řeč, spontánně se utvářející při „skupinové evoluci personoidů“, nám nebude srozumitelná. Její důkladný výzkum by připomínal pracné luštění záhadné šifry ztížené tím, že běžně používané šifry přece vytvořili jedni lidé pro druhé lidi ve společném světě šifrantů a dešifrátorů. Svět personoidů však má kvality zásadně odlišné od světa našeho, z toho důvodu pak i jazyk, který by pro něj byl nejvýhodnější, musí být značně odlišný od každého etnického jazyka. Takže tvorba „ex nihilo“ zůstává pouze plánem a touhou personetiků. Když personoidi „vývojově zesílí“, setkávají se s hlavní a pro ně nejdůležitější záhadou — záhadou vlastního původu. Znamená to, že si kladou otázky, které známe z dějin lidstva, z historie jeho věrouk a z jeho filozofických snah a mýtů: odkud jsme se vzali? Proč jsme takoví, a ne jiní? Proč svět, který vidíme, má právě tyto a ne nějaké jiné vlastnosti? Čím jsme pro svět a čím je svět pro nás? Nakonec je řada těchto otázek nevyhnutelně dovede k základním otázkám ontologie, kulminujícím v otázce, zda bytí vzniklo „samo o sobě“ anebo zda je důsledkem určitého tvůrčího činu, čili zda se za ním skrývá intencionálně aktivní Stvořitel, obdařený vůlí a věděním, znalý své věci. A tady je ono místo, kde se krutost personetiky projevuje v celé nahotě.

Dříve však, než si Dobb v druhé části svého díla začne lámat hlavu nad intelektuálními problémy — nebo, chcete-li — nad mukami rozumu vydaného takovým otázkám napospas — v řadě následujících kapitol charakterizuje „typického personoida“, jeho „anatomii, fyziologii a psychologii“.

Personoid sám o sobě nedokáže překonat stadium zárodečného myšlení prostě proto, že se nemůže cvičit v řeči, a bez ní musí diskursívní myšlení zákonitě upadat — protože se dostatečně nerozvinulo. Optimální — alespoň pro rozvoj řeči a typických exploračních činností a „kulturizaci“ — jsou podle výsledků stovek pokusů skupiny čtyř až sedmi personoidů. Pro jevy odpovídající sociálním procesům vyššího stupně je však zapotřebí již skupin mnohem početnějších. V současné době v počítačovém vesmíru o dostatečné kapacitě lze „umístit“ přibližně na tisíc personoidů. Výzkumy tohoto druhu, které již patří do zvláštní a samostatné vědní disciplíny — sociodynamiky — leží mimo oblast Dobbových hlavních zájmů, a proto se jeho kniha o nich zmiňuje pouze okrajově. Jak již bylo uvedeno, personoidi nemají tělo, ale zato mají „duši“. Z hlediska vnějšího pozorovatele, který (s pomocí speciálního přídavného zařízení typu sondy zabudovaného v počítači) může nahlédnout do strojových procesů, se tato „duše“ jeví jako „souvislý oblak procesů“, jako funkcionální agregát charakteru „centra“, který se dá v systému počítače s dostatečnou přesností vydělit, tj. vymezit (což nota bene není lehké a z jednoho hlediska připomíná vyhledávání center v lidském mozku v neurofyziologii). Pro pochopení personoidů je v Non serviam nejzávažnější kapitola jedenáctá, která poměrně přístupně vykládá teorii vědomí. Vědomí (každé, nejen personoidovo, tedy i lidské) je fyzikálně vzato „informační stojatá vlna“, určitá dynamická konstanta v proudu neustálých přeměn, která je o to podivnější, že zároveň je „kompromisem“ i „výjimkou“, kterou, pokud si to uvědomujeme, přirozená evoluce vůbec „nenaplánovala“. Ba právě naopak — od počátku vytvářela evoluce neslýchané potíže a těžkosti pro sladění činnosti mozků nad jejich danou velikost, tj. nad daný stupeň složitosti, a přitom vtrhla do hájemství těchto dilemat — přirozeně že neuvědoměle, protože není osobním tvůrcem. Bylo to prostě tak, že evoluce „dovlekla“ jistá evolučně velmi stará řešení řídicích a regulačních problémů nervového systému až ke stupni, na němž začíná antropogeneze. Tato zastaralá řešení z čistě racionálního, úsporně inženýrského hlediska bylo třeba prostě radikálně škrtnout, odmítnout a — jako mozek rozumné bytosti — vyprojektovat něco zcela nového. Evoluce to však zjevně udělat nemohla, protože vymanit se ze schémat starých řešení, táhnoucích se leckdy stovky miliónů let do minulosti, bylo nad její síly, neboť se stále pohybuje malými krůčky přizpůsobujících změn, „neskáče“, nýbrž se „plazí“. Je tedy „branami“, které za sebou „vlečou“ nesčetné archaismy, ba přímo různé „smetí“, jak to jasně charakterizovali Tammer a Bovine — jedni z tvůrců modelování lidské psychiky pomocí počítačů, které bylo předzvěstí zrození personetiky. Vědomí člověka je důsledkem svérázného „kompromisu“ a „slátaniny“ anebo, jak tvrdil např. Gebhardt, zároveň výtečnou exemplifikací známého německého úsloví: Aus der Not eine Tugend machen (dělat z nouze ctnost). Počítač „sám od sebe“ nemůže nikdy nabýt vědomí z toho prostého důvodu, že v něm nedochází k hierarchickým konfliktům činnosti. Takový stroj může maximálně upadnout do jisté „logické horečky“ či „logického stuporu“, když se v něm nashromáždí antinomie, což je ale všechno. Protiklady, jimiž se to v lidském mozku přímo hemží, se však v průběhu stovek tisíců let stávaly předmětem stále se opakujících „arbitrážních zákroků“. Vznikaly vyšší a nižší roviny, reflexní oblouk vzruchů a kontroly, modelování prostředí elementárního („zoologickým způsobem“) a pojmového („jazykovým způsobem“) — a přitom se všechny najednou nemohou a ani „nechtějí“ překrývat, pokládat jedna na druhou, spojit v jednotu. Čím tedy je vědomí? Východiskem, vyklouznutím z osidel, zdánlivou nejvyšší instancí, soudní stolicí jakoby (ale jenom jakoby!) posledního odvolám a — řečeno jazykem fyziky — činností, která když začne, nemůže být vůbec uzavřena, tj. definitivně ukončena. Je tedy jenom projektem takového ukončení a úplného „smíření“ zatvrzelých protikladů mozku. Je jakoby zrcadlem, které má za úkol odrážet jiná zrcadla, ta zase postupně odrážejí další a tak dále — až do nekonečna. To prostě není fyzicky možné, a proto je vlastně „regressus ad infinitum“ něčím na způsob propadliště, nad nímž se vznáší a poletuje fenomén lidského vědomí. „Pod vědomím“ jako by se odehrával neustálý zápas o to, aby v něm bylo plně zastoupeno to, co se tam ve svém celku prostě pro nedostatek místa dostat nemůže. Protože k tomu, aby se všechny snahy usilující o proniknutí do centra vědomého úsudku zrovnoprávnily, by byla vlastně nezbytná — nekonečná kapacita a průchodnost. Okolo vědomí tedy neustále panuje „tlačenice“ a „strkání“, takže vědomí ani zdaleka není nejvyšším chladným, suverénním kormidelníkem, ale často se spíše houpe jako zátka na vzedmutých vlnách, jejíž „dominantní postavení“ nemá s dokonalým ovládnutím těchto vln nic společného… Jazyk současné, informaticky a dynamicky interpretované teorie vědomí se, bohužel, nedá vyložit jasně a jednoduše, takže jsme zde odkázáni — alespoň v populárním výkladu — na řadu názorných příkladů a metafor. V každém případě víme, že vědomí je určitou „vytáčkou“, „výmluvou“, k níž se evoluce oportunisticky utekla, využívajíc výhod daného stavu, aby co nejrychleji vybředla z tíživých, stále narůstajících problémů. Kdyby tedy rozumnou bytost někdo skutečně konstruoval podle zásad dokonale racionálního inženýrství a logiky a uplatnil při tom měřítka technologické výkonnosti, taková bytost by nemohla být obdařena vědomím… Její chování by bylo vždy dokonale logické, pokaždé nerozporné, pochopitelné a znamenitě spořádané a pozorovateli-člověku by se snad i jevila geniálně schopná tvořit i rozhodovat, ale ani trochu by člověka nepřipomínala, neboť by postrádala jeho „tajemnou hloubku“, jeho vnitřní „zákruty“, jeho labyrintovou přirozenost…

Nezabýváme se zde současnou teorií vědomého duševního života, jak to nečiní ani profesor Dobb; těchto několik slov bylo zapotřebí říci, protože jsou předpokladem osobnostní struktury personoidů. Jejich vytvořením byl konečně realizován jeden z nejstarších mýtů o homunkulovi. K tomu, aby se dalo vytvořit něco podobného člověku, tj. jeho psychika, je třeba do informačního substrátu uváženě zavést určité rozpory, naprogramovat asymetrii, odstředivé tendence, krátce je ho třeba najednou sjednotit — i znesvářit. Je to rozumné? Jistěže, je to dokonce nevyhnutelné, pokud nemáme v úmyslu vytvořit prostě jenom nějaké syntetické rozumy, ale chceme imitovat myšlení a s ním zároveň i individualitu člověka.

Emoce personoidů se tedy musí do určité míry dostávat do rozporu s jejich rozumovými postoji, personoidi musí mít alespoň v jistém stupni tendence k sebezáhubě, musí pociťovat „vnitřní napětí“ vší té odstředivosti, prožívané hned jako nekonečná nádhera duševních stavů, hned jako jejich až nesnesitelně bolestný duševní svár. Receptura kreace není vůbec tak beznadějně komplikovaná, jak by se mohlo zdát. Prostě logika tvorby (personoida) musí být porušena a zahrnovat určité antinomie. Vědomí není pouze východiskem z evoluční pasti — praví Hildebrandt —, ale zároveň také únikem z osidel gödelizace: toto řešení se totiž paralogickými protiklady odchýlilo od rozporů, jimž podléhá každý z logického hlediska dokonalý systém. Vesmír personoidů je tudíž plně racionální, zatímco oni jeho úplně racionálními obyvateli nejsou. To by nám mělo stačit — ostatně ani profesor Dobb se do této nesmírně složité problematiky hlouběji nepouští. Jak již víme, personoidi nemají těla, nepociťují svou tělesnost, ale zato mají „duši“. „Těžko si to lze představit“ — mluvili jsme tu o tom, co pociťují při určitých myšlenkových stavech, za naprosté temnoty, při maximálně redukovaném přísunu vnějších podnětů — ale, praví Dobb, „jsou to mylné domněnky. Při senzorické deprivaci začíná totiž činnost lidského mozku rychle ochabovat, bez ustavičného přílivu impulsů z vnějšího světa má psychika tendenci k petrifikaci.“ Jenže personoidi nemají smysly, takže „neochabují“, protože jim dodává kompaktnost jejich matematické prostředí, jež vnímají — jenže jakým způsobem? Řekněme, že je vnímají podle změn, které jim jsou „z vnějšku“ vnucovány a vyvolávány. Jsou schopni rozlišit změny, které jsou zevní, od změn vyvěrajících z hloubky jejich vlastní psychiky. Ale jak? Vyčerpávající odpověď na tuto otázku může poskytnout již jen teorie dynamické struktury personoidů.

Přes všechny tyto pronikavé rozdíly nám stejně podobní jsou. Víme již, že počítač vědomí nenabude; ať už jej pověříme jakýmkoli úkolem a budeme v něm modelovat jakékoli fyzikální procesy, zůstane trvale apsychický. Protože k zhotovení modelu člověka je zapotřebí zopakovat jeho základní rozpory, pouze systém vzájemně se přitahujících protikladů, z toho vyplývá, že personoid, připomíná — podle Canyona citovaného Dobbem — hvězdu smršťovanou působením gravitace a současně rozpínanou tlakem radiace. Centrem gravitace je prostě individuální „já“ — to však nikterak nevytváří jednotu ať v logickém či fyzikálním smyslu. To je pouze náš subjektivní klam! V této fázi výkladu se ocitáme uprostřed ohromného množství nevídaných překvapení. Počítač lze samozřejmě naprogramovat tak, aby se s ním dalo rozmlouvat jako s rozumným partnerem. Bude používat zájmena „já“ ve všech jeho gramatických tvarech, kdy to bude potřeba. To je ovšem svérázný podvod! Stroj bude stále mnohem blíže miliardě mluvících — byť sebelíp vycvičených — papoušků než tomu nejprostšímu, nejhloupějšímu člověku. Napodobuje lidské jednání čistě v jazykové rovině, nic víc. Takový stroj nic nepotěší, neudiví, nepřekvapí, nevyděsí ani nezarmoutí, protože psychologicky individuálně je to Nikdo. Je Hlasem formulujícím problém a odpovídajícím na dotazy, je Logikou schopnou porazit šachového velmistra, je — to znamená může se stát — nejdokonalejším imitátorem čehokoli, hercem dovedeným k vrcholu dokonalosti, který dokáže sehrát každou naprogramovanou roli —, ale jako herec a imitátor vnitřně naprosto prázdný. Nelze počítat s jeho sympatiemi ani antipatiemi, s jeho náklonností či nepřátelstvím. Nesměřuje k žádnému vlastnímu cíli, je mu „všechno jedno“ do takové míry, že to člověk nikdy nepochopí — prostě proto, že stroj jako individualita neexistuje… Je to zázračně výkonný kombinatorní mechanismus, nic víc. Setkáváme se zde s prapodivným jevem. Překvapuje nás myšlenka, že ze „suroviny“ tak absolutně prázdného, tak dokonale neosobního stroje se dají vložením speciálního, personetického programu sestavit autentické individuality, a to dokonce mnohé najednou! Poslední typy IBM mají kapacitu až tisíc personoidů, což je matematicky přesný termín, neboť množství součástí a spojů, nezbytných jako nosič jednoho personoida, lze vyjádřit v jednotkách centimetr-gram-sekunda. Personoidi jsou v počítači od sebe odděleni i fyzicky. „Nepřekrývají se“ — třebaže se to stát může. Při vzájemném kontaktu totiž začíná působit činitel „odpuzování“, který jim komplikuje vzájemnou „osmózu“. Přesto se mohou navzájem prolínat — pokud o to usilují. Procesy, které tvoří jejich mentální základnu, se v tom případě začnou na sebe vršit a vytvářejí při tom šumy a poruchy. Když je pásmo průniku úzké, stává se určité množství informací „společným vlastnictvím“ obou „překrývajících se“ personoidů a tento jev je pro ně něčím neobvyklým. Je stejně subjektivně překvapivý, jako by bylo podivné a znepokojivé, kdyby člověk ve své hlavě slyšel „cizí hlasy“ a „cizí myšlenky“ (to se stává při určitých psychických poruchách, tj. duševních chorobách, anebo pod vlivem halucinogenních látek). Děje se zde něco podobného, jako by dva různí lidé neměli vzpomínky podobné, ale totožné. Jako by se zde odehrávalo něco víc, než je myšlenkový telepatický přenos — a tím je „periferní splynutí jáství“. To je ovšem předzvěst ve svých důsledcích strašlivého jevu, jehož je třeba se vyvarovat. Po přechodném stavu „okrajové osmózy“ může „útočný“ personoid toho druhého „zničit“ a „pohltit“. V tom okamžiku je ten druhý prostě vstřebán, anihilován — přestává existovat (říká se tomu vražda…). Zničený personoid se stává převzatou, neoddělitelnou částí „agresora“. Podařilo se nám — tvrdí Dobb — vymodelovat nejen psychický život, ale také jeho ohrožení a zánik. Podařilo se nám tedy vymodelovat i smrt. Personoidi se však v normálních podmínkách pokusů těmto „agresím“ vyhýbají a „duchožrouti“ (Castlerův termín) se mezi nimi prakticky nevyskytují. Když personoidi pocítí počátky osmózy, k níž může dojít z důvodů čistě náhodných sblížením a fluktuací, a když toto ohrožení svým přirozeně bezsmyslovým způsobem zaznamenají přesně tak, jako když někdo cítí „cizí přítomnost“ a dokonce i slyší ve vlastním mozku „cizí hlasy“ — začínají provádět aktivní ústupové pohyby a vzdalují se od sebe. Díky tomuto jevu však poznali smysl pojmů „dobra“ a „zla“. Je pro ně evidentní, že „zlo“ tkví ve zničení toho druhého a „dobro“ v jeho zachování. Zároveň ale také „zlo“ jednoho může být „dobrem“ (tj. ziskem v mimoetickém smyslu) pro toho, který se stal „duchožroutem“. Taková expanze, přivlastnění cizího „duchovního teritoria“ totiž zvětšuje počátečně daný „mentální areál“. Je to tedy jistá obdoba naší praxe, když jako příslušníci živočišné říše musíme zabíjet jiné živočichy, abychom se jimi živili. Personoidi však takto postupovat nemusí, pouze mohou. Neznají hlad ani žízeň, neboť je živí neustálý přísun energie, o jejíž zdroj se nemusejí starat, asi jako my se nemusíme zvlášť starat o to, aby nám svítilo slunce. Ve světě personoidů nemohou vzniknout termíny ani pravidla energeticky chápané termodynamiky, protože jejich svět je řízen zákony matematickými a nikoli termodynamickými.

Vědci brzy poznali, že kontakty lidí s personoidy prostřednictvím vstupů a výstupů počítače jsou z hlediska poznání dosti jalové, zato však vyvolávají morální dilemata, jimž personetika vděčí za označení nejkrutější vědy. Je něco ničemného na tom, když personoidi jsou informováni, že jsme je stvořili v uzavřeném prostoru imitujícím nekonečno, že jsou v našem světě pouze mikroskopickými „psychocystami“ a „kokónky“. Opravdu, žijí ve svém nekonečnu, takže — jak tvrdil Sharker a jiní psychonetikové (Falkenstein, Wiegeland) — situace je zcela symetrická: oni nepotřebují náš svět, náš „životní prostor“, právě tak jako nám není k ničemu jejich „matematická země“. Dobb považuje tento argument za sofistický. Otázka, kdo koho stvořil a kdo koho ve smyslu tvoření uzavřel, je ovšem zcela mimo diskusi. V každém případě patří Dobb k těm, kteří vyhlašují zásadu absolutního „nevměšování“ a „nestýkání se“ s personoidy. To jsou behavioristé personetiky. Chtějí syntetické rozumné bytosti pozorovat, naslouchat jejich řeči i myšlenkám, zaznamenávat jejich činnost a práci, ale nikdy se mezi ně neplést. Tato metoda je dnes již značně rozvinutá a má k dispozici příslušné technické zařízení, jehož výroba ještě před několika lety narážela na téměř nepřekonatelné obtíže. Jde o to, aby se mohlo naslouchat a rozumět, krátce o to, aby bylo možno být neustále přihlížejícím svědkem, ale zároveň aby tyto „odposlechy“ svět personoidů ani v nejmenším nenarušily. V současné době se v Massachusettském technologickém institutu připravují programy (AFRON II a EROT), které by měly personoidům — doposud bezpohlavním bytostem — poskytnout možnost k „pohlavnímu rozmnožování“. Dobb se vůbec netají tím, že těmito americkými projekty není příliš nadšen. Jeho práce, veškeré jeho experimenty, o nichž píše v Non serviam, jsou zaměřeny docela jinam. Nikoli bez důvodu je právě anglická personetická škola nazývána „filozofickým polygonem“ či „laboratorní teodiceou“. Tato slova nás přivádějí k nejzávažnější — a pro každého člověka určitě nejvíce fascinující — části knihy. K té, která zdůvodňuje a zároveň vysvětluje její zprvu tak podivně znějící název.

Dobb podává souhrn svých vlastních pokusů, které provádí už přes osm let bez přerušení. O samotné kreaci se zmiňuje lakonicky; ta byla docela normálním, nepříliš modifikovaným opakováním činností typických pro program JAHVE VI. Dobb uvádí v krátkosti výsledky odposlechu světa, který sám stvořil a jehož vývoj sleduje i nadále. Odposlechy považuje za neetické a dokonce, jak přiznává, místy i za špinavou praktiku. Přesto však stojí na svém, ve víře v nezbytí i takových vědeckých experimentů, které se nedají ospravedlnit jak z cistě morálního, tak i z badatelského hlediska. Situace, jak říká, už natolik pokročila, že staré vytáčky vědců nejsou k ničemu. Nelze předstírat učesanou neutralitu a vyhýbat se výčitkám svědomí tím, že se budou uplatňovat výmluvy, v nichž si libovala vivisekce: že utrpení či bolest jsou působeny nevědomým, ne zcela dokonalým tvorům. My jsme odpovědni dvojnásob, neboť tvoříme — stvořené bytosti svazujeme do kozelce schémat našich výzkumných postupů. Ať bychom udělali cokoli a vymysleli si jakékoli zdůvodnění, odpovědnosti se stejně nevyhneme. Dlouholeté zkušenosti Dobba a jeho spolupracovníků z Oldportu se omezují na vytvoření osmirozměrného všehomíra, který se stal příbytkem personoidů pojmenovaných ADAN, ADNA, ANAD, DANA, DAAN a NAAD. Tito první personoidi rozvinuli jazykové prvky, které do nich byly vloženy, a měli „potomstvo“ vznikající „dělením“. Jak píše Dobb, zjevně inspirován biblickými verši: „…ADAN zplodil ADNU, ADNA pak zrodila DAANA, DAAN zplodil EDANA, který zplodil EDNU…“ a tak to pokračovalo dál, až celkový počet generací dosáhl tří set; protože však počítač, který používali, neměl kapacitu větší než sto personoidních jednotek, periodicky se musel „demografický přebytek“ likvidovat. V příští generaci se znovu objevují ADAN, ADNA, DANA, DAAN a NAAD, samozřejmě již s číselnými indexy za jmény, které označují jejich generační pořadí. V naší rekapitulaci je kvůli zjednodušení vynecháváme. Dobb říká, že doba, která v počítačovém vesmíru od „stvoření světa“ uplynula, činí při přibližném přepočtu na naše poměry asi dva tisíce až dva a půl tisíce let. Průběhem té doby vznikly uvnitř populace personoidů celé řady rozmanitých interpretací jejich osudu, stejně jako si vytvořili i rozličné, vzájemně protichůdné představy „o všem, co existuje“, čili jednoduše řečeno různé filozofické nauky (ontologie a epistemiologie) a rovněž svérázné „metafyzické sondy“. Není jasné, proč se ve zkoumané populaci nevykrystalizoval žádný typ dokonale dogmatické víry, který by odpovídal třeba křesťanství nebo buddhismu — zda proto, že „kultura“ personoidů se tak diametrálně od lidské liší, anebo proto, že experiment probíhal příliš krátkou dobu. Naproti tomu se už v osmé generaci personoidů poprvé objevuje pojem Stvořitel, chápaný osobně a monoteisticky. Experiment spočíval v tom, že tempo počítačových transformací se urychlilo na maximum a posléze (víceméně jednou ročně) natolik zpomalilo, aby pozorovatelům umožnilo „bezprostřední odposlech“. Tyto změny tempa, vysvětluje Dobb, jsou však pro obyvatele počítačového vesmíru nepostřehnutelné, stejně jako by podobné změny byly nepostřehnutelné i nám, neboť kdyby se jedním rázem změnilo bytí jako celek (zde — výlučně v časovém rozměru), pak ti, kdo v něm jsou uzavřeni, si toho nebudou vědomi, pokud nemají nějakou konstantu, čili takovou neproměnnou veličinu, která by probíhající změnu potvrdila.

Střídání těchto „dvou časových rychlostí“ umožnilo Dobbovi vykonat to, na čem mu záleželo nejvíc — totiž realizovat a zaznamenat vznik vlastní historie personoidů s odpovídající hloubkou tradice a s časovou perspektivou. Shrnout všechna mnohdy překvapující fakta této „historie“, kterou Dobb odhalil, na tomto místě nelze. Omezíme se proto jen na úseky, z nichž bezpochyby vyplynula úvaha odrážející se v názvu knihy. Jazyk, který personoidi používají, je pozdní transformací standardní angličtiny, která jim byla — slovní zásoba a syntax — v první generaci naprogramována. Dobb jej zásadně překládá do „normální“ angličtiny, nečetné výrazy vytvořené populací personoidů ovšem ponechává. Patří k nim i pojmy „bože“ a „neboze“ ve významu „věřící v Boha“ a „ateista“.

ADAN diskutuje s DAANEM a ADNOU (personoidi nemají pohlaví ani jména, ta jsou často pragmatickým nástrojem pozorovatelů, jenž jim prostě ulehčuje protokolování výpovědi) o problému dobře známém také nám, který v naší historii pochází od Pascala, v historii personoidů se jeho objev připisuje EDANOVI 197. Tento myslitel v naprosté shodě s Pascalem prohlásil, že se v každém případě víc vyplatí v Boha věřit než v něj nevěřit; pokud mají pravdu „nebožata“, neztrácí „bože“ čili věřící při svém odchodu ze světa nic kromě života. Pokud ovšem existuje Bůh, pak získává celou věčnost (věčné světlo).

Takže v Boha by se věřit mělo, protože to prostě diktuje taktika existence jako kalkulaci směřující k dosažení optimálních úspěchů v životě.

ADAN 300 se k tomuto návodu staví následovně: „EDAN 197 ve svých úvahách předpokládá Boha vyžadujícího si úctu, lásku a naprostou oddanost a nejen pouze víru v to, že sám existuje a že to — eventuálně — byl on, kdo stvořil svět. S hypotézou Boha-Tvůrce však nestačí pouze souhlasit, aby se dosáhlo spasení: za akt stvoření je tomuto tvůrci ještě třeba být vděčný, domýšlet se jeho vůle a plnit ji, čili krátce řečeno — je třeba Bohu sloužit. Poněvadž Bůh, pokud existuje, je schopen dokázat svou vlastní existenci alespoň stejně neklamně jako to, co můžeme bezprostředně vnímat, potvrzuje své bytí. Nepochybujeme o tom, že určité objekty existují, že se z nich skládá náš svět. Můžeme nanejvýš pochybovat, jak to dělají, že existují, jakým způsobem existují atd. Samotný fakt jejich jsoucna však nikdo nepopírá. Bůh svou existenci mohl dokázat se stejnou platností. Neučinil to však a odsoudil nás k tomu, abychom v tomto ohledu došli poznání oklikou, zprostředkovaně, v podobě různých domněnek, jimž se leckdy říká zjevení. Pokud tak učinil, zrovnoprávnil tím postavení „božat“ a „nebožat“; stvořenou bytost nenutil k absolutní víře ve svou existenci, jenom jí tuto eventualitu nabídl. Zajisté, pohnutky, jimiž se Stvořitel řídil, mohou zůstat stvořené bytosti neznámé. Avšak je tu problém: Buď Bůh existuje, anebo neexistuje — nějaká třetí možnost (Bůh existoval, ale už není, existuje místně, oscilačně, jednou „více“ a jednou „méně“ atd.) se jeví velice málo pravděpodobná. Nedá se zcela vyloučit, jenomže zavádění mnohahodnotové logiky do teodicey ji jenom zbytečně znesnadňuje.

Takže tedy Bůh buď je, anebo není. Pokud sám naši situaci akceptuje — přívrženci jedné i druhé možnosti mají své argumenty, jedni jako „božata“ existenci Stvořitele dokazují, zatímco druzí — „nebožata“ — jim oponují — pak zde máme z logického hlediska situaci hry, kde partnery na jedné straně tvoří úplný soubor „božat“ a „nebožat“, zatímco na druhé straně stojí samojediný Bůh. Logická charakteristika této hry spočívá v tom, že Bůh nemá právo trestat někoho za to, že v něj nevěří. Není-li o nějaké věci zcela jistě známo, že existuje — když jedni tvrdí, že je, a druzí, že není — pak, pokud by se hypotéza, že ona věc neexistuje, dala odůvodnit, žádný spravedlivý soud nikoho neodsoudí za to, že existenci oné věci popírá. Pro všechny světy totiž platí, že bez plné jistoty neexistuje ani plná odpovědnost. Tato formulace je čistě logicky nevyvratitelná, neboť tvoří symetrickou funkci výplaty v pojetí teorie hry: kdo při nejistotě vyžaduje nadále plnou odpovědnost, narušuje matematickou symetrii hry (v tom případě nastává takzvaná hra s nenulovou částkou).

Tudíž je to takto: Buď Bůh je absolutně spravedlivý — a v tom případě si nemůže osobovat právo „nebožata“ potrestat za to, že jsou „nebožaty“ (tj. že v něj nevěří). Nebo přece jen bude nevěřící trestat, což z logického hlediska znamená, že absolutně spravedlivý není. Co potom? Pak může dělat všechno, co se mu zlíbí, protože když se v logickém systému objeví jeden jediný rozpor, v souladu s pravidlem „ex falso quodlibet“ lze ze soustavy vyvodit cokoli, podle své libosti. Jinak řečeno: spravedlivý Bůh nemůže „nebožatům“ zkřivit ani vlásek na hlavě, a pokud tak učiní, přestává být onou bytostí nanejvýš dokonalou a spravedlivou, kterou předpokládá teodicea.

ADNA se táže, jak se v tomto světle jeví problém činit zlo bližním.

ADAN 300 odpovídá: „Cokoli se děje zde, je zcela jisté: cokoli se děje ‚tam‘ — tj. mimo hranice světa, na věčnosti, u Boha atd. — je nejisté, jak jen může být vyvozování závěrů z hypotézy.“ Zde se zlo činit nemá, bez ohledu na to, že zásada nepůsobení zla se nedá logicky zdůvodnit. Stejně tak se ale nedá logicky dokázat existence světa. Svět existuje, přestože by mohl nebýt: zlo lze činit, ale není třeba to dělat. „Myslím“ (praví ADAN 300), „že to plyne z naší úmluvy založené na zásadě vzájemnosti: buď pro mne tím, čím já jsem pro tebe. To nemá nic společného s existencí či neexistencí Boha. Kdybych nečinil zlo, protože ‚tam‘ za to obdržím odměnu, stavím na nejistých premisách. Zde však nemůže být jistější předpoklad, než je úmluva v této věci. Pokud ‚tam‘ jsou jiné pravdy, neznám je natolik dobře, jako znám naše. Tím, že žijeme, hrajeme hru o život a všichni do jednoho jsme v ní spojenci. Tím je hra mezi námi dokonale symetrická. Tím, že postulujeme Boha, postulujeme další pokračování hry mimo svět. Myslím, že toto pokračování lze postulovat jedině pod podmínkou, že v žádném směru neovlivní zdejší průběh hry. V opačném případě jsme ochotni pro někoho, kdo možná neexistuje, obětovat to, co zde nepochybně existuje.“

NAAD poznamenal, že vztah ADANA 300 k Bohu mu není jasný. ADAN přece možnost existence Stvořitele uznává: co z ní plyne?

ADAN: „Zhola nic. To znamená: nic v okruhu povinnosti. Soudím, že — opět pro všechny světy — platí tato zásada: Etika dočasnosti je vždy na etice transcendentna nezávislá. Znamená to, že etika dočasnosti nemůže mít žádnou sankci kromě sebe samé, která by ji uzákoňovala. Znamená to, že ten, kdo činí zlo, je vždycky ničemou, stejně jako ten, kdo koná dobro, je vždycky spravedlivý. Jestliže někdo je ochoten sloužit Bohu, protože argumenty mluvící ve prospěch jeho existence uznává za dostačující, nemá kvůli tomu zde žádnou zásluhu navíc. Je to jeho věc. Tento princip vychází z předpokladu, že jestli Bůh neexistuje, pak neexistuje ani minimálně, a pokud existuje, pak je všemohoucí. Všemohoucí by nejen mohl stvořit jiný svět, ale i jinou logiku, rozdílnou od té, která je základem mých úvah. V této jiné logice by hypotéza etiky dočasnosti nezbytně musela záviset na etice transcendentna. A tehdy, pokud by tu nebyly důkazy zjevné, pak by alespoň logické důkazy nutily k přijetí hypotézy Boha ze strachu před zhřešením proti rozumu.“

NAAD říká, že Bůh si snad ani nežádá, aby nastala situace, kdy by víra v něho byla vynucená, tedy situace, která by nastala po vzniku oné jiné logiky, již ADAN 300 postuloval. Na to ADAN 300 odpovídá:

„Všemohoucí Bůh musí být také vševědoucí: všemohoucnost není na vševědoucnosti nezávislá, neboť ten, kdo může všechno, ale neví, jaké důsledky uplatněním všemoci vyvolá, de facto není všemohoucí; kdyby Bůh činil čas od času zázraky, jak se o tom povídá, vrhalo by to na jeho dokonalost podezřelé světlo, protože zázrak je — jako nenadálá intervence — narušením autonomie vlastní stvořené bytosti. Ten, kdo produkt své tvorby dokonale seřídil a předem dokonale ví, jak se tento bude chovat, nemá zapotřebí jeho autonomii porušovat: pokud to přesto činí, ačkoli zůstává vševědoucím, znamená to, že své dílo nikterak neopravuje (protože oprava přece musí znamenat počáteční nevševědoucnost), nýbrž zázrakem dává znamení, že existuje. Je to logicky pochybené, neboť tím, že takové znamení dává, vzniká dojem, jako by přece jen opravoval místní nedostatky svého výtvoru. V takovém případě totiž logická analýza situace vypadá následovně: stvořené musí být opraveno, ale nikoli zvnitřku, ale zvnějšku (z transcendence, tj. od Boha), takže by vlastně bylo zapotřebí učinit ze zázraku normu, čili stvořené takovým způsobem zdokonalit, aby již nikdy žádné zázraky nebyly nutné. Totiž zázraky jako okamžité zákroky nemohou být jenom znamením existence boží; přece vždycky kromě toho, že zvěstují svého Tvůrce, zároveň ukazují na své adresáty (jsou na někoho působivě zaměřeny). Z logického hlediska tomu tudíž musí být takto: buď je výtvor dokonalý, a potom jsou zázraky zbytečné, anebo jsou nezbytné, a v tom případě zcela jistě výtvor není dokonalý (opravit zázračně či nezázračně lze pouze to, co je nějak vadné, neboť zázrak pletoucí se do perfekce ji jedině dokáže porušit, čili místně zhoršit). Jinak řečeno, signalizovat svou přítomnost pomocí zázraků je totéž, jako použít nejhorší logicky možný způsob jak ji projevit.“

NAAD se ptá, zda si Bůh nemůže přát alternativu mezi logikou a vírou, akt víry by ovšem znamenal rezignovat na logiku a nahradit ji slepou důvěrou.

ADAN: „Jakmile jednou připustíme, že logická rekonstrukce čehokoli (bytí, teodicey, teogonie atd.) může být vnitřně rozporná, je zřejmé, že v takovém případě lze již prokázat absolutně všechno, tj. to, co se kdykoli a jakkoliv komu zlíbí. Uvažte, jak se věci mají: jde o to, někoho stvořit, jakoby ho obdařit určitou logikou, a pak právě od ní chtít, aby se obětovala ve prospěch víry v Tvůrce všeho. Nemá-li tato představa zůstat protichůdná, vyžaduje si přizpůsobit metalogiku zcela jinému druhu uvažování než tomu, které je logice výtvoru vlastní. Pokud se tím prostě nemanifestuje nedokonalost Tvůrce, pak se projevují rysy, které bych nazval matematickou neelegancí, specifickou neuspořádaností (nekoherencí) tvůrčího aktu.“

NAAD trvá na svém: „Možná že Bůh takto činí, protože si právě přeje, aby zůstal pro své výtvory nedosažitelným, tj. podle logiky, jíž výtvor obdařil, nerekonstruovatelným. Krátce řečeno, požaduje svrchovanost víry nad logikou.“

ADAN mu odpovídá: „Chápu. Je to skutečně možné, ale i kdyby tomu tak mělo být, fakt, že víra se v tom případě zdá nesmiřitelná s logikou, vytváří velmi nemilé dilema morálního charakteru, neboť úvahy je třeba na některém místě přerušit a na první místo postavit nejasnou domněnku, čili dát přednost domněnce před logickou jistotou. To má být učiněno ve jménu bezbřehé důvěry; tím se dostáváme do bludného kruhu, protože existence toho, komu by se takto mělo důvěřovat, je výsledkem logicky správných výchozích úvah; vzniká logický rozpor, který pro některé nabývá dodatkové hodnoty, jíž se říká tajemství Boha. Z čistě konstrukčního hlediska je to tedy řešení špatné a z hlediska morálního pochybné, protože Tajemství může být dostatečně založeno na nekonečnu (vždyť charakter bytí je přece nekonečností), jeho podpora a posilování vnitřní kontradikcí je z hlediska každého stavitele podlé. Obhájci teodicey si vůbec neuvědomují, že je tomu tak, protože pro určité její části přece používají obyčejnou logiku a pro druhé už nikoliv, čímž chci říci, že pokud se věří v kontradikci*), je tudíž třeba i věřit už jenom v kontradikci, a ne zároveň ještě i v jakousi nerozpornost (tj. logiku) — kdekoliv jinde. Zachovává-li se však takový podivný dualismus (dočasnost je logice podřízena vždycky, zatímco transcendence pouze fragmentárně), pak vzniká z hlediska logické správnosti obraz stvoření jako čehosi ‚slátaného‘ a postulovat jeho dokonalost už není víc možné. Nevyhnutelně tak vzniká závěr, že dokonalost je něco takového, co musí být logicky ‚slátané‘.“

EDNA se táže, zda spojovacím článkem těchto nekoherencí nemůže být láska.

ADAN: „I kdyby tomu tak bylo, nebude to celá podstata lásky, ale pouze zaslepující část. Bůh, pokud existuje, pokud stvořil svět, svolil, aby se tento svět uspořádal tak, jak sám umí a bude chtít. Za to, že Bůh existuje, není možné mu být vděčný: takové nastolení otázky totiž předpokládá předchozí zjištění, že Bůh nemusí existovat a to že by bylo špatné; tento předpoklad vede k jinému druhu rozpornosti. A co vděčnost za akt stvoření? Ani ta Bohu nepatří. Předpokládá totiž donucení k víře, že být je v každém případě lepší než nebýt; nechápu, jak by to bylo možné potom dokázat. Tomu, kdo neexistuje, však není možné ani prokazovat služby, ani mu ublížit, a jestliže Stvořitel již předem, díky své

Credo quia absurdum est (poznámka prof. Dobba v textu) vševědoucnosti ví, že jeho výtvor mu bude vděčný a bude ho milovat, anebo mu nebude vděčný a bude jej zavrhovat, vytváří tím přinucení, třebaže nepostřehnutelné vnímání výtvoru. Právě proto není povinován Bohu ničím: ani láskou, ani nenávistí, ani vděčností, ani výtkou, ani nadějí na odměnu či strachem před trestem. Není mu povinován ničím. Kdo prahne po citech, musí nejdříve jejich subjekt ujistit o tom, že mimo vši pochybnost existuje. Láska může být založena na dohadech ohledně vzájemnosti, kterou probouzí, to je pochopitelné. Ale láska založená na dohadech o tom, zda milovaná bytost existuje, je nesmysl. Ten, kdo je všemohoucí, mohl tuto jistotu poskytnout. Protože ji nedal, existuje-li, pak to považuje za zbytečné. Proč zbytečné? Vnucuje se nám domněnka, že všemohoucí není. Jako nevšemohoucí by si nepochybně zasluhoval blízké pocity soucitu či náklonnosti; to však žádná z našich teodiceí nepřipouští. A tak tvrdíme: sloužíme sobě, a nikomu jinému.“

Pomlčíme o dalších úvahách na téma, zda Bůh teodicey je spíš liberálem než autokratem; je velmi nesnadné shrnout všechny argumenty, které zaujímají velkou část knihy. Úvahy a diskuse, které Dobb zaznamenal buď ve skupinových kolokviích ADANA 300, NAADA a jiných personoidů, anebo v solilokviích (experimentátor může dokonce zaznamenávat pomocí příslušného zařízení, zapojeného do počítačové sítě, i tok myšlenek), zaplňují bezmála jednu třetinu Non serviam. V samotném textu k nim nenajdeme žádný komentář. Figuruje však v doslovu. Dobb píše: ADANOVA argumentace mi připadá tím nevyvratitelnější, že je adresována přímo mně: byl jsem to přece já, kdo ho stvořil. V jeho teodicei jsem Stvořitelem já. V podstatě jsem s pomocí programu ADONAI IX tento svět (s pořadovým číslem 47) vytvořil a s pomocí modifikovaného programu JAHVE VI jsem stvořil i zárodky personoidů. Tyto výchozí bytosti byly počátkem dalších tří set generací. V podstatě jsem jim tato fakta ani svou existenci mimo hranice jejich světa jako skutečnost nesdělil. V podstatě dospívají k mé existenci pouze interferenčně na základě domněnek a hypotéz. V podstatě, když vytvářím rozumné bytosti, necítím se oprávněn požadovat od nich jakákoliv privilegia — lásku, vděk či jakékoliv služby. Mohu jejich svět zvětšovat nebo zmenšovat, zrychlovat nebo zpomalovat jeho čas, měnit způsob i běh jejich percepce, likvidovat je, dělit, rozmnožovat a přetvářet ontologickou základnu jejich bytí. Jsem tedy z jejich hlediska všemohoucí, ale z toho věru nevyplývá, že by mi za to od nich mělo cokoli náležet. Představte si, že ke svému BIX 310 092 zapojuji ohromnou přístavbu, která bude (pro ně) „mimodočasným světem“. Pak po řadě spojovacím kanálem pouštím do prostoru přístavby „duše“ mých personoidů a tam podle toho odměňuji ty, kteří ve mne věřili, holdovali mi, prokazovali mi vděčnost a důvěru, a všechny jiné — „nebožata“, abych použil slovník personoidů — naopak trestám, třeba zničením nebo mukami (na věčný trest nemohu ani pomyslet — takový netvor přece jenom nejsem!). Můj čin by byl nepochybně chápán jako exces ďábelsky nestydatého egotismu, jako ničemný akt iracionální msty, krátce jako nejhorší podlost absolutního pána nad nevinnými, kteří proti mně budou mít pouze jedinou nevyvratitelnou pravdu — logiku, jež byla patronkou jejich jednání. Každý si pochopitelně může z personetických zkušeností vyvodit závěry, které považuje za správné. Dr. Ian Combay mi v soukromém rozhovoru řekl, že bych společenství personoidů přece jen mohl ujistit o své existenci. Tak tohle tedy zcela určitě neudělám. Připadalo by mi to jako nějaké dožadování dalšího pokračování — to jest čekání na reakce z jejich strany. Ale co vlastně by mi mohli vyprávět či sdělit takového, abych se jako jejich nešťastný Stvořitel necítil hluboce zahanben a bolestně zraněn? Účty za elektřinu je třeba platit kvartálně, a co nevidět přijde chvíle, kdy moje univerzitní vrchnost bude požadovat ukončení projektu, tedy vypojení stroje, tedy konec světa. Budu tento okamžik oddalovat, seč budu moci a co možná nejdéle. Je to jediná věc, na kterou mi síly stačí, ale nepovažuji ji za příliš chvályhodnou. Jedná se spíš o něco takového, čemu se obecně říká z nouze ctnost. Doufám, že si při těchto slovech nikdo nic nepomyslí. Pokud to ovšem udělá, je to jeho věc.