Dokonalá Prázdnota

Wilhelm Klopper DIE KULTUR ALS FEHLER

(Universitas Verlag)

Jakožto originální antropologická hypotéza stojí dílo soukromého docenta W. Kloppera Kultura jako omyl nepochybně za pozornost. Dříve než přejdu k vlastnímu posouzení, nemohu neupozornit na způsob, jak je látka zpracována. Jedině Němec mohl napsat tuto knihu! Záliba v klasifikaci, v onom vzorném třídění, které dalo vzniknout nesčetným handbuchům, předělala německou duši na pořadač. Vidíme-li dokonale uspořádaný obsah knihy, nemůžeme nepomyslet, že kdyby pánbůh byl národnosti německé, náš svět by sice nebyl nekonečně dokonalejším místem pro naši existenci, ale byl by nepochybně uskutečněním vyšší ideje execírky a pořádku. Tato dokonalá spořádanost přímo zotročuje, třebaže nebudí žádné věcné námitky. Na tomto místě se nebudu pouštět do úvah, zda toto čistě formální zalíbení v pořádkumilovnosti, v symetrii, přizpůsobování pravidlům skutečně neovlivnilo i jisté pojmy typické pro německou filozofii — především její ontologii. Hegel miloval vesmír jako Prusko, protože v Prusku vládl pořádek! Ba i takový estetikou rozjitřený myslitel jako Schopenhauer ve své rozpravě Über die vierfache Wurzel des Satzes vom zureichenden Grunde ukázal, jak uplatnit dril při výkladu. A Fichte? Musím se vzdát potěšení odbíhat od tématu, což je pro mne tím obtížnější, že nejsem Němec. Takže k věci!

Své dvojsvazkové dílo opatřil Klopper předmluvou, vstupním slovem a úvodem. (Ideální forma: triáda!) Přistupuje k meritorní stránce věci a zaměřuje se nejprve na ono chápání kultury jako omylu, které považuje za falešné. Podle této (jak soudí autor) nesprávné koncepce, typické pro anglosaskou školu, reprezentovanou zejména Whistlem a Sadbotthamem, je chybná každá forma chování, která organismu nevadí, ale také mu nepomáhá k přežití. Pro evoluci je tedy jediným kritériem účelnosti chování to, do jaké míry takové chování pomáhá biologicky přežít. Živočich, který se chová tak, že je způsobilejší přežít než jiný, se — podle tohoto měřítka — chová mnohem účelněji než zvířata, kterým hrozí vymření. Z evolučního hlediska jsou tedy bezzubí býložravci nesmyslem, protože hned po narození zemřou hladem. A obdobně jsou z evolučního hlediska nesmyslem býložravci, kteří sice zuby mají, ale hryzají kameny — takže i oni musí zahynout. Klopper cituje z Whistla známý příklad. Dejme tomu, praví anglický badatel, že v nějaké tlupě paviánů starý samec, vůdce skupiny, každého chyceného ptáčka požírá od levé strany. Pavián má na pravé ruce zmrzačený palec a lépe mu vyhovuje, když si kořist podává tak, že je obrácena levým bokem k tlamě. Mladší paviáni pozorují chování dominantního samce — je pro ně vzorem, řídí se jím — a po jedné generaci všichni členové tlupy paviánů požírají chycená ptáčata tak, že se nejprve zakousnou do jejich levého boku. Toto chování není biologicky determinováno, protože paviáni mohou ulovenou kořist začít žrát z toho či onoho boku — nicméně tento konformní vzorec chování se v této skupině ustálil. Čím je? Počátkem kultury (protokulturou) jako bezdůvodného adaptačního chování. Jak známo, Whistlovu koncepci nerozvinul antropolog, ale filozof anglické analytickologické školy J. Sadbottham. Jeho názory shrnuje autor v další kapitole (Das Fehlerhafte der Kulturfehlerteorie von Joshua Sadbottham), dříve než je zpochybní.

Ve svém stěžejním díle Sadbottham uvádí, že lidská společenství vytvářejí kulturu v důsledku chyb, nepovedených pokusů, nezdarů, klopýtnutí, omylů a neporozumění. Lidé chtějí udělat jednu věc, ale vlastně udělají jinou; chtějí správně pochopit mechanismus jevů, ale vyloží si jej chybně; hledají pravdu, ale podlehnou klamu, a tak vznikají obyčeje, mores, víra, sakrálna, tajemství, mana, tak vznikají příkazy a zákazy, totemy a tabu. Lidé si utvoří nesprávnou klasifikaci vnějšího světa a vzniká totemismus. Nesprávnou generalizací vymezí pojem many a pak — absolutna. Utvoří si klamnou představu o své tělesné schránce, a tak povstává pojetí ctnosti a hříchu; kdyby se pohlavní ústrojí podobalo motýlům a oplodnění zpěvu (přenos genetické informace by regulovalo chvění vzduchu), potom by se všechny tyto představy formovaly jiným způsobem. Lidé vytvářejí hypostaze, a tak vznikají představy o bozích; dopouštějí se plagiátů, a tak vznikají eklektické spleti mýtů — čili náboženská učení. Krátce tím ledabylým, nemístným a z hlediska schopnosti adaptace nedokonalým počínáním chybně interpretují chování jiných lidí, vlastního těla, přírodních objektů, považují nahodilé za příčinně podmíněné právě tak jako determinované za nahodilé, čili tím, že vymýšlejí stále větší množství fiktivních bytí, lidé vytvářejí kulturu a přetvářejí podle jejího hlediska obraz světa — načež se po tisíciletích diví, že se v tomto vězení necítí právě pohodlně. Začátky vždycky vypadají neviňoučce a napohled bezvýznamně — jako u oné tlupy paviánů, kteří ulovená ptáčata pokaždé začínají ohryzávat od levé strany hrudi. Leč jakmile z takových drobtů vznikne soustava symbolů a hodnot, jakmile se nahromadí dostatek chyb, omylů, neporozumění, aby se jejich souhrn — matematicky řečeno — mohl zcela uzavřít, člověk se sám uvězní v tom, co sice je docela náhodnou změtí, leč co se mu jeví jako vyšší nutnost.

Jakožto erudovaný vědec, Sadbottham dokládá své tvrzení řadou příkladů z etnologie. Jak si vzpomínáme, jeho práce svého času vyvolala značný rozruch (především pak tabulky Náhoda proti determinismu, do nichž zahrnul soupis všech kulturních jevů, jejichž výklad je mylný); mnohé kultury to, že lidé jsou smrtelní, považují za důsledek jisté události — podle nich byl člověk původně nesmrtelný, ale pozbyl této vlastnosti, protože se prohřešil anebo protože mu byla odňata zásahem nějaké zlé moci: na druhé straně to, co je nahodilé — vzhled člověka zformovaný evolučním vývojem — všechny kultury nazývají příčinně podmíněnou nutností, a proto hlavní náboženská učení dodnes hlásají, že tvar lidského těla není nahodilý, neboť je obrazem božské podoby.

Kritika, které docent Klopper podrobuje hypotézu anglického kolegy, není ani první, ani původní. Jako Němec, Klopper rozdělil tuto kritiku na dvě části: imanentní a pozitivní. V imanentní pouze odmítá Sadbotthamovy teze, proto ji také jako méně podstatnou přejdeme mlčením, poněvadž se v ní opakují námitky známé z odborné literatury. V druhé části kritiky — pozitivní — konečně přichází Wilhelm Klopper s vlastní hypotézou „Kultury jako omylu“.

Podle našeho názoru začíná svůj výklad působivě a výstižně názorným příkladem. Různí ptáci si stavějí hnízda z rozmanitého materiálu. Jenže týž ptačí druh v různých lokalitách nestaví hnízda z přesně stejného materiálu, protože je odkázán na to, co v okolí najde. Záleží na náhodě, co pták najde — stébla trávy, kousky kůry, listy rostlin, mušličky, kamínky. Některá hnízda budou tudíž obsahovat víc mušliček, jiná víc kamínků, tu se bude stavební materiál skládat převážně z proužků kůry, onde zase z peříček a mechu. Ovšem stavební materiál má nepochybně vliv na tvar hnízda, nelze však přesvědčivě tvrdit, že hnízda jsou dílem čiré náhody. Hnízda jsou nástrojem adaptace, třebaže byla vystavěna z nahodile nalezených součástí — kultura je rovněž nástrojem adaptace. Jenomže — a zde postřehneme novou autorovu myšlenku — jde o adaptaci zásadně odlišnou od té, která je typická pro říši rostlinnou a živočišnou.

„Was ist der Fall?“ táže se Klopper. „Co je stav věcí?“ A stav věcí je tento: v člověku jako bytosti tělesné není nic definitivního. Podle poznatků moderní biologie by člověk mohl vypadat jinak, než jak tomu je: mohl by se v průměru dožít ne šedesáti, ale šesti set let, mohl by mít jinak formovaný trup a končetiny, mít jinačí pohlavní ústrojí, jiný druh trávicího traktu, mohl by kupříkladu být výlučně býložravcem, mohl by být vejcorodý, být obojživelníkem, mohl by mít období zralosti k páření pouze jednou ročně v období říje a tak dále. Ovšem je pravda, že člověk má jednu vlastnost, která je natolik nezbytná, že bez ní by nebyl člověkem. Má mozek, schopný vytvořit řeč a uvažování; když si prohlíží své tělo a uvažuje o náhodě, která jeho tělo omezila, končí své úvahy velice neuspokojen. Žije krátce: jeho nesvéprávné dospívání trvá dlouho, údobí jeho nejvýkonnější zralosti je drobnou částí celého jeho života: sotvaže plně dospěje, začíná stárnout, na rozdíl od všech jiných tvorů však ví, jak jeho stáří skončí. V přirozených evolučních podmínkách je život ustavičně ohrožován; aby tvor mohl přežít, musí být ve střehu, proto má čidla bolesti, ústrojí utrpení, jako signalizaci, která podnítí činnost sebezáchovy — to evoluce velice silně rozvinula ve všech živých bytostech. Naopak evoluce neměla žádný důvod, žádnou příčinu, aby „spravedlivě“ uvedla tento stav věcí do rovnováhy a obdařila organismy přiměřeným počtem smyslových orgánů libosti a rozkoše.

Každý uzná, praví Klopper, že muka hladovění, že utrpení, vyvolané žízní, že trýzeň dušení jsou nesrovnatelně pronikavější, bolestnější než uspokojení, které cítíme, když normálně dýcháme, pijeme nebo jíme. Výjimku z tohoto obecného pravidla nesouměrnosti nelibých a libých pocitů tvoří pouze sex. To je však pochopitelné: kdybychom nebyli bytostmi rozdělenými na dvě pohlaví, kdybychom měli pohlavní ústrojí uspořádáno tak, jak jej například mají květiny, fungoval by bez jakéhokoli smyslového vzrušení, protože pobídka k činnosti by v tomto případě byla docela zbytečná. To, že existuje sexuální rozkoš a že kvůli ní se vystavěly neviditelné paláce království lásky (Klopper jakmile přestává být suchopárně věcný, pojednou přechází na sentimentální básnění!), to vyplývá jedině z faktu dvojího pohlaví. Domněnka, že homo hermafroditicus, pokud by tento druh vůbec existoval, by eroticky miloval sám sebe, je mylná. Kdepak — dbal by o sebe výlučně v rámci pudu sebezáchovy. To, co nazýváme narcisismem a co si představujeme jako náklonnost, kterou hermafrodit k sobě cítí, je druhotná projekce, je to výsledek obrazu: takový jedinec promítá myslí obraz vnějšího ideálního partnera do vlastního těla (a na dalších asi sedmdesáti stranách pokračují podobné hluboké úvahy o problémech jednoho, dvou a více pohlaví jako fakultativních možností utváření lidské přirozenosti, pokud jde o sex — tuto část knihy pomíjíme).

Jak s tímto problémem souvisí kultura? ptá se Klopper. Kultura je nástrojem adaptace nového typu: nejenže sama z nahodilostí vzniká, ale také sama slouží k tomu, aby všechno, co v našem postavení je de facto náhodné, získalo punc vyšší, dokonalé nutnosti. Kultura tudíž působí náboženstvím, obyčeji, zákony, zákazy a příkazy, aby přetvořila žádosti na ideály, minusy na plusy, vadné na bezvadné, nedokonalé na dokonalé: utrpení bolí? To je pravda, ale zušlechťuje, ba dokonce vede k vykoupení. Život je krátký? To je pravda, ale bytí na onom světě trvá věčně. Dětství je obtížné a hloupé? To je pravda, ale je to údobí idylické, andělské, přímo svaté. Stáří je strašné? To je pravda, ale je přípravou na věčnost a kromě toho si starých lidí musíme vážit, protože jsou staří. Člověk je netvor? Ano, ale on tím není vinen, to prarodiče se dopustili zla či démon se vmísil v akt boží: člověk neví, co chtít, hledá smysl žití, je nešťastný? Ano, ale je to důsledek svobody a to, že ten, kdo ji má, za ni draze platí, nemá rozhodující význam — člověk zbavený svobody by byl mnohem nešťastnější než ten, který existuje! Zvířata, upozorňuje Klopper, nečiní rozdílu mezi výmětem a zdechlinou — pomíjejí jedno i druhé jako odpadky života. Pro důsledného materialistu by mělo stejně platit srovnám mrtvoly se stolicí: leč druhého se zbavujeme tajně, zatímco prvního — okázale, honosně, pozůstatky opatřujeme mnoha nákladnými a komplikovanými obaly. Vyžaduje to kultura jako soustava zástěrek, které nám usnadňují smíření s nenáležitými fakty. Slavnostní pohřební obřady jsou prostředky uklidňující náš přirozený protest a pobouření vyvolané potupou smrtelnosti. Je to přece potupa — že rozum, po celý život naplňovaný stále rozsáhlejším poznáním, směřuje k tomu, aby se rozplynul v kaluži hniloby.

Proto kultura konejší, ututlává všechny výhrady, rozhorlení, nároky, které by člověk mohl adresovat přírodní evoluci ve věci všech těch tělesných vlastností, které nahodile vznikly, jsou náhodně osudné a které, aniž byl tázán o radu nebo o souhlas, zdědil po miliardy let trvajícím procesu náhlých biologických adaptací. S celým tím hanebným dědictvím, s tím jarmarečním souběhem náhod a znaků nacpaným do buněk, zapleteným v kostech, svázaným šlachami a svaly se nás snaží usmířit kultura v malebném rouše profesionálního obhájce z moci úřední, používá nejrůznější triky, utíká se k protichůdným argumentům, apeluje tu na city, tu na rozum, protože všechny způsoby přesvědčování jsou pro ni dobré k tomu, aby dosáhla svého cíle — proměnit záporné znaky v kladné, naši nouzi, naše mrzáctví, naši nedostatečnost — v ctnost, dokonalost a zjevnou nezbytnost.

Monumentálními akordy stylu jednak impozantního, jednak univerzitního končí první část úvahy docenta Kloppera, kterou jsme zde lakonicky shrnuli. Druhý díl knihy objasňuje, jak je důležité pochopit reálnou funkci kultury, aby člověk mohl jak se patří přijmout zvěstovatele budoucnosti, kterou si vytvořil sám tím, že vybudoval vědeckotechnickou civilizaci.

Kultura je omyl! prohlašuje Klopper a jeho lakonický výrok nám připomíná Schopenhauerovo Die Welt ist Wille! Kultura je omyl, ne však v tom smyslu, že by vznikla nahodile, nikoli, ona vznikla nutně, neboť — jak bylo dovozeno v první části knihy — slouží přizpůsobení. Leč ona mu slouží pouze mentálně; ona dogmaty náboženských učení a přikázáními nepředělává člověka v bytost opravdu nesmrtelnou, ona nedodává člověku nahodilému, homini accidentali reálného Stvořitele-Boha; ona reálně neanuluje ani sebemenší atom individuálních utrpení, bolesti, trýzní (Klopper i zde zůstává věren Schopenhauerovi!) — to všechno vykládá, interpretuje výlučně na duševní rovině, ona dává smysl tomu, co ze žádného smyslového vnímání nevyplývá; ona odděluje hřích od ctnosti, milost od poklesku, potupu od povznesení.

Ale hle, technická civilizace zprvu drobnými, bezvýznamnými krůčky primitivních strojů popolezla, připlazila se pod kulturu, stavba se zachvěla, stěny křišťálového usměrňovače se zatřásly: technická civilizace slibuje totiž člověka vylepšit, jeho tělo a zároveň i jeho mozek, jeho duši skutečně zoptimalizovat; ta nenadále mohutnící olbřímí síla (informací za staletí nahromaděných, která v dvacátém století explodovala) ohlašuje možnost dlouhého života, jehož mez se snad posune až k nesmrtelnosti: dává vyhlídky na rychlé dospívání a nestárnutí; nabízí šance k značnému rozšíření tělesných rozkoší a postupné omezení útrap, bolestí jak „přirozených“ (spojených se senilitou), tak i „nahodilých“ (při onemocnění); poskytuje možnost osvobození všude tam, kde doposud rozhodovala náhoda spojená s nevyhnutelností (jako nezávislost při uspořádání vlastností lidské přirozenosti; jako možnost posilování nadání, znalostí, inteligence; jako šance dodat lidským údům, tváři, tělu, smyslovým orgánům libovolné formy, funkce, dokonce i natrvalo atd.).

Co by se slušelo učinit vzhledem k těmto slibům, potvrzeným již reálnými skutky? Dát se do vítězoslavného tance a kulturu, tu hůlku kulhavého, ty protézy chromých, to křeslo paralytika, ten souhrn záplat k potupě našeho těla k zakrytí nedostatečnosti naší kondice, tuto vysloužilou pomocnici prohlásit za nějaký anachronismus. Copak jsou potřebné protézy těm, komu mohou vyrůst nové údy? Zda musí křečovitě tisknout k srdci bílou hůl nevidoucí, když mu navrátíme zrak? Zda má žádat ten, komu byl z očí stržen zákal, aby byl znovu oslepen? Zda se nepatří tohle zbytečné haraburdí zanechat v muzeu minulosti a čilým krokem vykročit kupředu k obtížným, ale nádherným úkolům a cílům, které nás čekají? Dokud přirozenost našich těl, jejich povlovný růst, jejich rychlé pokažení byly neprostupnou stěnou, nepřekonatelnou bariérou, hranicí existence, dotud kultura tisíci pokolením usnadňovala se tomuto osudnému stavu věcí přizpůsobit. Smiřovala s ním, a jak autor dokazuje, dokonce nedostatky přetvářela na hodnoty, vady na přednosti; asi jako někdo, kdo je odkázán na rozpadající se, škaredý, mizerný vůz, ponenáhlu našel zálibu v jeho neduživosti, v jeho nepodařenosti hledal symptomy vyššího ideálu, v neustálých defektech nacházel zákon Přírody, Stvoření a postřehl v dýchavičném karburátoru a skřípějící převodovce dílo samotného Pána Boha. Dokud nebylo na obzoru jiné vozidlo, byla to velice dobrá, velice vhodná, jedině správná a rozumná politika. To jistě! Ale nyní, když nový vůz je na dohled? Nyní se chytat polámaných drátových kol, zoufat si nad ošklivou věcí, která se má vyřadit, volat o pomoc při pohledu na účelně konstruovaný krásný nový model? Je to ovšem psychologicky pochopitelné. Neboť nadmíru dlouho — tisíciletí! — se člověk přizpůsoboval své evolučně záplatované přirozenosti, bylo to ohromné, věky trvající úsilí, aby si oblíbil daný stav v celé jeho bídě, ošklivosti, nedostatcích a fyziologických zákoutích.

Tak se v průběhu všech kulturních formací po řadě za sebou postupujících člověk kolem toho nalopotil, tak si sám vsugeroval, tak si namluvil krajnost, jedinečnost, výjimečnost a zejména nemožnost alternativy osudu, že nyní, když před sebou vidí vysvobození, couvá, chvěje se, zaclání si oči, bije na poplach, odvrací se od technického Vykupitele, chce utéct kamkoli, třeba po čtyřech do lesa, chce tento květ vědy, ten div vlastníma rukama polámat, zničit, pošlapat, aby na skládku starého železa nemusel odevzdat prastaré hodnoty, které vypěstoval vlastní krví, vypiplal za bdění i ve spánku, až sama sebe přiměl — k lásce k nim! Leč tak absurdní postup, tento šok, tento strach je především z jakéhokoli rozumného hlediska hloupostí.

Ano, kultura je omyl! Leč pouze v tom smyslu, v jakém je omylem zavírání očí při světle, odmítání léků při nemoci a dožadování se vykuřování a magických kouzel, když osvícený lékař stojí u lože nemocného. Tento omyl neexistoval, vůbec se nevyskytoval dotud, dokud patřičně vysoko nevzrostlo poznání, tento omyl — toť vzpírání se, oslovský odpor, vzdor mezka, toť třesení se hrůzou, které soudobí „myslitelé“ nazývají inteligentní diagnózou světových změn. Kulturu, tento soubor protéz, je třeba zavrhnout, abychom se svěřili do péče vědě, která nás předělá, obdaří dokonalostí; a bude to dokonalost nevymýšlena, nenamluvena, neodvozená ze sofistiky, z těch jejích pokroucených, záludných, vnitřně protichůdných tvrzení a dogmat, ale naprosto faktická, materiální, dokonale objektivní dokonalost: samotné bytí stane se dokonalým, a nejen pouze jeho výklad, jeho interpretace! Kultura, tento zastánce nesmyslů způsobených evolucí, ten mizerný obhájce ztraceného případu, tento advokát primitivismu a somatické ledabylosti musí zmizet, když věc člověka přichází na pořad jiných, vyšších instancí, když se hroutí zeď doposud nedotknutelných nutností. Technický rozvoj kulturu zničí? Dosáhne svobody tam, kde dosud vládla biologická nutnost? Zajisté! A místo abychom prolévali slzy nad tím, že jsme pozbyli otroctví, musíme zrychlit krok, abychom vyšli z jeho ponurého domu. A proto (začíná finále — odměřenými závěry): všechno, co se říká o ohrožení tradiční kultury novou technologií, je pravda. Leč nemusíme si s tímto ohrožením dělat starosti: nemusíme látat kulturu pukající ve švech, spínat její dogmata zavíracími špendlíky, bránit se vpádu lepšího poznání do našeho těla a života. Kultura nepřestává ani teď být hodnotou, stává se hodnotou jinou, a to přežitkem. Neboť ona byla obrovskou líhní, tím inkubátorem, v němž přicházely na svět vynálezy a v bolestech se zrodila věda. Ano: jako vyvíjející se zárodek vstřebává netečnou, pasivní substanci vaječného bílku, tak rozvíjející se technika vstřebává, tráví a mění na vlastní produkt kulturu, neboť takový je osud embryí i vajec.

Žijeme v přechodné epoše, praví Klopper; nikdy není tak nevýslovně obtížné postihnout cestu, kterou jsme urazili, i tu, která se před námi prostírá, jak je to vlastní obdobím přechodu, neboť v těchto dobách dochází k zmatení pojmů. Ale tento proces již neúprosně započal. Nesmíme se v každém případě domnívat, že by tento přechod z panství biologického zotročení do panství svobodného samotvoření mohl být jednorázovým aktem. Člověk není schopen se zdokonalit jednou provždy, a proces měnění sebe sama bude pokračovat po staletí.

„Jsem tak opovážlivý,“ praví Klopper, „že čtenáře ujistím, že dilema, kvůli kterému si tradiční humanista, poplašený vědeckou revolucí, dělá těžkou hlavu, je smutkem psa, kterému byl odebrán obojek. Jeho dilema se omezuje na víru, že člověk je klubkem rozporů, kterých se nemůže zbýt, ani kdyby se to technicky dalo zvládnout, čili že mu není dovoleno, aby změnil tělesný tvar, oslabil agresivní choutky, posílil intelekt, uvedl emoce do rovnováhy, přetvořil sex, osvobodil člověka od stáří, od námahy plození — a dělat se to nesmí, protože něco takového se nikdy předtím nedělalo, a už proto to určitě bude něco špatného. Humanistovi nelze vyložit příčiny aktuálního stavu lidského těla a duše jako dlouhou sérii nahodile vytažených losů v průběhu miliardletých křečí evolučního procesu, kterým na všechny strany zmítaly horotvorné pochody, vulkanická činnost, glaciály, výbuchy hvězd, změny geomagnetického pole a nesčíslné jiné nahodilé události. To, co nejdřív evoluce živočišstva, později vývoj antropoidů složily po způsobu loterie, co výběr srovnal na jednu hromadu, co se den po dni ustálilo v genech jako v kostkách metaných na hrací stůl, to máme uznat za nedotknutelné, neboť je to posvátné, neporušitelné na věky věkův — a tedy nevědět, proč by tomu mělo být takto. Jako kdyby naše diagnóza byla pro kulturu urážkou — o její znamenitě zaměřené působnosti, o tomto největším, nejobtížnějším, na výsost fantastickém a falešném klamu, k němuž se homo sapiens dobral — jakého se chytal, když byl vystrčen do prostoru rozumného bytí z onoho tmavého doupěte, v němž prodlévá genová čachrářka, v němž evoluční proces ustaluje své podvodné tahy v chromozómech; o tom, že tato hra je hanebným podváděním, kterému nebyly nikdy příkladem nějaké vyšší hodnoty či cíle, svědčí fakt, že v této sluji běží jedině o to, přežít dnešek — v žádném případě si nikdo nedělá starosti o to, co se tak kompromisně, tak oportunisticky přeživším stane zítra. Poněvadž však všechno probíhá přesně naopak, než si vysnil onen třesoucí se humanista, ten tupec, ten nevědomec, který se neprávem vydává za racionalistu, zůstane kultura podemletá, rozparcelovaná, rozdělená a zmeliorizovaná podle změn, jimž se člověk podrobí. Tam, kde rozhodují o bytí čachrářka genů, oportunismus adaptace, tam nenacházíme žádné tajemství, tam je jenom kocovina podvedených, pálení záhy po opičím předkovi, šplh k nebi po fiktivním žebříku, z kterého vždycky nakonec sletíš dolů, biologií stažen za paty, ať si pomáháš ptačím peřím, svatozáří, neposkvrněným početím či se jistíš hrdinstvím. Tudíž nebude zničeno nic nutného, nýbrž zahyne, odumírajíc po troškách, lešení přemrštěností, omluv, vytáček, házení písku do očí, jedním slovem celá sofistika, které se nešťastné lidstvo chytá od věků, aby svůj ošklivý tělesný stav trochu přikrášlilo. Z mraku informační exploze v příštím století vystoupí Homo optimisans se ipse, Autocreator, Samotvůrce, který se nad našimi Kassandrami dá do smíchu (pokud se bude mít čím smát). Tato příležitost zasluhuje pochvalu, je ji třeba uznat za nezměrně prospěšný sběh kosmickoplanetárních okolností, a netřást se před silou, která náš rod odvádí z popraviště, aby rozbila okovy, které vleče každý z nás a čeká, kdy se konečně vyčerpá potenciál jeho tělesných sil, a zadusí se v smrtelném zápase. Ba i kdyby celý svět ještě projevoval souhlas s tímto stavem, jímž nás evoluce ocejchovala hůř, než my cejchujeme nejhorší zločince, já s ním nikdy souhlasit nebudu, a ještě na smrtelné posteli zachroptím: ‚Pryč s Evolucí, vivat Autokreace!‘“ Obšírný citát, kterým jsme ozdobili dosavadní pojednám, je poučný. Je poučný především proto, že ukazuje, že prostě neexistuje skutečnost, aby se některým lidem nejevila jako vyložené zlo a neštěstí, zatímco jiní lidé ji současně považují za spásu a velebí její výsostnou dokonalost. Autor této recenze soudí, že technoevoluci nelze považovat za existenční panaceu lidstva, už proto ne, že kritéria optimizace jsou příliš neurčitá a relativní, než aby se mohlo uvažovat o tom, že bychom je mohli brát jako univerzální směrnici (to je za kodex neomylně spásného jednání, formulovaný empirickým jazykem). V každém případě upozorňujeme čtenáře na Kulturu jako omyl, jako na další, pro dnešní dobu typickou sondu k rozpoznání budoucnosti — stále temné, navzdory společnému úsilí futurologů i takových myslitelů, jako je Klopper.