Ostří břitvy

Kapitola 4 „KRÁLOVNA UŽOVEK“

Sima ležela na pohovce, ruce založené pod hlavou, a pokoušela se přijít do stavu tělesného i duševního uvolnění, který pomáhá sportovci uniknout nervovému přepětí. Ani milovníci sportu, choreografie, cirkusového umění nebo hudby nevědí vždycky, kolik nadaných lidí nemohlo dosáhnout úspěchu proto, že jejich nervová soustava jako by v rozhodujícím okamžiku ztuhla, ztrácela ono harmonické vyladění.

Nezřídka se stává, že dlouhé cvičení vypracovalo přesnou sladěnost pohybů, svaly jsou vypěstované a plné nashromážděné síly, srdce se stalo neúnavným motorem ochotným přečerpat ty tuny krve, které jím projdou při sportovním závodění nebo při uměleckém vystoupení. A náhle cosi jako nějaký záhadný jed zasahuje mozek. Nečekaná předtucha neštěstí, úrazu nebo strachu, snad nějaké duševní působení, něco jako hypnóza od bůhvíproč nepřejících nebo pochybovačných diváků; pak se u lidí duševně vratkých objevuje autosugesce, těžká tréma, a dlouhou prací dosažená samočinnost výkonů převedených z vědomí do podvědomí se vrací pod správu vědomí, už otráveného náhodnou sugescí. A je konec! Celá velkolepá sladěnost se porušuje, svaly strnulé vyděšeným vědomím dělají místo plavných pohybů pohyby trhané, nekoordinované. A nadlouho, ne-li navždycky se v duši umělce nebo sportovce usazuje hrůza z vystoupení, nejednoho nakonec i přinutí, aby se rozloučil s oblíbeným zaměstnáním.

Proto je duševní cvičení člověka, který má svým tělem sloužit umění nebo sportu, stejně důležité jako každé jiné. To je jeden z důvodů, proč například baletní školy začínají s učením od dětství. Ale u mnohých sportovců, kteří se dostali k sportu zčistajasna, jsou doba cvičení a učení mnohem kratší, a jsou tedy prostředky duševní výchovy kromobyčejně důležité.

Sima pomalu vysvobodila ruku zpod hlavy a podívala se na hodinky. Rita přijde za půl hodiny, aby jí pomohla nacvičit novou hudební skladbu, a ona se ještě nepřevlekla! Dnes má zvláštní náladu, nemůže se ani za nic soustředit a promyslit druhou, pomalou část svého vystoupení. Myšlenky se vrací k nedávnému setkání na výstavě moskevských umělců. Simě se vybavil v mysli znovu, už po několikáté, tento výjev: Hlouček lidí u podstavce veliké dřevěné sochy, a mezi nimi stojí s mírně nakloněnou hlavou on, tento zajímavý lékař estetik, Ivan Girin. Takové typické ruské křestní jméno a celý zjev, taková zvláštní ukázněnost a přesnost všech pohybů a myšlenek, zdrženlivá řeč, hluboký hlas — je jistě básník.

Stalo se docela prostě, nějak samozřejmě, že se seznámili, šli spolu a mluvili stejně upřímně a prostě o všem, co je oba zajímalo. Podivuhodná šíře Girinových znalostí Simu okouzlovala. Poprvé za svého krátkého života se setkala s člověkem, pro něhož celá rozmanitost současné vědy byla otevřenou knihou, a jeho zásluhou byla srozumitelná také Simě, přiměřeně vzdělané, obyčejné ženě, které se radost z pěstovaného, pružného a pevného těla, proč to neříci, zdála najednou stejně cenná jako mnohé důležité knihy…

Díky jemu, Girínovi, Sima jako by odhrnula záclonu všednosti. Před jejím duševním zrakem se objevil nový, obrovský, neobyčejně zajímavý svět.

Lehké zaklepání na dveře přetrhlo její myšlenky. Na prahu se objevila Rita Andrejevová, vysoké děvče s pihami na sympatickém chlapeckém obličeji.

„Ó veliký a moudrý kalife! Přicházím k tobě jako pokorný hudebník a zastihuju Tvoje Veličenstvo prostoupené východním opojením. Přikážeš svému vezírovi, aby čekal? Či snad Hárun-al-Rašíd, nedopusť Alláh, onemocněl?!“

Sima se smíchem vyskočila, dala přítelkyni polibek a veliký pomeranč a začala si oblékat sportovní trikot. Rita byla opravdu jejím „velikým vezírem“. Spřátelily se, třebaže nebyly stejně staré, ještě když Rita byla posluchačkou prvního ročníku Ústavu tělesné výchovy, a vymyslily tuto zpolovice hru, zpolovice vážnou činnost, která pokračovala v Timurově tradici, vštípené jim ve škole. Přítelkyně se věnovaly „umělecké tvořivosti“. Tak jako romantický kalif arabských pohádek obcházel s velikým vezírem každý večer v přestrojení za prostého člověka město a vyhledával ubožáky, kteří po- třebovali pomoci, tak dostala také Sima jméno Hárun-al-Ra-šíd.

„Zahřej něco na rozcvičku,“ řekla Sima.

Rita si důkladně otřela prsty od pomerančové šťávy, sedla si k pianinu a naplnila pokoj veselou gavotou. Sima začala rozcvičku a dívala se do velikého zrcadla, které zabíralo celou stěnu nuzně zařízeného prostorného pokoje.

„Mohu s tebou mluvit, než začneš tančit?“ zeptala se Rita. „Jde o jednu vážnou, hárun-al-rašídskou věc, ale o tom jindy. Zatím…, ty víš, že ráda klábosím a nechce se mi sedět se zavřenou pusou.“

„To se rozumí, ale já budu odpovídat stručně, abych neztratila rytmus dýchání.“

„Vím, vím. Já jsem si právě vzpomněla, jaks vykládala o své vychovatelce. Už je to dávno, když jsem poprvé přišla k tobě a divila jsem se, že svobodná holka má tak veliký pokoj a taky pianino. To ses naučila od ní anglicky a rozumět umem?

„Ano, vychovávala mě i učila. A dala si tolik práce, abych byla nej-nejvzdělanější. Ale já sama jsem to nedokázala.“ Sima zakroužila, udělala několik skoků a přemet, a octla se na pohovce. „Ted si dáme pět minut odpočinku a potom začneme se skladbou. Tu část hudby, kterou je třeba vynechat, jsem označila. Ty už jsi to adagio z Egle dobře zahrála.“

Sima se soustředila. Postavila se před zrcadlo v strnulém postoji, vystrčila pravé rameno dopředu a zkřížila napjaté spuštěné paže.

„Začnu rovnou s pomalou větou, ano?“ zeptala se Rita.

Sima přikývla. Rita začala hrát, snažila se sledovat noty a zároveň nespustila oko z přítelkyně, jejíž obraz se odrážel v zrcadle.

Skladba, kterou Sima vymyslela, byla originální. Odměřený sled akordů se projevoval v poněkud ostřejších pohybech tanečnice, v pohybech s nenadálými přestávkami, které by vypadaly nesouvislé, kdyby se nebyly střídaly s plavnými, jakoby zpomalenými přechody. Rita si uvědomila, že provedení vymyšlené Simou bylo velice obtížné. Tanečnice chtěla vyjádřit tancem životní filosofii člověka, která by se shodo- vála s tempem dnešního života a zrcadlila častá nervní střídání dojmů.

„Mám hrát finále?“ ptala se Rita nepřestávajíc hrát.

„Ano, ano!“

„Ještě jednou finále!“ žádala úsečně Sima, když hudba dozněla.

„Odpočiň si!“

„Ne, ještě jednou. Nejsem unavená.“

Rita hrála znovu a znovu, dokud ji Sima sama nepožádala o přestávku. Rita se otočila na šroubové sedačce a upřeně hleděla na přítelkyni.

„Ty jsi krásná! Přímo nestydatě krásná!“ vykřikla. „Muži by tě měli na rukou nosit.“

„Taky mě rádi nosí, jenomže mě zase rychle upouštějí,“ rozesmála se Sima. „Jako třeba můj bývalý muž.“

„A jiní? A vůbec — taky se svět nezbořil. Pro jedno kvítí …“

„Nezbořil, vůbec se nezbořil.“

Sima se v duchu vrátila k tomu, co se stalo předevčírem. Dívala se nepřítomně před sebe, dokud jí Rita nezatřásla.

„Co je to s tebou, ó nešťastníce? Ach kalife, snad ses ne-zamiloval do nějaké otrokyně z daleké země?“

„Ne, našel jsem ale přítelkyni. Ona je tá-ák veliká a o hodně starší než já.“

„To je něco nového, Simo! A ty věříš v opravdové přátelství mezi mužem a ženou?“

„Ano, ale myslím si, že čisté přátelství mezi mužem a ženou je výjimka, poměrně vzácná věc.“

„Řekni mi, ó mocný kalife, něco o své otrokyni.“

„Jindy. Ted ne. Dáme si čaj… A co ví nového vezír?“

Rita pak vyprávěla o události, která se stala senzací internátu. Nadá, jedna z jejích žaček, se zamilovala do sympatického a na první pohled mírného letce. Nakonec z toho byla svatba, a dokonce se podařilo vyšetřit pro mladé novomanžele v internátě pokojík. Svatba byla skromná, ale veselá. Zato svatební noc skončila skandálem. Po půlnoci se dveře rozletěly a ženich, zřejmě narychlo, nepořádně oblečený, z nich vyběhl s kufrem v ruce a sprostě nadával. Vůbec mu nevadilo, že se vzbudí půlka domu, naopak si to patrně přál. Pak práskl dveřmi a odešel. Nadu našly kamarádky zhroucenou na podlaze a z jejího nesouvislého vyprávění vyšlo najevo — že už byla jednou vdaná. Že to byla taková krátká epizoda. Letce opravdu milovala, bála se mu to říci, ale o svatební noci už nevydržela mlčet a s pláčem se k tomu přiznala. Le-tec nebyl na žádné dlouhé vysvětlování zvědav, a jakmile pochopil, co vlastně Nadá říká, proměnil se z laskavého novomanžela v zuřivce. Jistě, Naďa mu to měla říct dřív, nikdo ji v tomhle nemůže hájit. Ale o to ted nejde, jde o to, co bude dál. Nadá se totiž nervově zhroutila, stal se z ní jiný člověk a všichni mají o ni obavu. Dříve veselé, zdravé děvče je ted jen stínem člověka. Sedává o samotě potmě dlouhé hodiny, s pohledem upřeným do prázdna, nejí, nic ji nezajímá, nikdo ji neumí z její těžké letargie vytrhnout.

„Tohle byl tedy takový krajní případ,“ řekla Sima. „Ale v životě je vůbec v tomhle nerovnoprávnost. Jaksi se už předpokládá, že muž měl před svatbou několik žen, i když o tom se svou nastávající nemluví. Ale skoro každý z nich chce mít pannu a nese to jako osobní urážku, když tomu tak není nebo když se to doví až po delší známosti. Jak si to vlastně představují? To má takové děvče hlásit už při představování:.Poslušně hlásím, už nejsem panna, račte sdělit, zda máte zásadní námitky? Račte se laskavě rozhodnout, zda jste případně ochoten se do mne zamilovat, či zda je to ze zásadních důvodů předem vyloučeno?“

Rita pokrčila rameny.

„Máš pravdu. Ale málo platné, zatajit první manželství, to už je zase něco jiného. Jenže — co dál? Jde mi ted o Nadin zdravotní stav. Víš, obáváme se dokonce toho nejhoršího.“

„Tak víš co, Rito? Já mu zatelefonuju. Nemysli si, že v něm vidím všemocného pámbička, ale myslím, že zrovna tenhle případ by ho zajímal, že by to bylo něco pro něho.“

A tak se nakonec znova dostali ke Girinovi a Sima musela o něm vypravovat. Zarazil ji teprve chápavý, maličko ironický úsměv a začervenala se.

„Poslyš, Rito, ale ne aby sis myslela…“

„A co bych si vlastně měla myslet?“ ptala se jakoby udiveně a obě se rozesmály. Profesor geofyziky naléhal na Andrejeva, chtěl se dovědět Girinovu adresu. Andrejev se zapřísahal, že se dosud nedověděl, kde jeho přítel bydlí, a že také adresní informační kancelář mu nemůže pomoci, Girin se právě přestěhoval. Geofyzik lomil rukama.

„Nataša mě zabije, jestli se vrátím bez té adresy. Říká, že nikdy a k nikomu předtím necítila takovou vděčnost.“

„Ale Girin by řekl, že to je následek přepětí a deprese duševního života. Poradil by jí prostě léčení.“

„Troufni si to říct Nataše, až syn vstane. Několik dávek léků, dvě hypnózy, a stal se zázrak!“ zvolal geofyzik.

Chvíli se ještě dohadovali, když se Andrejev rozpomněl:

„Ale vždyť vlastně… Že mě to nenapadlo hned. Zatelefonuj mu do ústavu, náhodou mám tady jeho číslo, nemusíme ani hledat v seznamu. Jenomže, namouduši, nemusí to vůbec být.“

„Aspoň kvůli Nataše… Ne, to bych lhal, taky kvůli sobě,“ přiznal se geofyzik.

„Věruško, vemte si bonbón, nějaký veliký. Na zakončení bychom si mohli taky dát pusu. Ale radši ne, má zlého ženicha,“ mrkl na Girina jeho veselý pomocník. „A co ted, Ivane Rodionoviči? Co kdybychom se pustili do té vaší věci?“

„Pustíme se. Připravili jsme pro našeho profesora tolik materiálu, že mu to stačí na zkoumání a na přemýšlení skoro na tři měsíce. Podle dohody mohu ted používat laboratoře… a také vy můžete pracovat se mnou, budete-li chtít.“

„Proč ne! Vy jste mluvil o eidetismu?“

„Uhodl jste. Právě tím se budeme zabývat. Jsou vybráni zajímaví lidé.“

„A co je to, Ivane Rodionoviči?“ zeptala se laborantka.

„Někteří lidé mají neobyčejně silnou zrakovou představivost. Jsou to v duchu viděné obrazy, překvapivě jasné a živé, podobné zrakovým halucinacím. Dáme-li před takového člověka promítací plochu, třebas veliký bílý papír, ten člověk vypravuje, jako by na něj promítal svoje představy, a to tak, jako by se „díval oknem na to, co se děje ve skutečnosti.“

,A obraz, který takto vznikne, zůstává?“ „Zpravidla ano. Ale někdy se stává, že se člověku postupně vybavuje řada obrazů, zřejmě sledující vývoj domnělé události.“

„Ach, to je ohromné! Já bych takovou schopnost chtěla mít.“

„A možná, že jste ji měla. Eidetická představivost není ani tak vzácná, má ji mnoho dětí, které později tuto schopnost ztrácejí.“

Girin mnoho přemýšlel o budoucích pokusech. Celá podstata úkolu, který si dal, záležela v tom, že eidetická obrazivost dětí poskytovala někdy více informací, než mohli získat všemi jim přístupnými způsoby od vnějšího světa. Idealisté vysvětlovali tyto nadbytečné informace jednoduše. Bud tím, že existuje jakýsi svět nehmotných duševních vjemů, odkud může dětská duše dostat nejpodivnější zprávy, nebo, častěji, jako vzpomínku na minulý život, přidsžujeme-Ii se učení o stěhování duši putujících po smrti z těla do těla. Rozumí se, že věda nemohla přijmout toto idealistické „vysvětlení“, ale pak se musela pokusit formulovat správné vědecké stanovisko. S rozvojem kybernetiky začaly mnohé nepochopitelné pochody myšlení a vědomí nabývat zjevně hmotných rysů. Girin se ted mohl pustit do pokusů. Musel najít dospělé lidi, kteří měli sklony k eidetismu, lidi, kteří by se mohli dobrovolné podrobit pokusům a dovedli by popsat své pocity… Takoví lidé se našli; studentka, inženýr, malíř a elektromontér. Všichni souhlasili, potřebovalo to volný čas a ještě víc — volnou laboratoř. Ted byla tedy vhodná doba.

„To je pro vás, Ivane Rodionoviči!“ zavolala jeho laborant-ka z druhého kouta laboratoře a podala Girinovi telefonní sluchátko.

Girin hned nepochopil, komu patří ten tichý hlas a zvonivý smích. Už podle hlasu vytušil, že i ta, která mu telefonovala, nehovořila zcela lhostejně, a potěšilo ho to. Řekl, že by nejraději přišel dnes, protože zítra začínají pokusy, a dostal souhlas. Postál u telefonu a rozvrhoval si čas. Při tom ho zastihl student, který mezitím sebral všechny „odpadky“ dřívější práce: záznamy, nákresy, obrazce zrakových polí, načrtnuté zápisy o pokusech.

„Začneme zítra, Ivane Rodionoviči?“ „Určitě. Elektromontér pracuje ve večerní směně, proto ho vezmeme ráno. Já mu zavolám.“

„A co mám připravit? Promítací plátno, tužky a všeobecnou lékařskou soupravu?“

„Ano, ale ať Věra přichystá taky encefalograf. Ten velký. Elektrody budeme dávat jenom na zadní polovici hlavy, jedenáct kusů. Léky přinesu, stříkačku taky, jsem zvyklý na svou.“

„Copak se nebude lizerginová kyselina užívat vnitřně?“

„Bude. Ale může se stát ledacos. Ano, to je dobře, že o tom mluvíme, pro strýčka Příhodu přichystejte i kyslík. Láhev i masku, polštáře ne.“

A na tázavý výraz pokračoval:

„Pokus se bude dělat s člověkem, a třebaže nehrozí nebezpečí, nesmí se nic zanedbat,“ řekl netrpělivě Girin. „Ale já už musím jít. Skončete taky, zítra nám přijde vhod, když budeme svěží. Jděte na procházku, do kina, zavezte Věročku parníkem domů. Večer je velmi teplý. Na shledanou.“

Student a laborantka, kteří zůstali sami, se na sebe podívali:

„Dneska že je teplý večer? Vždyť je hromská zima, bez svrchníku se nedá jít,“ pravil překvapeně student.

Věročka se tak významně usmála, že se Sergej zarazil:

„Ze by telefonovala,ona?“

„To se ví. Jak jste, Serjožo, ještě naivní!“

„Tomu nevěřím. Copak takový kyberneticky myslící stroj, jako je náš Ivan Rodionovič, si vůbec všímá žen? Dám na to hlavu, že to byl další pokusný králík!“

„Jestli tu hlavu moc nepotřebujete, tak můžete. Já na vašem místě bych nevsadila ani prst.“

„Když myslíte! A jaká je… podle hlasu?“

„Jaká je, nevím, ale hlas má příjemný, mluví zdvořile a klidně.“

„Hm. Jak je stará, když už tak dobře všechno víte?“

,-,Ale, jak bych to řekla… Hlas má, zdá se, dost mladý. Ted už ale dost toho klábosení. Seberme se a pojdme. Splňte rozkaz a zavezte mě domů parníkem.“

Girin se vrátil domů pozdě, k překvapení sousedů, kteří už byli zvyklí na jeho pravidelný časový rozvrh. Dlouho se toulali se Simou krásným lipovým stromořadím na Vrabčí silnici. Vypravovala mu o „kalifovi“ a o nešťastné Nadě. Girin se však zřejmě vůbec nehodlal vypravit do internátu a — jak Sima skoro s jistotou očekávala — začít hned s léčením těžké Nadiny deprese. Řekl jí, že nejvíc záleží na pomoci jejích přítelkyň, aby jí vytvořily srdečné, přátelské prostředí, a že víc než všechny léky musí pomoci čas. Slíbil také Simě, že po přednášce, která se měla konat již za dva dny, ji zavede do knihovny a tam jí ukáže knihu, která měla lví podíl na tom, že zbytečně a v nevýslovných mukách zahynuly ve všech evropských zemích desetitisíce nevinných žen. Tato kniha je už dávno jen pochmurným historickým dokumentem, ale dávné předsudky se udržují dodnes, i když už ne v tak primitivní a hrůzné formě.

Girin doprovodil Simu na trolejbus a sám šel domů pěšky. Myslel na poslední dny a — jako už kolikrát — vrátil se ve vzpomínkách daleko zpátky. Jako by konfrontoval setkání se Simou s jiným setkáním. Sám sobě se vysmíval, že se nemohl zbavit sentimentality, několikrát byl přesvědčen, že někdejší hluboký bolestný zážitek se už stal jen dávno zasutou historií, a přece když to nejméně čekal, když byl zavalen novými událostmi a starostmi, přestala být vzpomínka jen vzpomínkou, a Tona znovu vstoupila do jeho života.

„Toňo, Toňo,“ neubránil se povzdechu a vzápětí se zastyděl za svou slabost.

A přece sotva doma svlekl svrchník, sedl si ke stolu a vytáhl ze zásuvky barevnou reprodukci pastelové kresby pod-lepenou lepenkou. Bylo na ní děvče v bílém kostýmu pierotky. Sedělo na kraji stolu, v ruce drželo růži. Dobře známý obličej byl zakryt poloviční škraboškou, přesto bylo vidět, že se dívka usmívá. Tenká látka spíše podtrhovala než zakrývala půvabné linie zdravého mladého těla, krátká sukně vysoko odhalovala pěkně modelované nohy. Z celého obrázku vyvěrala životní energie.

Girinovi cosi sevřelo hrud. Zamračil se. A to jsi prosím psycholog, pokáral se. Věděl přece — a nejen z učebnic —, že paměť je věc velmi ošidná. Kolika mladým lidem sám vštěpoval myšlenku, že se nemá věřit vzpomínkám na minulost. Čím delší doba uplyne od událostí, tím je paměť nespolehli- vější a vidí události a tehdejší vztahy jinak. Nevěřte na slovo vyprávění starších lidí, učil je. Paměť si sama vybírá jednotlivé události, s lety nabývají na významu, který ve své době ani neměly. To, co bylo o málo důležitější, stává se jedině důležité, protože ostatní vzpomínky jsou potlačeny a zvolna mizí. O čem člověk ještě ani před deseti lety nevěděl, jak se vlastně přesně co stalo, dostalo ve vzpomínkách nové formy, z pochybností se stala jistota, příběh dostal nové detaily, kterým vyprávějící sám nakonec věří. Navíc jsou tyto vzpomínky podloženy vědomou nebo podvědomou lítostí nad ztraceným mládím. Nad oním věkem, kdy se málo odpočívá, lehce usíná a dobře spi, kdy je v člověku zdánlivě nevyčerpatelné množství energie a kdy si ani nepřipustí, že tomu tak nebude vždycky.